ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.61.2013:34
sp. zn. 6 Ads 61/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci
žalobkyně: E. K., zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem Převrátilská 330,
390 01 Tábor, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225
08 Praha 5, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. února 2013, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
17. června 2013, č. j. 2 Ad 23/2013 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Žalobkyně, ročník 1982, trpí duševním onemocněním (paranoidní schizofrenií),
které u ní bylo diagnostikováno v roce 2005, kdy se u ní začaly objevovat psychické problémy
při studiu na vysoké škole. Od svých 22 let je léčena psychiatricky, v roce 2007 byla
pro své duševní onemocnění plně invalidizována. Byla léčena na psychiatrickém oddělení Tábor,
v psychiatrických léčebnách Jihlava, Havlíčkův Brod a Bohnice. V současné době je léčena
ambulantně, je medikována. Absolvovala střední zemědělskou školu, vysokoškolské studium
nedokončila vlivem svého onemocnění. Činnost odpovídající svému vzdělání nikdy
nevykonávala; pracovala jen v chráněném prostředí jako dělnice, kuchařka, servírka, uklízečka
a v jiných pomocných profesích. V roce 2011 jí byla invalidita snížena na první stupeň pro remisi
onemocnění.
[2] Rozhodnutím ze dne 13. listopadu 2011 č. j. X žalovaná zamítla žádost žalobkyně o
zvýšení invalidního důchodu pro zhoršení zdravotního stavu, neboť dospěla na základě posudku
posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Tábor MUDr. J. K. ze dne 5.
listopadu 2012 (dále jen „posudek OSSZ Tábor“) k závěru, že je invalidní pro invaliditu prvního
stupně. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky, jež žalovaná rozhodnutím ze dne 11.
února 2013 č. j. X1 zamítla a své předchozí rozhodnutí potvrdila, neboť podle posudku lékařky
České správy sociálního zabezpečení, pracoviště České Budějovice, MUDr. V. M. ze dne 5. února
2013 (dále jen „posudek ČSSZ“) poklesla její pracovní schopnost v důsledku dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu o 45 % podle vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví
procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje
posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), což
odpovídá invaliditě prvního stupně; míra poklesu pracovní schopnosti byla určena podle kapitoly
V položky 3 písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, určená procentní výměra nebyla
podle §3 vyhlášky měněna.
[3] Proti rozhodnutí žalované o námitkách podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). V ní namítala nesprávné zhodnocení svého
zdravotního stavu posudkovými lékaři žalované; podle ní měl být její zdravotní stav hodnocen
jako těžké postižení podle kapitoly V položky 3 písm. d) přílohy k vyhlášce o posuzování
invalidity. Krajský soud však rozsudkem ze dne 17. června 2013 č. j. 2 Ad 23/2013-31
pro nedůvodnost zamítl. Krajský soud vyšel z posudku Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2013 (dále jen „posudek PK MPSV“),
jež také za příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu označila paranoidní schizofrenii,
způsobující pokles pracovní schopnosti o 45 % podle kapitoly V položky 3 písm. c) přílohy
k vyhlášce o posuzování invalidity.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Rozsudek krajského soudu ze dne 17. června 2013 č. j. 2 Ad 23/2013-31 napadla
žalobkyně kasační stížností (dále jen „napadený rozsudek“ a „stěžovatelka“) z deklarovaného
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřovala v následujícím:
a) PK MPSV ani krajský soud nepřihlédly k §3 odst. 2 a §5 vyhlášky o posuzování
invalidity, ač stěžovatelka opakovaně uváděla, že v dosavadním životě pro duševní nemoc
nemohla nikdy uplatnit své dosažené vzdělání a kvalifikaci, neboť duševní činnost je
u ní vyloučena a se svou diagnózou je prakticky nezaměstnatelná;
b) PK MPSV se nijak nevypořádala s vyjádřením stěžovatelky, pouze je do svého posudku
konstatovala, nijak se ani nevypořádala se závěry lékařských zpráv, zejména ošetřujícího
psychiatra MUDr. P.; totéž je vytýkáno i krajskému soudu;
c) v námitkovém řízení před žalovanou 5. února 2013 posuzovala zdravotní stav
stěžovatelky MUDr. M. (posudek ČSSZ), jež není svou specializací psychiatr, přičemž
krajský soud se touto námitkou nijak nezabýval.
[5] Nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřovala v následujícím:
a) posudek PK MPSV není s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Ads 61/2010-63 ze dne 11. listopadu 2010 přesvědčivý, úplný a správný, neboť –
s poukazem na závěry ošetřujícího psychiatra MUDr. P., není náležitě zdůvodněno
zlepšení zdravotního stavu stěžovatelky;
b) krajský soud se odmítl zabývat znaleckým posudkem doc. MUDr. Jaroslava
Zvěřiny, CSc., s poukazem na to, že byl vypracován 13. června 2013, zatímco soud musí
vycházet ze skutkového a právního stavu k datu napadeného rozhodnutí žalované,
tj. k 11. únoru 2013;
c) krajský soud se odmítl zabývat znaleckým posudkem doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny,
CSc., též s poukazem na to, že nejde o znalce z odvětví posudkového lékařství,
a to přesto, že z tohoto posudku vyplývá, že základní onemocnění stěžovatelky není
v úplné remisi; stěžovatelka v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 Ads 13/2003-54 ze dne 25. září 2003.
[6] Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost k vyjádření žalované. Žalovaná se však
ke kasační stížnosti nijak nevyjádřila.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Námitky neúplného a nepřesvědčivého posouzení zdravotního stavu v řízení o dávkách
důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem
se podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. září 2003 č. j. 4 Ads 13/2003-54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS, všechna
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) posuzují jako námitky
jiné vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka sice podala kasační stížnost
z deklarovaných důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., její kasační námitky uvedené
výše v odstavci [4] písm. a) a b) v odstavci [5] odůvodnění tohoto rozsudku však podle jejich
obsahu Nejvyšší správní soud ve smyslu výše uvedeného vyhodnotil jako důvody kasační
stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Napadený rozsudek proto Nejvyšší správní soud
přezkoumal podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2004 č. j. 1 As 7/2004-47), tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí
spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Kromě toho Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal
i podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť pod tento zákonný důvod kasační stížnosti spadá
námitka rekapitulovaná výše v odstavci [4] písm. c) odůvodnění tohoto rozsudku.
[8] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní
schopnosti nejméně o 35 %. Podle druhého odstavce, jestliže pracovní schopnost pojištěnce
poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,
b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, a c) nejméně
o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně. Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění
platí, že při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce
doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní
postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav,
c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace
pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované
pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %,
f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen
výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
[9] Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou
odbornou, medicínskou (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem),
a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud
si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.
posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního
ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem
zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles
pracovní schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
Posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a zákona č. 582/1991 Sb.)
spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících
pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu,
jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských
znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může
zejména uložit též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového
lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti a který se vypořádává
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení
správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě
zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské
znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí především.
[10] Správní soud tedy sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává.
Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí
orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně, resp. v řízení o kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové
komise, o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý (test úplnosti, přesvědčivosti
a správnosti posudku – srov. konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek
ze dne 25. 9. 2003 č. j. 4 Ads 13/2003-54, z poslední doby např. rozsudek ze dne 3. dubna 2013
č. j. 6 Ads 158/2012-24 a mnohé jiné), případně – namítal-li to žalobce – zda byla příslušná
posudková komise řádně obsazena (test řádného složení posudkové komise).
[11] V nyní posuzovaném případě stěžovatelka nezpochybňuje, že by příslušná PK MPSV,
o jejíž závěr opřel krajský soud svůj kasační stížností napadený rozsudek, byla obsazena
nesprávně, ani ze spisů nic takového neplyne (členem PK MPSV byl lékař s odborností
psychiatrie, stěžovatelka byla u jednání PK MPSV přítomna, s jejím složením byla seznámena
a nic nenamítala), složením posudkové komise se tedy Nejvyšší správní soud zabývat nebude.
[12] V této souvislosti je vhodné odpovědět na námitku rekapitulovanou v odstavci [4]
písm. c) odůvodnění tohoto rozsudku. Skutečnost, že v námitkovém řízení posuzovala zdravotní
stav žalobkyně posudková lékařka ČSSZ, jež nemá psychiatrickou odbornost, je irelevantní. Úkol
posuzovat zdravotní stav pojištěnce pro účely zjišťování stavu invalidity a jejího stupně plní
příslušná okresní správa sociálního zabezpečení, resp. v námitkovém řízení Česká správa
sociálního zabezpečení prostřednictvím svých lékařů (srov. §8 odst. 1, 5 a 9 zákona
č. 582/1991 Sb.). Jde o lékaře posudkové; zákon nestanoví, že musí mít též odbornost
v příslušném klinickém oboru, a to na rozdíl od nejméně tříčlenné posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí, jež posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost pro účely
soudního přezkumu (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) a jejímž členem musí být též odborný
lékař příslušného klinického oboru (§16b odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.). Jakkoli odpověď
na tuto námitku přednesenou stěžovatelkou při jednání u krajského soudu v napadeném
rozsudku chybí, je zcela na první pohled zřejmé, že jde o námitku lichou, jednoznačně
vyvrácenou zněním zákona. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tedy naplněn není.
[13] Nejvyšší správní soud se proto – v kontextu kasačního důvodu podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. – bude zabývat toliko otázkou, zda posudek PK MPSV obstojí v testu úplnosti,
přesvědčivosti a správnosti.
[14] Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom,
že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit. Z posudku musí být
zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické
dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti
o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný
zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, které zdravotní
postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu je více zdravotních potíží (§2 odst. 3 vyhlášky č. 359/2009 Sb.),
přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá
zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví
podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních
postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější
dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti
tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky
č. 359/2009 Sb., přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou
kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., a současně odůvodní stanovenou
míru poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí, včetně případného navýšení
podle §3 vyhlášky č. 359/2009 Sb.
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že posudek PK MPSV nárokům testu úplnosti,
přesvědčivosti a správnosti dostál, neboť splňuje všechny formální a obsahové náležitosti
a vyjadřuje se přesvědčivě i k námitkám předestřeným stěžovatelkou. Všechny posudkové orgány
(tj. posuzující lékař v posudku OSSZ Tábor, posuzující lékařka v posudku ČSSZ i PK MPSV)
dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelka trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem,
jehož rozhodující příčinou je duševní onemocnění paranoidní schizofrenie. Všechny tyto
posudkové orgány shodně rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
podřadily pod kapitolu V (duševní poruchy a poruchy chování) položku 3 (schizofrenie, schizofrenní poruchy
a poruchy s bludy) stupeň 3.c (středně těžké postižení; značně snížená úroveň sociálního fungování, jediná ataka
nebo ojedinělé ataky, po které/kterých přetrvává reziduální symptomatika, výkon některých denních aktivit
narušen) s rozsahem poklesu pracovní schopnosti 30 až 45 %. Oba posudkoví lékaři stanovili
pokles pracovní schopnosti stěžovatelky na horní hranici rozpětí ve výši 45 %, což byl i pokles
konečný, neboť oba posudkoví lékaři neshledali důvod pro navýšení poklesu o maximálních
10 % podle §3 (ani pro jeho snížení podle §4) vyhlášky o posuzování invalidity. PK MPSV
dospěla ke stejnému výsledku a uvedla, že navýšení horní hranice „není odůvodněné náročností povolání
ani dalšími zdravotními problémy ovlivňujícími pracovní schopnost“, resp. že „ je schopna využít své dosavadní
kvalifikace, případně se ... rekvalifikovat“ a že se „nejedná o těžké postižení dle položky 3.d,
neboť z dlouhodobého hlediska nebyly časté ataky, nepřetrvává závažná reziduální symptomatika psychotické
hloubky, není přítomen postprocesuální defekt.“
[16] Stěžovatelka nenamítá, že by zdravotní dokumentace, z níž PK MPSV vycházela, nebyla
kompletní, tvrdí však, že se s ní PK MPSV ve světle jejích námitek dostatečně přesvědčivě
nevypořádala. Pokud stěžovatelka namítá, že PK MPSV náležitě a dostatečně neodůvodnila
zlepšení jejího zdravotního stavu [viz námitky rekapitulované v odstavci [4] písm. b) a v odstavci
[5] písm. a) a c) odůvodnění], poukazujíc přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Ads 61/2010-63, nutno upřesnit, že tento rozsudek (a v něm citovaný starší rozsudek)
zmíněný přísnější požadavek na odůvodnění posudku vyslovil pro situaci, kdy byl invalidní
důchod pro tvrzené zlepšení zdravotního stavu odnímán, resp. stupeň invalidity byl
oproti dosavadnímu stavu snižován. Je to ostatně logické, je-li zlepšení zdravotního stavu
rozhodujícím důvodem snížení invalidního důchodu oproti stavu dříve „dosaženému“ (status quo).
V nyní posuzovaném případě však žalovaná rozhodovala o žádosti stěžovatelky o zvýšení
invalidního důchodu (stupně invalidity) pro tvrzené zhoršení zdravotního stavu, jde tedy o situaci
a perspektivu přece jen opačnou, neboť výsledkem řízení, přestože v něm stěžovatelka nebyla
úspěšná, bylo zachování dosavadního nároku, tj. důchodu z invalidity prvního stupně.
Za této situace je polemika s kvalitou odůvodnění remise základního onemocnění v posudku
PK MPSV, s oporou ve zprávách ošetřujícího psychiatra, polemikou veskrze medicínskou, jež –
jak shora uvedeno – soud přehodnocovat bez dalšího nemůže. Podstatné pro hodnocení
přesvědčivosti napadeného rozsudku, opírajícího se o posudek PK MPSV, je to, že i Nejvyššímu
správnímu soudu se jeví dynamika onemocnění stěžovatelky k rozhodnému datu
a k předcházejícímu období, jež je patrná z posudku PK MPSV a zdravotní dokumentace,
jako odpovídající slovnímu vymezení stupně středně těžkého postižení. Ani stěžovatelka
nezpochybňuje skutečnost, že po relativně dlouhém období, kdy její onemocnění bylo více méně
v remisi, došlo v roce 2012 k atace, již se podařilo medikací do značné míry, byť nikoli
do vymizení všech symptomů, zvládnout. Takový průběh onemocnění odpovídá stupni 3.c
příslušné kapitoly (středně těžké postižení: jediná ataka nebo ojedinělé ataky, po které/kterých přetrvává
reziduální symptomatika), spíše než stupni 3.d (těžké postižení: častější ataky, mezi atakami přetrvává
závažná reziduální symptomatika). Znakem středně těžkého postižení ve stupni 3.c ostatně není
úplná remise základního onemocnění (ta se upíná ke stupni 3.b, tj. k postižení lehkému),
tudíž tvrzení stěžovatelky, že její onemocnění v (úplné) remisi není, se míjí s kvalifikací
jejího postižení ve stupni 3.c, k níž posudkové orgány shodně dospěly a kterou Nejvyšší správní
soud považuje za správnou.
[17] Pokud jde o kasační námitku uvedenou v odstavci [5] písm. b) odůvodnění
tohoto rozsudku, podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud (krajský i nejvyšší správní) při přezkoumání
rozhodnutí skutečně vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu, tj. v daném případě ke dni 11. února 2013. Rozdíl v přístupu krajského soudu
k posudku PK MPSV a ke znaleckému posudku doc. Zvěřiny je jen zdánlivý; oba sice byly
vyhotoveny až v průběhu řízení před krajským soudem, tj. po datu 11. února 2013, posudek
PK MPSV však hodnotil na základě dostupné dokumentace zdravotní stav stěžovatelky zpětně,
tj. k datu vydání napadeného správního rozhodnutí (k 11. únoru 2013) v souladu s §75 odst. 1
s. ř. s., zatímco znalecký posudek doc. Zvěřiny hodnotí z pohledu své odbornosti (psychiatrie,
sexuologie) zdravotní stav stěžovatelky aktuálně k době vyšetření (10. června 2013),
resp. vypracování posudku (13. června 2013). Krajský soud proto z hlediska §75 odst. 1 s. ř. s.
správně tuto skutečnost označil za jeden z důvodů, proč znalecký posudek doc. Zvěřiny nelze
vzít za rozhodující, byť vysvětlení krajského soudu v tomto bodě, opírající se toliko o dataci
posudků, zůstalo kusé. I závěr krajského soudu stran odbornosti znalce [odstavec [5] písm. c)
odůvodnění tohoto rozsudku] nutno označit za formálně správný (srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 Ads 11/2013-20 ze dne 15. května 2013). Tím samozřejmě není nijak
zpochybňována odbornost tohoto znalce v oboru, jejž má jako znalec zapsán. Nicméně
stanovisko znalce v oboru psychiatrie na podřazení nemoci pod příslušnou položku vyhlášky
č. 359/2009 Sb. není s to samo o sobě vyvrátit závěr PK MPSV; relevantní oponentní kvalifikaci
by mohl učinit pouze znalec v oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství, ve znaleckém
posudku se všemi zákonnými náležitostmi.
[18] Zbývá vypořádat námitku, že PK MPSV nepostupovala podle §3 odst. 2 ve spojení s §5
vyhlášky o posuzování invalidity a nenavýšila pokles pracovní schopnosti stěžovatelky o další
procentní body, až o maximálních 10 %, resp. že odmítnutí tohoto postupu náležitě
neodůvodnila [námitka rekapitulovaná v odstavci [4] písm. a) odůvodnění tohoto rozsudku].
Nejvyšší správní soud ani v tomto bodě argumentaci stěžovatelky nesdílí. Stěžovatelka je
absolventkou střední zemědělské školy s maturitou, obor dále nespecifikuje. Jde nepochybně
o standardní středoškolské odborné vzdělání se širokým, takřka univerzálním uplatněním
neomezeným jen na zemědělská odvětví, s rozdílnou mírou nároků na duševní činnost,
od nenáročných zaměstnaneckých pozic až po náročnější řídící a koncepční pozice na úrovni
středního managementu, anebo při podnikání. Stěžovatelka netvrdí žádné skutečnosti,
jež by její kvalifikaci činily natolik specifickou, že by ji právě v důsledku duševního onemocnění
stěžovatelky nebylo možno v žádném segmentu využít. Nejvyšší správní soud nepochybuje
o tom, že právě duševní onemocnění její schopnost využít dosavadní vzdělání a kvalifikaci
výrazně snižuje, tato skutečnost je však promítnuta do základního procentního rozsahu poklesu
pracovní schopnosti u příčiny tohoto stavu ve stupni středně těžkého postižení. PK MPSV
vzhledem k obtížím, jimž stěžovatelka čelí, stanovila procentní pokles na samé horní hranici
rozpětí. Jeho zvýšení podle §3 odst. 2 vyhlášky o posuzování invalidity by muselo být
odůvodněno specifickými okolnostmi, jež v podřazení pod příslušný funkční rozsah postižení
přítomny nejsou, pročež nemohly být v tomto kroku zhodnoceny. Argument, že stěžovatelka
dosud neměla možnost či příležitost zaměstnání přímo v oboru jejího středoškolského vzdělání,
takovým kritériem není a být nemůže; je tomu ve skutečnosti právě naopak. Ustanovení §3
odst. 2 vyhlášky o posuzování invalidity totiž umožňuje individualizovaně zohlednit dopad
invalidity do pracovní schopnosti pojištěnce dosažené před jejím vznikem (jde v prvé řadě
o hodnocení vlivu invalidizujícího onemocnění na schopnost „pokračovat v předchozí výdělečné
činnosti“). To logicky nepřichází v úvahu v případě pojištěnce, který před vznikem invalidity
nevykonával žádnou výdělečnou činnost odpovídající jeho kvalifikaci a praxi, s níž by se mohl
stav po vzniku invalidity poměřovat. Vedle toho, PK MPSV hodnotí na základě shromážděné
zdravotnické dokumentace a dosavadního zaměstnání pracovní schopnosti pojištěnce in abstracto,
bez možnosti vzít v úvahu aktuální situaci na trhu práce v místě bydliště pojištěnce či způsobu
a možnostech konkrétní podoby nižších nároků na pracovní činnost, jež příslušné zdravotní
postižení vyžaduje. PK MPSV tedy postupovala v souladu s §3 odst. 2 vyhlášky o posuzování
invalidity, pokud dospěla k závěru, že náročnost (dosavadního) povolání stěžovatelky není
taková, aby odůvodnila navýšení poklesu její pracovní schopnosti o další procentní body.
[19] Za této situace krajský soud nepochybil, pokud důkaz posudkem PK MPSV považoval
za stěžejní a vzal za svůj závěr, že pracovní schopnost stěžovatelky poklesla o 45 %,
takže se nejedná o invaliditu třetího ani druhého stupně, k níž se vyžaduje podle platného zákona
pokles pracovní schopnosti nejméně o 50 %, nýbrž „jen“ o invaliditu prvního stupně. Posouzení
podřaditelnosti zdravotního stavu stěžovatelky pod korespondující ustanovení vyhlášky,
tzn. zhodnocení zdravotního stavu, určení rozhodujícího zdravotního postižení a přepočet
procentní míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky soud neprovádí, protože jde právě
o ten typ odborné úvahy, již soud, který nedisponuje potřebnými medicínskými znalostmi
z oboru posudkového lékařství, nečiní sám, ale vychází z důkazu posudkem příslušné posudkové
komise.
[20] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatelka trpí
onemocněním, se kterým je spojeno velké omezení a obtíže v jejím každodenním životě.
Tento závěr Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá z posudku PK MPSV i ostatních posuzujících
lékařů, neboť všichni se, jak bylo již uvedeno výše, shodli na tom, že se v případě stěžovatelky
jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, což je ve smyslu ustanovení §26 zákona
o důchodovém pojištění zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní
schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá
déle než jeden rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle
než jeden rok. Tento dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatelky však nebyl při objektivním
posouzení takové povahy, aby v tuto chvíli a především za daných zákonných podmínek zvrátil
závěr o tom, že stěžovatelka nesplňuje zákonné podmínky pro invaliditu druhého stupně, nýbrž
jen prvního stupně.
[21] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že neshledal naplnění stěžovatelkou
uplatněných kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., pročež kasační stížnost
podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaná sice měla ve věci úspěch,
podle §60 odst. 2 s. ř. s. však správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, úrazového
pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče nelze přiznat právo
na náhradu řízení, na které by měl jinak nárok podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu