ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.74.2014:67
sp. zn. 2 As 74/2014 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Bytové družstvo
Novorossijská 1, se sídlem Novorossijská 941/1, Praha 10, zastoupeného Mgr. Janem Válkem,
advokátem se sídlem Havlíčkova 13/1680, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního
města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 4. 2013, č. j. S-MHMP 1394378/2012/OST/Pt/Hn, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
AKRO living s. r. o., se sídlem náměstí I. P. Pavlova 5/1789, Praha 2, zastoupené Mgr. Jiřím
Oswaldem, advokátem se sídlem Bílkova 4, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, č. j. 6 A 119/2013 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce jako vlastník bytového domu na ulici Novorossijská v Praze - Vršovicích usiluje
o zrušení stavebního povolení pro stavbu plánovanou osobou zúčastněnou na řízení jako
stavebníkem. Jde o nový bytový dům na dosud nezastavěném pozemku na rohu ulic
Novorossijská a U Roháčových kasáren, jenž navazuje na stávající výstavbu a těsně přiléhá
k nemovitosti žalobce.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2013, č. j. S-MHMP 1394378/2012/OST/Pt/Hn
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 10 ze dne 30. 8. 2012, č. j. P10-074641/2012, jímž správní orgán prvního
stupně podle §115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů, a §5 a 6 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, na základě žádosti osoby
zúčastněné na řízení vydal stavební povolení na stavbu bytového domu.
[3] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 4. 3. 2014, č. j. 6 A 119/2013 – 125 (dále jen „krajský soud“ a „napadený
rozsudek“), zamítl. Krajský soud shledal nedůvodnou námitku porušení požadavku přístupu
a vjezdu na plně obestavěné pozemky, stanoveného čl. 22 odst. 6 vyhlášky hlavního města Prahy
č. 29/1999 Sb. hl. m., o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále
jen „vyhláška č. 29/1999“). Odkázal na kopii katastrální mapy ve správním spise, z níž vyplývá,
že pozemek parc. č. 1364/8 v k. ú. Vršovice o rozměrech 247 m
2
, jenž přiléhá k domu žalobce
a plní funkci dvora, není obestavěn ze všech stran a nebude obestavěn ani v důsledku realizace
povoleného bytového domu, neboť jeden ze sousedních pozemků (parc. č. 1364/7) je v katastru
nemovitostí veden jako ostatní plocha (zeleň) a nenachází se na něm žádná stavba. Neztotožnil
se s námitkou nezákonnosti postupu správního orgánu, pokud nebylo vzhledem k rozsáhlosti
stavby a jejím dopadům na okolí nařízeno ústní jednání ani ohledání na místě. Dospěl k závěru
o splnění podmínek tohoto postupu dle §112 odst. 2 stavebního zákona, přičemž odkázal
na předcházející řízení o umístění stavby, v jehož rámci byla lokalita podrobně hodnocena
a během něhož měli účastníci možnost vyjadřovat se k předloženým podkladům. Krajský soud
dále uvedl, že není namístě žalobcovo tvrzení o nerovnosti přístupu správního orgánu prvního
stupně uplatňovaného vůči účastníkům řízení, pokud byly v jeho rámci stavebníkovi poskytovány
lhůty v řádu měsíců a žalobci byla stanovena v oznámení o zahájení stavebního řízení ze dne
19. 12. 2011, č. j. P10-146659/2011 (dále jen „oznámení o zahájení stavebního řízení“), lhůta
pro podání námitek na pouhých deset dní. Je třeba rozlišovat, z jakých důvodů byla lhůta
stavebníkovi či jiným účastníkům řízení stanovena a jaké úkony měli v této lhůtě provést.
[4] K žalobcem poukazovanému různícímu se údaji o počtu nadzemních podlaží plánované
budovy v některých vydaných závazných stanoviscích, jenž měl být důsledkem nejasnosti
o tom, která verze projektové dokumentace byla k jejich zpracování předložena, krajský soud
zdůraznil, že tato drobná chyba, jež byla následně stavebníkem opravena, byla obsažena pouze
v jedné části textu souhrnné technické zprávy k projektu, přičemž ze závazných stanovisek
je zřejmé, že dotčené správní orgány vycházely ze stavební dokumentace jako celku, nikoliv
pouze ze souhrnné technické zprávy, a lze tedy mít za to, že byly obeznámeny s tím, že se jedná
o budovu se sedmi nadzemními podlažími. Krajský soud dále konstatoval, že v případě
stanoviska odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 4. 3. 2011 neprovedení
opravy údaje o počtu pater nemá vliv na posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť
počet nadzemních podlaží není pro vydání tohoto stanoviska podstatným hlediskem. Nadto bylo
závazné stanovisko dále v rámci odvolacího řízení přezkoumáno Ministerstvem životního
prostředí, jež věcně neshledalo důvod k jeho změně. Žalobcem namítaná skutečnost, že žalovaný
nevyčkal s vydáním napadeného rozhodnutí do konce lhůty stanovené mu pro vyjádření
se k doplnění spisového materiálu, pak neznamenala dle krajského soudu postup, jímž by byl
žalobce zkrácen na svých právech. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v poslední den lhůty
k vyjádření, avšak v době, kdy již měl žalovaný žalobcovo vyjádření k dispozici. Konečně vůči
žalobcovým námitkám k provádění stavby z hlediska zpracování projektové dokumentace
tak, aby bylo zabezpečeno nenarušení sousedních objektů (podmínka č. 19 územního
rozhodnutí), krajský soud ke způsobu zajištění stavební jámy a řádnému provedení výkopu
odkázal na souhrnnou technickou zprávu a dokumentaci pro stavební povolení, podle nichž bude
konkrétní postup stanoven v dalším stupni projektové dokumentace na základě sond
a podrobného geologického průzkumu. Z této části technické zprávy tedy krajský soud dovodil,
že stavebník respektoval uvedenou podmínku č. 19 rozhodnutí o umístění stavby.
II. Obsah kasační stížnosti a podání uplatněných v řízení o kasační stížnosti
[5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní stěžovatel předně vytýká krajskému soudu,
že nesprávně vypořádal námitku porušení čl. 22 odst. 6 vyhlášky č. 29/1999 Sb., neboť stěžovatel
již v průběhu řízení před krajským soudem upozornil na existenci masivního železobetonového
plotu, který zcela znemožňuje průchodnost a průjezdnost k pozemku parc. č. 1364/8 ze strany
nyní již jediného sousedního nezastavěného pozemku parc. č. 1364/7, a tedy vyvrací závěr
krajského soudu o tom, že pozemek parc. č. 1364/8 nelze považovat za plně obestavěný.
Stěžovatel se dále neztotožnil s argumentací krajského soudu, že ohledání na místě či ústní
jednání nebylo v daném řízení zapotřebí uskutečnit. Připomněl, že stavební úřad v řízení
o povolení stavby ani v předcházejícím řízení o jejím umístění neprovedl ohledání na místě, ačkoli
se jedná o stavbu, která svým rozsahem zásadně ovlivní životy lidí a stav životního prostředí
v daleké budoucnosti. Tento postup je pak dle stěžovatele nezákonný a nepřezkoumatelný,
protože nebyl správními orgány řádně odůvodněn a především nebyly pro jeho aplikaci splněny
zákonné podmínky.
[6] Stěžovatel rovněž vytýká krajskému soudu nedostatečné vypořádání námitky nerovného
přístupu správního orgánu ke stavebníkovi a stěžovateli jakožto účastníkům řízení, který dokládá
skutečnost, že správní orgán prvního stupně v oznámení o zahájení stavebního řízení stanovil
účastníkům pouhých deset dní k nastudování rozsáhlého správního spisu a uplatnění námitek,
přičemž převážná většina těchto dní nebyla ani pracovních. Stěžovatel pak odkázal na své dopisy
ze dne 2. 1. 2012 a 13. 2. 2012, ve kterých konkrétně poukazoval na tyto skutečnosti, jakož
i na srovnání uvedené lhůty s výzvou odboru stavebního Úřadu městské části Praha 10 ze dne
29. 7. 2011, č. j. P10-083318/2011, jež stanovila stavebníkovi k doplnění žádosti lhůtu 120 dnů.
[7] Napadenému rozsudku jakož i předchozím rozhodnutím správních orgánů stěžovatel dále
vytkl, že nevyvrátily pochybnosti o tom, kterou konkrétní verzi projektové dokumentace
z hlediska počtu nadzemních podlaží měly jednotlivé správní orgány k dispozici při vydávání
závazných stanovisek k povolované stavbě, neboť v závazném stanovisku odboru ochrany
životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 4. 3. 2011, jakož i v závazném stanovisku
Národního památkového ústavu (NPÚ) ze dne 24. 2. 2011, ohledně něhož uvedená chyba nebyla
v napadeném rozsudku vůbec vypořádána, se objevuje nesprávný údaj o osmi nadzemních
podlažích. Stěžovatel rovněž brojil proti tvrzení krajského soudu, že v žalobě proti závazným
stanoviskům nevznesl žádné konkrétní argumenty, přičemž odkázal na své přípisy
ze dne 13. 2. 2013 a ze dne 10. 4. 2012 (stěžovatel měl patrně na mysli přípis ze dne 10. 4. 2013).
[8] Stěžovatel dále poukázal na protizákonný postup správního orgánu, který vydal
své rozhodnutí v poslední den sedmidenní lhůty pro vyjádření se k doplněnému spisovému
materiálu (o závazná stanoviska dotčených orgánů). Připustil sice, že v předposlední den uvedené
lhůty (dne 10. 4. 2013) doručil žalovanému své vyjádření k uvedeným stanoviskům, nicméně
považuje za nezákonný postup, kdy správní orgán vydal napadené rozhodnutí ještě v době,
kdy stěžovatel mohl své vyjádření doplnit. V závěru kasační stížnosti pak stěžovatel vytkl
nesoulad předmětné projektové dokumentace s podmínkou č. 19 územního rozhodnutí,
což dokládá skutečnost, že teprve po vyhloubení stavební jámy a po několika měsících od právní
moci stavebního povolení vyšlo najevo, že navržené řešení předpokládá využití pozemku
parc. č. 1364/2 pod domem č. p. 941, který je ve vlastnictví stěžovatele.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a své vyjádření k žalobě. Osoba zúčastněná na řízení, která ve správním řízení
vystupovala jako stavebník, se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s obsahem
napadeného rozsudku, přičemž neshledala z obsahu kasační stížnosti žádnou skutečnost
zakládající vadu řízení před krajským soudem. V podrobnostech rovněž odkázala na své podání
v řízení o žalobě.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[11] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítl, tedy z úřední
povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti,
je třeba, aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou
z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ.
pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která vůbec neobsahují právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130,
publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
[13] Výše uvedená pochybení však zdejší soud v napadeném rozsudku neshledal.
Z napadeného rozsudku je zcela jednoznačně seznatelné, jakými úvahami se krajský soud řídil
a k jakým závěrům dospěl. Nejvyšší správní soud pro větší přehlednost vypořádal jednotlivé
stěžovatelem namítané body nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku zvlášť v pasážích
týkajících se jednotlivých kasačních námitek.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve v daném kontextu přezkoumával způsob, jakým se krajský
soud v napadeném rozsudku vypořádal se stěžovatelovou námitkou porušení čl. 22 odst. 6
vyhlášky č. 29/1999 Sb., který zní: „Pozemky obestavěné ze všech stran (například dvory) musí být přístupné;
mají-li plochu nad 200 m
2
, musí umožňovat příjezd a odjezd průjezdem o šířce nejméně 3,5m a výšce nejméně 4,1 m.“
Stěžovatel v této souvislosti namítal, že stavbou bytového domu se stane sousedící pozemek parc.
č. 1364/8 prakticky nepřístupným. Tuto námitku krajský soud vypořádal na str. 10 napadeného
rozsudku s poukazem na katastrální mapu, dle které pozemek parc. č. 1364/8 nelze považovat
za obestavěný pro jeho sousedství s nezastavěným pozemkem parc. č. 1364/7. Z jeho argumentace
je jasně seznatelné, jakými úvahami se ve vztahu k dané stěžovatelově námitce řídil, a proto napadený
rozsudek v této části nelze považovat za nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud ke stěžovatelově
námitce předně upozorňuje, že stavební zákon z věcného hlediska striktně rozlišuje mezi
územním a stavebním řízením, ačkoli jejich výstupy představují řetězící se správní akty. Výrazem
odlišnosti smyslu a podstaty těchto řízení je §114 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož
„[k] námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování
regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci
území, se nepřihlíží.” To znamená, že otázky, které byly nebo mohly být předmětem předchozích
posouzení a zkoumání, se již v řízení o žádosti o stavební povolení neposuzují. V územním
řízení se totiž posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení
veřejným zájmům v území. Ve stavebním řízení jde již jen o posouzení, zda předložená
dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými
dotčenými orgány státní správy. Omezení okruhu námitek je tedy předurčeno účelem stavebního
řízení, který nemůže být překročen. Stěžovatel měl možnost námitku, jejíž podstatou je nesouhlas
s umístěním předmětné stavby způsobem, který dle jeho mínění brání užívání sousedního
pozemku, uplatnit již v průběhu řízení o umístění stavby, jehož byl účastníkem a v jehož rámci
dokonce jiné námitky uplatňoval. Tehdy svého práva však nevyužil a námitku vznesl až následně
v průběhu řízení o povolení stavby. Nejvyšší správní soud uzavírá, že by bylo v rozporu
s požadavkem právní jistoty, pokud by účastník řízení byl oprávněn brojit proti závěrům, které
vyplynuly z řízení jiného, a zpochybnit tak již pravomocné rozhodnutí. K tomuto tématu existuje
bohatá judikatura, z níž lze odkázat např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011 - 565, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011 - 127, či ze dne
22. 5. 2008, č. j. 1 As 21/2008 - 81.
[15] Nejvyšší správní soud připouští, i když sám stěžovatel svou výtku konkrétně tímto
směrem nerozvíjí, že si lze představit vyřešení přístupu na předmětný přiléhající pozemek
i úpravou projektové dokumentace (např. vytvořením průjezdu v plánovaném domě),
což by mohlo stěžovatelovou námitku vázat i k fázi povolení stavby. Jelikož však, jak bylo
zmíněno, byla vznesena pouze v obecné poloze, lze konstatovat, že žalovaný postupoval správně,
pokud ji pečlivě a přezkoumatelným způsobem vypořádal v napadeném rozhodnutí s odkazem
na údaje z katastru nemovitostí, dle něhož nebyl přístup na pozemek č. 1364/8 nikdy zajištěn
přes sousední pozemky stavebníka, na kterých žádné břemeno chůze či průjezdu nevázne, a nelze
se tudíž domnívat, že by daná situace povolením stavby doznala z hlediska katastru změny.
Krajský soud se pak v rámci své argumentace ztotožnil s hodnocením správního orgánu
a s odkazem na katastrální mapu poukázal na nezastavěnost sousedního pozemku, která brání
pohlížení na pozemek č. 1364/8 jako na plně obestavěný, takže jeho závěry obstojí. K související
stěžovatelově výtce existence plotu na rozmezí pozemků parc. č. 1364/7 a 1364/8 lze poukázat
na to, co bylo uvedeno v předcházejícím odstavci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl,
že branka v oplocení vjezd na pozemek, jenž chce žalobce využívat jako dvorek, neumožňovala
a povolením vybudování stavby na pozemku, přes nějž přístup na dvůr neměl být zajišťován,
se na situaci nic nemění. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentoval existencí
plotu poprvé až ve vyjádření ze dne 10. 10. 2013, tj. po uplynutí zákonné lhůty pro rozšíření žaloby
podle §71 odst. 2 s. ř. s., a jde tedy o skutkovou novotu. Krajský soud tedy nepochybil, pokud
související námitku vypořádal bez odkazu na tvrzenou existenci plotu mezi pozemky parc. č. 1364/7
a 1364/8. Stěžovatel ke kasační stížnosti na podporu těchto svých tvrzení přiložil důkazní návrh
dvou fotografií z okolí prováděné stavby. Nejvyšší správní soud takový důkaz neprovedl, neboť
měl prokázat existenci skutečnosti, jež nebyla namítána v žalobě, takže se k ní krajský soud
nevyjádřil.
[16] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelem namítanou nezákonností
a nepřezkoumatelností napadeného rozsudku z důvodu nesprávného vypořádání námitky proti
postupu správního orgánu, jenž při řízení o povolení stavby upustil od ústního jednání i ohledání
na místě. Podle §112 odst. 2 stavebního zákona „[o]d ohledání na místě, popřípadě i od ústního jednání
může stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad
pro posouzení navrhované stavby a stanovení podmínek k jejímu provádění.“. Aby tedy stavební úřad mohl
upustit od ohledání na místě, popřípadě i od ústního jednání, musely být přítomny dvě zákonné
podmínky, a to (i) dobrá obeznámenost stavebního úřadu s poměry staveniště, a (ii) žádost
poskytující dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby a stanovení podmínek k jejímu
provádění. Jak vyplývá ze správního spisu, v předcházejícím územním řízení proběhlo dne
22. 9. 2009 ústní jednání, jehož se účastnil a v jehož rámci vznášel námitky i stěžovatel
(viz rozhodnutí o umístění stavby ze dne 4. 11. 2009, vydané odborem stavebním Úřadu městské
části Praha 10, č. j. P10-085213/2009). Krajský soud se ke splnění zákonných podmínek vyjádřil
na str. 9 napadeného rozsudku, kde vůči stěžovatelem vytýkanému nesplnění první podmínky
správními orgány odkázal na předcházející řízení o umístění stavby. Nejvyšší správní soud tedy
ani v tomto bodě neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, neboť tento
poskytl sice kusé, nicméně přehledné důvody, pro něž neshledal ve zvoleném postupu správních
orgánů žádné vady řízení, jež by založily nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[17] Nejvyšší správní soud k této námitce dále podotýká, že možnost správního orgánu danou
§112 odst. 2 stavebního zákona nelze vnímat pouze čistě formalisticky, ale je třeba také zkoumat,
jestli nebyly dány okolnosti vylučující upuštění od ústního jednání či ohledání na místě.
Ze stavebního povolení vydaného správním orgánem prvního stupně ani z napadeného
rozhodnutí však nic takového nevyplývá. V průběhu řízení byly několikrát (i na základě námitek
stěžovatele) doplňovány podklady a projektová dokumentace k žádosti o povolení stavby,
přičemž stěžovatelovy námitky, jež byly v řízení vypořádány, se vztahovaly k dokumentaci
(námitka rozporů v projektové dokumentaci týkajících se počtu pater budovy), oslunění a dále
ke znemožnění přístupu na pozemek parc. č. 1364/8 (viz odst. [14] a [15] tohoto rozsudku). Tyto
námitky svým obsahem nezavdávají nutnost provedení ústního jednání či ohledání na místě.
Stěžovatel pak v žalobě i kasační stížnosti jako jedinou okolnost vylučující uvedený postup
správních orgánů uvedl pouze obecný argument rozsáhlosti stavby a souvisejícího zásadního
ovlivnění životů lidí a stavu životního prostředí v daleké budoucnosti. Velikost stavby, její
umístění v rámci okolních pozemků i posouzení jejího vlivu na životní prostředí však již byly
pojednávány během řízení o umístění stavby, a nadto jsou rovněž detailně popsány v projektové
dokumentaci ke schvalované stavbě. Pokud tedy stěžovatel nenabídl žádné jiné konkrétní
námitky, jež by pro vypořádání vyžadovaly ohledání na místě či ústní jednání, jeho pouze obecný
poukaz na parametry stavby jako důvod pro konání ohledání na místě či ústního jednání v rámci
řízení o vydání stavebního povolení neobstojí.
[18] K oznámení o zahájení stavebního řízení se váže i stěžovatelova námitka nerovného
přístupu správního orgánu k účastníkům řízení, poškozujícího stěžovatele. Podle §122 odst. 1
stavebního zákona „[u]pustí-li (stavební úřad - pozn. Nejvyššího správního soudu) od ústního
jednání, určí lhůtu, která nesmí být kratší než 10 dnů, do kdy mohou dotčené orgány uplatnit závazná
stanoviska a účastníci řízení své námitky, popřípadě důkazy. Zároveň je upozorní, že k později uplatněným
závazným stanoviskům, námitkám, popřípadě důkazům nebude přihlédnuto.“ V dané věci správní orgán
prvního stupně stanovil v oznámení o zahájení stavebního řízení lhůtu odpovídající právě deseti
dnům, přičemž účastníky řízení rovněž náležitě poučil o následcích pozdního uplatnění námitek.
Lze konstatovat, že správní orgán tím nijak nevybočil ze zákonných mezí, byť část z této lhůty
skutečně připadla na vánoční svátky. Stěžovatel však ve stanovené lhůtě stihl svá procesní práva
realizovat prostřednictvím vyjádření ze dne 2. 1. 2012, v němž vznesl několik námitek,
jež následně správní orgány obou stupňů vypořádaly a jedné z nich i částečně vyhověly. Nejvyšší
správní soud pak dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud, pokud poukázal na skutečnost,
že stěžovatel ve stanovené lhůtě své námitky uplatnil, a nedošlo tedy k zásahu do jeho procesních
práv. Je rovněž třeba dát za pravdu argumentaci v napadeném rozhodnutí i napadeném rozsudku,
že stěžovatel měl možnost požádat v souladu s §39 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, o prodloužení stanovené lhůty, avšak tohoto nevyužil a námitky
proti délce stanovené lhůty počal uplatňovat až po jejím skončení v situaci, kdy jeho vyjádření
bylo již řádně podáno. S ohledem na uvedené tedy v délce stanovené lhůty nelze spatřovat
žádnou újmu na procesních právech stěžovatele. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce srovnání
se lhůtou 120 dní stanovenou stavebníkovi je třeba poukázat na §45 odst. 2 správního řádu, který
dává správnímu orgánu možnost stanovit „přiměřenou lhůtu“ k odstranění nedostatků žádosti.
Je tedy věcí uvážení správního orgánu, jak dlouhou lhůtu v daném případě stanoví v závislosti
na konkrétních okolnostech věci. Vzhledem k obsahu výzvy, jež identifikuje devatenáct
nedostatků zahrnujících chybějící stanoviska dotčených orgánů a rozhodnutí, doplnění
projektové dokumentace, její úpravy apod., Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal
stanovenou lhůtu jako výrazně neproporcionální k množství úkonů, jež bylo třeba v jejím
průběhu provést. Lze se tedy ztotožnit s právním hodnocením obsaženým v napadeném
rozsudku, který poukazuje na nutnost rozlišovat důvody stanovení lhůty účastníkům řízení,
přičemž připomíná, že ostatně i stavebníkovi správní orgán prvního stupně usnesením ze dne
12. 1. 2012 stanovil lhůtu k doplnění projektové dokumentace v délce deseti dnů. Nelze tedy
souhlasit se stěžovatelovým tvrzením nerovného přístupu správního orgánu vůči účastníkům
řízení, neboť lhůta byla ve stěžovatelem srovnávaných případech skutečně stanovena pro odlišné
účely.
[19] Stěžovatel dále v kasační stížnosti vytýká napadenému rozsudku, že nevyvrátil
pochybnosti o tom, která konkrétní verze projektové dokumentace byla podkladem pro závazná
stanoviska dotčených orgánů, v nichž byl v několika případech uveden nesprávný údaj o počtu
nadzemních podlaží schvalované budovy. Nesprávný údaj byl na základě námitek stěžovatele
v průběhu řízení o povolení stavby v souhrnné technické zprávě k projektu opraven, přičemž tato
chyba byla usnesením ze dne 23. 3. 2012 opravena i v závazném stanovisku odboru památkové
péče Magistrátu hl. m. Prahy. V závazném stanovisku odboru ochrany životního prostředí
Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 4. 3. 2011, jakož i v závazném stanovisku Národního
památkového ústavu (NPÚ) ze dne 24. 2. 2011 však chyba zůstala obsažena. Krajský soud
přehledně vypořádal námitku vůči stanovisku odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy
ze dne 4. 3. 2011, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti upozornil ještě na stejnou chybu
v závazném stanovisku Národního památkového ústavu ze dne 24. 2. 2011, kterou však v žalobě
nenamítl. Ze závazných stanovisek obsahujících nesprávné označení počtu nadzemních podlaží
je nicméně dle krajského soudu zřejmé, že dotčené správní orgány vycházely ze stavební
dokumentace jako celku, nikoliv pouze ze souhrnné technické zprávy a lze tedy mít důvodně
za to, že byly obeznámeny s tím, že se jedná o budovu se sedmi, nikoli osmi nadzemními
podlažími.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu a podotýká,
že pro vypořádání nejasností ohledně vydávání závazných stanovisek je především třeba hodnotit
uvedená stanoviska v jejich celém kontextu, neboť počet nadzemních podlaží je pouze jedním
z údajů, jež bezpečně identifikují parametry posuzované budovy (a tedy i verzi projektové
dokumentace). Posuzovaná projektová dokumentace (včetně souhrnné technické zprávy), jakož
i stanoviska dotčených orgánů (včetně stanoviska NPÚ) totiž pracují zároveň i s dalšími
parametry budovy: údaji o rozměrech půdorysu, počtu bytů a celkové výšce povolované stavby.
Lze se tedy ztotožnit se závěry krajského soudu, že namítaný rozpor v údaji o počtu nadzemních
podlaží je pouze drobnou chybou, jež však pro přítomnost dalších údajů nemůže zpochybnit
jednoznačnou identifikaci stavby jak v rámci předložené projektové dokumentace (a jejích
případných variant), tak v rámci závazných stanovisek. Skutečnost, že krajský soud přehlédl,
že se tato drobná chyba vyskytla i v případě stanoviska NPÚ, nemůže tyto závěry nikterak
změnit. Stěžovatel rovněž brojil proti dílčímu závěru krajského soudu, že žaloba neobsahovala
proti závazným stanoviskům žádné konkrétní námitky. Nejvyšší správní soud však musí
krajskému soudu přisvědčit, neboť přípisy, na něž stěžovatel odkázal v kasační stížnosti, byly
podány v průběhu správního řízení a nebyly součástí žaloby.
[21] Stěžovatel dále namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že bylo vydáno
v poslední den sedmidenní lhůty, jež umožňovala účastníkům řízení vyjádřit se k doplněnému
spisovému materiálu. Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že do procesních práv stěžovatele
nebylo jakkoli zasaženo, neboť jeho jediné v dané lhůtě podané vyjádření bylo správním orgánem
zohledněno a nic stěžovateli nebránilo ani v poslední den lhůty své podání jakkoli doplnit,
což však neučinil. Krajský soud tedy správně konstatoval, že zmíněné procesní právo stěžovatele
nebylo zkráceno. Zdejší soud nadto podotýká, že stěžovatel před správními soudy neoznačil
žádnou námitku, jež by mu v důsledku uvedeného postupu bylo znemožněno podat, a tedy
jím tvrzené omezení při uplatňování dalších námitek během posledního dne lhůty vyznívá
naprázdno.
[22] Obsahem poslední kasační námitky bylo tvrzené porušení podmínky č. 19 územního
rozhodnutí, jež zní: „Projektová dokumentace pro vydání stavebního povolení bude zpracována tak, aby bylo
zabezpečeno, že při provádění, užívání a údržbě stavby nedojde k narušení sousedních objektů.“ Krajský soud
se obdobnou námitkou stěžovatele vznesenou v žalobě zabýval na str. 11 napadeného rozsudku,
když vzhledem ke způsobu zajištění stavební jámy a řádnému provedení výkopu odkázal
na souhrnnou technickou zprávu a dokumentaci pro stavební povolení, na jejichž základě
přezkoumatelným způsobem dovodil, že stavebník respektoval uvedenou podmínku
č. 19 rozhodnutí o umístění stavby. Nejvyšší správní soud tedy ani v této části neshledal
rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným. Konkrétní podmínky zabezpečení stavební
jámy a prevence narušení sousedních objektů jsou detailně upraveny v rámci dokumentace
architektonického a stavebně technického řešení pro stavební povolení (část F.1.2, kapitola 4.7
„Zajištění stavební jámy“) a z jejich obsahu nelze usuzovat na jakékoli porušení podmínky
č. 19 územního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova konkrétní námitka využití
pozemku parc. č. 1364/2 pro provádění výkopu nebyla součástí žaloby, není podle
§104 odst. 4 s. ř. s. přípustná pro přezkum v rámci řízení o kasační stížnosti. Zdejší soud
si nicméně dovoluje v obecné rovině upozornit, že k dodržení provádění stavebních prací
v souladu s rozhodnutím o umístění stavby, jakož i stavebním povolením slouží kontrolní
prohlídky rozestavěné stavby stavebním úřadem. Dle §133 odst. 1 stavebního zákona „(s)tavební
úřad provádí kontrolní prohlídku rozestavěné stavby ve fázi uvedené v podmínkách stavebního povolení, v plánu
kontrolních prohlídek stavby, před vydáním kolaudačního souhlasu a v případech, kdy má být nařízeno
neodkladné odstranění stavby, nutné zabezpečovací práce, nezbytné úpravy nebo vyklizení stavby; může
provést kontrolní prohlídku též u nařízených udržovacích prací, u odstraňované stavby a v jiných případech,
kdy je to pro plnění úkolů stavebního řádu potřebné.“ V podmínce č. 3 stavebního povolení jsou
pak specifikovány fáze výstavby povolované budovy, po jejichž dovršení proběhnou kontrolní
prohlídky, které nadto lze v souladu s citovaným ustanovením provádět i v jiných případech, je-li
to potřebné. Podnět k provedení kontrolní prohlídky ostatně může vzejít od kohokoli,
stěžovatele nevyjímaje.
[23] V závěru Nejvyšší správní soud v reakci na upozornění stěžovatele uvádí, že si je vědom
závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014,
č. j. 10 As 54/2014 – 69, jenž přezkoumával rozhodnutí o umístění stavby, o niž i v tomto řízení
jde, a shledal je zákonným. Tato skutečnost nemohla nikterak přispět k posouzení stěžovatelovy
kasační stížnosti jako důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody podané kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak žalovaný ve věci plný úspěch měl, avšak
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti mu nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení
má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě zúčastněné
žádná povinnost uložena nebyla, proto ani ona nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu