ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.61.2009:61
sp. zn. 8 As 61/2009 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: CET 21 spol. s r. o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kroupou,
advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalovanému: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
18. 2. 2009, čj. vos/1768/09, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 21. 7. 2009, čj. 10 Ca 128/2009 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 2. 2009, čj. vos/1768/09, uložila žalobci pokutu
podle §5 písm. f) a §60 ods t. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o vysílání“), ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských
a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti ve smyslu
§31 odst. 3 zákona o vysílání. Tohoto jednání se žalobce dopustil tím, že dne 28. 3. 2008
od 19:30 hodin odvysílal pořad Televizní noviny, resp. reportáž o radarech v okolí Chlumce
nad Cidlinou, která přinesla divákům znepokojující názory laické veřejnosti bez jakéhokoliv
korektivu, bez vyjádření příslušných orgánů a odborníků, kteří by mohli ve věci podat vysvětlení,
a která tak byla zpracována jednostranně a nevyváženě a navíc neobsahovala zcela objektivní
informace.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, čj. 10 Ca 128/2009 - 40, zamítl. Podle městského soudu
bylo předmětem sporu právní zhodnocení odvysílané reportáže, pokud jde o její objektivitu
a vyváženost. Při hodnocení, zda lze předmětný pořad považovat za objektivní a vyvážený,
se městský soud přidržel právního rozboru v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 5. 2008, čj. 7 As 19/2007 - 56 (č. 1685/2008 Sb. NSS, všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz). Uvedl, že verifikace patří
k elementárním principům práce s informacemi nejen ve sdělovacích prostředcích. Pro vozovatel
vysílání by si měl v zájmu objektivity předmětného typu pořadu ověřit informace, které hodlá
zveřejnit. I když žalobce nemá postavení veřejnoprávního média a neposkytuje tzv. veřejnou
službu v oblasti televizního vysílání, „nicméně hraje na mediálním trhu jednu z nejvýraznějších rolí“
a „má i nutně tomu odpovídající odpovědnost vůči divácké veřejnosti zvláště, když se sám odvolává na to,
že reportáž odvysílal ve veřejném zájmu “. Má-li být naplněna odpovědnost uložená zákonem
a spočívající v nezbytnosti objektivity a vyváženosti zpravodajských a politicko-publicistických
pořadů, je třeba právní pojem objektivity vnímat z hlediska teze „ audiatur et altera pars“ (budiž
slyšena i druhá strana). V televizním zpravodajství samozřejmě nelze zcela kopírova t principy
dané soudnímu řízení (kde tato zásada obecně platí), nicméně aby divák vnímal reportáž
jako objektivní a vyváženou, postačí poskytnout alespoň informaci, která v reportáži nezazněla.
Žalobce ji uvedl až v žalobě a dalších podáních a její případné ověření nebylo předmětem
ani cílem přezkumu. Podle této informace byl zástupce Ministerstva obrany pozván
na komentované setkání, resp. do reportáže, ale bez vysvětlení se nedostavil. Jestliže výjimečně
z důvodu naléhavosti nelze poskytnout prostor k vyjádření kritizované straně nebo si nelze obsah
informace ověřit, musí na to být divák upozorněn. Jen tak může být informace vnímána
jako objektivní a vyvážená.
Napadené rozhodnutí správně vnímá objektivitu a vyváženost reportáže jako celek,
neboť jako celek také působí na diváckou veřejnost. Má -li žalobce za prokázané, že radar ruší
signál, má takové tvrzení význam pro něho samého, ale nepředstavuje skutečnost prokázanou
odpovídajícím správním nebo soudním řízením. Tato skutečnost však není podstatná
pro hodnocení správního deliktu. Tím je otázka objektivity a vyváženosti předmětné reportáže,
nikoliv prokazování pravdivosti uvedeného tvrzení. Výsledným dojmem z reportáže je vyjádřená
obava z „arogantního přístupu Ministerstva obrany“, aniž by byla reportáž spojena projevenou snahou
opatřit si vyjádření nebo vysvětlení kritizovaného.
Městský soud uzavřel, že žalovaná postupovala v mezích správního uvážení a nepochybila
při hodnocení všech aspektů a kritérií daných zákonem pro vyvození odpovědnosti žalobce
a následné uložení pokuty. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalovaná
nezhodnotila jedno z kritérií pro rozhodování o výši pokuty, totiž získání „případného“
finančního prospěchu. Žalovaná se podle městského soudu s uvedeným kritériem hodnocení
vypořádala dostatečně, uvedla-li v odůvodnění rozhodnutí, že je neshledala pro hodnocení tohoto
konkrétního případu za relevantní.
Městský soud nevyhověl ani návrhu žalobce na moderaci pokuty podle §78 odst. 2 s. ř. s.
s tím, že pokuta uložená ve výši 2 % horní zákonné sazby, není ve „zjevně nepřiměřené výši“,
kterou zákon podmiňuje případné rozhodnutí o moderaci.
III.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Tvrdil, že z ákonný požadavek na objektivitu reportáže
podle §31 odst. 3 zákona o vysílání nelze vykládat tak, že každou informaci v reportáži je třeba
dokládat důkazy o její pravdivosti. Informace uvedené v reportáži podle něj byly ověřeny, rušení
signálu bylo ověřeno na místě a je zdokumentováno přímo v reportáži. Městský soud ostatně
konstatoval, že „tato skutečnost (pravdivost informace o rušení signálu radarem) však není podstatná
pro hodnocení správního deliktu, jímž je výslovně otázka objektivity a vyváženosti p ředmětné reportáže a nikoli
prokazování pravdivosti uvedeného tvrzení“.
Stěžovatel se domníval, že s ohledem na hlavní předmět reportáže - nespokojenost
s (ne)plněním garancí provozu radaru Ministerstvem obrany, nebylo k zajištění vyváženosti
reportáže třeba vyjádření tohoto ministerstva. Stěžovatel měl informace uvedené v reportáži
za prokázané a za pravdivé. Zákonný požadavek vyváženosti reportáže není možné vykládat tak,
že bez ohledu na obsah reportáže a kontext informací je nutné získat vyjádření kaž dé osoby
nebo instituce, o níž je v reportáži pojednáváno. V reportáži nebyly uvedeny informace,
které by vyžadovaly reakci Ministerstva obrany. Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem,
že by pouhé konstatování nemožnosti získat vyjádření Ministerstva obrany mělo vliv
na posouzení vyváženosti reportáže a mohlo by být obecně považováno za relevantní poskytnutí
prostoru k vyjádření.
Dále stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že výsledným dojmem z reportáže je vyjádřená
obava. Namítl, že v reportáži zazněla pouze informace, podle níž místní obyvatelé po negativních
zkušenostech s porušením garancí týkajících se dopadu provozu radaru nevěří garancím týkajícím
se nezávadnosti provozu radaru na zdraví obyvatel a požadují „dokonalou a správnou zprávu o tom,
že vysílání radaru není škodlivé“. V reportáži nejsou zmiňovány žádné negativní dopady na zdraví
obyvatel. Podle stěžovatele nebylo nutné, aby se k požadavku místních obyvatel na vypracování
zprávy o zdravotní nezávadnosti provozu radaru vyjadřovalo Ministerstvo obrany.
Stěžovatel se ohradil i proti tvrzení městského soudu, že výsledným dojmem reportáže
je nařčení z „arogantního přístupu Ministerstva obrany“. Uvedl, že M. U. vyjádřil v reportáži svůj
vlastní názor, podložený osobní zkušeností, např. tím, že zástu pce ministerstva přes pozvání
nepřijel na setkání. Prezentování názorů respondentů v reportáži je zcela v souladu s právem
na svobodu projevu, jehož součástí je i právo na kritiku. Odvysílání informací obsahující kritiku,
která je založena na pravdivých informacích a je přiměřená co do obsahu a formy, nemůže být
posuzováno jako porušení povinnosti stanovené v §31 odst. 3 zákona o vysílání.
Městský soud pochybil podle stěžovatele i tím, že potvrdil závěry žalované,
která při rozhodování o výši pokuty překročila meze správního uvážení. Žalovaná dovodila
odpovědnost stěžovatele, protože pořad Televizní noviny je hlavním zpravodajským pořadem
s vysokou sledovaností. Podle stěžovatele kritérium odpovědnosti provozovatele vysílání vůči
divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy nemá zohlednit sledovanost
příslušného pořadu, ale skutečnost, zda provozovatel je subjektem veřejnoprávním
nebo komerčním.
Dále stěžovatel namítl, že žalovaná při rozhodování o výši pokuty nevzala v úvahu
všechna kritéria podle §61 odst. 2 zákona o vysílání, zejména nezohlednila kritérium získaného
finančního prospěchu. Stěžovatel poukázal na nejednotnost judikatury Nejvyššího správního
soudu v otázce nezbytnosti hodnocení všech v zákoně uvedených kritérií při sta novení výše
pokuty. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007,
čj. 8 As 17/2006 - 78, podle nějž „nejsou-li některá ze zákonných hledisek pro uložení pokuty relevantní,
měl by se správní orgán alespoň stručně s jejich nepodst atností vypořádat“. Pouhé konstatování o irelevanci
uvedeného kritéria není v souladu s citovaným názorem.
Konečně stěžovatel tvrdil nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.
Jeho odůvodnění podle stěžovatele postrádá dostatek jasných a přesvědčivých důvodů vedoucích
k závěru o deliktní odpovědnosti. Část odůvodnění rozsudku, která se zabývá povinností
provozovatele televizního vysílání verifikovat zveřejňované údaje a vlivem pravdivosti
zveřejňovaných informací na soulad se zákonem, je nesrozumitelná, a to i ve světle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2009, čj. 4 As 58/2008 - 97. Dále stěžovatel spatřoval
rozpor v částech, kde městský soud na jedné straně připustil nižší míru odpovědnosti stěžovatele
ve srovnání s „televizí veřejné služby“, ale zároveň dovodil, že nezohlednění kritéria odpovědnosti
provozovatele vůči divácké veřejnosti při stanovení výše pokuty nepůsobí překročení mezí
volného správního uvážení žalovanou. Stěžovatel také namítl, že městský soud „ ne všechny žalobní
námitky … přezkoumatelně posoudil a odůvodnil a že se nejedná pouze o dílčí nedostatky odůvodnění“.
IV.
Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Domnívala se, že ani tvrzení stěžovatele
o ověření informací nemění nic na jejich jednostrannosti a neúplné ob jektivitě. K tvrzení
stěžovatele, že nebylo nezbytné získat vyjádření Ministerstva obrany, žalovaná připomněla,
že v reportáži zaznělo mimo jiné přímé obvinění ministerstva a z reportáže není nijak zřejmé,
že by se její autoři pokusili vyjádření ministerst va získat. Výsledný dojem z reportáže vyjadřuje
obavu a nařčení ministerstva z arogantního chování. Reportáž opakovaně naznačuje možné
ohrožení zdraví v důsledku působení radaru, navíc směšuje negativní působení více radarů,
čímž je podaná informace zkreslená a neobjektivní. Základním posláním reportáže bylo
informovat o shromáždění starostů čtrnácti obcí, ale tomuto tématu se reportáž věnovala
minimálně.
Dále žalovaná uvedla, že při hodnocení kritéria odpovědnosti provozovatele vysílání vůči
divácké veřejnosti je sledovanost pořadu velmi důležitým prvkem, přičemž žalovaná ve své praxi
postupuje přísněji u veřejnoprávního provozovatele vysílání. Předmětné zákonné ustanovení
se však vztahuje na všechny provozovatele vysílání.
Žalovaná považovala ve shodě s městským soudem postup při rozhodování o výši pokuty
za zákonný. Uvedla, že kritérium získaného finančního prospěchu nehodnotila,
protože je neshledala pro hodnocení tohoto případu relevantním. Toto vypořádání
se s nepodstatností daného kritéria považuje za dostatečné.
Podle žalované nebylo tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského
soudu důvodné. Městský soud srozumitelně konstatoval, že verifikace patří k elementárním
principům práce s informacemi. Je srozumitelné, že v zájmu objektivity zpravodajských
a politicko-publicistických pořadů by si měl provozovatel vysílání ověřit informace, které hodlá
zveřejnit. Navíc žalovaná ve správním řízení posuzovala objektivitu a vyváženost reportáže,
nikoliv pravdivost tvrzení uvedených v reportáž i. Žalovaná také neshledala rozpor v tom,
že připouští nižší míru odpovědnosti stěžovatele ve srovnání s veřejnoprávní televizí.
Zpochybnila i tvrzení stěžovatele, podle nějž městský soud uzavřel, že nezohlednění kritéria
odpovědnosti provozovatele vůči divácké veřejnosti při stanovení výše pokuty nevybočuje z mezí
správního uvážení. Rozsudek takový závěr neobsahuje.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl, že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné z důvodu
nesrozumitelnosti a dále pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti rozhodnutí upravená v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. může spočívat v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační
nedostatky, z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podk lady
pro rozhodnutí, nebo v tom, že text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje.
Stěžovatel zpochybnil srozumitelnost rozsudku městského soudu v části týkající
se ověřování zveřejňovaných důvodů. Napadené rozhodnutí je podle něj rozporné
co do odpovědnosti provozovatele vysílání vůči divácké veřejnosti a městský soud
také neposoudil „přezkoumatelně“ všechny žalobní námitky.
Nejvyšší správní soud shledal rozsudek městského soudu v části odůvodnění týkající
se ověření informací srozumitelným. Tato část rozhodnutí zdůrazňuje jeden ze základních
principů práce s informacemi. Namítaným rozporem netrpí ani závěr o odpovědnosti
provozovatele vysílání. Městský soud neuzavřel, že nezohlednění kritéria odpovědnosti
provozovatele pro stanovení výše pokuty nepůsobí překročení mezí správního uvážení. Tvrzení,
že městský soud nevypořádal přezkoumatelným způsobem všechny žalobní námitky, mohl
Nejvyšší správní soud posoudit pouze v míře obecnosti odpovídající stížní námitce. Uzavřel
přitom, že městský soud se vypořádal se všemi řádně uplatněnými žalobními body
přezkoumatelným způsobem. Rozsudek městského soudu je pak ve svém celku i jednotlivostech
srozumitelný a stížní námitka není důvodná.
Dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jehož odůvodnění postrádá
dostatek jasných a přesvědčivých důvodů vedoucích k závěru o deliktní odpovědnosti
stěžovatele.
Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat
v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které umožňují dospět k určitému výroku rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2009, čj. 4 As 58/2008 - 97). Městský
soud dovodil deliktní odpovědnost stěžovatele z odvysílání reportáže, ve které stěžovatel
neposkytl dotčené straně (Ministerstvu obrany) možnost vyjádření. Z rozhodnutí je zřejmé,
proč městský soud hodnotil shodně s žalovanou jednání stěžovate le jako správní delikt. Rozsudek
proto není nepřezkoumatelný ani z hlediska této stížní námitky.
Nejvyšší správní soud se zabýval také otázkou, zda městský soud správně vyložil
§31 odst. 3 zákona o vysílání. Podle tohoto ustanovení je provozovatel vysíl ání povinen zajistit,
aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity
a vyváženosti.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, čj. 7 As 43/2008 - 97, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „[m]ají-li být informace objektivní a vyváž ené, musí v maximální možné míře odpovídat skutečnosti a přinášet
pohledy všech zúčastněných tak, aby si adresát těchto informací na jejich základě mohl vytvořit o dané problematice
vlastní kvalifikovaný názor“. V rozsudku ze dne 30. 5. 2008, čj. 7 As 19/2007 - 56, čj. 1685/2008 Sb.
NSS, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že „ verifikace patří k elementárním principům práce
s informacemi, a to nejen ve sdělovacích prostředcích, a stěžovatelka by měla, v zájmu zachování objektivity
vysílání, ale i v zájmu udržení určité profesionální úrovně své práce, ověřit každou informaci, kterou hodlá
zveřejnit“.
Je tedy zřejmé, že má-li být informace objektivní a vyvážená, musí především v maximální
možné míře odpovídat skutečnosti. Této povinnosti provozovatel vysílaní dostojí, pokud
sdělovanou informaci ověří z několika na sobě nezávislých zdrojů a poskytne odpovídající
prostor pro vyjádření dotčených subjektů. Provozovatel vysílání neporuší svou povinnost
vyplývající z §31 odst. 3 zákona o vysílání tehdy, pokud po skytne ne zcela pravdivé informace,
ale při jejich zjišťování a zejména při sdělování adresátu informací dostojí všem svým
povinnostem. Ve shodě s městským soudem lze uzavřít, že stěžovatelem tvrzená pravdivost
poskytnuté informace není sama o sobě rozhodná pro posouzení deliktu spočívajícího v porušení
povinnosti vyplývající z §31 odst. 3 zákona o vysílání, nedostál-li stěžovatel dalším popsaným
povinnostem.
Stěžovatel namítl, že informace uvedené v reportáži ověřil z více zdrojů. Je třeba ovšem
zdůraznit, že městský soud neposuzoval toto ověření. Zaměřil se totiž zejména na otázku,
zda stěžovatel poskytl druhé straně možnost vyjádření - tedy druhou podmínkou, vedoucí
k objektivitě a vyváženosti informace. Nejvyšší správní soud také k objektivitě připomíná,
že i když reportáž informuje o vlivech radaru, který je v provozu od roku 2007, na život občanů
v dané oblasti, zároveň upozorňuje na skutečnost, že ve stejné oblasti jsou stále v provozu
„dva původní ruské radary“. Z reportáže přitom není zřejmé, zda negativní vlivy přičítané radaru,
který je v činnosti od roku 2007, jsou způsobeny skutečně provozem tohoto radaru. Ze samotné
reportáže je totiž zřejmé, že některé obtíže působí i „staré radary“. To vyplývá např. z vyjádření
občana, který uvedl „[k]olegovi, když jedeme na kole kolem radaru, tak mu ten starý radar vynuluje
cyklocomputer“.
Dále stěžovatel brojil proti výkladu zákonného požadavku na objektivitu reportáže,
podle kterého je třeba každou informaci tvrzenou v reportáži dokládat důkazy o její pra vdivosti.
Nejvyšší správní soud této výtce obecně přitakal. Požadavek, aby každá dílčí informace byla
podložena důkazy, by jistě nebyl přiměřený. Zároveň však tato skutečnost nezbavuje
provozovatele vysílání povinnosti ověřovat sdělované informace tak, aby dostál své povinnosti
vyplývající z §31 odst. 3 zákona o vysílání, tj. povinnosti sdělovat informace, které v maximální
možné míře odpovídají skutečnosti a které jsou důkazy podloženy ve svém celkovém vyznění
a závěrech. Ostatně, městský soud nevytkl stě žovateli, že v reportáži nepodložil důkazy jednotlivé
informace. Stížní námitka proto není důvodná.
Stěžovatel také brojil proti závěru, že pochybil, neobstaral- li si stanovisko druhé strany.
Tvrdil, že požadavek vyváženosti reportáže nelze vykládat tak, aby byl provozovatel vysílání
povinen poskytnout každému subjektu možnost vyjádření, bez ohledu na kontext informací
a obsah reportáže. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli potud, že by nebyl přiměřený
požadavek, aby se mohl vyjádřit každý subjekt, o kterém je v reportáži sdělena nějaká informace.
Zároveň je však obecným principem, vyplývajícím z judikatury Nejvyššího správního soudu,
požadavek poskytnout prostor k vyjádření subjektu, který je podstatným způsobem dotčen,
tj. zejména vztahuje-li se obsah reportáže přímo k němu. Je vždy věcí individuálního posouzení,
zda neposkytnutí možnosti vyjádřit se (případně opomenutí informovat adresáty sdělovaných
informací, že dotčený subjekt nevyužil možnosti vyjádřit se) vede k nevyváženosti reportáže,
resp. sdělované informace. Při posuzování otázky vyváženosti informací je třeba přihlédnout
zejména ke kontextu informací, obsahu reportáže (hlavnímu tématu reportáže), k časovému
prostoru věnovanému informaci ve vztahu k celkové délce daného vysílání a k tomu, nakolik
je daná informace v dané části vysílání zvýrazněna nebo potlačena.
V posuzované věci reportáž informovala o tom, že Ministerstvo obrany neplní garance
provozu radaru. Stěžovatel namítl, že neměl povinnost opatřit si vyjádření tohoto subjektu,
protože poskytované informace byly pravdivé a v reportáži nebyly uveřejněny informace,
které by vyžadovaly reakci Ministerstva obrany. Nejvyšší správní soud tomuto tvrzení nepřitakal.
Ministerstvo obrany bylo v reportáži nařčeno z neplnění garancí týkajících se provozu radaru.
Na základě neplnění těchto garancí provozu je pak podle reportáže v očích „místních“
zpochybněn i slib ministerstva, že radar nebude mít negativní vlivy na zdraví obyvatel.
Za této situace je zcela oprávněný požadavek, aby byl Ministers tvu obrany poskytnut prostor
k vyjádření stanoviska. Tento závěr platí i proto, že z reportáže není zřejmé, zda rušení signálu
způsobuje pouze „nový“ radar, nebo jde o spolupůsobení více radarů.
Pokud v reportáži nezaznělo stanovisko ministerstva (nebo s dělení, že ministerstvo
nevyužilo možnosti vyjádřit se), došlo k disproporci mezi poskytovanými informacemi a zazněl
názor pouze jedné ze stran. Žalovaná pak poskytnuté informace oprávněně hodnotila
jako jednostranné a nevyvážené. Tyto informace totiž neumožnily jejich adresátům vytvořit
si vlastní kvalifikovaný názor. Stěžovatel přitom jistě nebyl povinen poskytnout druhé straně
stejný časový prostor pro vyjádření stanoviska, jaký poskytl první straně. Poskytnutý prostor
obecně musí být dostatečný k přiměřenému vyjádření. Pokud by v reportáži zaznělo sdělení,
že se zástupce ministerstva přes pozvání nedostavil na setkání starostů, mělo by to vliv
na hodnocení vyváženosti posuzované reportáže.
Obdobně se Nejvyšší správní soud neshodl se stěžovatelem v názoru, že nebyla třeba,
aby se zástupce ministerstva vyjádřil k nezávadnosti povozu radaru na zdraví obyvatel
a požadavku na vypracování zprávy. Vzhledem k tomu, že se celá reportáž nesla v duchu
obvinění Ministerstva obrany, bylo poskytnutí prostoru jeho zástupci pro vyjádření stanoviska
oprávněným požadavkem odpovídajícím povinnostem vyplývajícím z §31 odst. 3 zákona
o vysílání.
Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem městského soudu, že v reportáži zazněla pouze
informace, podle níž místní obyvatelé nevěří po negativních zkušenostech tvrzení ministerstva
obrany o nezávadnosti provozu radaru na zdraví obyvatel a požadují vypracování nezávislé
zprávy, a výsledným dojmem z reportáže je tedy vyjádřená obava. Nejvyšší správní soud
neshledal námitku důvodnou. Při posuzování, zda byl naplněn zákonný požadavek objektivity
a vyváženosti poskytovaných informací, je třeba zkoumat část vysílání zabývající se určitým
tématem jako celek a takto ji i hodnotit. Nelze vytrhávat jednotlivé odvysílané informace,
komentáře nebo vyjádření z celkového kontextu a samostatně je hodnotit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008, čj. 7 As 20/2007 - 67). Nejvyšší správní soud
proto posoudil reportáž jako celek, stejně jako před ním městský soud a žalovaná. Reportáž
informuje o negativních vlivech provozu radaru na život obyvatel v dané oblasti. Nejvyšší správní
soud se přitom ztotožnil s hodnocením městského soudu, že výsledným dojmem z reportáže
je obava a garance ministerstva ohledně nezávadnosti provozu radaru na zdraví obyvatelstva
jsou slovy reportáže zpochybněny nedodržováním garancí provozu.
Dále stěžovatel s poukazem na legitimitu stanoviska M. U. zpochybnil závěr městského
soudu, že výsledným dojmem z reportáže je narčení Ministerstva obrany „z arogantního
přístupu“. Uvedl, že prezentování jeho názoru je v souladu s právem na svobodu projevu, jehož
součástí je i právo na kritiku. Informace obsahující kritiku je podle stěžovatele založena na
pravdivých informacích a je přiměřená co do obsahu i formy.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že je zcela v souladu s klíčovou úlohou,
kterou média v demokratické společnosti plní, poskytovat i negativní informace o činnosti orgánů
státu. Je však třeba zdůraznit, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8 . 2007,
čj. 4 As 81/2006 - 108, že „[v]elmi obezřetně je třeba postupovat při vymezování hranice mezi přímočarým
a kritickým způsobem vedení reportáže na straně jedné, s přístupem zaujatým a předpojatým, s nevyvážeností
reportáže, či nepřípustným ovlivňováním a matením diváka na straně druhé “. Názor M. U. v reportáži jistě
může spadat pod ochranu práva na svobodu projevu. Nejvyšší správní soud ani nezpochybňuje
právo provozovatele vysílání poskytovat kritické informace o činnosti veřejné zprávy. Podotýká
však, že toto není předmětem řízení. Předmětem řízení byla otázka, zda stěžovatel splnil
povinnosti stanovené mu §31 odst. 3 zákona o vysílání. Stěžovatel přitom nedostál těmto
povinnostem, protože odvysílal reportáž obviňující Ministerstvo obrany z porušení poskytnutých
garancí, aniž by v reportáži zazněla alespoň informace, že se zástupce ministerstva k dané otázce
odmítl vyjádřit. Tvrzení stěžovatele, že se jednalo oprávněnou kritiku, jistě nezbavilo Ministerstvo
obrany práva vyjádřit se k této kritice a stěžovatele povinnosti umožnit ministerstvu takové
vyjádření – a jeho reakci zprostředkovat divákům.
Stěžovatel namítl také nesprávný výklad §61 odst. 2 a odst. 3 zákona o vysílání.
Nesouhlasil s tím, že při zohlednění odpovědnosti provozovatele vysílání vůči divácké veřejnosti
byla hodnocena sledovanost příslušného programu. Podle jeho názoru měla být hodnocena
skutečnost, zda je provozovatel vysílání subjektem komerčním nebo veřejnoprávním. Městský
soud z postavení stěžovatele na mediálním trhu dovodil ve shodě s žalovanou jeho odpovědnost
vůči divácké veřejnosti a zdůraznil, že odpovědnost stěžovatele je zvýrazněna i tím,
že se sám stěžovatel odvolal na odvysílání reportáže ve veřejném zájmu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 8. 2007, čj. 1 As 10/2007 - 123, uvedl,
že se „[s]luší … připomenout, že jedním z kritérií pro ukládání pokuty podle §61 odst. 2 zákona
č. 231/2001 Sb. je postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu; o tomto postavení nepochybně vypovídá
nejen velikost provozovatele z hlediska pokrytí obyvatelstva, ale i sledovanost jeho vysílání … “. Z tohoto
postavení se pak odvíjí i odpovědnost vůči divácké veřejnosti. Při hodnocení odpovědnosti
provozovatele vysílání jistě může být bráno v potaz i to, zda se jedná o subjekt v eřejnoprávní
nebo komerční. Nejedná se však o jediné rozhodné kritérium pro posouzení odpovědnosti
provozovatele vůči divácké veřejnosti. Komerční postavení provozovatele vysílání nezbavuje
stěžovatele odpovědnosti za správní delikt.
V posuzované věci žalovaná zdůraznila při hodnocení odpovědnosti stěžovatele,
že reportáž byla odvysílána v pořadu Televizní noviny, který sám stěžovatel označuje
za nejsledovanější zpravodajskou relaci v České republice. Z toho dovodila i míru odpovědnosti
stěžovatele. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Vzhledem k charakteru
pořadu, ve kterém byla reportáž odvysílána, nemohla komerční povaha stěžovatele ovlivnit
jeho odpovědnost vůči divácké veřejnosti. Nejvyšší správní soud proto neshledal námitku
důvodnou.
Konečně stěžovatel namítl, že žalovaná při rozhodování o výši pokuty nevzala v úvahu
kritérium finančního prospěchu. Poukázal také na nejednotnost judikatury Nejvyšší správního
soudu v otázce nezbytnosti hodnocení všech kritérií.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel tyto rozpory blíže neoznačil.
Dále uvádí, že žalovaná se v posuzované věci s daným kritériem pro hodnocení výše pokuty
vypořádala. Dále Nejvyšší správní soud zkoumal, zda se žalovaná vypořádala s tímto kritériem
přezkoumatelně. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007,
čj. 8 As 17/2006 - 78, podle kterého „[n]ejsou-li některá ze zákonných hledisek pro uložení pokuty
relevantní, měl by se správní orgán alespoň stručně s jejich nepodsta tností vypořádat“. V rozsudku ze dne
20. 4. 2009, čj. 4 As 58/2008 - 97, se Nejvyšší správní soud zabýval i tímto právním názorem
a uvedl, že „[p]ro stručné vypořádání se s nepodstatností kritéria podle názoru zdejšího soudu postačí mnohdy
i kontext odůvodnění rozhodnutí žalované, která tím, že odůvodní relevantní kritéria, zároveň implicite zbývající
kritéria kvalifikuje jako nepodstatná. Pokud žalovaná byť jen stručně uvede, že některá kritéria nehodnotila,
protože jsou pro danou věc nepodstatná, je na soudu, aby zvážil, zda takto formulovaná úvaha je přezkoumatelná,
či nikoliv“.
Stěžovateli lze přisvědčit, že žalovaná dané kritérium vypořádala velmi stručně,
na samé hranici přezkoumatelnosti. Toto vypořádání je však nutné hodnotit v kontextu
skutkových okolností posuzovaného případu a v možném dopadu daného kritéria na výši pokuty.
Stěžovatel porušil svou povinnost při vysílání pořadu Televizní noviny. Za dané situace
by tak bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, zjistit konkrétní výši finančního prospěchu. Kritérium
finančního prospěchu lze totiž hodnotit především u pořadů, kde lze konkrétní finanční prospěch
získaný jejich odvysíláním prokázat ve správním řízení. V posuzované věci nebylo kritérium
hodnoceno ve prospěch ani v neprospěch stěžovatele. Zároveň je z rozhodnutí žalované zřejmé,
že žalovaná toto kritérium neopomněla, byť jej neshledala pro výši pokuty relevantním. Nejvyšší
správní soud shodně s městským soudem shledal její vypořádání ještě přezkoumatelným.
Je přitom nepochybně žádoucí, aby žalovaná obecně věnovala zdůvodnění kritérií užitých
při stanovení výše pokuty odpovídající pozornost.
Kasační stížnost není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu n ákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalované, která by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec
její běžné úřední činnosti nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu