Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23.12.2013, sp. zn. 8 Afs 24/2013 - 33 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.24.2013:33

Zdroj dat je dostupný na http://www.nssoud.cz
ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.24.2013:33
sp. zn. 8 Afs 24/2013 - 33 ROZSUDEK Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Z. D., zastoupeného JUDr. Františkem Nunvářem, advokátem se sídlem Šaffova 29, Polička, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2011, čj. 32980/11-3121-010728, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2013, čj. 31 Af 45/2012 - 38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad v Moravské Třebové (dále jen „správce daně“) doměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 11. 7. 2007, čj. 27739/07/265970/2873, žalobci daň z příjmů fyzických osob za rok 2004 ve výši 31 584 Kč. Správce daně vyloučil z uplatněných daňových nákladů úroky uhrazené z meziúvěru a z úvěru ze stavebního spoření na bytové potřeby, neboť žalobce neprokázal, že v roce 2004 užíval nemovitost k trvalému bydlení. Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru rozhodnutím ze dne 23. 1. 2008, čj. 631/08 -1100-601319. Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a vrátil věc žalovanému k doplnění dokazování. Finanční ředitelství znovu zamítlo žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 28. 1. 2009, čj. 49/09-1100-601319. Žalobu proti novému rozhodnutí finančního ředitelství krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, čj. 31 Ca 46/2009 – 22. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, čj. 8 Afs 78/2009 - 56. [2] Žalobce podal dne 8. 6. 2011 návrh na povolení obnovy řízení, které bylo završeno shora uvedeným pravomocným rozhodnutím ze dne 28. 1. 2009, čj. 49/09-1100-601319. Finanční ředitelství zamítlo žádost žalobce o obnovu řízení rozhodnutím ze dne 7. 9. 2011, čj. 4506/11-1100-601319. Žalobce podal proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení odvolání, které Generální finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“) zamítlo rozhodnutím ze dne 12. 12. 2011, čj. 32980/11-3121-010728 (dále též „napadené rozhodnutí“). II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Krajský soud žalobu zamítl. Nebyly dány důvody pro obnovu řízení podle §117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jendaňový řád“). Nevyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Existenci svědka, který měl žalobce v lednu až březnu 2004 stěhovat do objektu, je třeba posoudit jako skutečnost, která objektivně existovala, žalobce o ní věděl a pokud by vyvinul dostatečné úsilí směřující k objasnění všech rozhodných skutečností, mohl a měl ji uplatnit již v řízení o doměření daně. Že si žalobce na tento důkaz nevzpomněl, není důvodem pro povolení obnovy řízení. Žalobce se o důkazu, kterého se dovolává, dozvěděl podle svého tvrzení v dubnu 2011, tedy v době, kdy ve věci doměření žalobcovy daně z příjmů za rok 2004 pravomocně rozhodl Nejvyšší správní soud a rovněž Ústavní soud, který žalobcovu ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl usnesením ze dne 20. 1. 2011. III. [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl, že krajský soud pouze převzal všechny závěry z daňového řízení, které byly v jeho neprospěch a nevypořádal se s námitkami uplatněnými jak v daňovém řízení, tak v žalobě. Rovněž nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, daňového řádu a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Stěžovatel je přesvědčen, že je nezbytné k správnému vyměření daně, aby byl v rámci navrhované obnovy řízení vyslechnut jím navržený svědek, který by potvrdil stěžovatelovo trvalé bydlení v předmětné nemovitosti v průběhu roku 2004. [5] Stěžovatel zdůraznil, že předmětnou nemovitost získal v dražbě jako obytný dům a od počátku ji užívá pro trvalé bydlení. Finanční orgány označily svědectví stěžovatelových rodičů za „ne stoprocentně věrohodné“, ačkoli právní terminologie takové označení nezná. [6] Stěžovatel považuje za nesprávný názor žalovaného o nutnosti nést následky toho, že důkaz výslechem svědka nenavrhl dříve. Podle stěžovatele je naopak opodstatněné každé svědectví, uplatněné kdykoli během desetileté lhůty pro stanovení daně ve smyslu §148 daňového řádu. IV. [7] Žalovaný shrnul ve vyjádření ke kasační stížnosti dosavadní průběh správního i soudního řízení. Stěžovatel uvedl v kasační stížnosti stejné argumenty, které uplatnil v řízení před krajským soudem. Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a doplnil, že existence a svědectví navrhovaného svědka nemůže být pro stěžovatele novou skutečností, protože stěžovatel svědka znal. Nelze proto tvrdit, že stěžovatel nenavrhl svědka bez svého zavinění. [8] Stěžovatel neprokázal v daňovém řízení, že v předmětné nemovitosti v roce 2004 trvale bydlel. S jeho argumentací se neztotožnil krajský soud ani Nejvyšší správní soud. Stěžovatel přitom musel být srozuměn s tím, že musí svá tvrzení prokázat, pokud hodlal snížit základ daně o úroky uhrazené z meziúvěru a z úvěru ze stavebního spoření na bytové potřeby. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Stěžovatel namítl, že se krajský soud nevypořádal s námitkami, které uplatnil v daňovém řízení a v žalobě. Nejvyšší správní soud však nemohl přehlédnout, že to byl stěž ovatel, kdo nekoncipoval jednotlivá podání v návaznosti na procesní stádium, ve kterém se projednávaná věc nachází. Stěžovatel uváděl v odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí obnovy, ve správní žalobě i v kasační stížnosti zcela shodné skutečnosti. Vždy šlo o argumenty týkající se řízení o doměření daně, nikoli důvodů, pro které lze obnovit pravomocně ukončené daňové řízení. Krajský soud pečlivě vysvětlil, že předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy daňového řízení. Zdůraznil požadavek potřeby právní jistoty, se kterou je spojeno nabytí právní moci daňového rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je bezpečně zřejmé, proč krajský soud nepovažoval za důvod pro nařízení obnovy řízení to, že se měl stěžovatel sejít v roce 2011 s Ing. J. S., který by mu jako svědek mohl dosvědčit užívání nemovitosti k bydlení v roce 2004. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že takový důkazní prostředek měl případně místo v řízení o doměření daně. Nemůže být důvodem pro nařízení obnovy pravomocně ukončeného řízení. Nejde o důkaz, který podle §117 odst. 1 písm.a) daňového řádu nemohl být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněn v řízení již dříve. Není tímto důkazem ani s ohledem na tvrzení, že si stěžovatel na existenci tohoto důkazu nevzpomněl v průběhu daňového řízení. [12] Společným rysem všech podání stěžovatele je snaha dosáhnout opětovného hodnocení hledisek rozhodných pro doměření daně z příjmů. Stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen právním zástupcem. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s názorem krajského soudu považuje za dostačující pouze poznamenat, že již v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, čj. 5 A 24/2002 - 34, připomněl obecně platnou zásadu, podle které „ napadá-li žalobce rozhodnutí vydané v prvním stadiu řízení o obnově, může účinně namítat pouze to, že existují podmínky její přípustnosti, nikoliv však okolnosti týkající se skutkového stavu věci, které lze uplatnit až ve druhém stadiu řízení o obnově, v němž by se znovu rozhodovalo ve věci“. Nejvyšší správní soud se k věcným námitkám stěžovatele proti doměření daně vyjadřoval již ve shora zmíněném rozsudku ze dne 23. 9. 2010, čj. 8 Afs 78/2009 - 56. V něm posoudil, zda byly splněny podmínky pro doměření daně. [13] Stěžovatel v kasační stížnosti označil závěry žalovaného o nesplnění podmínek pro povolení obnovy řízení za nesprávné a nezákonné. Neuvedl však, v čem spatřuje nezákonnost a nesprávnost postupu krajského soudu. Za takovou námitku nelze považovat obecné tvrzení, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelovými námitkami a nesprávně aplikoval ustanovení právních předpisů. Nelze za ni považovat ani tvrzení stěžovatele, že výslech svědka je pro správné doměření daně nezbytný. Jak již bylo uvedeno, krajský soud se s věcí pečlivě vypořádal a podrobně vysvětlil důvody svého rozhodnutí. [14] Nelze přisvědčit ani názoru stěžovatele, že je oprávněn uplatnit jakýkoli důkazní návrh na podporu svých tvrzení kdykoli během desetileté lhůty ke stanovení daně podle §148 odst. 5 daňového řádu. Nezbývá než zopakovat, že návrh na obnovu řízení nebyl finančním ředitelstvím zamítnut v důsledku nedodržení lhůty k podání návrhu, ale protože domnělý důvod pro povolení obnovy nebylo možné podřadit pod §117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Posledně zmíněné ustanovení zdůrazňuje odpovědnost stěžovatele za plnění svých procesních povinností, mezi které nepochybně patří povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně (povinnost tvrzení) a tyto skutečnosti řádně a včas prokázat (povinnost důkazní). Pokud stěžovatel vlastním zaviněním neuplatnil rozhodné skutečnosti nebo důkazy do právní moci rozhodnutí správce daně, nemůže tyto skutečnosti a důkazy uplatnit následně a domáhat se obnovy řízení. Pokud by Nejvyšší správní soud přisvědčil postupu navrženému stěžovatelem, popřel by tím jeho odpovědnost za řádné a včasné splnění jeh o důkazní povinnosti. Rovněž by tím podstatně oslabil požadavek na presumpci správnosti a nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci. [15] S poukazem na shora uvedené skutečnosti neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl. [16] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo a který o náhradu nákladů požádal, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Povinnost žalovaného správního orgánu hájit jím vydané rozhodnutí představuje součást povinností vyplývajících z běžné správní agendy, k níž je žalovaný vybaven personálně i finančně ze státního rozpočtu. Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 23. prosince 2013 JUDr. Jan Passer předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší správní soud
Datum rozhodnutí / napadení:23.12.2013
Číslo jednací:8 Afs 24/2013 - 33
Forma /
Způsob rozhodnutí:
Rozsudek
zamítnuto
Účastníci řízení:Generální finanční ředitelství
Prejudikatura:5 A 24/2002
Kategorie rozhodnutí:C
ECLI pro jurilogie.cz:ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.24.2013:33
Staženo pro jurilogie.cz:27.03.2024