ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.64.2013:66
sp. zn. 6 As 64/2013 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci
žalobce: A. S., zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Poříčí
12, PSČ 115 30, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, odbor veřejné dopravy, se sídlem
Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, PSČ 110 15, týkající se řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. března 2010, č. j. 11/2010-190-TAXI/3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2013,
č. j. 11 A 105/2010 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Dne 28. ledna 2009 poskytl žalobce jako provozovatel a řidič taxislužby přepravu dvěma
zaměstnancům Magistrátu hlavního města Prahy. Po ukončení jízdy žalobce cestujícím nevydal
doklad o zaplacení jízdného z tiskárny taxametru, ale ručně psaný doklad. O uskutečněné jízdě
byl na místě sepsán kontrolním pracovníkem Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy protokol
č. T/08128/DE ze dne 28. ledna 2009, který žalobce podepsal. Ve vyjádření do protokolu
žalobce mj. uvedl, že „zákazníci účtenku striktně odmítli. Po vystoupení … jsem si chtěl vyjet účtenku
pro dokladování (což je mou povinností), ovšem taky mě oslovila Policie ČR a já ve ‚zmatku‘, že jsem v zákazu
zastavení, omylem jízdu vymáčkl, a proto jsem tedy původní účtenku již vyjet nemohl.“ Ve svém vyjádření
k oznámení o zahájení správního řízení, doručeném Magistrátu hlavního města Prahy dne
22. května 2009, žalobce uplatnil tvrzení, že v době po ukončení přepravy se na tiskárně
taxametru vyskytla závada, zapříčiněná zřejmě souběžnou instalací navigačního zařízení,
která znemožnila tisk dokladu.
[2] Dne 16. listopadu 2009 rozhodl Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy
rozhodnutím č. j. MHMP 897685/2009/DOP-T/Dc tak, že žalobce jako provozovatel taxislužby
porušil §21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném
do 30. června 2010, ve spojení s §15 odst. 1 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů
č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění účinném
do 30. dubna 2013, neboť cestujícím nevydal stvrzenku z tiskárny taxametru, ale ručně psaný
doklad o zaplacení jízdného, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle §35 odst. 3
písm. h) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. května 2012. Žalobce dále porušil
§21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 30. května 2013 ve spojení
s §13 písm. d) vyhlášky, kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění účinném
do 30. dubna 2013, tím, že nebyl ve vozidle umístěn průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby,
čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle §35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční
dopravě, ve znění účinném do 30. dubna 2013, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši
85 000 Kč.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne 2. prosince 2009,
o kterém žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 11. března 2010 č. j. 11/2010-190-TAXI/3 tak,
že zrušil výrok o spáchání deliktu dle §35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě, ve znění
účinném do 30. června 2010, v části, že nebyl ve vozidle umístěn průkaz o způsobilosti řidiče
taxislužby, a řízení zastavil. Část výroku o správním deliktu spočívajícím v nevydání stvrzenky
z tiskárny taxametru formulačně změnil a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Žalobci uložil pokutu
ve výši 70 000 Kč. Při stanovení výše pokuty přihlédl odvolací orgán ke kritériím uvedeným
v §36 odst. 2 zákona o silniční dopravě.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ze dne 28. dubna 2010 k Městskému
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterou městský soud rozsudkem ze dne 7. března 2013
č. j. 11 A 105/2010 - 62 zamítl. Dle názoru městského soudu je odpovědnost za porušení
povinnosti dle §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. června 2010,
povinností objektivní. Pokud cestujícímu není ihned po ukončení jízdy vytištěn doklad
z taxametru, nelze se z této odpovědnosti vyvinit. Bylo tedy na žalobci, aby si zajistil řádné
fungování všech přístrojů tak, aby mohl splnit zákonem stanovené povinnosti a vydat
zákazníkovi příslušný doklad, a nikoliv rukou psané potvrzení, jehož existenci žalobce nepopírá.
Výše uložené sankce zcela odpovídá závažnosti jeho jednání vzhledem k protispolečenské povaze
deliktu, jehož se žalobce dopustil. Žalovaný nepochybil vzhledem ke skutečnosti, že žalobce
námitky o likvidačním charakteru uložené pokuty ve správním řízení neuplatnil. Žalobce
též podle §78 odst. 2 s. ř. s. městský soud žádal o moderaci uložené pokuty. Tomuto návrhu
městský soud nevyhověl, neboť za účelem hodnocení přiměřenosti sankce byl nucen hodnotit
rovněž maximální rozsah zákonné sazby vyjadřující závažnost protiprávního jednání. Vzhledem
ke skutečnosti, že výše uložené sankce je méně než desetina zákonné sazby, nelze v této věci
dovodit splnění podmínek pro moderaci. Na tomto závěru nemohly nic změnit ani žalobcem
dodatečně doložené doklady o jeho majetkových poměrech, neboť je to pouze jedno z možných
hledisek při úvaze o tom, zda jde či nejde o pokutu zjevně nepřiměřenou.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. První kasační námitka stěžovatele spočívala v nesouhlasu s právním názorem městského
soudu o objektivním charakteru odpovědnosti za porušení §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě.
Pokud se na taxametru vyskytla závada, která znemožnila tisk dokladu, bylo dle stěžovatele
dostatečné, pokud řidič měl zajištěny podmínky pro vydání stvrzenky v podobě nainstalovaného
taxametru a v případě poruchy vydal doklad o výši jízdného, který byl ručně psaný. Dále měl
správní orgán při stanovení výše pokuty přihlédnout k okolnostem případu, zejména
ke skutečnosti, že k nevydání stvrzenky v tištěné podobě došlo pod vlivem technické závady,
nikoliv jednáním žalobce, tím méně jednáním úmyslným, a rovněž ke skutečnosti, že cestujícím
nevznikla žádná škoda, neboť účtovaná cena byla v souladu s cenovým předpisem. Další námitka
spočívala v nesouhlasu s nezohledněním majetkových poměrů stěžovatele ve vztahu
k likvidačnímu charakteru pokuty správním orgánem, resp. neuplatněním moderačního práva
městským soudem dle §78 s. ř. s.; podle stěžovatele měl uloženou pokutu moderovat (změnit)
přímo Nejvyšší správní soud.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 22. července 2013 uvedl, že správní
delikty v zákoně o silniční dopravě jsou založeny na principu objektivní odpovědnosti
za výsledek, neboť k naplnění jejich skutkové podstaty se nevyžaduje zavinění.
Pokud by skutečně bylo prokázáno, že nevydání dokladu o zaplacení z tiskárny taxametru bylo
způsobeno náhlou a neočekávatelnou poruchou taxametru, bylo by možné o absenci
materiálního znaku deliktu a jeho nesankcionovatelnosti uvažovat. Avšak žalovaný ani městský
soud tomuto tvrzení neuvěřili, neboť v tvrzeních žalobce existují podstatné rozpory. Dále nebyla
prokázána žádná existence polehčujících okolností. Navzdory v žalobě uplatněnému tvrzení
o „likvidační“ povaze pokuty, žalobce tuto námitku neuplatnil v žádném z řízení před správními
orgány. Ani z objektivního, ani ze subjektivního hlediska není povaha uložené sankce likvidační.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
byv vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Ačkoliv stěžovatel
kasační důvod výslovně neoznačil, z obsahu jeho námitek vyplývá, že žádá posouzení z hlediska
kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti napadeného
rozsudku spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky městským soudem.
V souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud níže vychází z hmotněprávní úpravy
ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí.
[8] Skutková podstata nyní projednávaného deliktu je stanovena v §35 odst. 3 písm. h)
zákona o silniční dopravě tak, že dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy při porušení
tohoto zákona uloží pokutu až do výše 750 000 Kč dopravci, který poruší §21. Povinnost
stanovená v §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě je vyjádřena následovně: „provozovatel taxislužby
je povinen zajistit, aby řidič při výkonu taxislužby používal taxametr uvedený v odst. 2 a po ukončení jízdy
bez vyzvání vydal cestujícímu nepoškozený a čitelný doklad o výši jízdného pořízený jako výstup z tiskárny
taxametru.“
[9] Ustanovení §21 je následně konkretizováno vyhláškou č. 478/2000 Sb., kterou se provádí
zákon o silniční dopravě (dále jen „vyhláška“). Podle §15 odst. 1 in fine vyhlášky provozovatel
taxislužby zajistí, aby řidič doplnil doklad o výši jízdného o údaje stanovené v odstavci 2 písm. h)
a n). Podle §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě je provozovatel taxislužby povinen zajistit,
aby k provozování taxislužby bylo užito pouze vozidel úplně vybavených a označených
předepsaným způsobem. Dle §15 odst. 2 vyhlášky doklad o výši jízdného musí obsahovat
alespoň a) číslo dokladu, b) obchodní firmu, popřípadě název u právnické osoby nebo obchodní
firmu, popřípadě jméno a příjmení, případně odlišující dodatek u fyzické osoby, c) identifikační
číslo provozovatele taxislužby, pokud bylo přiděleno, d) státní poznávací značku vozidla
taxislužby, e) evidenční číslo vozidla taxislužby, f) výrobní číslo taxametru a paměťové jednotky,
g) datum jízdy, h) výchozí a cílové místo přepravy, i) čas odjezdu a příjezdu, j) číslo použité sazby
včetně všech dílčích položek, z nichž je výsledná sazba složena, k) počet ujetých km, l) cenu
za poskytnuté služby, m) jméno a příjmení řidiče, n) podpis řidiče.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve uplatnil námitku nesprávného právního posouzení
přiměřenosti pokuty ve vztahu ke skutečnosti, jakým způsobem byla naplněna skutková podstata
nyní projednávaného deliktu. Dle názoru stěžovatele povinnost provozovatele taxislužby spočívá
(pouze) v zajištění schváleného taxametru ve vozidle a učinění úkonu směřujícího k vytištění
stvrzenky pro cestujícího řidičem, tj. zadání požadavku na výstup z tiskárny taxametru s ohledem
na výskyt závady na tiskárně taxametru. Při zohlednění výše sankce tak mělo být přihlíženo
k tvrzení stěžovatele, že doklad ve formě výstupu z tiskárny taxametru nevydal neúmyslně
z důvodu náhlé poruchy na taxametru.
[11] Tento výklad stěžovatele neobstojí, neboť zcela odporuje účelu daného zákonného
ustanovení. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře konstantně uvádí, že nezajištění vydání
dokladu o zaplacení jízdného z tiskárny taxametru představuje jedno z nejzávažnějších porušení
předpisu, jakého se může provozovatel taxislužby dopustit (srov. např. rozsudek
ze dne 17. prosince 2003 č. j. 3 As 24/2003-72, publ. pod č. 344/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek
ze dne 8. června 2005 č. j. 3 As 51/2004-72). Doklad o zaplacení jízdného pořízený jako výstup
z tiskárny taxametru není samoúčelný, ale slouží především cestujícímu k tomu, aby mohl sám
překontrolovat, zda mu taxislužba byla poskytnuta řádně, zejména zda řidič taxislužby nejel
z výchozího do cílového místa nedůvodně delší trasou, zda účtovaná cena odpovídá počtu
ujetých kilometrů a cenovým předpisům, jakož i k uplatnění případných nároků na vydání
bezdůvodného obohacení, náhrady škody apod. Nevydání dokladu se totiž zpravidla neděje
samo o sobě, ale s cílem zakrýt jiné protiprávní jednání, ať již to má být zastření porušení
cenových předpisů, ale i porušení daňových předpisů, neboť záznam z tiskárny taxametru,
jakož i denní hodnoty o dopravě vozidla zaznamenané na paměťové jednotce jsou
jiným dokladem sloužícím k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jeho kontrole
podle zvláštního právního předpisu (srov. již cit. rozsudek č. j. 3 As 51/2004-72). Uvedené
nežádoucí jednání tak může v nejzávažnějších případech vést dokonce i k trestněprávní
odpovědnosti provozovatele taxislužby (srov. §125 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
účinného do 31. prosince 2009, resp. §254 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů). Odpovědnost provozovatele taxislužby podle shora uvedených ustanovení
je proto s ohledem na chráněné zájmy koncipována objektivně, bez ohledu na zavinění,
což ostatně vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, např. z rozsudku
ze dne 16. června 2006 č. j. 4 As 30/2005-55. Toto řešení je ostatně i logické, neboť
přestože v nyní projednávaném případě jsou řidič i provozovatel taxislužby jedna a ta samá
osoba, v jiných případech je na základě daného ustanovení provozovateli taxislužby objektivně,
bez ohledu na zavinění řidiče, řidičovo jednání přičítáno (srov. doslovné znění §21 odst. 3
zákona o silniční dopravě).
[12] Nadto Nejvyšší správní soud shodně se správními orgány a městským soudem považuje
tvrzení žalobce o náhlé závadě na taxametru, resp. tiskárně taxametru, na kterých stěžovatel
založil svoji argumentaci, za účelová, nekonzistentní a vzájemně rozporná. Žalobce nejprve
v protokolu o kontrole ze dne 28. ledna 2009 č. T/08128/DE uvedl, že „zákazníci účtenku striktně
odmítli. Po vystoupení … jsem si chtěl vyjet účtenku pro dokladování (což je mou povinností), ovšem taky
mě oslovila Policie ČR a já ve ‚zmatku‘, že jsem v zákazu zastavení, omylem jízdu vymáčkl, a proto jsem
tedy původní účtenku již vyjet nemohl.“ Tvrzení o poruše tiskárny žalobce do kontrolního protokolu
v přítomnosti kontrolora neuplatnil. Následně stěžovatel ve vyjádření k oznámení o zahájení
správního řízení doručeného Magistrátu hlavního města Prahy dne 22. května 2009 uvedl,
že „shodou okolností se však v době po ukončení přepravy uvedených cestujících vyskytla na tiskárně závada,
zapříčiněná zřejmě souběžnou instalací navigačního zařízení, která znemožnila tisk dokladu. Z tohoto důvodu
byl [stěžovatel] nucen vydat doklad ručně psaný, který ovšem obsahoval všechny požadované náležitosti“.
Ve výpovědi založené na č. l. 13 správního spisu svědek T. M. k dotazu, zda stěžovatel odůvodnil
vydání ručně psaného dokladu, do protokolu uvedl, „to si přesně nepamatuji, ale mám za to, že pan řidič
se vyjádřil ve smyslu, že má rozbitou tiskárnu a novou si kupovat nehodlá, nebo něco v tom smyslu.“
[13] K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel byl v řízení před správními orgány
poučen o možnosti navrhovat důkazy a činit i jiné návrhy (srov. č. l. 6 správního spisu, č. l. 14
správního spisu). Přesto stěžovatel nedoložil ani nenavrhl jediný důkaz, kterým by svá tvrzení
v průběhu správního řízení jakkoli doložil. Stěžovatel v řízení před správními orgány zpochybnil,
že při prováděné kontrole dne 28. ledna 2009 vydal neúplný ručně vypsaný náhradní daňový
doklad neobsahující všechny náležitosti s označením jiného dodavatele „FA. TAXI J. T.“ (tento
doklad byl připojen ke kontrolnímu protokolu na č. l. 3 správního spisu), a naopak tvrdil, že vydal
úplný ručně psaný doklad obsahující veškeré zákonné náležitosti. Tento řádný doklad však
stěžovatel v průběhu řízení nedoložil a v žalobě vysvětloval, že tvrzený doklad, ani jeho kopii
nemá (srov. č. l. 10 spisu městského soudu), neboť od okamžiku vystavení s tímto (jediným)
dokladem disponoval výlučně žalovaný. Pro posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného
deliktu je však toto tvrzení, bez ohledu na jeho spornou pravdivost (náhradní daňové doklady
jsou běžně používány ve formě průpisných dvojlistů za účelem vedení řádné účetní a daňové
evidence), nedostačující.
[14] V nyní projednávaném případě bylo naopak z protokolu o kontrole č. T/08128/DE,
zaprotokolovaných svědeckých výpovědí (č. l. 12 a 13 správního spisu) jakož i stěžovatelem
uváděných tvrzení (č. l. 8 správního spisu) spolehlivě zjištěno, že stěžovatel po ukončení
přepravy dne 28. ledna 2009 nevydal doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny
taxametru, ale po ukončení přepravy vydal doklad o zaplacení ručně vypsaný. Z takto zjištěného
skutkového stavu věci vycházel správní orgán, jakož i městský soud, přičemž oba tyto orgány
správně dovodily, že stěžovatel se prokazatelně dopustil deliktu podle §35 odst. 3 písm. h)
ve spojení s §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, aniž by bylo nutno zkoumat (i ve vztahu
ke stanovení výše sankce), zda stěžovatel takto činil úmyslně či z nedbalosti. Tato kasační námitka
proto neobstojí. I kdyby bylo pravdivé tvrzení stěžovatele o poruše tiskárny taxametru, nemělo
by to vliv na objektivní odpovědnost stěžovatele za správní delikt, a to i v případě, že by k poruše
tiskárny taxametru došlo náhle v průběhu jízdy; stěžovatel měl v takovém případě možnost jízdu
neúčtovat, a vyhnout se tak naplnění skutkové podstaty správního deliktu.
[15] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, dle které měl správní orgán
přihlédnout ke skutečnosti, že cestujícím nevznikla žádná škoda, neboť účtovaná cena byla
v souladu s cenovým předpisem. Jak správně uvedl v napadeném rozsudku městský soud, správní
orgán musí při určování výše sankce vycházet z charakteru konkrétního protiprávního jednání.
Stěžovatelovo protiprávní jednání spočívalo ve skutečnosti, že nebyl vydán doklad o zaplacení
jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, nikoliv v porušení cenových předpisů, které by bylo
samostatným deliktem. Uvedený stěžovatelem spáchaný skutek již sám o sobě ohrožuje zájem
společnosti na řádném provozování taxislužby a řádné evidenci uskutečněných jízd
(srov. odst. [11] odůvodnění tohoto rozsudku), proto hodnocení výše škody není při stanovení
sankce za tento delikt případné.
[16] Pokud jde o výši udělené pokuty, Nejvyšší správní soud připomíná, že žalobci byla
uložena pokuta ve výši 70 000 Kč za delikt spočívající v nezajištění vydání dokladu o zaplacení
jízdného z tiskárny taxametru. Uvedený delikt představuje jedno z nejzávažnějších porušení
zákona o silniční dopravě, jakého se může provozovatel taxislužby dopustit, což je ostatně
vyjádřeno i rozpětím horní hranice zákonné sazby ve výši 750 000 Kč. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu vzhledem ke shora uvedenému a skutečnosti, že uložená pokuta činila devět
procent zákonné sazby, nelze na uloženou pokutu pohlížet jako na nepřiměřeně přísnou.
[17] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k vypořádání námitky stěžovatele
o nezohlednění osobních a majetkových poměrů stěžovatele při ukládání sankce.
[18] Co se týče zohlednění osobních a majetkových poměrů pachatele, rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 20. dubna 2010 č. j. 1 As 9/2008-133,
publ. pod č. 2092/2010 Sb. NSS, dospěl k závěru, že správní orgán ukládající pokutu
za jiný správní delikt je k těmto skutečnostem povinen přihlédnout tehdy, pokud je podle osoby
pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter,
a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu
hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Likvidační pokutou přitom rozšířený senát
rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu
do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit
podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě
jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko,
že se pachatel, případně i jeho rodina (jde li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty
dostanou do existenčních potíží (bod 27 cit. usnesení). „Tam, kde zákon s poměry pachatele
jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měla by informace o majetkové situaci pachatele
působit jako ‚záchranná brzda‘, tedy zmíněný korektiv, který vstupuje do hry spíše výjimečně, a to až ve chvíli,
kdy hrozí natolik vysoká pokuta, že by mohla mít pro pachatele správního deliktu z ústavního hlediska
nepřípustný likvidační charakter“ (tamtéž, bod 30). Podmínkou pro uplatnění uvedeného názoru je
tedy skutečnost, že pochybnost o likvidačním charakteru pokuty v řízení před správním orgánem
vyjde najevo.
[19] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný při stanovení výše sankce
k osobním a majetkovým poměrům pachatele nepřihlédl, což ostatně odpovídalo dobové
judikatuře, změněné až vydáním rozhodnutí rozšířeného senátu č. j. 1 As 9/2008-133. Nejvyšší
správní soud si je vědom skutečnosti, že aktuální judikatura správních soudů připouští zrušení
správních rozhodnutí vydaných před vydáním rozhodnutí rozšířeného senátu i v situaci,
kdy účastník řízení na likvidační charakter pokuty v řízení vůbec nepoukázal. Pro aplikaci
této judikatury však pochybnost o možném likvidačním účinku sankce musí vyplývat
ze skutečností známých správnímu orgánu ze spisu, popř. být zjevná z obecné výše stanovené
pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2011
č. j. 2 Afs 32/2011-74 či ze dne 29. srpna 2011 č. j. 8 Afs 17/2011 - 85). Tak tomu však v nyní
projednávaném případě nebylo, neboť stěžovatel nejen likvidační charakter pokuty nenamítal,
ale tato skutečnost nevyplývala ani z celkové výše uložené pokuty, ani z obsahu správního spisu.
Ve vztahu k uvedenému neobstojí ani námitka stěžovatele, že likvidační charakter nenamítal,
neboť by tím přiznával spáchání deliktu. K uvedenému Nejvyšší správní soud uvádí, že je zcela
běžnou praxí uvádět argumenty ad eventum, což stěžovatel neučinil.
[20] Za rozhodující v předmětné věci Nejvyšší správní soud považuje skutečnost, že uložená
pokuta je nízká a ani ve vztahu k osobě stěžovatele nemá likvidační charakter [srov. též bod 44
nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/09 ze dne 25. října 2011 (N 183/63 SbNU 117;
22/2012 Sb.)]. Nejvyšší správní soud připomíná, že uložená sankce musí pro pachatele
představovat negativní důsledek jeho protiprávního jednání a odrážet závažnost a společenskou
nebezpečnost spáchaného deliktu, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní i výchovný
účinek. Nejvyšší správní soud pak přisvědčil závěru městského soudu, že pokuta ve výši
70 000 Kč je sice citelným zásahem do hospodaření stěžovatele, nejedná se však o částku,
která by mohla znemožnit podnikání stěžovatele či jinak zásadním způsobem ovlivnit
jeho osobní poměry, zejména s ohledem na možnost hrazení této sankce ve splátkách.
[21] Ve vztahu k neuplatnění moderačního práva soudem dle §78 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud uvádí, že nelze zaměňovat pojmy „přiměřenost“ a „likvidační charakter“ sankce.
Moderační právo soudu, jež je obecně vnímáno spíše jako výjimečný institut, má místo
toliko tam, kde jde o postih zjevně nepřiměřený. O zjevnou nepřiměřenost se s v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu jedná pouze tehdy, pokud má kvalitu nezákonnosti,
tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty,
jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, správní orgán by nevzal
do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu 1 Afs 1/2012-36 ze dne 3. dubna 2012). Zároveň o zjevně
nepřiměřenou výši sankce se nejedná v případě, kdy pokuta byla uložena těsně nad spodní hranicí
zákonného rozmezí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2003
sp. zn. 6 A 96/2000, publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud kasační námitce
stěžovatele nepřisvědčil, neboť v souladu se shora uvedenými závěry o přiměřenosti pokuty
shodně s městským soudem neshledal, že by byl i přes žalobcem dodatečně doložené důkazy
o stěžovatelových majetkových poměrech důvod pro uplatnění tohoto institutu dán.
[22] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 7
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci úspěch,
podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu