ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.129.2009:74
sp. zn. 6 Ads 129/2009 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce:
prof. JUDr. Ing. R. M., CSc., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2008, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 2 Cad 104/2008 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřizn á vá .
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 2 Cad 104/2008 - 40, kterým bylo
zrušeno její rozhodnutí ze dne 6. 5. 2008, č. X. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného
rozsudku proto, že žalobce při jednání před soudem prokázal nové skutečnosti, potvrzuj ící,
že v době od 1. 7. 1961 do 31. 8. 1977 pracoval v zaměstnání, zařazeném v I.A pracovní
kategorii. Soud pak zavázal stěžovatelku, aby v dalším řízení na základě nových skutečností
rozhodla o nároku na starobní důchod žalobce. Stěžovatelka namítala, že jedinou možností
žalobce, jak prokázat skutečnost, že v rozhodné době pracoval v zaměstnání zařazeném v I.A
pracovní kategorii, je doložit „přílohu č. 126“, kterou vystaví organizace, v níž pracoval. Pouze
tato příloha je jediným způsobilým dokladem k prokázání této skutečnosti; jiné doklady, jako je
třeba potvrzení zaměstnavatele z roku 1987, jsou nedostačující a nevěrohodné.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce poukázal na to, že hodnocení důkazů nepřísluší
stěžovatelce, ale soudu, a proto navrhl kasační stížnost zamítnout.
Městský soud se v napadeném rozsudku zabýval zejména otázkou, kdy vznikl žalobci
nárok na starobní důchod, a tedy kdy dovršil věk pro jeho přiznání, k čemuž bylo nutno
se zabývat tím, jak dlouho vykonával práci zařazenou do I.A nebo I.AA kategorie. Na základě
řady dokladů, které žalobce městskému soudu předložil, dospěl městský soud k závěru,
že celkový výkon zaměstnání žalobce dle §14 odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. byl delší
než 20 roků a žalobci tak vznikl nárok na s tarobní důchod dosažením věku 55 let, tedy k datu
6. 8. 1993, a další dobu jeho zaměstnání od 6. 8. 1993 do 1. 4. 2008 lze považovat za dobu
zaměstnání vykonávanou po vzniku nároku na starobní důchod.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti, bylo
na něm zhodnotit, zda kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti, které na ni klade
soudní řád správní. Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, napadené rozhodnutí
je rozhodnutím, proti kterému lze tento mimořádný opravný prostředek ve smyslu §102 s. ř. s.
podat, a stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Rovněž je
řádně zastoupena ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v rozsahu kasačních
důvodů stěžovatelem uplatněných. Stěžovatel uvádí, že uplatňuje kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a že soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěné ho
skutkového stavu.
Závěr stěžovatelky, že jediným relevantním dokladem pro hodnocení doby zaměstnání
ve výhodnější pracovní kategorii je „příloha č. 126“ a že jiné důkazy, byť by byly provedeny
před soudem a jím uznány za relevantní, nejsou pro účel hodnocení doby zaměstnání
ve výhodnější pracovní kategorii dostačující, není správný. Stěžovatelka v prvé řadě neuvádí,
o jakou právní úpravu opírá své tvrzení, že jediným relevantním důkazem pro zařazení
do pracovní kategorie pro účely důchodových nároků je jí požadovaná „příloha č. 126“.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že §85 a §84 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení sice zavádí specifika dokazování v řízení ve věcech
důchodového pojištění, avšak dokazování v oblasti pracovních kategorií neupravuje.
Pokud pak jde o dokazování v řízení soudním, Nejvyšší správní soud poukazuje na svou
dosavadní judikaturu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009,
č. j. 4 Ads 12/2009 - 83, dostupné na www.nssoud.cz), navazující na judikaturu krajských soudů,
kde dospěl k závěru, že krajský soud může na základě provedeného dokazování v souladu s §77
odst. 2 s. ř. s. dospět k závěru odchylnému oproti závěru České správy sociálního zabezpečení,
a zavázat správní orgán závěrem o tom, zda práce vykonávaná žalobcem odpovídala zcela
zaměstnání zařazenému do I. pracovní kategorie. V takovémto případě krajský soud žalobou
napadené rozhodnutí zruší pro vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
Soudní řád správní má ve svém ustanovení §77 zakotvena pravidla pro dokazování
ve správním soudnictví. Nejde sice o speciální úpravu ve vztahu k dokazování podle občanského
soudního řádu, nicméně správní soud je při přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí
povinen posoudit a zhodnotit, zda správní orgán dostatečně zjistil a objasnil skutkový stav,
z něhož při rozhodování vycházel. Zjistí-li v tomto směru vady takového rázu, které vyvolávají
pochybnost o zákonnosti napadeného rozhodnutí, zruší napadené rozhodnutí třeba i bez jednání.
Dojde-li k závěru, že je potřebné a účelné, aby sám provedl dokazování směřující ke zjištění
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1
s. ř. s.), provede dokazování zásadně při jednání (§77 odst. 1 s. ř. s.). Podle zásad uvedených
v §52 (zejména odstavec 1 s. ř. s. ) soud rozhodne, které z navržených důkazů provede,
a může provést i důkazy jiné (a za případného přiměřeného použití příslušných ustanovení
občanského soudního řádu). Soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil správní orgán,
může proto v rámci dokazování zopakovat, tj. znovu provést důkazy, které již provedl správní
orgán, nebo provést důkazy, které správní orgán vůbec neprovedl. Při rozhodování pak vychází
jak z důkazů zopakovaných, tak z důkazů, které provedl sám; tyto důkazy pak zhodnotí
podle zásady volného hodnocení důkazů, tj. každý jednotlivě a všechny v jejich souhrnu
a vzájemné souvislosti s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem.
Ve svém rozhodnutí pak vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.
Jestliže poté, co sám provedl dokazování, žalobou napadené rozhodnutí zruší a vrátí věc
žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, je správní orgán povinen zahrnout
v tomto dalším řízení i důkazy provedené soudem mezi podklady pro svá rozhodnutí,
ačkoliv je sám neprovedl. (srov. citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2009, č. j. 4 Ads 12/2009 - 83) Správní orgán je rovněž vázán i výsledky hodnocení
provedených důkazů a z nich vycházejícím právním názorem.
V tomto případě pak stěžovatelka vlastně nenapadá skutkové závěry učiněné
v napadeném rozsudku ani právní závěry, jež z nich soud vyvodil, ale nezákonnost rozhodnutí
soudu i vady řízení před ním spatřuje v tom, že soud použil jiné důkazy než důkazy,
které je stěžovatelka zvyklá používat. Stěžovatelka se sice paušálně dovolává povinností
zaměstnavatele stanovených zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, aniž by však uvedla, jaký konkrétní právní předpis stanoví formy a způsoby
dokazování zařazení zaměstnání do I. pracovní kategorie.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost stěžovatelky neshledal
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která v řízení o kasační stížnosti neměla úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť náhradu nákladů řízení neuplatňoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu