ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.17.2012:19
sp. zn. 4 Ads 17/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčková a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: P. H., zast.
Mgr. Blankou Hubenou, advokátkou, se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 495/12, Praha 5 ,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, č. j. 4 Ad 57/2011 –
43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) roz hodnutím ze dne
20. 10. 2010, č. j. X (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) rozhodla, že podle §
39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o důchodovém pojištění“), náleží žalobci od 22. 11. 2010 namísto invalidního
důchodu pro invaliditu třetího stupně invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Ve výroku
rozhodnutí dále uvedla, že podle čl. II, bodu 13, věty první, zákona č. 306/2008 Sb., kterým se
mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, výše tohoto invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně zůstává beze
změny, takže invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně nadále náleží ve výši invalidního
důchodu pro invaliditu třetího stupně.
V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně odkázal na posudek Pražské
správy sociálního zabezpečení vydaný dne 2. 8. 2010 v rámci první kontrolní lékařské prohlídky
konané po roce 2009, podle něhož již žalobce není ve smyslu §39 odst. 2 písm. c) zákona
o důchodovém pojištění invalidní pro invaliditu třetího stupně. Podle tohoto posudku totiž byl
žalobce podle §39 odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění uznán invalidní již jen pro
invaliditu druhého stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho
pracovní schopnost poklesla o 60 %. Z tohoto důvodu náleží žalobci namísto invalidního důchodu
pro invaliditu třetího stupně invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně.
V námitkách proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že mu nebylo zasláno rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, neobdržel posudek Pražské správy sociálního zabezpečení.
Vyjádřil přesvědčení, že došlo k chybnému snížení míry poklesu jeho schopnosti pracovní činnosti
ze 70 % na 60 %.
Uvedené námitky zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 5. 2011,
č. j. 630 323 0670/315-MT, neboť při dalším posouzení zdravotního stavu žalovanou podle §5
písm. j) a §8 odst. 9 zákona č. 582/1999 Sb., o organizaci a provádění zákona o sociálním
zabezpečení, bylo v rámci řízení o námitkách novým posudkem o invaliditě vypracovaným
lékařskou posudkovou službou ČSSZ (dále též „LPS ČSSZ“) ze dne 6. 4. 2011 zjištěno, že žalobce
je invalidní podle §39 odst. 2 p í s m. b) zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná dále
konstatovala, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce
s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené
v kapitole XV. (funkční poruchy, postižení po úrazech, operacích), oddílu A (postižení hlavy, krku,
těla), položce 7c (těžké poruchy s rozpětím hodnoty poklesu pracovní schopnosti 50 – 60 %),
přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity,
se stanovenou mírou poklesu pracovní schopnosti 60 %.
Žalovaná konstatovala, že z funkčního hlediska se u žalobce jedná o těžké postižení. Podle
ortopedického vyšetření jsou následky postižení pohybového aparátu již nevratné a zdravotní stav
lze považovat za trvalý. V objektivním nálezu přetrvává porucha chůze. Do vzdálenosti 200 m
chodí žalobce bez opory, na delší vzdálenost používá vycházkovou hůl. Dle RTG vyšetření
nedošlo k prostavbě po zlomeninách kostí stydkých a dále zůstává nepřihojený processus
styloideus loketní kosti vpravo. Došlo k rozvoji poúrazové artrózy zápěstí. Svalstvo levé dolní
končetiny je hypotrofické, akrálně přetrvává paréza n. peroneu, hybnost levého kyčelního kloubu je
snížena. Žalobce je omezen při svých aktivitách spojených zejména se statickou zátěží (delší chůze
a stání) a zatížením pravé horní končetiny. Po úrazu u něho přetrvává dle psychiatrického vyšetření
MUDr. M. K. ze dne 30. 3. 2011 úzkostně depresivní syndrom těžkého stupně , sociální fobie,
poruchy koncentrace pozornosti a porucha adaptace.
Žalovaná v rámci řízení o námitkách posoudila zdravotní stav žalobce v souladu
s prvoinstančním posudkem a hodnotila jej jako dlouhodobě stabilizovaný. Při stanovení míry
poklesu pracovní schopnosti v rámci uvedeného rozpětí zvolila horní hranici s ohledem na
následky, které mají vliv na pohyblivost. Po provedeném přezkumu tak žalovaná shledala, že
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobce, zjištěný k datu vydání napadeného rozhodnutí,
odpovídá invaliditě druhého stupně.
K námitce žalobce, v níž tvrdil, že neobdržel posudek Pražské správy sociálního
zabezpečení ani rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, žalovaná uvedla, že rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně bylo žalobci dle údajů na dodejce doručeno dne 19. 1. 2011.
Posudek o invaliditě je pouhým podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jeho
součástí. Z tohoto důvodu námitky mohou směřovat pouze proti rozhodnutí, které je vydáno na
základě tohoto posudku, nikoli však proti posudku samotnému.
Naposledy uvedené rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, v níž v prvé řadě namítal,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou uvedeny žádné konkrétní důvody
rozhodnutí, ani úvahy, kterými se žalovaná řídila při hodnocení podkladů. Rozhodnutí žalované
obsahuje pouze formální a nedostatečné odůvodnění, neboť obecně odkazuje na posudek
o invaliditě ze dne 2. 8. 2010 a dále jen cituje příslušné právní předpisy. Žalobce vyjádřil
přesvědčení, že žalovaná se dostatečně nevypořádala s jeho námitkami.
Žalobce dále namítal, že mu nebylo řádně doručováno. Rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ze dne 20. 10. 2010 mu bylo doručeno až dne 19. 1. 2011. Posudek Praž ské správy
sociálního zabezpečení ze dne 2. 8. 2010, na který toto rozhodnutí odkazuje, mu přes opětovné
žádosti nebyl doručen. Žalobce poukázal na ustanovení §90 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení („dále též z ákon č. 582/1991 Sb.“), podle kterého
se do vlastních rukou doručují rozhodnutí ve věcech důchodového pojištění a posudky týkající se
invalidity a změny stupně invalidity. Stejnopis posudku má být p odle §8 odst. 10 zákona
č. 582/1991 Sb., předán nebo zaslán občanovi do 7 dnů, což v posuzované věci učiněno nebylo.
Nedoručení posudku označil žalobce za nezákonný postup správního orgánu prvního stupně, který
nelze omluvit vyjádřením, že posudek o invaliditě je pouhým podkladem pro vydání napadaného
rozhodnutí, nikoliv jeho součástí.
Podle názoru žalobce žalovaná nedostatečně zkoumala jeho zdravotní stav a bylo
postupováno v rozporu se Směrnicí LPS, dle které při posuzování invalidity vychází posuzující
lékař zejména z nálezu ošetřujícího lékaře, popřípadě výsledků funkčních vyšetření a výsledků
vlastního vyšetření.
Žalobce rovněž namítal, že jeho zdravotní dokumentace nebyla kompletní a při posouzení
jeho zdravotního stavu bylo vycházeno z neaktuálních lékařských zpráv pořízených v letech 2007 –
2009. V odůvodnění rozhodnutí ani v posudku nebyl např. konstatován těžký otřes mozku, který
žalobce utrpěl. Zpochybnil vyjádření posudkové lékařky, že těžký úzkostně depresivní syndrom u
žalobce nebyl při jednání diagnostikován, neboť k tomuto závěru nebyla posudková lékařka
oprávněna z hlediska své odbornosti. Za nedostatečné označil žalobce rovněž posouzení své
pracovní schopnosti z hlediska jeho předchozích výdělečných činností.
Žalobce vyjádřil přesvědčení, že v napadeném rozhodnutí žalované, resp. posudku nebylo
řádně zdůvodněno podřazení jeho zdravotního stavu pod konkrétn í položku přílohy k vyhlášce
č. 359/2009 Sb. V úvahu přicházelo i podřazení jeho zdravotního postižení pod jinou položku,
případně mohla být horní hranice míry poklesu pracovní schopnosti zvýšena o 10 procentních
bodů podle §3 vyhl. č. 359/2009 Sb.
Žalovaná podle žalobce nepostupovala tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. Jednala tak v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů,
které se na ni podle §177 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád , vztahují. Za zkrácení svých práv
považuje žalobce také to, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu.
S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů zrušil a uložil žalované povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2011, č. j. 4 Ad 57/2011 – 43, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posouzení věci
vycházel především z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze
(dále též „PK MPSV v Praze“) ze dne 13. 9. 2011, č. j. 2011/2908- PH a z jeho doplnění ze dne
8. 11. 2011, č. j. 2011/4378-PH, v němž uvedená komise dospěla po zhodnocení doložené
a dožádané dokumentace a po vlastním šetření při jednání v komisi k závěru, že v případě žalobce
se jedná o peroneální parézy vlevo a sekundární artrózu v levém kyčelním kloubu a v oblasti
radiokarpálního kloubu vpravo, nepřihojený proc. styloideus pravé loketní kosti, neprostavění
zlomeniny sedací a stydké kosti, jakožto důsledek polytraumatického úrazu ze dne 27. 5. 2007,
jehož součástí byla zlomenina I. – V. žebra vpravo, zlomenina pravé lopatky, oboustranná
zlomenina stydké kosti s parézou stehenního a sedacího nervu vlevo, zlomeniny horních částí
pravé pažní kosti, zlomenina dolního konce pravé vřetenní kosti, otřes mozku, poranění šourku
a bronchopneumonie, se stavem po tracheostomii a se stavem zevní fixace pro zlomeninu retabula
a osteosynteticky řešené zlomeniny stehenní kosti, vřetenní a pažní kosti. Žalobce dále trpí
úzkostně – depresivním syndromem s mikromanií, poruchami koncentrace pozornosti
a přizpůsobení.
V posudkovém zhodnocení posudková komise vycházela ze zjištění shora uvedených a po
jejich posudkovém vyhodnocení stav žalobce označila za dlouhodobě stabilizovaný. Konstatovala,
že u většiny zlomenin došlo ke zhojení. Přetrvávalo nepřihojení proc. styloideus pravé kosti loketní
a dle RTG nedošlo k prostavění kosti sedací a stydké. Ostatní zlomeniny byly dobře zhojeny
a implantáty byly ve správném postavení bez známek migrace či destrukce. Sekundárně přetrvávala
peroneální paréza vlevo a svalová atrofie. Hybnost levého kyčelního kloubu byla výrazně omezena
(flexe – 70 stupňů, abdukce - 20 stupňů za výrazně omezené rotace). Hybnost pravého kyčelního
kloubu byla výrazně omezena (flexe – 70 stupňů, abdukce 20 stupňů, rotace v 1/3 rozsahu).
Kolenní klouby nebyly v pohyblivosti podstatněji omezeny. Při chůzi žalobce intermitentně
používal peronální pásku, chůze byla poměrně stabilní, s lehkým přepadáváním špičky levé nohy.
Na kratší vzdálenosti do 200 metrů chodí bez opory, na delší užíval opory jedné vycházkové hole.
Omezení páteře nebylo těžšího stupně, poklepově byla nebolestivá , přítomen byl hypertonus
trapézových svalů. Levý ramenní kloub nebyl omezen, na pravém ramenním kloubu byla zhojena
jizva, funkce kloubu byla lehce omezena (abdukce – 70 stupňů, vnitřní rotace bez omezení, zevní
rotace omezena o 1/3). Dále byla přítomna sekundární artróza v oblasti radioakarpálního kloubu
v pravo. Jemná motorika byla zachována.
Žalobce byl ve sledování psychiatrické ambulance pro úzkostně – depresivní syndrom
a poruchu koncentrace pozornosti s mikromanií. V psychiatrickém vyšetření byla popsána
zpomalená dynamogenie a psychomotorika, poruchy mnestických a gnostických funkcí, porucha
koncentrace pozornosti, spánku a přizpůsobení. Při jednání byl žalobce orientován, na otázky
odpovídal správně, některé odpovědi byly s latencí. Těžší poruchy paměti či deprese, ztráty
komunikace či suicidální tendence nebyly zaznamenány.
PK MPSV v Praze uzavřela, že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované se u žalobce
jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla perone ální paréza
vlevo spolu se sekundární artrózou v levém kyčelním kloubu a v oblasti radiokarpálního kloubu
vpravo, nepřihojeného proc. styloideus pravé kosti loketní a neprostavění zlomeniny kosti sedací
i stydké jako důsledek polytraumatického úrazu ze dne 27. 5. 2007. Míru poklesu pracovní
schopnosti žalobce PK MPSV ohodnotila shodně jako posudkový lékař žalované podle kapitoly
XV, oddílu A, položky 7c, přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. (rozm ezí 50 – 60 %), na 50 %.
PK MPSV zohlednila nepřihojení proc. styloideu pravé kosti loketní a neprostavění zlomeniny
kosti sedací i stydké. Shledala, že psychické postižení žalobce neomezovalo nad rámec základního
postižení. Pro hodnocení na horní hranici procentního rozmezí nenalezla PK MPSV žádný důvod.
Dominantní zdravotní postižení žalobce nehodnotila podle položky 7d, neboť u žalobce nebyly
zjištěny zvlášť těžké poruchy. Nebyla zjištěna taková funkční postižení pohybového systému, která
by měla za následek úplnou ztrátu funkce pohybových systémů, ani těžká postiže ní vnitřních
orgánů se ztrátou jejich funkce, či těžké sekundární psychické změny.
V doplňujícím posudku se PK MPSV vyjádřila k námitkám žalobce k původnímu posudku.
Poukázala zejména na to, že žalobcův zdravotní stav a invaliditu posuzovala k datu vydání
napadeného rozhodnutí, t. j. ke dni 2. 5. 2011. Zohlednila kromě anamnézy a sdělených
subjektivních obtíží též kompletní zdravotnickou dokumentaci, ve které bylo odbornými
lékařskými nálezy dokladováno a popsáno funkční postižení žalobce včetně stavu z lomenin, který
nevzbuzoval žádné pochybnosti a byl proto v plné míře při posouzení zohledněn. Pro provádění
dalších radiologických vyšetření neshledala PK MPSV žádný důvod.
S ohledem na lékařskými nálezy doložené funkční postižení žalobce (např. omezení levého
kyčelního kloubu, peronální paréza levé dolní končetiny) v kombinaci s přetrvávajícími
nezhojenými zlomeninami hodnotila PK MPSV zdravotní stav žalobce podle kapitoly XV., oddíl
A, hraničně v rámci položek 7b – středně těžká porucha až 7c – těžká porucha. S přihlédnutím
k nepřihojení proc. styloideus pravé loketní kosti a neprostavění k osti sedací a stydké zvolila
PK MPSV hodnocení na spodní hranici vyšší položky a hodnotila tedy zdravotní postižení žalobce
podle položky 7c, s tím, že se jedná o maximalistické hodnocení. Hodnocení na horní hranici
nebylo s ohledem na zjištěný stupeň funkčního postižení posudkové důvodné. PK MPSV uvedla,
že se zcela jednoznačně nejednalo o položku 7d – zvlášť těžké poruchy, které by měly za následek
úplnou ztrátu funkce.
Městský soud v Praze vzal uvedený posudek za stěžejní podk lad pro svá skutková zjištění
a právní posouzení věci. Při hodnocení otázky, zda podaný posudek je úplný a přesvědčivý, vyšel
městský soud z obsahu tohoto posudku i z podkladů pro jeho podání. Konstatoval, že žalobce
nezpochybnil závěry nálezů lékařů, u nichž probíhá jeho poúrazová léčba. Z těchto nálezů
posudková komise vycházela. Městský soud tak shledal, že nemá důvod pochybovat o závěrech,
které posudková komise dovodila. Podle něho není na místě pochybovat o tom, že žalobcův
zdravotní stav je sice dlouhodobě nepříznivý, avšak stabilizovaný, a to i s ohledem na dobu, která
od úrazu uplynula. PK MPSV řádně posoudila hybnost kloubů po úrazu, schopnost chůze,
žalobcovu motoriku i jemnou motoriku v souvislosti s následkem úrazu rukou, přičemž vyšla
i z psychiatrického nálezu a vlastních zjištění při jednání v komisi.
V postupu PK MPSV, která zdravotní postižení žalobce nehodnotila podle položky 7d,
kapitoly XV., oddílu A, k vyhlášce č. 359/2009 Sb., neshledal městský soud pochybení.
Z lékařských zpráv i ze zjištění učiněných při jednání komise totiž nevyplývá, že by se u žalobce
jednalo o zvláště těžké poruchy. Nebylo doloženo, že by jeho pohybový systém byl postižen
úplnou ztrátou pohybových schopností, tj. např. ztrátou končetiny, ochrnutím nebo ankylotickým
postižením nosných kloubů. Z psychiatrické lékařské zprávy nevyplývá, že se v případě žalobce
jednalo o těžkou poruchu myšlení, dezintegraci, rezistentní depresi nebo fobii s nutností
dlouhodobé hospitalizace.
Z uvedených důvodů městský soud nepřisvědčil námitkám žalobce, v nichž namítal
nedostatečné posouzení svého zdravotního stavu. Podle městského soudu bylo prokázáno,
že žalobcova pracovní schopnost poklesla o 50 %, což odpovídá invaliditě II. stupně podle §39
odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.
Městský soud neshledal důvodnými ani námitky žalobce týkající se procesního pochybení
žalované. Konstatoval, že žalobcem vytýkané nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně bylo odstraněno žalobou napadeným rozhodnutím o námitkách.
V odůvodnění rozhodnutí o námitkách žalovaná uvedla důvody výroku rozhodnutí a podklady,
z nichž při jeho vydání vycházela. K námitce žalobce ohledně nesprávného doručování
a skutečnosti, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 10. 2010 mu bylo
doručeno až dne 19. 1. 2011 krajský soud uvedl, že tuto skutečnost nepovažuje za důvod pro
zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nemá vliv na jeho zákonnost.
Městský soud neshledal důvodnou ani výtku, že v řízení o námitkách byl vypracován nový
posudek o invaliditě, aniž by tato potřeba byla nějak zdůvodněna. Poukázal na §88 odst. 4 zákona
č. 582/1991 Sb., podle kterého orgán sociálního zabezpečení přezkoumává rozhodnutí, proti
němuž byly podány námitky v plném rozsahu. Není přitom vázán podanými námitkami. Přezkum
rozhodnutí v plném rozsahu tak znamená, že je znovu vyžadováno posouzení zdravotního stavu
a stupně invalidity tak, jak tomu bylo v tomto případě. Není proto třeba, aby správní orgán tento
svůj postup odůvodňoval, neboť tak stanoví zákon.
V případě námitky žalobce, že mu nebyl doručen posudek ze dne 2. 8. 2010 , poukázal
městský soud na obsah správního spisu, z něhož je zřejmé, že žalobce jakožto účastník řízení dne
2. 8. 2010 podepsal, že byl seznámen s výsledkem posouzení zdravotního stavu a poučen
o možnostech dalšího postupu. Podle městského soudu tak bylo postupováno v souladu se
správním řádem a žalobce byl seznámen s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním. Posudek
není rozhodnutím a není jej proto třeba účastníku řízení doručovat.
Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že nebyla dostatečně posouzena jeho
pracovní schopnost, neboť PK MPSV stanovila žalobcovu pracovní rekomandaci s přihlédnutím
k jím dosaženému vzdělání a dosud vykonávaným činnostem. Konstatoval, že není povinností
posudkového lékaře stanovit konkrétně jednotlivé profese, které by žalobce mohl vykonávat.
Odkázal v tomto směru na vyjádření komise, že posouzení konkrétního pracovního zařazení je
v kompetenci lékaře preventivní zdravotní péče.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že městský soud se dostatečně nevypořádal se
všemi žalobními námitkami, jelikož část odůvodnění jeho rozsudku tvoří pouze opsané
závěry posudku předloženého PK MPSV, aniž by z něj vyplývalo, jakým způsobem soud tyto
důkazy hodnotil.
Stěžovatel dále městskému soudu vytýkal, že nekriticky převzal závěry posudku PK MPSV,
podle kterých nebyly posudkovými lékaři zaznamenány těžší poruchy paměti, ztráta komunikace,
těžší deprese či suicidální tendence. Vyjádřil přesvě dčení, že se městský soud nevypořádal s jeho
námitkou, že k náležitému objektivnímu posouzení jeho zdravotního stavu chyběla PK MPSV
lékařská odbornost, a posudkoví lékaři se tak nemohli dostatečně vyjádřit k tomu, zda psychické
onemocnění stěžovatele neomezuje nad rámec základního postižení. Za nereálné stěžovatel
považuje, aby se u něj suicidální tendence či těžší deprese projevily přímo během přibližně hodinu
trvajícího jednání PK MPSV.
Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že PK MPSV v podstatě pouze konstatovala text
předložených lékařských zpráv, aniž by z nich za použití svých odborných lékařských znalostí
vyvozovala další závěry. Vyjádřil přesvědčení, že PK MPSV nezhodnotila procentní míru poklesu
jeho pracovní schopnosti dostatečně podrobně tak, jak stanoví posudkové hledisko v kapitole XV.,
přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Závěry posudku PK MPSV jsou pouze obecné a neposkytují
dostatečnou informaci, jaká jsou v jeho případě konkrétní pracovní omezení právě s ohledem na
jednotlivé zdravotní problémy. Ohledně další specifikace pracovní rekomandace PK MPSV
odkázala na pravomoc závodního lékaře. Právní předpisy upravující důchodové pojištění však
termín „závodní lékař“ ani neznají. Odůvodnění závěrů posudku PK MPSV v tomto bodě tak
stěžovatel označil za nevyhovující. Podle stěžovatele nelze souhlasit se závěrem městského soudu,
který uvedl, že „tento odkaz chápe v tom smyslu, že je posouzení konkrétního zařazení žalobce pro
výkon určité práce v kompetenci lékaře, který je lékařem preventivní zdravotní péče“.
Stěžovatel upozornil na skutečnost, že v řízení před městským soudem žádal, aby se
PK MPSV vyjádřila k tomu, proč hodnotila jeho zdravotní stav v nižší intenzitě (míru poklesu
schopnost pracovní schopnosti stanovila na 50%), než lékařka LPS, která míru poklesu uvedené
schopnosti stanovila původně na 60 %. Z rozsudku městského soudu však neplyne, jakým
způsobem to bylo prokázáno a proč PK MPSV nezůstala u hodnocení lékařů ČSSZ. Městský soud
pouze konstatoval, že byl prokázán pokles žalobcovy pracovní schopnosti o 50 %.
Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že PK MPSV neuvedla důvody, pro které
hodnotila jeho zdravotní stav právě podle položky 7c, a nikoli podle položky 7d kapitoly XV,
oddílu A, přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. V této souvislosti stěžovatel poukázal na skutečnost,
že se již v řízení o žalobě domáhal zdůvodnění, zda vzhledem k předloženým lékařským zprávám
neměl být uplatněn §3 vyhl. č. 359/2009 Sb., na základě kterého je možné navýšení horní hranice
o 10 procentních bodů právě v případě více zdravotních omezení, tj. např. s ohledem na psychické
obtíže a další přidružené zdravotní komplikace.
Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 10. 2010 stěžovatel označil za
nepřezkoumatelné, neboť podle jeho názoru obsahuje nedostatečné, pouze krátké formální
odůvodnění a nejsou v něm uvedeny žádné konkrétní důvody ani úvahy, kterými se správní orgán
řídil při hodnocení podkladů. Rovněž rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2011 je podle stěžovatele
nedostatečné, neboť žalovaná se nevypořádala s jeho námitkami.
Stejně jako již v předcházejícím řízení stěžovatel upozornil na skutečnost, že mu nebyl
doručen posudek o invaliditě PSSZ – LPS pro Prahu 8 ze dne 2. 8. 2010. Konstatoval, že k tomuto
pochybení se žalovaná nevyjádřila ani v rámci řízení o žalobě. Závěr městského soudu, že „bylo
v tomto případě postupováno v souladu se správním řádem a posudek není třeba doručovat
účastníku řízení, neboť není rozhodnutím“ je podle stěžovatele v přímém rozporu s §8 odst. 10
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Nedoručení posudku
označil stěžovatel za nezákonný postup správního orgánu. V této souvislosti stěžovatel dále
namítal, že nebylo řádně zdůvodněno, proč mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mu bylo doručováno s tříměsíčním prodlením.
Tyto skutečnosti v něm od počátku vzbuzují obavy, že jeho spis nebyl ve věci řádně veden.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsud ek
Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, č. j. 4 Ad 57/2011 – 43, zrušil, věc mu vrátil
k dalšímu řízení a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice apl ikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Kasační stížnost není důvodná.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že stížnostní námitky stěžovatele se především týkají
způsobu, jakým rozhodující orgány (žalovaná a posléze městský soud) posoudily na základě
posudků příslušných posudkových orgánů jeho zdravotní stav a dochovanou pracovní schopnost.
Stěžovatel rovněž namítá nesprávný postup správních orgánů v průběhu správního řízení,
nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, jakož i to, že městský soud se dostatečně nevypořádal
se všemi žalobními námitkami, jelikož část odůvodnění jeho rozsudku tvoří pouze opi s částí
posudku předloženého PK MPSV, aniž by z něj vyplývalo, jakým způsobem soud provedené
důkazy hodnotil.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele procesního charakt eru
a poté přistoupil k vypořádání námitek týkajících se hodnocení jeho zdravotního stavu příslušnými
orgány.
Naposledy uvedené procesní námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Z odůvodnění
kasační stížností napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že městský soud se vyjádřil jak k námitkám
stěžovatele ohledně hodnocení jeho zdravotního stavu PK MPSV, tak i k námitkám stěžovatele,
v nichž namítal procesní pochybení správních orgánů. Své závěry přitom řádně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud tak má za to, že městský soud se vypořádal s veškerými žalobními námitkami
stěžovatele.
Skutečnost, že městský soud v části odůvodnění kasační stíž ností napadeného rozsudku
odkazuje na závěry posudku PK MPSV v žádném případě neznamená, že by se snad městský soud
dostatečně nevypořádal se žalobními námitkami. Závěry PK MPSV je totiž nutno v rozsudku vždy
uvést, neboť soud posudek PK MPSV hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., a pokud splňuje požadavek úplnosti, celistvosti, přesvěd čivosti
a vypořádává se se všemi rozhodujícími skutečnostmi, pak bývá zpravidla rozhodujícím podkladem
pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ve věci invalidního důchodu. Pokud by soud v odůvodnění svého rozsudku závěry
posudku PK MPSV neuvedl, nebylo by jasné, z jakých skutečností při posouzení věci vycházel
a nemohl by pak ani v rozsudku hodnotit úplnost a přesvědčivost závěrů posudku PK MPSV.
Městský soud v posuzované věci postupoval tak, že v odůvodnění svého rozsudku uvedl
závěry, k nimž dospěla PK MPSV, které poté vyhodnotil jako úplné a přesvědčivé a při posouzení
věci z nich proto vycházel. Nelze tedy přisvědčit ani námitce stěžovatele, že z rozsudku městského
soudu nevyplývá, jakým způsobem hodnotil důkazy.
V další námitce stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů.
V rámci posouzení této námitky považuje Nejvyšší správní soud nejprve za vhodné
poukázat na svou ustálenou judikaturu, v níž dospěl k závěru, že je povinností odvolacího
správního orgánu přezkoumat napadené rozhodnutí v kontextu všech odvolacích důvodů
a vypořádat se s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009,
č. j. 7 Afs 116/2009 - 70). Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o odvolání se všemi
odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
Tuto vadu nelze zhojit vyvrácením odvolacích námitek ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační
stížnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84,
a ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71). Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí
je pojmově spjata se soudním přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr
učinil, není zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal; dojde-li soud k závěru,
že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je , aniž se žalobcovými
námitkami musí věcně zabývat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004,
č. j. 5 A 157/2002 - 35, publikovaný pod č. 359/2004 Sb. NSS).
Podle §68 odst. 1 správního řádu, použitého pro toto řízení se zřetelem k ustanovení §88
odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů (podle kterého, není-li v odstavcích 1 až 6 a 9 stanoveno jinak, vztahuje se na řízení
o námitkách, na rozhodnutí o námitkách a na přezkumné řízení a obnovu řízení, která se týkají rozhodnutí
o námitkách, správní řád ), rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků.
Podle odst. 3 cit. ustanovení správního řádu, v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků
rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu
právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich
vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že v projednávané věci těmto požadavkům žalobou
napadené rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2011 v zásadě odpovídá, jelikož z jeho odůvodnění je
seznatelné, jak žalovaná posudkově vyhodnotila dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobce
a jakým způsobem posoudila vývoj tohoto zdravotního stavu a jeho dopad na pokles pracovní
schopnosti stěžovatele. Žalovaná se dále vyjádřila též k dalším námitkám žalobce, podle kterých mu
nebylo zasláno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a neobdržel posudek Pražské správy
sociálního zabezpečení. Z rozhodnutí žalované je tedy zřejmé, jakým způsobem se vypořádala
s námitkami žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zmínila, z jaké zdravotní dokumentace
vycházela LPS ČSSZ, pracoviště pro námitkové řízení. Jednalo se tyto lékařské nálezy: Ortopedická
vyšetření ze dne 12. 3. 2010, 19. 2. 2010 a 13. 3. 2009 MUDr. K . H., ortopedické vyšetření ze dne
9. 4. 2008 MUDr. M. J., propouštěcí zpráva z I. Ortopedické kliniky FN Motol ze dne 11. 4. 2008
MUDr. M. N., propouštěcí zpráva z ARO II FN Motol ze dne 16. 7. 2007 MUDr. M . V.,
psychiatrické vyšetření ze dne 30. 3. 2011 MUDr. M . K. Poukázala na závěry, k nimž ohledně
zdravotního stavu stěžovatele dospěla lékařka LPS ČSSZ v posudku vypracovaném v řízení o
námitkách, podle kterého se jedná o stav po polytraumatu, který stěžovatel utrpěl dne 27. 5. 2007.
Z funkčního hlediska se jedná o postižení těžké. Podle ortopedického vyšetření ze dne 12. 3. 2010
jsou následky postižení pohybového aparátu již nevratné a zdravotní stav lze považovat za trvalý.
V objektivním nálezu přetrvává porucha chůze. Do 200 m chodí stěžovatel bez opory, na delší
vzdálenost používá vycházkovou hůl. Na RTG je patrné, že nedošlo k prostavění po zlomeninách
kostí stydkých, zůstává nepřihojený processus styloideus loketní kosti vpravo. Došlo k rozvoji
poúrazové artrózy zápěstí. Svalstvo levé dolní končetiny stěžovatele je hypotrofické, akrálně
přetrvává paréza n. peroneu, snížená je hybnost levého kyčelního kloubu. Žalobce je omezen
v aktivitách spojených zejména se statickou zátěží (delší chůze a stání) a zatížením pravé horní
končetiny. Po úrazu přetrvává dle psychiatrického vyšetření MUDr. M . K. ze dne 30. 3. 2011
úzkostně depresivní syndrom těžkého stupně, sociální fobie, poruchy koncentrace pozornosti a
porucha adaptace.
V souladu s posudkem vypracovaným v řízení před správním orgánem prvního stupně
žalovaná hodnotila zdravotní stav stěžovatele jako dlouhodobě stabilizovaný. Konstatovala, že při
stanovení míry poklesu pracovní schopnosti byla zvolena horní hranice rozpětí (60 %) s ohledem
na následky, které mají vliv na pohyblivost.
Dále uvedla, že k datu vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zjištěný
dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatele odpovídal a k datu vydání rozhodnutí o námitkách
odpovídá invaliditě druhého stupně. Poukázala na ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb.,
podle něhož se při změně stupně invalidity stanoví výše invalidního důchodu, a to ode dne, od
něhož došlo ke změně stupně invalidity a na čl. II. , bod 13, věta první, zákona č. 306/2008 Sb.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z výše uvedeného zřejmé, že rozhodnutí
žalované má potřebnou logickou strukturu. Žalovaná nejprve popsala, z jakých podkladů vycházela
při přezkumu zdravotního stavu stěžovatele v námitkovém řízení a poté shrnula závěry, které
ohledně rozhodujícího zdravotního postižení stěžovatele učinila lékařka LPS ČSSZ. Popsala též
vliv ostatních potíží či dalších faktorů na celkový zdravotní stav stěžovatele. Konstatovala znění
ustanovení právních předpisů, které na danou věc aplikovala. Z rozhodnutí žalované tak je zřejmé,
jakým způsobem a na základě jakých právně významných podkladů dospěla k závěru o neexistenci
podmínek trvání invalidity třetího stupně; byl vysloven jednoznačný úsudek o předmětu řízení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí žalované není zatíženo
nepřezkoumatelností ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ať již pro nedostatek důvodů
či pro nesrozumitelnost.
Uvedený závěr pak platí rovněž pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť
i z tohoto rozhodnutí (byť velmi stručně odůvodněného) je zřejmé, na základě jakých podkladů byl
hodnocen zdravotní stav stěžovatele a podle jakých ustanovení zákona bylo rozhodnuto.
V další námitce stěžovatel poukázal na pochybení žalované spočívající v tom, že mu nebyl
doručen posudek o invaliditě PSSZ – LPS pro Prahu 8 ze dne 2. 8. 2010. Tento postup
správního orgánu prvního stupně je podle stěžovatele v přímém rozporu s §8 odst. 10 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení ve znění účinném do 31. 3. 2011, tj. v době vydání rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně i rozhodnutí žalované, okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav
a pracovní schopnost fyzických osob pro účely sociálního zabezpečení a pro účely poskytnutí dávek a mimořádných
výhod podle jiných právních předpisů při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách. Za tím účelem posuzují
invaliditu a změnu stupně invalidity.
Podle §8 odst. 10 cit. zákona, okresní správa sociálního zabezpečení předá nebo zašle občanu do
7 dnů stejnopis posudku vydaného podle odstavce 1 písm. a); náležitosti tohoto posudku stanoví prováděcí právní
předpis.
Ve správním spise se nenachází žádný doklad o tom, že by posudek o invaliditě lékařky
PSSZ - LPS pro Prahu 8 ze dne 2. 8. 2010, který představoval rozhodující podklad pro rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, byl stěžovateli doručen či předán. Stěžovateli je tudíž nutno
přisvědčit v tom, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s §8 odst. 10 zákona
č. 582/1991 Sb., když stěžovateli nedoručil předmětný posudek. S ohledem na toto ustanovení
zákona č. 582/1991 Sb., je nutno též připustit, že městský soud v případě této námitky stěžovatele
dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovateli nebylo nutné posudek o invaliditě
doručovat, s odůvodněním, že se nejedná o rozhodnutí. Současně je však třeba uvést, že uvedené
pochybení při doručování posudku o invaliditě stěžovateli nemá vliv na zákonnost rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně či rozhodnutí žalované. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu je totiž třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatel byl jednání PSSZ – LPS pro Prahu 8
přítomen a se závěry posouzení svého zdravotního stavu byl seznámen, což stvrdil svým podpisem
na záznamu o jednání. Stěžovateli tudíž byly známy závěry (obsah posudku), k nimž lékařka PSSZ
– LPS pro Prahu 8 dospěla. Jednalo se pouze o posudek, který tvořil podklad rozhodnutí správního
orgánu stupně a stěžovatel měl možnost v dalším řízení závěry tohoto posudku zpochybnit, což
také učinil a na tomto svém právu tudíž nebyl nijak omezen. Pokud stěžovatel (přestože byl
s obsahem posudku seznámen při jednání) i nadále cítil pot řebu se s posudkem seznámit, nic mu
nebránilo v tom, aby jakožto účastník správního řízení nahlédl do spisu, či si stejnopis posudku
dodatečně vyžádal. S ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší správní soud nedoručení
posudku PSSZ – LPS pro Prahu 8 ze dn e 2. 8. 2010 za pochybení formálního charakteru, které
však v žádném případě nezpůsobilo stěžovateli újmu na jeho v právech v míře způsobující
nezákonnost rozhodnutí správních orgánů. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že
nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu. Ve spise se
totiž o žádosti stěžovatele o nahlédnutí do spisu, či o odmítavém postupu kteréhokoliv správního
orgánu, jež ve věci rozhodoval, nenachází žádný záznam.
K poukazu stěžovatele na skutečnost, že mu bylo rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně doručeno s odstupem tří měsíců od jeho vydání, Nejvyšší správní soud uvádí, že postup
správního orgánu není v souladu s ust. §71 správního řádu, které upravuje lhůty pro vydání
rozhodnutí, nicméně ani tato skutečnost nepředstavuje důvod, pro který by mohlo být rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně označeno za nezákonné. K obavám stěžovatele, že jeho spis
nebyl řádně veden, Nejvyšší správní soud uvádí, že ve správním spise jinak nezjistil žádné
nesrovnalosti ve způsobu jeho vedení či obsahu.
Zásadní otázkou, kterou musel Nejvyšší správní soud vyřešit poté zůstalo, zda rozhodnutí
žalované je věcně správné, zda tedy závěr o neexistenci podmínek invalidity třetího stupně
odpovídá zdravotnímu stavu a dochované pracovní schopnosti stěžovatele. Toto posouzení je
předmětem přezkumného řízení soudního, v němž i za situace, kdy mu předcházelo posouzení
zdravotního stavu pojištěnce u dvou posudkových orgánů, musí být v souladu s ustanovením §4
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., proveden důkaz posudkem posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR. Zákonné zakotvení těchto posudkových komisí, jako orgánů povolaných
podávat posudky všude tam, kde je nárok na dávku důchodového pojištění podmíněn nepříznivým
zdravotním stavem, zůstává nadále pro pře zkumné řízení soudní zachováno.
K námitkám stěžovatele směřujícím vůči způsobu, jakým byl PK MPSV posouzen jeho
zdravotní stav, zjistil Nejvyšší správní soud z obsahu posudkové dokumentace tyto rozhodné
skutečnosti:
Podle již zmíněného posudku o invaliditě ze dne 2. 8. 2010 vypracovaného v souladu s §8
odst. 1 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., lékařkou PSSZ pro Prahu 8, se v případě stěžovatele jedná
o stav po polytraumatu utrpěném v roce 2007 s těžkým funkčním postižením levé dolní končetiny.
Posudková lékařka dospěl k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatele s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti je zdravotní
postižení uvedené v kapitole XV., oddílu A, položce 7c) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
pro které stanovila míru poklesu pracovní schopnosti na 60 % s tím, že tato procentní míra se ve
smyslu §3 a 4 cit. vyhlášky již nemění. Posudková lékařka uzavřela, že stěžovatel je invalidní podle
§39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., nikoliv však pro invaliditu třetího stupně podle §39 odst. 2
písm. c) tohoto zákona, ale pro invaliditu druhého stupně podle §39 odst. 2 písm. b) téhož zákona
(pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nedosáhl 70 % zákonem požadovaných pro
invaliditu třetího stupně). Datum změny stupně invalidity stanovila na 6. 3. 2008.
V průběhu řízení o námitkách vypracovala lékařka LPS ČSSZ dne 6. 4. 2011 posudek
o invaliditě podle §8 odst. 9 zákona č. 58 2/1991 Sb., v němž p o prostudování doložené
dokumentace a vlastních zjištěních při jednání dospěla k e shodným závěrům, že rozhodující
příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele jsou následky polytraumatu, který
utrpěl dne 27. 5. 2007, kdy došlo ke zlomenině I. – VI. žebra vpravo, tříštivé zlomenině pravé
lopatky, zlomenině kosti stydké oboustranně, levého retabula, otevřené dvojité zlomenině levé
kosti stehenní, dolního konce vřetenné kosti vpravo a horní části pažní kosti vpravo. Zlomenina
acetabula byla léčena zevní fixací. Zlomenina stehenní kosti, vřetenné kosti a pažní kosti byly
léčené osteosyntézou. Dne 1. 6. 2007 byla provedena tracheostomie k zajištění umělé plicní
ventilace. Poúrazový stav byl komplikovaný parézou stehenního a sedacího nervu vlevo
a bronchopneumonií vlevo. Přetrvává tibioperoneální paréza vlevo středního stupně. Z funkčního
hlediska se jedná o těžké postižení. Podle ortopedického vyšetření ze dne 12. 3. 2010 jsou následky
pohybového aparátu již nevratné a zdravotní stav lze považovat za trvalý. V objektivním nálezu
přetrvává porucha chůze. Žalobce chodí do 200 m bez opory, na delší vzdálenost používá
vycházkovou hůl. Dle RTG nedošlo k prostavbě po zlomeninách kostí stydkých, zůstává
nepřihojený processus styloideus loketní kosti vpravo. Došlo k rozvoji poúrazové artrózy zápěstí.
Svalstvo levé dolní končetiny je hypotrofické, akrálně přetrvává paréza n. peroneu, snížená je
hybnost levého kyčelního kloubu. Stěžovatel je omezen zejména v aktivitách spojených se statickou
zátěží (delší chůze a stání) a zatížením pravé horní končetiny. Po úrazu přetrvává dle
psychiatrického vyšetření MUDr. M. K. ze dne 30. 3. 2011 úzkostně depresivní syndrom těžkého
stupně, sociální fobie, poruchy koncentrace pozornosti a porucha adaptace. Při jednání nebyl
lékařkou diagnostikován těžký úzkostně depresivní syndrom. Zdravotní stav stěžovatele hodnotila
lékařka v souladu s posudkem lékařky správního orgánu prvního stupně jako dlouhodobě
stabilizovaný.
Lékařka LPS ČSSZ se v posudkovém závě ru shodla s lékařkou správního orgánu prvního
stupně, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele
s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnost je zdravotní postižení uvedené
v kapitole XV., odd. A, položce 7c, přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., pro kterou stanovila míru
poklesu pracovní schopnosti 60 %, t. j. na horní hranici rozpětí pro uvedenou položku, kterou
zvolila s ohledem na následky majícími vliv na pohyblivost, s tím, že procentní míra poklesu
pracovní schopnosti se ve smyslu §3 a §4 citované vyhlášky již dále nemění (nezvyšuje se).
Pro přezkumné řízení soudní byl vypracován posudek PK MPSV v Praze, z jehož závěrů
(citovaných již v předchozí části odůvodnění tohoto rozsudku) Městský soud vycházel.
V daném případě se jedná o důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem a rozhodnutí soudu závisí především na jeho odborném lékařském posouzení. Bylo již
zdůrazněno, že v přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů podle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. Ministerstvo
práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Posudkové komise MPSV jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravo tního stavu
a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě (včetně jejího stupně), jejím vzniku,
trvání či zániku. Posudkové řízení je tedy specifická forma správní činnosti spočívající v posouzení
zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast důchodového
pojištění. Jde tedy o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost,
která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí i znalosti z oboru posudkového lékařství.
Nicméně i tyto posudky hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení
§77 odst. 2 s. ř. s., avšak takový posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti
a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla
rozhodujícím pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Předně musí
být z posudku zřejmé, že zdravotní stav pojištěnce byl komplexně posouzen na základě úplné
zdravotní dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby tak nevznikly
pochybnosti o úplnosti a správnosti stanovené klinické diagnózy. Dále v něm musí být uvedeno,
v jakém rozsahu je v důsledku rozhodujícího zdravotního postižení (samozřejmě za předpokladu,
že zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav), pracovní schopnost omezena, tj. v jakém
rozsahu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti. Procentní míru tohoto poklesu
vyhodnotí pak posudková komise podle přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., v platném znění,
postižení posléze podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku
zmíněné přílohy a současně objasní, proč v rámci zde stanoveného rozpětí určila míru poklesu
pracovní schopnosti ve výši jí stanovené. Rovněž uvede, proč rozhodující zdravotní postižení
nepodřadila pod položku, u níž míra uvedeného poklesu je z hlediska nároku na dávku pro žadatele
příznivější. Konečně též uváží rozsah a závažnost případných dalších zdravotních postižení (event.
i jiných příčin zde uvedených) pro možné zvýšení základního bodového ohodnocení, řídíc se
hledisky upravenými v ustanovení §3 zmíněné již vyhlášky. Posudkový závěr by měl být náležitě
odůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá a ani nemůže mít potřebné odborné
lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity a jejího stupně závisí především. V případě,
kdy dochází k odnímání pobírané dávky důchodového pojištění, je posudková komise navíc
povinna přesvědčivě odůvodnit, v čem spočívá zlepšení zdravotního stavu nebo jeho posudkově
významná stabilizace při porovnání s obdobím, kdy odnímaná dávka byla přiznána nebo naposledy
ponechána, případně co jiného vedlo komisi k závěru o zániku plné (či částečné) invalidity,
např. zda odnímaná dávka nebyla přiznána na základě posudkového omylu. Pro přesvědčivost
posudkových závěrů je nezbytné, aby v posudku uváděný důvod zániku nebo změny stupně
invalidity byl zcela konkrétně a jednoznačně vysvětlen, neboť jen tak může soud získat potřebný
skutkový základ pro správné právní posouzení věci.
Z podané kasační stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatele se závěrem posudku PK MPSV,
která rovněž dospěla k závěru, že u stěžovatele jde o invaliditu toliko druhého stupně, avšak na
rozdíl od posudků lékařek PSSZ a LPS ČSSZ, s mírou poklesu pracovní schopnosti pouze
v rozsahu 50 %.
Nejvyšší správní soud se k těmto námitkám stěžovatele zabýval nejen obsahem
a náležitostmi posudku PK MPSV v Praze ze dne 13. 9. 2011 a doplňujícího posudku téže komise
ze dne 8. 11. 2011 ale zároveň zkoumal, zda tento posudek potvrzuje posudkové hodnocení
i závěry provedené lékařkou LPS ČSSZ v námitkovém řízení. Nejvyšší správní soud především
shledal, že PK MPSV v Praze zasedala v řádném složení za přítomnosti odborné lékařky z oboru
posudkového lékařství a další lékařky, jejíž specializace (ortopedie) odpovídala dominantnímu
zdravotnímu postižení stěžovatele určujícímu jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav; složení
komise nelze tudíž ničeho vytknout, neboť takto sestavené komisi nepochybně náleží hodnotit
zdravotní stav a pracovní schopnost stěžovatele v celé jeho šíři a to na základě příslušných
odborných lékařských nálezů, k jejichž vyhodnocení je komise složená z předsedy se specializací na
posudkové lékařství a dalšího v komisi přítomného lékaře, způsobilá a oprávněná.
Nutno připustit, že členem PK MPSV nebyl lékař se specializací z oboru psychických
onemocnění. Nejvyšší správní soud však má za to, že tato skutečnost nezpochybňuje způsobilost
PK MPSV k objektivnímu posouzení celkového zdravotního stavu stěžovatele. Z hlediska řádného
složení posudkové komise je totiž podstatné, aby v posudkové komisi byl přítomen lékař se
specializací v oblasti dominantního zdravotního postižení posuzovaného, což v posuzované věci
bylo dodrženo. I takto složená posudková komise je oprávněna vyhodnotit lékařské nálezy
z dalších oborů mediciny.
Za zdravotní postižení, které je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatele označila PK MPSV peroneální parézu vlevo a sekundární artrózu v levém
kyčelním kloubu a v oblasti radiokarpálního kloubu vpravo, nepřihojený proc. styloideus pravé
kosti loketní a neprostavění zlomeniny kosti sedací i stydké dle RTG, jako důsledek
polytraumatického úrazu ze dne 27. 5. 2007, kter é podřadila pod kapitolu XV., (funkční poruchy,
postižení po úrazech, operacích), oddíl A (postižení hlavy, krku, těla), položku 7c přílohy
k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
Funkční poruchy po polytraumatu s mnohočetnými poúrazovými následky (zejména
kombinované postižení hlavy, hrudníku a končetin) jsou seřazeny do čtyř stupňů (položky 7a – 7d,
oddílu A, kapitoly XV. cit. vyhlášky): a) lehké poruchy, u nichž míra poklesu pracovní schopnosti
činí 10 %, b) středně těžké poruchy, které znamenají míru poklesu prac ovní schopnosti 25 – 40 %,
c) těžké poruchy u kterých míra poklesu pracovní schopnosti dosahuje 50 – 60 %, d) zvlášť těžké
poruchy s mírou poklesu uvedené schopnosti 70 – 80 %.
Ve vztahu k dominantnímu zdravotnímu postižení stěžovatele je Nejvyšší správní soud
stejně jako městský soud toho názoru, že posudek PK MPSV v Praze ze dne 13. 9. 2011, doplněný
posudkem téže PK MPSV ze dne 8. 11. 2011 je úplný, správn ý a přesvědčivý, obsahující odkaz na
lékařské nálezy, z nichž komise vycházela a popisující, jak byly hodnoceny výsledky jednotlivých
vyšetření. V posudku je jednoznačně uvedeno, v čem dominantní postižení stěžovatele spočívá, jak
se projevuje a rovněž je stanoveno pracovní omezení stěžovatele. Komise především vycházela
z ortopedických nálezů MUDr. H. ze dne 12. 3. 2010 a 17. 6. 2011. Dostatečně zdůvodnila,
z jakého důvodu podřadila jím popisované dominantní zdravotní postižení stěžovatele pod
položku 7c, oddílu A, kapitoly XV., přílohy ke zmíněné vyhlášce, kam jsou zařazeny mimo jiné též
těžké poruchy pohyblivosti kloubů a končetin a nikoliv pod položku 7d též kapitoly a oddílu.
Podle zde uvedeného posudkového hlediska se při hodnocení míry poklesu pracovní
schopnosti vychází z funkčního postižení, na kterém se podílí jak postižení nosného a pohybového
systému, tak i postižení funkce dalších orgánů a systémů. Přitom se hodnotí zejména postižení
výkonnosti, pohyblivosti (chůze, stání), schopnost koordinace pohybů, přenášení a manipulace
s předměty, schopnost vykonávat denní aktivity. Dopad na pracovní schopnost mají rozsah a tíže
postižení funkce orgánů nebo tělesných systémů, anatomické nebo funkční ztráty končetin nebo
jejich částí, muskuloskeletální změny, narušení pohyblivosti kloubů a končetin. Samotné prodělání
úrazu, operace, implantace kloubní náhrady s dobrým funkčním výsledkem nepůsobí pokles
pracovní schopnosti.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že posudkovému hledisku zde uvedenému posudek
PK MPSV vyhověl, neboť PK MPSV při hodnocení dominantního zdravotního postižení
stěžovatele vycházela z dostatečného množství lékařských zpráv, z kterých zjistila, že u stěžovatele
se nejedná o zvlášť těžké poruchy. Posudková komise poukázala na skutečnost, že v době
rozhodné pro posouzení již uplynuly od polytraumatického úrazu žalobce přibližně 4 roky a stav
žalobce byl dlouhodobě stabilizovaný. U většiny zlomenin došlo ke zhojení, přetrvávalo
nepřihojení proc. styloideus pravé loketní kosti a dle rtg. nedošlo k prostavění kosti sedací a stydké.
Ostatní zlomeniny (levé kosti stehenní, pravé kosti pažní) byly dobře zhojeny a implantáty byly ve
správném postavení bez známek migrace či destrukce). PK MPSV nezjistila taková funkční
postižení pohybového systému, která by měla za následek úplnou ztrátu funkce pohybových
systémů (např. ztrátové poranění končetin či jejich úplné ochrnutí, ankylotické postižení nosných
kloubů, míšní léze apod., s možností pouze minimální pohyblivosti, např. pomocí invalidního
vozíku). Nezjistila ani těžká postižení vnitřních orgánů se ztrátou jejich funkce (např.
kardiorespirační nedostatečnost, ztráta, popř. selhání ledvin).
PK MPSV rovněž uvedla důvod, pro který hodnotila zdravotní postižení stěžovatele na
dolní hranici rozpětí u položky 7c, oddílu A, kapitoly XV., přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., když
konstatovala, že s ohledem na lékařskými nálezy doložené funkční postižení stěžovatele, spočívající
např. v omezení levého kyčelního kloubu, peroneální parézu levé dolní končetiny , v kombinaci
s přetrvávajícími nezhojenými zlomeninami, odpovídalo hodnocení hranici položek 7b - středně
těžká a 7c - těžká porucha. Po zohlednění nepřihojení proc. styloideu pravé loketní kosti
a neprostavění kosti sedací a stydké zvolila hodnocení na spodní hranici vyšší položky, tj. dle 7c.
PK MPSV uvedla, že se jednalo o maximalistické hodnocení, ne boť hodnocení na horní hranici
této položky nebylo s ohledem na zjištěný stupeň funkčního postižení posudkově důvodné (čímž
označila závěr posudkových lékařek, které zpracovaly posudky pro správní řízení, a které volily
horní hranici v položce uvedeného rozpětí – 60% - za poněkud nadhodnocený). Ze shodných
důvodů se podle PK MPSV u stěžovatele zcela jednoznačně nejednalo o položku 7d – zvlášť těžké
poruchy, které by měly za následek úplnou ztrátu funkce.
Nejvyšší správní soud má za to, že tato rozdílnost nic nemění na přesvědčivosti závěru
PK MPSV, neboť ta ve svém posudku uvedla důvody, pro něž pokles pracovní schopnosti
stěžovatele hodnotila na dolní hranici rozmezí položky 7c a z jakého důvodu nepokládá hodnocení
na horní hranici rozpětí za odpovídající zdravotnímu postižení stěžovatele.
PK MPSV neopomenula zhodnotit ani psychické potíže stěžovatele, ke kterým uvedla, že
stěžovatel byl ve sledování psychiatrické ambulance pro úzkostně depresivní syndrom a poruchu
koncentrace pozornosti s mikromanií. Podle psychiatrického vyšetření MUDr. M. K. ze dne 15. 4.
2009 byla popsána zpomalená dynamogenie a psychomotorika, poruchy mnestických a gnostických
funkcí, porucha koncentrace pozornosti, porucha spánku a porucha přizpůsobení. Při jednání byl
stěžovatel zcela orientovaný, na otázky odpovídal správně, byť některé odpovědi byly s latencí. PK
MPSV nezaznamenala těžší poruchy paměti, ztráty komunikace, těžší deprese či suicidální
tendence. Posudková komise nezjistila ani těžké sekundární psychické změny (těžké poruchy
myšlení, dezintegrace, rezistentní deprese, fobie s nutností dlouhodobých hospitalizací).
Dovodila, že charakter a intenzita tohoto onemocnění stěžovatele neomezovala nad rámec
základního postižení, neboť jeho psychické potíže nepředstavují dominantní zdravotní postižení,
jehož zhodnocení je rozhodující pro určení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dodává, že pokud by měly být psychické problémy stěžovatele
hodnoceny jako dominantní zdravotní postižení, musely by spadat pod ustanovení přílohy vyhlášky
stanovující stejnou nebo vyšší míru poklesu pracovní schopnosti než 50 – 60 %. V úvahu by
připadala položka 4d, kapitoly V., přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb. kam spadají psychická
onemocnění - těžké postižení, zahrnující depresivní epizody těžké bez psychotických příznaků,
chronické, léčebně rezistentní deprese nebo závažné manie s rychlým cyklováním, krátkými
remisemi, ultrarychlými změnami, opakovaným výskytem depresivních epizod s občasnými
hypomanickými nebo manickými epizodami, vedoucími k poskytování ústavní péče v nemocnici
nebo odborném léčebném ústavu za podstatného omezení výkonu většiny denních aktivit, s mírou
poklesu pracovní schopnosti ve výši 60 %, či zvláště těžké postižení dle položky 4e, téže kapitoly
s rozpětím poklesu pracovní schopnosti 70 – 80 % - depresivní epizoda těžká a chronická nebo
závažná manie, často s psychotickými příznaky, s nutností opakovaného poskytování ústavní péče
v nemocnici nebo odborném léčebném ústavu a závažným narušením výko nu téměř všech denních
aktivit. Takové příznaky onemocnění však v lékařských nálezech posudková komise nezjistila,
přičemž nutno zdůraznit, že u obou výše uvedených položek vyhl. č. 359/2009 dochází k omezení
výkonu většiny denních aktivit a je nutná péče v nemocnici nebo odborném léčebném ústavu,
o čemž však není ve zdravotní dokumentaci stěžovatele obsažené ve spise žádn ý podklad. I tato
skutečnost potvrzuje závěr, že psychické problémy stěžovatele nejsou takového charakteru
a intenzity, aby je bylo možno hodnotit jako jeho dominantní zdravotní postižení, s čímž ostatně
koresponduje také poukaz PK MPSV na zjištění, že při jejím jednání se psychické problémy
stěžovatele neprojevovaly. Nejvyšší správní soud tak k této námitce stěžovatele zpochybňující
posouzení psychických potíží uzavírá, že není důvodná.
Stěžovatel v této souvislosti namítal, že se již v řízení o žalobě domáhal zdůvodnění, zda
vzhledem k předloženým lékařským zprávám neměl být uplatněn §3 vyhl. č. 359/2009 Sb., na
základě kterého je možné navýšení horní hranice o 10 procentních bodů právě v případě více
zdravotních omezení, tj. např. s ohledem na psychické obtíže a další přidružené zdravotní
komplikace.
Nejvyšší správní soud ani této námitce nemohl přisvědčit. Z ustanovení §3 odst. 1
vyhl. č. 359/2009 Sb., vyplývá, že v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce
je více zdravotních postižení a v důsledku působení těchto zdravotních postižení je pokles pracovní schopnosti
pojištěnce větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti určené podle rozhodující příčiny
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, lze tuto horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů . Navýšení
procentní míry poklesu pracovní schopnosti až o 10 procentních bodů z důvodu více zdravotních
postižení pojištěnce připadá v úvahu pouze tehdy, pokud dominantní zdravotní postižení dosahuje
horní hranice. V posuzované věci tomu však tak není, neboť jak již bylo uvedeno výše, PK MPSV
hodnotila pokles pracovní schopnosti stěžovatele na dolní hranici položky 7c, oddílu A, kapitoly
XV., přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb. (a to i s přihlédnutím k ostatním potížím, když samotné
dominantní zdravotní postižení hodnotila jako hraniční mezi položkou 7b – 7c); aplikace
ustanovení §3 odst. 1 posuzované vyhlášky tak v posuzované věci nepřipadá v úvahu.
Důvodnou není také námitka stěžovatele spočívající v tom, že PK MPSV neuvedla důvody,
pro které hodnotila jeho zdravotní stav právě podle položky 7c a nikoli podle položky 7d, kapitoly
XV, oddílu A, přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., neboť jak vyplývá z výše uvedeného, PK MPSV
řádně zdůvodnila, proč zdravotní postižení stěžovatele podřadila právě pod položku 7c.
S ohledem na výše uvedená dostatečná posudková hodnocení nelze za důvodnou
považovat ani námitku stěžovatele, že PK MPSV v podstatě pouze konstatovala text předložených
lékařských zpráv, aniž by z nich za použití svých odborných lékařských znalostí vyvozovala další
závěry a nezhodnotila procentní míru poklesu jeho pracovní schopnosti dostatečně podrobně tak,
jak stanoví posudkové hledisko v kapitole XV., přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal, že závěry posudku PK MPSV ohledně jeho
pracovní rekomandace jsou pouze obecné a neposkytují dostatečnou informaci, jaká jsou v jeho
případě konkrétní pracovní omezení.
Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem stěžovatelem neztotožnil, neboť stanovení
pracovní rekomandace v posudku považuje za dostatečné. PK MPSV vymezila, jaké práce je
stěžovatel schopen vykonávat a jaké jsou naopak pro něj již nevhodné, když uvedla, že stěžovatel
byl schopen vykonávat práce v podstatně menším rozsahu a intenzitě (než dosavadní zaměstnání,
kdy jako osoba samostatně výdělečně činná prováděl stavební elektromontáže) s využitím
středoškolské kvalifikací v oboru elektrotechniky i práce technicko – administrativního
charakteru (v minulosti pracoval jako operátor a technik či samostatný pracovník Ústavu geodezie
ČSAV – technickohospodářský pracovník). Nevyloučila ani možnost rekvalifikace či získání další
kvalifikace. Za nevhodné označila těžké fyzické práce spojené s přetěžováním dolních končetin
a práce psychicky stresující.
Nejvyšší správní soud dodává, že takto obecně vymezený okruh vhodných a nevhodných
prací je dostatečný, neboť z povahy věci je zřejmé, že není možné v posudku uvádět podrobný
výčet konkrétních druhů prací, které stěžovatel při dochované pracovní schopnosti, dosaženém
vzdělání a kvalifikaci může vykonávat.
Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem městského soudu, pokud konstatoval, že „odkaz PK
MPSV na závodního lékaře ohledně další specifikace pracovní rekomandace chápe v tom smyslu,
že posouzení konkrétního zařazení stěžovatele pro výkon určité práce je v kompetenci lékaře, který
je jeho lékařem preventivní zdravotní péče.“ K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že
uvedený odkaz PK MPSV je pro svou nejednoznačnost a zmatečnost (odkaz na neexistující institut
závodního lékaře) prakticky nesrozumitelný. V žádném případě však nepřestavuje takovou vadu
posudku PK MPSV, která by mohla zpochybnit správnost podstatných posudkových závěrů této
komise. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že úkolem PK MPSV je v prvé řadě
řádně a komplexně zhodnotit míru poklesu pracovní schopnosti pojištěnce, čemuž posudek
vyhověl.
Nejvyšší správní soud proto neshledal žádnou oporu pro to, aby mohl přisvědčit námitce
stěžovatele, že PK MPSV pochybila při ho dnocení jeho zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti. Neshledal pochybení ani ve způsobu a rozsahu dokazování před Městským soudem
v Praze.
Nejvyšší správní soud z těchto důvodů uzavřel, že rozsudek krajského soudu netrpí vadami
uvedenými v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. (za použití §120 téhož zákona). Protože stěžovatel byl v řízení neúspěšný a žalovaná nemá
na náhradu nákladů řízení právo ve smyslu §60 odst. 2 s. ř. s ., bylo rozhodnuto tak, že žádnému
z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu