ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.74.2013:45
sp. zn. 2 As 74/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců Mgr. Aleše Roztočila, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana Passera, JUDr. Barbary
Pořízkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: L. U., zastoupen
JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, proti
rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 9. 2. 2010, č. j. 561/M/10, 10453/ENV/10,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 6. 2013, č. j. 10 A 64/2010 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení
o kasační stížnosti částku 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP) ze dne 10. 10. 2005,
č. j. 6/OH/6897/05/PS, byla žalobci uložena pokuta ve výši 47.000 Kč za správní delikty
spočívající v porušení povinností vyplývajících z §16 odst. 1 písm. g) a 18 odst. 3 zákona
č. 185/2001 Sb., o odpadech (žalobce jako provozovatel výkupny surovin v Hrotovicích nevedl
průběžnou evidenci o odpadech a nezaslal hlášení o odpadech za rok 2004), z §13 odst. 3 téhož
zákona (žalobce nevyvěsil na místech shromažďování nebezpečného odpadu identifikační listy
nebezpečného odpadu), §14 odst. 1 téhož zákona (žalobce provozoval zařízení pro výkup
nebo sběr odpadů bez platného povolení příslušného správního orgánu), §16 odst. 3 zákona
o odpadech (žalobce bez povolení nakládal s nebezpečným odpadem) a §16 odst. 1 písm. e)
zákona o odpadech (žalobce neshromažďoval odpady utříděné podle jednotlivých druhů).
[2] K odvolání žalobce proti rozhodnutí ČIŽP ze dne 10. 10. 2005 bylo rozhodnutím
žalovaného ze dne 16. 11. 2005, č. j. 560/2913/05, toto rozhodnutí změněno tak, že uložená
pokuta byla snížena na 30.000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2005 podal žalobce žalobu. Rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, č. j. 6 Ca 5/2006 – 31, bylo toto rozhodnutí
žalovaného zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud shledal, že rozhodnutí
žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[4] Proti rozsudku městského soudu ze 4. 12. 2007 podal žalovaný kasační stížnost. Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008 – 60, kasační stížnost žalovaného
zamítl.
[5] Žalovaný v dalším řízení rozhodnutím ze dne 20. 10. 2008, č. j. 560/3128/08, zrušil
předchozí rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 10. 10. 2005 a řízení o správním
deliktu zastavil pro uplynutí zákonné prekluzívní tříleté objektivní lhůty pro uložení pokuty
stanovené v §67 odst. 1 zákona o odpadech .
[6] Dne 18. 5. 2009 zaslala ČIŽP žalovanému podnět k přezkoumání jeho rozhodnutí
z 20. 10. 2008, v němž sdělila, že zákonná prekluzívní lhůta pro uložení pokuty za správní delikt
po dobu řízení před soudem ve správním soudnictví neběží (§41 s. ř. s.). Ke dni 20. 10. 2008
proto prekluzívní lhůta dosud neuplynula.
[7] Rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 19. 10. 2009, č. j. 4300/M/09,
sp. zn. 9/2193, bylo z důvodů uvedených v přípisu ČIŽP ve zkráceném přezkumném řízení
zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2008, č. j. 560/3128/08, a věc byla vrácena
žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.
[8] Žalobce podal proti rozhodnutí ministra ze dne 19. 10. 2009 rozklad,
na jehož základě bylo rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 9. 2. 2010,
č. j. 561/M/10, 10453/ENV/10 (žalobou napadené rozhodnutí) , předchozí rozhodnutí ministra
z 19. 10. 2009 částečně změněno (výrok II. zní „ ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 a 2 správního řádu
určuji, že účinky mého rozhodnutí nastávají ode dne jeho právní moci“) a ve zbytku bylo toto rozhodnutí
potvrzeno.
[9] Žalobce podal proti rozhodnutí z 9. 2. 2010 žalobu. Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 28. 6. 2013, č. j. 10 A 64/2010 – 37, žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro podstatné
porušení právních předpisů, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 19. 10. 2009, které bylo
tímto rozhodnutím ve výroku II. změněno a ve zbytku potvrzeno, nemělo být, s ohledem
na nedodržení dvouměsíční subjektivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení, vůbec vydáno.
Rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení podle §98 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu (dále jen „správní řád“), je třeba vydat ve lhůtách stanovených v §96 odst. 1 správního
řádu, tedy v dvouměsíční subjektivní a jednoroční objektivní lhůtě, přičemž se ustanovení
§97 odst. 2 správního řádu na zkrácené přezkumné řízení neaplikuje. Ministerstvo se dozvědělo
o důvodech, pro které bylo rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení zrušeno, z podnětu
České inspekce životního prostředí ze dne 18. 5. 2009, který byl doručen dne 21. 5. 2009.
Subjektivní lhůta pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení proto skončila dne
22. 7. 2009. Nebyly tedy splněny „ostatní podmínky pro přezkumné řízení“, a proto nebylo možné
rozhodnutí ministra ze dne 19. 10. 2009 vůbec vydat.
Pokračování 2 As 74/2013 - 46
[10] Proti rozsudku městského soudu z 28. 6. 2013 podal žalovaný (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost. Stěžovatel má za to, že městský soud zastává nesprávný právní názor, že lhůty
podle §96 odst. 1 správního řádu, které se uplatní pro vydání usnesení o zahájení
nezkumného řízení, se vztahují též na vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení
podle §98 správního řádu, a vydání tohoto rozhodnutí tak omezují nad rámec objektivní lhůty
patnácti měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Zákon stanoví odlišné podmínky
pro přezkum rozhodnutí v přezkumném řízení, které se zahajuje usnesením ve lhůtách
podle §96 odst. 1 správního řádu, a odlišné (zjednodušené) podmínky pro přezkum rozhodnutí
ve zkráceném přezkumném řízení, kdy se usnesení o zahájení řízení nevydává, ale prvním
úkonem je až vydání rozhodnutí ve věci podle §97 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel v této
souvislosti poukazuje též na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vychází
též stěžovatelova aplikační praxe (rozsudek ze dne 22. 12. 2010, č. j. 1 As 68/2010 – 60, rozsudek
ze dne 2. 11. 2012, č. j. 8 As 58/2010 - 66), a dle které se lhůty ve smyslu §96 odst. 1 správního
řádu ve zkráceném přezkumném řízení neuplatní; rozhodnutí podle §98 správního řádu nutno
vydat v patnáctiměsíční lhůtě podle §97 odst. 2 správního řádu.
[11] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje s právní argumentací Městského
soudu v Praze. Kromě toho upozornil, že v dalším řízení před správními orgány ČIŽP vydala
nejprve dne 18. 4. 2011 rozhodnutí č. j. ČIŽP/46/OOH/SR/01/1009657.018/11/HPS, kterým
byla žalobci za shora uvedené delikty opětovně uložena pokuta ve výši celkem 34 .000 Kč.
K odvolání žalobce pak stěžovatel dne 20. 6. 2011 rozhodnutím č. j. 1100/560/11,
41116/ENV/11, sp. zn. OH/17/11, opět zrušil rozhodnutí ČIŽP ze dne 18. 4. 2011 a řízení
o deliktu zastavil, neboť shledal, že prekluzívní lhůta pro uložení pokuty již skutečně uplynula,
a to dne 6. 4. 2011. Uvedené rozhodnutí stěžovatele nabylo právní moci dne 12. 7. 2011. Žalobce
tak dovodil, že byl stěžovatelem uspokojen dle §62 s. ř. s., a navrhl, aby soud řízení zastavil.
II. Důvody předložení věci rozšířenému senátu
[12] Při předběžném posouzení věci rozhodující druhý senát shledal, že ke sporné
právní otázce existuje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu , podle níž lhůty
uvedené v §96 odst. 1 správního řádu se ve zkráceném přezkumném řízení neuplatní,
neboť to se na rozdíl od „řádného“ přezkumného řízení nezahajuje vydáním usnesení
podle uvedeného ustanovení. V tomto typu řízení je totiž prvním úkonem samotné vydání
rozhodnutí ve smyslu §98 správního řádu. Proto se zde uplatní pouze lhůta patnácti měsíců
pro vydání rozhodnutí dle §97 odst. 2 správního řádu. Tento závěr plyne např. z rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 1 As 68/2010 – 60, ze dne 1. 3. 2011 ,
č. j. 1 As 8/2011 – 64, nebo ze dne 2. 11. 2012, č. j. 8 As 57/2010 – 56 a č. j. 8 As 58/2010 – 66.
V uvedených rozsudcích však nebyl tento závěr blíže odůvodněn. Stejný názor zastávala
donedávna také doktrína (srov. Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Praha: Bova Polygon, 2006,
s. 590).
[13] Při předběžné poradě dospěl druhý senát k závěru, že se s výše uvedeným
názorem obsaženým v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu neztotožňuje, a že se hodlá
od něj odchýlit. Podle §17 odst. 1 s. ř. s. tedy věc postoupil rozšířenému senátu . Uvedl, že jakkoli
se odborná komentářová literatura v názoru na tuto otázku různí, část se ztotožnila se závěry
Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 26. 3. 2010, č. 89/2010, podle něhož
se subjektivní i objektivní lhůta uvedená v §96 odst. 1 správního řádu vztahuje i na zkrácené
přezkumné řízení podle §98 správního řádu. K tomu druhý senát poukázal na nové vydání
komentáře J. Vedrala ke správnímu řádu (Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované
a rozšířené vydání. Bova Polygon, Praha 2012, s. 859 - 853), kde autor rovněž přijal názor
prezentovaný poradním sborem. Druhý senát má za to, že splnění lhůt pro zahájení
přezkumného řízení dle §96 odst. 1 správního řádu lze podřadit pod pojem „ ostatní podmínky
pro přezkumné řízení“, které musí být dle §98 věty prvé správního řádu splněny, aby bylo možné
provést zkrácené přezkumné řízení. Proto i na zkrácené přezkumné řízení je třeba aplikovat lhůty
uvedené v §96 odst. 1 správního řádu.
III. Posouzení věci rozšířeným senátem
III.1. Pravomoc rozšířeného senátu
[14] Rozšířený senát nejprve zvážil, zda má pravomoc rozhodnout spornou právní otázku.
[15] V rozsudku ze dne 22. 12. 2010, čj. 1 As 68/2010- 60, bod 20, Nejvyšší správní soud
vyslovil tento názor: „V neposlední řadě je potřeba vypořádat se s namítaným porušením týkajícím
se zkráceného přezkumného řízení dle §98 správního řádu, tedy zodpovědět, zda v daném případě byly splněny
podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení. Ze spisu vyplývá, že porušení právního předpisu bylo zjevné ze spisových
materiálů. Zákonná ustanovení hovoří o tom, že prvním úkonem správního orgánu je vydání rozhodnutí
dle §97 odst. 3. Jediná limitující lhůta pro vydání takového rozhodnutí je stanovena na 15 měsíců ode dne
uplynutí právní moci ve věci v §97 odst. 2, která byla v příslušném případě změny rozhodnutí dodržena.
Pro zkrácené přezkumné řízení se lhůta požadovaná v §96 odst. 1 správního řádu neuplatní.“ Tento názor
Nejvyšší správní soud zopakoval i v rozsudku ze dne 2. 11. 2012, čj. 8 As 57/2010-56,
kde v bodě 26 uvedl: „Zkrácené přezkumné řízení upravené v §98 správního řádu se na rozdíl
od ‘klasického‘ přezkumného řízení nezahajuje vydáním usnesení podle §96 odst. 1 správního řádu. Lhůty
podle posledně uvedeného ustanovení se proto ve zkráceném řízení neuplatní. Prvním úkonem je zde až samotné
rozhodnutí ve věci, které je třeba v souladu s §97 odst. 2 správního řádu vydat do patnácti měsíců od právní moci
přezkoumávaného rozhodnutí.“
[16] Naproti tomu druhý senát má za to, že i v případě zkráceného přezkumného řízení
podle §98 správního řádu je třeba toto řízení zahájit, tj. vydat rozhodnutí podle §97 odst. 3
správního řádu, ve lhůtách uvedených v §96 odst. 1 správního řádu.
[17] Názor druhého senátu je tedy neslučitelný s názorem uvedeným v citovaných rozsudcích
prvého a osmého senátu. Jsou proto dány podmínky pravomoci rozšířeného senátu
podle §17 odst. 1 s. ř. s.
[18] Překážkou pro rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci nejsou ani žalobcem dovozované
důvody pro postup podle §62 a §47 písm. b) s. ř. s. z důvodu uspokojení žalobce dalším
rozhodnutím stěžovatele. I pokud rozšířený senát odhlédne od toho, že žalobcem uváděné
rozhodnutí stěžovatele ze dne 20. 6. 2011 nelze považovat za nové rozhodnutí nebo jiný úkon
odpůrce ve smyslu §62 odst. 1 s. ř. s., neboť se jedná o rozhodnutí vydané sice ve stejném řízení,
avšak řešící jiné otázky za jiných skutkových okolností, i od toho, že nebyl splněn postup
na návrh stěžovatele podle §62 odst. 2 až 5 s. ř. s., je aplikace institutu uspokojení navrhovatele
v řízení o kasační stížnosti z povahy věci vyloučena (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 10. 2007, č. j. 8 Afs 37/2007 - 112, a ze dne 17. 10. 2013, č . j. 6 Ads 3/2013 - 41).
III.2. Posouzení věci
[19] Podle §96 odst. 1 správního řádu lze usnesení o zahájení přezkumného řízení (…) vydat nejdéle
do 2 měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději
však do 1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci.
Pokračování 2 As 74/2013 - 47
[20] Podle §97 odst. 2 správního řádu rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze
vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci. Probíhá -li přezkumné řízení, správní orgán
je usnesením zastaví. Usnesení se pouze poznamená do spisu.
[21] Podle §98 správního řádu platí: jestliže je porušení právního předpisu zjevné ze spisového materiálu,
jsou splněny ostatní podmínky pro přezkumné řízení a není zapotřebí vysvětlení účastníků, může příslušný správní
orgán provést zkrácené přezkumné řízení. Dokazování se neprovádí. Prvním úkonem správního orgánu
při zkráceném přezkumném řízení je vydání rozhodnutí podle §97 odst. 3.
[22] Rozšířený senát se zabýval přezkumným řízením a rozhodnutími vydávanými v tomto
řízení (respektive obdobným institutem přezkumu mimo odvolací řízení upraveným v §65
a násl. správního řádu z roku 1967) již v rozsudku ze dne 28. 8. 2007, č . j. 4 As 31/2006 - 73,
č. 1513/2008 Sb. NSS. Zde dospěl k názoru, že „rozhodnutí správních orgánů, vydaná podle §65 odst. 2
správního řádu z roku 1967, jimiž byla mimo odvolací řízení zrušen a nebo změněna pravomocná rozhodnutí
ve správním řízení, jsou rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s., a podléhají soudnímu přezkumu“, a to proto,
že „posuzované rozhodnutí správního orgánu zasahuje do subjektivních práv účastníků, nabytých v původním
pravomocně skončeném správním řízení.“
[23] Správní řád jako zvláštní prostředek dozorčího práva upravuje možnost z moci úřední
přezkoumat pravomocná rozhodnutí v přezkumném řízení. Zákon rozlišuje dva typy
přezkumného řízení a to „řádné“ a zkrácené. „Řádné“ přezkumné řízení podle §94
a násl. správního řádu se zahajuje usnesením, které lze vydat v subjektivní lhůtě dvou měsíců
od okamžiku, kdy se správní orgán o důvodu zahájení dozvěděl , a v objektivní lhůtě jednoho
roku od právní moci rozhodnutí ve věci (§96 odst. 1 správního řádu). Rozhodnutí, jímž se ruší
nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, je nutno vydat ve lhůtě patnácti měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí (§97 odst. 2 správního řádu). Z procesně ekonomických důvodů správní řád
v §98 upravuje také tzv. zkrácené přezkumné řízení, které lze provést za splnění tří podmínek :
(i) porušení právního předpisu je zjevné ze spisového materiálu, (ii) jsou splněny ostatní podmínky
pro přezkumné řízení, a (iii) není zapotřebí vysvětlení účastníků. Prvním úkonem správního orgánu
při zkráceném přezkumném řízení je vydání rozhodnutí podle §97 odst. 3 správního řádu.
[24] Ústavní soud ve své judikatuře aplikuje mj. zásadu materiálního právního stát u
dovozovanou z čl. 1 Ústavy České republiky. V nálezu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05,
Ústavní soud uvedl: „Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád.
Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního
řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních
orgánů aplikujících právo (…)“. Právní jistota občanů vyžaduje rovněž ochranu práv nabytých
v dobré víře. Z těchto důvodů procesní předpisy, včetně správního řádu, upravují právní moc
rozhodnutí. Doktrína rozlišuje formální a materiální aspekt právní moci. Právní moc
ve formálním smyslu je stav, kdy rozhodnutí již nelze přezkoumat, změnit či zrušit na základě
řádného opravného prostředku (zpravidla nastává následkem doručení rozhodnutí účastníkům
a absencí opravných prostředků, které buď nejsou přípustné, byly neúspěšně vyčerpány ,
nebo nebyly využity). Materiální právní mocí se pak rozumí závaznost rozhodnutí pro účastníky
a pro správní orgány. V důsledku této závaznosti již obecně není možné o stejné otázce znovu
rozhodovat (res administrata). Pravomocné rozhodnutí lze zrušit či změnit pouze výjimečně
za splnění podmínek stanovených právními předpisy (např. na základě mimořádných opravných
prostředků). Takovou výjimečnou možnost revize pravomocného rozhodnutí správního orgánu
představuje i přezkumné řízení. Zákonodárce si byl vědom problematičnosti tohoto institutu
právě ve vztahu k zásadě demokratického právního státu a z ní vyplývající ochrany právní jistoty
a nabytých práv, proto jej oproti předchozí úpravě obsažené ve správním řádu z roku 1967
omezil a svázal s řadou striktních podmínek, mezi nimiž lze jmenovat právě lhůty a příkaz šetř it
práv nabytých v dobré víře a proporcionality obsažený v §94 odst. 4 správního řádu.
[25] Při zohlednění těchto obecných zásad je třeba přistoupit i k posouzení sporné právní
otázky. Pokud je přezkumné řízení chápáno jako výjimečný institut zasahující do právní jistoty
a nabytých práv založených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, je nezbytné
podmínky pro aplikaci tohoto výjimečného institutu vykládat restriktivně (výjimky je třeba
vykládat úzce).
[26] Zkrácené přezkumné řízení navíc představuje výjimku z obecného „řádného“
přezkumného řízení. Není důvod, proč právní jistotu účastníků v případě zkráceného
přezkumného řízení omezovat více než v případě „řádného“ přezkumného řízení, které nelze
zahájit po uplynutí lhůt uvedených v §96 odst. 1 správního řádu. „Řádné“ přezkumné řízení
navíc podstatně více šetří práva účastníků, neboť se před vydáním rozhodnutí podle §97 odst. 3
správního řádu mohou vyjádřit mj. k správním orgánem spatřované nezákonnosti pravomocného
přezkoumávaného rozhodnutí a k otázce zásahu do práv nabytých v dobré víře a proporcionality.
Naproti tomu v případě zkráceného přezkumného řízení jsou účastníci postaveni před hotovou
věc, neboť prvním úkonem, který je jim intimován, je až rozhodnutí o změně či zrušení
pravomocného přezkoumávaného řízení. V důsledku právního názoru, který aplikaci lhůt
dle §96 odst. 1 správního řádu ve zkráceném přezkumném řízení vylučoval, je toto výjimečné
zkrácené přezkumné řízení pro přezkumný orgán „komfortnější“. V případě, že zjistí informaci,
která nasvědčuje, že pravomocné rozhodnutí je nezákonné, není totiž nucen postupovat
rychle a efektivně a šetřit práva účastníků a dotčených osob tím, že by v přísných lhůtách
dle §96 odst. 1 správního řádu zahájil „řádné“ přezkumné řízení a účastníkům by tak umožnil
se vyjádřit, nýbrž může spoléhat, že v mnohem benevolentnější lhůtě dle §97 odst. 2 správního
řádu vyřídí věc „od stolu“.
[27] Jak správně poukázal předkládající senát, aplikaci lhůt vyplývajících z §96 odst. 1
správního řádu i na zkrácené přezkumné řízení n asvědčuje i znění §98 věty prvé správního řádu,
která pro provedení zkráceného přezkumného řízení vyžaduje splnění ostatních podmínek
pro přezkumné řízení, kterými je třeba rozumět právě dodržení lhůt uvedených v §96 odst. 1
správního řádu.
[28] Z těchto důvodů se rozšířený senát přiklonil k názoru předkládajícího senátu,
že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení dle §98 správního řádu je možné vydat pouze
ve dvouměsíční subjektivní lhůtě a roční objektivní lhůtě vyplývající z §96 odst. 1 správního
řádu.
III.3. Shrnutí
[29] Rozšířený senát shrnuje, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení dle §98
správního řádu je možné vydat pouze ve dvouměsíční subjektivní lhůtě a roční objektivní lhůtě
vyplývající z §96 odst. 1 správního řádu.
IV. Závěr
[30] Jelikož se jednalo o jedinou právní otázku významnou pro posouzení věci samé
a stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil pouze námitku nesprávného právního posouzení otázky
aplikovatelnosti lhůt dle §96 správního řádu na zkrácené přezkumné řízení, rozhodl rozšířený
senát rozsudkem v souladu s ustanovením §71 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu Nejvyššího
správního soudu. V souladu se zaujatým právním názorem dospěl k závěru, že městský soud
Pokračování 2 As 74/2013 - 48
posoudil žalobu správně a kasační stížnost je nedůvodná. Proto podle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[31] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozšířený senát rozhodl dle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, proto nemá ani právo na náhradu nákladů řízení.
Procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů spočívajících v odměně právního
zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 7. 10. 2013) ve výši
3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif]
a náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky). Zástupce žalobce
prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se náhrada odměny zástupce a hotových
výdajů zvyšuje o částku odpovídající zákonné 21% sazbě této daně, tj. o 714 Kč. Celkem má
žalobce právo na náhradu nákladů řízení ve výši celkem 4 .114 Kč. Tuto částku je stěžovatel
povinen uhradit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho
zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu