ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.93.2013:19
sp. zn. 5 As 93/2013 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: J. H., zast. opatrovníkem Organizací pro pomoc uprchlíkům, o. s., se sídlem Kovářská
4, Praha 9, proti žalované: Státní veterinární správa ČR, se sídlem Slezská 7, Praha 2, o kasační
stížnosti opatrovníka žalobce Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s., se sídlem Kovářská 4,
Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013, č. j. 8 Ca 339/2009 – 51,
takto:
I. Stěžovateli se p ř i z n á v á osvobození od soudních poplatků.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013, č. j. 8 Ca 339/2009 – 51,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 11. 2009, č. j. SVS/3952/2009, žalovaná zamítla odvolání
žalobce, státního příslušníka Slovenské republiky, a potvrdila rozhodnutí Krajské veterinární
správy pro Karlovarský kraj ze dne 18. 8. 2009, č. j. 2009/4491/KVSK/HYG/131P, jímž byla
žalobci uložena pokuta za správní delikt dle zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně
některých souvisejících zákonů (veterinární zákon). Proti rozhodnutí žalované podal
žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 8 Ca 339/2009 – 30, zamítl. Městskému soudu se však nepodařilo rozsudek žalobci doručit,
neboť se žalobce podle sdělení provozovatele poštovních služeb z jím uvedené adresy
odstěhoval. Městskému soudu se poté nepodařilo adresu pobytu žalobce zjistit.
Z uvedených důvodů městský soud usnesením ze dne 7. 10. 2013, č. j. 8 Ca 339/2009 –
51, ustanovil dle §29 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. žalobci opatrovníka za účelem
doručení předmětného rozsudku. Opatrovníkem byla ustanovena Organizace pro pomoc
uprchlíkům, o. s.
Ustanovený opatrovník (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že se zabývá právním a sociálním poradenstvím týkajícím se pobytových
otázek cizinců, popř. žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a osob s udělenou mezinárodní
ochranou. Důvody pro své ustanovení opatrovníkem žalobci však z napadeného usnesení
nevyplývají. Dle §29 odst. 4 o. s. ř. může být opatrovníkem ustanovena i jiná osoba než advokát,
jen jestliže s tím souhlasí. Stěžovatel v kasační stížnosti pak s ustanovením opatrovníkem
v nynějším řízení vyslovil nesouhlas, přitom upozornil na to, že za účelem projevení souhlasu
nebyl předem městským soudem kontaktován.
Z napadeného usnesení nevyplývá, proč byl opatrovníkem ustanoven stěžovatel,
a ne některý z advokátů. Stěžovatel své finanční prostředky získává pouze z projektů, které
se týkají právního poradenství ohledně pobytových otázek cizinců, avšak občané Evropské unie
pod žádný z takových projektů nespadají. Z funkce opatrovníka přitom plynou jisté povinnosti,
přičemž by vyřizování agendy spojené s opatrovnictvím bylo vykonáváno pracovníky, kteří mají
odlišnou náplň práce. Funkce opatrovníka také není stěžovateli hrazena (na rozdíl od advokátů).
Napadené rozhodnutí tak není přezkoumatelné, neboť neuvádí důvody, pro které je stěžovatel
nejvhodnějším opatrovníkem pro ochranu práv žalobce v řízení proti rozhodnutí žalované,
kterou je Státní veterinární správa ČR. Nutnost odůvodnění rozhodnutí o ustanovení opatrovníka
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přitom Nejvyšší správní soud potvrdil
i ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 Azs 55/2008 – 79, www.nssoud.cz.
Stěžovatel dodal, že nemůže ustanovení své osoby jako opatrovníka akceptovat, navíc bez
podrobného odůvodnění. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle níž není
občanské sdružení povinno danou funkci přijmout, a pokud tak činí, pak dobrovolně.
V návaznosti na uvedené pak stěžovatel rovněž požádal o osvobození od soudních
poplatků pro řízení o kasační stížnosti. Z jím popsaného způsobu jeho financování plyne,
že nemá žádné volné prostředky, které by mohl využít na soudní poplatky. Případ žalobce,
který je občanem Evropské unie a brojí proti rozhodnutí Státní veterinární správy, nelze podřadit
pod žádný z projektů, z jehož prostředků stěžovatel financuje svou činnost, přičemž finance
z těchto projektů jsou účelově vázány.
Žalobce ani žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud nejprve uvážil o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních
poplatků pro řízení o kasační stížnosti.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
V daném případě má zdejší soud za to, že stěžovatel splňuje podmínky pro úplné
osvobození od soudních poplatků, neboť jeho majetkové poměry neumožňují ani zaplacení
sníženého soudního poplatku. Stěžovatel je neziskovou organizací a nedisponuje žádnými
prostředky, z nichž by mohl hradit náklady řízení o kasační stížnosti. Příspěvky a dotace jsou
stěžovateli poskytovány na konkrétní projekty a jsou tedy účelově vázány.
Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikovaného pod č. 2099/2010 Sb. NSS, plyne, že „[p]ři posuzování
podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická
osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě
setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností
je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36
odst. 3 s. ř. s.“. Nejvyšší správní soud neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ
vědomého uspořádání činnosti stěžovatele tak, aby nemohl krýt obvyklé a nezbytné náklady
spojené s jeho činností. V této fázi řízení totiž stěžovatel nekoná v rámci svého poslání
(poskytování sociální a právní pomoci uprchlíkům a cizincům), nýbrž se sám za sebe brání
postupu městského soudu. Nejde tedy o situaci, kdy by stěžovatel brojil proti postupu městského
soudu jménem jím zastupovaného cizince, a tudíž v rámci svého poslání.
Jelikož stěžovatel prokázal splnění zákonných podmínek pro úplné osvobození
od soudních poplatků, rozhodl zdejší soud dle §36 odst. 3 s. ř. s. tak, že se stěžovateli přiznává
osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatele jedná pověřený zaměstnanec, který
má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s). Ač stěžovatel nebyl účastníkem řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalované, je jedním z adresátů napadeného usnesení městského soudu o ustanovení opatrovníka
a je tedy oprávněn proti němu podat kasační stížnost (§102 s. ř. s. per analogiam).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že výkon funkce opatrovníka je pro občanské sdružení
vždy vztahem soukromoprávním (byť založeným rozhodnutím soudu) a s tímto ustanovením
musí daný subjekt vyjádřit (alespoň konkludentně) souhlas (§29 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §64
s. ř. s.). Proti jeho vůli tedy není možné jej do funkce opatrovníka ustanovit (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, http://nalus.usoud.cz, dále pak
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 Azs 55/2008 - 79,
www.nssoud.cz).
Již ze samotné této skutečnosti, že jinou osobu než advokáta nelze do funkce opatrovníka
ustanovit proti její vůli, jakož i z toho, že městský soud si neobstaral předem souhlas stěžovatele
s ustanovením do funkce opatrovníka (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 1 As 34/2007 – 48, www.nssoud.cz), a to navíc ve věci, která zcela zjevně nespadá do oblasti
azylového a cizineckého práva, v níž stěžovatel působí, je zřejmé, že napadené usnesení nemůže
obstát.
Lze souhlasit i s tím, že napadené usnesení městského soudu není dostatečně
odůvodněno. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. zmiňovaný
rozsudek ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 Azs 55/2008 – 79, nebo rozsudek ze dne 13. 3. 2013,
č. j. 7 As 192/2012 – 30, oba dostupné na www.nssoud.cz) musí být usnesení o ustanovení
opatrovníka vždy odůvodněno, neboť opatrovník má právo být seznámen s důvody svého
ustanovení. Odůvodnění napadeného usnesení ovšem obsahuje, vedle odkazu na zákonné
ustanovení, podle něhož bylo postupováno, pouze sdělení, že pobyt žalobce se nepodařilo zjistit
ani ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a že se žalobce na poslední známé adrese nevyskytuje.
Městský soud dodal, že žalobce, jako cizí státní příslušník, nesplnil svou povinnost nahlásit
změnu svého pobytu Ministerstvu vnitra. Takovéto odůvodnění nesplňuje podmínku
přezkoumatelnosti, neboť z něj není patrné, jak byla naplněna zákonná kritéria pro ustanovení
opatrovníka (§29 odst. 3 o. s. ř.), např. proč se soud nepokusil zjistit, zda nemá žalobce rovněž
místo pobytu ve Slovenské republice, na které by mu bylo možné doručovat.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Městský
soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
Na městském soudu bude, aby ověřil, zda i nadále není pobyt žalobce znám a zda mu
nelze doručit ani na případně zjištěnou adresu v cizině, a bude-li tato podmínka pro ustanovení
opatrovníka splněna, uváží, jaká osoba by byla nejvhodnějším opatrovníkem vzhledem k povaze
věci. Co se týká stěžovatele, je třeba vzít na vědomí, že se svým ustanovením opatrovníkem
v předmětné věci nesouhlasí.
V běžných případech má o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodnout krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.). V dané věci je však třeba vzít v úvahu to, že Městský soud Praze
již o žalobě proti rozhodnutí žalované meritorně rozhodl svým rozsudkem ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 8 Ca 339/2009 – 30, a k pravomocnému skončení tohoto řízení tedy zbývá již jen doručit
tento rozsudek žalobci, k čemuž městský soud směřoval právě nyní rušeným usnesením
o ustanovení opatrovníka. V dalším řízení před městským soudem již tedy nemusí být prostor
k tomu, aby městský soud rozhodl rovněž o nákladech předmětného řízení o kasační stížnosti,
navíc stěžovatel již nebude nadále účastníkem ani zástupcem žalobce v daném řízení
před městským soudem. Z těchto důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti přímo v tomto rozsudku.
Stěžovatel měl v tomto řízení plný úspěch, měl by tedy právo na náhradu nákladů řízení
vůči těm účastníkům řízení, kteří ve věci úspěch neměli (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Stěžovateli však žádné náklady nad rámec běžné činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly,
neboť stěžovatel nebyl v tomto řízení zastoupen advokátem a od placení soudního poplatku byl
soudem osvobozen. Navíc, i kdyby stěžovatel v řízení o kasační stížnosti určité náklady vynaložil,
úspěch stěžovatele s jeho kasační stížností by bylo lze za daných okolností jen stěží zároveň
považovat za neúspěch žalobce či žalované a připisovat jim tak povinnost k náhradě nákladů
řízení stěžovateli. Taková situace by byla řešitelná pouze postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. prosince 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu