ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.83.2013:39
sp. zn. 8 As 83/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21, spol. s r. o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou,
advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
18. 12. 2012, čj. RUD/4517/2012, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 2. 7. 2013, čj. 6 A 30/2013 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2012, čj. RUD/4517/2012, žalovaná uložila žalobkyni
pokutu ve výši 400 000 Kč za porušení povinnosti uvedené v §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Odvysíláním pořadu Hlava v oblacích
dne 21. 8. 2011 od 20:00 hodin a dne 22. 8. 2011 od 13:00 hodin na programu Nova Cinema
žalobkyně porušila povinnost nezařazovat do vysílání v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady
a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
II.
2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 2. 7. 2013, čj. 6 A 30/2013 – 47, zamítl. Rozsudek městského soudu,
stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
3. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
4. Stěžovatelka byla přesvědčena, že jí byla sankce uložena nezákonně, protože žalovaná
nesplnila povinnost podle §59 odst. 1 zákona o vysílání. Z §2 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání
nelze dovodit, že předchozí upozornění je účinné pro všechny programy provozované
týmž provozovatelem. Toto ustanovení se týká dodržování povinností podle zákona o vysílání
bez ohledu na to, kolik programů provozovatel provozuje. Provozovatel je povinen dodržovat
při provozování všech svých programů povinnosti stanovené zákonem, každý z těchto programů
však provozuje na základě zvláštní licence.
5. Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, kterým městský soud vypořádal žalobní námitku
týkající se dopadu výkladu §59 odst. 1 zákona o vysílání na aplikaci §63 odst. 1
písm. b) a c) tohoto zákona. Tuto námitku je třeba posoudit obecně bez ohledu na to,
zda je posuzován správní delikt, za který lze uložit sankci odnětí licence, či nikoliv. Způsob,
kterým městský soud vyložil §63 odst. 1 písm. b) a c) zákona o vysílání, by vedl k tomu, že zákon
o vysílání by měl dvojí režim, a to (1) pro správní delikty, za které je možné odnětí licence,
porušení zákona podle §63 odst. 1 písm. b) a c) zákona o vysílání by se pak hodnotilo
samostatně pro každý program provozovaný týmž provozovatelem, a (2) pro správní delikty,
které nemohou vést k odnětí licence, upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání
by se pak posuzovalo společně pro všechny programy provozované jedním provozovatelem.
Stěžovatelka uzavřela, že při výkladu §59 odst. 1 zákona o vysílání je třeba posuzovat porušení
zákonných povinností samostatně pro každý program téhož provozovatele, protože každý
program je provozován na základě zvláštní licence.
6. Dále stěžovatelka setrvala na názoru, že pořad jako celek ani jeho jednotlivé scény nebyly
způsobilé ohrozit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých zejména s ohledem
na obsah pořadu, jeho stopáž, počet a stopáž vytýkaných scén, vyznění těchto scén v kontextu
děje a vysílání pořadu ve večerních hodinách. Stěžovatelka nespáchala správní delikt,
protože nebyla naplněna materiální stránka jiného správního deliktu, jehož skutková podstata
je vymezena v §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání.
7. Stěžovatelka vytkla městskému soudu, že přisvědčil hodnocení žalované, podle kterého
je stěžovatelka subjektem s dominantním postavením s vysokou sledovaností,
přestože sledovanost programu byla okolo 5 %. Stěžovatelka nepovažovala tento závěr
za podložený, protože provozovatele, byť celoplošného, programu se sledovaností okolo 5 %
nelze hodnotit jako subjekt s dominantním postavením a vysokou sledovaností. Rozhodnutí
žalované je v tomto směru nesrozumitelné.
8. Závěr městského soudu, že sankce za vysílání téhož pořadu na programu Nova byla
stěžovatelce uložena za skutek, který byl ve všech ohledech podobný jako nyní posuzovaný
skutek, byl podle stěžovatelky nezákonný. Pořad byl v posuzované věci vysílán na programu
s několikanásobně nižší sledovaností a v pozdějším vysílacím čase (v rámci časového úseku
od 6:00 do 22:00 hodin). Pokud by byl tento skutek posuzován jako ve všech ohledech podobný
skutku dřívějšímu, byla by popřena zásada hodnocení kritérií pro stanovení výše pokuty
podle §61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, protože by byla posouzena pouze některá ze zákonných
kritérií. Stěžovatelka byla přesvědčena, že při stanovení výše pokuty je třeba zohlednit
sledovanost programu, na kterém byl pořad vysílán, i čas jeho vysílání. Dále namítla, že žalovaná
rozhodla v rozporu s principem proporcionality, protože pokuta je zcela zjevně nepřiměřená
z důvodů uvedených v žalobě. Žalovaná překročila meze správního uvážení, a její rozhodnutí
je proto nezákonné.
9. Podle stěžovatelky je napadený rozsudek také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
protože městský soud se nedostatečně vypořádal se žalobní námitkou, že je nutno posuzovat
porušení povinností samostatně pro každý program provozovaný týmž provozovatelem,
a to konkrétně v části odůvodnění, kterou se soud vypořádal s poukazem stěžovatelky na možný
dopad výkladu zákona na aplikaci sankce odnětí licence. Městský soud dostatečně nevysvětlil,
že argumenty stěžovatelky nejsou pro věc relevantní, pokud §63 odst. 1 zákona o vysílání
upravuje tzv. kvalifikovaná porušení, jejichž postih nezávisí na předchozím uplatnění opatření
k nápravě.
IV.
10. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že tvrzení o dominantním postavení
stěžovatelky na mediálním trhu bylo logické. Žalovaná není povinna zjišťovat údaje
o sledovanosti pořadu přímo od stěžovatelky. Údaje z webových stránek Asociace televizních
organizací byly přiloženy k zahájení správního řízení. Stěžovatelka se k nim nikdy nevyjádřila
ani nenamítla jejich nesprávnost. Žalovaná podotkla, že Asociace televizních organizací
je samoregulační orgán a stěžovatelka je jejím členem.
11. Dále žalovaná uvedla, že obsah kritérií pro stanovení výše pokuty a způsob hodnocení
zjištěných údajů spadá do její správní úvahy. Stěžovatelka je dominantní subjekt s vysokou
sledovaností, její programy jsou vysílány celoplošně. Skutečnost, že určitý program má doloženou
sledovanost, nemůže vést k nezákonnosti správního rozhodnutí. Žalovaná ve svém rozhodnutí
vysvětlila, proč uložila za odvysílání stejného pořadu vyšší pokutu.
12. Žalovaná nesouhlasila se stěžovatelkou, že se městský soud nedostatečně vypořádal
se žalobními námitkami, a k ostatním námitkám odkázala na napadený rozsudek.
V.
13. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
14. Kasační stížnost není důvodná.
15. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Důvodnost této námitky by totiž bránila projednání ostatních kasačních
námitek. Stěžovatelka vytkla městskému soudu, že se nedostatečně vypořádal se žalobní
námitkou týkající se dopadu výkladu §59 odst. 1 zákona o vysílání na aplikaci §63 odst. 1
písm. b) a c) tohoto zákona.
16. Městský soud uvedl, že vliv výkladu §59 odst. 1 zákona o vysílání na aplikaci §63 odst. 1
písm. b) a c) tohoto zákona není pro posuzovanou věc relevantní, protože §63 odst. 1 zákona
o vysílání upravuje tzv. kvalifikovaná porušení zákona, jejichž postih nezávisí na předchozím
uplatnění opatření k nápravě. Nejvyšší správní soud shledal tento závěr z hlediska
přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí dostatečným. Soud vysvětlil, z jakého důvodu není
stěžovatelčin odkaz na §63 odst. 1 zákona o vysílání pro věc rozhodný. Zároveň nebyl důvod,
aby soud posoudil tuto námitku „obecně“, jak se stěžovatelka domáhala. Námitka se totiž míjela
s předmětem řízení o žalobě, kterým bylo porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání,
tj. správní delikt, který nemůže vést k uložení sankce odnětí licence podle §63 tohoto zákona.
17. Stěžovatelka namítla, že žalovaná nepostupovala v souladu se zákonem o vysílání,
protože upozornění na porušení povinnosti, kterého se stěžovatelka dopustila odvysíláním
pořadu na jiném programu, nebylo relevantním upozorněním ve smyslu §59 odst. 1 tohoto
zákona. Stěžovatelka byla přesvědčena, že porušení zákonných povinností je třeba posuzovat
samostatně pro každý program (licenci) provozovatele.
18. Podle §59 odst. 1 zákona o vysílání platí, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
upozorní provozovatele vysílání na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě, pokud
provozovatel porušuje (1) povinnosti stanovené tímto zákonem nebo (2) podmínky udělené
licence. Smyslem citovaného ustanovení je zajistit, aby provozovatel vysílání nebyl trestán
za jednání, jehož protiprávnosti si nebyl vědom. Realizuje se tak preventivní funkce správního
trestání. Zákonodárce dává provozovateli vysílání prostor k dobrovolné nápravě deliktního
jednání (odstraněním závadného stavu), resp. dovoluje, aby první porušení povinnosti
provozovatele vysílání bylo beztrestné s tím, že provozovatel bude upozorněn na protiprávnost
svého jednání a pro příště si bude závadnosti tohoto jednání vědom a vyvaruje se ho (srov.
např. rozsudky ze dne 10. 2. 2010, čj. 6 As 17/2009 - 94, nebo ze dne 29. 5. 2013,
čj. 3 As 65/2012 – 24, obdobně též usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012,
čj. 6 As 26/2010 – 101, č. 2632/2012 Sb. NSS).
19. Z citovaného ustanovení vyplývá, že žalovaná je povinna upozornit provozovatele
vysílání ve smyslu §59 odst. 1 zákona o vysílání ve dvou případech, a to pokud porušuje
podmínky udělené licence nebo povinnosti stanovené zákonem o vysílání. Je nepochybné,
že v prvně jmenovaném případě, tj. v případě porušení podmínek licence, se předchozí
upozornění musí vztahovat na porušení podmínek téže licence. Porušení podmínek licence úzce
souvisí pouze s určitou licencí, je proto žádoucí, aby provozovatel vysílání byl sankcionován
za porušení podmínek určité licence pouze v případě, že byl upozorněn na porušení podmínek
téže licence již v minulosti. V případě druhém, tj. při porušení povinností stanovených zákonem
o vysílání, je situace odlišná. V tomto případě totiž provozovatel vysílání porušuje povinnost,
která mu vyplývá přímo ze zákona (nikoliv z určité licence). Jedná se o obecnou povinnost,
která se váže k provozovateli vysílání, nikoliv k jednotlivým licencím či programům. Provozovatel
ji proto musí plnit v rámci všech svých licencí. Tento závěr ostatně připustila i stěžovatelka,
když uvedla, že provozovatel vysílání je povinen dodržovat povinnosti stanovené zákonem
při provozování všech svých programů (viz bod 4).
20. Lze tedy uzavřít, že regulátor splní podmínku pro uložení sankce stanovenou v §59
odst. 1 zákona o vysílání i tehdy, pokud se předchozí upozornění na porušení zákonné povinnosti
vztahovalo k jinému programu téhož provozovatele (provozovanému na základě odlišné licence).
Je totiž nepochybné, že provozovatel vysílání si je vědom protiprávnosti určitého jednání,
pokud byl na jeho závadnost, zejména s mírou totožnosti jako v nyní posuzované věci,
již v minulosti upozorněn.
21. V posuzované věci stěžovatelka porušila povinnost nezařazovat v době
od 6:00 do 22:00 hodin do vysílání pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých [§32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání]. Tato povinnost
vyplývá provozovateli vysílání obecně ze zákona a není vázána pouze ke konkrétnímu programu
či licenci (viz výše). Provozovatel vysílání je povinen ji dodržovat ve vztahu ke všem jím
provozovaným programům (licencím). Stěžovatelka porušila uvedené ustanovení odvysíláním
totožného pořadu i v minulosti, za což jí žalovaná pravomocně uložila pokutu. Rozhodnutí
o uložení pokuty bylo potvrzeno i správními soudy (viz rozsudek městského soudu ze dne
16. 2. 2011, čj. 5 A 229/2010 – 91, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2011,
čj 3 As 10/2011 - 120). Stěžovatelka tedy byla upozorněna na závadnost svého jednání
a nepochybně si musela být vědoma, že zařazením předmětného pořadu do vysílání v době
od 6:00 do 22:00 hodin porušuje povinnost stanovenou v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání.
22. Nejvyšší správní soud proto shodně s městským soudem uzavřel, že žalovaná splnila
povinnost předchozího upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání, pokud v minulosti
sankcionovala stěžovatelku za porušení stejné zákonné povinnosti odvysíláním téhož pořadu,
byť byl tento pořad vysílán na jiném programu stěžovatelky provozovaném na základě jiné
licence.
23. Tímto závěrem Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá, jaká konkrétní kritéria musí
splňovat předchozí upozornění. Uvedená otázka není jednotlivými senáty zdejšího soudu řešena
jednotně, a proto byla předložena k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu
(viz usnesení ze dne 8. 2. 2013, čj. 8 As 85/2012 – 47). V nyní posuzované věci byl ovšem pořad,
na jehož závadnost byla stěžovatelka upozorněna v minulosti, a pořad, za který byla aktuálně
sankcionována, zcela totožný. Otázka, kterou se bude zabývat rozšířený senát, proto nebyla
pro posouzení této věci podstatná. Nejvyšší správní soud se zabýval pouze tím, zda žalovaná
splnila povinnost předchozího upozornění, pokud upozornila stěžovatelku na porušení
téže povinnosti odvysíláním téhož pořadu, byť byl tento pořad vysílán na jiném programu
stěžovatelky než v případě aktuálně sankcionovaného jednání.
24. Stěžovatelka dále namítla, že §2 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, na který odkázal
městský soud, nesvědčí závěru, že předchozí upozornění se má vztahovat ke konkrétnímu
provozovateli bez ohledu na to, kolik programů provozuje. Nejvyšší správní soud k této námitce
podotýká, že městský soud neopřel své přesvědčení o předchozím upozornění o uvedené
ustanovení. Závěr, že předchozí upozornění se může týkat porušení povinností na jiném
programu téhož provozovatele, městský soud dovodil přímo z §59 odst. 1 zákona o vysílání
(viz str. 8 napadeného rozsudku). Ustanovení §2 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání citoval
pro bližší vymezení pojmu provozovatel vysílání.
25. Jak soud již uvedl, stěžovatelka byla přesvědčena, že porušení zákonných povinností
je třeba posuzovat samostatně pro každý program (licenci) provozovatele. Tento závěr opřela
zejména o tvrzený vliv výkladu §59 odst. 1 zákona o vysílání na aplikaci §63 odst. 1 tohoto
zákona. Nejvyšší správní soud obdobně jako městský soud shledal, že §63 odst. 1 zákona
o vysílání nelze v posuzované věci aplikovat. Toto ustanovení se totiž nevztahuje k porušení
povinnosti uvedené v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, za které byla stěžovatelka
sankcionována. V dané chvíli je proto uvedená námitka pouze hypotetická, soud se k ní vyjádří
teprve tehdy, bude-li vznesena v řízení, v němž bude §63 odst. 1 zákona o vysílání aplikován.
26. Stěžovatelka setrvala na názoru, že nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu.
Stejnou námitku vznesla v žalobě, přičemž městský soud k ní uvedl, že nemá důvod odchýlit
se od svých předchozích závěrů vyslovených v rozsudku čj. 5 A 229/2010 - 91, kterými
podrobně zhodnotil závadnost předmětného pořadu. Uvedený rozsudek byl napaden kasační
stížností, Nejvyšší správní soud ji rozsudkem čj. 3 As 10/2011 – 120 zamítl. Městský soud rovněž
vysvětlil, jaký vliv má na naplnění materiální stránky správního deliktu doba vysílání
posuzovaného pořadu. Dovodil, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 3. 2011, čj. 8 As 79/2010 – 84, nejsou v dané věci použitelné, protože vycházely z jiných
skutkových okolností (vysílání reportáže krátce před 22. hodinou).
27. Stěžovatelka v kasační stížnosti nebrojila proti uvedeným závěrům městského soudu,
pouze obecně, s odkazem na žalobní tvrzení nesouhlasila, že byla naplněna materiální stránka
správního deliktu, protože pořad ani jeho jednotlivé scény nebyly způsobilé ohrozit fyzický,
psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že kasační
stížnost je opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu a tedy i stížní námitky, jimiž
se Nejvyšší správní soud zabývá (§103 odst. 1 s. ř. s.), se vždy odvíjejí od tvrzeného pochybení
krajského soudu. Stěžovatel je proto v souladu s dispoziční zásadou, která ovládá řízení o kasační
stížnosti, povinen v kasační stížnosti uvést jím spatřované důvody nezákonnosti rozhodnutí
krajského soudu a vymezit tak rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším správním
soudem. K účinnému zpochybnění právního názoru krajského soudu nepostačuje pouhé
zopakování žalobních tvrzení (viz např. rozsudky ze dne 30. 6. 2010, čj. 8 Afs 4/2010 – 142,
ze dne 22. 1. 2007, čj. 8 Afs 55/2005 – 74, nebo ze dne 26. 10. 2007, čj. 8 Afs 106/2006 – 58).
28. Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud se s uvedenou žalobní námitkou řádně,
srozumitelně a logicky vypořádal, vysvětlil, v čem spatřuje závadnost scén posuzovaného pořadu
a zda měla doba vysílání pořadu vliv na naplnění materiální stránky správního deliktu.
Stěžovatelka těmto závěrům v kasační stížnosti ničeho nevytkla, a nevymezila tak dostatečně
rozsah kasačního přezkumu. Nejvyšší správní soud proto pouze obecně podotýká, že se ztotožnil
se závěry městského soudu a neshledal důvod odchýlit se od dříve vysloveného hodnocení
předmětného pořadu (srov. rozsudek městského soudu čj. 5 A 229/2010 – 91 ve spojení
s rozsudkem zdejšího soudu čj. 3 As 10/2011 – 120).
29. Stěžovatelka také namítla, že nemohla být hodnocena jako subjekt s dominantním
postavením s vysokou sledovaností ani v rámci hodnocení kritérií podle §61 odst. 2 zákona
o vysílání, protože sledovanost programu byla okolo 5 %. Rozhodnutí žalované proto bylo
nesrozumitelné.
30. V hodnocení kritéria „postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu“ žalovaná
uvedla, že stěžovatelka je na mediálním trhu dominantní subjekt s vysokou sledovaností. Vysílání
provozuje celoplošně, proto jej může ve vymezeném územním rozsahu přijímat alespoň 70 %
obyvatel České republiky. Odpovědnost stěžovatelky je ve srovnání s regionálními a místními
provozovateli televizního vysílání vysoká s ohledem na pravděpodobný vysoký zásah divácké
veřejnosti programem Nova Cinema. Předmětné hodnocení navíc směřuje právě k postavení
provozovatele na mediálním trhu, nikoliv ke sledovanosti konkrétního pořadu. V hodnocení
kritéria „rozsah, typ a dosah závadného vysílání“ žalovaná podotkla, že podle údajů Asociace
televizních organizací byla sledovanost (pro share pro 15+) v týdnu od 15. do 21. 8. 2011 za celý
den 5,51 % a v období tzv. prime time (tj. od 19 do 23 hodin) 5,19 %. Žalovaná považovala
toto kritérium za podpůrné, nikoliv zásadně určující výši sankce. Rozhodující pro uložení sankce
byly míra zavinění a závažnost věci.
31. Nejvyšší správní soud obdobně jako městský soud nepochyboval, že žalovaná uvedeným
způsobem dostála svým povinnostem stanoveným v §61 zákona o vysílání a vzala v úvahu
okolnosti rozhodné pro uložení pokuty a stanovení její výše. Žalovaná zohlednila nejen velikost
provozovatele z hlediska pokrytí obyvatelstva, ale také sledovanost jeho vysílání (viz rozsudek
ze dne 22. 8. 2007, čj. 1 As 10/2007 – 123). Do úvahy vzala i skutečnost, že stěžovatelka
je dominantní subjekt na mediálním trhu, jehož vysílání má obecně vysokou sledovanost a může
jej přijímat až 70 % obyvatel. Zároveň zohlednila konkrétní sledovanost programu, která byla
okolo 5 %. Dominantní postavení stěžovatelky na mediálním trhu žalovaná nedovodila z míry
sledovanosti programu Nova Cinema. Zmínka o dominantním postavení se vztahovala
k obecnému popisu stěžovatelky jako provozovatele vysílání na mediálním trhu, jejíž vysílání
je celoplošné a může jej přijímat až 70 % obyvatel.
32. Rozhodnutí žalované tedy nebylo nesrozumitelné. Naopak, logicky a přezkoumatelně
vysvětlilo, jak žalovaná zohlednila jednotlivá kritéria pro ukládání pokut. Žalovaná nadto dostála
své povinnosti uvést, která kritéria považuje pro posouzení věci za klíčová a která jsou
pro uložení sankce pouze podpůrná (srov. rozsudky ze dne 30. 4. 2008, čj. 4 As 34/2007 – 129,
a ze dne 23. 4. 2009, čj. 4 As 60/2008 – 100), a zároveň vysvětlila, jak se hodnocení těchto kritérií
promítlo do výše uložené pokuty (viz např. rozsudek ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 143/2011 – 83).
33. Stěžovatelka rovněž nedůvodně namítla nezákonnost závěru městského soudu, že sankce
za vysílání téhož pořadu na programu Nova byla stěžovatelce uložena za skutek, který byl
ve všech ohledech podobný jako skutek v posuzované věci. Nejvyšší správní soud přisvědčil
městskému soudu, že skutek, za který byla stěžovatelce uložena pokuta v minulosti, a nyní
posuzovaný skutek jsou podobné. Oba skutky totiž spočívaly v odvysílání pořadu Hlava
v oblacích, kterým stěžovatelka porušila povinnost stanovenou v §32 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání. Městský soud nezpochybnil, že skutky se v určitých ohledech lišily – byly vysílány
v jiných dnech a odlišné denní době a rovněž na jiném programu stěžovatelky. Ze správního
rozhodnutí i z napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že žalovaná i městský soud vzaly
v úvahu konkrétní sledovanost programu Nova Cinema (viz výše) i denní dobu vysílání pořadu.
34. Doba vysílání pořadu však neovlivnila naplnění materiální stránky posuzovaného deliktu
a městský soud tento závěr řádně zdůvodnil. Skutkový rámec rozsudku čj. 8 As 79/2010 – 84,
kterého se stěžovatelka dovolávala, byl totiž zásadně odlišný od posuzované věci. Lze stručně
připomenout, že přes odvysílání pořadu krátce před desátou hodinou večerní bylo
v tomto případě vzhledem ke kvalitě a množství sporných záběrů shledáno porušení §32 odst. 1
písm. g) zákona o vysílání. V nyní posuzované věci byl pořad odvysílán v prvním případě
od 20:00 hodin a ve druhém případě od 13:00 hodin. V prvém případě by ze stopáže závadných
scén bylo možné usuzovat, že některé scény byly odvysílány těsně před 22. hodinou. Většina
problematických scén však byla odvysílána již v první polovině pořadu, tj. v době, která se těsně
nepřibližovala 22. hodině. V případě odvysílání pořadu od 13:00 hodin nelze hovořit o možném
vlivu na naplnění materiální stránky, protože tato doba vysílání se zjevně neblíží desáté hodině
večerní (srov. např. rozsudek ze dne 28. 12. 2011, čj. 8 As 80/2011 – 82).
35. Stěžovatelka dále namítla, že pokuta je z důvodů uvedených v žalobě zcela zjevně
nepřiměřená. V žalobě stěžovatelka tvrdila, že dvojnásobná pokuta je vzhledem k dříve uložené
pokutě nepřiměřená zejména kvůli nižší sledovanosti programu Nova Cinema a denní době
vysílání pořadu. Městský soud k této námitce uvedl, že nepovažuje uloženou pokutu ve vztahu
k dříve uložené pokutě za nepřiměřenou. Pokuta byla uložena stejnému provozovateli
za ve všech ohledech obdobný skutek. Městský soud doplnil, že při přezkumu rozhodnutí
o uložení pokuty nehodnotí spravedlivost pokuty, nýbrž pouze to, zda byly splněny podmínky
pro její uložení, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil její výši a zda celkově dbal
mezí správního uvážení stanovených zákonem (srov. rozsudek ze dne 22. 12. 2005,
čj. 4 As 47/2004 – 87).
36. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem neshledal uloženou pokutu
jako zcela zjevně nepřiměřenou. Stanovení výše pokuty za správní delikt je věcí správního
uvážení (viz např. rozsudek ze dne 29. 6. 2005, čj. 8 As 5/2005 – 53, č. 1062/2007 Sb. NSS),
které podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (viz např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
čj. 5 Azs 47/2003 – 48, a obdobně rozsudek ze dne 13. 4. 2010, čj. 8 As 72/2009 – 114). Nejvyšší
správní soud neshledal, že by žalovaná při uložení pokuty vybočila z mezí správního uvážení
nebo je zneužila. Přihlédla ke všem zákonným kritériím pro stanovení výše pokuty a logicky
a srozumitelně popsala jejich hodnocení. Z obsahu správního spisu rovněž nevyplynulo,
že by se v procesním postupu žalované vyskytla nějaká pochybení či vady. Stěžovatelka ostatně
nenamítla, že by správní uvážení žalované bylo vadné v rozsahu, který jsou správní soudy
oprávněny přezkoumat. Pouze podotkla, že dvojnásobně vysoká pokuta za odvysílání pořadu na
programu s nižší sledovaností a v odlišné denní době není přiměřená.
37. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
38. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. prosince 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu