ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.24.2013:33
sp. zn. 8 Afs 24/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Z. D., zastoupeného JUDr.
Františkem Nunvářem, advokátem se sídlem Šaffova 29, Polička, proti žalovanému: Generální
finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 12. 2011, čj. 32980/11-3121-010728, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2013, čj. 31 Af 45/2012 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Moravské Třebové (dále jen „správce daně“) doměřil dodatečným
platebním výměrem ze dne 11. 7. 2007, čj. 27739/07/265970/2873, žalobci daň z příjmů
fyzických osob za rok 2004 ve výši 31 584 Kč. Správce daně vyloučil z uplatněných daňových
nákladů úroky uhrazené z meziúvěru a z úvěru ze stavebního spoření na bytové potřeby, neboť
žalobce neprokázal, že v roce 2004 užíval nemovitost k trvalému bydlení. Finanční ředitelství
v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru rozhodnutím ze dne 23. 1. 2008, čj. 631/08 -1100-601319. Krajský soud
v Hradci Králové rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a vrátil věc žalovanému k doplnění
dokazování. Finanční ředitelství znovu zamítlo žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne
28. 1. 2009, čj. 49/09-1100-601319. Žalobu proti novému rozhodnutí finančního ředitelství
krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, čj. 31 Ca 46/2009 – 22. Kasační stížnost proti
tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2010,
čj. 8 Afs 78/2009 - 56.
[2] Žalobce podal dne 8. 6. 2011 návrh na povolení obnovy řízení, které bylo završeno shora
uvedeným pravomocným rozhodnutím ze dne 28. 1. 2009, čj. 49/09-1100-601319. Finanční
ředitelství zamítlo žádost žalobce o obnovu řízení rozhodnutím ze dne 7. 9. 2011,
čj. 4506/11-1100-601319. Žalobce podal proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení
odvolání, které Generální finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“) zamítlo rozhodnutím ze dne
12. 12. 2011, čj. 32980/11-3121-010728 (dále též „napadené rozhodnutí“).
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové. Krajský soud žalobu zamítl. Nebyly dány důvody pro obnovu řízení podle §117 odst. 1
písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Nevyšly najevo nové
skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění uplatněny v řízení již dříve a mohly mít
podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Existenci svědka, který měl žalobce v lednu až březnu 2004
stěhovat do objektu, je třeba posoudit jako skutečnost, která objektivně existovala, žalobce
o ní věděl a pokud by vyvinul dostatečné úsilí směřující k objasnění všech rozhodných
skutečností, mohl a měl ji uplatnit již v řízení o doměření daně. Že si žalobce na tento důkaz
nevzpomněl, není důvodem pro povolení obnovy řízení. Žalobce se o důkazu, kterého
se dovolává, dozvěděl podle svého tvrzení v dubnu 2011, tedy v době, kdy ve věci doměření
žalobcovy daně z příjmů za rok 2004 pravomocně rozhodl Nejvyšší správní soud a rovněž
Ústavní soud, který žalobcovu ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu
odmítl usnesením ze dne 20. 1. 2011.
III.
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl, že krajský
soud pouze převzal všechny závěry z daňového řízení, které byly v jeho neprospěch
a nevypořádal se s námitkami uplatněnými jak v daňovém řízení, tak v žalobě. Rovněž nesprávně
aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, daňového řádu
a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Stěžovatel je přesvědčen, že je nezbytné
k správnému vyměření daně, aby byl v rámci navrhované obnovy řízení vyslechnut jím navržený
svědek, který by potvrdil stěžovatelovo trvalé bydlení v předmětné nemovitosti v průběhu roku
2004.
[5] Stěžovatel zdůraznil, že předmětnou nemovitost získal v dražbě jako obytný dům
a od počátku ji užívá pro trvalé bydlení. Finanční orgány označily svědectví stěžovatelových
rodičů za „ne stoprocentně věrohodné“, ačkoli právní terminologie takové označení nezná.
[6] Stěžovatel považuje za nesprávný názor žalovaného o nutnosti nést následky toho,
že důkaz výslechem svědka nenavrhl dříve. Podle stěžovatele je naopak opodstatněné každé
svědectví, uplatněné kdykoli během desetileté lhůty pro stanovení daně ve smyslu §148
daňového řádu.
IV.
[7] Žalovaný shrnul ve vyjádření ke kasační stížnosti dosavadní průběh správního i soudního
řízení. Stěžovatel uvedl v kasační stížnosti stejné argumenty, které uplatnil v řízení před krajským
soudem. Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a doplnil, že existence a svědectví
navrhovaného svědka nemůže být pro stěžovatele novou skutečností, protože stěžovatel svědka
znal. Nelze proto tvrdit, že stěžovatel nenavrhl svědka bez svého zavinění.
[8] Stěžovatel neprokázal v daňovém řízení, že v předmětné nemovitosti v roce 2004 trvale
bydlel. S jeho argumentací se neztotožnil krajský soud ani Nejvyšší správní soud. Stěžovatel
přitom musel být srozuměn s tím, že musí svá tvrzení prokázat, pokud hodlal snížit základ daně
o úroky uhrazené z meziúvěru a z úvěru ze stavebního spoření na bytové potřeby.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel namítl, že se krajský soud nevypořádal s námitkami, které uplatnil v daňovém
řízení a v žalobě. Nejvyšší správní soud však nemohl přehlédnout, že to byl stěž ovatel,
kdo nekoncipoval jednotlivá podání v návaznosti na procesní stádium, ve kterém se projednávaná
věc nachází. Stěžovatel uváděl v odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí obnovy, ve správní žalobě
i v kasační stížnosti zcela shodné skutečnosti. Vždy šlo o argumenty týkající se řízení o doměření
daně, nikoli důvodů, pro které lze obnovit pravomocně ukončené daňové řízení. Krajský soud
pečlivě vysvětlil, že předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí o zamítnutí návrhu
na povolení obnovy daňového řízení. Zdůraznil požadavek potřeby právní jistoty,
se kterou je spojeno nabytí právní moci daňového rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku krajského
soudu je bezpečně zřejmé, proč krajský soud nepovažoval za důvod pro nařízení obnovy řízení
to, že se měl stěžovatel sejít v roce 2011 s Ing. J. S., který by mu jako svědek mohl dosvědčit
užívání nemovitosti k bydlení v roce 2004. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že
takový důkazní prostředek měl případně místo v řízení o doměření daně. Nemůže být důvodem
pro nařízení obnovy pravomocně ukončeného řízení. Nejde o důkaz, který podle §117 odst. 1
písm.a) daňového řádu nemohl být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněn
v řízení již dříve. Není tímto důkazem ani s ohledem na tvrzení, že si stěžovatel na existenci
tohoto důkazu nevzpomněl v průběhu daňového řízení.
[12] Společným rysem všech podání stěžovatele je snaha dosáhnout opětovného hodnocení
hledisek rozhodných pro doměření daně z příjmů. Stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen právním zástupcem. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s názorem krajského soudu
považuje za dostačující pouze poznamenat, že již v rozsudku ze dne 31. 5. 2004,
čj. 5 A 24/2002 - 34, připomněl obecně platnou zásadu, podle které „ napadá-li žalobce rozhodnutí
vydané v prvním stadiu řízení o obnově, může účinně namítat pouze to, že existují podmínky její přípustnosti,
nikoliv však okolnosti týkající se skutkového stavu věci, které lze uplatnit až ve druhém stadiu řízení o obnově,
v němž by se znovu rozhodovalo ve věci“. Nejvyšší správní soud se k věcným námitkám stěžovatele
proti doměření daně vyjadřoval již ve shora zmíněném rozsudku ze dne 23. 9. 2010,
čj. 8 Afs 78/2009 - 56. V něm posoudil, zda byly splněny podmínky pro doměření daně.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti označil závěry žalovaného o nesplnění podmínek
pro povolení obnovy řízení za nesprávné a nezákonné. Neuvedl však, v čem spatřuje
nezákonnost a nesprávnost postupu krajského soudu. Za takovou námitku nelze považovat
obecné tvrzení, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelovými námitkami a nesprávně
aplikoval ustanovení právních předpisů. Nelze za ni považovat ani tvrzení stěžovatele, že výslech
svědka je pro správné doměření daně nezbytný. Jak již bylo uvedeno, krajský soud se s věcí
pečlivě vypořádal a podrobně vysvětlil důvody svého rozhodnutí.
[14] Nelze přisvědčit ani názoru stěžovatele, že je oprávněn uplatnit jakýkoli důkazní návrh
na podporu svých tvrzení kdykoli během desetileté lhůty ke stanovení daně podle §148
odst. 5 daňového řádu. Nezbývá než zopakovat, že návrh na obnovu řízení nebyl finančním
ředitelstvím zamítnut v důsledku nedodržení lhůty k podání návrhu, ale protože domnělý důvod
pro povolení obnovy nebylo možné podřadit pod §117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Posledně
zmíněné ustanovení zdůrazňuje odpovědnost stěžovatele za plnění svých procesních povinností,
mezi které nepochybně patří povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně
(povinnost tvrzení) a tyto skutečnosti řádně a včas prokázat (povinnost důkazní).
Pokud stěžovatel vlastním zaviněním neuplatnil rozhodné skutečnosti nebo důkazy do právní
moci rozhodnutí správce daně, nemůže tyto skutečnosti a důkazy uplatnit následně a domáhat
se obnovy řízení. Pokud by Nejvyšší správní soud přisvědčil postupu navrženému stěžovatelem,
popřel by tím jeho odpovědnost za řádné a včasné splnění jeh o důkazní povinnosti.
Rovněž by tím podstatně oslabil požadavek na presumpci správnosti a nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci.
[15] S poukazem na shora uvedené skutečnosti neshledal Nejvyšší správní soud kasační
stížnost důvodnou, a proto ji zamítl.
[16] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo a který o náhradu nákladů požádal,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Povinnost žalovaného správního orgánu hájit jím vydané
rozhodnutí představuje součást povinností vyplývajících z běžné správní agendy, k níž je žalovaný
vybaven personálně i finančně ze státního rozpočtu. Žalovanému nevznikly v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. prosince 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu