ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.36.2009:78
sp. zn. 9 As 36/2009 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Domy Kladno a.s., se sídlem Grégrova 534, Kralupy nad Vltavou, zastoupeného
JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Národní 25, Praha, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. 141226/2007/KUSK, ve věci vydání
územního rozhodnutí o umístění stavby, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2008, č. j. 9 Ca 334/2007 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského
kraje (dále též „správní orgán“ či „žalovaný“) ze dne 25. 9. 2007,
č. j. 141226/2007/KUSK, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno usnesení
Magistrátu města Kladna, odboru výstavby (dále též „stavební úřad“), ze dne 27. 7. 2007,
sp. zn. Výst. 1345/07/328/Hoř. Předmětným rozhodnutím stavebního úřadu bylo podle
ust. §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), zastaveno územní řízení zahájené dne 30. 3. 2007
na základě žádosti stěžovatele o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby
„Komplex obytných budov – centrum Nové Kladno“ na pozemcích v k. ú. Kladno, nám.
Svobody.
Jako právní důvody kasační stížnosti uvedl stěžovatel důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že Smlouvu o budoucí kupní
smlouvě ze dne 9. 10. 2006 (dále též „Smlouva“) je třeba hodnotit komplexně a nelze pak
dojít k jinému závěru než, že jeden z účastníků smlouvy, Statutární město Kladno (dále
též „město“), v ní jednoznačně vyjádřilo souhlas s provedením stavby. Podle stěžovatele
i z argumentace napadeného rozsudku vyplývá, že v budoucnu mělo být kupní smlouvou
založeno vlastnické právo druhého účastníka smlouvy, v důsledku čehož by vznikla
situace, že by již souhlasu města s provedením stavby nebylo třeba, protože vlastníkem
pozemků by se stal stěžovatel, který by byl i stavitelem. Stěžovatel v této souvislosti
poukazuje na čl. V a VI Smlouvy, z nichž je podle jeho názoru zřejmé, že obě smluvní
strany jednoznačně předpokládaly, že nejprve proběhne řízení o územním rozhodnutí
a až poté do 14-ti dnů po právní moci tohoto rozhodnutí bude uzavřena kupní smlouva.
Smlouva navíc zcela jednoznačně určovala, za jakým účelem dojde k uzavření kupní
smlouvy a nesplnění tohoto záměru by podle čl. VII odst. 2 písm. a) Smlouvy bylo
důvodem pro odstoupení od Smlouvy ze strany budoucího prodávajícího. Jestliže
je ve Smlouvě jednoznačně deklarován závazek budoucího kupujícího provést stavbu,
pak druhý účastník Smlouvy, budoucí prodávající, podpisem této Smlouvy tento závazek
přijímá a vyjadřuje s ním, jakož se všemi ustanoveními Smlouvy, souhlas. Jiný výklad
Smlouvy by byl podle stěžovatele v rozporu s jejím textem a smyslem. Podle něj nelze
přehlédnout ani tu skutečnost, že rovněž správní orgán ve svém rozhodnutí konstatoval,
že Smlouvu je možné považovat za souhlas vlastníka pozemku s provedením stavby.
Stěžovatel se domnívá, že tento souhlas je třeba vztáhnout nepochybně k datu uzavření
Smlouvy, tj. k 9. 10. 2006, a nikoliv až k datu uzavření vlastní kupní smlouvy. Stěžovatel
je proto přesvědčen, že se nejedná o stav dovozený městským soudem v napadeném
rozsudku, že by Smlouva byla jen dokladem o právních vztazích, které mají vzniknout
v budoucnu, ale zcela zřetelně a jasně upravovala i právní vztahy mezi účastníky Smlouvy
před uzavřením budoucí kupní smlouvy. Na tét o skutečnosti pak podle něj nemůže nic
změnit ani dopis primátora Statutárního města Kladna ze dne 31. 7. 2007 (dále též „dopis
primátora“). Stěžovatel dále uvedl, že pokud by přijal argumentaci městského soudu,
že správnímu orgánu nepříslušelo zkoumat oprávněnost tvrzení primátora, že došlo
k naplnění rozvazovací podmínky zakotvené ve Smlouvě z důvodu na straně žalobce,
musel by konstatovat, že za tohoto předpokladu by se městský soud, ani správní orgány,
neměly zabývat zejména zmíněným dopisem primátora. Městský soud ve svém
rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o projev nesouhlasu vlastníka pozemku
s prováděním stavby, avšak zjevně si neuvědomil, že tento souhlas byl vyjádřen ve
Smlouvě, která město jako účastníka smlouvy zavazuje a nemůže proto činit žádná
jednostranná prohlášení. Za této situace existují podle stěžovatele dvě varianty, buď
je správní orgán povinen se zabývat otázkou platnosti souhlasu s provedením stavby
daného ve Smlouvě a pak by bylo na místě šetřit, zda jednostranné prohlášení jednoho
z účastníků smlouvy má právní důsledky, kdy stěžovatel poukazuje na to, že všechny
náležitosti uvedené v čl. II Smlouvy splnil, anebo tuto otázku není oprávněn správní
orgán řešit a pak nemohl ani přihlížet ke zmíněnému dopisu primátora a byl povinen
vycházet z uzavřené Smlouvy jednoznačně zahrnující souhlasné stanovisko vlastníka
pozemku s provedením stavby. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu,
že nesplnil další podmínky pro kladné vyřízení žádosti, tj. že nepřipojil další potřebné
podklady. Zdůraznil přitom, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil,
že v rozhodnutí stavebního úřadu nebyly tyto nedostatky s výjimkou absence dokladu
o právu založeném smlouvou provést stavbu na dotčených pozemcích jednotlivě
specifikovány, avšak přihlédl k tomu, že stěžovateli muselo být z výzvy stavebního úřadu
ze dne 5. 4. 2007, upřesněné při jednání konaném dne 4. 6. 2007, zřejmé, jaké nedostatky
jsou žádosti vytýkány a předložení jakých konkrétních podkladů stavební úřad požaduje.
K výše uvedené argumentaci je podle stěžovatele třeba uvést, že, jak připouští i městský
soud v odůvodnění svého rozhodnutí, až z rozhodnutí žalovaného bylo zřejmé,
jaké doklady stěžovatel nedoložil k žádosti. Stěžovatel má proto za to, že je v rozporu
se správním řádem, když se až v konečném rozhodnutí účastník stavebního řízení dozví,
jaké jsou vady žádosti. Stěžovatel v této souvislosti konstatoval, že na výzvu ze dne
5. 4. 2007 reagoval tak, že zaslal stavebnímu úřadu podklady s žádostí o sdělení,
zda se jedná o dostatečné splnění jeho požadavků. Při porovnání výčtu požadavků tak,
jak jsou citovány na str. 5 napadeného rozsudku s chybějícími doklady vypočtenými
na str. 2 žalobou napadeného rozhodnutí, lze podle stěžovatele zjistit, že výčet není
totožný a že chyběly jiné doklady, než ty, které byly zmíněny při jednání dne 4. 6. 2007.
Stavební úřad však nejen že neupřesnil svoji výzvu, příp. neupozornil na to,
že stěžovatelem předložené doklady nejsou dostatečné, ale přímo přistoupil k zastavení
řízení, když se v podstatě ani touto problematikou nezabýval, protože pouze obecně
uvedl, že stěžovatel neodstranil vady návrhu, neboť po výzvě ve stanovené lhůtě
neodstranil vady žádosti, a to především doklad prokazující vlastnické právo nebo doklad
o právu založeném smlouvou provést stavbu na pozemcích dotčených navrženou
stavbou. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že předložení tohoto dokladu nepožadoval
stavební úřad ani ve výzvě ze dne 25. 4. 2007, ani při jednání dne 4. 6. 2007, a dále
upozornil na skutečnost, že absentující doklady uvedené v rozhodnutí žalovaného
představují vesměs vyjádření a stanoviska Magistrátu města Kladno, tedy subjektu, jehož
součástí je i odbor výstavby, který vedl předmětné stavební řízení. Ten mohl podle názoru
stěžovatele vyvinout patřičnou součinnost s jinými odbory Magistrátu města Kladno
v zájmu zajištění předmětných dokladů. Důsledkem této situace je, že Magistrátu města
Kladno chyběly doklady, které měl sám vydat. Stěžovatel má proto za to, že správní
orgány se svým postupem dostaly do rozporu se základními zásadami činnosti správních
orgánů, především zásadou veřejné správy jako služby veřejnosti, když stěžovateli
neposkytly přiměřené poučení o jeho právech a povinnostech a jejich postup nesměřoval
k tomu, aby byl zjištěn skutečný stav věci. Pochybení městského soudu pak spočívá
v tom, že z těchto vad nevyvodil náležité závěry. S ohledem na výše uvedené navrhl
stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 8. 4. 2009 žalovaný uvedl, že souhlasí
s názorem vysloveným městským soudem. Po krátké rekapitulaci předchozího řízení
a v něm učiněných závěrů poukázal na to, že z obsahu Smlouvy uzavřené podle ust. §50a
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„občanský zákoník“), je zřejmé, že obě smluvní strany se nedohodly na tom, že bez
jakýchkoliv výhrad uzavřou v budoucnu kupní smlouvu, ale uzavření kupní smlouvy
si podmínily podmínkami uvedenými ve Smlouvě. Teprve v případě, že tyto podmínky
budou ze strany stěžovatele splněny, platil závazek města uzavřít kupní smlouvu. Přitom
v čl. VIII Smlouvy si město vyhradilo právo neschválit prodej pozemků, pokud stěžovatel
nesplní podmínky uvedené v čl. II Smlouvy. Tyto závazky podle dopisu primátora
Statutárního města Kladna ze dne 31. 7. 2007 stěžovatel nesplnil a město se proto necítilo
být vázáno smluvními závazky vyplývajícími ze Smlouvy a prohlásilo, že pozemky
stěžovateli neprodá. Nesplnění závazku spatřovalo v tom, že stěžovatel nepředložil
architektonické variantní studie budoucí zástavby, které by splňovaly podmínku čl. II
Smlouvy, tj. že budoucí zástavba na pozemcích města prokazatelně nezhorší dopravní
situaci v lokalitě s důrazem na parkování. Studii předloženou stěžovatelem město
považovalo za rozpornou s územním plánem. Zastupitelstvo města proto podle čl. VIII
Smlouvy odmítlo dát souhlas k převodu pozemků na stěžovatele. Z uvedených důvodů
proto podle názoru žalovaného neobstojí tvrzení stěžovatele, že město j ako vlastník
pozemku nepochybným způsobem vyjádřilo souhlas s provedením stavby. Z obsahu
Smlouvy totiž nevyplývá, že město výslovně vyjádřilo souhlas s umístěním stavby
na pozemcích města a že tento souhlas by měl platit i za předpokladu, že nedojde
k uzavření kupní smlouvy. Obsahem Smlouvy je pouze dohoda o budoucí kupní smlouvě
s výhradou splnění sjednaných podmínek. Z uvedeného důvodu se stěžovatel nemůže
dovolávat toho, že neuzavření kupní smlouvy nic nemění na údajném souhlasu města
s umístěním stavby, neboť tato argumentace nemá oporu v obsahu Smlouvy. Ze stejného
důvodu nelze ani stěžovateli přisvědčit v tom, že vyjádření primátora Statutárního města
Kladna ze dne 31. 7. 2007 nemůže zpochybnit údajně platný souhlas města s umístěním
stavby. K té části kasační stížnosti, ve které se stěžovatel zabývá právním rozborem
jednotlivých článků Smlouvy, žalovaný uvádí, že sice nebyl oprávněn posuzovat případné
nároky účastníků Smlouvy, ale byl oprávněn si z předložených listinných podkladů učinit
úsudek o tom, zda předložená Smlouva představuje doklad o prokázání práva provést
stavbu na pozemcích jiného vlastníka podle ust. §86 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon). K doložení dalších podkladů chybějících v návrhu na vydání
územního rozhodnutí byl stěžovatel taktéž vyzván výzvou stavebního úřadu ze dne
25. 4. 2007 a současně při jednání dne 4. 6. 2007 s upozorněním, že pokud nebudou
nedostatky žádosti ve stanovené lhůtě odstraněny, bude řízení podle ust. §66 odst. 1
písm. c) správního řádu zastaveno. K uvedeným skutečnostem městský soud v rozsudku
uvedl, že tyto další chybějící podklady mimo dokladu majetkoprávního nebyly
stěžovatelem před soudem namítány. Žalovaný je přesvědčen, že městský soud posoudil
správně právní otázky v předcházejícím řízení a skutková podstata, ze které žalovaný
při rozhodnutí vycházel, má oporu ve spise, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z obsahu spisu, který měl Nejvyšší správní soud k dispozici, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Dne 9. 10. 2006 uzavřel stěžovatel se Statutárním městem Kladno, zastoupeným
primátorem Ing. Danem Jiránkem, Smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem
byl podle jejího čl. II závazek budoucího prodávajícího (Statutární město Kladno) uzavřít
za podmínek uvedených v dané Smlouvě s budoucím kupujícím (stěžovatel) kupní
smlouvu na nemovitosti uvedené v čl. I Smlouvy a závazek budoucího kupujícího,
že v případě splnění všech podmínek daných Smlouvou předmětné nemovitosti koupí
a zaplatí sjednanou cenu.
Žádostí ze dne 29. 3. 2007 se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí o umístění
stavby „Komplex obytných budov – centrum Nové Kladno“ na pozemcích
v k. ú. Kladno, nám. Svobody. Protože však stavební úřad dospěl k závěru, že tato žádost
neměla předepsané náležitosti, vyzval stěžovatele výzvou ze dne 25. 4. 2007,
sp. zn. Výst. 1345/07/328/Hoř, k odstranění v ní vyjmenovaných nedostatků, přičemž
jej zároveň poučil, že nebudou-li nedostatky ve stanovené lhůtě, tj. do 30. 6. 2007,
odstraněny, bude řízení podle ust. §66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno.
Zároveň bylo předmětné územní řízení usnesením stavebního úřadu ze dne 25. 4. 2007,
sp. zn. Výst. 1345/07/328/Hoř, přerušeno podle ust. §64 odst. 1 písm. a) správního
řádu.
Při jednání konaném dne 4. 6. 2007 se uskutečnila konzultace stěžovatele,
za kterého byl přítomen Ing. K. K., se stavebním úřadem a následně došlo k upřesnění
požadavku uvedeného ve shora citované výzvě stavebního úřadu.
Usnesením stavebního úřadu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. Výst. 1345/07/328/Hoř,
bylo podle ust. §66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno územní řízení zahájené dne
30. 3. 2007. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím
správního orgánu ze dne 25. 9. 2007, č. j. 141226/2007/KUSK, zamítnuto a napadené
rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno.
Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím správního orgánu, a proto se proti němu
bránil žalobou ze dne 15. 10. 2007, o které městský soud rozhodl rozsudkem ze dne
17. 12. 2008, č. j. 9 Ca 334/2007 - 29, a to tak, že ji zamítl. Protože ani s tímto
rozhodnutím se stěžovatel neztotožnil, podal proti němu nyní projednávanou kasační
stížnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené
rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §86 odst. 1 stavebního zákona obsahuje žádost o vydání územního
rozhodnutí kromě obecných náležitostí základní údaje o požadovaném záměru
a identifikační údaje pozemků a staveb.
Podle ust. §86 odst. 2 písm. a) citovaného zákona připojí k žádosti žadatel doklady
prokazující jeho vlastnické právo nebo doklad o právu založeném smlouvou pr ovést
stavbu nebo opatření k pozemkům nebo stavbám; tyto doklady se připojují, nelze -li tato
práva ověřit v katastru nemovitostí.
Podle ust. §86 odst. 3 citovaného zákona jestliže žadatel nemá vlastnické právo
nebo doklad o právu založeném smlouvou provést stavbu nebo opatření k pozemku nebo
stavbě, předloží souhlas jejich vlastníka anebo dohodu o parcelaci; to neplatí, lze-li
pozemek nebo stavbu vyvlastnit nebo vyměnit.
Podle ust. §66 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení o žádosti správní orgán
usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti,
které brání pokračování v řízení.
Stěžejní otázkou, kterou je nezbytné v nyní projednávané věci zodpovědět,
je podle Nejvyššího správního soudu to, zda bylo možné Smlouvu o budoucí kupní
smlouvě ze dne 9. 10. 2006 považovat za doklad o právu založeném smlouvou provést
stavbu ve smyslu ust. §86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, který byl stěžovatel
povinen připojit k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby.
Smlouva o budoucí kupní smlouvě ze dne 9. 10. 2006, kterou stěžovatel předložil
spolu s žádostí o vydání předmětného rozhodnutí, byla mezi Statutárním městem
Kladnem zastoupeným primátorem Ing. Danem Jiránkem, jako budoucím prodávajícím,
a stěžovatelem, jako budoucím kupujícím, uzavřena podle ust. §50a občanského
zákoníku. V obecné rovině se tedy jednalo o smlouvu o budoucí smlouvě (latinsky pactum
de contrahendo), jejímž předmětem bylo uzavření jiné smlouvy, smlouvy kupní, v budoucnu.
Shora zmínění účastníci předmětné Smlouvy se v ní dohodli na podstatných
náležitostech budoucí kupní smlouvy a dalších podmínkách jejího uzavření. Stěžovatel
v této souvislosti zmiňuje zejména její čl. V, který stanoví: „Budoucí kupující se zavazuje,
že v případě, že se stane vlastníkem předmětných nemovitostí, postaví na předmětných nemovitostech
stavbu, případně stavby, dle studie, která byla předložena na 17. zasedání Zastupitelstva města Kladna
dne 25. 4. 2006 a na veřejné prezentaci dne 7. 6. 2006 pod názvem „Soubor bytových domů mezi
ulicemi Čs. armády a Štěchova – Kladno“ (dále jen „Soubor“), případně bude upravena dle studie, která
bude doplněna dle čl. II., odst. 3 této smlouvy, a z těchto studií vychází i dokumentace pro stavební
povolení.“; a dále čl. VI Smlouvy, podle kterého „smluvní strany sjednaly, že kupní smlouvu,
jejímž předmětem budou předmětné nemovitosti případně jejich části, uzavřou nejpozději do 14-ti dnů
po nabytí právní moci územního rozhodnutí na Soubor“. Z těchto ustanovení Smlouvy stěžovatel
dovozuje právo provést stavbu a pokládá tak Smlouvu za nesporný doklad o právu
založeném smlouvou provést stavbu ve smyslu ust. §86 odst. 2 písm. a) stavebního
zákona.
Nejvyšší správní soud však s takovýmto závěrem stěžovatele nesouhlasí. V této
souvislosti je nezbytné zdůraznit, smlouva o smlouvě budoucí je institut civilního práva,
z čehož vyplývá, že její obsah je zákonem limitován pouze minimálně, účastníci si mohou
v jejím rámci ujednat neomezené množství dalších skutečností, které odpovídají povaze
vztahu. Je-li stavebnímu úřadu taková smlouva předložena jako doklad o právu provést
stavbu, stavební úřad je povinen zjistit, zda z jejího obsahu takový doklad skutečně
vyplývá. Předmětná Smlouva obsahuje celou řadu dalších ustanovení, včetně těch,
jež upravují jednotlivé důvody pro odstoupení od Smlouvy, a zejména pak rozvazovací
podmínku stanovenou v čl. VIII Smlouvy, podle které není budoucí prodávající vázán
danou Smlouvou vůči budoucímu kupujícímu v případě, že budoucí kupující nepředloží
ve smyslu čl. II Smlouvy variantní architektonické studie budoucí zástavby do 4 měsíců
od podpisu Smlouvy. Stavební úřad a následně i žalovaný správní orgán proto zcela
logicky nepovažovaly tuto konkrétní Smlouvu za doklad o právu založeném smlouvou
provést stavbu ve smyslu ust. §86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, ale toliko v obecné
rovině za smlouvu o budoucí kupní smlouvě ve smyslu ust. §50a občanského zákoníku,
ze které s ohledem na její koncepci a zejména pak včleněnou rozvazovací podmínku nelze
jednoznačně a bez pochybností dovodit právo provést stavbu na dotčených pozemcích
jiného vlastníka, ale pouze předmět a obsahové náležitosti budoucí kupní smlouvy
(dohodnutou dobu, kdy dojde k uzavření budoucí kupní smlouvy). Jejich pochybnosti
o charakteru této Smlouvy ve vztahu k ust. §86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona byly
vedeny, jak správně poznamenal i městský soud, snahou zabránit situaci, kdy by stavební
úřad vydal rozhodnutí o umístění stavby žadateli, kterému by v době vydání předmětného
rozhodnutí právo provést stavbu na dotčených pozemcích jiného vlastníka nesvědčilo,
spoléhaje přitom na to, že mu takové právo někdy v budoucnu skutečně vznikne.
Takovýto přístup je rovněž podle zdejšího soudu nepřijatelný, neboť by tím mohlo
docházet k nežádoucím situacím, kdy je stavba neoprávněně realizována na cizím
pozemku (viz ust. §135c občanského zákoníku). Stěžovatel se proto na pozadí shora
uvedeného nemůže v nyní projednávané věci domáhat posuzování předmětné Smlouvy
jako dokladu o právu založeném smlouvou provést stavbu ve smyslu ust. §86 odst. 2
písm. a) stavebního zákona, neboť takovým dokladem zjevně není.
Smlouva nemůže být ani výrazem souhlasu vlastníka pozemku podle ust. §86
odst. 3 stavebního zákona, který jako alternativu v případě nepředložení dokladu o právu
založeném smlouvou provést stavbu ve smyslu ust. §86 odst. 2 písm. a) stavebního
zákona k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby připouští shora citované
ustanovení, neboť z ní není patrný kvalifikovaný souhlas vlastníka pozemku učiněný
pro účely vydání rozhodnutí o umístění stavby.
Je třeba dále zdůraznit, že pochybnosti o nedostatečnosti předložených písemností
doložených stěžovatelem k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby potvrdil dopis
primátora Statutárního města Kladna ze dne 31. 7. 2007 adresovaný stěžovateli, ve kterém
jej opakovaně informuje (poprvé již v dopise ze dne 29. 6. 2007) o naplnění rozvazovací
podmínky podle čl. VIII Smlouvy a z toho vyplývající nevázanosti Statutárního města
Kladna předmětnou Smlouvou. Správní orgány v souvislosti s dopisem primátora
Statutárního města Kladna ze dne 31. 7. 2007 tedy neposuzovaly otázku neplatnosti
Smlouvy, resp. to, zda skutečně došlo k naplnění v něm uvedené rozvazovací podmínky,
jak se nesprávně domnívá stěžovatel, ale hodnotily, zda stěžovatel ke své žádosti doložil
zákonem požadované podklady, tedy mimo jiné i doklad či souhlas vlastníka pozemku
potvrzující právo stěžovatele provést na tomto pozemku stavbu. Za tohoto stavu
se ztotožňuje Nejvyšší správní soud s postupem správního orgánu, jakož i následnými
závěry městského soudu, že předloženou Smlouvu nelze považovat za doklad ve smyslu
ust. §86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, ani souhlas vlastníka podle ust. §86 odst. 3
téhož zákona. V této souvislosti je vhodné konstatovat, že stěžovatel nepředložil ani další
zákonem požadované podklady (např. stanovisko odboru životního prostředí Magistrátu
města Kladna dle zákona o vodách nebo rozhodnutí odboru dopravy Magistrátu města
Kladna k napojení navrhované stavby na komunikační síť) nezbytné pro vydání
rozhodnutí o umístění stavby, jejichž absence vedla rovněž k zastavení předmětného
řízení podle ust. §66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Tuto skutečnost již však stěžovatel
nikterak nerozporoval.
Nejvyšší správní soud tedy v tomto bodě nepřisvědčil argumentaci stěžovatele,
ale naopak se plně ztotožňuje se závěry, ke kterým v této souvislosti dospěl městský soud
a na něž v podrobnostech odkazuje.
Pokud stěžovatel spatřuje rozpor se správním řádem ve skutečnosti,
že z rozhodnutí stavebního úřadu nebylo zřejmé, jaké další podklady nedoložil
(stěžovatel) k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby ze dne 29. 3. 2007, je třeba
konstatovat následující. Z rozhodnutí stavebního úřadu je patrno, že tento považoval
z hlediska nesplnění předepsaných náležitostí ve smyslu ust. §86 stavebního zákona
důvod spočívající v nepředložení dokladu prokazujícího vlastnické právo nebo dokladu
o právu založeném smlouvou provést stavbu na pozemcích dotčených navrženou stavbou
za rozhodující, resp. stěžejní pro splnění podmínek pro zastavení řízení podle ust. §66
odst. 1 písm. c) správního řádu. Skutečnost, že stavební úřad v odůvodnění svého
rozhodnutí podrobně neuvedl další podklady, jejichž nedoložení mělo rovněž za následek
zastavení předmětného řízení a které ve svém rozhodnutí vyjmenoval žalovaný, nemůže
podle Nejvyššího správního soudu bez dalšího znamenat nezákonnost takového
rozhodnutí, a to zejména za situace, kdy skutečnost spočívající v nepředložení dokladu
o právu založeném smlouvou provést stavbu na pozemcích dotčených navrženou stavbou
je důvodem dostatečným pro zastavení předmětného řízení. Ostatně stěžovatel v tomto
směru ani neuvedl, jakým způsobem měl tento postup zasáhnout do jeho práv
a povinností, či jaké konkrétní ustanovení správního řád u jím bylo porušeno. Nejvyšší
správní soud tedy z výše uvedených důvodů nepřisvědčil této argumentaci stěžovatele
a považuje ji proto za lichou.
Stejně tak je zcela zavádějící, pokud stěžovatel porovnává výčet údajů a podkladů,
které po něm stavební úřad vyžadoval ve výzvě ze dne 25. 4. 2007,
sp. zn. Výst. 1345/07/328/Hoř, s výčtem požadavků, které mu byly sděleny při jednání
konaném dne 4. 6. 2007, aniž druhý v pořadí vnímal jako upřesnění požadavků uvedených
v předchozí výzvě. Tato skutečnost je jednoznačně patrná nejenom z vlastního zápisu
o jednání konaném dne 4. 6. 2007, ale i z charakteru požadovaných podkladů, které zcela
konkrétně rozváděly údaje a podklady požadované ve výzvě stavebního úřadu ze dne
25. 4. 2007, sp. zn. Výst. 1345/07/328/Hoř.
Jestliže stěžovatel dále vytýká stavebnímu úřadu, že neupřesnil svoji výzvu,
příp. jej neupozornil na to, že předložené doklady nejsou dostatečné a přímo přistoupi l
k zastavení řízení, zcela tím opomněl ust. §45 odst. 2 správního řádu. Podle tohoto
ustanovení nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán
žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou
lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§64).
Nelze proto vytýkat stavebnímu úřadu, že v situaci, kdy stěžovatelem předložená žádost
o vydání rozhodnutí o umístění stavby ze dne 29. 3. 2007 nesplňovala v ust. §86
stavebního zákona předepsané náležitosti, vyzval stěžovatele výzvou ze dne 25. 4. 2007,
sp. zn. Výst. 1345/07/328/Hoř, k odstranění v ní vyjmenovaných nedostatků, přičemž
jej zároveň poučil, že nebudou-li nedostatky ve stanovené lhůtě, tj. do 30. 6. 2007,
odstraněny, bude řízení podle ust. §66 o dst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno. Naopak
v postupu stavebního úřadu, především v upřesnění požadavků uvedených ve výzvě
při jednání konaném dne 4. 6. 2007, lze spatřovat maximální snahu vyjít stěžovateli vstříc
a respektování zásady veřejné správy jako služby veřejnosti a ochrany práv dotčených
osob (viz ust. §4 správního řádu). Tato námitka proto také není důvodná.
Nejvyšší správní soud dále nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že předložení
dokladu prokazujícího vlastnické právo nebo dokladu o právu založeném smlouvou
provést stavbu na pozemcích dotčených navrženou stavbou nepožadoval stavební úřad
ani ve výzvě ze dne 25. 4. 2007, ani při jednání dne 4. 6. 2007. Již ve výzvě ze dne
25. 4. 2007, sp. zn. Výst. 1345/07/328/Hoř, je totiž pod bodem 1) obsažen odkaz
na Přílohu č. 3, část A a B vyhlášky č. 503/2006 Sb., kdy součástí části B je přehledný
výčet příloh vyžadovaných k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby, ve kterém
figuruje i zmiňovaný doklad prokazující vlastnické právo nebo dok lad o právu založeném
smlouvou provést stavbu na pozemcích dotčených navrženou stavbou (viz Příloha č. 3,
část B, bod 1. citované vyhlášky). Ostatně o nezbytnosti doložení této přílohy k žádosti
o vydání rozhodnutí o umístění stavby si byl stěžovatel vědom již od podání vlastní
žádosti, neboť v její části B doložení této přílohy sám vyznačil.
Zjevným nepochopením řízení o žádosti, kterým je i nyní napadené řízení
o žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby, je názor stěžovatele, podle kterého
si měl absentující vyjádření a stanoviska Magistrátu města Kladna uvedená v rozhodnutí
žalovaného opatřit stavební úřad v součinnosti s jinými odbory Magistrátu města Kladno.
Stěžovatel jím pomíjí své povinnosti jakožto žadatele obstarat si zákonem požadované
podklady žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákla dů řízení,
ale je naopak povinen zaplatit úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Protože účastník řízení nepožádal o přiznání nákladů řízení o kasační
stížnosti a Nejvyšší správní soud ani z obsahu spisu nezjistil, že by tomuto nějaké náklady
vznikly, rozhodl tak, že mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu