ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.139.2011:122
sp. zn. 7 As 139/2011 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ogilvy & Mather
Morava, spol. s. r. o., se sídlem Hybešova 18, Brno, zastoupený JUDr. Františkem Vyskočilem,
advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2011, č. j. 10A 123/2011 – 82 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2880 Kč, a to k rukám jeho zástupce do patnácti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2011, č. j. 10A 123/2011-82-89, bylo
zrušeno rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“)
ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 2009/323/had/Ogi, č. j. had/6801/09, kterým byla společnosti Ogilvy
& Mather Morava, spol. s. r. o., (dále jen „účastník řízení“) uložena pokuta podle ust. §8a odst. 3
písm. f) a odst. 7 písm. a) zákona č. 40/l995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ‚‚zákon
o regulaci reklamy‘‘) ve výši 400 000 Kč, a to za skutek spočívající v tom, že účastník řízení jako
zpracovatel reklamy porušil povinnost stanovenou v ust. §5a odst. 5 písm. d) zákona o regulaci
reklamy tím, že reklama na humánní léčivý přípravek Prontoflex Spray (mutace 3), premiérově
vysílaná dne 24. března 2008 ve 12:50:35 h na programu Nova, obsahovala nezřetelný text výzvy
k pečlivému pročtení příbalové informace, neboť požadovaná informace byla psána malým
písmem a byla součástí delšího celkového textu, což v kontextu trvání uvedení výzvy mělo
za následek nedostatečné splnění zákonné podmínky. V odůvodnění tohoto rozsudku městský
soud, vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 12/2011 – 63, kterým byl zrušen jeho předchozí rozsudek ke kasační
stížnosti účastníka řízení, uvedl, že rozhodující je posouzení obsahu reklamního spotu tak, jak byl
prezentován spotřebiteli – televiznímu divákovi, neboť za toto jednání byl účastník řízení
sankcionován. Stěžovatelka tento reklamní spot v napadeném rozhodnutí popsala tak, že „Lahvička
přípravku Prontoflex Spray, muž praví: „Když mě bolí záda, klouby nebo namožené svaly, neztrácím čas
nanášením gelů a mastí. Chci, aby bolest zmizela úplně. Vím, že vysoce koncentrovaný spray Prontoflex pomáhá
proti bolesti už po pár stříknutích. Takže, když je malý ... je vlastně velký.“ V obraze muž uchopí lahvičku
a ukazuje ji na kameru. V dalším střihu krabič ka a lahvička Prontoflex, logo Prontoflex, pod ním text „Velký
proti bolesti“, v dolní části obrazovky drobounké logo a nápis Medicom International s. r. o., pod tímto
jednořádkový nečitelný text, který končí větším písmem s odkazem na www. prontoflex.cz.“ Podle názoru
stěžovatelky jednořádkový text v dolní části obrazovky, který by měl obsahovat výzvu k přečte ní
příbalové informace, je nečitelný a od toho dále odvíjela hodnotící závěry týkající se délky umístění
předmětného nečitelného textu v reklamním spotu. Podle městského soudu je zřejmé,
že stěžovatelka v odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotila reklamní spot tak, že po dobu
cca 3,5 sekundy byl v dolní části obrazovky uveden nečitelný text, a takto popsaný reklamní spot
pak posuzovala z hledisek zřetelnosti. Není však zřejmé, k jakému závěru by stěžovatelka dospěla,
pokud by sledovala reklamní spot v televizní kvalitě, jak jej sledoval televizní divák, tedy zda by
i zde byl text stejně nečitelný a zda by i poté dospěla k totožnému závěru ohledně zřetelnosti.
Stěžovatelka tak subsumovala pod ust. §5a odst. 5 písm. d) zákona o regulaci reklamy zjištění,
jež bylo skutkově podloženo sledováním záběru horší technické kvality, než v jaké byl skutečně
televiznímu divákovi prezentován. Účastník řízení byl tak de facto postižen za jednání,
o němž si stěžovatelka nemohla udělat stejnou představu jako televizní divák, a proto na tomto
skutkovém základě nemohla učinit právní závěr, zda došlo ke splnění zákonné povinnosti
či nikoliv. Pro tento závěr je zcela klíčová kvalita záznamu, na němž stěžovatelka ve správním
řízení spot shlédla a který hodnotila, neboť čitelnost je jedním z klíčových aspektů zřetelnosti.
Je obecně známo, že televizní vysílání sleduje průměrný spotřebitel v kvalitě,
která je charakterizována zejména rozlišením obrazovky (počtem obrazovkou zobrazovaných
bodů) a frekvencí obnovování obrazu (počtem vykreslení obrazu za 1 sekundu). Tyto jednoznačně
zjistitelné technické parametry posuzovaného záznamu na CD bylo tedy třeba k námitce účastníka
řízení porovnat s kvalitou skutečného televizního vysílání reklamního spotu a z ní plynoucími
obvyklými poměry, za kterých se uvedené vysílání zobrazí na televizním přístroji průměrného
spotřebitele. Jen tak by bylo možno dojít k závěru, zda stěžovatelka při pos uzovaní reklamního
spotu byla ve stejné situaci, jako spotřebitel – televizní divák. Doba umístění a velikost a typ písma
jsou podle městského soudu podstatné prvky, které mohou být televizním divákem zaznamenány
zcela odlišným způsobem, bude-li sledovat rozostřený obraz, anebo naopak obraz s ostrými
konturami, a mohou tedy mít vliv na zřetelnost textu. Závěr, že doba cca 3,5 sekundy zobrazení
textu neumožní spotřebiteli text bez obtíží postřehnout, je proto podle městského soudu možné
učinit až poté, co bude shlédnut předmětný reklamní spot v takové kvalitě, v jaké byl prezentován
televiznímu divákovi, a v této kvalitě budou posouzeny všechny aspekty mající vliv na zřetelnost
výzvy, zejména typ písma či kontrast textu a pozadí, ale i délka textu a složitost sdělované
informace. Městský soud tedy dospěl k závěru, že na dosavadním skutkovém základě nemohla
stěžovatelka učinit právní závěr, zda došlo ke splnění povinnosti či nikoliv. Nové celkové
zhodnocení vysílaného reklamního spotu v dané fázi řízení musí příslušet stěžovatelce,
protože soud má pouze pravomoc přezkoumat rozhodnutí, nikoliv závěr správního orgánu
přehodnotit či měnit.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů,
které lze podřadit pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti v prvé řadě
stěžovatelka argumentovala, proč je podle jejího názoru kasační stížnost přípustná. Dále namítala,
že městský soud aplikoval závěry bez přihlédnutí k okolnostem daným konkrétním případem,
neboť technická kvalita nebyla rozhodující. Text nemohl být v časovém úseku, ve kterém byl
uveden, ani zaznamenán, ani přečten. Není zřejmé, jakým způsobem městský soud přihlédl
či nepřihlédl k argumentaci stěžovatelky ve vyjádření k žalobě. Městský soud také neuvedl,
proč shledal záznam stěžovatelky technicky nezpůsobilým, a není ani zřejmé, co se rozumí
technicky způsobilým záznamem. Pouze konstatoval, že má být hodnocen záznam v kvalitě,
v jaké se dostal k divákovi, avšak to je natolik obecný požadavek, který , i kdyby byl
konkretizován, nebyl by technicky splnitelný. Nadto městský soud zcela opomenul skutečnost,
že v případě tohoto rozhodnutí byla zřetelnost prokazována formou „print screenu“, tedy
převedení videosekvence do formy obrazu, nad to stěžovatelka uvedla přesnou stopáž,
po kterou byl uveden požadovaný text na obrazovce, a tato se stala rozhodující pro uložení
sankce, neboť byla natolik krátká, že neumožnila ani pouhé zaznamenání požadovaného textu.
Požadavek městského soudu, aby technická kvalita záznamu při posuzování by měla odpovídat
technické kvalitě při příjmu divákem, stěžovatelka označila za nesplnitelný a technicky nemožný.
U jednání byl použit účastníkem řízení disk s nahrávkou v nejlepší možné kvalitě a následně byl
tento záznam konfrontován se záznamem pořízeným stěžovatelkou. Kvalita záznamu předložená
účastníkem řízení tedy také neodpovídala kvalitě záznamu v televizním vysílání, neboť nelze
jednoduše provést záznam, aniž by nedošlo ke ztrátě kvality. Zjednodušeně lze říci, že ke ztrátě
kvality dochází obecně už v jakékoliv libovolné minimální vzdálenosti od vysílače, hned jak signál
opustí jeho anténu. Přenos probíhá nehomogenním prostředím, jehož průchodem je vysílaný
analogový signál ovlivňován (např. hustá městská zástavba s odrazy od budov, povětrnostní
podmínky jako jsou mlha, sníh/sněžení, déšť, odrazy od ionosféry apod.) a na přijímací anténu
diváka se tak dostane již v podobě, která je jeho šířením ovlivněna , a tedy i v jiné kvalitě, než jaká
je odvysílána. Tedy již samotná televizní podoba musela být odvislá od podoby originálu.
V neposlední řadě se na podobě, v jaké divák obdrží televizní program, podílí i způsob, kterým je
propojen přijímač a zobrazovač. Může jít o týž přístroj, pak je propojení řešeno uvnitř přístroje
a není možné jej ovlivnit. Přijímač však může být připojen i externě, např. půjde o satelitní
přijímač s abonentskou kartou a záznamem na flash disk či pevný disk. Výsledný dojem diváka
ovlivní to, zda je přijímač propojen analogově (SCART, komponentní cinch) nebo digitáln ě
(HDMI) a samozřejmě použité rozlišení obou zařízení. Pořízení nahrávky (záznamu) pak
neznamená de facto nic jiného než pořízení „kopie“ s tím, že takový záznam nikdy nebude
odpovídat originálu, což je dáno například komprimací při ukládání dat či použitou prezentací
(LCD obrazovka, projektor). Požaduje-li městský soud, aby stěžovatelka uchovávala záznamy
ve stejné kvalitě, jak byly prezentovány v televizním vysílání, pak je nutno stanovit, co je onou
požadovanou kvalitou. Stěžovatelka v rámci své dosavadní praxe nebyla dosud negativně
konfrontována v rámci žádného správního řízení s problémem kvality záznamu. Městský soud
aplikoval povrchní vhled do technické stránky věci a zjednodušil argumentaci odvoláním
na rozsudek Nejvyššího správního soudu. Nic nenasvědčuje tomu, že by porovnal záznam
v kvalitě posuzované stěžovatelkou se záznamem v nějaké vyšší kvalitě, a jeho rozhodnutí je tak
nepřezkoumatelné. Daný postup má podle stěžovatelky potenciálně dalekosáhlé důsledky pro její
praxi, protože záznam, o který šlo, měl kvalitu odpovídající záznamům vysílání pořizovaným
stěžovatelkou pro potřeby monitoringu (záznamy na serveru), kvalitu odpovídající situaci
při zhlédnutí záznamů při jednání stěžovatelky, kvalitu odpovídající záznamům reklam,
sponzorských vzkazů a teleshoppingu od externí společnosti spolupracující při monitoringu
vysílaných obchodních sdělení, kvalitu odpovídající stanovisku stěžovatelky o náležité technické
kvalitě záznamů archivovaných provozovateli podle zákona a kvalitu odpovídající dosud běž ně
používaným záznamům v rámci správních a soudních řízení. V tomto smyslu vybočilo
rozhodnutí městského soudu z dosavadní praxe soudů všech stupňů. Stěžovatelka proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud správně zrušil
napadené správní rozhodnutí s ohledem na to, že stěžovatelka nemohla na základě nedostatečně
zjištěného skutkového základu učinit řádný právní závěr, zda došlo ke splnění předmětné
zákonné povinnosti či nikoliv. Stěžovatelka své rozhodnutí totiž nesprávně opřela o záznam
předmětného spotu, který neodpovídal kvalitě, ve které byl spot skutečně vysílán a přijímán
běžným spotřebitelem. Městskému soudu nepřísluší, aby prováděl přehodnocení či změnu
právního závěru za stěžovatelku. Argumentaci v kasační stížnosti, vztahující se k možným
„zkreslením“ kvality přijímaného signálu, účastník řízení považuje za nepodstatnou, neboť toto
zkreslení je s ohledem na digitální vysílání zcela zanedbatelné.
S ohledem na argumentaci stěžovatelky týkající se přípustnosti kasační stížnosti se touto
otázkou Nejvyšší správní soud zabýval a dospěl k závěru, že aplikace ust. §104 odst. 4 s. ř. s
nepřichází v úvahu, protože první kasační stížnosti v této věci podal účastník řízení, který v ní
uplatnil stížní námitky odlišné od námitek uplatněných nyní stěžovatelkou.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu podle níž měl tento soud
opomenout vypořádat se s vyjádřením stěžovatelky k žalobě, Nejvyšší správní soud uvádí, že to
městský soud nebyl povinen učinit, pokud uvedl dostatečné úvahy k v žalobě namítané klíčové
vadě správního řízení (kvalitě záznamu shlédnuté ho stěžovatelkou), jejíž zjištění pak má
za následek, že se v této fázi řízení nelze zabývat hodnocením předmětného spotu stěžovatelkou.
Právní názor Nejvyššího správního soudu, který městský soud zrekapituloval, je dostatečnou
odpovědí na klíčovou žalobní námitku týkající se skutkového zachycení a prokázání jednání,
které stěžovatelka kladla účastníkovi řízení za vinu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., pokud z něho není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci, na níž je postaven z áklad žaloby.
Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS
a na www.nssoud.cz). Rozsudek městského soudu netrpí žádnou vadou, která by v intencích
judikatury Nejvyššího správního soudu způsobovala jeho nepřezkoumatelnost. Je z něho zřejmé,
že se zrušuje rozhodnutí stěžovatelky proto, že k tomu, aby případně mohlo být posuzováno, zda
konkrétní spot obsahoval zřetelnou výzvu k pečlivému pročtení příbalové informace humánního
léčivého přípravku, musí být tento spot hodnocen v té technické kvalitě, v jaké jej přijímal
průměrný spotřebitel, tedy průměrný televizní divák. Městský soud pak správně vrátil věc
stěžovatelce k dalšímu řízení, neboť v případě vady týkající se zjištění skutkového jednání
účastníka řízení nemůže činnost stěžovatelky nahrazovat či doplňovat a je na ní, aby dostatečně
zjistila skutkový stav a důkazně je j podložila. Proto Nejvyšší správní soud vyhodnotil stížní
námitku nepřezkoumatelnosti jako nedůvodnou.
I stížní námitka podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je nedůvodná, neboť městský soud
uplatnil právní názor Nejvyššího správního soudu na projednávanou věc v napadeném rozsudku
zcela správně, a tedy se jím řídil. Obavy stěžovatelky z dalekosáhlých negativních dopadů
napadeného rozsudku jsou neopodstatněné.
V případě, že se posuzuje zřetelnost určitého sdělení v reklamním spotu, je nutno,
aby jej stěžovatelka hodnotila v zásadě v té podobě, v jaké jej vnímal průměrný spotřebitel, jímž je
nutno rozumět průměrného televizního diváka, tj. diváka sledujícího televizní program u běžného
televizního přijímače o obvyklé úhlopříčce obrazovky, s obvyklým rozlišením obrazu,
tj. s obvyklým počtem řádek resp. sloupců bodů vytvářejících obraz na obrazovce, a s obvyklou
frekvencí obnovování obrazu. Je notorietou, že vysíláním programu dochází k určitému zkreslení
vysílaného obrazu a že toto zkreslení může dosahovat různé intenzity podle typu vysílaného
signálu, vnějších podmínek ovlivněných např. lokalitou či počasím, kvality přijímače, kvality vedení
od antény k přijímači či působením řady dalších vlivů. I zde však lze pracovat s pojmem
průměrného televizního diváka, jemuž se dostává signál v průměrné kvalitě, tj. s průměrnou mírou
zkreslení. Po stěžovatelce Nejvyšší správní soud, a ve shodě s ním městský soud, nepožadují nic
jiného, než aby při hodnocení zřetelnosti reklamního spotu simulovala podmínky, za nichž vnímá
tento spot průměrný televizní divák. Taková simulace je důležitá, p rotože pouze v případě,
že pro průměrného televizního diváka nebude výzva k pečlivému pročtení příbalové informace
humánního léčivého přípravku dostatečně zřetelná, se účastník řízení mohl dopustit správního
deliktu, za který byl sankcionován. Zřetelnost výzvy, jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém
předchozím rozsudku v této věci, závisí na různých so učasně působících a navzájem
se ovlivňujících aspektech. Sdělovaný text bude různě zřetelný při různém rozlišení obrazovky.
Bude-li např. u spotu, který si ve správním řízení promítá a hodnotí stěžovatelka, čtvrtinové
rozlišení obrazu než rozlišení, které vnímal průměrný televizní divá k, sledoval-li vysílání spotu
v televizi (tj. bude-li počet řádků a počet sloupců bodů vytvářejících obraz u spotu hodnoceného
stěžovatelkou vždy poloviční než tento počet u televize průměrného televizního diváka), jistě bude
zobrazovaný text, zejména půjde-li o text napsaný poměrně drobným písmem, jak tomu bylo
v dané věci, podstatně méně ostrý a čitelný, než jak byl vysílán v průměrné televizní kvalitě.
Stěžovatelka si tedy závěr o zřetelnosti textu pro účely, které má hodnotit, může učinit jen tehdy,
vidí-li text zobrazen obdobně ostře a čitelně, jak jej viděl průměrný televizní divák. Teprve pak
může hodnotit ostatní aspekty zřetelnosti, zejména typ písma, kontrast textu a pozadí, délku
zobrazovaného textu a složitost jím sdělované informace, míru dominance textu obrazovce
v souvislosti s dalším obrazovým či zvukovým děním, které se na obrazovce při vysílání spotu
současně odehrává, a jiné vlastnosti spotu, které mohou ovlivnit, nakolik se průměrný televizní
divák při vysílání spotu soustředí na obsah sdělení a dokáže jej vním at. Pokud je totiž týž text
vysílán po tutéž dobu v jednom případě v televizní kvalitě a ve druhém případě v kvalitě podstatně
snižující míru jeho ostrosti a čitelnosti, pak v druhém případě bude jeho vnímání průměrnému
televiznímu divákovi činit větší potíže, a tedy zachycení téže informace by zpravidla vyžadovalo
delší čas nebo vyšší míru soustředění. Délku vysílání textu proto stěžovatelka nemůže hodnotit
izolovaně od dalších aspektů zřetelnosti, zvláště pak ne bez zohle dnění konkrétní míry ostrosti
a čitelnosti textu, jak byl průměrnému televiznímu divákovi vysílán. Je tedy zásadně nesprávné,
hodnotí-li stěžovatelka zřetelnost vysílaného textu staticky – posouzením ostrosti a čitelnosti
vytištěného obsahu obrazovky s hodnoceným textem. Pro hodnocení zřetelnosti textu je klíčový
právě prvek dynamiky a komplexity vjemu diváka získaného vysíláním, který je tvořen kombinací
zejména aspektu ostrosti a čitelnosti na straně jedné a délky zobrazení na straně druhé,
a samozřejmě i dalších aspektů podle povahy konk rétního spotu.
Technická kvalita záznamu, zejména pak rozlišení obrazu a případně frekvence
obnovování obrazu, je pro účely, v nichž má stěžovatelka sankční pravomoci, podstatná pouze
v těch případech, kdy sama ovlivňuje relevantní charakteristiky posuzov aného vysílání,
např. zřetelnost určité povinně sdělované informace. Nebude však hrát zpravidla roli tam,
kdy samotný obsah vysílání je zřejmý a zřetelný a kdy jde o jeho interpretaci a posuzování jeho
vlastností, např. zda sponzorské sdělení je natolik dynamické a zaměřené na propagaci určitého
konkrétního výrobku či služby, že může být reklamou.
Městský soud tedy zcela v intencích právního názoru vysloveného Nejvyšším správním
soudem zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky, neboť je nezbytné, aby předmět ný reklamní spot
hodnotila až poté, co si jej promítne v kvalitě, v jaké jej sledoval průměrný televizní divák.
Stěžovatelka poté zhodnotí nejen, nakolik je při vysílání v této kvalitě zobrazený povinný text ostrý
a čitelný, ale posoudí ve vzájemné prováza nosti a se zohledněním dynamiky a komplexity
vysílaného sdělení i další relevantní aspekty jeho zřetelnosti, jak byly nastíněny výše. Mimo jiné
tedy i to, zda byl v konkrétním případě zobrazen dostatečnou dobu, byl-li vysílán 3,5 sekundy.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
Městský soud je podle ust. 109 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 vět y první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a proto ji nevzniklo právo
na náhradu nákladů. Úspěšný účastník řízené stížnosti má právo na náhradu nákladů řízení vůči
stěžovatelce, které sestávají z odměny za právní zastoupení, a to za jeden úkon právní služby
(vyjádření ke kasační stížnosti) a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 2100 Kč a 1 x 300 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů], tedy celkem 2400 Kč. Protože zástupce účastníka řízení je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Celková částka
odměny tedy činí 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu