ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.51.2012:46
sp. zn. 4 As 51/2012 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
REALMEDIA s.r.o., se sídlem Bellova 504/1, Brno, zast. Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou,
se sídlem Obilní trh 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem
Staroměstské náměstí 6, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 Ca 115/2008 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 2400 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky
Mgr. Dity Křápkové.
Odůvodnění:
Krajský úřad kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 12. 4. 2006, č. j. KUJI 26897/2006,
sp. zn. OUP 134/2006 Ci -2, podle §98 a §97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále
jen „správní řád z roku 2004“), zrušil rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí ze dne
19. 12. 2005, č. j. VÝST /18145/2004/2824-Ko, kterým byla žalobkyni dodatečně povolena
stavba reklamního zařízení s dobou trvání do 31. 12. 2 025 na pozemku p.č. 1615/1 v k.ú. Měřín
a byl současně vydán souhlas s jejím užíváním, a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský úřad uvedl, že v postupu a rozhodnutí
stavebního úřadu shledal věcné i procesní nedostatky, které zakládají nezákonnost rozhodnutí
vydaného podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu. Stavební úřad vydal souhlas s užíváním stavby reklamního zařízení se stanovením podmínek
uvedených v §43 od st. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
stavebního zákona, aniž žalobkyně tento způsob užívání stavby navrhovala v žádosti o dodatečné
povolení stavby. V rozhodnutí stavebního úřadu nebyl spolehlivě vymezen předmět řízení, a sice
jedná-li se o stavbu pro reklamu nebo o reklamní zařízení. Stavební úřad nevymezil okruh
účastníků řízení, což zakládá též pochybnost o legitimaci k podání odvolání. V odůvodnění
rozhodnutí stavebního úřadu nebyla respektována povinnost stanovená v §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád z roku 1967“) a ani v něm nebyly
vyhodnoceny rozporné podklady týkající se posouzení umístění a provozování stavby reklamního
zařízení v ochranném pásmu dálnice D1. Navíc stavební úřad v rozporu s §33 odst. 2 správního
řádu z roku 1967 nedal účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí k těmto
obsahově rozporným podkladům i ke způsobu jejich zjištění vyjádřili a případně navrhli jejich
doplnění.
Dále krajský úřad uvedl, že se podle §94 odst. 5 správního řádu z roku 2004 zabýval tím,
zda práva účastníků nabytá v dobré víře nebudou nepřiměřeně dotčena. Dospěl přitom k závěru,
že obecný zájem na prosazení zákonnosti převyšuje zájem na zachování rozhodnutí stavebního
úřadu. Ponecháním rozhodnutí o dodatečném povolení stavby v platnosti by totiž zúčastněné
strany byly utvrzeny v názoru, že lze v podstatě rozhodovat v rozporu se zákonem.
Konečně krajský úřad uvedl, že rozhodnutím stavebního úřadu bylo založeno právo
dodatečného povolení stavby reklamního zařízení a právo tuto stavbu užívat, a proto podle §99
odst. 3 správního řádu z roku 2004 nastávají účinky rozhodnutí v přezkumném řízení teprve ode
dne jeho právní moci.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, č. j. 227 44/2006-83/1467, podle §90 odst. 5
správního řádu z roku 2004 odvolání žalobkyně zamítl a uvedené rozhodnutí krajského úřadu
vydané v přezkumném řízení potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný přisvědčil
všem důvodům, pro něž krajský úřad označil rozhodnutí stavebního úřadu za nezákonné. Dále
uvedl, že se krajský úřad podle §94 odst. 5 správního řádu z roku 2004 zabýval i otázkou šetření
práv nabytých v dobré víře a tomuto ustanovení dostál, když určil právní účinky rozhodnutí
v přezkumném řízení až dnem, kdy nabude právní moci.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2012,
č. j. 7 Ca 115/2008 - 38, zrušil rozhodnutí o odvolání i rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně vydaná v přezkumném řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že v přezkumném řízení musí správní orgán
posoudit, zda přezkoumávané rozhodnutí je či není v souladu se zákonem a zda jeho případným
zrušením či změnou nejsou dotčena práva nabytá v dobré víře. Správní orgán je v tomto směru
povinen provést zevrubnou úvahu a s přihlédnutím ke všem okolnostem porovnat újmu, která
vznikne účastníku řízení zrušením přezkoumávaného rozhodnutí, s újmou, jež by mohla
vzniknout jiným účastníkům či veřejnému zájmu ponecháním přezkoumávaného rozhodnutí
v účinnosti. Jestliže takto správní orgán v přezkumném řízení nepostupuje, dopouští se libovůle
a porušuje princip legitimního očekávání i zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře zakotvenou
v §2 odst. 3 správního řádu z roku 2004. Žalobkyně v daném případě nabyla právo dodatečného
povolení stavby a právo ji užívat rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 19. 12. 2005. Jedná se
o stavbu postavenou již na základě stavebního povolení vydaného v roce 1995, které bylo později
zrušeno. Žalobkyně se dovolávala toho, že pak učinila opatření k povolení stavby a za tím účelem
dodala všechny dokumenty, jež po ní stavební úřad požadoval. V rozhodnutích žalovaného
i krajského úřadu však chybí řádná úvaha o tom, zda žalobkyně nabyla uvedené právo v dobré
víře a zda její zájem na ponechání přezkoumávaného rozhodnutí v platnosti převáží nad zájmem
dalších účastníků řízení či veřejným zájmem na jeho zrušení, když ani neuvedla, co v dané věci
považuje za veřejný zájem. Obě tato rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení jsou tedy
nepřezkoumatelná.
Dále je podle městského soudu klíčovou otázkou to, zda pozemek p.č. 1615/1 v k. ú.
Měřín je součástí souvisle zastavěného území obce. Žalobkyně s odvoláním na znalecký posudek
tvrdí, že tomu tak je, avšak Ministerstvo dopravy zastává názor, podle něhož jde o umístění mimo
souvisle zastavěné území obce a je tak nutné, aby žalobkyně disponovala povolením vydaným
podle §31 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů. Stavební úřad nepovažoval nesouhlas silničního správního úřadu za relevantní, ačkoli
byl Ministerstvem dopravy upozorněn na to, že stavbu reklamního zařízení není možné
dodatečně povolit, ale je nutné nařídit její odstranění, neboť jde o umístění v ochranném pásmu
dálnice. Povolil-li tedy stavební úřad reklamní zařízení bez souhlasu silničního správního úřadu,
mohl být ten, kdo jej zřídil, v dobré víře, že povolení silničního správního úřadu nepotřebuje.
Tyto okolnosti tedy měly být váženy při úvaze o dobré víře žalobkyně a o újmě dalších účastníků
řízení. Odkaz na obecný zájem na prosazení zákonnosti či určení právních účinků rozhodnutí
vydaného v přezkumném řízení ke dni jeho právní moci přitom uvedeným požadavkům nemůže
dostát.
Konečně městský soud uvedl, že na vyřešení otázky, zda příslušný pozemek je součástí
souvisle zastavěného území obce, je závislé posouzení zákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu.
Vyhodnocení této klíčové otázky přitom musí předcházet posouzení zákonného po stupu před
vydáním rozhodnutí stavebního úřadu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost.
V ní namítl, že krajský soud vydal rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení a nemohl
tak ve smyslu §94 odst. 4 správního řádu z roku 2004 posuzovat poměr újmy, která by vznikla
zrušením nebo změnou rozhodnutí stavebního úřadu účastníku řízení, který z něho nabyl práva
v dobré víře, k újmě, která vznikla jinému účastníku řízení nebo veřejnému zájmu. K rajský úřad
nicméně dostál povinnosti vyplývající z §94 odst. 5 správního řádu z roku 2004, když se
vypořádal s otázkou šetření práv nabytých v dobré víře a určil, že účinky rozhodnutí vydaného
v přezkumném řízení nastávají až dnem jeho právní moci. Odvolací orgán pak přezkoumal, jak se
krajský úřad s touto otázkou vyrovnal.
Dále stěžovatel k otázce práv nabytých v dobré víře namítl, že žalobkyně byla vyzvána
Ministerstvem dopravy k odstranění nepovoleného zařízení výzvou ze dne 1. 11. 2004 a jelikož
tak neučinila, bylo oznámením ze dne 13. 12. 2004 zahájeno řízení o odstranění stavby. V jeho
průběhu žalobkyně požádala o dodatečné povolení stavby a přípisem ze dne 17. 1. 2005 byla
vyzvána k doložení výjimky z ochranného pásma dálnice D1. Vedle toho žalobkyně požádala
Ministerstvo dopravy o dodatečné povolení reklamního zařízení, které nebylo vydáno, jak vyplývá
z rozhodnutí tohoto ministerstva ze dne 29. 4. 2005. Navíc byla přípisem Ministerstva dopravy ze
dne 7. 9. 2005 vyzvána k odstranění nepovoleného zařízení. Žalobkyni již tedy v průběhu řízení o
odstranění stavby byla známa skutečnost, že stavba je v ochranném pásmu dálnice D1, a proto
jakožto osoba zabývající se stavbami reklamních zařízení nemohla být v dobré víře.
Podle další stížnostní námitky znalecký posudek, v němž se uvádí, že stavba je
v zastavěném území obce a není tudíž třeba k jejímu povolení souhlasu Ministerstva dopravy,
nemůže konkurovat stanovisku dotčeného orgánu, které je ze zákona vyžadováno jako podklad
pro rozhodnutí. Ani na základě tohoto znaleckého posudku tedy nemohla být žalobkyně v dobré
víře. Navíc úkolem znaleckého posudku není právní posouzení věci, nýbrž zhodnocení
skutkového stavu. V dané věci přitom bylo ryze na právním posouzení Ministerstva dopravy, zda
se příslušná stavba nalézá v ochranném pásmu dálnice.
Konečně stěžovatel namítl, že stejně jako krajský úřad nemohl v přezkumném řízení
věcně posoudit, zda je pozemek p.č. 1615/1 v k.ú. Měřín součástí souvisle zastavěného území
obce či nikoliv. Účelem přezkumného řízení je totiž odstranění nezákonného rozhodnutí, nikoliv
rozhodování o věcné otázce, kterou přísluší řešit stavebnímu úřadu v řízení o odstranění stavby.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel dále namítl, že žalobkyně nemohla být v řízení
o odstranění stavby reklamního zařízení v dobré víře, neboť o mnoho let dříve bylo v režimu
mimoodvolacího řízení pro nezákonnost zrušeno pravomocné stavební povolení, na jehož
základě bylo reklamní zařízení postaveno. Legitimním očekáváním účastníků řízení o odstranění
stavby reklamního zařízení nemůže být dodatečné povolení stavby. Proto v přezkumném řízení,
jehož předmětem je přezkoumání rozhodnutí o dodatečném po volení stavby vydané v řízení
o odstranění stavby, nemůže být legitimně očekáváno, že na práva nabytá z rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby bude pohlíženo jako na práva nabytá v dobré víře.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 Ca 115/2008 - 38, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že skutečnosti v ní obsažené nemohou
zhojit vadu rozhodnutí vydaných v přezkumném řízení, která spočívá v absenci řádné úvahy
týkající se zásahu do práv nabytých v dobré víře a v porovnání újmy ve smyslu §94 odst. 4
správního řádu z roku 2004. Krajský úřad totiž v odůvodnění rozhodnutí bez uvedení
konkrétních skutkových a právních okolností jen uvedl, že obecný zájem na zrušení rozhodnutí
stavebního úřadu převyšuje nad zájmem na jeho zachování a že ponecháním rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby v platnosti by zúčastněné strany byly utvrzeny v názoru
o rozhodování v rozporu se zákonem. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného pak neobsahuje
žádnou úvahu o této otázce.
Dále žalobkyně uvedla, že reklamní zařízení vybudovala krátce po právní moci stavebního
povolení na počátku roku 1996. Reklamní zařízení je umístěno za hranicí 100 m od osy přilehlého
jízdního pásu dálnice a do ochranného pásma dálnice podle tehdejších předpisů nezasahovalo.
Proto Ředitelství silnic a dálnic ČR, jemuž bylo stavební povolení doručeno, nemělo k umístění
reklamního zařízení žádných námitek. Nebyl zde tedy žádný důvod pochybovat o zákonnosti
stavebního povolení, takže reklamní zařízení bylo vybudováno v dobré víře. Navíc reklamní
zařízení stojí na stejném místě více než 16 let a za tuto dobu nebyla zjištěna žádná skutečnost,
z níž by bylo možné dovodit ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu.
S ohledem na tyto skutečnosti považuje žalobkyně napadený rozsudek za správný, a proto
navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshle dal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná
rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními
předpisy. Jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli
rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením
nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nebyl práv a z rozhodnutí v dobré víře,
ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení
zastaví. Při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá
v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (§97
odst. 3) nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vyd aného v přezkumném řízení (§99).
Jestliže je porušení právního předpisu zjevné ze spisového materiálu, jsou splněny ostatní
podmínky pro přezkumné řízení a není zapotřebí vysvětlení účastníků, může příslušný správní
orgán provést zkrácené přezkumné řízení. Dokazování se neprovádí. Prvním úkonem správního
orgánu při zkráceném přezkumném řízení je vydání rozhodnutí podle §97 odst. 3 (§94 odst. 1
věty první, odst. 4, odst. 5 a §98 správního řádu z roku 2004).
V daném případě bylo přezkoumávané rozhodnutí zrušeno ve zkráceném přezkumném
řízení. K němu však mohlo být přistoupeno jen při splnění ostatních podmínek pro přezkumné
řízení stanovených v §94 až 97 správního řádu z roku 2004. Přezkumné řízení však podle §94
odst. 4 správního řádu z roku 2004 nelze po jeho zahájení nadále vést v případě, že újma, která by
zrušením nebo změnou přezkoumávaného rozhodnutí vznikla některému účastníkovi, který nabyl
práva z rozhodnutí v dobré víře, byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému
účastníkovi nebo veřejnému zájmu, Jestliže by tedy po zahájení přezkumného řízení muselo být
toto řízení podle §94 odst. 4 správního řádu z roku 2004 zastaveno, nelze přezkoumávané
rozhodnutí zrušit ani změnit v režimu zkráceného přezkumného řízení podle §98 téhož zákona.
Krajský úřad a stěžovatel proto v rozhodnutí o zrušení dodatečného povolení stavby
reklamního zařízení a v rozhodnutí o odvolání byli povinni náležitě vysvětlit, proč žalobkyně,
která nabyla práva z tohoto přezkoumávaného rozhodnutí, nebyla v dobré víře nebo proč újma,
která jí vznikla zrušením přezkoumávaného rozhodnutí, nebyla ve zjevném nepoměru k újmě,
která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu. Jen za této situace totiž bylo možné
v posuzované věci vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení podle §98 správního řádu
z roku 2004, aniž by bylo nutné vést přezkumné řízení v režimu §94 až 97 téhož zákona. Správní
orgány obou stupňů se tedy v odůvodnění svých rozhodnutí vydaných ve zkráceném
přezkumném řízení měly na jedné straně zabývat tím, že reklamní zařízení bylo vybudováno na
základě pravomocného, byť později v mimoodvolacím řízení zrušeného, stavebního povolení
počátkem roku 1996, že na s tejném místě stojí značnou dobu a ž e podle znaleckého posudku
Ing. Libora Jacko ze dne 20. 11. 2005, č. 18- 17/05, se pozemek, na němž je umístěno reklamní
zařízení, nachází v zastavěném území obce, pro které se nestanovuje silniční ochranné pásmo.
Na druhou stranu byly povinny přihlédnout k tomu, že Ministerstvo dopravy v průběhu řízení
o odstranění stavby nesouhlasilo s jejím dodatečným povolením a tvrdilo, že se stavba n achází
v ochranném pásmu dálnice D1 a k jejímu povolení je třeba souhlasu silničního správního úřadu.
Takto však oba správní orgány nepostupovaly. Krajský úřad totiž v odůvodnění
rozhodnutí o zrušení dodatečného povolení stavby reklamního zařízení toliko v obecné rovině
uvedl, že zájem na zrušení rozhodnutí stavebního úřadu převyšu je nad zájmem na jeho zachování
a že ponecháním rozhodnutí o dodatečném povolení stavby v platnosti by zúčastněné strany byly
utvrzeny v názoru o rozhodování v rozporu se zákonem. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného
pak neobsahuje žádnou úvahu o otázce dobré víry žalobkyně a poměřování újmy, která je jí
způsobena zrušením přezkoumávaného rozhodnutí, s újmou vzniklou jinému účastníkovi nebo
veřejnému zájmu. Těmito hledisky se stěžovatel zabýval až v řízení před správními soudy, což
nemá na přezkoumatelnost jeho rozhodnutí žádný vliv.
Navíc otázkou dobré víry žalobkyně bylo zapotřebí se zevrubně zabývat i s ohledem na
§94 odst. 5 správního řádu z roku 2004, podle něhož při rozhodování v přezkumném řízení je
správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo
vydáno v rozporu s právními předpisy nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí
vydaného v přezkumném řízení. Krajský úřad však toliko uvedl, že účinky rozhodnutí vydaného
v přezkumném řízení nastávají až ode dne jeho právní moci, aniž se zabýval dalšími uvedenými
aspekty otázky dobré víry žalobkyně.
Na povinnost správního orgánu zabývat se v přezkumném řízení shora uvedenými
hledisky ostatně již Nejvyšší správní soud poukázal v rozsudku ze dne 19. 5. 2011,
č. j. 1 As 36/2011 - 79. V něm se uvádí, že „(z)ákon správnímu orgánu ukládá povinnost provést
posouzení naplnění podmínek podle §94 odst. 4 (byť se jedná o posuzování neurčitých právních pojmů jako je
dobrá víra, zjevně nepoměrná újma apod., jejichž výklad musí správní orgán podat v rámci správního uvážení).
Neučiní-li tak, vymyká se takové jednání správního orgánu zákonným mezím a svědčí o jeho libovůli při
projednávání takové věci. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dn e 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007
- 54, „i při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním
státě, a to zejména principem legitimního očekávání, který ač nebývá v zákonných textech výslovně pojmenován, je
tradičně považován za součást českého právního řádu; je ostatně odvoditelný také ze základních zásad správního
řízení“. V nyní projednávaném případě se legitimní očekávání účastníků projevuje tak, že od správního orgánu ,
jež v usnesení o zahájení přezkumného řízení uvedl, že přezkoumávané rozhodnutí je v rozporu s právními
předpisy, očekávají postup podle ustanovení zákona, tedy že přistoupí k posuzování naplnění podmínek podle
§94 odst. 4 správního řádu. Správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se základními zásadami činnosti
správních orgánů, zejména pak se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a ochrany oprávněných zájmů osob
ve spojení se zásadou přiměřenosti zásahu do těchto práv (§2 odst. 3 správního řádu), jejichž konkrétním
projevem je mimo jiné právě povinnost správních orgánů poměřovat újmy účastníků, které by vznikly zastavením
přezkumného řízení o protiprávním rozhodnutí správního orgánu (§94 odst. 4 správního řádu) či při změně
či rušení takového rozhodnutí (§94 odst. 5 ve sp ojení s §97 odst. 3). Po správních orgánech je v přezkumném
řízení požadováno, aby citlivě vážily veškeré okolnosti a vydaly takové rozhodnutí, které by nevyvolalo větší
poruchy správy, ani větší újmu účastníkům, než způsobilo původní protiprávní rozhodnu tí. Proto také dává
v určitých případech přednost možnosti ponechat nezákonné rozhodnutí beze změn. Nedostojí- li však správní
orgány této své povinnosti, zákonem chráněná nabytá práva účastníků předchozích ř ízení mohou být dotčena, a to
i tím, že nebylo zkoumáno, zda jim protiprávním rozhodnutím nemohla být způsobena nepřiměřená újma. Úvahy
o míře zásahu do nabytých práv pak musí být bezpodmínečně součástí takových rozhodnutí. Cílem přezkumného
řízení je v prvé řadě náprava nezákonnosti vydaných rozhodnutí. Je proto nepřípustné, aby samotné rozhodnutí
vydané v přezkumném řízení vybočovalo ze zákonných mantinelů.“
Lze tedy shrnout, že odůvodnění rozhodnutí správních orgánů vydaná v přezkumném
řízení se nezabývala hledisky uvedenými v §94 odst. 4 a 5 správního řádu z roku 2004,
v důsledku čehož tato rozhodnutí neobsahují rozhodný důvod pro v nich učiněný závěr o splnění
zákonných podmínek pro zrušení rozhodnutí o dodatečném povolení stavby reklamního zařízení
ve zkráceném přezkumném řízení. Městský soud tedy nepochybil, když obě tato rozhodnutí pro
nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že v přezkumném řízení nebylo možné posoudit,
zda je pozemek p.č. 1615/1 v k.ú. Měřín součástí souvisle zastavěného území obce či nikoliv.
Přezkoumávané rozhodnutí lze totiž podle §97 odst. 3 správního řádu z roku 2004 zrušit
v případě, že bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. K nesouladu s příslušným právním
předpisem by přitom došlo i v případě, že by reklamní zařízení nebylo součástí souvisle
zastavěného územní obce a nacházelo se tak v ochranném pásmu dálnice, neboť v takovém
případě by nebylo možné dodatečně povolit předmětnou stavbu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Žalobkyně měla v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto soud
podle §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil st ěžovateli povinnost zaplatit jí do 15 dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně náhradu nákladů o kasační stížnosti
ve výši 2400 Kč, která se skládá z částky 2100 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření ke
kasační stížnosti ze dne 20. 7. 2012 podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve
znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a z částky 300 Kč za s tím související režijní paušál (§13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Advokátka žalobkyni
zastupovala již v řízení před městským soudem, takže byla s danou věcí náležitě obeznámena.
Proto žalobkyni nemůže být přiznána také náhrada nákladů řízení za úkon právní služby
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb ve
smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu