ECLI:CZ:NSS:2010:KONF.105.2009:12
sp. zn. Konf 105/2009 – 12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Pavla Pavlíka,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Ma rie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Českém Krumlově, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 370/2008, o 7210,50 Kč
s příslušenstvím: žalobkyně Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
808/66, IČ 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem v Plzni, Úslavská 33,
a žalovaného J. C.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 7 C 370/2008, v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši
3000 Kč, je správní orgán.
II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009,
čj. 5 Co 288/2009 - 39, se zrušuje ve výroku II., a v té části výroku I., kterou
bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 11. 2008,
čj. 7 C 370/2008 - 15.
III. Platební rozkaz Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 4. 2009,
čj. 7 C 370/2008 - 45, je n i c o t n ý .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 14. 9. 2009 se Český telekomunikační úřad domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Okresním soudem v Českém Krumlově ve věci žaloby vedené
u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 370/2008 týkající se zaplacení 7210,50 Kč s příslušenstvím.
Z předložených soudních spisů vyplynuly následující skutečnosti:
Právní předchůdce společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (dále jen
„Telefónica“) Eurotel Praha, uzavřel s žalovaným smlouvu o poskytování telekomunikačních
služeb, na jejímž základě žalovanému poskytoval služby prostřednictvím mobilní telekomunikační
sítě. Za tyto služby se žalovaný zavázal platit měsíčně částku, kterou mu Telefónica vyfakturovala.
Žalovaný neuhradil faktury na částku v celkové výši 7210,50 Kč.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupila Telefónica pohledávku ve výši
7210,50 žalobkyni. Žalobkyně podala proti žalovanému dne 20. 10. 2008 u Okresního soudu
v Českém Krumlově žalobu na zaplacení této částky s příslušenstvím.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 28. 11. 2008, čj. 7 C 370/2008 - 15,
řízení o žalobě zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok IV.). V odůvodnění uvedl, že podle §129 odst. 1
zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících
zákonů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), rozhoduje spory mezi osobou
vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně
druhé, Český telekomunikační úřad. Podle §524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou
přechází i všechna práva s ní spojená. Tímto právem je mimo jiné i právo žalobkyně
jako postupníka, i když není osobou vykonávající komunikační činnost, uplatnit nároky spad ající
pod §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Z důvodu nedostatku
pravomoci soud řízení zastavil s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena
příslušnému úřadu.
Proti usnesení okresního soudu brojila žalobkyně dne 22. 12. 2008 odvoláním
u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dle žalobkyně o postoupené pohledávce nemá
pravomoc rozhodovat Český telekomunikační úřad, protože nejsou splněny podmínky uvedené
v §129 zákona o elektronických komunikacích. Český telekomunikační úřad řeší spory pouze
mezi zákonem stanovenými subjekty, a to osobou vykonávající komunikační činnost (§7)
na straně jedné, a účastníkem nebo uživatelem na straně druhé. Žalobkyně není osobou
vykonávající komunikační činnost, k rozhodování sporu je proto příslušný soud.
Krajský soud považoval odvolání za částečně důvodné. Dlužná částka 7210,50 Kč
se skládá z nezaplacených plateb za telekomunikační služby ve výši 4210,50 Kč a ze smluvní
pokuty ve výši 3000 Kč. Dle krajského soudu není právo na zaplacení smluvní pokuty finančním
plněním spjatým s poskytováním telekomunikačních služeb, nejedná se tedy o plnění
podle zákona o elektronických komunikacích, ale o plnění podle obecných občanskoprávních
předpisů. Krajský soud proto potvrdil usnesení okresního soudu o zastavení řízení jen ohledně
částky 4210,50 Kč, o které i podle jeho právního názoru má pravomoc rozhodovat Český
telekomunikační úřad, ale změnil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně částky smluvní pokuty
3000 Kč tak, že řízení se nezastavuje a věc Českému telekomunikačnímu úřadu postoupena
nebude. Vyšel z právního názoru, že o smluvní pokutě má pravomoc rozhodovat soud.
Okresní soud v Českém Krumlově, vázaný právním názorem odvolacího soudu,
platebním rozkazem ze dne 28. 4. 2009, čj. 7 C 370/2008 - 45, stanovil žalovanému povinnost
zaplatit 3000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí kladného kompetenčního sporu. Navrhovatel vychází z toho, že smluvní pokuta
je sankcí vycházející z porušení povinnosti ze smlouvy o poskytování služeb elektronických
komunikací. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je vztahem příčiny
a následku; nelze je posuzovat odděleně. O smluvní pokutě tedy má rozhodovat on sám, jako
orgán, který je podle zákona příslušným k rozhodnutí o sporech vyplývajících z vlastního
porušení povinností. Navrhovatel dále odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne
9. září 2008, čj. Konf 27/2008 - 7.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 3000 Kč s příslušenstvím se zvláštní senát řídil
následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Zvláštní senát se musel nejdříve zabývat otázkou, zda o postoupené pohledávce
(ať se smluvní pokutou či bez ní) může rozhodovat navrhovatel. Pravomoc Českého
telekomunikačního úřadu vymezuje §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích: „Úřad
rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě
uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností
uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Podání návrhu podléhá správnímu poplatku“.
Zákonný text - na pohled dostatečně jasný - ve skutečnosti umožňuje dvojí výklad
se zásadními důsledky pro závěr o pravomoci toho, kdo má věc rozhodnout: poprvé, že má být
rozuměno „rozhoduje existující spory...“, po druhé „rozhoduje spory vzniklé mezi...“. Zvláštní
senát přisvědčil za užití obvyklých interpretačních metod výkladu druhému.
Ustanovení §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích vymezuje dvě podmínky,
které musí být současně splněny, aby byla dána pravomoc ČTÚ věc rozhodnout.
Prvá část vykládaného ustanovení [„spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7)
na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem“ ] znamená osobnostní vymezení předpokladu
pravomoci. Je proto otázkou, ke kterému okamžiku má být splnění tohoto předpokladu
zkoumáno: zda k okamžiku vzniku závazku, nebo k okamži ku vzniku sporu, anebo k okamžiku,
kdy je pravomoc zkoumána. Je totiž zřejmé, že postoupí- li věřitel (osoba vykonávající
komunikační činnost) svou pohledávku za účastníkem (obvykle tedy telefonním účastníkem)
jinému, dochází ke změně závazku v osobě, a je otázkou, zda se tedy mění i pravomoc orgánu,
který o sporu má rozhodnout.
V okamžiku vzniku pohledávky, tedy před jejím postoupením, resp. tam,
kde by k postoupení nedošlo, by ve sporu rozhodoval bez pochybností Český telekomunikační
úřad.
Smluvní postoupení pohledávky, cessio voluntaria (poznamenává se výslovně, že zvláštní
senát nezkoumal případ cese ze zákona nebo úředním výrokem, stejně tak nezjišťoval, zda tu jde
nebo nejde o tzv. cesi fiduciární či inkasocesi, při níž se pohledávka převádí jen for málně,
totiž proto, aby postupník pohledávku vymohl a převedl výtěžek postupiteli), je upraveno v §524
a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Předmětem postoupení není celý závazkový
vztah (ale právě jen pohledávka, případně u dospělé pohledá vky také nárok). Cesí nedochází
k zániku dosavadního závazkového vztahu a ke vzniku závazku nového (nepostupuje se tedy
„smlouva“ jako v některých jiných cizích řádech), ale závazek se mění v subjektech. Na místo
dosavadního věřitele (postupitele) nastupuje osoba třetí (postupník). Na postupníka
s pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Dle §524 občanského
zákoníku ostatně nelze postoupit pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil.
Zvláštní senát dále přihlédl také k důvodům právní úpravy: Z důvodové zprávy
k §127-129 zákona o elektronických komunikacích: „Úřad rozhoduje pouze spory uvedené v těchto
ustanoveních (spory týkající se plnění povinností stanovených tímto zákonem). Vyňato je řešení sporů o plnění
povinnosti k peněžitým plněním. Pravomocí Úřadu rozhodovat uvedené spory je vyloučeno právo stran obrátit
se na obecný soud před vydáním rozhodnutí řešení sporu Úřadem (§7 občanského s oudního řádu). Není tím však
dotčeno použití předpisů o správním soudnictví“, lze dovodit, že bylo úmyslem zákonodárce podmínit
rozhodovací činnost ČTÚ tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený. Vlastní zákonná
úprava pak tento záměr poněkud zastřela přidáním „osobní“ podmínky. I tento pohled proto
svědčí o tom, že osobní upřesnění, které zákonodárce vložil do vlastního zákonného textu,
je mnohem spíše časově vztaženo k okamžiku vzniku závazku než k okamžiku vzniku sporu.
To platí tím spíše, že v okamžiku odstoupení od cese, nebo v případech její absolutní neplatnosti
atp., by se pravomoc musela „vracet“ ČTÚ, což bez pochyb zákonodárce nesledoval.
Proto i tento aspekt výkladu vede k tomu, že změny v subjektech při postoupení
pohledávky nemají v posuzované věci vliv na změnu pravomoci k řešení sporů.
Podpůrně lze také připomenout, že takovýto výklad §129 zákona o elektronických
komunikacích je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne
7. 3. 2002, o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací
(dále jen „Směrnice“). Článek 8 odst. 4 písm. b) Směrnice ukládá vnitrostátním regulačním
orgánům členských států působících v oblasti elektronických komunikací povinnost, aby zajistily
dostupné a nenákladné postupy pro řešení sporů. Spory v oblasti elektronických komunikací
by měl řešit subjekt nezávislý na zúčastněných stranách. Tím má být zajištěna ochrana
spotřebitelů dle čl. 8 odst. 4 písm. c) Směrnice. Je zřejmé, že směrnice tu sleduje právě možnost
dovolit rozhodování v takovýchto věcech regulátorům. Není zřejmě sporu o tom, že pokud
by tvůrci směrnice trvali na tom, aby v takovýchto případech rozhodovaly soudy, bylo
by ustanovení §8 odst. 4 písm. b) zbytečné, neboť tu jde o zcela obvyklý závazek sou kromého
práva, o kterém (civilní) soudy pravidelně rozhodují. Ustanovení proto míří na to, aby pravomocí
k rozhodování sporů mohl být nadán i správní orgán (ať již v pravomoci dělené, nebo
pod kasační kontrolou správního soudu, nebo - jako v českém případě - s následným speciálním
civilním řízením podle části páté občanského soudního řádu). Původci směrnice oprávněně
očekávali, že právě řízení u správního orgánu vyhovuje potřebám posuzování
speciálních - mnohdy ryze technických - otázek, přičemž i otázky právní se obvykle týkají
jen úzké speciální problematiky (zejména smluv uzavíraných s poskytovateli služeb).
Navrhovatel (ČTÚ) je k řešení problematiky elektronických komunikací zřízen,
je odpovídajícím způsobem vybaven odborně i personálně, a lze proto očekávat, že jeho
rozhodování bude rychlé, účastníkům dostupné a pro ně nenákladné. Je ostatně významné i to,
že jeho rozhodování (jako rozhodování z jednoho centra) už z povahy věci nenese riziko
odchylující se „judikatury“. Proti rozhodnutí ČTÚ je možné b rojit rozkladem u předsedy
Českého telekomunikačního úřadu, a případně dále podat řádnou civilní žalobu u soudu
rozhodujícího v občanském soudním řízení (podle části páté občanského soudního řádu).
Proto má zvláštní senát za to, že jeho výklad zákona o elektronických komunikacích
o pravomoci ČTÚ k rozhodování ve sporech i v případě postoupených pohledávek odpovídá
i požadavkům, které na český právní řád klade právo evropské.
Obdobnými otázkami se zabýval také Nejvyšší soud v nedávném rozhodnutí ze dne
31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008. Ve svém rozhodnutí - v němž otázku pravomoci posoudil
stejně jako zvláštní senát - uvedl: „odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že v posuzovaném případě
změna osoby uvedené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb . v důsledku postoupení pohledávky osobou
vykonávající komunikační činnost nemá vliv na pravomoc Českého telekomunikačního úřadu k rozhodování
sporu týkajícího se povinnosti uložené tímto zákonem. Postoupením pohledávky osobou vykonávající komunikační
činnost na žalobkyni (§524 obč. zák.) se na podstatě a charakteru sporu ničeho nezměnilo. Na žalobkyni
(postupníka) s právem na plnění (včetně příslušenství pohledávky a veškerých práv s ní spojenými) přešly též
povinnosti, jež má věřitel vůči dlužníkovi (nap ř. poskytnout dlužníkovi potřebnou součinnost ke splnění dluhu,
přijmout řádně nabídnuté plnění apod.). Rozsah a obsah povinností dlužníka je stejný a nemění se nic ani na běhu
promlčecí doby“.
Ze všech vyložených důvodů proto zvláštní senát uzavřel, že pro určení pravomoci
je prvý předpoklad pravomoci ČTÚ splněn, vznikl-li spor mezi osobou vykonávající
telekomunikační činnost a účastníkem (uživatelem). Postoupení pohledávky takovýto charakter
sporu nezměnilo; proto i k návrhu postupníka (a nikoli již osoby vykonávající telekomunikační
činnost) bude rozhodovat Český telekomunikační úřad. Charakter sporu vymezený v §129
zákona o elektronických komunikacích je tedy určen v době vzniku závazku, a změna v osobě
věřitele cesí jej nemění.
Spor v konkrétní věci je však omezen na to, kdo má pravomoc rozhodovat o povinnosti
zaplatit smluvní pokutu; okresní soud má za to, že tímto orgánem je navrhovatel (ČTÚ), krajský
soud však tuto pravomoc přiřkl soudu. Proto bylo třeba řešit i druhý předpoklad pravomoci ČTÚ
(„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“ ).
Tento předpoklad má zvláštní senát za splněný, a to s ohledem na právní závěry
navrhovatelem zmíněného rozhodnutí sp. zn. Konf 27/2008, a to z právních důvodů v onom
rozhodnutí probraných, tedy i ve věcech nezaplacených smluvních pokut. Otázkou pravomoci
k rozhodování o smluvní pokutě se zvláštní senát již zabýval ve zmíněném usnesení (publikováno
ve Sb. NSS pod číslem 1738/2009). Vyložil, že „o smluvní pokutě za porušení či nes plnění povinnosti
vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě
uživatelem (§129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), rozhoduje ten orgán, který
je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné.“
Jádrem argumentace (na němž není důvod ničeho měnit), je právní názor, že smluvní
pokuta je soukromoprávním institutem, jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla
peněžitá transakce za porušení nebo nesplnění smluvní povinnosti (§544 odst. 1 občanského
zákoníku). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací,
jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je nutné se zabývat povinností, která byla
porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem mezi
příčinou a následkem; nelze je posuzovat odděleně. Porušení povinnosti je základní podmínkou
pro stanovení, zda existuje nárok na smluvní pokutu. O smluvní pokutě bude tedy rozhodovat
ten orgán, který je příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, na jejímž základě vznikl
nárok na smluvní pokutu.
Rozliší se proto, za jaké porušení povinnosti nárok na smluvní pokutu vznikl. Pokud
se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační
činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ, že účastník
neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Český
telekomunikační úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona
o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tímto porušením přímo souvisí.
Pokud se naopak jedná o (typickou) smluvní pokutu za nevrácení vypůjčeného zařízení
(např. satelitní antény, modemu atp.), tedy výpůjčku, byl by k rozhodování o smluvní pokutě
plynoucí z porušení povinností vztahujících se k výpůjčce příslušný soud. Srov. k tomu např.
usnesení ze dne 13. 10. 2005, čj. Konf 99/2004 - 5, publikované ve Sb. NSS pod č. 1478/2008.
Judikatura v tomto ohledu je zcela stabilní.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
správního orgánu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.).
Protože pak v řízení, které následovalo po říz ení odvolacím, okresní soud mimo svou
pravomoc (vázán v té době rozhodnutím krajského soudu) rozhodl o té části návrhu, která
se týká smluvní pokuty, vyslovil zvláštní senát podle §5 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. nicotnost
rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 4. 2009,
čj. 7 C 370/2008 - 45).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Bude proto na krajském soudu, aby v intencích výše
uvedených závěrů zvláštního senátu znovu rozhodl o odvolání ohledně částky připadající
na smluvní pokutu, a následně byla věc postoupena Českému telekomunikačn ímu úřadu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. ledna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu