ECLI:CZ:NSS:2014:16.KSS.10.2013:84
sp. zn. 16 Kss 10/2013 - 84
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vojtěcha Šimíčka a členů JUDr. Milady Šámalové, JUDr. Ivany Doubkové, Mgr. Vladimíra
Hackla, JUDr. Petra Hajna a JUDr. Zdeňka Nováka v právní věci kárného navrhovatele:
předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem, se sídlem Národního odboje 1274, Ústí nad
Labem, proti kárně obviněné: JUDr. I. Š., předsedkyně Okresního soudu v Liberci, v řízení
o návrhu na zahájení kárného řízení ze dne 21. 10. 2013, při ústním jednání konaném dne
10. 1. 2014,
takto:
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, s e
JUDr. I. Š.
nar. X,
předsedkyně Okresního soudu v Liberci,
u z n á v á v i n n o u, ž e
neoprávněně rozhodla o snížení platu za měsíc březen 2013 soudci Mgr. O. M. o částku 1.682 Kč
a o snížení paušální náhrady za měsíc březen 2013 o 69 Kč, což odůvodnila tím, že tento soudce
měl v březnu 2013 neomluvenou absenci na pracovišti v délce 3 hodiny 21 minut a nevyužil tak
plně pracovní dobu a nedodržel základní pracovní povinnost,
t e d y
z a v i n ě n ě p o r u š i l a
povinnosti spojené s funkcí předsedy soudu.
T í m s p á c h a l a
kárné provinění podle §87 odst. 2 ve spojení s §127 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle §88 odst. 3 zákona č. 6/2002
s e u p o u š t í o d u l o ž e n í k á r n é h o o p a t ř e n í .
Odůvodnění:
I. Obsah návrhu na zahájení řízení
[1.] Předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „kárný navrhovatel“,
příp. „navrhovatel“) podal k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na zahájení kárného řízení proti
předsedkyni Okresního soudu v Liberci JUDr. I. Š. (dále též „kárně obviněná“). Tento návrh
odůvodnil tím, že kárně obviněná neoprávněně rozhodla o snížení platu za měsíc březen 2013
soudci Mgr. O. M. o částku 1.682 Kč a o snížení paušální náhrady za měsíc březen 2013 o 69 Kč,
což odůvodnila tím, že tento soudce měl v březnu 2013 neomluvenou absenci na pracovišti v
délce 3 hodiny 21 minut a nevyužil tak plně pracovní dobu a nedodržel základní pracovní
povinnost. Toto rozhodnutí pak bylo impulsem ke vzniku napětí mezi soudci Okresního soudu v
Liberci a předsedkyní tohoto soudu, které přetrvává do současnosti. JUDr. Š. tak porušila
povinnosti předsedy okresního soudu podle ustanovení §127 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů („zákon o soudech“), čímž pochybila
jako manažer a dopustila se tak kárného provinění podle ustanovení §87 odst. 2 zákona o
soudech. Za to jí kárný žalobce navrhuje uložení kárného opatření podle ustanovení §88 odst. 1
písm. a) zákona o soudech a soudcích – důtku.
[2.] V odůvodnění návrhu kárný žalobce uvedl, že se na něj dne 22. 4. 2013 obrátil soudce
Mgr. M. se stížností na postup kárně obviněné ve věci snížení platu za měsíc březen 2013,
přičemž s tímto podnětem se ztotožnila rovněž soudcovská rada Okresního soudu v Liberci. Dne
24. 4. 2013 se uskutečnila schůzka kárného navrhovatele JUDr. Kohoutka s JUDr. Š., a to za
účasti místopředsedů krajského soudu JUDr. H. a JUDr. Š. JUDr. Š. zde uvedla, že neprovedla
„sražení z platu soudce“, nýbrž aplikovala ustanovení §34 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o
platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých
státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o platu“). Současně uvedla, že je připravena svůj názor obhájit v občanskoprávním
sporu. Vedení krajského soudu jí sdělilo, že s jejím postupem nesouhlasí, upozornilo ji na
odpovědnost za chod soudu a také na osobní zodpovědnost v případě neúspěšného soudního
sporu s Mgr. M. Tento spor byl zahájen žalobou Mgr. M, podanou dne 29. 4. 2013.
[3.] Dne 14. 5. 2013 jednal JUDr. Kohoutek s předsedou soudcovské rady okresního soudu
Mgr. K., který uvedl, že roste napětí mezi částí soudců a předsedkyní JUDr. Š. Dne 16. 5. 2013
proběhlo jednání mezi JUDr. Kohoutkem a JUDr. Š., která nepřipouštěla vlastní pochybení.
Proto jí JUDr. Kohoutek sdělil, že v případě úspěchu Mgr. M. v žalobním řízení na ni podá kárný
návrh. Dále jí stanovil lhůtu dvou měsíců na vyřízení situace s tím, že pokud k tomu nedojde,
bude to považovat za manažerské selhání a věc bude řešena podáním kárného návrhu. Dne 16.
10. 2013 vyhlásil Okresní soud v České lípě rozsudek sp. zn. 34 C 126/2013, kterým bylo Mgr.
M. v plném rozsahu vyhověno.
II. Vyjádření kárně obviněné
[4.] Kárně obviněná ve vyjádření ze dne 27. 11. 2013 především uvádí, že s kárným návrhem
nesouhlasí a domnívá se, že není důvodný.
[5.] Podle ustanovení §127 odst. 1 písm. a) zákona o soudech platí, že je povinna zajišťovat
chod soudu po stránce personální a organizační, což v žádném případě neporušila. Do funkce
předsedkyně soudu nastoupila dne 1. 10. 2012, „a to do poměrně bouřlivých poměrů“. Již
v době, kdy se přihlásila do výběrového řízení, totiž proti ní byla organizována kampaň
a docházelo k útokům na její čistě soukromé poměry. Napětí mezi kárně obviněnou a soudci tedy
vzniklo ještě předtím, než se ujala funkce. Kárný návrh ji proto viní z něčeho, na co neměla žádný
Pokračování 16 Kss 10/2013 - 85
vliv a co vzniklo před jejím nástupem. Žádný manažer by ostatně neměl být postihován za to, jak
jej hodnotí ti, nad nimiž vykonává určitou pravomoc. Celá situace by prý byla dávno vyřešena,
pokud by předseda krajského soudu tyto tlaky proti její osobě nepodporoval. Jeho postup
je zaujatý a osobní.
[6.] JUDr. Š. tvrdí, že svoje povinnosti se snaží plnit na maximum a velmi ji proto mrzí, že je
přehlíženo vše fungující. Podařilo se jí vymoci dluhy, začala s opravami budovy, vypořádala se s
množstvím spisů po celé řadě soudců, kteří odešli do důchodu. Vedle funkce předsedy plní též
funkci civilního místopředsedy. Její činnost je kladně hodnocena veřejným ochráncem práv i
krajským soudem. Přesto je první a jediná věc, se kterou je předseda krajského soudu nespokojen,
řešena hned podáním kárného návrhu a nikoliv projednáním či výtkou.
[7.] Kárně obviněná tvrdí, že o snížení platu Mgr. M. nerozhodla, nýbrž pouze neproplatila tu
část, která odpovídala hodinám jeho neomluvené absence na pracovišti. Konala plně v souladu s
právním názorem a výkladem Ministerstva spravedlnosti a poté, co soudce nerespektoval svoji
povinnost naplnit fond pracovní doby, věc se snažila řešit neformálně, nicméně pro naprostou
nespolupráci ze strany Mgr. M. bezvýsledně.
[8.] Pracovní režim je velmi benevolentní, je stanovena pružná pracovní doba a její základní
úsek je určen od 9-11 hod. s tím, že měsíční fond pracovní doby lze čerpat dle individuálních
preferencí soudců od 6-21 hod. Vyžadovanou podmínkou je však splnění pracovní doby v trvání
8 hodin denně.
[9.] V případě Mgr. M. ale žádný důvod pro neodpracování necelého půldne v březnu 2013
dán nebyl a nepřijal ani nabídku napracovat si chybějící hodiny v dalším měsíci nebo dodatečně
požádat o volno. JUDr. Š. byla povinna respektovat stanovisko ministerstva, že v tomto případě
nelze vyplatit rozpočtové prostředky na výplaty, neboť by došlo k jejich neoprávněnému čerpání.
Pokud by tak neučinila, vystavila by se riziku kárného návrhu podaného ministrem spravedlnosti,
případně podání žaloby o náhradu škody. Vyřešení sporu v rámci civilního řízení proto
považovala za šetrnější a vstřícnější postup než kárné řízení proti Mgr. M. Způsob jednání Mgr.
M. vůči předsedkyni okresního soudu přitom kritizoval i kárný navrhovatel, který jej osobně
nabádal, aby svoji nepřítomnost na pracovišti řešil. Jmenovaný však vedení soudu zcela ignoruje a
tvrdí, že nevidí důvod, proč by se v pracovní době s předsedkyní soudu vůbec bavil.
[10.] Otázka nezaplacení neomluvených hodin je právně sporná a není řešena judikaturou.
Jediné rozhodnutí bylo vydáno právě v této věci, nicméně jedná se o tzv. bagatelní rozhodnutí.
Zahájení kárného řízení by proto JUDr. Š. chápala teprve tehdy, když by neuposlechla povinnost
uloženou v rozsudku; za dané situace se však jedná o návrh šikanózní a chápe jej jako
zastrašovací opatření, které má varovat všechny soudní funkcionáře. Nevyplacení předmětné
částky a řešení sporu o právní otázku proto nemůže naplňovat potřebnou míru společenské
nebezpečnosti a závažnosti, jež musí být dána, aby se jednalo o kárné provinění.
[11.] Za nereálný považuje kárně obviněná požadavek „vyřídit“ napětí u okresního soudu,
a to též proto, že toto napětí je kárným navrhovatelem podporováno. Je sice pravda, že jí stanovil
dva měsíce, nicméně bez bližší konkretizace, jaké nedostatky mají být odstraněny. Je rovněž
nemyslitelné, aby byl předseda soudu v podstatě nucen poslouchat soudcovskou radu. To by totiž
znamenalo, že by předseda soudu musel rezignovat na dohledovou činnost, neboť kárně
obviněná je opakovaně kritizována i za sledování průtahů a vyvozování kárné odpovědnosti
soudců. Soudcovská rada je přitom pouze poradním orgánem předsedy soudu, nicméně v případě
Okresního soudu v Liberci se tak nechová.
[12.] Ze všech uvedených důvodů JUDr. Š. navrhuje, aby byla kárného návrhu zproštěna.
III. Průběh ústního jednání
[13.] Kárný žalobce setrval na podaném návrhu a zdůraznil, že celý případ sledovala
i předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. B.
[14.] Kárně obviněná především uvedla, že je kárným navrhovatelem viněna za prohru
v civilním soudním řízení a také za růst napětí na okresním soudu, které zde však panovalo již
daleko dříve. Skutečnost, že i soudci mají povinnost odpracovat týdně 40 pracovních hodin, není
její nápad. V každém případě se jednalo o sporný právní problém, který byl vyřešen teprve
rozsudkem Okresního soudu v České Lípě v říjnu 2013, který plně respektuje. Dovede si proto
představit, že by proti ní byl podán kárný návrh za nerespektování judikátu, avšak v daném
případě se tak stalo jen za její právní názor. JUDr. Š. uvedla, že negativní vztah k ní měli soudci
od počátku výběrového řízení na funkci předsedy okresního soudu a její neoblíbenost je dána
nesporně též tím, že sama podala proti některým soudcům kárné návrhy. Pravidla rozvržení
pracovní doby byla stanovena na okresním soudu již předchozím vedením a ona sama je jen
liberalizovala tím, že minimalizovala pevnou část pracovní doby na dobu od 9-11 hod. Před jejím
nástupem do funkce totiž existovala i docházková kniha a systém byl přísnější, neboť vyžadoval
účast na pracovišti od 9-13 hod. každý den; povolený čas na oběd činil pouze 30 minut.
Předchozí vedení soudu však „pro úřady“ vedlo fiktivní evidenci docházky, byť v několika
případech byly soudcům uděleny výtky např. za to, že v době oběda byli viděni ve fitness.
JUDr. Š. proto uvedla, že daný systém zmírnila, odmítla však tolerovat jeho nedodržování. Navíc,
znala stanovisko Ministerstva spravedlnosti (tři lidé z justičního odboru, zejména označila autora
komentáře k zákonu o soudech a soudcích JUDr. K.), se kterým se ztotožňovala, a podle tohoto
stanoviska se 40-hodinová týdenní pracovní doba vztahuje i na soudce. Případ Mgr. M. nechtěla
řešit v kárném řízení, neboť celou záležitost považovala za banalitu. Problém Mgr. M. spočíval v
tom, že odcházel z budovy soudu na 3-4 hodiny a nebyl ochoten přistoupit na jakoukoliv
dohodu, stejně jako dalších 4-5 soudců. Jedná se navíc o problémového soudce, má hodně
nedodělků a věci nevyřizuje plynule. Od března 2013 vyřizuje přesně 32 věcí tak, aby dodržel
ministerskou normu, a absolutně s ní nekomunikuje. JUDr. Š. rovněž uvedla, že soudcům vždy
vyšla vstříc, když např. potřebovali volno za účelem pohřbu nebo stěhování; některým umožnila i
práci doma.
[15.] Svědkyně Mgr. B., místopředsedkyně okresního soudu, popsala faktickou situaci
provádění kontroly docházky za dřívějšího i současného vedení a uvedla, že soudci byli v opozici
k JUDr. Š. již od okamžiku vyhlášení výběrového řízení na místo předsedy. Atmosféra byla vůči
kárně obviněné velmi nepřátelská od počátku jejího funkčního období, soudci žádali o její
nejmenování a vytýkali JUDr. Š. i čistě osobní záležitosti. Kárně obviněná naopak po svém
nástupu do funkce slíbila, že udělá „tlustou čáru“ a nebude se soudcům mstít za to, co proti ní
před jmenováním do funkce činili, což také splnila. Celý problém spatřuje svědkyně v tom, že
JUDr. Š. po soudcích požaduje, aby řádně pracovali, což ale někteří z nich nebyli ochotni.
Chovali se k ní nezdvořile, zasílali jí maily, které svým obsahem byly „za hranou“, a svoji funkci
neplnila ani soudcovská rada. Přitom předsedkyně soudu vyšla vstříc řadě soudců, když jim např.
umožnila práci doma, resp. byla přístupná k individuálním dohodám o pracovní době. Soudce
Mgr. M. má velký počet nedodělků (cca 300), a rozhodování opatrovnických věcí u něj trvá 2-3
roky. V minulosti dělal měsíčně přibližně 70 věcí, dnes pouze 32.
[16.] Svědek Mgr. K. (předseda soudcovské rady okresního soudu) považuje za zlom poradu
konanou se soudci v říjnu 2012, na které byl představen nový náhled na evidenci pracovní doby.
Evidenční systém byl nastaven tak, že každý soudce musel vyznačit 4 přihlášení denně: příchod
do budovy ráno, odchod na oběd a návrat z něj a odchod z budovy domů. V případě, kdy z
Pokračování 16 Kss 10/2013 - 86
těchto 4 evidencí chyběla jediná, bylo nutné to projednat s předsedkyní soudu. Systém byl navíc
značně chybový a často se i stávalo, že si soudci z důvodu hluku nevšimli, že se jedním
přiložením čipu přihlásili hned dvakrát anebo naopak vůbec. Evidenci docházky přitom bylo
možno kontrolovat až zpětně, což samozřejmě soudci činili nikoliv každý den a měli pak problém
vzpomenout si, co dělali např. před dvěma týdny. Postupovalo se přitom podle stejného
vnitřního předpisu jako za minulého vedení soudu, který byl změněn teprve 14. 6. 2013. Od ledna
2013 provádělo vedení soudu striktní kontrolu docházky, a to za situace, kdy trestní soudci museli
z důvodu vyřizování prezidentské amnestie pracovat výrazně déle, než bylo požadovaných 8
hodin denně. Dne 28. 1. 2013 soudci obdrželi mail, který je vyzval k přípravě podkladů k evidenci
docházky a kterým byli upozorněni na možnost zkrácení platu. Na poradě dne 31. 1. 2013
rozuměli vyjádření JUDr. Š. nicméně tak, že ke snižování platů nebude přistupovat. Jakkoliv
proto soudci reptali, evidenční docházkovou povinnost plnili a systému se vzepřel až Mgr. M.,
který odmítl všechny navrhované způsoby řešení. Na poradě dne 17. 5. 2013 JUDr. Š. svědkovi
sdělila, že nebude-li mít vůbec evidovánu přítomnost na pracovišti, nevyplatí mu žádný plat,
jakkoliv vykáže vyřízené věci. Evidence docházky „čipováním“ probíhala i za minulého vedení
soudu, nicméně nikdy se svědkovi nestalo, že by byl vyzýván k nápravě renonců, kterých se
nepochybně dopouštěl. Zavedení stávající evidence a kontroly pracovní doby bylo prováděno bez
konzultace se soudcovskou radou. Svědek k dotazu uvedl, že v případě nesrovnalostí v evidenci
docházky JUDr. Š. vždy soudcům vyhověla.
IV. Podstatná zjištění plynoucí ze spisu a z předložených důkazních prostředků
[17.] Z obsahu předložených listin plynou zejména následující relevantní skutečnosti.
• Ze záznamu o prověrce věcí C starších 3 let u Okresního soudu v Liberci, kterou provedl
místopředseda krajského soudu JUDr. V. Š. dne 17. 1. 2013, plyne, že vedení soudu vykonává
řádně dohledovou a kontrolní činnost a má přehled o starých věcech.
• Veřejný ochránce práv přípisem ze dne 10. 9. 2013 poděkoval předsedkyni Okresního
soudu v Liberci JUDr. Š. za vyjádření k podání paní I. H. s tím, že přijatá opatření považuje za
dostatečná. Současně uvedl, že si váží přístupu kárně obviněné, který v této věci vedl k uznání
pochybení místopředsedy soudu Mgr. H., a ocenil aktivní snahu o celkovou nápravu situace na
exekučním oddělení.
• Z mailové korespondence mezi Mgr. M. a Mgr. H. (místopředseda soudu) plyne, že dne 2.
4. 2013 Mgr. H. sdělil Mgr. M., že na poradě vedení soudu bylo konstatováno, že v uplynulém
období 4 týdnů má vykázánu neodpracovanou dobu 3,21 hodiny. Z pověření předsedkyně soudu
byl proto Mgr. M. vyzván, zda tento problém vyřeší napracováním nebo náhradním volnem. Dne
3. 4. 2013 Mgr. M. v odpovědi uvedl, že k této výzvě nezaujímá stanovisko a věc nechává na
úvaze vedení soudu s přihlédnutím k zákonným kritériím a náročné specializaci a dlouhodobé
nadprůměrné výkonnosti. Následně Mgr. H. přeposlal Mgr. M. odpověď JUDr. Š., z níž plyne, že
zvlášť, je-li práce tak náročná, je třeba plně využít pracovní dobu. Postoj Mgr. M. ji dosti zaráží,
považuje-li za samozřejmost, že nemusí dodržovat základní pracovní povinnost a nemá ani
dobrou vůli dát si své věci do pořádku. Proto dává účtárně pokyn k úpravě platu.
• Dne 9. 4. 2013 předseda soudcovské rady Okresního soudu v Liberci Mgr. K. požádal
Soudcovskou unii o stanovisko ve věci zkrácení platu v procentuálním poměru neodpracovaných
hodin vzhledem k zákoníkem práce požadovanému počtu odpracovaných hodin. Na tuto žádost
odpovědělo mailem vedení Soudcovské unie dne 18. 4. 2013 tak, že je třeba odlišovat výkon
funkce soudce a dobu jeho pobytu na pracovišti. Ustanovení §34 odst. 2 zákona o platu se
vztahuje pouze na dobu, kdy není vykonávána funkce soudce včetně všech jejích součástí, tzn.
kdy soudci brání překážky ve výkonu všech jeho práv a povinností. Výkon funkce soudce v
žádném případě nelze omezovat na dobu jeho přítomnosti na pracovišti. Za zaviněné porušení
svých povinností může být soudce stíhán v kárném řízení, nikoliv však snížením platu.
• Dne 19. 4. 2013 podal Mgr. M. stížnost na postup JUDr. Š., adresovanou kárnému
navrhovateli a dále ministru spravedlnosti, předsedkyni Nejvyššího soudu a JUDr. Š. S touto
stížností se ztotožnila soudcovská rada, „a to z mandátu 28 z 32 soudců zdejšího soudu“.
Obsahem této stížnosti je konstatování, že v březnu 2013 odpracoval Mgr. M. v budově soudu o
3 hodiny a 21 minut méně, než na tento měsíc připadá podle zákoníku práce. Řešení situace
ponechal Mgr. M. na vedení soudu s upozorněním na svoje nadstandardní výkony ve vyřizování
věcí a specializaci na věci s cizím prvkem. Odmítl si tyto hodiny nadpracovat anebo si vzít
neplacené volno. Následně JUDr. Š. rozhodla pokynem mzdové účetní o nevyplacení části platu.
Mgr. M. tvrdil, že předseda soudu není ze zákona oprávněn zasahovat do odměňování soudce;
jeho úkolem je pouze zajišťovat prostřednictvím rozvrhu práce výkon soudnictví. Předseda
soudu není vůči soudcům nadřízeným vedoucím zaměstnancem a nemůže jim proto přidělovat
práci a ani jinak určovat jejich pracovní vztah. Ustanovení §34 zákona o platu upravuje pouze
případ dočasného nevykonávání funkce. Zákon o platu je přitom zákonem speciálním oproti
úpravě pracovněprávní. Zákon o soudech odlišuje vznik a zánik funkce soudce od jeho
pracovního vztahu, kdy tento pracovní vztah je součástí funkce soudce a nejedná se proto o
synonyma. Výkon funkce proto nelze omezovat na dobu, kdy je soudce přítomen na pracovišti
(shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2868/2012; veškerá judikatura Nejvyššího
soudu je dohledatelná na www.nsoud.cz). Jestliže Ministerstvo spravedlnosti stanoví doporučený
počet věcí, které mají být vyřízeny, a Mgr. M. jich v březnu 2013 vyřídil dvojnásobek, je zřejmé,
že vynaložil dvojnásobek času a úsilí a předsedkyně soudu nemohla dospět k závěru, že práci
nevykonal v zákoníkem práce stanoveném počtu hodin. Výkon funkce soudce totiž lze provádět i
mimo budovu soudu (sebevzdělávání, studium spisů, rešerše judikatury atp.) a nelze jej omezovat
jen na dobu, kdy je na pracovišti. Výklad zastávaný JUDr. Š. by vedl k absurdnímu závěru, že
soudce, který vyřídil odpovídající počet případů, by nedostal žádný plat, jestliže by vedení soudu
nesděloval informace o své přítomnosti v budově k evidenčním účelům. Jestliže proto JUDr. Š.
dospěla k závěru, že Mgr. M. porušil svoje zákonné povinnosti, mělo být iniciováno kárné řízení.
• Podle úředního záznamu ze dne 24. 4. 2013, Spr 2241/2013, podepsaného JUDr. H., se
uskutečnila schůzka předsedy krajského soudu JUDr. Kohoutka s JUDr. Š. za účasti
místopředsedů krajského soudu JUDr. H. a JUDr. Š. Předmětem jednání byla stížnost soudce
Mgr. M. na snížení platu. JUDr. Š. situaci vysvětlila tak, že Mgr. M. nebylo provedeno sražení z
platu, nýbrž došlo k proplacení jen té části pracovní doby, kterou skutečně odpracoval. Trvala na
správnosti svého postupu s tím, že je připravena jej obhájit v občanskoprávním sporu. Vedení
krajského soudu jí sdělilo, že s tímto postupem nesouhlasí, neboť mělo být postupováno podle
zákona o soudech. Na dotaz, jak bude postupovat v případech, kdy nebude napracována
přestávka na oběd delší než 30 minut, JUDr. Š. uvedla, že bude postupovat stejným způsobem.,
tzn. přepočte plat soudce podle skutečně odpracovaných hodin. Vedení krajského soudu ji
závěrem upozornilo na odpovědnost za chod soudu a na osobní odpovědnost v případě
neúspěšného soudního sporu s Mgr. M.
• Mailovým přípisem ze dne 25. 4. 2013 předseda soudcovské rady Okresního soudu
v Liberci Mgr. K. sdělil kárnému navrhovateli, že velká část soudců je připravena prostřednictvím
elektronické evidence vyznačit pouze svůj příchod a odchod do budovy. Stávající elektronický
program však odpracované hodiny vykáže jen tehdy, vyznačí-li soudce rovněž příchod a odchod
z oběda, což ve svém důsledku znamená, že pokud soudce opomene vyznačit kterýkoliv z těchto
čtyřech údajů, systém automaticky pracuje s tím, že soudce vůbec v budově soudu nebyl a nemá
proto odpracovánu žádnou hodinu. Mgr. K. požádal o řešení situace „způsobem hodným našeho
profesního stavu“.
• Z výkonnostní tabulky Okresního soudu v Liberci za březen 2013 plyne, že Mgr. M.
vyřídil celkem 81 věcí PaNc, jednu věc C, EC a 8 věcí L.
• Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 15. 8. 2013, č. j. 355/2013-OJ-SO/3,
k povaze pracovního vztahu soudce, zaslaného JUDr. P., pověřenou zastupováním funkce
ředitele justičního odboru, plyne, že funkce soudce není vykonávána v pracovním poměru, nýbrž
v pracovním vztahu. Proto se na výkon této veřejné funkce vztahuje zákoník práce, jen stanoví-li
tak zvláštní předpisy. Tímto předpisem je §84 odst. 4 zákona o soudech, podle něhož se na
Pokračování 16 Kss 10/2013 - 87
pracovní vztah soudce vztahuje zákoník práce a jiné pracovněprávní předpisy přiměřeně, pokud
zákon o soudech nebo jiný předpis nestanoví jinak. Přiměřené použití zákoníku práce se proto
týká jen těch ustanovení, u nichž je tato aplikace rozumně možná a důvodná (např. při určování
podmínek pracovních cest, stanovování rozvržení pracovní doby a vytváření podmínek pro
výkon práce mimo pracoviště). Práva a povinnosti z pracovního vztahu soudce vykonává soud, v
jehož rámci soudce vykonává svoji funkci, a v jeho rámci příslušný předseda soudu. Tato
skutečnost nekoliduje s principem nezávislosti soudce, jelikož podle Ústavy (čl. 82 odst. 1) se tato
nezávislost vztahuje jen na „výkon funkce“, tedy na jeho rozhodovací činnost. Omezením
soudcovské nezávislosti proto není požadavek, aby soudce plnil povinnosti, stanovené právními
předpisy, a to včetně povinností pracovněprávních. Součástí pracovního vztahu soudce je i
vymezení pracovní doby (§84 odst. 2 a 3 zákona o soudech). Toto rozvržení pracovní doby má
vést k optimálnímu sladění potřeb výkonu soudnictví se specifickou povahou soudcovské funkce,
která umožňuje volnější vazbu na pracoviště u soudu. Nerespektování daného rozvržení pracovní
doby je porušením povinností soudce. Plat soudce je koncipován jako plat měsíční a pro vznik
nároku na plat není rozhodující množství vykonané práce. Podle ustanovení §34 odst. 3 zákona
o platu platí, že [p]ředstaviteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a
soudci nenáleží, pokud se dále nestanoví jinak, plat za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci z důvodů, pro
které se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy, pokud se dále nestanoví jinak. Takové
opatření ovšem není srážkou z platu, neboť na tyto by se vztahoval §147 odst. 1 písm. c)
zákoníku práce. Nevyplacení platu nebo jeho části je proto důsledkem okolnosti, že na určitou
část platu soudci nevznikl nárok a pokud by byl přesto plat vyplacen v plné výši, jednalo by se o
bezdůvodné obohacení a také o neoprávněné nakládání s rozpočtovými prostředky. Povinnost
vést evidenci pracovní doby se přitom vztahuje i na soudy (§96 zákoníku práce). Vždy je však
třeba respektovat důstojnost postavení soudců a rozvržení stanovené pracovní doby; zejména se
nesmí jednat o prostředek šikany.
• Pravomocným rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 34 C 126/2013-83, Okresní soud
v České Lípě vyhověl žalobě podané Mgr. M. proti České republice – Okresnímu soudu v Liberci
o zaplacení částky 1.751 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění rozsudku soud především uvedl, že
použít zákoník práce na pracovní vztah soudce lze až poté, co nelze aplikovat žádné ustanovení
zákona o soudech anebo zvláštních předpisů, kterým je zejména zákon o platu. Podle ustanovení
§34 odst. 1 a 7 toho to zákona náleží soudci plat ode dne, kdy splnil zákonné podmínky pro
výkon funkce, až do ukončení pracovního vztahu. Je nepochybné, že i pro soudce je stanovena
pracovní doba, kterou musí dodržovat, a její nerespektování je proto porušením povinností
soudce. Postup, který může vůči takovému soudci následovat, je však upraven přímo v zákoně o
soudech (ustanovení o kárné odpovědnosti) a nelze tedy postupovat podle zákoníku práce.
Předsedkyně soudu proto nemohla dát účtárně pokyn k nevyplacení části platu soudce, neboť
zákon o soudech takový postup nepřipouští. Zákon o platu navíc stanoví, kdy se soudci
neposkytuje plat (§34 odst. 3), tj. po dobu, kdy dočasně nevykonává svoji funkci z důvodů,
pro které se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy. S odkazem
na nynější §191 a násl. zákoníku práce se má za to, že soudci nenáleží plat v době dočasné
pracovní neschopnosti, karantény, mateřské či rodičovské dovolené, ošetřování dítěte či jiného
člena domácnosti. Žádná taková okolnost v březnu 2013 u Mgr. M. nenastala a proto mu náležel
plat v plné výši.
• Součástí tohoto spisu je také výtka, uložená kárně obviněnou podle ustanovení §88a
zákona o soudech Mgr. M. dne 14. 6. 2013. Obsahem výtky je, že v období od 25. 2. Do 22. 3.
2012 došlo k neomluvené absenci v délce 3 hodin a 21 minut; počínaje dnem 25. 4. 2013 Mgr. M.
vyznačuje pouze příchod a poslední odchod z budovy, nikoliv odchody v průběhu dne.
Předsedkyně soudu tedy nemá žádnou informaci o přítomnosti na pracovišti a v evidenčním
systému je takto vykazována přítomnost na pracovišti po značné množství hodin včetně
přesčasových, což však neodpovídá realitě.
• Z osobního spisu JUDr. Š. se podává, že dne 13. 4. 2007 byla jmenována soudkyní,
přidělenou od 1. 7. 2007 k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. S účinností od 1. 10. 2012
byla jmenována předsedkyní Okresního soudu v Liberci. Ze spisu dále plyne, že JUDr. Š. nikdy
nebylo uloženo kárné opatření.
V. Posouzení věci kárným senátem
[18.] Zákon o soudech v oddílu 4 dílu 2 odlišuje kárnou odpovědnost soudců a funkcionářů
soudu. To se projevuje především v ustanovení §87 tohoto zákona, podle jehož odst. 1
je kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování
nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru
v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Na funkcionáře soudu
se vztahuje odst. 2 citovaného ustanovení, podle něhož kárným proviněním předsedy soudu,
místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu je též zaviněné porušení
povinností spojených s funkcí předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo
Nejvyššího správního soudu.
[19.] Jak zdejší senát vyslovil již dříve (rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 16 Kss 8/2013,
www.nssoud.cz), předseda soudu má podle současné právní úpravy dvojí postavení: je soudcem a zároveň
se podílí na výkonu státní správy soudu (k tomu také nález Ústavního soudu č. 349/2002 Sb.). Primární
by však mělo být vždy jeho postavení soudce; dočasně vykonávaná funkce je z tohoto hlediska jen jakousi
„nadstavbou“. ... Na každém předsedovi soudu proto spočívá velká odpovědnost, a to nejen právní
a manažerská, nýbrž také lidská. Dobrý předseda soudu by totiž měl dobře vědět, kteří ze soudců jsou odborně
na úrovni, pracovití, flexibilní, a kteří naopak nastavené tempo z hlediska svých osobních dispozic nejsou schopni
dodržet, nemají zájem se dále vzdělávat a pracovat na sobě anebo vykonávané funkci nepřikládají potřebnou
vážnost. Je pak především na předsedovi soudu, aby v konkrétním případě soudci pomohl, aby jej povzbudil, anebo
případně aby s ním jeho situaci probral a pokusil se nalézt odpovídající řešení, spočívající např. v posílení daného
úseku či v přeřazení na jinou agendu, která bude danému soudci lépe vyhovovat (samozřejmě pokud to je v rámci
daného soudu možné a vhodné). Klíčové je mít neustále na zřeteli, že funkce soudce není ničím jiným než službou
a úkolem soudu je rychlá, efektivní a spravedlivá ochrana práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR). Dobrý předseda soudu
by proto měl být hodnocen právě a pouze podle toho, jak se soud, v jehož čele stojí, dokáže této svoji povinnosti
zhostit.
[20.] V nyní projednávaném případě kárný navrhovatel tvrdí, že JUDr. Š. porušila ustanovení §
127 odst. 1 písm. a) zákona o soudech, podle něhož [p]ředseda okresního soudu vykonává státní správu
okresního soudu tím, že zajišťuje chod soudu po stránce personální a organizační; za tím účelem zejména stanoví
počty přísedících tohoto soudu, zajišťuje řádné obsazení soudu vyššími soudními úředníky, soudními tajemníky,
soudními vykonavateli a dalšími zaměstnanci a vyřizuje personální věci soudců. Podstata tvrzeného porušení
citovaného zákonného ustanovení měla spočívat v tom, že JUDr. Š. neoprávněně rozhodla o
snížení platu a paušální náhrady soudce Mgr. M. za měsíc březen 2013.
[21.] K tomu kárný senát především uvádí, že nepovažuje za významnou polemiku vedenou
ze strany kárně obviněné v tom směru, že ve skutečnosti nerozhodla o snížení platu, nýbrž pouze
neproplatila jeho část. Pro toto kárné řízení je totiž relevantní toliko to, zda k tomuto svému
postupu měla zákonnou kompetenci či nikoliv, a pokud ji neměla, zda se svým jednáním
dopustila kárného provinění. Mezi účastníky řízení totiž není sporu ohledně skutkových okolností
případu, tedy o tom, že JUDr. Š. dala účtárně soudu pokyn k předmětné úpravě platu
a v důsledku této skutečnosti došlo ke zkrácení mzdy Mgr. M. za daný měsíc. Těmito skutkovými
okolnostmi se ostatně již dostatečně zabýval v dříve citovaném pravomocném rozsudku Okresní
soud v České Lípě.
Pokračování 16 Kss 10/2013 - 88
[22.] Kárný senát rovněž nepovažuje za nutné zabývat se celkovou atmosférou, která aktuálně
panuje ve vztahu mezi soudci Okresního soudu v Liberci a mezi jeho předsedkyní, a hodnotit,
kdo má na vzniklém napětí větší podíl. Není úkolem soudu v tomto řízení vyjadřovat se ani
k celkové situaci Okresního soudu v Liberci, na kterou kárně obviněná poukazuje: probíhající
oprava budovy, zdařilé vymáhání dluhů, snižující se celkový počet nedodělků atp. Smyslem
kárného řízení totiž není posuzovat celkovou úroveň řízení okresního soudu a hodnotit, zda jeho
současné vedení pracuje lépe, než vedení předchozí. Pro nyní rozhodovanou věc je klíčové
posoudit toliko to, zda se JUDr. Š. v daném konkrétním případě při snížení platu soudce Mgr. M.
skutečně dopustila protizákonného excesu, anebo zda postupovala sice protiprávně, nicméně za
daných okolností je její jednání obhajitelné v tom smyslu, že se jednalo o právně nejednoznačnou
právní otázku, případně o akceptovatelné lidské pochybení nevelké intenzity, a proto nemůže být
založena ani její kárná odpovědnost.
[23.] Samotná právní otázka, zda v daném případě JUDr. Š. postupovala lege artis či nikoliv,
totiž byla vyřešena již citovaným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě.
Navíc, právní názor obsažený v tomto rozsudku nelze považovat za překvapivý či dokonce
průlomový, neboť velmi podobný zfomuloval v několika svých rozsudcích též Nejvyšší soud.
V rozsudku ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006, např. uvedl, že pro výkon funkce soudce
(pracovní vztah soudce) je stanovena pracovní doba, jejíž délka činí nejvýše 40 hodin týdně; takto určená pracovní
doba je stanovenou týdenní pracovní dobou soudce. ... Právní úprava v tomto směru - jak vyplývá zejména
z ustanovení §84 odst. 2 a 4 zákona o soudech - předsedovi soudu umožňuje (a současně ukládá), aby ve vztahu
ke každému soudci, který byl k soudu přidělen nebo přeložen, rozvrhl týdenní pracovní dobu nebo uplatnil
pružnou pracovní dobu (a některou její formu) a aby tato opatření provedl v souladu s požadavkem na zajištění
řádného výkonu soudnictví u soudu, aniž by přitom byl "omezen" těmi ustanoveními zákoníku práce nebo jiných
pracovněprávních předpisů, která by rozvržení pracovní doby nebo uplatnění pružné pracovní doby a některé její
formy způsobem odpovídajícím požadavku na zajištění řádného výkonu soudnictví u soudu neumožňovala
(bránila). K zajištění řádného výkonu soudnictví dále může předseda soudu nařídit soudci pracovní pohotovost
na pracovišti, v místě jeho bydliště nebo na jiném vhodném místě (§84 odst. 3 zákona o soudech). ... Z principů
soudcovské nezávislosti je nutno mimo jiné dovodit, že předseda soudu a ani jiné orgány státní správy soudů nejsou
vůči soudci "nadřízenými vedoucími zaměstnanci" a nemohou mu tedy ani "přidělovat práci", ani jinak podle své
úvahy určovat pracovní vztah soudce; práva a povinnosti předsedy soudu a jiných orgánů státní správy soudů vůči
soudcům (a tedy také k pracovnímu vztahu soudců) přiděleným nebo přeloženým k určitému soudu upravují právní
předpisy, zejména právní předpisy o státní správě soudů. ... Obsah pracovního vztahu soudce (výkon soudnictví
soudcem u soudu, k němuž byl přidělen nebo přeložen) tedy není určován smlouvou (dohodou) nebo pokynem
předsedy soudu jakožto "nadřízeného vedoucího zaměstnance", ale veřejně přístupným rozvrhem práce.
V závislosti na tom, jaké věci připadají podle rozvrhu práce do jednotlivých soudních oddělení, pak předseda
soudu stanoví v pracovním řádu rozvržení pracovní doby jednotlivých soudců, ... to vše tak, aby u soudu
(tj. ve všech soudních odděleních) byl zajištěn řádný výkon soudnictví. ... K projednání a rozhodnutí sporů a jiných
věcí "napadlých" do příslušného soudního oddělení soudci tvořící senát nebo samosoudce využívají stanovenou
pracovní dobu; vyžaduje-li to řádný výkon soudnictví, provádí - aniž by k tomu byl potřebný souhlas předsedy
soudu - potřebné úkony a jinou činnost nad stanovenou pracovní dobu, a to i v noci nebo ve dny pracovního klidu,
popřípadě v rámci nařízené pracovní pohotovosti. Vyplývá z toho mimo jiné, že soudce musí být připraven vykonat
při výkonu soudnictví určitou činnost (provést potřebný úkon) kdykoliv (v kteroukoliv dobu, v níž musí být podle
zákona provedena) [soudce je soudcem 24 hodin denně (7 dní v týdnu)"] a že tedy může být "kdykoliv povolán
k výkonu svého zaměstnání".
[24.] V rozsudku ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2868/2012, Nejvyšší soud výslovně uvedl,
že funkce soudce je veřejnou funkcí, není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu
funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje. ... Pojem "dočasně nevykonává funkci", užitý v ustanovení §35
odst. 3 větě první zákona o platu, není v zákoně definován a je proto třeba provést jeho vymezení výkladem
zákona. Při tomto výkladu musí být v první řadě vzato v úvahu, že soudce dočasně nevykonává funkci jen tehdy,
brání-li mu překážky ve výkonu práv a povinností v jeho pracovním vztahu a, současně, nemůže-li vykonávat ani
další činnosti, které jsou součástí funkce soudce... Funkci soudce navíc nelze redukovat jen na pracovní vztah.
Protože součástí výkonu funkce soudce jsou i další činnosti, lze rozumět "nevykonáváním funkce" soudce ve smyslu
ustanovení §35 odst. 3 větě první zákona o platu pouze takový stav, kdy se vyskytne překážka, která brání
soudci vykonávat vše, co patří do soudcovské funkce. Doba čerpání dovolené soudcem takovou překážku
nepochybně nevytváří.
[25.] Kárný senát, vycházeje z citované judikatury (s jejímiž závěry se plně ztotožňuje),
konstatuje, že smyslem rozvržení pracovní doby a nařízení pracovní pohotovosti (§84 odst. 2 a 3
zákona o soudech) není samoúčelné zavedení pevných pravidel, podle kterých se musí soudci
po celou pracovní dobu zdržovat v budově soudu, nýbrž maximálně efektivně zajistit řádný
výkon soudnictví. Obsahem funkce soudce je totiž výkon soudnictví u soudu, k němuž byl
soudce přidělen nebo přeložen.
[26.] Kárný senát ve svých úvahách vychází z toho, že soudce je ústavním činitelem,
vykonávajícím veřejnou moc. Předtím, než se někdo stane soudcem, musí splnit řadu podmínek
a předpokladů, a to v oblasti odborné i osobnostní. Jak k tomu uvedl Ústavní soud (nález
sp. zn. Pl. ÚS 7/02, http://nalus.usoud.cz/), akt ustanovení soudce do jeho funkce bez časového omezení
musí však již být učiněn v přesvědčení o tom, že kandidát ve všech směrech obstojí. Právě do procesu,
předcházejícímu jmenování soudce do jeho funkce, by tak mělo být koncentrováno veškeré kvantum možných
požadavků na soudce kladených, a právě zde tedy musí hodnocení odborné způsobilosti podléhat těm nejpřísnějším
kritériím, vylučujícím tak již v samotném počátku možnost jmenovat soudcem osobu nedostatečně odborně
způsobilou a takovou, u níž nejsou dány záruky dalšího sebevzdělávání (případně i za cenu změny dosavadní
praxe za takovou, která by umožňovala do funkce soudce jmenovat pouze takovou osobu, u které již její kvality
mravní, lidské i odborné byly výsledky její dřívější profese ověřeny). Okamžikem jmenování se však taková osoba
stává soudcem a aktivizuje se tak i nezbytný atribut této funkce, vystupující v podobě nezávislosti soudce. Ten pak
při rozhodovacím procesu nejenže sám musí být nezávislým a nestranným, ale měl by takto být také objektivně
veřejností vnímán.
[27.] Z povahy funkce soudce plyne, že se soudce samozřejmě část pracovní doby zdržuje
na pracovišti tak, aby byl výkon soudnictví plnohodnotně prováděn. Každý soudce totiž pracuje
v rámci určitého oddělení, často je součástí „minitýmů“, musí komunikovat s kolegy i funkcionáři
soudu a případně i s účastníky řízení. Nemluvě pochopitelně o nezbytnosti soudců vést soudní
jednání. Kárný senát proto nikterak nezpochybňuje samotnou skutečnost, že je prováděna
evidence soudců na jejich pracovišti, tedy v budově soudu, jakkoliv ji nepovažuje za nezbytnou.
[28.] Zcela jinou otázkou je však to, jaký význam a důsledky má mít tato evidence. Jak plyne již
z dříve vysloveného, jediným smyslem rozvržení pracovní doby je zajištění řádného výkonu
soudnictví. Každý soudce za tento řádný výkon soudnictví nese osobní odpovědnost a pokud
by předseda soudu dospěl k závěru, že této svojí odpovědnosti nedostál (např. jsou u něj zjištěny
průtahy v řízení, nenařizuje jednání nebo se k nim nedostavuje apod.), je plně legitimní zvážit
podání kárného návrhu. V jeho rámci pak lze podpůrně argumentovat i tím, že soudce
nedodržuje pracovní dobu, a tedy nevěnuje svojí činnosti potřebné úsilí a nasazení, a v důsledku
toho postupuje v konkrétních řízeních protizákonně, neodborně, liknavě, případně se dopouští
průtahů. Jinak řečeno: důvodem zahájení kárného řízení by neměla být pouhá skutečnost,
že soudce neeviduje svoji přítomnost na pracovišti, případně z této evidence plyne, že přesně
nedodržuje stanovenou pracovní dobu, neboť v tomto případě by tento evidenční systém nebyl
ničím jiným než samoúčelným prostředkem šikany soudců. Kárné řízení by mělo být zahájeno
teprve tehdy, pokud se tato (tvrzená) neúčast soudce v budově soudu v příslušné délce,
příp. době, negativně projeví na jím vykonávané práci.
Pokračování 16 Kss 10/2013 - 89
[29.] Kárný senát proto zdůrazňuje, že argumentace evidencí docházky daného soudce by měla
mít při úvahách o zahájení kárného řízení s některým soudcem pouze podpůrný význam. Práci
a činnost soudce totiž nelze zaměňovat se směnným provozem, u něhož je z pochopitelných
důvodů nezbytné zajistit neustálý provoz výroby, a kde pracovní doba zaměstnance končí
uplynutím pevně stanovených a odpracovaných osmi hodin. Jak plyne z citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu, soudce svoji funkci skutečně vykonává nikoliv 8, nýbrž v řadě případů i 24
hodin denně. Funkce a práce soudce totiž v sobě obnáší nezbytnost sebevzdělávání, získávání
informací odborného rázu i informací společensky významných (politické zpravodajství,
poznatky z jiných vědních disciplín), diskuse s kolegy i osobami z jiných profesí, soudce
je ze zákona o soudech oprávněn vykonávat pedagogickou a vědeckou činnost a požadavek
na jeho přítomnost přesně 40 hodin týdně v budově soudu se proto zcela míjí s jeho profesí
i posláním.
[30.] Lze tak učinit dílčí závěr, že postup kárně obviněné, která na základě pouhé „evidenční
absence“ Mgr. M. v budově soudu, a to bez jakéhokoliv ohledu na to, zda tato absence ohrozila
či omezila řádný výkon soudnictví, dala pokyn ke snížení jeho platu, byl protiprávní nejen ve
smyslu porušení zákona (tzn. absence jakékoliv zákonné opory pro tento postup, když z citované
judikatury jasně plyne, že tímto zákonným podkladem nemohlo být ani ustanovení §34 odst. 2
zákona o platu), nýbrž také v nepochopení a popření podstaty a smyslu funkce soudce, jeho práce
a poslání ve společnosti.
[31.] V projednávaném kárném řízení je nicméně rozhodující otázkou posouzení toho, zda
popsaný protiprávní postup JUDr. Š. představuje kárné provinění. Z ustálené judikatury kárných
senátů totiž plyne, přičemž kárně obviněná v průběhu ústního jednání na tuto judikaturu odkázala
(viz zejména rozhodnutí sp. zn. 16 Kss 5/2012), že pouze za určitý právní názor by soudci
zásadně neměli být shledáni kárně odpovědnými. Nezákonný postup či vydání nezákonného
rozhodnutí, odůvodněné jiným právním názorem, může představovat důvod pro zahájení
kárného řízení s příslušným soudcem v zásadě pouze tehdy, pokud je z okolností případu patrno,
že buď (1.) bylo porušeno jednoznačné znění aplikované právní normy, anebo (2.) nebylo
respektováno zrušovací rozhodnutí výše postaveného soudu v konkrétní věci (k tomu podrobněji
viz např. rozhodnutí NSS ze dne 10. 5. 2011, č. j. 13 Kss 11/2010 - 51) či (3.) existuje jednotná a
ustálená judikatura nejvyšších soudů, kterou daný soudce odmítl akceptovat bez toho, aby svůj
odlišný právní názor podepřel komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací.
[32.] V nyní projednávaném případě je však situace oproti citovanému právnímu názoru
odlišná v tom, že JUDr. Š. nerozhodovala jako soudce, jehož ústavně zaručenou nezávislost je
třeba chránit, z čehož také kárná judikatura dovodila zmíněný velmi restriktivní přístup při
hodnocení správnosti právního názoru jako důvodu pro zahájení kárného řízení, nýbrž jako
soudní funkcionář. Kárně obviněná tedy nerozhodovala jako součást moci soudní, nýbrž
vykonávala státní správu, tedy moc exekutivní. Je proto namístě její jednání hodnotit daleko
přísněji, protože je z povahy věci zřejmé, že zpochybněním jejího postupu nemůže dojít
k porušení zásady nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců. Předseda soudu totiž může
pro zajištění řádného chodu soudu po stránce personální a organizační ve smyslu ustanovení
§127 odst. 1 písm. a) zákona o soudech volit jen takové prostředky a postupy, které mají zákonný
podklad. Případné neúčasti soudce na pracovišti proto snížením platu soudců řešit nemůže,
neboť pro takovýto postup zákonnou oporu nemá, jak bylo vyloženo dříve.
[33.] Pokud JUDr. Š. argumentuje tím, že byla povinna respektovat stanovisko Ministerstva
spravedlnosti, jeho právní názor a výklad, neboť v opačném případě by se vystavila riziku
neoprávněného čerpání rozpočtových prostředků a mohla by být proti ní podán kárný návrh,
příp. žaloba o náhradu škody, je třeba uvést, že tento argument přesvědčivě vyvrací již pouhá
časová souslednost děje. Jak totiž plyne z provedených důkazů, pokyn účtárně k úpravě platu
udělila JUDr. Š. začátkem dubna 2013, zatímco předmětné stanovisko bylo ministryní
spravedlnosti schváleno dne 7. 8. 2013 a doručeno kárně obviněné dne 19. 8. 2013, tedy o 4
měsíce později. Jinak řečeno, nedává smysl, aby se JUDr. Š. cítila být vázána stanoviskem, které v
rozhodné době ještě vůbec neexistovalo. Není tedy pravdou, že – jak se snaží JUDr. Š. navodit
dojem – pouze plnila požadavky, stanovené ministerstvem. Naopak, příslušný krok proti soudci
Mgr. M. učinila z vlastní iniciativy a teprve následně byl její postup fakticky akceptován
ministerstvem. Z okolností tohoto případu a z průvodního přípisu je navíc zřejmé, že předmětné
stanovisko si JUDr. Š. sama vyžádala, a to za situace, kdy již byla podána občanskoprávní žaloba
Mgr. M. (29. 4. 2013), a zaslala je Okresnímu soudu v České Lípě za účelem obhajoby svého
postupu v této věci.
[34.] Jestliže v průběhu ústního jednání JUDr. Š. uvedla, že právní názor Ministerstva
spravedlnosti znala ještě předtím, než jej obdržela v písemné formě, a to od tří lidí, pracujících
tam na justičním odboru (výslovně označila JUDr. Kocourka, spoluautora komentáře zákona
o soudech a soudcích), kteří jej sdělili ústně, konstatuje kárný senát, že toto tvrzení nemá pro jeho
rozhodování v tomto řízení žádnou relevanci. I pokud by tomu totiž bylo tak, jak uvádí kárně
obviněná (pro což však není žádná opora ve spise), zastává kárný senát stanovisko, že předseda
soudu by měl být natolik rozhodnou a sebevědomou osobností, že by se neměl submisivně řídit
a považovat za určující pro své počínání ve vztahu ke „svým“ soudcům názory několika úředníků
ministerstva, neformálně vyslovené při osobním rozhovoru, případně na nějaké poradě. Jak totiž
plyne z citovaného stanoviska ministerstva, schváleno ministryní spravedlnosti bylo teprve dne
7. 8. 2013, takže do té doby se skutečně nejednalo o nic jiného než o názory několika jedinců,
zaměstnaných na této instituci.
[35.] Argumentace JUDr. Š. je velmi nepřesvědčivá a nekonzistentní i tehdy, když tvrdí, že
vyřešení sporu v rámci civilního řízení považovala za šetrnější a vstřícnější postup než zahájení
kárného řízení proti Mgr. M. Předně, snížením mzdy žádné civilní řízení sama vyvolat nemohla a
kárnému soudu není ani zřejmé, kde měla jistotu, že Mgr. M. příslušnou žalobu skutečně podá.
Dále, bylo prokázáno, že dne 14. 6. 2013 udělila JUDr. Š. soudci Mgr. M. podle ustanovení §88a
zákona o soudech výtku, a to jednak za neomluvenou absenci v období od 25. 2. do 22. 3. 2013 v
délce 3 hodin a 21 minut, a dále za neplnění pokynů ohledně evidence pracovní doby od 25. 4.
2013 spočívající v pouhém vyznačování příchodu do budovy a odchodu z ní a nevyznačování
odchodů a příchodů do budovy v průběhu dne. Přitom jí mělo být známo, že výtka uložená
podle §88a zákona o soudech sice není kárným opatřením uvedeným v §88 odst. 1 tohoto
zákona, které může uložit kárný senát, přesto však jde o disciplinární opatření uložené podle
zákona o soudech a za stejné provinění by proto již daný soudce již v kárném řízení postižen být
nemohl (viz rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2010, č. j. 13
Kss 2/2010 - 87). Jinak řečeno, jakkoliv proti Mgr. M. za domnělé pochybení nezahájila kárné
řízení, sama mu uložila disciplinární opatření, které má samozřejmě rovněž určité difamační
účinky; byť samozřejmě nikoliv takové intenzity jako zahájené kárné řízení a případné uložení
kárného opatření.
[36.] Na základě provedeného dokazování a ze všech uvedených důvodů má kárný senát
za postaveno najisto, že se JUDr. Š. v postavení předsedkyně okresního soudu dopustila
protizákonného jednání, přičemž toto jednání nelze hodnotit jako - v té době a podle
konkrétních okolností případu – právně obhajitelné, tzn. jednání založené na nejednoznačné
zákonné úpravě, a navíc konvenující výkladu Ministerstva spravedlnosti. Nelze totiž ani
přehlédnout, že JUDr. Š. byla od tohoto jednání odrazována vedením krajského soudu a znala
také nesouhlasné stanovisko svých kolegů soudců. Tímto jednáním proto kárně obviněná
porušila svoji povinnost plynoucí z ustanovení §127 odst. 1 písm. a) zákona o soudech, tedy
Pokračování 16 Kss 10/2013 - 90
povinnost zajistit chod okresního soudu po stránce personální a organizační. Postup kárně
obviněné, který byl v tomto kárném řízení přezkoumáván, totiž nebyl veden snahou o přiměřené
zajištění řádného výkonu soudnictví, k čemuž pouze a jedině může rozvržení pracovní doby a její
případná evidence sloužit, nýbrž byl samoúčelný a zcela překračující zákonné pravomoci
předsedy soudu. Tím se JUDr. Š. dopustila kárného provinění podle ustanovení §87 odst. 2
zákona o soudech.
[37.] Při úvahách o druhu kárného opatření kárný senát především zohlednil, že se JUDr. Š. v
rozhodné době, tedy v první polovině roku 2013, pohybovala ve značně konfrontačním
prostředí, kde zjevně i ze strany Mgr. M. nebyla seznatelná ochota ke hledání a nalezení
konsensuálního řešení nastalé situace. Její popsané pochybení bylo první svého druhu, nikdy v
minulosti nebyla kárně trestána, a to ani jako soudce, a navrhovatel nevyvrátil její opakovaně
zmiňovanou motivaci spočívající v zájmu na vytvoření co nejefektivněji působícího soudu, který
by poskytoval občanům co možná nejkvalitnější službu při ochraně jejich práv, a to z hlediska
rychlosti řízení i kvality rozhodovací činnosti. Nelze opomenout ani skutečnost, že po vydání
pravomocného rozsudku Okresního soudu v České Lípě jej bez dalších výhrad respektuje. Proto
kárný senát upustil od uložení kárného opatření, neboť má za to, že již samotné projednání
kárného provinění se jeví jako postačující.
Poučení: Odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda kárného senátu