ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.153.2012:34
sp. zn. 7 As 153/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. T. N., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 8. 8. 2012, č. j. 78 A 6/2012 – 79,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 78 A 6/2012 - 79,
a rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
ze dne 9. 5. 2012, č. j. CPR-13848-21/ČJ-2009-9CPR-V234, se zrušují a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
8.640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 2.880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce T. T. N. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 8. 8. 2012, č. j. 78 A 6/2012 – 79, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2012,
č. j. CPR-13848-21/ČJ-2009-9CPR-V234 (dále též „druhostupňové rozhodnutí“), kterým bylo
změněno rozhodnutí Policie České republiky, oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Ústí nad Labem, inspektorátu cizinecké policie Chomutov ze dne 5. 9. 2009,
č. j. CPUL-1994/ČJ-2009-044061-KOVA (dále také „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že žalobci
bylo podle ust. §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném k 9. 5. 2012 (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit
vstup na území České republiky, byla stanovena na 1 rok. Ve zbylé části bylo odvolání žalobce
zamítnuto a výroky II. (stanovení lhůty pro vycestování) a III. (neexistence důvodů
znemožňujících vycestování) prvostupňového rozhodnutí byly potvrzeny.
Nyní napadené druhostupňové rozhodnutí bylo vydáno poté, co bylo původní
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2009, č. j. CPR-13848-1/ČJ-2009-9CPR-V234, zrušeno
a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 29. 2. 2012, č. j. 9 Ca 383/2009 - 44. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla
následně zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2012,
č. j. 7 As 62/2012 - 27 (tedy po vydání nyní napadeného druhostupňového rozhodnutí).
Krajský soud k námitce rozporu výroku druhostupňového rozhodnutí s odůvodněním
(odkaz na ust. §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců) uvedl, že k odstranění této
zjevné vady došlo přípustným způsobem – vydáním rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 2012, č. j. MV-40221-6/OAM-2012, přeevidovaným
k č. j. MV-71380-3/OAM-2012. Žalovaný odstranil pochybení vytýkaná v předchozím rozsudku
Městského soudu v Praze (potažmo rozsudku Nejvyššího správního soudu). Z nesplnění
povinnosti zahájit řízení včas nelze dovozovat právo, aby již nebylo řízení zahajováno vůbec,
popř. aby bylo zastaveno. Nedůvodné jsou i námitky porušení zásady presumpce neviny sdělením
o výsledku kontroly Úřadu práce v Mostě. Rozhodnutí o vině za spáchání přestupku není
podmínkou rozhodnutí o správním vyhoštění. Povaha a účel obou řízení jsou rozdílné. Námitka
neumožnění nahlédnutí do spisového materiálu v souvislosti s provedenou kontrolou Úřadu
práce v Mostě je nedůvodná. Žalobce měl možnost seznámit se s veškerými podkladovými
materiály rozhodnými pro vydání prvostupňového rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Soud nezjistil,
že by žalobce doložil neumožnění nahlédnutí do spisového materiálu žalovaného. Řízení,
které vedl Úřad práce v Mostě, bylo vedeno jiným správním orgánem, a proto žalovaný nemohl
seznamovat žalobce s podklady pro řízení Úřadu práce v Mostě. Žalovaný seznámil žalobce
s podklady od úřadu práce, které byly jedním z podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí.
Výsledek kontroly ze dne 11. 9. 2008 nebyl získán v rozporu s právními předpisy, a proto jej
v rámci předmětného správního řízení bylo možno použít. Výrok a odůvodnění
druhostupňového rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelné. Žalovaný srozumitelně a určitě uvedl,
že se žalobce dopustil konkrétního protiprávního jednání, a to že byl zaměstnán bez povolení
k zaměstnání. Dohoda o dočasném přidělení zaměstnanců je neplatná, nicméně cizinec může být
přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnávání a platné
povolení k pobytu nebo je-li držitelem zelené karty. Za zaměstnávání se přitom považuje i plnění
úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaným např. společníkem,
statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu. Ze správního spisu vyplývá,
že žalobce pracoval bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání. Rozhodnutí bylo postaveno na úplně zjištěném, zákonném a přesvědčivém
skutkovém stavu věci. Pokud žalobce chtěl vznést jakékoliv námitky či požadoval výslech svědka,
mohl to uplatnit v řízení před nalézacím správním orgánem, což neučinil. Požadované výslechy
jsou jen účelovou argumentací žalobce. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že výrok druhostupňového rozhodnutí je v rozporu s jeho
odůvodněním. Jednání stěžovatele nelze kvalifikovat jako jednání dle §119 odst. 1 písm. a) bod 3
zákona o pobytu cizinců, podle kterého lze uložit správní vyhoštění, jestliže cizinec opakovaně
úmyslně porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních rozhodnutí.
Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 2012 nejenže není v právní moci, ale bylo navíc
doručeno po podání žaloby proti druhostupňovému rozhodnutí. Lze navíc důvodně pochybovat,
že bylo skutečně vydáno dne 16. 5. 2012 a ne později. Soud přezkoumává napadené rozhodnutí
ke dni jeho vydání, nikoliv ke dni rozhodování soudu. Bylo porušeno i procesní právo stěžovatele
nahlížet do spisu, jakož i aktivně se účastnit dokazování. Přes opakované výzvy a námitky mu
bylo znemožněno seznámit se s výsledky kontroly, jakož i se způsobem jejího provádění. Již
ze samotné skutečnosti, že podklady související s výsledkem kontroly nebyly součástí spisu je
nutno dovozovat, že ani správní orgán nemohl znát a posoudit, zda řízení, které předcházelo
výsledku kontroly, bylo v souladu s právními předpisy. Druhostupňové rozhodnutí mohlo být
v důsledku nezákonného postupu jiného správního orgánu nezákonné. Podkladem měly být
přinejmenším kopie protokolu o provedené kontrole Úřadu práce v Mostě. K závěru prostého
jakýchkoliv pochybností pak bylo povinností připojit spis vedený úřadem práce. Žalovaný přes
předchozí rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu opět rozhodl bez
toho, aby spisový materiál doplnil. Nerespektoval závazný právní názor Městského soudu v Praze
a krajský soud tento postup akceptoval. Argumentace, že se žalovaný pokusil odstranit vytýkaná
procesní pochybení, je nepřezkoumatelná, neboť předmětné vady není možno odstranit
bez doplnění spisového materiálu. V několika skutkově shodných řízeních Městský soud v Praze
rozhodnutí žalovaného zrušil a správní řízení bylo zastaveno (popř. i uděleno povolení k pobytu).
Uložení správního vyhoštění stěžovateli je tak v rozporu se zásadou legitimního očekávání.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu,
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu
a žalobou napadené druhostupňové rozhodnutí žalovaného je třeba zrušit, a věc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení.
Předně však Nejvyšší správní soud podotýká, že se nemohl zabývat námitkou stěžovatele,
že žalovaný nerespektoval závazný právní názor soudu, respektive že argumentace krajského
soudu k této otázce je nepřezkoumatelná. Námitka nerespektování závazného právního názoru je
nepřípustná, neboť je novým důvodem, který stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoliv tak
učinit mohl. Na základě zásady vigilantibus iura scripta sunt lze proto po stěžovateli spravedlivě
žádat, aby nesl nepříznivé následky spojené s neuplatněním uvedeného stížního důvodu již
v řízení o žalobě (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publikován pod č. 1743/2009 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikován
pod č. 419/2004 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
Při věcném přezkumu napadeného rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve
námitkou nesprávného hodnocení otázky, zda ve správním řízení došlo k procesnímu pochybení
spočívajícím v neumožnění nahlédnout do spisu Úřadu práce v Mostě.
Uvedenou otázkou se již v téže věci Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku
ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 62/2012 - 27. Nezbývá tudíž, než argumentaci obsaženou v tomto
rozsudku zopakovat, neboť oproti předchozímu řízení o kasační stížnosti nedošlo ke změně
skutkového stavu v tom ohledu, že by byl spisový materiál žalovaného (popř. správního orgánu
prvého stupně) jakkoliv doplněn.
V prvé řadě je nutno dát krajskému soudu a žalovanému za pravdu, že nelze bez dalšího
považovat za pochybení jednoho správního orgánu jednání jiného správního orgánu v jiné,
byť související věci, které tento první správní orgán nemůže nijak ovlivnit. Pokud se tedy
stěžovatel domáhal nahlédnutí do správního spisu Úřadu práce v Mostě a tento správní orgán
nahlédnutí neumožnil, nelze v tom spatřovat procesní pochybení žalovaného ani správního
orgánu prvého stupně, nýbrž jedině samotného Úřadu práce v Mostě.
Výše uvedené na druhou stranu nezbavuje žalovaného a správní orgán prvého stupně
povinnosti, aby si opatřily dostatečné podklady pro své rozhodnutí. V žalobě stěžovatel výslovně
namítal, že mu bylo znemožněno bránit se proti výsledkům kontroly, případně si ověřit, zda byla
provedena v souladu se zákonem. Dodal, že byl odkázán na nepřezkoumatelné závěry Úřadu
práce v Mostě, neboť správní orgán nedisponuje kopií spisového materiálu. Tyto námitky je
nutno číst ve spojení s odvoláním, o němž bylo rozhodnuto druhostupňovým rozhodnutím.
V bodu III. odvolání byla tato námitka jednoznačně formulována tak, že správní orgán měl zjistit
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Konkrétně měl zajistit protokol o provedené
kontrole tak, aby měl účastník řízení právo se k tomuto protokolu vyjádřit. Jak v odvolání, tak
v žalobě tedy stěžovatel brojil proti nedostatečné spisové dokumentaci, tj. proti neúplně
zjištěnému skutkovému stavu.
Je nutno souhlasit se stěžovatelem v tom, že správní orgán prvého stupně si měl opatřit
dostatek podkladů pro své rozhodnutí, přičemž mezi těmito podklady měla být přinejmenším
(v závislosti na obsahu námitek účastníka řízení) kopie protokolu o provedené kontrole ze strany
Úřadu práce v Mostě. Jestliže stěžovatel tvrdil, že kontrola nebyla provedena v souladu
se zákonem a hodlal za tímto účelem vznést konkrétní námitky, nemohly správní orgány toto
tvrzení zcela ignorovat. Aby mohl být učiněn závěr, že o zjištěném skutkovém stavu neexistují
důvodné pochybnosti, musely si správní orgány připojit spis Úřadu práce v Mostě (do něhož,
jakožto do součásti spisové dokumentace, by musely následně umožnit účastníkovi řízení
nahlédnout), nebo alespoň vyžádat kopii protokolu o kontrole, které se stěžovatel dožadoval.
Pokud správní orgán vyšel z poznatků zjištěných v rámci kontroly prováděné Úřadem práce
v Mostě, měl být stěžovateli v přiměřeném rozsahu umožněn přístup ke spisovému materiálu,
který se uvedené kontroly týkal (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 12. 2010, č. j. 1 As 70/2010 - 99).
Podkladové materiály shromážděné ve správním spise, který byl žalovaným předložen
Nejvyššímu správnímu soudu, nelze považovat za dostatečné. Na základě těchto materiálů
stěžovatel nemohl napadat případná pochybení, k nimž dle jeho tvrzení mělo dojít v průběhu
kontroly v továrně v Korozlukách. Tyto materiály se totiž průběhu samotné kontroly v zásadě
netýkají. Sdělení Úřadu práce v Mostě o výsledku kontroly ze dne 11. 9. 2008, obsažené
ve správním spise, pojednává pouze o samotných výsledcích kontroly, nikoliv o její realizaci.
Nemůže proto obstát ani argumentace krajského soudu, že stěžovateli bylo umožněno
nahlédnout do všech podkladů, kterými žalovaný disponoval.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 62/2012 - 27, konstatoval,
že Městský soud v Praze v předchozím soudním řízení (rozsudek ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 9 Ca 383/2009 - 44) nesprávně vyslovil závěr, že neumožnění nahlédnutí do správního spisu
Úřadem práce v Mostě bylo procesním pochybením ze strany správního orgánu prvého stupně.
Tento závěr však následně toliko korigoval v tom směru, že pochybením správního orgánu
prvého stupně i žalovaného bylo to, že si neopatřili dostatečné podklady pro svá rozhodnutí,
na základě kterých by stěžovatel po nahlédnutí do správního spisu mohl vznést konkrétní
námitky proti průběhu kontroly ze strany Úřadu práce v Mostě.
Tento nedostatek nebyl odstraněn ani v novém řízení předcházejícím vydání nyní
napadeného druhostupňového rozhodnutí. Žalovaný spisový materiál nijak nedoplnil a vycházel
tak opět z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Krajský soud pak pochybil, pokud z tohoto
důvodu druhostupňové rozhodnutí nezrušil.
Pokud však stěžovatel poukazoval na další rozhodnutí v obdobných věcech, pak je nutno
uvést, že v každém z těchto rozhodnutí bylo nutné posuzovat konkrétní skutkové okolnosti
případu, které se mohly lišit (zcela zásadní mohou být zejména rozdíly v obsahu žalobou
napadeného rozhodnutí, soudu předloženého spisového materiálu, ale také samotné žaloby,
kasační stížnosti apod.). Jak uvedl Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 7. 4. 2010,
sp. zn. II. ÚS 647/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), rozhodnutí soudu je výsledkem
nezávislého soudního rozhodování v konkrétní věci s přihlédnutím ke všem okolnostem daného
případu; nelze proto požadovat, aby soudy vždy rozhodovaly stejně, byť v odlišných kauzách.
Nejvyšší správní soud proto bez dalšího nespatřuje porušení zásady legitimního očekávání
stěžovatele v tvrzeném odlišném rozhodování ve skutkově obdobných věcech.
Jelikož Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek i druhostupňové rozhodnutí
je potřeba zrušit pro nedostatečně zjištěný skutkový stav (součástí spisového materiálu není
přinejmenším protokol o kontrole provedené Úřadem práce v Mostě), nezabýval se již
pro nadbytečnost námitkou rozporu výroku druhostupňového rozhodnutí s jeho odůvodněním.
Je nutno dát stěžovateli za pravdu, že krajský soud nemohl vycházet z toho, že výrok
druhostupňového rozhodnutí byl změněn rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 2012,
č. j. MV-40221-6/OAM-2012, přeevidovaným k č. j. MV-71380-3/OAM-2012. Tento závěr je
nutno učinit už jen na základě toho, že toto rozhodnutí v době rozhodování krajského soudu
nenabylo právní moci. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že Ministerstvo vnitra
v uvedeném rozhodnutí v souladu s ust. §99 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vyslovilo, že účinky jeho rozhodnutí
nastanou od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí (tedy žalobou napadeného
druhostupňového rozhodnutí), tj. ex tunc. Tyto účinky by totiž mohly nastat (byť zpětně)
až ve chvíli, kdy by rozhodnutí ministerstva nabylo právní moci. Krajský soud tedy nesprávně
přezkoumával druhostupňové rozhodnutí ve znění citovaného rozhodnutí Ministerstva vnitra.
V důsledku toho se dopustil dalšího pochybení, když přes žalobní námitku neposoudil, zda zde
skutečně existuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním druhostupňového rozhodnutí, zda
se jedná o vadu, která má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a zda nejde o zjevnou
nesprávnost, kterou bylo na místě opravit postupem podle ust. §70 správního řádu. Za daného
stavu by však bylo zcela nadbytečné, aby se krajský soud v dalším řízení s uvedenými
skutečnostmi vypořádával. Správní orgány totiž tak jako tak seznaly potřebu změnit znění výroku
a krajský soud by navíc bez ohledu na výsledek posouzení uvedených otázek musel přistoupit
ke zrušení druhostupňového rozhodnutí již pro nedostatečně zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2012,
č. j. 78 A 6/2012 - 79, je opodstatněná a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110
odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku krajského
soudu přistoupil Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s ust. §78 odst. 1 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 9. 5. 2012, č. j. CPR-13848-21/ČJ-2009-9CPR-V234.
Podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §78 odst. 4 s. ř. s. byla věc vrácena
žalovanému k dalšímu řízení.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti
i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasační
stížnosti.
V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatele odměnu a náhradu hotových
výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí za tři úkony právní služby (převzetí věci, podání
žaloby a účast na jednání dne 6. 8. 2012) v hodnotě 2.100 Kč za jeden úkon [§1 odst. 1, §7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „advokátní tarif“)] celkem částku 6.300 Kč. Náhrada
hotových výdajů se pak sestává z paušální částky 900 Kč (3 x 300 Kč dle ust. §13 odst. 3
advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje
se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů a která činí 1.440 Kč. Jelikož má stěžovatel právo na náhradu těchto nákladů
proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovateli
k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 8.640 Kč.
V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatele odměnu a náhradu
hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí za jeden úkon právní služby (podání
kasační stížnosti) částku 2.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů se pak sestává z paušální částky 300 Kč (ust. §13
odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně, zvyšuje se tento nárok o částku
odpovídající dani, která činí 480 Kč. Jelikož má stěžovatel právo na náhradu těchto nákladů
proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovateli
k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2.880 Kč.
Při jednání před krajským soudem dne 6. 8. 2012 zástupce stěžovatele sice uplatnil také
nárok na náhradu cestovného za cestu z Prahy do Ústí nad Labem a zpět s tím, že konkrétní výši
vyčíslí do 3 dnů od jednání. Výši cestovného však v rozporu se svým tvrzením neupřesnil
(a nedoložil). Náhradu cestovného neuplatnil ani poté, co byl vyzván Nejvyšším správním
soudem k vyčíslení a doložení nákladů řízení stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto stěžovateli
nepřiznal náhradu těchto nákladů řízení.
O návrhu stěžovatele (podaného prostřednictvím jeho zástupce) na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť rozhodl ve věci samé
bez většího prodlení. Navíc nebyla ke kasační stížnosti ani k návrhu připojena plná moc udělená
zástupci stěžovatele. Po většinu řízení (až do odstranění této vady spolu s doplněním kasační
stížnosti) tudíž ani nebylo postaveno najisto, zda byl návrh podán osobou k tomu oprávněnou.
A nakonec stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že obratem doloží tvrzené skutečnosti listinami,
což však neučinil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu