ECLI:CZ:NSS:2014:10.AFS.5.2014:32
sp. zn. 10 Afs 5/2014 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců
Daniely Zemanové a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: ZDENĚK KOZÁK s. r. o.,
se sídlem Běloveská 391, Náchod, zastoupen JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem
se sídlem Komenského 511, Náchod, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství
v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2012, čj. 6661/12-1300-603479 a čj. 6998/12-1300-603479,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 29. 11. 2013, čj. 31 Af 3/2013-41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Náchodě (dále též „správce daně“) zahájil u žalobce daňovou kontrolu
daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) zaměřenou na přijatá plnění - dodávky stavebního
materiálu uvedené žalobcem v daňovém přiznání. Správce daně zjistil, že žalovaným doložené
daňové doklady nevystavila společnost na těchto dokladech uvedená; MPL TRADING,
spol. s. r. o. uvedené doklady nemá ve své evidenci a z předmětného zboží nepřiznala
ani neodvedla žádnou daň na výstupu. Správce daně vyměřil dodatečnými platebními výměry
ze dne 23. 2. 2012 daňovou povinnost žalobce za zdaňovací období srpen, září, říjen a prosinec
roku 2009 a březen, duben, květen a červen roku 2010. Proti těmto rozhodnutím se žalobce
odvolal. Žalovaný vyhodnotil postup správce daně jako správný a odvolání rozhodnutími
cit. v záhlaví zamítl.
[2] Žalobce se posléze proti těmto rozhodnutím žalovaného bránil žalobou. Krajský soud
potvrdil, že žalobce nebyl schopný jak v daňové kontrole, tak v odvolacím řízení v souladu
s §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, prokázat, že od subjektu uvedeného
na daňových dokladech přijal předmětné zdanitelné plnění, ze kterých posléze uplatnil nárok
na odpočet daně v řádných daňových přiznáních k DPH. Tím, že žalobce neprokázal, že zboží
převzal od takového subjektu, nedodržel podmínku pro uplatnění nároku na odpočet daně
dle §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“).
II.
Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost. V ní tvrdí, že rozsudek je nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky soudem.
Stěžovatel se domnívá, že došlo k znerovnoprávnění jeho daňového tvrzení, neboť správce daně
za pravdivé vzal tvrzení zástupce společnosti MPL TRADING, aniž by jej tato osoba musela
prokazovat. Takový postup správce daně stěžovatel považuje za nerovnost subjektů v daňovém
řízení, neboť daňový poplatník, tj. MPL TRADING, má v řízení stejná práva a postavení
jako stěžovatel. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že takový postup správce daně schválil.
[4] Stěžovatel totiž setrvává na svém názoru, že faktury na dodané zboží opatřené razítkem
MPL TRADING přijal, proplatil a vede ve svém účetnictví. Zboží uvedené na fakturách v dobré
víře přebíral od dlouholetého zástupce této společnosti. Zboží také zaevidoval na skladě zboží.
Dále je prodal a odvedl z něho příslušné daně. Stěžovatel zásadně nesouhlasí se skutečnostmi
uvedenými ve výslechu zástupce MPL TRADING a popření vystavení předmětných faktur
považuje za křivé svědectví. Správce daně neřešil možný podvod na straně subjektu vystavujícího
doklady a spokojil s tvrzením MPL TRADING, že žádné ze sporných dokladů nemají
v účetnictví a že to jejich doklady nejsou.
[5] Závěry správních orgánů nejsou správné, neboť tyto prý v průběhu celého řízení
nezpochybnily fyzické uskutečnění dodání předmětného zboží a jeho zaplacení. Při vykonávání
svých obchodních aktivit stěžovatel v dobré víře považoval osobu, která s ním obchodovala,
za zprostředkovatele MPL TRADING, neboť tato osoba se jejími fakturami prokazovala.
MPL TRADING mu nikdy neoznámila, že tato osoba pro něj již nepracuje. Správce daně
sice prověřoval, zda tyto daňové doklady byly vystaveny MPL TRADING, ale nevyhověl návrhu
na výslech dalšího svědka, a to paní F., bývalé vedoucí pobočky MPL TRADING v obci Spojil u
Pardubic, a zároveň manželky již zemřelého pana F., který se na obchodních transakcích se
sporným zbožím podílel. Jak správce daně, tak žalovaný se shodli na tom, že výslech této osoby
je pro nezjištění její přesné adresy bezpředmětný. Proti takovému odůvodnění a formalizmu
správních orgánů se stěžovatel nyní staví.
[6] U Okresního státního zastupitelství v Náchodě stěžovatel podal trestní oznámení
pro křivé svědectví. Policie ČR dokonce požádala správce daně o předání podkladů v této věci
pro účely trestního řízení. Správce daně však s odkazem na zákon o utajovaných skutečnostech
tyto podklady předat odmítl. Přitom sdělil, že toto řízení nesouvisí s probíhajícím daňovým
řízením a nemá vliv na výsledek daňové kontroly. Stěžovatel spatřuje v neposkytnutí součinnosti
správcem daně nesprávný úřední postup, který zabránil vyšetření trestné činnosti
a v konečném důsledku vedl k odložení tohoto případu. Neprovedení výslechů navržených
svědků a neposkytnutí součinnosti policii stěžovatel vnímá jako vady řízení. Skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
a je s nimi v rozporu, neboť při řízení před správním orgánem nebyl dodržen zákonem
předpokládaný postup a tato vada má vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Napadená
rozhodnutí správního orgánu měl krajský soud zrušit pro jejich nepřezkoumatelnost.
[7] Stěžovatel se domnívá, že věc byla posouzena příliš formalisticky, neboť krajský soud
v souladu se správcem daně upřednostnil zákonem požadovanou formalitu v podobě daňového
dokladu nad skutečnostmi svědčícími o tom, že obchodní transakce fakticky proběhla.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření poznamenává, že nařčení z vad řízení je pouhým
konstatováním stěžovatele, neboť stěžovatel bez jakékoliv konkretizace ve spisu chybějících
a pro věc rozhodných skutečností uplatňuje tento důvod kasační stížnosti. K námitce
nepřezkoumatelnosti pak žalovaný uvádí, že zjištěné skutečnosti nacházejí svůj odraz
v odůvodněních napadených rozhodnutí a že s odvolacími námitkami se srozumitelně vypořádal.
Co do výtky neprovedení svědecké výpovědi žalovaný uvádí, že na svém stanovisku
nedůvodnosti a nadbytečnosti provedení výslechu stěžovatelem navržených svědků trvá,
protože jejich provedení, resp. neprovedení nemohlo mít vliv na posouzení skutkového stavu
věci. Shodně s názorem krajského soudu žalovaný nepovažuje neprovedení svědeckých
výpovědí za pochybení, neboť navržená svědkyně nemohla uvést skutečnosti, jež by mohly
něco na skutkových závěrech žalovaného a právních hodnocením případu změnit. Skutková
zjištění, k nimž správce daně a žalovaný dospěli, a jež stěžovatel zpochybňuje, nesporně
prokazují, že podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH splněny nebyly. Stěžovatel
sice prokázal, že došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale neprokázal,
že toto plnění poskytovala osoba uvedená na předloženém daňovém dokladu. Žalovaný navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvod kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal přitom žádné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předně posoudil stížnostní bod namítající vady řízení
před správními orgány. Stěžovatel tvrdí, že skutková podstata případu nemá oporu ve spisech
a je s nimi v rozporu, neboť správce daně bez dalšího přisvědčil svědeckým tvrzením zástupce
společnosti MPL TRADING a neřešil možný podvod na straně subjektu vystavujícího sporné
daňové doklady. Poté odmítl vyslechnout stěžovatelem navrženou svědkyni, prostřednictvím
které zamýšlel stěžovatel prokázat své tvrzení. Navíc správce daně neposkytl Policii ČR
součinnost. Skutkový stav případu tedy dle stěžovatele nebyl dostatečně zjištěn [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., III.A.]. Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně posoudil zásadní právní
otázku, neboť před faktickým uskutečněním sporných transakcí byly formalisticky upřednostněné
pochybnosti o původu daňového dokladu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., III.B.].
III.A.
Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu a jiné vady řízení
[12] Podle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu správce daně prokazuje takové skutečnosti,
jimiž vyvrací věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví, vedeného daňovým
subjektem. Správce daně přitom nemusí prokázat, že údaje jsou v účetnictví daňového subjektu
zaznamenány v rozporu se skutečností. Je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností
existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným,
neprůkazným nebo nesprávným. Pokud správce daně existenci takových skutečností prokáže,
unese své důkazní břemeno a je na daňovém subjektu, aby podle §92 odst. 3 daňového řádu
prokázal soulad účetnictví se skutečností nebo svá tvrzení korigoval.
[13] Je nutno říci, že argumentace stěžovatele se do značné míry nese v obecné rovině,
neboť polemizuje s rozsahem skutečností, které jsou daňové subjekty v rámci daňové kontroly
povinny prokázat. V této obecné rovině proto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
poukázat na základní judikaturu, a to např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 2. 2005,
čj. 1 Afs 54/2004-125, č. 1022/2007 Sb. NSS, kde byla zdůrazněna prioritní povinnost daňového
subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí, či na rozsudek ze dne 8. 11. 2007, čj. 5 Afs 172/2006 - 115,
č. 1663/2008 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud zdůraznil neexistenci povinnosti daňového
subjektu dokazovat skutečnosti, které sám netvrdí. Přestože je povinností správce daně dbát,
aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji,
a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů (§92 odst. 2 daňového řádu), není daňové
řízení založeno na zásadě vyšetřovací (k tomu srov. již cit. rozsudek čj. 1 Afs 54/2004-125).
Pokud jde o ústavněprávní rámec dokazování v daňovém řízení, lze odkázat na právní
závěry Ústavního soudu, který testoval ústavní konformitu obdobné úpravy dokazování
zakotvené v zákoně o správě daní a poplatků [srov. např. nález ÚS ze dne 1. 7. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 29/05 (N 113/37 SbNU 463)].
[14] Stěžovatel tvrdí, že daňové orgány nepřípustně upřednostnily tvrzení zástupce společnosti
MPL TRADING, která měla vydávat sporné daňové doklady, před jeho tvrzením podloženým
těmito daňovými doklady. K tomu zdejší soud uvádí následující.
[15] Požadavky daňových orgánů na doložení dalších rozhodných skutečností, které mohly
odstranit vzniklé pochybnosti o souladu účetnictví stěžovatele se skutečností, určitě nejsou
výrazem jejich libovůle. Dle §92 odst. 3 daňového řádu je daňový subjekt povinen prokazovat
všechny skutečnosti, jež uvádí v daňovém přiznání, a ty skutečnosti, k jejichž prokázání byl
v odůvodněných pochybnostech vyzván správcem daně. V souladu s požadavky hmotněprávní
úpravy v §73 odst. 1 zákona o DPH byl v projednávaném případě výrazem této povinnosti
požadavek na prokázání faktické realizace stěžovatelem deklarovaného plnění od společnosti
MPL TRADING, která údajně vystavila tomuto plnění odpovídající doklady. Správce daně
ani žalovaný rozhodně nenutily stěžovatele k prokázání jiných skutečností, než které sám tvrdil
[srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)].
[16] Není pravda, že by daňové orgány nadřadily tvrzení svědka, zástupce MPL TRADING,
nad tvrzení a důkazy předložené stěžovatelem. Zástupce této obchodní společnosti kategoricky
odmítl, že by vystavil daňové doklady ve vztahu ke stěžovateli, a upozornil, že osoba,
která tyto doklady měla vystavit, v rozhodné době již pro MPL TRADING nepracovala.
To vyvolalo u správce daně pochybnosti ohledně věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti
a správnosti účetnictví stěžovatele. O vyvrácení těchto pochybností se stěžovatel měl snažit,
neboť jestliže daňový subjekt neprokáže podmínky pro uznání nároku na odpočet daně,
resp. neodstraní důvodné pochybnosti správce daně o splnění podmínek §73 odst. 1 zákona
o DPH, nemůže svého práva na odpočet daně využít.
[17] Nejvyšší správní soud má proto za to, že se stěžovateli nepodařilo odstranit vzniklé
pochybnosti o původu jím předložených daňových dokladů. Stěžovatel nabyl v průběhu
daňového řízení povědomí o tom, že obchodní společnost, o které on tvrdí, že daňové doklady
vystavila a že obchodní transakce mezi touto společností a stěžovatelem proběhly, jeho tvrzení
odmítá. Měl proto nejen dokazovat faktické dodání zboží, jeho evidenci na skladu a následný
odprodej, ale také měl vyvrátit tvrzení zástupce MPL TRADING, o tom, že daňové doklady
tato společnost nevydala. Pokud stěžovatel věrohodně neprokázal, od koho zboží nabyl
a jakou částku na zboží vynaložil, nelze jím deklarované výdaje uznat pro účely nároku
na odpočet DPH.
[18] V tomto případě by jistě nebylo správné, jak se domnívá stěžovatel, po zástupci
MPL TRADING požadovat, aby své tvrzení o tom, že společnost sporné doklady
nevydala, musel prokazovat. Nesporně totiž platí, že nelze prokazovat negativní skutečnosti,
tedy něco, co se nestalo. Ze spisu je patrné, že stěžovatel předložil správci daně svou verzi reality,
kterou potvrzuje též obsah vystavených faktur. Stěžovatel však nedokázal vyvrátit zásadní
zpochybnění této verze reality obchodním partnerem, jež měl tuto realitu spoluvytvářet.
Toto zpochybnění je důvěryhodné a racionální (soud opakuje, že osoba vystavující doklady
jménem MPL TRADING v rozhodné době již s touto společností neměla nic společného).
[19] Není proto důvodná námitka, že v daňové řízení došlo k nerovnosti váhy tvrzení
stěžovatele a osoby, o níž stěžovatel tvrdí, že vydala daňové doklady, jimiž stěžovatel prokazuje
výši svých daňových povinností.
[20] Stěžovatel usiloval o prokázání své verze reality mj. i tím, že správci daně navrhl výslechy
svědka, který by jeho tvrzení o dodávce zboží mohl potvrdit. Daňové orgány prý nezákonně
odmítly provést výslech tohoto svědka.
[21] K tomu zdejší soud uvádí následující.
[22] Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost daňových
orgánů nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout,
ale také -pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit z jakých důvodů tak činí. V nálezu
ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455) k tomu Ústavní soud
konstatoval, že „[n]eakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním
je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím
je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno“ (tento nález vychází z usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp.zn. III. ÚS 359/05).
[23] Stěžovatel kritizuje odmítnutí návrhu na výslech paní F., bývalé vedoucí pobočky
MPL TRADING v obci Spojil u Pardubic a zároveň manželky zesnulého pana F., který prý zboží
stěžovateli skrze dalšího zprostředkovatele dodával. Zdejší soud má ve shodě se žalovaným za to,
že tato svědkyně nemusela být k prokázání sporných skutečností slyšena. Bylo tomu ze dvou
důvodů. Předně nebyl její výslech realizovatelný již jen proto, že sám stěžovatel neví, kde se tato
osoba vlastně nachází, a kde ji lze kontaktovat: trvalé bydliště má totiž hlášené na Magistrátu
města Pardubice. Místo jejího skutečného pobytu není známé ani státním orgánům. Dále nutno
uvést, že dodávky v účetnictví MPL TRADING nezachytila ani paní F. jako vedoucí pobočky
MPL TRADING, přes kterou se údajně dodávky zboží měly odehrávat, ani kdokoliv jiný
odpovědný za pobočku MPL TRADING v rozhodném období. Není tedy jasné, co nového by
k tomu mohla navrhovaná svědkyně uvést, a to právě s ohledem na celkový kontext případu.
Argumentace stěžovatele, že daňové orgány odmítly provést výslechy navrženého svědka, by
mohla mít naději na úspěch např. za situace, pokud by se tímto způsobem daňové orgány
vyhýbaly provedení zásadního důkazu v rámci probíhajícího daňového řízení; o takový případ
však, z důvodů výše popsaných, evidentně nešlo.
[24] I tato výtka je tudíž nedůvodná.
[25] Stěžovatel dále kritizuje, že správce daně neposkytl součinnost Policii ČR v souvislosti
s jeho trestním oznámením na osoby zastupující MPL TRADING. K tomu lze stručně uvést,
že postup správce daně v trestním řízení nemůže zakládat vady řízení daňového. To je řízením
odlišným a naprosto nezávislým na řízení trestním. Nad rámec nezbytně nutného lze uvést,
že orgán Policie ČR v usnesení ze dne 4. 4. 2012, kterým trestní věc podezření ze spáchání
přečinu křivé výpovědi dle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku odložil, konstatoval,
že tento přečin lze spáchat pouze nepravdivou výpovědí před taxativně vyjmenovanými druhy
subjektů, mezi nimiž finanční úřad chybí. Proto nemělo trestní oznámení stěžovatele v žádném
případě naději na úspěch.
[26] Na základě výše uvedeného lze průběžně shrnout, že důvodem neuznání nároku
na odpočet DPH u zdanitelného plnění byla výhradně skutečnost, že stěžovatel neprokázal,
že toto plnění přijal od deklarovaného plátce daně, tedy nebylo najisto postaveno kdo,
jak a za jakou částku zboží dodal a zda byl skutečně plátcem daně. V daném kontextu je tedy
nutné se ztotožnit se závěry správce daně i žalovaného, že stěžovatel nedostál své důkazní
povinnosti, neboť nedoložil, že i přes vzniklé pochybnosti se sporný účetní případ udál
tak, jak o něm bylo účtováno, tj. neprokázal, že předmětné zdanitelné plnění přijal od společnosti
MPL TRADING.
III.B.
Faktické uskutečnění obchodní transakce versus formální pochybnosti o původu daňového dokladu
[27] Stěžovatel konečně namítal, že krajský soud nesprávně posoudil zásadní právní otázku,
neboť upřednostnil pochybnosti o původu daňového dokladu před faktickým uskutečněním
sporných transakcí.
[28] Nejvyšší správní soud již při posuzování obdobného případu za použití zákona o správě
daní a poplatků uvedl, že „[j]estliže v průběhu daňového řízení vyšlo najevo, že doklad, kterým má být
prokázán nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, ve skutečnosti nevystavil na něm uvedený plátce,
nesplnil daňový subjekt jednu z podmínek nutných pro uplatnění nároku na odpočet daně; takový doklad
pak nelze uznat za daňový doklad“. Pokud správce daně prokázal, že osoba uvedená na dokladu,
kterým má být prokázán nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, tento doklad
nevystavila, dostál své povinnosti. Správce daně za této situace nemá povinnost prokazovat,
kdo doklad vystavil; tuto povinnost má výhradně daňový subjekt (srov. rozsudek NSS ze dne
30. 8. 2005, čj. 5 Afs 188/2004-63).
[29] Pro uznání nároku na odpočet nejsou rozhodné jen formální náležitosti předloženého
a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale rovněž stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného
plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně. Je nezbytné, aby daňový subjekt prokázal
v daňovém řízení správci daně nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného
plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila osoba – plátce daně, jež je jako poskytovatel
tohoto plnění uvedena v dokladu (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2010, čj. 8 Afs 52/2010-122).
Ve vztahu k dodávce předmětného zboží společností MPL TRADING lze připomenout,
že tato jednoznačně vyloučila vystavení dokladu, kterým stěžovatel nárok na odpočet prokazoval,
a nikdy ho ani neměla ve svém účetnictví.
[30] Správní orgány ani krajský soud proto nepochybily v závěru, že stěžovatel neprokázal,
že předmětné zdanitelné plnění uskutečnila právě společnost MPL TRADING. Navrhovanými
důkazními prostředky nebyl stěžovatel schopen rozptýlit pochybnosti správce daně, pokud jde
o to, zda tato společnost poskytla stěžovateli zdanitelná plnění tak, jak bylo zachyceno v účetních
dokladech [viz část III.A.]. Důvody, které v této souvislosti správce daně na podporu
svého závěru o neunesení důkazního břemene stěžovatelem uvedl, plně obstojí.
[31] Lze shrnout, že krajský soud správně přisvědčil žalovanému, že stěžovatel neunesl
ve smyslu §92 odst. 3 daňového řádu důkazní břemeno, pokud jde o prokázání faktického
uskutečnění zdanitelných plnění způsobem, jak jej zachycovaly účetní doklady. Ani skutečnost,
že k plnění došlo (zde nesporná), nemůže sama o sobě založit nárok na odpočet DPH,
pokud není jasné, kdo a jak plnění poskytl, respektive pokud je jasné, že k plnění došlo
jinak, než je deklarována v účetních dokladech stěžovatele.
[32] Tato námitka tudíž není důvodná.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[33] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch.
Žalovanému, jemuž by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení
příslušelo, náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu