ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.120.2012:40
sp. zn. 7 As 120/2012 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: MUDr. P. S.,
zastoupený Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51,
Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 5. 2012, č. j. 9 Ca 33/2009 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č. j. 9 Ca 33/2009 - 50, zrušil
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „stěžovatel“) ze dne 25. 11. 2008,
č. j. MHMP 585264/2008/OST/He/Ja, kterým bylo na základě odvolání žalobce (dále jen
„účastník řízení“) částečně změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby
(dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 7. 2008, č. j. MCP6 047978/2008, kterým byly stavebníkům
PaedDr. Z. Š. a H. Š. dodatečně povoleny stavební úpravy rodinného domu č. p. 1219 v k. ú.
Dejvice, Praha 6 tak, že ve výroku rozhodnutí v popisu stavby v části týkající se rozšíření stávající
podkrovní bytové jednotky se vypouští text „ve 3. NP“ a ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno.
Povolené stavební úpravy spočívaly v dispozičních změnách ve všech podlažích rodinného
domu, v rozšíření stávající podkrovní bytové jednotky ve 3. NP do půdního prostoru nad bytem
se zřízením terasy a zřízení administrativních prostor v prostorách 1. PP včetně zřízení dvou
parkovacích stání a nového uličního oplocení na pozemku p. č. 1840 a 1841 v k. ú. Dejvice (dále
jen „stavba“). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že změny stavby včetně zřízení dvou
parkovacích stání měly být posouzeny jako celek, a to i dotčenými správními orgány, které se však
vyjadřovaly pouze ke změnám domu č. p. 1219, nikoli k parkovacím stáním. Pokud stavební úřad
přistoupil při dodatečném povolení stavby k posouzení, zda stavba může být povolena jedině v
případě, pokud bude zajištěno související zařízení pro dopravu v klidu (parkovací a odstavná
stání), pak musel mít vyřešenu otázku, zda to závazné územně technické nebo stavebně technické
důvody nevylučují. V tomto směru shledal městský soud rozhodnutí stěžovatele
nepřezkoumatelným, neboť v něm nelze nalézt odpovědi na výše uvedenou otázku. Za situace,
kdy i zřízení parkovacích stání je podmíněnou stavební úpravou související s rekonstrukcí
předmětného domu, a kdy nejde o standardní terénní úpravy z hlediska technické úpravy
pozemku, nýbrž o stavební úpravu podmiňující existenci výjimečně přípustného využití části
rodinného domu z hlediska územního plánu‚ pak stanovisko Úřadu městské části Praha 6 ze dne
28. 4. 2008, č. j. OÚR/320/08/Her, mělo být ve smyslu metodického pokynu k územnímu plánu
sídelního útvaru hl. m. Prahy ze dne 22. 10. 2002 (dále jen „metodický pokyn“) projednáno a
vypořádáno jako námitka či připomínka. Napadené rozhodnutí je tak podle městského soudu
nepřesvědčivé pro rozpor ve vymezení předmětu výroku, kde se stanoví, jaká stavba se dodatečně
povoluje, a předmětu odůvodnění (proč byla parkovací a odstavná stání posouzena jako terénní
úpravy, a tím oddělena od náležitého posuzování celé stavby jako celku; proč se stěžovatel, ač
považoval rozhodnutí stavebního úřadu za v tomto neodůvodněné, se závěry stavebního úřadu
ztotožnil). Stěžovatel se také nijak nevypořádal s obsáhlými námitkami, které se týkají práv
účastníka řízení s ohledem na stávající zastavěnost pozemku a jeho dotčení jako vlastníka
sousedního pozemku. Účastník řízení namítal, že příjezdová cesta je navržena tak, že se dotýká
hranice jeho pozemku, a je provedena tak, že drátěné pletivo oddělující plot je v kontaktu s
betonovým obrubníkem této příjezdové cesty prakticky v celé délce hranice sousedících
pozemků. Pokud se k těmto námitkám správní orgány obou stupňů vyjadřovaly z hlediska
odstínění v místě vytvořených parkovacích stání a příjezdové cesty podle hranice sousedního
pozemku, pak toto řešení nabídly pouze z hlediska příslibu stavebníků výsadbou celoroční zeleně.
Tento příslib není závaznou podmínkou a z hlediska vydaného dodatečného povolení je tedy
právně irelevantní. V řízení a ve vydaných rozhodnutích také nebylo náležitě konkrétně
porovnáno a vyargumentováno, jak je řešena otázka parkovacích míst v nejbližším okolí daného
území v případě obdobných rekonstrukcí objektů bydlení. Správní orgány nedoplnily řízení ani
stanoviskem příslušného orgánu, který by se vyjadřoval k urbanistickému a architektonickému
prostředí dané lokality, k zachování zeleně a jejímu umenšování ve vztahu k charakteru a povaze
bydlení v daném místě.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost, ve které uplatnil důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítal, že žádný právní předpis striktně nestanoví nutnost řešit dopravu v klidu pouze
v samostatných garážích či jako součást stavby. Poukázal na to, že se jinou možností zajištění
dopravy v klidu zabýval a dospěl především na základě předložené dokumentace k závěru,
že v daném případě nelze navýšení parkovacích stání řešit uvnitř rodinného domu a rovněž tak
s ohledem na stávající zástavbu a zastavěnost pozemku rodinného domu by nebyla vhodná
realizace samostatné stavby garáže. Stavebník navrhl provedení odstavného stání
ze zatravňovacích dlažic a stavební úřad tato parkovací stání posoudil jako terénní úpravu
nepodléhající ohlášení ani stavebnímu povolení. S tímto posouzením se stěžovatel ztotožnil,
neboť položení zatravňovacích dlaždic na pozemek není stavbou, nýbrž terénní úpravou,
kterou se podstatně nemění vzhled prostředí ani odtokové poměry, protože profil terénu zůstal
v podstatě nezměněn. Položení zámkové dlažby do štěrkopískového lože umožňuje zasakování
dešťové vody a nedochází zde k hromadění této vody, jako by tomu bylo v případě provedení
celoplošného zaasfaltování či vybetonování. Položení zámkové dlažby na pozemek je podle
stěžovatele mimo působnost územního plánu. Požadavek na doložení vyjádření městské části
Praha 6 a hlavního města Prahy plynul pouze z toho, že navrhovanými změnami došlo ke změně
užívání části stavby, resp. zřízení administrativních prostor. Stavba rodinného domu se nachází
podle územního plánu v území sloužícím pro bydlení a doplňkovými stavbami mohou být
parkoviště a parkovací stání. V tomto území jsou výjimečně přípustné i nerušící služby, což jsou
v daném případě kancelářské prostory. Podle metodického pokynu si stavební úřad vyžádá
k umístění výjimečně přípustné stavby, tj. v daném případě pouze zřízení kanceláře, stanovisko
hl. m. Prahy a městské části, na jejímž území má být taková stavba umístěna. Z tohoto důvodu
se stanovisko Útvaru rozvoje města hl. m. Prahy v doplněných podkladech vyjadřovalo pouze
k umístění kancelářských prostorů, a nikoli ke zřízení parkovacích stání. Nelze proto postupovat
podle právního názoru vysloveného v napadeném rozsudku a vyžádat si stanovisko k provedení
zámkové dlažby, neboť pro to nejsou splněny podmínky dané uvedeným metodickým pokynem.
Vyjádření k parkovacím stáním, která jsou přípustnou doplňkovou funkcí, by představovalo
vybočení z jeho mezí. Stěžovatel také poukázal na to, že odstavné stání nemusí být ani zřízeno
položením zámkové dlažby, ale může být realizováno přímo na pozemku, tj. na trávníku.
Položením zámkové dlažby rovněž nemůže dojít ke zvýšení zastavěnosti nadzemními stavbami,
jak se domnívá městský soud, neboť položení dlažby není „nadzemní stavbou“. Dále stěžovatel
vyslovil nesouhlas se závěrem, že se nevypořádal s námitkou týkající se dopadů na sousední
pozemky. Odkázal na str. 5 odůvodnění svého rozhodnutí, kde se zabýval charakterem změny
v užívání části rodinného domu a s tím spojeného dopravního zatížení okolí. Ke změně části
stavby rodinného domu i k provedení dvou parkovacích stání vydal kladné stanovisko odbor
péče o prostředí Úřadu městské části Praha 6, který změny posoudil mimo jiné z hlediska ochrany
přírody a krajiny. Z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu, ochrany ovzduší a vlivu
stavby na krajinný ráz byla změna stavby včetně zřízení parkovacích stání posouzena odborem
ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy. V kompetenci těchto orgánů bylo zřízení odstavných
stání posoudit i z hlediska „úbytku zeleně“. Jak vyplývá z obsahu spisu, k úbytku zeleně nedošlo,
resp. nedošlo k nutnosti kácení dřevin na pozemku v souvislosti se zřízením parkovacích stání.
Pokud jde o výsadbu dřevin, ta není předmětem stavebního řízení, a ani být nemůže, z tohoto
důvodu nemohl být příslib stavebníka ohledně vysázení dřevin včleněn do podmínek
dodatečného povolení změn stavby. Stěžovateli ani stavebnímu úřadu nemůže jít k tíži ani to,
že na pozemku parkuje více vozidel, než pro kolik bylo odstavné stání zřízeno. Stavební úřad je
vázán žádostí a nemůže předjímat porušení právních povinností stavebníkem. Stěžovatel rovněž
poukázal na to, že z napadeného rozsudku nevyplývá, zda byli stavebníci vyrozuměni
o probíhajícím soudním řízení a zda byli poučeni o možnosti uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Účastník řízení se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem
městského soudu s tím, že závažnost vytýkaných pochybení odůvodňuje zrušení rozhodnutí
stěžovatele. Ten podle něj v kasační stížnosti nijak konkrétně neuvádí, v čem by mělo spočívat
nesprávné posouzení právní otázky městským soudem, pouze opakuje závěry svého rozhodnutí.
Přitom pomíjí zejména vytýkanou nesprávnost předchozího postupu. Argumentaci nemožností
komplexního posuzování stavby s ohledem na ustanovení metodického pokynu považuje
účastník řízení za nepřípadnou. Proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud jde o účast stavebníků v řízení o žalobě, tito byli městským soudem vyrozuměni
o probíhajícím řízení a bylo jim tak umožněno uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení.
Institut osoby zúčastněné na řízení je upraven v ust. §34 s. ř. s., přičemž v odst. 1 citovaného
ustanovení je stanoveno, že pro to, aby se určitý subjekt stal osobou zúčastněnou na řízení, musí
být splněny dvě podmínky. První podmínka je materiální a splňuje ji ten, kdo je přímo dotčen
ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného správního rozhodnutí, resp. nečinností
správního orgánu, a dále ten, kdo může být přímo dotčen zrušením správního rozhodnutí
soudem či vydáním soudního rozhodnutí podle návrhu, ale není účastníkem řízení,
protože nepodal žalobu. Druhá podmínka je formální a splní ji ten, kdo výslovně oznámí,
že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. K uvedeným podmínkám lze
odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 7 As 33/2003 - 80
(publikován pod č. 489/2005 Sb. NSS), ze dne 16. 7. 2009, č. j. 8 Afs 15/2009 – 129,
ze dne 5. 8. 2010, č. j. 7 Afs 5/2010 – 284 a ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 As 17/2010 - 294, (všechny
dostupné na www.nssoud.cz). Teprve kumulativním splněním obou podmínek se subjekt stává
osobou zúčastněnou na řízení se všemi procesními právy z tohoto postavení vyplývajícími. Žádný
ze stavebníků však na výše uvedenou výzvu nereagoval, proto městský soud postupoval správně,
když stavebníky za osoby zúčastněné na řízení neoznačil.
V dané věci je zásadní určit, z jakých hledisek měla být stavba posuzována, především
s ohledem na ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„stavební zákon“), a vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, hl. m. Prahy, o obecných technických
požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen „vyhláška“).
Vyhláška v čl. 1 stanoví základní požadavky na územně technické řešení staveb a zařízení
a na účelové a stavebně technické řešení staveb a zařízení, které náleží do působnosti stavebních
úřadů a orgánů hlavního města Prahy a jeho částí podle ust. §117, 118, 119, 120, 123 a 124
stavebního zákona. Podle čl. 2 odst. 2 vyhláška se její ustanovení uplatní také při stavebních
úpravách, udržovacích pracích, při změnách v užívání staveb, u dočasných staveb zařízení
staveniště a u nástaveb, jakož i u staveb, které jsou kulturními památkami, pokud to závažné
územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují.
Podle ust. čl. 10 odst. 3 vyhlášky musí být stavby vybaveny zařízením pro dopravu v klidu
(parkovací a odstavná stání) odpovídajícím velikosti, funkci a umístění stavby a řešeným
přednostně jako součást stavby nebo její provozně neoddělitelná část, anebo umístěným
na pozemku stavby včetně komunikace pro zajíždění vozidel na jednotlivá stání. U bytových
domů mohou být odstavná a parkovací stání umístěna v dostupné vzdálenosti i mimo pozemek
stavby; stání pro návštěvníky podle odst. 5 písm. a) bod 2. musí být veřejně přístupná.
Z celkového počtu stání stanovených podle této vyhlášky musí být v garážích umístěn nejméně
počet stání rovnající se počtu bytů, nebo požadovaný počet stání, je-li menší než počet bytů.
V posuzovaném případě, pokud to jiné okolnosti podle čl. 2 odst. 2 vyhlášky nevylučují,
lze stavbu posoudit jako stavební úpravu, a proto se vyhláška uplatní. Stavba byla realizována
včetně zřízení dvou parkovacích stání, tudíž vyhovuje čl. 10 odst. 3 vyhlášky v tom směru,
že je vybavena zařízením pro dopravu v klidu. Úkolem stavebního úřadu je pak posouzení,
zda tato parkovací stání odpovídají dalším požadavkům čl. 10 odst. 3 vyhlášky, a to bez ohledu
na to, zda by při jejich samostatné realizaci bylo vyžadováno stavební povolení či ohlášení.
Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se závěrem městského soudu, že stavba byla předmětem
dodatečného povolení jako celek a k takto vymezené stavbě tedy měly být shromážděny veškeré
podklady pro posouzení dodatečného povolení stavby, tedy i stanoviska dotčených orgánů státní
správy. Takto měla být stavba posouzena i z hlediska souladu s platným územním plánem
sídelního útvaru hl. m. Prahy. Názor stěžovatele, že citovaný článek neukládá povinnost řešit
dopravu v klidu pouze v samostatných garážích či jako součást stavby a nevylučuje parkování
na vlastním pozemku, je správný. Nicméně není-li možné realizovat parkovací místa určitým
způsobem, například z důvodu nadměrné zastavenosti pozemku, neznamená to, že je bez dalšího
posouzení možné je realizovat způsobem jiným, v dané věci v podobě odstavného stání
a parkovacích míst ze zatravňovacích dlaždic.
Přestože by položení dlažby nepodléhalo posouzení souladu s územním plánem, pak
stavba jako celek bezpochyby do působnosti územního plánu spadá. Pokud tedy realizací stavby
dochází ke změně užívání části stavby, pak je na místě vyjádření městské části a hlavního města
Prahy ke stavbě jako celku. Opačný závěr by vedl k nesmyslnému tříštění jednotlivých částí
stavby a popření účelu regulace městské výstavby, neboť z pohledu vyhlášky je vybavenost
zařízením pro dopravu v klidu nedílnou součástí výstavby.
Ze stejného důvodu Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodnou i stížní námitku,
že nelze postupovat podle rozsudku městského soudu pokud jde o stanovisko Útvaru rozvoje
města hl. m. Prahy k provedení zámkové dlažby, neboť pro to nejsou splněny podmínky
stanovené metodickým pokynem.
Podle části VIII. metodického pokynu si příslušný stavební úřad vyžádá k umístění
výjimečně přípustné stavby stanovisko stěžovatele – Sekce Útvar rozvoje hl. m. Prahy, a rovněž
městské části, na jejímž území má být výjimečně přípustná stavba umístěna. Výjimečně
přípustnou stavbou je pak podle metodického pokynu taková stavba, která nemusí zcela
odpovídat hlavní funkční náplni v území. Jde o funkce, jejichž poloha, množství a kapacita může
charakter území narušit. Jejich umístění je vždy nutno individuálně posuzovat ve vztahu
k místním podmínkám. Výjimečná přípustnost posuzované stavby vyplývá ze skutečnosti,
že stavba se nachází v území OB – čistě obytném, její užívání je však zamýšleno k jiným
než k obytným účelům.
Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že položení zámkové dlažby je mimo působnost
územního plánu. Nicméně jak bylo uvedeno výše, předmětem posuzování je stavba jako celek –
a ta v působnosti územního plánu je a jako celek měla být i posouzena z hlediska souladu
s územním plánem, a to včetně postupu podle metodického pokynu pro výjimečně přípustnou
stavbu. To se však nestalo, neboť stanovisko Útvaru rozvoje hl. m. Prahy ze dne 7. 4. 2008,
č. j. URM 2549/08, se vyjadřuje pouze k záměru rekonstrukce a úprav domu na 3 bytové
jednotky v 1. až 3. NP. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem městského soudu,
že stěžovatel nesprávně oddělil tu část stavby, kterou tvoří zřízení parkovacích stání, takže ji
oproti výroku rozhodnutí vyňal z dopadu stanovisek dotčených orgánů státní správy pro účely
posouzení stavby. Proto se lze ztotožnit i se závěry městského soudu ohledně nepřihlédnutí
ke stanovisku Úřadu městské části Praha 6 ze dne 28. 4. 2008, č. j. OÚR/320/08/Her. Toto
pochybení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí stěžovatele.
Se stěžovatelem lze sice souhlasit v tom, že v důsledku změny patrně nedojde ke zvýšení
dopravního zatížení a vliv na okolí tedy bude minimální, ale takové vypořádání námitky účastníka
řízení nelze považovat za dostatečné a k tomu směřují i výtky městského soudu. Předmětná
námitka totiž opět směřuje ke spornému zřízení parkovacích míst a s tím spojenému zajíždění
automobilů do vnitrobloku zahrad a rozsahu terénních úprav spočívajících v pokrytí původní
zahrady dlažbou. Souvisí tak s posouzením, zda parkovací místa odpovídají velikosti, funkci
a umístění stavby ve smyslu čl. 10 odst. 3 vyhlášky. Stanoviska dotčených orgánů, která zmiňuje
stěžovatel, plní svou důležitou roli ve vztahu k jednotlivým potenciálně zasaženým složkám
chráněným právními předpisy na úseku stavebním, územněplánovacím či úseku ochrany
životního prostředí. Nenahrazují ovšem roli stavebního úřadu a stěžovatel, kterou je celkové
posouzení stavby ve všech souvislostech, tedy i z hlediska terénní úpravy podmiňující využití
předmětných úprav rodinného domu v souladu s územním plánem. Jak stěžovatel sám připomíná
v napadeném rozhodnutí, posouzení akceptovatelnosti změn stavby, jakož i vhodnosti realizace
odstavných stání je plně v kompetenci stavebního úřadu.
Pokud jde o výsadbu dřevin, pak i tato námitka účastníka řízení v odvolacím řízení
směřovala k řešení parkovacích stání, přesněji k jejich odstínění a zachování zahradního
charakteru předmětného pozemku. Stěžovatel sice uznal, že odůvodnění stavebního úřadu
ohledně odstínění je v rozporu s projektovou dokumentací, která s žádným odstíněním
od pozemku účastníka řízení nepočítá, nicméně dodal, že povolování výsadby okrasné zeleně
nespadá do jeho působnosti. Řešení odstínění představuje v odůvodnění rozhodnutí stavebního
úřadu součást vypořádání námitek účastníka řízení. Pokud stěžovatel dospěl k závěru, že bylo
odůvodnění chybné, pak již z jeho rozhodnutí není zřejmé, zda a jak je třeba otázku odstínění
řešit, tedy zda je třeba provést odstínění způsobem, o kterém by musel stavební úřad rozhodnout,
případně není natolik nutné a postačí řešení jiné. Povinnosti vypořádat tuto námitku se nelze
zbavit odkazem na to, že projektová dokumentace odstínění nějak řeší.
Důvodná není ani stížní námitka, že městský soud stěžovateli a stavebnímu úřadu přičítá
k tíži skutečnost, že na pozemku parkuje více vozidel, než pro kolik bylo odstavné stání zřízeno.
Městský soud dospěl k závěru, že závěr stěžovatele o nárůstu pouze o dvě parkovací místa
neodpovídá fotodokumentaci založené ve správním spisu a že k rozměrům stání nelze
z rozhodnutí stěžovatele zjistit žádné údaje. Fotodokumentace předložená účastníkem řízení
a výtka městského soudu tak nesměřují pouze k tomu, že na pozemku parkuje více vozidel
než dvě, ale že v rámci provedených dodatečně povolovaných stavebních úprav jsou parkovací
místa využívána více automobily než dvěma. Pokud na dvou zřízených parkovacích stáních
parkují bez viditelných obtíží čtyři automobily, pak jsou na místě pochybnosti o velikosti
povolovaných parkovacích míst, respektive o správnosti projektové dokumentace – a je
na stavebním úřadu, případně na stěžovateli, aby tyto námitky řádně vypořádal.
S ohledem na vše výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou. Protože městský soud soud postupoval správně, jestliže rozhodnutí stěžovatele
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. Ve věci pak rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníkovi řízení žádné náklady spojené
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu