ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.89.2012:31
sp. zn. 1 Afs 89/2012 – 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
O L P R A N spol. s r. o., se sídlem Libušina 101, Olomouc, zastoupené JUDr. Julií
Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Kateřinská 5, Olomouc, proti žalovanému: Celní
ředitelství Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, o žalobách
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 3. 2010, č. j. 4531/2010-060100-21,
č. j. 4559/2010-060100-21, č. j. 4562/2010-060100-21, č. j. 4582/2010-060100-21, č. j. 4587/2010-060100-21,
č. j. 4589/2010-060100-21 a č. j. 4607/2009- 060100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2012, č. j. 30 Af 17/2010 – 131,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 18. 11. 2009, č. j. 14747/2009-066100-021,
14696/2009-066100-021, doměřil a zaúčtoval Celní úřad Hradec Králové (dále jen „celní úřad“)
žalobkyni částku dovozního a částku antidumpingového cla ve výši 153 317 Kč, dodatečnými
platebními výměry z téhož dne č. j. 14749/2009-066100-021, 14696/2009-066100-021,
č. j. 14750/2009-066100-021, 14696/2009-066100-021, a č. j. 14752/2009-066100-021,
14696/2009-066100-021, částky dovozního cla ve výši 21 745 Kč, 22 453 Kč, a 20 687 Kč,
a dodatečnými platebními výměry ze dne 19. 11. 2009, č. j. 14753/2009-066100-021,
č. j. 14754/2009-066100-021 a č. j. 14756/2009-066100-021 částky antidumpingového cla ve výši
181 452 Kč, 319 467 Kč a 385 926 Kč. Odvolání žalobkyně proti uvedeným platebním výměrům
zamítl žalovaný v záhlaví citovanými rozhodnutími, proti nimž brojila žalobkyně žalobami
podanými ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
[2] Krajský soud rozhodoval o těchto žalobách opakovaně. Nejprve rozhodnutí
žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudky ze dne 25. 2. 2011,
č. j. 30 Af 17/2010 – 63, č. j. 30 Af 18/2010 – 49, č. j. 30 Af 19/2010 – 49,
č. j. 30 Af 20/2010 - 50, č. j. 30 Af 21/2010 – 48, č. j. 30 Af 22/2010 – 48
a č. j. 30 Af 23/2010 - 48). Krajský soud přisvědčil žalobním námitkám vytýkajícím správním
orgánům nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Celní úřad zahájil řízení ve věci
dodatečného zaúčtování dovozního cla, jejichž výsledkem bylo vydání shora citovaných
dodatečných platebních výměrů, na základě zprávy o misi Evropského úřadu pro boj proti
podvodům (OLAF) ze dne 3. 4. 2009 (dále jen „Zpráva OLAF“), podle které mělo dojít
při dovozu zboží (jízdní kola z Malajsie, deklarovaná země původu Malajsie) k nesprávnému
deklarování původu a v důsledku toho k uplatnění nesprávných sazeb pro výpočet výše
dovozního cla. Celní orgány opřely své závěry takřka výhradně o Zprávu OLAF, zejména
o zjištění, že společnost ESTEEM EAGLE SDN BHD byla označena jako „spící“, nevyrábějící
jízdní kola. Dle krajského soudu však z obsahu této zprávy bylo možné dovodit, že se nejedná
o zprávu konečnou a že šetření ze strany OLAF ohledně dovozu jízdních kol z Malajsie stále
pokračují. Krajský soud se rozhodl neprovést důkaz výslechem pracovníků OLAF navrhovaný
oběma stranami s tím, že lze předpokládat, že správní orgány budou muset samy provádět
dokazování v takovém rozsahu, že by soud provedením výslechů v podstatě nahrazoval jejich
činnost.
[3] Uvedená rozhodnutí krajského soudu následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 Afs 44/2011 – 85 [po spojení řízení vedených o kasačních stížnostech
podaných žalovaným proti jednotlivým rozsudkům krajského soudu ke společnému projednání,
postupem podle §39 odst. 1 a §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“)]. Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány nepochybily, pokud
považovaly informace obsažené ve Zprávě OLAF za dostatečný podklad pro dodatečné
zaúčtování cla. Krajskému soudu tak sice dal za pravdu, že „Zpráva OLAF není konečná (tedy,
že neobsahuje všechny myslitelné informace týkající se podvodů při dovozech kol do EU z Malajsie)“,
za podstatné však považoval, že „ve vztahu k žalobkyni a nyní prověřovaným dovozům obsahuje dostatečně
konkrétní a jasné závěry, na jejichž základě musely celní orgány přistoupit k doměření dovozních cel. Skutečnost,
že existují další předběžné, či snad konečné zprávy není pro posouzení dané věci relevantní. Krajskému soudu
přísluší posuzovat soulad rozhodnutí se skutkovým a právním stavem, jež tu byl v době rozhodování správního
orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Po žalovaném správním orgánu tedy nelze požadovat provedení důkazu
prostřednictvím zpráv, jež nebyly v době vydání rozhodnutí o odvolání k dispozici, či jejich provedení žalobkyně
v řízení před celními orgány nenavrhla.“
[4] Krajský soud po vrácení věcí k dalšímu řízení rozhodl o jejich spojení ke společnému
projednání a žaloby zamítl rozsudkem ze dne 12. 10. 2012, č. j. 30 Af 17/2010 – 131. Tento
rozsudek nyní žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[5] K námitce žalobkyně ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci krajský
soud odkázal na (shora citované) závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 44/2011 – 85. Skutkový stav věci tedy považoval za spolehlivě a v úplnosti zjištěný.
Z tohoto důvodu zároveň odmítl doplňovat důkazní řízení o výslechy inspektorů OLAF, kteří
byli podepsáni pod Zprávou OLAF, či o závěrečnou zprávu OLAF v dané věci, jak navrhovala
žalobkyně.
[6] Žalobkyně dále namítala, že preferenční zvýhodnění celní sazby při dovozu zboží
z Malajsie je spojeno s certifikovaným malajským původem zboží, který musí být řádně prokázán
tzv. certifikátem FORM A, k čemuž také v posuzovaném případě došlo. Krajský soud připustil,
že tyto certifikáty byly ve vztahu k předmětnému zboží vydány a s největší pravděpodobností
nebyly ze strany Ministerstva mezinárodního obchodu Malajsie (dále též pouze „MITI“) doposud
zrušeny, avšak na právním hodnocení věci to dle jeho názoru nemůže nic změnit. Z výsledků
šetření OLAF totiž vyplývá, že tyto doklady obsahují nesprávný údaj o malajském původu
předmětných jízdních kol. Z dalších podkladů uvedených ve Zprávě OLAF jednoznačně vyplývá,
že tato kola jsou původu čínského, nikoliv malajského. Ani MITI evidentně nemělo při vydávání
těchto osvědčení informace o nesprávnosti údajů, neboť vycházelo z informací předložených
vývozcem, které se později ukázaly nepravdivými. Z faktu existence těchto certifikátů, stejně jako
z faktu jejich nezrušení ze strany MITI, tedy nelze dovozovat žádné relevantní právní závěry
pro posouzení dané věci, zejména pro hledání odpovědi na otázku, zda na dovážená jízdní kola
mohla být poskytnuta celní preference či nikoliv. Na tuto skutečnost ostatně bylo pamatováno
i ve Zprávě OLAF, konkrétně v jejím závěru (bod 5.1), kde OLAF v návaznosti na předchozí
zjištění uvedl, že: „u těchto zásilek lze okamžitě vymáhat normální clo, a to i v těch případech, kdy osvědčení
formuláře A byla vydána MITI“. Bod 5.2 Zprávy OLAF pak obsahuje doporučení členským státům
ES zahájit kroky vedoucí k navrácení smluvního cla u všech dovozů odpovídajících kontejnerům
deklarovaným v Malajsii s taiwanským nebo hongkongským původem a v případě 284 kontejnerů
deklarovaných samotnými dovozci jako zboží čínského původu kroky k navrácení
antidumpingových cel.
[7] Poslední žalobní námitka se týkala možnosti aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení
Rady (EHS) č. 2913/1992, ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství
(Úř. věst. L 302, 19. 10. 1992, s. 1 – 50, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 02 svazek 04
s. 307 – 356), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“). Dle tohoto ustanovení
se dodatečné zúčtování cla neprovede, pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována
následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným
způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných
předpisů týkající se celního prohlášení. Ani této žalobní námitce krajský soud nepřisvědčil.
Dle jeho názoru totiž za onu „chybu ze strany celních orgánů“ může být považováno pouze
aktivní pochybení ze strany celních orgánů spočívající v porušení jejich zákonných povinností.
K žádnému takovému pochybení však v přezkoumávaných případech nedošlo. Krajský soud
v dané souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012,
č. j. 2 Afs 41/2012 – 30, s tím, že Nejvyšší správní soud v něm posuzoval zcela shodnou
skutkovou a právní situaci a dospěl k obdobným závěrům.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatelka předně vyjádřila nesouhlas s tím, jakým způsobem krajský soud posoudil
možnost aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu v dané věci. Namítla, že pokud
byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země,
považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu,
kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit (ve smyslu uvedeného ustanovení celního
kodexu). Vydání nesprávného potvrzení není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném
popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly
vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení.
V daném případě přitom dle stěžovatelky ze správního spisu i ze Zprávy OLAF jednoznačně
plyne, že MITI si mělo a muselo být vědomo skutečnosti, že vývozce je společností „spící“,
a přesto vydalo příslušné osvědčení FORM A. Dokonce tato potvrzení nevydalo pouze v jednom
ojedinělém případě, ale vydávalo je po poměrně dlouhou dobu (nejméně v období listopad 2006
až březen 2008). Navíc délka tohoto období a množství formulářů FORM A vydaných
pro uvedenou společnost zpochybňuje i samotný závěr o tom, že společnost byla „spící“, neboť
společnost po dobu nejméně dvou let běžně komunikovala s příslušnými orgány a tato
komunikace jednoznačně svědčila o její obchodní činnosti. Podle stěžovatelky tak nepochybně
šlo o aktivní pochybení příslušného orgánu země vývozu, spočívající ve zjevně nedostatečné
kontrole, která měla za následek nesprávné vyměření cla českými celními orgány. Pojem
pochybení celních orgánů pak je třeba vykládat šíře a za pochybení těchto orgánů lze označit
i pochybení orgánů exportního státu (jak plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 – 96). Naproti tomu stěžovatelka nemohla výše uvedené
nesprávnosti ani při vynaložení veškeré péče, kterou je po ní možné požadovat, tušit, neboť
jí byly předkládány příslušné formuláře FORM A osvědčující původ zboží, vydané MITI.
Stěžovatelka tak jednala v dobré víře. Navíc uvedené formuláře nebyly dosud zrušeny,
byť se MITI k jejich zrušení zavázalo. Je přitom otázkou, proč tomu tak je. K této otázce
stěžovatelka navrhovala vyžádat zprávu přímo od MITI, v čemž jí krajský soud nevyhověl.
[9] Stěžovatelka se zároveň nadále domnívá, že skutkový stav byl v řízení před správními
orgány zjištěn nedostatečně. Na podporu této námitky však pouze opakuje argumenty, které
uplatnila již v řízeních před krajským soudem a které již byly Nejvyšším správním soudem jednou
vypořádány. Tyto námitky jsou tudíž v nynějším řízení nepřípustné (blíže viz body [11] až [14]
níže).
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá dřívější vyjádření k žalobám
podaným stěžovatelkou ke krajskému soudu s tím, že stěžovatelkou uplatněné kasační námitky
jsou totožné s námitkami uvedenými v žalobách.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přípustná.
[12] Rozhodne-li totiž Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. o zrušení rozsudku
krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, zaváže jej současně podle odst. 4
téhož ustanovení svým právním názorem pro další postup či rozhodnutí. Možnost účastníků
řízení napadnout nové rozhodnutí krajského soudu je pak omezena §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož je nepřípustná kasační stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud závazným právním názorem neřídil.
Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (dostupném
na http://nalus.usoud.cz), zajišťuje toto ustanovení, „aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu
zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil (…).“
[13] Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 1 Afs 44/2011 – 85 zrušil v tehdejším řízení
napadené rozsudky krajského soudu a věci mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že bude na krajském
soudu, aby nahlížel na zprávu OLAF ze dne 3. 4. 2009 v souladu se shora uvedeným názorem
Nejvyššího správního soudu (blíže viz bod [3] výše) a na základě tohoto posouzení přistoupil
k vypořádání dalších žalobních námitek. Krajský soud tak měl předně vypořádat otázku,
zda mohlo být clo doměřeno i přesto, že dotčené certifikáty FORM A nebyly ze strany
malajských orgánů zrušeny, dále se měl zabývat tím, zda v dané věci nebylo možno aplikovat
čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
[14] Ve vztahu k otázkám, které Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku
zodpověděl, by tak byly v nynějším řízení přípustné pouze námitky, kterými by stěžovatelka
namítala, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem. Nic takového však stěžovatelka nenamítá, pouze opakuje argumentaci, kterou uváděla
již v řízeních před krajským soudem, a de facto tak vede polemiku se závěrem vysloveným zdejším
soudem v rozsudku č. j. 1 Afs 44/2011 – 85, podle nějž informace obsažené ve Zprávě OLAF
představují dostatečný podklad pro dodatečné zaúčtování cla stěžovatelce. Kasační námitky,
že skutkový stav byl v řízení před správními orgány zjištěn nedostatečně, jsou tedy nepřípustné.
Přípustné jsou pouze další kasační námitky uplatněné stěžovatelkou (k jejich shrnutí viz bod [8]
výše), neboť se týkají otázek, k nimž se Nejvyšší správní soud při svém předchozím rozhodování
v dané věci nemohl vyjádřit.
[15] Toliko obiter dictum lze v této souvislosti poukázat také na rozsudek
č. j. 2 Afs 41/2012 - 30, v němž Nejvyšší správní soud řešil skutkově i právně obdobnou situaci
(ve vztahu k téže stěžovatelce). Ve spisové dokumentaci k dané věci pak byla založena
i Závěrečné zpráva OLAF o dotčeném případu ze dne 28. 3. 2011, přičemž Nejvyšší správní soud
na základě odkazů na tuto zprávu shledal námitku stěžovatelky, že celní orgány vycházely pouze
z neúplných zpráv předběžného charakteru, „zcela bezpředmětnou“, neboť uvedená závěrečná
zpráva plně potvrdila závěry obsažené ve Zprávě OLAF ze dne 3. 4. 2009 (viz body [11] a [12]
citovaného rozsudku).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] V části, v níž Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou, se stěžovatelka
domáhala vyslovení, že celní orgány ve vztahu k ní porušily zásadu ochrany dobré víry, jestliže
jí doměřily dovozní a antidumpingové clo. Existenci své dobré víry stěžovatelka dovozovala
zejména ze skutečnosti, že Ministerstvo mezinárodního obchodu Malajsie vydalo ve vztahu
k posuzovanému zboží certifikáty potvrzující malajský původ zboží (blíže viz bod [8] výše).
[18] Stěžovatelka se tedy dovolává aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, který
stanoví podmínky, při jejichž splnění má osoba povinná zaplatit clo právo na to, aby clo nebylo
vybráno poté, co již bylo zboží propuštěno. Výkladem uvedeného ustanovení, včetně rozboru
relevantní judikatury Soudního dvora EU a soudů členských států EU, se Nejvyšší správní soud
podrobně zabýval v rozsudku č. j. 1 Afs 27/2008 – 96. Konstatoval, že k aplikaci daného
ustanovení je třeba, aby (1.) clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných
příslušných orgánů, dále aby (2.) tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou
povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně aby (3.)
tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkajících se jejího celního prohlášení.
[19] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedené podmínky interpretoval tak,
že cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné
zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání
nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je nicméně hodné ochrany
stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby
povinné zaplatit clo, zapříčinily svým pochybením příslušné orgány samotné (viz bod 31
rozsudku Soudního dvora EU ze dne 18. 10. 2007, C-173/06, Agrover Srl, Sb. rozh. s. I-8783).
Pojem „chyby“ Soudní dvůr EU vymezil tak, že právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno
poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných
orgánů (viz bod 31 cit. rozsudku Agrover Srl, který v textu zdůraznil adjektivum „aktivní“; k tomu
srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 6. 1991 ve věci Mecanarte, C-348/89, body 23-25).
O chybu na straně celních orgánů však v žádném případě nemůže jít, „pokud celní orgány byly
uvedeny v omyl nesprávnými informacemi uvedenými v prohlášení obchodníka (nebo jeho zástupce), a pokud
platnost takovýchto informací neměly celní orgány povinnost kontrolovat ani hodnotit, taková chyba je naopak
přičitatelná obchodníkovi“ (viz shora cit. rozsudek Mecanarte, bod 24).
[20] Stěžovatelka v nynější věci dovozuje existenci „aktivního jednání příslušných orgánů“
z toho, že Ministerstvo mezinárodního obchodu Malajsie „nedostatečně kontrolovalo“ údaje
poskytované dovozcem stěžovatelky, na jejichž základě MITI vydávalo příslušné certifikáty
FORM A. Jak však vyplývá ze shora citované judikatury Soudního dvora EU (rozsudek
Mecanarte), takovou situaci rozhodně nelze nahlížet jako „aktivní pochybení příslušných orgánů“.
Pochybení v podobě předložení nesprávných a nepravdivých („falešných“) údajů je tedy třeba
přičítat právě stěžovatelce, resp. jejímu obchodnímu partnerovi, tj. vývozci.
[21] Argumentace obsažená v kasační stížnosti je navíc rozporuplná, neboť stěžovatelka
na jednu stranu uvádí, že MITI si mělo a muselo být vědomo skutečnosti, že vývozce
je společností „spící“, a přesto vydávalo příslušná osvědčení FORM A, na druhou stranu
stěžovatelka tvrdí, že MITI tato potvrzení nevydalo pouze v jednom ojedinělém případě,
ale vydávalo je po poměrně dlouhou dobu, což má dle stěžovatelky zpochybňovat závěr o tom,
že daná společnost byla „spící“, neboť společnost po dobu nejméně dvou let běžně
komunikovala s příslušnými orgány a tato komunikace tak měla jednoznačně svědčit o její
obchodní činnosti. Sama stěžovatelka tak vlastně relativizuje své tvrzení, že malajské ministerstvo
si muselo být vědomo skutečnosti, že vývozce je společností „spící“. Stěžovatelkou uváděné
skutečnosti pak svědčí spíše o sofistikovanosti podvodných aktivit prováděných jejím obchodním
partnerem a nepřímo potvrzují závěry plynoucí ze Zprávy OLAF.
[22] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že z popsaných okolností případu jednoznačně plyne,
že nebyly dány podmínky nezbytné k aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
Ke stejnému závěru ostatně Nejvyšší správní soud dospěl rovněž ve výše zmiňovaném rozsudku
č. j. 2 Afs 41/2012 – 30.
V. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatelky nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu