ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.43.2012:40
sp. zn. 5 As 43/2012 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18,
Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, se sídlem Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 182/2010 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Marka Urbiše se u r č u j e
částkou 12 880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 19. 11. 2010 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně označený
jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava, plk. Mgr. Ivo Turoka, o zamítnutí stížnosti
žalobkyně, č. j. VS 10/2010-32/St/102 “.
Ve svém podání žalobkyně uvedla, že dne 22. 10. 2010 podala k rukám ředitele věznice,
plk. Mgr. Ivo Turoka, stížnost na postup vychovatele věznice, Mgr. I. S., kterou ředitel věznice
vyhodnotil jako nedůvodnou. Stížnost nebyla dle žalobkyně řádně prošetřena a její závěry byly
nesprávné. Žalobkyně konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové
rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně zároveň navrhla, aby ji
soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Avizovala
žalobu doplnit prostřednictvím ustanoveného advokáta.
Krajský soud usnesením ze dne 1. 12. 2010, č. j. 22 A 182/2010 – 6, přiznal žalobkyni
osvobození od soudních poplatků a ustanovil jí zástupce z řad advokátů, Mgr. Marka Urbiše.
Zároveň žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce odstranila vady své žaloby, konkrétně
aby uvedla žalobní body, z nichž mělo být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje
provést.
Žalobkyně předmětnou žalobu prostřednictvím svého zástupce doplnila podáním
doručeným krajskému soudu dne 7. 1. 2011. V něm upřesnila, že stížnost na vychovatele podala
dne 21. 10. 2010; dle názoru žalobkyně ji chování a vypracované zprávy vychovatele S.
poškozovaly, a to zejména v řízení před Okresním soudem v Opavě, který pod sp. zn. 5Pp
231/2010 projednával její žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Rozhodnutím ředitele věznice o podané stížnosti přitom byla žalobkyně poškozena v tom směru,
že nebyly řádně přezkoumány veškeré podané námitky a stížnostní důvody. Žalobkyně dále jako
důkaz krajskému soudu navrhla svůj osobní spis vedený ve věznici. Žalobkyně také uvedeným
podáním opravila petit žaloby.
Krajský soud předmětnou žalobu usnesením ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 182/2010 - 12,
odmítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud s odvoláním na usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publikované pod č. 1144/2007 Sb. NSS, uvedl,
že vyřízení stížnosti na postup vychovatele při vypracování hodnocení osoby žalobkyně jako
odsouzené pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti
žalobkyně jako odsouzené v oblasti veřejné správy; nijak totiž nezasahuje do jejích hmotných
veřejných práv, neukládá žalobkyni žádné povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva. Nejde tak
o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud také dodal, že ani hodnocení osoby
odsouzeného, které trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro rozhodnutí o podmíněném
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv
odsouzeného a nejde o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Z uvedených důvodů krajský
soud žalobu dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, neboť žalobkyně se měla domáhat
přezkoumání úkonu, který není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §65 odst. 1
s. ř. s. a je ze soudního přezkoumání dle §68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s.
vyloučen.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
Stěžovatelka obecně namítá, že usnesení krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti žalované,
je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené „rozhodnutí“
ředitele věznice, kterým byla vyřízena stížnost na nepravdivé údaje v hodnocení její osoby, ji mělo
poškodit; bylo totiž jedním z hlavních podkladů pro řízení vedené před Okresním soudem
v Opavě, v jehož rámci byla zamítnuta žádost stěžovatelky o podmíněné propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody.
V kasační stížnosti stěžovatelka též uvedla, že právo na soudní přezkum správních
rozhodnutí je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Přitom dle judikatury Nejvyššího
správního soudu, konkrétně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikovaného pod č. 906/2006 Sb. NSS, není možné uplatnit
interpretační postup, dle kterého je nutno zkoumat, zda napadené rozhodnutí založilo, změnilo,
zrušilo či závazně určilo práva nebo povinnosti účastníka řízení. Jde tak o to, zda se, dle tvrzení
žalobce, úkon správního orgánu negativně projevil v jeho právní sféře. Žalobou napadené
rozhodnutí se v právní sféře stěžovatelky projevilo a jednalo se tudíž o rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka následně podáním doručeným dne 2. 1. 2012 krajskému soudu navrhla,
aby byl Mgr. Marek Urbiš zproštěn povinnosti ji zastupovat. O totéž požádal podáním
doručeným dne 18. 1. 2012 Nejvyššímu správnímu soudu i sám Mgr. Marek Urbiš. Tyto návrhy
Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 5 As 43/2012 – 33.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 5. 3. 2012, doručeným
Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. 3. 2012, v němž soudu sděluje, že v dané věci nebyl vydán
žádný správní akt. Hodnocení vypracované pro účely řízení před Okresním soudem v Opavě
i související okolnosti byly na podnět stěžovatelky prošetřeny pod č. j. VS 10/2010-32/St/102.
Předmětnou písemnost, kterou byla dne 15. 11. 2010 stížnost na postup Mgr. S. vyřízena, jakož i
stížnost samotnou žalovaná přiložila ke svému sdělení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl po té, co dospěl k závěru, že směřovala
proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť
není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli krajský soud
odůvodnil své rozhodnutí poměrně stručně, vyplývá z něj, proč nepovažoval úkon žalované
za rozhodnutí dle §65 s. ř. s. Uvedl totiž, že vyřízení stížnosti na postup vychovatele
při vypracování hodnocení osoby stěžovatelky pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem
rozhodování o právu či povinnosti stěžovatelky jako odsouzené v oblasti veřejné správy, neboť
nijak nezasahuje do jejích hmotných veřejných práv, neukládá stěžovatelce žádné povinnosti ani
jí nepřiznává žádná práva. Krajský soud také dodal, že ani hodnocení osoby odsouzeného, které
trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro rozhodnutí o podmíněném propuštění z trestu
odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného a nejde tak
o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu ztotožňuje a dodává následující:
Dle §65 odst. 1 s. ř. s. upravujícího žalobní legitimaci, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále
jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42,
publikovaném pod č. 906/2006 Sb. NSS, na které stěžovatelka ve své kasační stížnosti
odkazovala, ohledně aktivní žalobní legitimace dle §65 odst. 1 s. ř. s. dále dovodil: „Žalobní
legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (…),
tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně
a autoritativně dotýká jejich právní sféry.“
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps
3/2008 - 98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „formální definiční znaky
(správního) rozhodnutí definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však
přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části
druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně
písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost;
náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí
definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi
umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah
práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený
senát vymezil i pojem rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž
zdůraznil, že na neformální úkon správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí
v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu
„rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu
správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto
předepsané formě vydán.
Stěžovatelka v rámci své stížnosti adresované řediteli věznice nesouhlasila
mj. s hodnocením vypracovaným vychovatelem Mgr. I. S. pro účely řízení o podmíněném
propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody. Toto hodnocení samo o sobě přitom
představuje jeden z důkazních prostředků, který je spolu s ostatními součástí dokazování v daném
trestním řízení. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon o
výkonu trestu odnětí svobody“) nestanoví specifický opravný prostředek, který by odsouzený
proti takovému hodnocení mohl podat; v úvahu tak připadá pouze „obecná“ stížnost dle §26
odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a tuto možnost stěžovatelka také využila. Toto
ustanovení přitom mj. stanoví, že „odsouzený smí k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat
stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že institut stížnosti podle §26 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody vykazuje některé společné rysy se stížností dle §175 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“). Zároveň lze nalézt i paralely s různými stížnostmi a podněty
dle zvláštních zákonů – viz např. §97 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
V rozsudku ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 - 44, publikovaném pod č. 2339/2011 Sb.
NSS, Nejvyšší správní soud ke stížnosti dle §175 správního řádu uvedl, že je „pouhým podnětem
pro správní orgán např. k provedení úkonů v rámci služebního dohledu … a stěžovatel nemá právní nárok,
aby na základě jeho stížnosti byly provedeny určité dozorčí nebo jiné úkony (srov. Hendrych, D. a kol. Správní
právo. Obecná část. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 688). … Na vyřízení stížnosti … není právní
nárok a samotné její vyřízení ještě samo o sobě neznamená odstranění závadného stavu. Navíc o výsledku šetření
a přijatých opatřeních se stěžovatel vyrozumívá, jen pokud o to požádal. Takový postup proto neskýtá dostatečný
prostor k poskytnutí ochrany či nápravy před nezákonným zásahem. Jednalo by se totiž spíše o formální, než
faktický prostředek nápravy a ochrany“.
Rovněž stížnost dle §26 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody se svou povahou
blíží spíše podnětu k možnému uplatnění dozorčích úkonů než opravnému prostředku, neboť
zákon stěžovateli v souvislosti s vyřizováním jeho stížnosti nesvěřuje žádná konkrétní procesní
oprávnění. S tím koresponduje i názor odborné literatury, která ke stížnosti dle citovaného
ustanovení uvádí, že „výslovná úprava postupu při podávání a vyřizování stížnosti na individuální pokyny,
příkazy apod. však chybí, bylo by proto nutno konstatovat, že - pokud jde o postup uvnitř Vězeňské služby -
zákon odsouzeným žádné procesní prostředky k ochraně jejich práv neposkytuje“ (Novotný, O. Mikule,
V. Vězeňství a právo. Právní rozhledy 6/1998).
V již citovaném rozsudku ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 – 44, Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že využití stížnosti dle §175 správního řádu nelze považovat za nezbytnou
podmínku přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 a násl. s. ř. s.
Rovněž lze mít za to, že stížnost nelze pokládat za řádný opravný prostředek v řízení před
správním orgánem ve smyslu §68 písm. a) s. ř. s., jehož vyčerpání by bylo nezbytnou podmínkou
přípustnosti případné žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s. Na okraj
lze poznamenat, že obdobné stanovisko odborná literatura zastává i v případě posuzování
přípustnosti ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem: stížnost podle §175 správního
řádu není považována za prostředek ochrany základních práv dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (viz Filip. J. in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním
soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: 2007, s. 561). Zákon o výkonu trestu odnětí svobody navíc,
na rozdíl od správního řádu, nestanoví ani žádnou konkrétní lhůtu pro vyřízení stížnosti
(překročitelná lhůta 30 dní je nyní stanovena pouze vnitřním předpisem Vězeňské služby,
nařízením generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 70/2009, o vyřizování
stížností a oznámení ve Vězeňské službě České republiky). Nejvyšší správní soud tedy uzavírá,
že závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps
2/2010 – 44, lze vztáhnout i na stížnosti dle §26 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší správní soud je tudíž toho názoru, že k zásahu do subjektivních práv
stěžovatelky samotným vyřízením její stížnosti dojít nemohlo, neboť se nejedná o rozhodnutí
o řádném opravném prostředku či prostředku nápravy proti úkonům žalované, jež byly
předmětem její stížnosti. Pokud by do práv stěžovatelky zasáhl přímo některý z těchto úkonů
žalované, které byly předmětem stížnosti, musela by stěžovatelka, domáhala-li by se soudní
ochrany, brojit proti takovému úkonu přímou žalobou, ať již by se jednalo, podle povahy daného
úkonu, o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nebo o žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu.
V daném případě ovšem navíc ani samotné úkony spočívající v hodnocení osoby
stěžovatelky pro účely řízení o návrhu na podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu trestu
odnětí svobody, příp. pro účely řízení o přeřazení stěžovatelky do věznice s mírnějším režimem,
proti nimž směřovala stížnost stěžovatelky především, do práv či povinností stěžovatelky
nezasáhly. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu odkazuje na závěry svého rozsudku ze dne
5. 10. 2012, č. j. 5 As 42/2012 – 29, týkajícího se jiné věci stěžovatelky: „Zákonné předpoklady
podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vymezuje obecně §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, dle kterého soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu po výkonu poloviny
uloženého nebo na základě rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu, jestliže odsouzený po právní
moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení a může
se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy
odsouzeného. Povinností soudu v předmětném řízení je získat pro své rozhodnutí o podmíněném propuštění
odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž lze spolehlivě usoudit, zda
byly předpoklady pro podmíněné propuštění splněny. Jedním z podkladů, jež se vypracovává na dožádání soudu
konajícího řízení o podmíněném propuštění, je i hodnocení osoby odsouzeného. Hodnocení odsouzeného je tedy
jedním z důkazních prostředků, který je spolu s ostatními podroben dokazování při soudním jednání.
Při dokazování je odsouzený oprávněn se ke každému prováděnému důkazu vyjádřit. Pokud odsouzený považuje
hodnocení za nepravdivé, neúplné, či zpracované podjatou osobou, může uplatnit příslušné námitky při jednání
soudu, případně tyto vtělit do opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí soudu, není-li spokojen
s hodnocením tohoto důkazního prostředku provedeného soudem. Pokud je hodnocení odsouzeného toliko
podkladem pro rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu, nemohou být odsouzenému již jeho
vypracováním přiznána jakákoliv veřejná subjektivní práva či povinnosti. Do právní sféry odsouzeného by mohlo
být zasaženo až úkonem následným, a to zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který
je možno napadnout opravným prostředkem.“
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud ve svém postupu nepochybil, když
předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e)
s. ř. s. jako nepřípustnou, jelikož dospěl k závěru, že nesměřovala proti rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., ale proti jinému úkonu žalované, který je ze soudního
přezkoumání podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Zdejší soud rovněž neshledal usnesení
krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť závěr krajského soudu,
podle něhož předmět žaloby není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1. s. ř. s., je v daném případě
sice stručně, nicméně dostatečně odůvodněn.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy právo na náhradu
nákladů řízení, z obsahu spisu však plyne, že jí žádné náklady nevznikly.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena zástupcem z řad advokátů,
ustanoveným jí už krajským soudem v řízení o žalobě (§35 odst. 8 věta poslední s. ř. s.).
V takovém případě platí náklady zastoupení i za řízení o kasační stížnosti stát.
Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne 27. 2. 2012.
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby
po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. c) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), v účinném znění (za rozmluvu se stěžovatelkou přesahující jednu hodinu
dne 20. 6. 2011 a za sepis kasační stížnosti), dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci náhradu
cestovních výdajů podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradu za promeškaný čas podle
§14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za cestu osobním vozem dne 8. 7. 2011 z Opavy
do Ostravy a zpět (80 km) za účelem studia spisu a dne 10. 1. 2012 za účelem porady
se stěžovatelkou. Pokud jde o náhradu cestovních výdajů ze dne 8. 7. 2011, základní náhrada
za použití vozidla podle §157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, činí
296 Kč (tj. 80 km x 3,70 Kč/km) a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu podle
§158 odst. 3 zákoníku práce a §4 písm. d) tehdy účinné vyhlášky č. 377/2010 Sb. činí 200 Kč
(tj. 80 km x 8,1 l/100 km x 30,80 Kč/l). V případě náhrady cestovních výdajů ze dne 10. 1. 2012
činí základní náhrada za použití vozidla podle §157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce částku
2294 Kč (tj. 620 km x 3,70 Kč/km) a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu podle
§158 odst. 3 zákoníku práce a §4 písm. d) tehdy účinné vyhlášky č. 429/2011 Sb. činí 1743 Kč
(tj. 620 km x 8,1 l/100 km x 34,70 Kč/l). Náhrada za promeškaný čas strávený oběma cestami
v délce čtrnácti započatých půlhodin podle §14 odst. 3 advokátního tarifu činí 1400 Kč. Nejvyšší
správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu a náhradu hotových výdajů
ve výši 10 733 Kč, zvýšenou o částku 2147 Kč připadající na DPH ve výši 20 %, celkem tedy
12 880 Kč. Nejvyšší správní soud neuznal dle své ustálené judikatury za samostatný úkon právní
služby nahlížení do spisu ani rozmluvu s klientkou dne 10. 1. 2012, neboť ta nepřesáhla dobu
jedné hodiny a trvala dle předloženého potvrzení pouze od 12.50 do 13.30 hod [viz §11 odst. 1
písm. c) advokátního tarifu]. O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta
za řízení o žalobě před krajským soudem, které ustanovený zástupce rovněž vyčíslil, přísluší
rozhodnout krajskému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu