ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.49.2009:96
sp. zn. 9 As 49/2009 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: N. T. T., zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem
Martinská 10, Plzeň, proti žalovanému: Policie České republiky, Oblastní ředitelství
služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Cheb – pracoviště Aš,
se sídlem Slovanská alej 26, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2008,
č. j. CPPL-64454/ČJ-2008-62PB-4.SK, o zajištění cizince, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2009, č. j. 30 Ca 6/2009 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Cheb – pracoviště Aš (dále jen „žalovaný“),
ze dne 19. 12. 2008, č. j. CPPL-64454/ČJ-2008-62PB-4.SK. Tímto rozhodnutím žalovaný
zajistil stěžovatelku podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), za účelem jejího předání podle
mezinárodní smlouvy.
Stěžovatelka označuje za důvody kasační stížnosti sku tečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud se podle jejího
názoru měl zabývat zákonností samotného zadržení včetně toho, zda správní orgán
nepochybil při aplikaci §129 zákona č. 326/1999 Sb. tak, jak na to sám krajský soud
upozorňuje. S odkazem na ustanovení §75 s. ř. s. je totiž vázán petitem žaloby, nikoliv
jednotlivými důkazními návrhy.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve konstatuje, že v dané věci
vznikly od projednání žaloby před krajským soudem nové skutečnosti. Bylo pravomocně
rozhodnuto o správním vyhoštění stěžovatelky a dne 27. 4. 2009 došlo k jejímu fyzickému
vyhoštění. Dále připomíná, že stěžovatelka nezpochybňovala svůj neoprávněný pobyt
na území České republiky. Krajský soud dle žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí
v rámci žalobních bodů a dospěl k názoru, že žaloba je nedůvodná, byť s odkazem
na možné procesní vady v postupu správního orgánu podle §129 zákona č. 326/1999 Sb.
Tento postup však nebyl v petitu žaloby stěžovatelkou zpochybněn a soud se jím z tohoto
důvodu nezabýval. Žalovaný považuje postup krajského soudu za správný a vzhledem
k popsaným skutečnostem navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Z předložené spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil následující
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatelka na území České republiky pobývala na základě povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s poslední prodlouženou dobou pobytu do
30. 4. 2008 (vízum č. FA0326025). Před uplynutím této doby podala dne 16. 4. 2008
žádost o prodloužení povolení k pobytu.
Dne 3. 3. 2008 Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie
Praha, Inspektorát cizinecké policie Praha, zahájila správní řízení ve věci zrušení povolení
k dlouhodobému pobytu stěžovatelky. Podnětem bylo sdělení České správy sociálního
zabezpečení z listopadu 2007, dle něhož stěžovatelka neplnila své povinnosti vyplývající
z předpisů o sociálním zabezpečení, konkrétně nepředklád ala přehledy o příjmech
a výdajích, čímž porušila povinnost součinnosti dle ustanovení §15 z ákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v tehdy platném znění.
Stěžovatelkou rovněž nebyly hrazeny případné platby pojistného. Rozhodnutím ze dne
21. 4. 2008, č. j. CPPH-002991/CI-2008-60, které nabylo právní moci dne 23. 5. 2008,
bylo stěžovatelce povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky zrušeno,
neboť přestala splňovat jednu z podmínek pro udělení dlouhodobého pobytu, a to plnění
povinností v sociálním zabezpečení.
Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Praha,
Inspektorát cizinecké policie Praha, následně usnesením ze dne 18. 7. 2008 podle §66
odst. 1 písm. f) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.,
zastavilo řízení o žádosti stěžovatelky o prodloužení povolení k pobytu ze dne 16. 4. 2008,
jelikož zanikla věc nebo právo, kterého se řízení týká. Odvolání proti tomuto usnesení
bylo zamítnuto rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, vydaným
dne 8. 10. 2008, které nabylo právní moci dne 18. 11. 2008.
Dne 19. 12. 2008 prováděl žalovaný v součinnosti s orgány celní správy kontrolní
akci v prostoru tržnice D. v obci Ch. a v prostoru tržnice S. K. Během této akce bylo
kontrolováno 6 objektů a celkem 6 osob vietnamské státní příslu šnosti, přičemž bylo
zjištěno, že jedna z těchto osob, tj. stěžovatelka, pobývá na území České republiky bez
platného povolení k pobytu. Bylo s ní proto zahájeno správní řízení za účelem správního
vyhoštění. Téhož dne byla stěžovatelka zajištěna podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., za účelem jejího předání podle mezinárodní smlouvy – Dohody mezi vládou České
republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů
obou států. Dne 22. 12. 2008 vydal žalovaný rozhodnutí, kterým stěžovatelce uložil
správní vyhoštění na dobu jednoho roku. Z předložené spisové dokumentace správních
orgánů dále vyplývá, že dne 12. 3. 2009 bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti
rozhodnutí o správním vyhoštění a dne 27. 4. 2009 bylo správní vyhoštění realizováno.
Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že stěžovatelka nevyužila prostředků
obrany proti rozhodnutím týkajícím se zrušení povolení k pobytu na území České
republiky a následného zastavení řízení o žádosti na prodloužení tohoto povolen í
ve správním soudnictví. Správní žalobu ke krajskému soudu stěžovatelka podala až proti
rozhodnutí o zajištění. Zde uvedla, že z okolností celého případu je zcela zřejmé,
že zajištění bylo nadbytečné a příliš tvrdé. Potvrdila, že od 18. 11. 2008 neměla oprávnění
k pobytu na území České republiky, avšak zajištěním jí bylo znemožněno podat v řádném
termínu správní žalobu proti rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu. K vyhoštění
dle jejího názoru došlo kvůli administrativní chybě mezi úřady, neboť důvodem vyhoštění
bylo nezaplacené sociální a zdravotní pojištění, tento údaj se však v době rozhodování
správního úřadu nezakládal na pravdě. V závěru žaloby stěžovatelka konstatovala,
že si je vědoma, že uvedené skutečnosti měla uvést v jiné žalobě, ale z důvodu zajištění
ji nemohla podat.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle §129 zákona
č. 326/1999 Sb. je policie povinna zajistit cizince, který neoprávněně vstoupil nebo
pobýval na území České republiky, je-li tu mezinárodní smlouva nebo přímo použitelný
právní předpis Evropských společenství o (vzájemném) předávání a přebírání občanů.
V případech, kdy předání cizince nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, je policie povinna
vydat rozhodnutí o jeho zajištění. Dále krajský soud uvedl, že v řízení o žalobě proti
rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy je třeba
uplatňovat námitky mířící zejména na nezákonnost aplikace §129 zákona č. 326/1999 Sb.
a na procesní vady, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o zajištění.
Stěžovatelka by tedy – v obecné rovině – mohla správnímu rozhodnutí o zajištění cizince
úspěšně oponovat tím, že vstoupil či pobýval na území České republiky oprávněně,
že zde není mezinárodní smlouva či přímo použitelný právní předpis Evropských
společenství, případně, že se na něj nevztahuje, apod. Ze žaloby krajský soud zjistil,
že stěžovatelka rozhodnutí žalovaného o zajištění v tomto ohledu nenapadá. Jí uváděné
žalobní body krajský soud posoudil z hlediska aplikace §129 zákona č. 326/1999 Sb.
jako zcela irelevantní, a žalobu proto zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatelka formálně
opírá kasační stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ], vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozh odoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ], a vady řízení před
soudem, které měly za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]. Obsahově však námitky odpovídají pouze poslednímu z uvedených důvodů.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Kasační stížnost stěžovatelky mimo obecných tvrzení a konstatování obsahuje
jedinou námitku, která obsahově odpovídá důvodům uvedeným v §103 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud se měl dle stěžovatelky zabývat možným porušením ustanovení §129
zákona č. 326/1999 Sb. ze strany správního orgánu, přičemž byl vázán petitem žaloby,
nikoli jednotlivými důkazními návrhy obsaženými v žalobě. Měl přezkoumat zákonnost
postupu správního orgánu, aby mohl správně rozhodnout o žalobě. Dle této námitky
stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že měla žalobní body směřovat proti
důvodům jejího zajištění uvedeným v napadeném rozhodnutí žalovaného. I pokud
tak neučinila, měl se dle jejího právního názoru krajský soud zabývat možnými
pochybeními správního orgánu.
K této námitce Nejvyšší správní soud poukazuje na výslovné znění ustanovení §75
odst. 2 s. ř. s., dle něhož je soud při přezkumu napadeného rozhodnutí správního orgánu
ve správním soudnictví vázán uplatněnými žalobními body. Této dispoziční zásadě
koresponduje ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., které stanoví povinnost žalobce
formulovat žalobní body tak, aby z nich bylo patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
K náležitostem a podobě žalobních bodů se Nejvyšší správní soud v minulosti vyjádřil
opakovaně. Z ustálené judikatury v této oblasti lze odkázat (jak učinil v odůvodnění
napadeného rozhodnutí i krajský soud) na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný
pod č. 835/2006 Sb. NSS, v němž zdejší soud dospěl k následujícím závěrům: „I. Líčení
skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může
docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových
dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. II. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit
v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. III. Právní náhled na věc se přitom nemůže
spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.
Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise,
nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní
skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových
dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce
za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je relevantní především věta II.
citovaného rozhodnutí, tj. povinnost žalobce konkretizovat nezákonný postup správního
orgánu v jeho případě. Tvrzení stěžovatelky, že krajský soud měl i bez je jích bližších
tvrzení přezkoumat postup žalovaného a závěry jím vydaného rozhodnutí, je z tohoto
pohledu nedostatečné, neboť stěžovatelka konkrétně nevylíčila nezákonnosti, které
spatřovala v napadeném rozhodnutí správního orgánu o zajištění. Proti důvodům zajištění
dle §129 zákona č. 326/1999 Sb. nesměřoval žádný žalobní bod. V této souvislosti lze
též poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1 6. 4. 2007,
č. j. 8 Afs 161/2005 – 87 (dostupný na www.nssoud.cz), podle něhož „ Nejvyšší správní soud
zamítne kasační stížnost, která se míjí s důvody, pro něž krajský soud napadené rozhodnutí zrušil“.
Obdobně je tento závěr aplikovatelný též na rozhodování krajského soudu o žalobě.
Námitky stěžovatelky dle svého obsahu směřovaly proti rozhodnutí ve věci
povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Stěžovatelka je proto mohla
úspěšně uplatnit pouze ve správní žalobě proti tomuto rozhodnutí. Ve věci rozhodnutí
o zajištění stěžovatelky správní orgán posuzoval naplnění podmínek §129 zákona
č. 326/1999 Sb., a pouze tyto úvahy mohly být zpochybněny. Jinými slovy, v žalobě proti
rozhodnutí o zajištění nelze účinně uplatňovat námitky směřující proti rozhodnutí
o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, resp. zastavení řízení o žádosti o takovém
povolení. Tento postup by byl dle §75 odst. 2 s. ř. s. možný v případě, kdy je v rámci
konečného rozhodnutí ve věci přezkoumáváno jiné rozhodnutí, které samosta tně
přezkumu ve správním soudnictví nepodléhá. V dané věci se však o zmíněný případ
nejedná, neboť rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu (resp. zastavení
řízení o žádosti na jeho prodloužení) může být na základě žaloby samostatným
předmětem přezkumu správního soudu.
Nejvyšší správní soud ve shodě se závěry krajského soudu podotýká,
že rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu stěžovatelky bylo vydáno dne 21. 4. 2008
a nabylo právní moci dne 23. 5. 2008. Na něj navazující konečné rozhodnutí ve věci
žádosti stěžovatelky o prodloužení jejího dlouhodobého pobytu (rozhodnutí o zamítnutí
odvolání proti usnesení o zastavení tohoto řízení) bylo vydáno dne 8. 10. 2008 a nabylo
právní moci dne 18. 11. 2008. V souladu s ustanovením §172 zákona č. 326/1999 Sb.,
které stanoví lhůtu k podání žaloby proti takovému rozhodnutí v délce 30 dnů,
byl posledním dnem pro včasné podání žaloby čtvrtek 18. 12. 2008. Stěžovatelka přitom
byla zajištěna až dne 19. 12. 2008. Za těchto okolností nejsou důvodná její tvrzení v tom
smyslu, že jí bylo znemožněno v řádném termínu podat žalobu proti rozhodnutí ve věci
zrušení dlouhodobého pobytu, a to z důvodu, že byla zajištěna a neměla při sobě
potřebné dokumenty.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelkou uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost
byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1, s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu