ECLI:CZ:NSS:2012:3.AOS.1.2012:33
sp. zn. 3 Aos 1/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci navrhovatelky:
Flaga, s. r. o., se sídlem Nádražní 47, Hustopeče, zastoupené advokátem Mgr. Markem
Vojáčkem, se sídlem Týn 1049/3, Praha 1, proti odpůrkyni: Obec Dýšina, se sídlem nám. Míru
30, Dýšina, zastoupené advokátem JUDr. Karlem Havlem, se sídlem Martinská 8, Plzeň,
o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – změny č. 1 Územního plánu obce Dýšina,
vydanému Zastupitelstvem obce Dýšina dne 17. 12. 2008 pod čj. 05/01/2009, o kasační stížnosti
odpůrkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2012, č. j. 59 A 1/2012 – 187,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2012, č. j. 59 A 1/2012 – 187
se zrušuje .
II. Návrh na zrušení opatření obecné povahy se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla odpůrkyně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Plzni, jímž bylo výrokem I. zrušeno opatření obecné povahy – změna č. 1 Územního
plánu obce Dýšina v části týkající se lokalit 33 a 69, výrokem II. byl návrh ve zbytku zamítnut
a výrokem III. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud tak zčásti vyhověl uplatněnému návrhu, který s ohledem na zvláštní
okolnosti případu považoval za včas podaný. Krajský soud přitom vycházel ze skutečnosti,
že opatření obecné povahy sice nabylo účinnosti dne 27. 1. 2009, nesprávně však na něm
a na dalších dokumentech bylo vyznačeno datum nabytí účinnosti 28. 1. 2009. Tímto byl
navrhovatel nesprávným postupem správního orgánu uveden v omyl a ten mu s ohledem
na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 a Pl. ÚS 8/98 ze dne 20. 10. 1998
nemůže jít k tíži. Za poslední den lhůty k podání návrhu tak krajský soud považoval den
28. 1. 2012, a protože tento ten připadl na sobotu, byl posledním dnem lhůty den 31. 1. 2012.
Tento den navrhovatel svůj návrh podal.
Kasační stížnost směřovala, pokud jde o meritum věci, proti výroku I. a III. tohoto
rozsudku, uplatněny byly důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Předně však
odpůrkyně namítala, že návrh na zahájení řízení byl podán opožděně. Dle názoru odpůrkyně
nabyla napadená změna územního plánu podle §173 odst. 1 věty třetí ve spojení s §20 odst. 1
stavebního zákona účinnosti nejpozději dne 27. 1. 2009, spíše však již patnáctý den po jeho
vyvěšení na úřední desce obce Dýšina, tj. dne 23. 1. 2009. Návrh byl podán až dne 31. 1. 2012,
tedy po uplynutí zákonem stanovené tříleté lhůty. Krajskému soudu byly tyto skutečnosti známy,
v rozporu s ustanovením §101 b odst. 1 s. ř. s. však navrhovateli zmeškání lhůty fakticky
prominul. Učinil tak přitom na základě nepatřičné analogie iuris (zde spíše analogie s určitým
výkladem procesního předpisu soudem v civilní věci), konkrétně s odvoláním na nálezy
Ústavního soudu k ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř., z nichž dovodil, že „závěr Ústavního soudu
týkající se doložky právní moci lze vztáhnout také na záznam o účinnosti opatření obecné povahy.“
Odpůrkyně má však za to, že mezi civilním procesem a procesem „správně soudním“
existují významné rozdíly, které použití této analogie vylučují. V civilním řízení slouží ustanovení
§240 odst. 2 o. s. ř. (o nemožnosti prominutí zmeškání lhůty pro podání dovolání) a doložka
vyznačující právní moc především k tomu, aby bylo zachováno právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zejména zachována rovnost procesních stran
sporu. Pokud by Ústavní soud ve svých rozhodnutích (nález III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998
a usnesení IV. ÚS 352/98 ze dne 23. 10. 1998) nedospěl k prezentovanému názoru, mohlo
by to znamenat újmu na procesních právech účastníka, který podal opožděné dovolání
a pochybení předcházejícího soudu při vyznačení právní moci nezavinil. Předmětné ustanovení
o. s. ř. zaručuje právní jistotu a postavení stran konkrétního sporu a zpravidla se nemůže
promítnout do právní sféry třetích osob na soudním sporu nezúčastněných.
Naproti tomu ustanovení §101b odst. 1 věty druhé s. ř. s. slouží především k zachování
právní jistoty třetích osob – občanů konkrétního sídelního útvaru, kterých se přijaté opatření
obecné povahy (územní plán obce) dotýká a kteří zpravidla nejsou účastníky řízení o návrhu
na jeho zrušení. Důsledky zrušení opatření obecné povahy přitom nezasáhnou přímo obec
jako právně fiktivní osobu, ale zasáhnou především do práv třetích osob, které zpravidla ničeho
nezanedbaly. Účelem přijetí novely soudního řádu správního bylo vyloučit situace,
kdy po relativně dlouhé době podá navrhovatel návrh na zrušení územního plánu obce za situace,
kdy taková obec a její obyvatelé podle dotčeného územního plnu a v souladu s ním více než tři
roky jednají. Faktickým prominutím zmeškání lhůty pro podání návrhu na zrušení opatření
obecné povahy tak, jak se tomu stalo napadeným rozhodnutím, byl zcela popřen význam a účel
zmiňované novely a v zásadě lze konstatovat, že krajský soud posoudil věc tak, jako by žádného
omezujícího a třetí osoby chránícího zákonného ustanovení nebylo. V této souvislosti považuje
odpůrkyně za nutné dále posoudit, které ze základních lidských práv, při jejich vzájemném střetu,
má tzv. přednost, zda právo navrhovatele na spravedlivý proces nebo právo na zachování právní
jistoty občanů obce a jejich práva navazující. Tato otázka nebyla v řízení před krajským soudem
v jeho úvahách či v jeho konečném rozhodnutí dostatečně řešena.
Již jen z těchto důvodů odpůrkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského soudu
zrušen a návrh odmítnut.
V dalších bodech pak odpůrkyně napadla i věcné posouzení návrhu. Namítala především,
že lokality č. 33 a 69 vůbec nebyly změnou č. 1 Územního plánu obce Dýšina řešeny, takže soud
rozhodoval na základě chybně zjištěného skutkového stavu a mimo rámec řízení fakticky zasáhl
do územního plánu přijatého již v roce 2004. Dalším důsledkem takového pochybení
je nevykonatelnost soudního rozhodnutí, neboť je-li zrušena pouze změna č. 1, na funkčním
využití uvedených lokalit se nic nemění. Z tohoto hlediska se pak jeví být spornou i legitimace
k podání návrhu, neboť změna č. 1 Územního plánu obce Dýšina za této situace neobsahuje
nic, co by bylo s to jakkoliv zasáhnout do práv navrhovatele.
Pokud by tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru odpůrkyně o opožděnosti
podaného návrhu, byl by důvod pro zrušení napadeného rozsudku z těchto důvodů.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti k otázce včasného podání návrhu navrhovatelka uvedla,
že dle jejího názoru nenabylo opatření obecné povahy dne 27. 1. 2009, nebo to alespoň nebylo
v řízení před krajským soudem prokázáno, neboť pro řádnou účinnost opatření je nutné
nejen vyvěšení oznámení o jeho vydání na úřední desce, ale zároveň je nutné jeho zveřejnění
způsobem umožňujícím dálkový přístup. Naopak, jak navrhovatel krajskému soudu doložil
a jak v průběhu jednání uznal i zástupce odpůrkyně, na webových stránkách odpůrkyně byl
zveřejněn, a to až do 20. 2. 2009, pouze návrh opatření obecné povahy. Z odůvodnění rozsudku
přitom nelze zjistit, z jakých dokumentů soud při posuzování této otázky vyšel, na straně 11
napadeného rozsudku však krajský soud výslovně přitakal námitce, že na webových stránkách
odpůrkyně nebylo zpřístupněno způsobem umožňujícím dálkový přístup opatření obecné
povahy, pouze jeho návrh ve znění odlišném od znění schváleného.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a po posouzení věci dospěl
k názoru, že kasační stížnost je v bodu, v němž je namítána opožděnost návrhu, důvodná.
Mezi účastníky v zásadě nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud proto
rekapituluje pouze nejpodstatnější skutečnosti pro posouzení dané otázky. Opatření obecné
povahy - změna č. 1 Územního plánu obce Dýšina bylo schváleno Zastupitelstvem obce Dýšina
na jeho zasedání dne 17. 12. 2008. Opatření obecné povahy bylo na úřední desce Obecního úřadu
Dýšina vyvěšeno dne 19. 12. 2008 a sňato dne 29. 1. 2009. Oznámení o vydání opatření obecné
povahy bylo na úřední desce Obecního úřadu Dýšina vyvěšeno dne 8. 1. 2009 a sňato dne
29. 1. 2009, podle přípisu ze dne 7. 1. 2009, jímž obec požádala o zveřejnění oznámení o vydání
změny č. 1 Územního plánu obce Dýšina Magistrát města Plzně, bylo však již předtím dostupné
v úplném znění na internetových stránkách tohoto úřadu i Statutárního města Plzně.
Z dokazování při jednání krajského soudu pak vyplynulo, že v této době byl administrativním
nedopatřením na webových stránkách obce zveřejněn pouze návrh opatření obecné povahy,
nikoliv jeho konečné znění.
Oznámení o vydání opatření obecné povahy bylo následně na úřední desce Magistrátu
města Plzně vyvěšeno dne 12. 1. 2009 a sňato dne 28. 1. 2009, na listině se vyskytuje bez bližšího
určení i razítko s datem 27. 1. 2009. Datum 28. 1. 2009 bylo jako datum nabytí účinnosti opatření
obecné povahy následně uvedeno na „Registračním listu územního plánu nebo jejich změny“
vedeném odborem stavebně správním Magistrátu města Plzně, toto datum bylo uvedeno
též na Sdělení, které uvedený odbor rozeslal dne 6. 3. 2009 dotčeným správním orgánům, a také
na opisu opatření obecné povahy, které po vyvěšení na úřední desce Magistrátu města Plzně vrátil
obci Dýšina vedoucí tohoto odboru. Návrh na zrušení opatření obecné povahy byl pak podán
navrhovatelkou dne 31. 1. 2012 přímo u Krajského soudu v Plzni.
Podle §173 odst. 1 správního řádu opatření obecné povahy, které musí obsahovat
odůvodnění, správní orgán oznámí veřejnou vyhláškou; opatření obecné povahy zveřejní
též na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se opatření obecné
povahy týká. Ustanovení §172 odst. 1 platí obdobně. Opatření obecné povahy nabývá účinnosti
patnáctým dnem po vyvěšení veřejné vyhlášky.
Podle §25 odst. 2 správního řádu doručení veřejnou vyhláškou se provede
tak, že se písemnost, popřípadě oznámení o možnosti převzít písemnost, vyvěsí na úřední desce
správního orgánu, který písemnost doručuje; na písemnosti se vyznačí den vyvěšení. Písemnost
nebo oznámení se zveřejní též způsobem umožňujícím dálkový přístup. Patnáctým dnem
po vyvěšení se písemnost považuje za doručenou, byla – li v této lhůtě splněna i povinnost podle
věty druhé.
Podle odst. 3 jde-li o řízení, ve kterém se veřejnou vyhláškou doručuje ve správních
obvodech několika obcí, správní orgán, který písemnost doručuje, ji nejpozději v den vyvěšení
zašle též příslušným obecním úřadům, které jsou povinny písemnost bezodkladně vyvěsit
na svých úředních deskách na dobu nejméně patnácti dnů. Dnem vyvěšení je den vyvěšení
na úřední desce správního orgánu, který písemnost doručuje.
Při posouzení otázky data nabytí účinnosti napadeného opatření obecné povahy vycházel
Nejvyšší správní soud především z usnesení rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012 č. j. 9 Ao
7/2011 – 489. V uvedeném usnesení dospěl rozšířený senát k závěru, že účinky vydaného
opatření obecné povahy – zásad územního rozvoje (ale i územních plánů, regulačních plánů
či vymezení zastaveného území) - nelze spojovat s ustanovením §20 stavebního zákona,
ale je nutno aplikovat výhradně ustanovení §173 odst. 1 a §25 odst. 3 správního řádu. Jakkoliv
se mohou uvedené závěry jevit jako sporné, je názor rozšířeného senátu pro rozhodování
tříčlenného senátu v obdobných věcech (a projednávaná věc k nim patří) závazný.
V daném případě je tedy rozhodující, že opatření obecné povahy bylo na úřední desce
Obecního úřadu Dýšina vyvěšeno dne 19. 12. 2008. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká,
že ustanovení §25 správního řádu nepředepisuje pro publikaci veřejnou vyhláškou žádnou její
formu, za doručení veřejnou vyhláškou se tedy považuje již samotné vyvěšení doručované
písemnosti či oznámení o možnosti písemnost převzít (tam, kde se jedná o individuální správní
akt) na úřední desce příslušného úřadu. Obecní úřad Dýšina sice nezaslal v souladu
s ustanovením §25 odst. 3, věta prvá nejpozději téhož dne opatření obecné povahy i Magistrátu
města Plzně, tato skutečnost však s sebou ohledně určení počátku běhu patnáctidenní lhůty podle
§173 odst. 1 správního řádu nenese žádné právní důsledky.
Stejně tak je bez vlivu na účinnost opatření skutečnost, že nebylo řádně ve stejném
termínu zveřejněno též způsobem umožňujícím dálkový přístup. Hovoří-li ustanovení §25
odst. 2 věta třetí o tom, že patnáctým dnem po vyvěšení se písemnost považuje za doručenou,
byla-li v této lhůtě splněna i povinnost podle věty druhé, neplatí toto ustanovení pro oznamování
opatření obecné povahy, které má pro nabývání účinnosti svá pravidla upravená autonomně
v citovaném ustanovení §173 odst. 1 správního řádu. Pokud by uvedené nemělo platit, ztrácelo
by ustanovení §173 odst. 1, věty třetí správního řádu jakýkoliv smysl. K tvrzení navrhovatele,
který dovozuje opačný názor z bodu 40 usnesení rozšířeného senátu, pak Nejvyšší správní soud
jen dodává, že tento bod se věnuje ustanovení §25 odst. 2 věty prvé správního řádu a jiný názor
na posuzování účinnosti opatření obecné povahy z něj rozhodně nevyplývá. To je ostatně zřejmé
i z dalších pasáží zmiňovaného usnesení, které budou v jiném kontextu citovány níže. V daný
okamžik lze uzavřít, že opatření obecné povahy – změna č. 1 Územního plánu obce Dýšina
nabylo účinnosti dne 3. 1. 2009, posledním dnem zákonné lhůty k podání návrhu podle §101 b
odst. 1 s. ř. s. tak byl den 3. 1. 2012.
V dalším pak musel Nejvyšší správní soud posoudit, zda pro zachování lhůty pro podání
návrhu podle ustanovení §101b odst. 1 s. ř. s. ve znění zák. č. 303/2011 Sb. může být relevantní
skutečnost, že navrhovatelka mohla být uvedena v omyl nesprávným vyznačením data nabytí
účinnosti opatření obecné povahy na úředních dokumentech a zda lze proto pro tyto účely
vycházet z data 28. 1. 2009 zde uvedeného. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že tato
skutečnost relevantní být nemůže. V tomto bodu považuje za nutné opětovně poukázat
na zmiňované rozhodnutí rozšířeného senátu, v němž byl rozebrán i charakter opatření obecné
povahy a zvláštnosti procesu jeho příjímání i nabývání účinnosti.
Rozšířený senát k tomu uvedl, že opatření obecné povahy je smíšeným správním
aktem s konkrétně vymezeným předmětem právní úpravy, avšak obecně určeným okruhem
adresátů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98,
č. 740/2006 Sb. NSS). Jedná se tedy o správní akt na pomezí normativního (abstraktního)
právního aktu a individuálního správního aktu. Pokud jde o způsob, jakým se opatření obecné
povahy dostává do sféry adresátů, měl rozšířený senát za to, že právě v tomto ohledu lze nalézt
mnoho podobného s normativním právním aktem. Stejně jako v případě právního předpisu,
lze také u opatření obecné povahy rozeznat okamžik jeho „schválení “, k němuž může dojít
např. hlasováním zastupitelstva, okamžik „vydání“, např. publikováním formou vyvěšení veřejné
vyhlášky na úřední desce, a konečně samotný okamžik nabytí účinnosti. Nejvyšší správní soud
již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí připodobnil vydávání opatření obecné povahy
např. k vydávání právních předpisů obcí [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, č. 1462/2008 Sb. NSS, srov. rovněž §12 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)].
Uvedená skutečnost je také jedním z důvodů pro pojmové odlišení oznamování opatření
obecné povahy (srov. §173 odst. 1 správního řádu) od doručování individuálních aktů aplikace
práva. Doručování písemností je procesem, kdy správní orgán adresuje účastníkům řízení
své akty, v nichž rozhoduje o jejich právech a povinnostech, a je vyústěním řízení, v němž
se předpokládá individuální účastenství. Okamžik doručení písemnosti je pak důležitým
z hlediska uplatňování dalších procesních práv účastníků řízení – na okamžik doručení
rozhodnutí jsou vázány např. lhůty, ve kterých může účastník uplatnit své právo podat proti
rozhodnutí řádný opravný prostředek. Teprve marným uplynutím těchto lhůt pak rozhodnutí
nabývá právní moci a stává se právně závazným a nezměnitelným. To má právní význam zejména
pro účastníky řízení.
Naproti tomu u opatření obecné povahy, v okamžiku jeho oznamování vyvěšením
veřejné vyhlášky na úřední desce, již není pochyb o tom, že opatření obecné povahy bylo vydáno,
a že existuje. Doba mezi vydáním opatření obecné povahy a nabytím účinnosti je pak jakousi
kvazilegisvakanční lhůtou, která je stanovena objektivně („opatření obecné povahy nabývá účinnosti
patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky“) a po jejímž uplynutí opatření obecné povahy nabývá
vždy účinnosti, aniž by na její běh mohla mít jakkoli vliv procesní aktivita účastníků předchozího
řízení či nějaké jiné skutečnosti. Nabytím účinnosti se pak opatření obecné povahy stává
závazným, a to nejen pro účastníky předchozího řízení, ale pro všechny jeho adresáty, kteří jsou,
stejně jako u normativního právního aktu, určeni obecně, bez ohledu na to, zda byli předchozího
řízení jakkoli účastni. Opatření obecné povahy přitom nestanoví přímo vynutitelné povinnosti
individuálně určeným osobám, ale pouze konkretizuje práva a povinnosti vyplývající přímo
ze zákona u obecně vymezeného okruhu adresátů.
Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud chápe snahu krajského soudu nalézt cestu, která
by při pochybení správního orgánu umožnila navrhovatelce přístup k soudu i po marném
uplynutí zákonné lhůty k podání návrhu, a rovněž oceňuje i jeho zamyšlení nad problémem
z hlediska práva na spravedlivý proces a k němu se vztahující judikatury Ústavního soudu, přesto
nemůže tezím obsaženým v napadeném rozsudku přisvědčit. Je tomu tak především z důvodu
výše popsaného charakteru opatření obecné povahy, jež se svojí procedurou přijímání i svými
účinky blíží více právnímu předpisu než individuálnímu právnímu aktu a nabytím účinnosti
zavazuje neurčitý počet subjektů, nikoliv pouze konkrétně vymezené účastníky řízení.
Při úvahách o možném prolomení ustanovení o lhůtě k podání návrhu na zrušení opatření
obecné povahy je tak třeba zohlednit nejen zájmy navrhovatele, ale zájmy všech adresátů tohoto
opatření, především pak jejich zájem na stabilitě právních poměrů a dodržování principu právní
jistoty a předvídatelnosti práva. Na to ostatně poukázala i odpůrkyně ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud jí pak přisvědčuje i v tom, že rozdílným charakterem opatření obecné
povahy a individuálního rozhodnutí (ať již správního či soudního) se krajský soud nezabýval,
práva možných dotčených osob vzájemně nevážil, a ani nijak blíže nevysvětlil, proč považuje
nálezy Ústavního soudu ve věcech doložky právní moci rozsudku pro účely dovolání
použitelnými i pro odlišný problém opatření obecné povahy.
Významnou pro posouzení dané otázky je pak i skutečnost, že o patření obecné povahy
nabývá účinnosti přímo ze zákona, a administrativní vyznačení účinnosti nemá na tuto právní
událost žádný vliv. Správní řád tento úkon, na rozdíl od jiných, dokonce ani neupravuje
a správnímu orgánu ho nikde nepředepisuje. Dovolávala–li se navrhovateka v řízení
před krajským soudem ustanovení §14 vyhlášky č. 500/2006 Sb., pak je třeba k tomu
podotknout, že toto ustanovení nemá návaznost ani na §20 stavebního zákona, tím méně
pak na ustanovení o účinnosti opatření obecné povahy. Jestliže však nález Ústavního soudu
Pl. ÚS 8/98 ze dne 20. 10. 1998, na nějž se krajský soud především odvolává, stojí na tezi,
že doložka právní moci je osvědčením o právní skutečnosti, jako takové jí svědčí presumpce
správnosti a strana sporu jí proto není povinna ověřovat, pak, jak vyplývá z výše uvedeného,
na opatření obecné povahy tato teze nedopadá. Paralelu mezi vyznačováním nabytí jeho účinnosti
a doložkou právní moci správního či soudního rozhodnutí tak nelze učinit, neboť vyznačení
účinnosti opatření obecné povahy zjevně nemá stejný význam jako vyznačení právní moci
na soudním rozhodnutí.
K výše uvedenému je navíc nutno zdůraznit, že základní informací k posouzení zákonné
lhůty pro podání návrhu je případným navrhovatelům informace o datu vyvěšení opatření obecné
povahy na úřední desce či úředních deskách příslušných správních orgánů. Ta je ustanovením
§25 odst. 2, větou první správního řádu výslovně předepsána a z ní lze také datum nabytí
účinnosti opatření podle pravidel obsažených v zákoně dovodit. V tomto směru ovšem
navrhovatelka v žádný omyl uvedena nebyla. Jednotlivá data vyvěšování jsou na příslušných
dokumentech uvedena správně, navrhovatelce byla po celou dobu do podání návrhu dostupná
a nic jí nebránilo učinit si o účinnosti přijatého opatření samostatný úsudek. I při kolísající
judikatuře Nejvyššího správního soudu k otázce nabývání účinnosti opatření obecné povahy,
na niž upozornil krajský soud, (tedy i v případě, že by opatření nabylo účinnosti dne 23. 1. 2009
nebo dokonce 27. 1. 2009) by však byl v projednávaném případě návrh na jeho zrušení podán
navrhovatelkou vždy opožděně.
Nejvyšší správní soud nakonec neshledává nutnost použití krajních prostředků
pro zajištění navrhovatelčina přístupu k soudu ani z hlediska délky zákonné lhůty k podání
návrhu na opatření obecné povahy a smyslu a účelu zák. č. 303/2011 Sb. Důvodová zpráva
k zákonu uvádí, že zavedení lhůty k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy má za cíl
nalézt určitou rovnováhu mezi principem legality a principem právní jistoty. Délka lhůty pak byla
zvolena v návaznosti na lhůty upravené v souvisejících institutech správního řádu (přezkumné
řízení) či soudního řádu správního (žaloby ve veřejném zájmu). Zakotvena tak byla tříletá lhůta
od nabytí účinnosti opatření obecné povahy. Tato lhůta je dle názoru Nejvyššího správního
soudu mimořádně až extrémně dlouhá a v oblasti individuálních opravných prostředků, jež mají
k dispozici fyzické nebo právnické osoby ve správním soudnictví, nemá srovnatelnou obdobu
(druhou nejdelší je objektivní dvouletá lhůta podle §84 s. ř. s., ta je však modifikována
dvouměsíční subjektivní lhůtou dle téhož ustanovení, v oblasti mimořádných opravných
prostředků lze pak podle §115 s. ř. s. v tříleté lhůtě podat v úzkém okruhu věcí návrh na obnovu
řízení, i zde však existuje limita tříměsíční subjektivní lhůty). Lze tedy zajisté po potencionálních
navrhovatelích (včetně navrhovatelky) spravedlivě požadovat, cítí-li se natolik zkráceni na svých
právech, že považují za nutné bránit se vydanému opatření obecné povahy soudní cestou, aby tak
učinili s ohledem na ostatní možné dotčené osoby pokud možno co nejdříve, nejpozději však
ve lhůtě, kterou soudní řád správní ve svém ustanovení §101 b odst. 1 jasně a nedvojsmyslně
stanoví. Pro jakékoliv prolamování tohoto ustanovení a prodlužování zákonné lhůty nenašel
Nejvyšší správní soud žádné důvody.
Na základě všech výše uvedených argumentů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že návrh na zrušení opatření obecné povahy – změny č. 1 Územního plánu obce Dýšina byl
podán opožděně. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a návrh na zrušení opatření obecné povahy současně odmítl. Za této situace
se již nezabýval zbylými námitkami uvedenými v kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že ve výsledku byl návrh odmítnut, rozhodl Nejvyšší správní soud
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i kasační stížnosti (§60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu