ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.85.2012:40
sp. zn. 2 Afs 85/2012 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce
K + K General Corporation, s. r. o., se sídlem Ostrava, Charvátská 569/16, zastoupeného
JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, proti žalovanému
Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 1387/7 (dříve Celní ředitelství
Ostrava), v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 11. 10. 2012, č. j. 22 Af 43/2011 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2400 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Richarda
Pustějovského.
Odůvodnění:
Rozhodnutími Celního ředitelství Ostrava ze dne 29. 9. 2010, č. j. 4169-2/2010-140100-21,
ze dne 15. 12. 2010, č. j. 6154-4/2010-140100-21, č. j. 6156-2/2010-140100-21,
č. j. 6163-2/2010-140100-21 a č. j. 6164-2/2010-140100-21, ze dne 21. 12. 2010,
č. j. 6159-2/2010-140100-21, č. j. 6160-2/2010-140100-21, č. j. 6161-2/2010-140100-21,
č. j. 6162-2/2010-140100-21, a ze dne 23. 12. 2010, č. j.7138-3/2010-140100-21
a č. j. 7139 3/2010-140100-21 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), byla zamítnuta odvolání
žalobce proti rozhodnutím Celního úřadu Ostrava ze dne 28. 4. 2010, č. j. 7189-7/2010,
a Celního úřadu Opava ze dne 8. 7. 2010, č. j. 8252-3/2010-096100-021,
č. j. 8254-3/2010-096100-021, č. j. 8282-3/2010-096100-021 a č. j. 8283-3/2010-096100-021,
ze dne 13. 7. 2010, č. j. 8413-3/2010-096100-021, č. j. 8417-3/2010-096100-021,
č. j. 8420-3/2010-096100-021, č. j. 8421-3/2010-096100-021, a ze dne 3. 9. 2010,
č. j. 10253-3/2010-096100-021 a č. j. 10255-3/2010-096100-021, kterými byly vydány dodatečné
platební výměry na clo (dále jen „dodatečné platební výměry“). Všech těchto jedenáct rozhodnutí
žalovaného napadl žalobce žalobami, kterými se domáhal zrušení těchto rozhodnutí a vrácení
věcí žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud, poté, co spojil všechna řízení pod
sp. zn. 22 Af 43/2011, vydal rozsudek, jímž výše uvedená druhostupňová rozhodnutí Celního
ředitelství v Ostravě zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Jak vyplynulo z rozsudku krajského soudu, jádrem sporu mezi žalobcem a celními orgány
byla správnost sazebního zařazení dováženého zboží pod kód kombinované nomenklatury
zavedené nařízením Rady (EHS) č. 2658/87, o celní a statistické nomenklatuře a o společném
celním sazebníku, ve znění nařízení Komise (ES) č. 948/2009 ze dne 30. 9. 2009, kterým se mění
příloha I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 [dále též jen „celní sazebník“ nebo „kombinovaná
nomenklatura“ (bude-li odkazováno na konkrétní kódy a popis zboží celního sazebníku,
obsažené v příloze I tohoto nařízení)]. Zatímco žalobce, jakožto celní deklarant, zařadil dovážený
komponent pro LCD monitor (SKD TFT LCD Monitor) do podpoložky 8529 90 20
kombinované nomenklatury, k níž se váže clo v sazbě 0 %, žalo vaný zařadil předmětné zboží
do podpoložky 8529 90 92 a dodatečně žalobci vyměřil clo v sazbě 5 %. S odkazem
na body 1) a 6) Všeobecných pravidel pro výklad kombinované nomenklatury [část první
hlava I oddíl A) přílohy I citovaného nařízení], a na popis třídy XVI, položek 8528 a 852851
a poznámky č. 1 k monitorům používaným výhradně nebo hlavně v systému automatizovaného
zpracování dat č. 8471 tak, jak jsou uvedeny ve Všeobecných interpretačních pravidlech
a vysvětlivkách k Harmonizovanému systému (dále jen „vysvětlivky k HS“), krajský soud
naznal, že v posuzovaných věcech vyšly celní orgány nejen z výše uvedených vysvětlivek
k HS (na něž se výslovně odvolávají), ale také z usnesení Tarifní komise (Doporučení postupu při
sazebním zařazování LCD monitorů; dále jen „doporučení Tarifní komise“), které se opírá
o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 19. 2. 2009 ve věci
Staatssecretaris van Financiën v Kamino International Logistics (C-376/07). V naposledy uvedeném
rozsudku Soudního dvora byla vyvozena zobecňující kritéria pro aplikaci vysvětlivek
k monitorům používaným výhradně nebo hlavně v systému automatizovaného zpracování dat
čísla 8471. Předmětem sporu před Soudním dvorem bylo sazební zařazení monitorů vybavených
jednak konektory D-SUB, DVI-D, USB, S-video a kompozitní video (díky nimž mohou
reprodukovat obraz pocházející ze zařízení pro automatizované zpracování dat, i z jiných
zařízení), jednak audio výstupem s maximálním výkonem 4 W, k němuž mohou být připojeny
reproduktory. Soudní dvůr v citovaném rozsudku konstatoval, že schopnost reprodukovat signály
pocházející z jiných zdrojů než ze zařízení pro automatizované zpracování dat, nebrání samo
o sobě zařazení takových monitorů do položky 8471; v opačném případě by bylo nutné ze znění
vysvětlivek k HS odstranit výraz „hlavní“ pro jeho nadbytečnost.
Krajský soud poté obrátil svou pozornost k argumentaci celních orgánů, dle které
je rozhodujícím kritériem sazebního zařazení přítomnost audio okruhu v předmětném zboží. Obě
správní rozhodnutí se přitom odvolávají na obsah poznámky č. 1 k položce 8471 [správně
se má jednat o položku 8528 písmeno A) bod 1); krajský soud pochybil při citaci obsahu
odůvodnění - pozn. NSS] vysvětlivek k HS a se závěry doporučení Tarifní komise, nicméně
pokud je vedle vysvětlivek k HS odkazováno také na shora uvedený rozsudek Soudního dvora
ve věci Staatssecretaris van Financiën v Kamino International Logistics (C-376/07), je nutno zkoumat
úroveň dosažitelné výkonnosti vestavěného zařízení pro reprodukci zvuku. Není totiž jasné, zda
část textu vysvětlivky „(bez vestavěného zařízení pro reprodukci zvuku)“ je bližším upřesněním
obecného pojmu „zvukový okruh“, cíleně zaměřeným právě na specifikaci podřaditelného zboží,
či nikoliv. Pokud by výraz v závorce byl zužujícím, ve vztahu k obecnému pojmu „zvukový (audio)
okruh“, pak se krajskému soudu jeví aplikace kritéria „zvukový obvod“ na posuzované případy
způsobem, jakým to učinily celní orgány, velmi zjednodušenou, a ve svém důsledku
nepřezkoumatelnou. Celním orgánům totiž k závěru o nemožnosti zařazení zboží do podpoložky
č. 8528 51 postačila existence jakéhokoli audio obvodu, aniž by se blíže zabývaly jeho charakterem.
Krajský soud proto uzavřel, že je nezbytné vymezit pojem „zvukový (audio) obvod/okruh“, včetně
pojmu „vestavěné zařízení pro reprodukci zvuku“ a učiněné závěry aplikovat v souladu s citovaným
rozsudkem Soudního dvora a vysvětlivkami k HS. Ostatními žalobními námitkami se krajský
soud nezabýval, a to buď pro jejich přílišnou obecnost, nebo proto, že by závěry o nich byly
za daného stavu věci nadbytečné.
Proti tomuto rozsudku brojí Celní ředitelství Ostrava (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností odkazující na důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že z jeho
rozhodnutí a z předloženého spisu nelze jednoznačně určit charakteristiku přítomného audio
obvodu a že jen nepřímo lze dovodit, že reproduktory nejsou zařízením vestavným, nýbrž
přídavným. Ze stanoviska k sazebnímu zařazení zboží ze dne 2. 7. 2010,
č. j. 4391/2010-140100-22 pro Celní úřad Opava jednoznačně vyplývá, že předložený vzorek
zboží sestává z komponentů pro montáž výrobku čísla 8528 (TFT LCD Monitor), přičemž
v rámci sestavy pro montáž jsou uvedeny mj. dva kusy reproduktorů. Dotčený vzorek tedy svědčí
existenci vestavěných zařízení pro reprodukci zvuku.
Stěžovatel dále zastává názor, že doporučení postupu při zařazování monitorů vychází
nejenom z rozsudku Soudního dvora ve věci Staatssecretaris van Financiën v Kamino International
Logistics C-376/07, ale zejména ze stále platných vysvětlivek k HS k číslu 8528, což
koresponduje rozhodnutím Soudního dvora ze dne 11. 7. 1980 ve věci Hauptzollamt Köln-Rheinau
v Chem-Tec (C-798/79), nebo ze dne 8. 7. 2004 ve věci Directeur général des douanes et droits indirects
v Waterman SAS (C-400/03), neboť ty uznávají vysvětlivky k HS za platný prostředek pro výklad
sazebního zařazení zboží. Vysvětlivky k HS pro položku 8528 stanoví, že monitory určené
hlavně nebo výhradně k použití se zařízeními pro automatizované zpracování dat nesmí být
vybaveny audio obvody. Stěžovatel má rovněž za to, že se krajský soud nevypořádal se skutečností,
že skutkové pozadí v rozsudku Soudního dvora ve věci Staatssecretaris van Financiën v Kamino
International Logistics C-376/07 je odlišné i z pohledu sazebního zařazení zboží, jímž byl monitor
bez vestavěných reproduktorů.
Dále stěžovatel podává výklad pojmů „audio“, „zvuk“, „obvod“, „elektrický obvod“, „audio
obvod“ a „reproduktory“. Dospívá následně k závěru, že pojem „audio obvod/zvukový okruh“ není
obecným, ale čistě technickým/odborným pojmem, který nelze zaměňovat za pojem „audio
výstup/vstup“, jelikož ve významu tohoto pojmu je k dosažení stanoveného cíle nutno připojit
externí reproduktory či mikrofon. Také slova „bez vestavěného zařízení pro reprodukci zvuku“ nejsou
bližším upřesněním obecného technického pojmu „audio obvod“, jakkoli jsou cíleně zaměřená
na zúžení či rozšíření specifikace podřaditelného zboží; jde pouze o výklad onoho technického
pojmu. Chybný výklad pojmu „audio obvod“ je podle názoru stěžovatele důsledkem toho,
že je hojně používán laickou veřejností. Jakékoli zkoumání jeho výkonnosti nebo charakteru
je však irelevantní, stejně jako tvrzení, že reproduktory nejsou určeny k audioreprodukci, ale
k signálnímu využití; naposledy uvedené tvrzení je navíc z technického pohledu zcela nesmyslné.
Závěrem kasační stížnosti odkazuje stěžovatel na formulace, které použil v napadených
rozhodnutích (konkrétně například body [18-25] odůvodnění rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010,
č. j. 6154-4/2010-140100-21). Ty, podle jeho názoru, nasvědčují tomu, že se zabýval argumentací
žalobce, stejně jako je z nich patrno, jaké skutečnosti ho vedly k zamítnutí odvolání; odmítá tedy,
že by snad napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Taktéž popírá, že by ze spisu neplynulo,
zda se jedná o vestavěné, nebo přídavné reproduktory. Sporným tak zůstává pouze závěr o právní
otázce, zda vestavěné reproduktory svědčí sazebnímu zařazení tak, jak je provedly celní orgány.
V tomto směru je stěžejní znění celního sazebníku (kombinované nomenklatury) a případně
i vysvětlivek k HS. Bylo tudíž na místě, aby krajský soud na jejich podkladě rozhodl, eventuelně
si pro své potřeby opatřil další důkazy (znalecký posudek). Stěžovatel ze všech těchto důvodů
navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen.
Žalobce ke kasační stížnosti především uvedl, že pokud byla celní rozhodnutí stižena
nepřezkoumatelností, není možné podat kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Neopodstatněnost kasační stížnosti je založena také na předestření týchž námitek,
které již stěžovatel uvedl ve svém vyjádření k žalobám. Žalobce se nicméně věcně vyjádřil
k závěru krajského soudu, že v celním řízení došlo k porušení procesních pravidel. Nezákonný
postup spočíval mj. i v tom, že žalobce požádal v květnu roku 2010 Celní ředitelství Praha
o Závaznou informaci o sazebním zařazení zboží (dále jen „ZISZ“), což bylo celním orgánům,
rozhodujícím v této věci, známo. Tato ZISZ dosud nebyla vydána, přesto však celní orgány samy
rozhodly o sazebním zařazení a vyměřily clo. Tento postup koliduje s čl. 244 a 248 Nařízení
Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým
se vydává celní kodex Společenství (dále jen „nařízení Komise (EHS) č. 2454/93“), které
podmiňuje rozhodování o sazebním zařazení předchozím rozborem vzorků, tedy i vydáním
ZISZ. V situaci, kdy celní úřad věděl o podané, ale dosud nevyřízené, žádosti o vydání ZISZ,
neměl o sazebním zařazení zboží rozhodovat. Celní orgány ignorovaly rovněž rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2012, č. j. 1 Afs 4/2012 - 37, publikované pod
č. 2630/2012 Sb. NSS (všechny rozsudky tohoto soudu jsou dostupné z http://www.nssoud.cz).
Z důvodu prodlení s vyřízením žádosti o vydání ZISZ se žalobce obrátil na příslušné celní orgány
jiného členského státu EU (Hlavní celní úřad Hannover, Finanční a celní úřad - okres Rotterdam
Rijmond). Obě jimi vydaná ZISZ hovoří ve prospěch žalobce a dokonce je v nich obsaženo
i stanovisko k postupu stěžovatele a krajského soudu. Z výše uvedených důvodů proto žalobce
navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Před vlastním meritorním posouzením kasační stížnosti je nutno uvést, že v souvislosti
s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, zanikla ke dni 1. 1. 2013 stávající celní ředitelství [§81 odst. 1 tohoto zákona]. V rámci
nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 stalo jejich nástupcem
Generální ředitelství cel, se kterým je proto v řízení o kasační stížnosti dále jednáno (§69 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Co se týče působnosti Celního úřadu Ostrava a Celního úřadu Opava, tu nově
vykonává Celní úřad pro Moravskoslezský kraj [§6 odst. 1 písm. m) tohoto zákona].
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel kasační stížnost opírá o důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. o tvrzenou nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Tento stížnostní důvod stěžovatel naplňuje jednak tím,
že zpochybňuje konstatovanou nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí (na rozdíl od krajského
soudu má za to, že se náležitě vypořádal nejen s přítomností audio okruhu/obvodu v žalobcem
deklarovaném zboží a povahou reproduktorů, které mají tvořit součást konečného produktu,
ale i s ostatními odvolacími námitkami), jednak se vyjadřuje k otázce právního hodnocení věci
(zde se dovolává především textu vysvětlivek k HS k položce 8528, jakožto závazného
interpretačního vodítka).
V judikatuře Nejvyššího správního soudu byla již mnohokrát řešena problematika
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64), přičemž principiálně nic nebrání tomu, aby byly obecné principy zde
vyslovené přiměřeně vztaženy i na otázku (ne)přezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů.
Otázkou nepřezkoumatelnosti (ať již je krajskému soudu vytýkáno, že ji nenalezl, či – jako
je tomu v tomto případě – že ji nalezl, ač správní rozhodnutí takovou vadou netrpí), se obvykle
zdejší soud zabývá na prvním místě, neboť je-li správní rozhodnutí shledáno
nepřezkoumatelným, je z povahy věci obvykle vyloučeno zabývat se dále věcnou podstatou sporu
(dalšími kasačními námitkami).
V souzené věci však zvolil Nejvyšší správní soud přístup opačný a na prvním místě
se soustředil nikoli na otázku skutkovou (neboť ta je podstatou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
pro nedostatek důvodů), ale na otázku právní, tedy způsobu, jakým se provádí sazební zařazení
dováženého zboží pod konkrétní kódy kombinované nomenklatury. Vytýkaná
nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele má totiž spočívat zejména v absenci poměrně
specifických úvah, vypořádávajících se s (z pohledu zdejšího soudu nikoli prima facie patrné)
nejednoznačností textu doporučení Tarifní komise, které se opírá o vysvětlivky k HS a rozsudek
Soudního dvora ze dne 19. 2. 2009 ve věci Staatssecretaris van Financiën v Kamino International Logistics
(C-376/07), s čímž krajský soud konsekventně spojil i možné deficity ve zjištění skutkového
stavu věci, na který má být zmiňovaná úprava aplikována. Pokud by se totiž ukázalo, že je tato
základní argumentační premisa krajského soudu chybná (tedy nevynucovala-li správně aplikovaná
právní úprava nutnost její další interpretace a případně tomu odpovídající doplnění skutkových
zjištění) neobstál by bez dalšího důvod, o který krajský soud opřel svůj zrušující rozsudek
(nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele). Nejvyšší správní soud se tedy primárně zabýval
samotnou aplikovatelností uvedeného doporučení Tarifní komise, či spíše vysvětlivek k HS pro
položku 8528, na řešený případ dovozu zboží žalobcem.
Zásadním právním předpisem pro sazební zařazení dováženého zboží je výše zmíněné
nařízení Rady (EHS) č. 2658/87, o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním
sazebníku, zejména pak jeho příloha I, v níž je uvedena kombinovaná nomenklatura,
smluvní celní sazby a doplňkové statistické jednotky. Kombinovaná nomenklatura je založena
na celosvětovém Harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží, který byl
vypracován Radou pro celní spolupráci, nyní Světovou celní organizací (World Customs
Organisation) a zaveden mezinárodní úmluvou, uzavřenou v Bruselu dne 14. 6. 1983
a schválenou jménem tehdejšího Evropského hospodářského společenství rozhodnutím Rady
87/369/EHS ze dne 7. 4. 1987. Kombinovaná nomenklatura přejímá čísla a šestimístné
položky harmonizovaného systému [čl. 1 odst. 2 písm. a) citovaného nařízení], přičemž
případné sedmé a osmé místo číselného kódu představuje její podrobnější třídění [čl. 1 odst. 2
písm. b), čl. 3 odst. 1 nařízení]. Kódy kombinované nomenklatury jsou dále, v souladu s čl. 6 a)
nařízení, doplněny dalšími dvoumístnými nebo přídavnými kódy (tzv. TARIC kódy; Tarif Intégré
Communautaire), které se uvádějí za osmimístnou položkou.
Příloha I nařízení je každoročně obměňována k datu 1. ledna, v souladu s přijatými
opatřeními v dané oblasti (čl. 12 odst. 1 nařízení). V nyní projednávané věci je, s ohledem
na období, v němž došlo k propuštění dotčeného zboží do celního režimu „volný oběh“
(26. 2. 2010, 11. 6. 2010, 29. 6. 2010 a 9. 7. 2010), relevantní její podoba ve znění nařízení Komise
(ES) č. 948/2009 ze dne 30. září 2009.
První část přílohy I obsahuje všeobecná pravidla pro výklad kombinované
nomenklatury a celních sazeb. Její hlava I oddíl A) se vztahuje k zařazování zboží pod konkrétní
kódy (tzv. Všeobecná pravidla pro výklad kombinované nomenklatury). Podle prvního
pravidla jsou názvy tříd, kapitol a podkapitol kombinované nomenklatury pouze orientační;
pro právní účely jsou pro zařazení směrodatná znění čísel a příslušných poznámek ke třídám
nebo kapitolám a následující ustanovení, pokud znění těchto čísel nebo poznámek nestanoví
jinak. Podle šestého pravidla je zařazení zboží do položek a podpoložek určitého čísla pro právní
účely stanoveno zněním těchto položek a podpoložek a příslušných poznámek k položkám
a podpoložkám, jakož i mutatis mutandis výše uvedenými pravidly, přičemž se rozumí,
že srovnávány mohou být pouze položky a podpoložky stejné úrovně. Není-li stanoveno jinak,
uplatňují se pro účely tohoto pravidla rovněž příslušné poznámky ke třídě a kapitole. Druhou část
přílohy I tvoří samotný celní sazebník, rozřazující, mimo jiné, jednotlivé druhy zboží do tříd,
kapitol, položek a podpoložek (kombinovaná nomenklatura).
Pro poskytnutí širšího vysvětlení k použití harmonizovaného systému zveřejňuje
Světová celní organizace pravidelně vysvětlivky k HS (v souzené věci vycházely celní orgány
i krajský soud z vysvětlivek ve znění účinném od roku 2007). Rovněž Evropská komise
vypracovává k zajištění použití kombinované nomenklatury vysvětlivky ke KN, a to na základě
čl. 9 odst. 1 písm. a) druhé odrážky nařízení, a zveřejňuje je pravidelně v Úředním věstníku
Evropské unie (v souzené věci jsou relevantní vysvětlivky uveřejněné v Úředním věstníku
Evropské unie dne 30. 5. 2008 pod číslem 2009/C 133/01, při zohlednění změn provedených
sdělením Komise uveřejněném tamtéž dne 10. 11. 2009 pod číslem 2009/C 268/05).
Obsah vysvětlivek ke KN, které nenahrazují vysvětlivky k HS, nýbrž jsou považovány
za jejich doplněk [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 12. 2007 ve věci Van Landeghem
(C-486/06)] a mají být konzultovány společně s nimi, musí být v souladu s ustanoveními
kombinované nomenklatury a nesmí měnit jejich dosah. Vysvětlivky ke KN tedy představují
legitimní prostředek pro výklad kombinované nomenklatury za předpokladu, že jejich znění
je v souladu se samotnými ustanoveními celního sazebníku (jeho výše uvedenými závaznými
částmi) a nemění jeho význam. Vysvětlivky ke KN tak musí respektovat šesté pravidlo
Všeobecných pravidel pro výklad kombinované nomenklatury, podle něhož musí být
zařazení zboží prováděno v závislosti na znění položek a podpoložek [k obdobnému závěru
dospěl Soudní dvůr i ve stěžovatelem zmíněném rozsudku ze dne 8. 7. 2004 ve věci Directeur
général des douanes et droits indirects v Waterman SAS (C-400/03), a nověji také v rozsudcích ze dne
12. 1. 2006 ve věci Algemene Scheeps Agentuur Dordrecht (C-311/04)] a ze dne 14. 4. 2011 ve věci
British Sky Broadcasting Group plc a Pace plc (spojené věci C-288/09 a C-289/09)].
Totéž platí obdobně i pro vysvětlivky k HS; oboje vysvětlivky tak sice významně
přispívají k výkladu dosahu jednotlivých položek celního sazebníku, nemají však závaznou právní
sílu. Obdobně jako v případě vysvětlivek ke KN i pro vysvětlivky k HS platí, že za situace, kdy
by jejich text byl v rozporu s kombinovanou nomenklaturou (například proto, že by je bylo
možné vnímat v porovnání se zněním názvů položek a podpoložek kombinované nomenklatury
jako restriktivní), nebylo by k nim možné přihlížet [srov. například již opakovaně zmiňovaný
rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 2. 2009 ve věci Staatssecretaris van Financiën v Kamino
International Logistics (C-376/07), zejména body 47 až 50, či (ve vztahu k vysvětlivkám KN),
rozsudek ze dne 22. 11. 2012 ve spojených věcech Digitalnet OOD (C-320/11 a C-383/11), Cifrova
kompania OOD (C-330/11) a M SAT CABLE AD (C-382/11]. Pouze pro doplnění Nejvyšší
správní soud uvádí, že se v minulosti k povaze vysvětlivek k HS vyjádřil v rozsudku ze dne
13. 5. 2004, č. j. 1 As 9/2003 - 90, v tom smyslu, že pramenem vnitrostátního práva nejsou
rozhodnutí Výboru pro Harmonizovaný systém Světové celní organizace, ani vysvětlivky k HS,
vydávané touto mezinárodní organizací. Tyto akty nejsou adresovány vnitrostátním subjektům,
ale smluvním stranám Mezinárodní úmluvy o harmonizovaném systému popisu a číselného
označování zboží. Povinnost zajistit soulad vnitrostátního práva s pravidly popisu a číselného
označování zboží, jakož i s jejich výkladem, tak stíhá Českou republiku, která ji může splnit jedině
tak, že je učiní vnitrostátně závaznými některými ze způsobů recepce. Bez ohledu na to,
že ustanovení čl. 10 Ústavy doznalo přijetím ústavního zákona č. 395/2001 Sb., určitých změn
a že ke dni vstupu České republiky do Evropské unie došlo k přesunu pravomocí v oblasti cel
ve prospěch Evropské unie (jedná se nyní o tzv. výlučnou pravomoc ve smyslu čl. 3 Smlouvy
o fungování Evropské unie), náhled zdejšího soudu na závaznost vysvětlivek k HS plně
koresponduje ustálené judikatuře Soudního dvora.
Přejde-li Nejvyšší správní soud do konkrétní roviny nyní posuzované věci, lze
ve stručnosti zopakovat, že spor mezi žalobcem a stěžovatelem tkví v sazebním zařazení výrobku
označeného jako „SKD TFT LCD Monitor“, který představuje část TFT LCD monitoru, pod
konkrétní kód kombinované nomenklatury. Zatímco stěžovatel dospěl k závěru, že nejsou
splněny podmínky pro zařazení do podpoložky č. 8529 90 20, a proto musí být zboží zařazeno
do podpoložky 8529 90 92, žalobce pro postup stěžovatele neshledal opodstatnění. Je přitom
zřejmé, že kritériem pro nemožnost zařazení výrobku pod kód 8529 90 20 má být existence audio
okruhu v deklarovaném výrobku, která má za následek, že finální produkt (TFT LCD monitor)
nemůže být zařazen do podpoložky 8528 51 00, kterou podpoložka 8529 90 20 výslovně zmiňuje,
ale že musí být zahrnut do „zbytkové kategorie“ podpoložky 8529 90 92. Ačkoli tedy stěžovatel
ve svém rozhodnutí správně podotkl, že podstatou sporu není zařazení finálního produktu, nýbrž
jen jedné z jeho částí či součástí, z dosavadního průběhu řízení o doměření cla není pochyb o
tom, že se správné určení kódu kombinované nomenklatury pro žalobcem dovážené zboží
odvíjí od sazebního zařazení kompletního výrobku.
Nejprve je vhodné předeslat, že výrobky výpočetní techniky v zásadě dovoznímu clu
podléhat nemají, a to na základě Dohody o obchodu s produkty informačních technologií (Agreement on trade
in information technology products ; dále jen „ITA”), uzavřené v rámci Světové obchodní organizace
(dále jen „WTO“), jejíž uzavření bylo iniciováno ministerskou deklarací ze dne 13. 12. 1996
o obchodu s výrobky informačních technologií. Tato dohoda byla jménem Evropské unie
schválena rozhodnutím Rady 97/359/ES ze dne 24. 3. 1997, o odstranění cel pro produkty
informačních technologií. Dohoda ITA uvádí ve svém odstavci 1, že obchodní režim každé
strany by se měl vyvíjet způsobem, který zlepšuje přístup na trh pro produkty informačních
technologií. Jak Evropská komise, tak i některé členské státy, mají sice obecně snahu vykládat
dotčenou dohodu restriktivně (tj. maximálním omezováním rozsahu výrobků, u kterých tato
dohoda zaručuje osvobození od cla), nicméně přestože je přímé uplatňování dohod WTO
v právu Evropské unie velmi problematické, na základě povinnosti konformního výkladu
s mezinárodněprávními závazky, musí být při výkladu kombinované nomenklatury řádně
zohledněno jasné upřednostnění volného pohybu výrobků výpočetní techniky
nezatíženého clem, obsažené v této dohodě [v tomto smyslu vyznívají rozsudky Soudního
dvora ze dne 10. 9. 1996 ve věci Komise v. Německo (C-61/94), a ze dne 6. 7. 2010 ve věci Monsanto
Technology (C-428/08)]. Dohoda ITA totiž hovoří jednoznačně ve prospěch volného, cly
nezatíženého, pohybu výrobků výpočetní techniky, u nichž je uznávána „(…) klíčová úloha (…)
ve vývoji informačních odvětví a v dynamickém růstu světové ekonomiky.“. Nejvyšší správní soud k této
problematice odkazuje zejména na rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 4. 2011 ve věci British
Sky Broadcasting Group plc a Pace plc (spojené věci C-288/09 a C-289/09), bod 83, ze kterého
vyplývá, že „i když ustanovení takové dohody, jako je ITA, nemají takovou povahu, aby jednotlivcům
zakládala práva, kterých by se tito jednotlivci mohli dovolávat přímo před soudem na základě práva Unie, platí,
že pokud existuje právní úprava Unie v předmětné oblasti, přednost mezinárodních dohod uzavřených Unií před
ustanoveními sekundárního práva Unie velí vykládat posledně uvedená ustanovení v co největším možném rozsahu
v souladu s těmito dohodami.“
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda se k sazebnímu zařazením shodných
komponentů pro LCD monitory (či alespoň zařazením kompletních monitorů, jejichž částí
či součástí má žalobcem dovážené zboží být) již v minulosti nevyjádřil v některém ze svých
rozhodnutí Soudní dvůr, přičemž zjistil, že tomu tak nebylo. Z rozsudků Soudního dvora, které
se zabývaly sazebním zařazením zboží pod kódy kombinované nomenklatury minimálně
u výrobků podobného charakteru, se potom Nejvyšší správní soud pokusil vyvodit alespoň
obecnější principy, které by bylo možno vztáhnout i na souzenou věc, jakkoli je to, s ohledem
na výrazně kazuistický charakter takových rozsudků, poměrně obtížné.
První z těchto obecných principů je možné vyjádřit jako nezbytné úsilí hledat (za účelem
zajištění právní jistoty a usnadnění kontrol) rozhodující kritérium pro sazební zařazení zboží
v objektivních charakteristikách a vlastnostech tohoto zboží, jak jsou definovány zněním
položky KN a poznámek k třídám nebo kapitolám [viz např. rozsudky Soudního dvora ze dne
18. 7. 2007 ve věci Olicom (C-142/06), ze dne 20. 5. 2010 ve věci Data I/O (C-370/08) a ze dne
16. 12. 2010 ve věci Skoma-Lux s. r. o. v Celní ředitelství Olomouc (C-339/09)]. Dalším (objektivním)
kritériem pro sazební zařazení je účel použití výrobku, pokud je inherentní tomuto výrobku,
což musí být možné posoudit v závislosti na objektivních charakteristikách a vlastnostech zboží
[viz rozsudky Soudního dvora ze dne 1. 6. 1995 ve věci Thyssen Haniel Logistic (C-459/93), ze dne
5. 4. 2001 ve věci Deutsche Nichimen (C-201/99) nebo ze dne 8. 12. 2005 ve věci Possehl Erzkontor
(C-445/04)]. Konečně, podle ustálené judikatury platí, že význam a dosah pojmů, které právo
Společenství nijak nedefinuje, je třeba určit v souladu s jejich obvyklým smyslem
v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém jsou použity, a cílům, které
sleduje právní úprava, jejíž jsou součástí [v tomto smyslu hovoří zejména rozsudek Soudního
dvora ze dne 10. 3. 2005 ve věci easyCar (C-336/03), odstavec 21 a v něm citovaná souladná
prejudikatura Soudního dvora].
Pokud jde o samotnou úpravu celního sazebníku, třída XVI zahrnuje vedle kapitoly 84
také kapitolu 85, obsahující první ze sporných položek, a to položku 8528, jejíž nadpis zní
„Monitory a projektory, bez vestavěného televizního přijímacího přístroje; televizní přijímací přístroje, též
s vestavěnými rozhlasovými přijímači nebo s přístroji pro záznam nebo reprodukci zvuku nebo obrazu“. Do této
položky je včleněna mj. i podpoložka 8528 51 00 s názvem „(Ostatní monitory) Typu používaného
výhradně nebo hlavně v systému automatizovaného zpracování dat čísla 8471“. Další spornou položkou
je v souzeném případě položka 8529 nazvaná jako „Části a součásti vhodné pro použití výhradně nebo
hlavně s přístroji čísel 8525 až 8528“. V rámci ní se nachází podpoložka 8529 90 20, označená jako
„Části a součásti přístrojů podpoložek 8525 60 00, 8525 80 30, 8528 41 00, 8528 51 00 a 8528 61 00“
a podpoložka 8529 90 92 s názvem „Ostatní - Pro televizní kamery podpoložek 8525 80 11
a 8525 80 19 a přístroje čísel 8527 a 8528“.
Jak bylo již výše uvedeno, spor mezi stěžovatelem a žalobcem je o zařazení dovezeného
zboží pod podpoložku 8529 90 20 nebo podpoložku 8529 90 92. Má-li být zboží zařazeno
(s nulovou celní sazbou) pod podpoložku prvně zmiňovanou, musí být postaveno najisto,
že kombinovaný stroj, jehož má být součástí, je strojem podpoložky 8528 51 00; v opačném případě
by se jednalo o součást jiného kombinovaného stroje položky 8528, ve „zbytkové“ kategorii
podpoložky 8529 90 „ostatní“. Pro posouzení věci je tedy klíčové určit, zda onen kombinovaný stroj
(TFT LCD Monitor), lze pod podpoložku 8528 51 00 zahrnout, či nikoli.
Podle vysvětlivek k HS pro položku 85.28 písmeno A) bod 1), na nichž stěžovatel
sazební zařazení dováženého zboží založil, platí, že mezi monitory typu používaného výhradně
nebo hlavně v systému automatizovaného zpracování dat čísla 8471 patří ty monitory, které: „(…)
jsou schopny přijímat signál pouze z centrální procesorové jednotky zařízení pro automatizované zpracování dat,
a proto nejsou schopny reprodukovat barevný obraz z kompozitního (složeného) videosignálu, jehož tvar vlny
odpovídá vysílacímu standardu (NTSC, SECAM, PAL, D-MAC, atd.). Jsou vybaveny konektory
charakteristickými pro systémy zpracování dat [např. RS-232C převodníkem (interface), DIN nebo SUB-D
konektory] a nemají audio obvod. (…)“. Jak ale vyplývá z výše citovaných rozsudků Soudního dvora,
vysvětlivky (lhostejno, zda ke KN či k HS) nejsou právně závazným výkladovým vodítkem
za situace, kdy jejich textace nepřípustně zužuje dosah znění položek a podpoložek
kombinované nomenklatury. Nejvyšší správní soud si proto musel nejprve položit otázku, zda
vysvětlivky k HS pro položku 85.28 k této nepřípustné restrikci nevedou. Odpověď na tuto
otázku byla poněkud ztížena tím, že v rozhodné době (tj. k okamžiku propuštění dováženého
zboží do celního režimu volného oběhu) nebylo k dispozici prakticky žádné jiné interpretační
vodítko (tedy jakékoli jiné objasnění dosahu položky 8528 a podpoložky 8528 51 00), neboť
žádný pro souzenou věc relevantní a použitelný text neobsahovaly ani vysvětlivky ke KN,
a z poznámek ke třídě XVI bylo možné použít pouze tu, která je poměrně obecně koncipována
v bodu 3 (způsob určení zařazení kombinovaných strojů dle hlavní vykonávané funkce).
Při respektování prvního a šestého pravidla Všeobecných pravidel pro výklad
kombinované nomenklatury proto Nejvyšší správní soud vyšel ze znění položky 8528 (Monitory
a projektory, bez vestavěného televizního přijímacího přístroje; televizní přijímací přístroje, též s vestavěnými
rozhlasovými přijímači nebo s přístroji pro záznam nebo reprodukci zvuku nebo obrazu) a podpoložky
8528 51 00 (Ostatní monitory typu používaného výhradně nebo hlavně v systému automatizovaného zpracování
dat čísla 8471) a toto znění porovnal s textem vysvětlivek k HS pro položku 85.28. Dospěl poté
k závěru, že není v rozporu se zněním podpoložky 8528 51 00, pokud „ostatní monitory“ (rozuměj
jiné, než s obrazovkou typu CRT, předpokládané podpoložkou 8528 41 00) užívané výhradně
nebo hlavně v systému automatizovaného zpracování dat čísla 8741 obsahují audio obvod/okruh.
Z hlediska znění podpoložky 8528 51 00 je totiž stěžejním kritériem a současně charakterizujícím
rysem tohoto typu monitoru účel jeho použití. Text vysvětlivek k HS pro položku 85.28
[písmeno A) bod 1)] tedy má fakticky za následek zúžení množiny LCD monitorů, jež
mohou být užity v systému automatizovaného zpracování dat čísla 8741, aniž by však toto
zúžení bylo předvídáno přímo zněním příslušné položky a podpoložky kombinované
nomenklatury. Tento restriktivní účinek by byl obhajitelný pouze v případě, pokud by kritérium
existence audio obvodu uvedeného v bodě 1 písmena A) vysvětlivek k HS řešilo například
interpretační nesoulad mezi položkou 85.28 a položkou jinou; pak by ale tato jiná položka musela
být explicitně označena.
Za této situace (jak ostatně nepřímo naznačil i krajský soud ve svém rozsudku,
v posledním odstavci na straně šesté), si měl stěžovatel především položit otázku, zda předmětný
finální produkt (TFT LCD monitor) funguje či má fungovat výlučně (viz slovo „výhradně“) nebo
alespoň převážně (viz slovo „hlavně“) v systému automatizovaného zpracování dat čísla 8471.
Pokud by stěžovatel dospěl ke kladné odpovědi na tuto otázku, nemusel by se již (ve smyslu výše
uvedeného závěru) zabývat tím, zda finální produkt (monitor) bude obsahovat i komponent,
který mu umožní plnit také jinou, vedlejší, funkci (reprodukci zvuku). Pouze tehdy, pokud
by bylo bez pochybností prokázáno, že LCD monitor, jehož součástí má dovážený komponent
SKD TFT LCD monitor být, je určen v převažující míře pro výkon jiné funkce, než
zobrazovací jednotky v systému automatizovaného zpracování dat čísla 8471, bylo by možné
přesvědčivě zpochybnit sazební zařazení tohoto LCD monitoru do podpoložky 8528 51 00.
K prakticky shodným úvahám nutně vede i znění poznámky 3 k třídě XVI celního
sazebníku. Pokud totiž finální produkt (LCD monitor) může díky přítomnosti audio okruhu
a vestavěných reproduktorů vykonávat nejen funkci zobrazovací, ale rovněž funkci reprodukce
zvuku, pak je třeba se ptát, která z těchto funkcí je hlavní a která vedlejší. Opět je tedy nutno
zaměřit se na účel, k němuž má daný monitor sloužit. Podle mínění Nejvyššího správního
soudu je pro daný monitor primární schopnost přenosu obrazu a schopnost reprodukce zvuku
[ať již přímo, prostřednictvím vestavěných reproduktorů, nebo „nepřímo“ zapojením přídavných
reproduktorů do příslušného výstupu] je jen sekundární. Schopnost reprodukce zvuku (ať již
ze systému automatizovaného zpracování dat čísla 8741 či z jiného zdroje) tedy nečiní sama
o sobě z finálního LCD monitoru bez dalšího televizní obrazovku či videomonitor. To ostatně
odpovídá závěrům, které předestřel Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. 2. 2009 ve věci
Staatssecretaris van Financiën v Kamino International Logistics (C-376/07), z něhož vychází doporučení
Tarifní komise, na němž stěžovatel své rozhodnutí založil. Na rozdíl od nyní souzené věci sice
Soudní dvůr ve zmiňovaném rozsudku neshledal, že by vysvětlivky k HS pro položku 85.28
v bodech 1 až 5 části D v tehdy účinném znění [citovaný bod 1 části D se prakticky shoduje
s bodem 1 části A aktuálního znění vysvětlivek] kolidovaly s dikcí závazné části kombinované
nomenklatury (tj. zněním položek a podpoložek a příslušných poznámek ke třídám, kapitolám,
položkám či podpoložkám), nicméně kritériem přítomnosti audio obvodu se vůbec nezabýval
a svou pozornost soustředil ryze na počet a druh konektorů, jimiž jsou takové monitory
vybaveny. Konečně, v procesu odstraňování pochybností, zda je či není určité zařízení určeno
výhradně nebo hlavně k použití v systému automatizovaného zpracování dat čísla 8741 a zda
má či nemá být zatíženo dovozním clem, je třeba pamatovat i na výše zmíněné závazky Evropské
unie v rámci dohody ITA, a při vědomí její existence vykládat celní sazebník v maximální možné
míře v souladu s účelem, pro který byla přijata.
Lze tedy uzavřít, že z výše vyložených důvodů nemohou být vysvětlivky k HS pro
položku 85.28 [písmeno A) bod 1)], stran přítomnosti zvukového okruhu, závazným
interpretačním vodítkem, neboť jejich text koliduje se zněním příslušné položky
kombinované nomenklatury (nepřípustně zužuje její dosah). Takový výklad se dostává též
do kolize s požadavkem na posuzování zboží ve smyslu jeho (hlavního) účelu použití.
Proto také zcela odpadá interpretační dilema předestřené krajským soudem v napadeném
rozsudku, zda je slovní spojení „(bez vestavěného zařízení pro reprodukci zvuku)“, užité v této
vysvětlivce, pouhým upřesněním požadavku, aby LCD monitor neměl audio obvod, či zda
přítomnost vestavěného zařízení pro reprodukci zvuku je jedinou výjimkou, kdy lze existenci
audio okruhu v LCD monitoru tolerovat. Ze stejného důvodu není nutno trvat ani na podání
definice pojmu „audio obvod“, ani na popisu „vestavěného zařízení pro reprodukci zvuku“ ze strany
stěžovatele, jak to požadoval krajský soud. Logicky vzato, je potom bezpředmětné zabývat se tím,
zda rozhodnutí stěžovatele trpí nepřezkoumatelností proto, že stěžovatel výše uvedenou
formulační dvojakost textu doporučení Tarifní komise sám neodhalil a náležitě neobjasnil, a ani
tím, zda srozumitelně interpretoval pojmy v tomto doporučení použité.
S ohledem na výše uvedené zbývá Nejvyššímu správnímu soudu vyjádřit se k otázce, která
má pro účastníky zásadní význam, tedy k tomu, pod jaký kód kombinované nomenklatury
má být zařazeno žalobcem dovážené zboží (SKD TFT LCD Monitor). Jak již bylo uvedeno,
sazební zařazení tohoto komponentu se nepochybně odvíjí od zařazení finálního produktu,
k jehož montáži je určen, a proto je z povahy věci možné teprve poté, co bude postaveno
na jisto, jakou funkci a v jaké míře plní kompletní TFT LCD monitor. Shodně, jako při
posuzování sazebního zařazení finálního produktu, je pak třeba respektovat první a šesté
pravidlo Výkladových pravidel ke kombinované nomenklatuře a nadto rovněž poznámky
ke třídě XVI. Nejvyšší správní soud opětovně odkazuje zejména na poznámku č. 3 (zahrnující
mj. také výše uvedenou kapitolu 85 a položku 8528), ze které se podává, že není-li stanoveno
jinak, kombinované stroje, sestávající ze dvou nebo více strojů sestavených společně do formy
celku a jiné stroje konstruované k vykonávání dvou nebo více funkcí, které se vzájemně doplňují
nebo střídají, se zařazují, jako kdyby sestávaly pouze z té části, která vykonává hlavní funkci
charakterizující celek, nebo jako by byly strojem, který vykonává hlavní funkci charakterizující
celek; to vše při současném použití poznámky 2 b) ke třídě XVI, podle níž se ostatní části
a součásti, jsou-li vhodné pro použití výhradně nebo hlavně s konkrétním druhem stroje
nebo s několika stroji téhož čísla (včetně strojů čísel 8479 nebo 8543) zařazují jako tyto
stroje, ke kterým náleží, nebo do odpovídajících čísel (8409, 8431, 8448, 8466, 8473, 8503,
8522, 8529 nebo 8538; aplikaci poznámky 2 a) vylučuje znění poznámky 2 b), které je vůči
ní ve vztahu speciality.
Pro úplnost považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit se též k otázce
(i)relevantnosti žalobcem předložených ZISZ. Zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 2. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 4/2012 - 37, publikovaném pod č. 2630/2012 Sb. NSS, konstatoval, že účastník řízení
může v rámci řízení o uložení cla zpochybnit uložení cla tím, že jako důkaz předloží ZISZ, která
byla vydána v jiném členském státě, jiné osobě pro totožné zboží. Celní orgán musí v řízení
o uložení cla k takové závazné informaci přistupovat jako k důkaznímu prostředku ve smyslu
§31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (nyní §93 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád). ZISZ, jakožto důkazu, se tak může dovolávat i jiná osoba než oprávněná osoba,
na jejíž žádost byla ZISZ vydána. Při neexistenci komunitární právní úpravy týkající se pojmu
důkaz, jsou totiž v zásadě přípustné všechny důkazní prostředky, které procesní právo členských
států připouští v řízeních podobných řízení upravenému v článku 243 nařízení Komise (EHS)
č. 2454/93 [viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 23. března 2000, Met-Trans
a Sagpol, C-310/98 a C-406/98]. Odmítnout tedy a priori ZISZ vydané zahraničními celními
orgány, coby důkaz v řízení o celním zařazení zboží, znamená porušit principy dokazování
v tomto typu řízení. Na straně druhé ovšem nelze přehlédnout, že mezi žalobcem a stěžovatelem
nepanovala shoda ohledně faktu, zda se předložené ZISZ skutečně týkají totožného zboží, neboť
žalobce (podle mínění stěžovatele) nepodal v řízení o doměření cla přesvědčivé důkazy o shodě
dováženého výrobku (resp. finálního produktu, jehož má být součástí) s výrobky, pro něž byly
ZIZS v zahraničí vydány. Pokud by tento argument celních orgánů obstál, jednalo
by se o vypořádání důkazního prostředku ve smyslu jeho neosvědčení jako důkazu; proti
takovému postupu by principiálně nebylo možné nic namítat.
Konečně, pokud jde o tvrzení žalobce, že stěžovatel svým postupem porušil čl. 244 a 248
nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, když k doměření cla přistoupil před vydáním ZISZ,
ač mu bylo známo, že žalobce o tuto ZISZ v květnu roku 2010 požádal Celní ředitelství Praha,
byť ke dni vydání rozhodnutí o odvolání proti platebním výměrům stále vydána nebyla, tento
názor zdejší soud nesdílí. Jakkoli by měl žalobcem navrhovaný postup nepochybně své logické
opodstatnění, z citovaných článků nařízení nevyplývá, že by byl obligatorní.
Nejvyšší správní soud proto (stejně jako krajský soud) shledal důvody pro zrušení
rozhodnutí stěžovatele, byť z poněkud odlišných důvodů. Při posouzení klíčové sporné právní
otázky dospěl k závěru, že zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení krajskému soudu
k dalšímu řízení by postrádalo praktického smyslu, neboť nové soudní rozhodnutí by pouze
nahradilo část stávajícího odůvodnění jinou právní argumentací při zachování téhož výroku;
to by nemohlo přinést pozitivní zvrat v právním postavení stěžovatele. Za situace, kdy bylo ratio
decidendi rozsudku krajského soudu i přes vytknuté vady zachováno (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod
č. 1865/2009 Sb. NSS), zdejšímu soudu nezbylo, než za podmínek vyplývajících z ustanovení
§110 odst. 1 in fine s. ř. s., rozsudkem kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, tomu náleží náhrada nákladů řízení
zahrnující odměnu za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele) podle
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, kdy za tento
jeden úkon právní služby příslušela částka 2100 Kč [§7 bod 5., v návaznosti na §9 odst. 3
písm. f) advokátního tarifu], a dále 1 x režijní paušál ve výši 300 Kč k jednomu úkonu podle §13
odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu