ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.61.2007:256
sp. zn. 7 Afs 61/2007 - 256
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. F., proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č. j. 5 Ca 143/2004
- 73,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 25. 4.
2007, č. j. 5 Ca 143/2004 - 73, zamítl žalobu M. F., kterou tento žalobce podal proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Praze (dále též „finanční ředitelství“) ze dne 25. 5. 2004, č. j. 4157/04 –
110, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního
úřadu Praha – východ (dále také správce daně) ze dne 11. 8. 2003, č. j. 65064/03/058912/0634,
kterým byl žalobci dodatečně stanoven základ daně ve výši 27.683.760 Kč a dodatečně vyměřena
daň z příjmů fyzických osob za rok 2001 ve výši 8.824.420 Kč.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) odůvodněnou kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., v níž se domáhal zrušení napadeného rozsudku městského soudu, a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kasační stížnost stěžovatele byla i s přílohovými materiály doručena Nejvyššímu
správnímu soudu dne 23. 8. 2007.
Nejvyšší správní soud v průběhu přípravných prací směřujících k projednání kasační
stížnosti však zjistil, že stěžovatel dne 19. 10. 2007 zemřel [úmrtní list vystavený Městským
úřadem v Českém Brodě dne 12. 11. 2007 (kniha úmrtí svazek 6, ročník 2007, strana/list 109,
pořadové číslo 272)] a že projednáním dědictví byl Okresním soudem pro Prahu - východ
pověřen notář JUDr. Svatopluk Procházka (sdělení Okresního soudu pro Prahu – východ
sp. zn. 25 D 1220/2007).
Nejvyšší správní soud se proto opakovaně obracel na uvedeného notáře s žádostí
o sdělení okruhu dědiců zemřelého stěžovatele M. F. a stavu dědického řízení.
Usnesením ze dne 28. 11. 2008, č. j. 7 Afs 61/2007 - 154, Nejvyšší správní soud přerušil
řízení o kasační stížnosti zemřelého stěžovatele, neboť v řízení nebylo možné pokračovat z toho
důvodu, že se notářovi nedařilo stanovit okruh dědiců stěžovatele.
Notář JUDr. Svatopluk Procházka posléze přípisem ze dne 29. 6. 2012,
sp. zn. 25 D 1220/2007, sdělil Nejvyššímu správnímu soudu, že zemřelý stěžovatel jako zůstavitel
nezanechal žádnou závěť a že v průběhu řízení všichni, kteří přicházeli v úvahu jako dědicové
ze zákona, dědictví odmítli. Ve vztahu k této skutečnosti a ust. §462 občanského zákoníku proto
v dědickém řízení jedná Česká republika, zastoupena Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových. Usnesením Okresního soudu pro Prahu – východ ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 25 D 1220/2007 – 513, které nabylo právní moci dne 26. 8. 2011, byla nařízena likvidace
dědictví po uvedeném zůstaviteli ve smyslu ust. §175t občanského soudního řádu. Naposledy
pak notář JUDr. Svatopluk Procházka sdělil Nejvyššímu správnímu soudu přípisem
ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 25 D 1220/2007, že ohledně okruhu účastníků dědického řízení nedošlo
k žádným změnám a exekutor, pověřený zpeněžením majetku zůstavitele, nadále provádí dražby.
Nejvyšší správní soud poté po vyjasnění povahy věci a okruhu dědiců zemřelého
stěžovatele vydal usnesení ze dne 18. 12. 2013, č. j. 7 Afs 61/2007 – 253, o pokračování
v přerušeném řízení, v němž zaujímá tyto skutkové a právní závěry.
Podle ust. §107 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), užitého přiměřeně v souladu s §64 s. ř. s., „[j]estliže
účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.“
Povaha věci brání pokračování v řízení zejména tam, kde účastník nemá žádného
právního nástupce, který by převzal (mohl převzít) právo nebo povinnost, o něž v řízení
jde. Taková situace nastává např. při zastavení dědického řízení po zemřelém účastníku řízení
podle §175h odst. 1, 2 o. s. ř. (zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal majetek jen nepatrné
hodnoty) a v majetkových sporech též zejména při přenechání předluženého dědictví věřitelům
k úhradě zůstavitelových dluhů podle §175p o. s. ř. nebo při likvidaci dědictví podle §175t
o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, str. 720).
V projednávané věci Nejvyšší správní soud zjistil, že dědictví po zemřelém stěžovateli
bylo značně předluženo, věřitelé nevyužili svého práva ve smyslu ust. §175p odst. 1 o. s. ř. a
pravomocným usnesením příslušného okresního soudu byla nařízena jeho likvidace (§175t odst.
1 o. s. ř.). Nařízením likvidace se ale zásadně mění smysl a účel dědického řízení, neboť zde již
nejde o zjištění a deklaraci dědického práva po zůstaviteli, ale o zajištění úhrady pohledávek
zůstavitelových věřitelů. Stěžovatel proto nemá již s ohledem na výše uvedené důvody a závěry
právní nástupce.
Nejvyšší správní soud ostatně vyslovil již v usnesení ze dne 11. 7. 2013,
č. j. 6 Ads 66/2009 – 113, dostupné na www.nssoud.cz, obdobný právní názor, že : „Pokud byla
nařízena likvidace dědictví po zemřelém žalobci (§175t o. s. ř.) a neexistuje-li ve vztahu k §107 odst. 2 o. s. ř.
speciální úprava nástupnictví, nemá tento účastník žádného právního nástupce. V takové situaci soud podání
žalobce odmítne podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění podmínek řízení.“
Podle ust. §107 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, „Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem,
nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo
povinnost, o něž v řízení jde.“
Nejvyšší správní soud též zjistil, že zemřelý stěžovatel jako zůstavitel nezanechal žádnou
závěť a že v průběhu řízení všichni, kteří přicházeli v úvahu jako dědicové ze zákona, dědictví
odmítli. Odmítnutí dědictví je jednostranný hmotněprávní úkon fyzické nebo právnické osoby
ve vztahu ke konkrétnímu zůstaviteli, v jehož důsledku se ten, kdo dědictví odmítl, nestane
dědicem po zůstaviteli, ačkoliv jinak by se jeho dědicem stal. Účinky odmítnutí dědictví
se vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti (§460 občanského zákoníku) a v případě odmítnutí
dědictví se má za to, že osoba, která takový projev učinila, nikdy za dědice povolána nebyla.
Pokud tedy dědic odmítne dědictví, hledí se na něj jako by v době smrti zůstavitele neexistoval
a na uvolněné místo nastupují jiní dědicové (pokud existují).
V citovaném ust. §107 odst. 2 o. s. ř. je tedy řešena otázka procesního nástupnictví při
ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení u osob fyzických. Tato ztráta nastává u fyzických osob
smrtí nebo prohlášením za mrtvého. Úprava procesního nástupnictví se zde odvíjí od právního
nástupnictví vyplývajícího z práva hmotného. Z toho vyplývá, že procesním nástupcem je osoba,
která podle úpravy hmotného práva převzala právo nebo povinnosti, o které v řízení jde. Právním
nástupcem zemřelé fyzické osoby tak jsou zpravidla její dědicové. Podle ustanovení §460
občanského zákoníku se sice dědictví nabývá smrtí zůstavitele, ale otázka okruhu dědiců nebývá
zpravidla k tomuto okamžiku jasná a její vyřešení se posouvá až do skončení dědického řízení.
V tomto konkrétním řízení je však při neexistenci závěti a odmítnutí dědictví všemi
v úvahu přicházejícími dědici ze zákona zřejmé, že zde není žádný dědic, který by se stal
procesním nástupcem zemřelého stěžovatele v řízení o kasační stížnosti a převzal právo nebo
povinnost, o které v řízení jde, resp. do těchto práv a povinností vstoupil.
Stěžovatel tedy po zahájení řízení o kasační stížnosti ztratil v důsledku smrti způsobilost
být jeho účastníkem a nemá ani žádného právního nástupce. V důsledku toho proto nejsou
splněny ani podmínky řízení. Tento nedostatek podmínek řízení je přitom neodstranitelný
a v řízení o kasační stížnosti nelze kvůli němu pokračovat. Proto Nejvyšší správní soud
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. odmítl kasační stížnost stěžovatele
směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č. j. 5 Ca 143/2004 – 73.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ust. §60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu