ECLI:CZ:NSS:2010:8.AZS.16.2010:79
sp. zn. 8 Azs 16/2010 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobkyně: R. N., zastoupené JUDr. Bohumilem Maceškou, advokátem
se sídlem Kozomínská 638, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2008, čj. OAM-367/VL-07-08-2008,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Kr ajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7.
2010, čj. 63 Az 58/2008 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 6. 2008, čj. OAM-367/VL-07-08-2008, nebyla
žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii Č eské republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2010, čj. 63 Az 58/2008 - 51, zamítl jako
nedůvodnou. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně neopustila zemi původu z důvodu
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Naopak bylo zjištěno, že Moldavsko opustila
pro své ekonomické potíže a problémy se soukromými osobami (rodinou a jejím tehdejším
partnerem). Problémy se soukromými osobami ovšem nebyly zapříčiněny důvody významnými
pro azylové řízení. Sama žalobkyně připustila, že žádost podala z ekonomických důvodů.
Žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu za účelem slou čení rodiny podle §13 zákona
o azylu. Krajský soud dále zdůraznil, že je věcí správního uváž ení rozhodujícího orgánu,
zda v případě důvodů hodných zvláštního zřetele, rozhodne o udělení humanitárního azylu.
U žalobkyně rovněž nebyly shledány předpoklady pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
a §14b zákona o azylu. Krajský soud připomenul, že prostřednictvím žádosti o udělení
mezinárodní ochrany nelze žádat o legalizaci pobytu. Ani skutečnost, že žalobkyně žije v České
republice již dlouhou dobu, a to ve společné domácnosti s jiným mužem, není důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně mohla efektivněji využít institutů zákona o pobytu
cizinců. Správní orgán vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Žalobkyně sice v průběhu správ ního řízení uvedla, že se obávala jednání ze strany
bývalého manžela, který ji vyhrožoval únosem dítěte, avšak v průběhu ústního jednání
před krajským soudem popřela, že ve své vlasti sňatek uzavřela. Žalobkyně tudíž uvedla
žalovaného v omyl. Krajský soud dále poukázal na informace o zemi původu vztahující
se k občanům Moldavska nacházejících se v zahraničí.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla kasační stížností výrok I. rozhodnutí krajského soudu,
jímž byla zamítnuta její žaloba, a to z důvodu nesprávn ého posouzení právní otázky soudem.
K možnému udělení azylu podle §12 písm. a) a b) stěžovatelka uvedla, že už ve správním řízení
upozorňovala, že po návratu do Moldávie asi bude vystavena ponižujícímu a nedůstojnému
zacházení. Z telefonického spojení se svou m atkou ví, že tomu tak obvykle bývá. Možnost
takového jednání k navrátivšímu emigrantovi ze západní a střední Evropy orgány dostatečně
nechápou a hodnotí je jinak než občané Moldávie. Tímto aspektem se žalovaný nezabýval
a krajský soud nezkoumal, zda toto o pomenutí nemohlo mít vliv na zákonnost správního
rozhodnutí. Stěžovatelka má ve vztahu k důvodům podle §1 4 zákona o azylu dále za to,
že správní rozhodnutí za zjištěného skutkového stavu nese znaky přehnaného formalismu,
případně některé znaky libovůle. Zjištěný skutkový stav mohl žalovaný, příp. soud hodnotit
příznivěji. Nebylo přihlédnuto k tomu, že v době trvání manželství s českým občanem mohla
stěžovatelka svůj pobyt jednoduše legalizovat, ani k mimořádné a na vůli žalobkyně nezávislé
situaci, která ji v tom zabránila. Zesnulý manžel po rozvodu svého předchozího manželství
nemohl získat řádné trvalé bydliště, podmiňující vyřízení pobytového povolení stěžovatelky.
Závěrem stěžovatelka navrhla, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v řízení bylo dostatečně prokázáno,
že zemi původu neopustila kvůli pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. a) a b) zákona
o azylu, ale pro nepříznivou ekonomickou situaci. Ekonomické důvody nejsou důvodem
pro udělení azylu ani podle §14 daného zákona. Správní orgán se ztotožnil se soudním
rozhodnutím i ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany.
Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o přezkum rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat tím, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo,
musela by být podle §104a s. ř. s. odmít nuta jako nepřijatelná. Vycházeje mimo jiné z usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, podle kterého je „podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek,“ Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádný důvod,
na jehož základě by bylo možné vyslovit přijatelnost kasační stížnost i ve smyslu §104a s. ř. s.
Sám pak takový důvod nenalezl ani z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že se ztotožňuje se závěry žalovaného
i krajského soudu, dle kterých ze správního a následně i soudního řízení vyplynulo, že důvodem
podání žádosti o mezinárodní ochranu je snaha stěžovatelky o legalizaci pobytu na území České
republiky spojená s ekonomickými důvody a nepříznivou ekonomickou situací v zemi původu.
Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, které by bylo možno označit za relevantní ve smyslu
§12 – §14b zákona o azylu. Netvrdila žádné problémy se státními orgány. Podle setrvalé
a bohaté judikatury Nevyššího správního soudu nejsou ekonomické důvody a s tím sou visející
těžké životní podmínky relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. Tuto irelevantnost vyjádřil
zdejší soud mimo jiné ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2003, čj. 4 Azs 23/2003 - 65, ze dne
30. 10. 2003, čj. 3 Azs 20/2003 – 43, nebo rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 3/2003 - 54.
Rovněž ani snaha o legalizaci pobytu na území České republiky nezakládá důvod
pro udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2006,
čj. 4 Azs 442/2005 - 43, vyslovil, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni
ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli
problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném
počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným
nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní
ochranu formou azylu. K obdobným závěrům dospěl také v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006,
čj. 7 Azs 234/2005 - 48, ze dne 12. 10. 2006, čj. 6 Azs 297/2005 - 53, nebo ze dne 16. 2. 2005,
čj. 4 Azs 333/2004 - 69.
V posuzované věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně žila v České republice
nelegálně po dobu více jak 4 let, tj. od 30. 12. 2003 do 3. 3. 2008, kdy jí bylo uděleno správní
vyhoštění. O udělení mezinárodní ochrany zažádala 6. 5. 2008.
Stěžovatelka ve vztahu k možnému udělení azylu podle §12 písm. a) a b) předmětného
zákona uvedla, že v případě návratu do Moldávie bude asi vystavena ponižujícímu zacházení.
Takto tvrzené důvody ovšem nesouvisí s možným pronásledováním stěžovatelky, které ji vedlo
k opuštění země původu, ale naopak se spíše vztahují k možnému udělení doplňkové ochrany.
Nicméně, jak správní orgán, tak i krajský soud ve světle uplatněných žalobních bodů,
se vypořádal s tím, že stěžovatelka nesplňuje podmínky ani pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany. Žalovaný shromáždil dostatečné informace o zemi původu a řádně se zabýval situací
osob navrátivších se do Moldávie. S ohledem na získané informace pak správní i soudní orgán
řádně uzavřely, že stěžovatelce nehrozí nebezpečí vážné újmy, tak jak je vymezen o v §14a zákona
o azylu, a jí tvrzené důvody nelze považovat za pronásledování ve smysl u §12 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani při hodnocení možného udělení
humanitárního azylu, neboť stěžovatelkou uváděné skutečnosti nelze považovat za důvody
hodné zvláštního zřetele. Žalovaný správní orgán řádně zjistil a posoudil osobní situaci
stěžovatelky a také i stav v zemi jejího původu, přičemž n ikterak nevybočil z mezí správního
uvážení. Je třeba odmítnout, že by správní rozhodnutí neslo znaky libovůle či přepjatého
formalismu. Správní orgán je povinen hodnotit zjištěný skutkový stav objektivně. Lze jen
připomenout, že povinnost žalovaného zjistit úplně a přesně skutečný stav věci je limitována
tvrzeními žadatele o mezinárodní ochranu, jak Nejvyšší správní soud konstatoval např. ve svém
rozhodnutí ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Azs 50/2003 - 47. Skutečnost, že stěžovatelka mohla v době
trvání manželství s českým občanem legalizovat pobyt a to, že se tak nestalo z důvodů na její vůli
nezávislých, nelze považovat za onen relevantní důvod pro udělení humanitárního azylu. Nejvyšší
správní soud v rozhodnutí ze dne 17. 9. 2003, čj. 4 Azs 6/2003 - 55, vyslovil, že „samotná
skutečnost manželství žadatele o azyl s občanem ČR není důvodem hodným zvláštního zřetele “. V rozhodnutí
ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 3/2003 - 54, pak uzavřel, že obtíže žadatele o azyl stran obživy nelze
bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody
ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že jeho u stálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Krajský soud při svém rozhodov ání
postupoval v intencích této judikatury. Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou (§104a
odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nad rámec uplatněných stížních bod ů poznamenává, že krajský
soud v kasační stížností nenapadeném výroku III. nepřiznal žalobě odkladný účinek, ačkoliv
má podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany ve smyslu §32
odst. 3 zákona o azylu odkladný účinek přímo ze zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti navrhla, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný
účinek. Nejvyšší správní soud o takovém návrhu nerozhodoval, neboť rovněž kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany je odkladným účinkem vybavena ex lege (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. prosince 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu