ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.113.2011:46
sp. zn. 3 Ads 113/2011 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. R. R.,
zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o
přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2009, č. j. KUOK 59619/2009, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 26. 5.
2011, č. j. 73 Ad 7/2010 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele advokátu JUDr. Michalu Hudečkovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 960 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), jímž krajský soud
zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2009, č. j. KUOK 59619/2009 (dále
jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 30. 3. 2009,
č. j. 22616/2009/OLO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž žalobci nebyla přiznána dávka
mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví. Důvodem byla skutečnost,
že žadatele nebylo možno považovat za osobu v hmotné nouzi, neboť jeho příjem přesahoval
částku existenčního minima osoby.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul průběh prvostupňového
správního řízení a obsah odvolání stěžovatele a přezkoumal správnost prvostupňového
rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Při posouzení věci vycházel z ustanovení
§8 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 110/2006 Sb.“), z něhož dovodil, že bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatel
měl či neměl v rozhodném období skutečně příjem z podnikání a bez ohledu na jeho případnou
výši, činil započitatelný příjem stěžovatele ze zákona ve smyslu sdělení Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR č. 201/2008 Sb., kterým se vyhlašuje částka odpovídající 50 % a 25 %
průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství pro účely státní sociální podpory pro období
od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2009 částku nejméně 10 800 Kč měsíčně. Tato částka je částkou
minimálního započitatelného příjmu osoby z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti,
jež se považuje za hlavní samostatnou výdělečnou činnost a činnost, která je vykonávána
soustavně, v případě, kdy osoba nepřerušila výkon této činnosti ani jí tato činnost nebyla
pozastavena. Podle §36 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 111/2006 Sb.“) a §2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb. žalovaný dovodil, že na mimořádnou okamžitou pomoc má nárok buď osoba v hmotné
nouzi, anebo osoba, která sice nesplňuje podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí
ani doplatku na bydlení, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým
poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Podle ustanovení §36 odst. 2 věty první zákona
č. 111/2006 Sb. se pro účely poskytování mimořádné okamžité pomoci posuzuje osoba
bez společně posuzovaných osob. Žalovaný dovodil, že příjem stěžovatele za rozhodné období
činil 10 800 Kč, přičemž částka existenčního minima činila dle ustanovení §5 odst. 1 zákona
č. 110/2006 Sb. 2020 Kč. Jelikož započitatelný příjem stěžovatele převyšoval částku
jeho existenčního minima, je zřejmé, že stěžovateli nehrozila v měsíci březnu 2009 vážná újma
na zdraví a nesplňoval tak podmínky nároku na předmětnou dávku. Ačkoliv skutečný příjem
stěžovatele může být nižší nebo dokonce nulový, nelze k této skutečnosti přihlédnout, neboť
stěžovatel má díky aktivnímu živnostenskému oprávnění možnost zvýšit si příjem vlastním
přičiněním, a pokud ze svého podnikání nemá žádný příjem, má možnost tuto činnost ukončit
či přerušit. Dále žalovaný shledal, že prvostupňový orgán postupoval v souladu se všemi
zásadami činnosti správních orgánů, přičemž navíc stěžovatel své námitky proti procesnímu
postupu prvostupňového orgánu dostatečně nekonkretizoval. Stěžovatel měl možnost
se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim při jednání dne 27. 3. 2009.
Jeho jediná námitka, že spis nemá zákonné náležitosti, a proto se s ním nemohl seznámit, nebyla
žalovaným shledána jako relevantní, neboť ani případné nedostatky při vedení spisu nemohly
způsobit nezákonnost či nesprávnost správního rozhodnutí. Z uvedených důvodů žalovaný
odvolání zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Proti napadenému rozhodnutí stěžovatel podal žalobu, v níž kromě doslovné citace
ustanovení §2 odst. 4, §3 a §4 odst. 2 a §6 odst. 2, §51 odst. 2 a §53 odst. 6 správního řádu
uvedl, že prvostupňový orgán neprováděl dokazování o skutečném stavu věci a nechránil veřejný
zájem. Ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, kde by se provádělo dokazování, a jiné dokazování
nebylo prováděno. Podle stěžovatele ve věci neexistoval spis, a proto do něho nebylo možno
provést záznam o provedení dokazování. Stěžovatel navrhl zrušení jak napadeného,
tak i prvostupňového rozhodnutí, jakož i vydání předběžného opatření, aby žalovaný zabránil
poškozování zdraví stěžovatele. V doplnění žaloby prostřednictvím ustanoveného zástupce
uvedl, že reálná výše příjmu stěžovatele je taková, že žalobce splňuje podmínky pro přiznání
předmětné dávky, a správní orgány z ní měly vycházet.
O žalobě krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem, jímž žalobu zamítl. V odůvodnění
uvedl, že klíčové pro posouzení sporné otázky v posuzované věci je ustanovení §8 odst. 3
zákona č. 110/2006 Sb., podle něhož u osoby samostatně výdělečně činné, která nemá příjem
ze samostatné výdělečné činnosti, ale nepřerušila výkon této činnosti ani jí tato činnost nebyla
pozastavena, se za příjem považuje částka uvedená v odstavci 2 (tzn. částka ve výši 50 % měsíční
průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok). Na základě toho krajský
soud shledal, že napadené rozhodnutí bylo zákonné, protože žalovaný uvedené ustanovení
aplikoval správně, nejde o mezeru v zákoně nebo nejasné ustanovení z hlediska jeho výkladu.
Rovněž skutkový stav byl ve správním řízení řádně zjištěn. Krajský soud vycházel z toho,
že stěžovatel neměl svou živnost ani přerušenou, ani pozastavenou, což ostatně ani netvrdil.
Samotný nesouhlas žalobce se zněním zákona neznamená nezákonnost rozhodnutí. Krajský
soud neshledal ani protiústavnost aplikovaného ustanovení, zejména s ohledem na to, že sám
ze správního spisu zjistil, že stěžovatel nedoložil podklady pro přiznání příspěvku na živobytí.
Žádost o mimořádnou okamžitou pomoc není v posuzované věci jedinou možností. Stěžovatel
věděl, že bez přerušení své živnosti nesplní podmínky pro vznik nároku na mimořádnou
okamžitou pomoc, ale přesto výkon své živnosti nepřerušil. Samotné ustanovení §8 odst. 3
zákona č. 110/2006 Sb. krajský soud nepovažoval za protiústavní, nýbrž za logické, protože
osoby, které nepřerušily živnost, mohou podnikat, a zjišťování správních orgánů, jestli skutečně
podnikají a jaké z této činnosti mají příjmy, by bylo neefektivní. Krajský soud rovněž rozebral
podstatu institutu fikce příjmu a dovodil, že v kontextu systému pomoci v hmotné nouzi není
protiústavní. S tímtéž odůvodnění odmítl stěžovatelovu námitku, že správní orgány nezjistili
řádně skutkový stav. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalovaný stěžovatele
dostatečně nepoučil, a poukázal na to, že žalovaný byl povinen rozhodnout v souladu
se zákonem, přičemž poučení byla na obou správních rozhodnutích uvedena v pořádku. K dalším
procesním námitkám stěžovatele krajský soud uvedl, že stěžovatel byl řádně vyrozuměn,
že se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí, a správní spis byl veden úplně a v pořádku, přičemž
odmítnutí podpisu protokolu o jednání nebránilo vydání rozhodnutí ve věci. Žalovaný také nebyl
povinen nařizovat ústní jednání, které se liší od seznámení účastníka s podklady rozhodnutí.
Stěžovateli také nebylo znemožněno nahlédnout do spisu. Závěrem krajský soud citoval
podpůrně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000 – 37,
které se týkalo obdobného institutu (tzn. fikce příjmu osob samostatně výdělečně činných)
v systému státní sociální podpory, jakož i relevantní judikaturu Ústavního soudu ČR z prostředí
sociálního zabezpečení. O návrhu na vydání předběžného opatření krajský soud nerozhodoval,
neboť na výzvu soudu ustanovený advokát již takové rozhodnutí nenavrhoval.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku podané prostřednictvím ustanoveného
zástupce je uvedeno, že stěžovatel namítá kasační důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost napadeného rozsudku z důvodu nesprávného posouzení věci
soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně ustanovený advokát poukázal na námitky uvedené
v žalobě s tím, že se mu nepodařilo se stěžovatelem spojit.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním
názorem krajského soudu, a proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu žalovaného a prvostupňového orgánu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti:
Z formuláře žádosti o dávku mimořádnou okamžitou pomoc doručenému
prvostupňovému orgánu dne 3. 3. 2009 vyplývá, že hrozbu vážné újmy na svém zdraví stěžovatel
spatřoval v tom, že mu nejsou vypláceny nemocenské dávky, podpora v nezaměstnanosti
a také proto, že má značné psychické problémy způsobené sedmiletým trestním stíháním,
katastrofálními bolestmi hlavy, těžkou nespavostí apod.
Z výpisu z živnostenského rejstříku založeného ve spisu vyplývá, že stěžovatel byl k datu
10. 3. 2009 zapsán v živnostenském rejstříku jako držitel živnostenského oprávnění na dobu
neurčitou s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3
živnostenského zákona. Tato živnost byla přerušena v období od 1. 11. 2006 do 31. 10. 2008.
Dále prvostupňový orgán vyzval stěžovatele, aby se vyjádřil ke shromážděným
podkladům pro rozhodnutí ve věci. Ve spisu je založen záznam z jednání ze dne 27. 3. 2009,
z něhož vyplývá, že stěžovatel se dostavil tohoto dne k nahlédnutí do spisu. Jelikož však podle
jeho názoru „spis nemá zákonné náležitosti“, nemohl se s ním stěžovatel seznámit. Ze záznamu
je patrné, že stěžovatel ho nejprve podepsal, avšak poté svůj podpis přeškrtl a uvedl velkým
tiskacím písmem „nepodepsal!“
Na základě těchto podkladů bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž prvostupňový
orgán žádost o přiznání mimořádné okamžité pomoci zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., a neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že kasační stížnost sice splňuje minimální
formální náležitosti a jsou v ní označeny i kasační důvody [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ovšem
schází jí dostatečná míra konkretizace stížnostních námitek. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
prostřednictvím svého zástupce odkázal stran konkretizace kasačních námitek pouze na obsah
své žaloby, zabýval se Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem v souladu s projevenou vůlí
žalobce v intencích přezkoumatelnosti a správnosti posouzení žaloby krajským soudem [§103
odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.].
V posuzované věci se jedná o nepřiznání dávky pomoci hmotné nouzi (mimořádné
okamžité pomoci), jejíž přiznání stěžovatel požadoval z toho důvodu, že mu údajně hrozila vážná
újma na zdraví. Mimořádná okamžitá pomoc, jak plyne ze samotného jazykového výkladu tohoto
pojmu, je dávkou jednorázovou pro osoby ocitající se v takové mimořádné situaci, která vyžaduje
okamžitou pomoc, ať už peněžitou či věcnou. Prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci
tak může být poskytnuta pomoc v situacích nepříznivého a mimořádného charakteru,
kdy není osoba v hmotné nouzi, ale je jí vhodné bezprostředně poskytnout pomoc,
což však nevylučuje, aby tato pomoc byla poskytnuta též osobě pobírající příspěvek na živobytí
a v hmotné nouzi se již nacházející. Mimořádná okamžitá pomoc může být jak fakultativní
dávkou, tak i dávkou nárokovou (jako je tomu právě v případě osoby, jíž hrozí vážná újma
na zdraví), u které není stanovena pevná hranice příjmu; záleží tedy na správní úvaze orgánu
pomoci v hmotné nouzi, zda a v jaké výši tuto dávku poskytne, přičemž tento postup může
správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení
(§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Zdejší soud
dále podotýká, že s ohledem na skutečnost, že jde o dávku poskytovanou podle zákona o pomoci
v hmotné nouzi, musí jít o osobu, která nemá dostatečné finanční prostředky ani takový majetek,
aby mohla nepříznivou situaci řešit vlastními silami (rozsudek ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 Ads
126/2010 – 70, přístupný na www.nssoud.cz).
Podmínky pro přiznání mimořádné hmotné pomoci jsou stanoveny v zákoně
č. 111/2006 Sb. Podle §36 odst. 1 cit. zákona, má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc
a) osoba uvedená v §2 odst. 3,
b) osoba uvedená v §2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi,
c) osoba uvedená v §2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.
Podle §2 odst. 2 uvedeného zákona se osoba nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak,
jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob
a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§24), přičemž
si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodu
vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak ohroženo, nebo
b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle §4 odst. 1 písm. a) částek živobytí,
ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§34) a služby s bydlením
bezprostředně spojené.
Podle §2 odst. 3 téhož zákona platí, že „osoba se považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže
nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům,
celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Podle §36
odst. 2 téhož zákona se pro účely poskytování mimořádné okamžité pomoci osobě uvedené v §2 odst. 3, odst. 5
písm. a) a odst. 6 tato osoba posuzuje bez společně posuzovaných osob.
Podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. se za započitatelný příjem osoby
příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti považuje nejméně částka ve výši 50 %
měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok s tím, že tato
částka se zaokrouhluje na celé stokoruny dolů a vyhlašuje ji Ministerstvo práce a sociálních
věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů.
Tato částka se považuje za minimální příjem této vždy od 1. července roku, v němž došlo
k vyhlášení průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, do 30. června
následujícího kalendářního roku. Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb. platí,
že „u osoby samostatně výdělečně činné, která nemá příjem ze samostatné výdělečné činnosti, ale nepřerušila výkon
této činnosti ani jí tato činnost nebyla pozastavena, se za příjem považuje částka uvedená v odstavci 2;
to neplatí, jde-li o osobu vykonávající činnost, která se považuje podle zákona o důchodovém pojištění za vedlejší
samostatnou výdělečnou činnost
29)
, nebo o osobu, jejíž činnost se nepovažuje podle zákona o důchodovém pojištění
za činnost osoby samostatně výdělečně činné proto, že tuto činnost nevykonává soustavně
30)
.
V období od 1. července 2008 do 30. června 2009 se v souladu se Sdělením Ministerstva
práce a sociálních věcí uveřejněným pod č. 201/2008 Sb. považovala za částku odpovídající 50 %
měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za rok 2007 částka 10 800 Kč.
Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 111/2006 Sb. k dávce mimořádná okamžitá pomoc
a podmínkám jejího poskytování uvádí, že u dávky mimořádná okamžitá pomoc se osoba posuzuje
individuálně, dávka se poskytuje pouze jí, platí jen podmínka, že v případě dávky poskytované při živelné či jiné
pohromě se tato dávka poskytne pouze jedné ze společně posuzovaných osob. Mimořádná okamžitá pomoc
je dávkou, u které není stanovena pevná hranice příjmu; přesto s ohledem na skutečnost,
že jde o dávku poskytovanou podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, musí jít o osobu,
která nemá dostatečné finanční prostředky ani majetek tak ový, aby mohla nepříznivou
situaci řešit vlastními silami) . ... Osobám, které nesplňují podmínky pro uznání situace hmotné nouze,
ale protože nemají dostatek finančních prostředků, hrozí jim vážná újma na zdraví lze poskytnout mimořádnou
okamžitou pomoc do výše existenčního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem, resp. do výše životního
minima v případě nezaopatřeného dítěte.
Jak vyplývá z jazykového, logického a systematického výkladu citovaných ustanovení
zákona č. 111/2006 Sb., v případě hrozící vážné újmy na zdraví orgán pomoci v hmotné nouzi
neposuzuje, zda je osoba žádající o dávku v hmotné nouzi osobou v hmotné nouzi ve smyslu §2
odst. 2 téhož zákona, neboť tuto podmínku osoba pro získání mimořádné okamžité pomoci
z tohoto důvodu splňovat nemusí. Na druhé straně ovšem i zde zákon uvádí, že to, zda osobě
hrozí vážná újma na zdraví, je zapotřebí posuzovat „s přihlédnutím k jejím příjmům a celkovým
sociálním a majetkovým poměrům“. Pojem „příjem“ je pro účely rozhodování o nároku
na mimořádnou okamžitou pomoc, stejně jako na ostatní dávky, třeba posuzovat na základě
vymezení tohoto pojmu v ustanovení §9 odst. 1 písm. c) zákona č. 111/2006 Sb. ve smyslu
definice obsažené v ustanovení §6 - §8 zákona č. 110/2006 Sb., a to včetně tzv. fikce příjmu
osob samostatně výdělečně činných, které sice nemají příjem ze samostatné výdělečné činnosti,
ale nepřerušily výkon této činnosti ani jim tato činnost nebyla pozastavena (§8 odst. 3 zákona
č. 110/2006 Sb.).
Prvostupňový orgán i žalovaný tedy musely v souladu se zákonem přihlédnout k tomu,
že stěžovatel byl podle výpisu ze dne 10. 3. 2009 zapsán v živnostenském rejstříku jako držitel
živnostenského oprávnění na dobu neurčitou s předmětem podnikání výroba, obchod a služby
neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona, přičemž tato živnost v době podání
žádosti ani v době vydání rozhodnutí prvostupňového orgánu nebyla přerušena. Byly tedy
naplněny podmínky aplikace ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb., podle něhož byla
stěžovateli místo jeho skutečného příjmu ze samostatné výdělečné činnosti započítána fikce
příjmu ve výši 10 800 Kč. Stěžovateli byla v řízení dána možnost se k tomuto podkladu
pro rozhodnutí prvostupňového orgánu vyjádřit, což ale stěžovatel nevyužil a odmítl podepsat
záznam o seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje
s právním názorem krajského soudu, že žalovaný věc posoudil správně, pokud dospěl k závěru,
že z důvodu platnosti této zákonné fikce nebylo třeba dokazovat skutečný příjem stěžovatele
a provádět další dokazovaní k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům, resp. k hrozbě
vzniku újmy na zdraví, kterou stěžovatel rovněž nijak nedoložil (viz k tomu obdobně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007 - 51 týkající se obdobného
institutu v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že jeho příjem pro účely posouzení v systému pomoci v hmotné nouzi
výrazně převyšoval existenční minimum (2020 Kč), přičemž pouze do této výše by mu bývala
mohla být mimořádná okamžitá pomoc přiznána [§37 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb.],
představovalo právě příjmové kritérium překážku pro přiznání nároku na dávku. Protože podle
závěru prvostupňového orgánu i žalovaného nehrozila stěžovateli s přihlédnutím k jeho příjmu
a celkovým sociálním a majetkovým poměrům vážná újma na zdraví, nesplňoval podmínky
pro přiznání mimořádné okamžité pomoci podle §2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb. Lze rovněž
poukázat na přiléhavý názor krajského soudu, že stěžovatel věděl, že bez přerušení své živnosti
nesplní podmínky pro vznik nároku na mimořádnou okamžitou pomoc, ale přesto výkon
své živnosti nepřerušil. Zamítnutí žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc si tedy stěžovatel
může přičítat pouze svému vlastnímu nekonání (nepřerušení živnostenského oprávnění).
Se stěžovatelem v žalobě namítanými procesními pochybení ve správním řízení,
se kterými se krajský soud přezkoumatelně a přiléhavě vypořádal v odůvodnění napadeného
rozsudku, se Nejvyšší správní soud již konkrétně nezabýval, neboť takováto pochybení by bylo
možno podřadit pod kasační důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
který stěžovatel nenamítal a k němuž Nejvyšší správní soud nepřihlíží ex officio. Na okraj
věci Nejvyšší správní soud podotýká, že ani případná pochybení při vedení správního spisu
neměla za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Odměna zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Michalu Hudečkovi, byla stanovena
za jeden úkon právní služby po 500 Kč (podání kasační stížnosti) ve smyslu §11 odst. 1 písm. d)
vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanovením §9 odst. 2
téže vyhlášky, celkem tedy 500 Kč, a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky
ve výši 300 Kč, celkem tedy 800 Kč. Jelikož ustanovený zástupce doložil osvědčení o registraci
k placení daně z přidané hodnoty, byla mu odměna zvýšena o částku této daně (20 %). Celkem
tedy ustanovenému zástupci stěžovatele náleží odměna ve výši 960 Kč, která mu bude vyplacena
do 60 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu