ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.51.2013:24
sp. zn. 3 Ads 51/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobkyně: Mgr. Z. K.,
zastoupena Mgr. Zuzanou Bělinovou, advokátkou se sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha -
Smíchov, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním
právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2012, č. j. 2011/70944-421,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 20. 5. 2013, č. j. 52 Ad 14/2012 – 60,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 5. 2013,
č. j. 52 Ad 14/2012 – 60, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se žalobou ze dne 26. 4. 2012 domáhala soudního
přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2012, č. j. 2011/70944–421, kterým bylo
zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky
v Pardubicích ze dne 16. 8. 2011, č. j. UOA-1303/2011-01, kterým nebyla stěžovatelce podle
ust. §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti přiznána podpora
v nezaměstnanosti ode dne 8. 11. 2011. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále „krajský soud“) usnesením napadeným kasační stížností žalobu odmítl a o nákladech řízení
rozhodl tak, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo
nepřiznává.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
Krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl proto, že žaloba nebyla podle jeho závěru
podána ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy bylo stěžovatelce oznámeno rozhodnutí (srov. ust. §72
odst. 1 s. ř. s.).
Krajský soud přitom vyšel z obsahu správního spisu, kde zjistil, že žalované rozhodnutí
bylo doručeno stěžovatelce fikcí dne 23. 1. 2012, přičemž zásilka byla připravena k vyzvednutí
dne 11. 1. 2012. Lhůta pro podání žaloby tedy uplynula 23. 3. 2012. Stěžovatelka však v této lhůtě
žalobu nepodala, neboť žaloba byla podána až 27. 4. 2012. Krajský soud proto žalobu odmítl
pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 19. 6. 2013 napadá stěžovatelka usnesení krajského soudu
v celém rozsahu z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatelka uvádí, že krajský soud při rozhodování o odmítnutí její žaloby dostatečně
nezohlednil usnesení žalovaného ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2012/12385-421, kterým žalovaný
vyhověl žádosti o určení neplatnosti doručení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2012,
č. j. 2011/70944-421, a rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení z téhož dne č. j. 2011/
93858-421. Žádosti stěžovatelky o určení neplatnosti doručení jmenovaných rozhodnutí bylo
vyhověno na základě skutečnosti, že se stěžovatelka v době od 2. 1. 2012 do 3. 2. 2012 nacházela
v zahraničí. Jmenovaná rozhodnutí byla stěžovatelce vydána do vlastních rukou dne 29. 2. 2012.
Stěžovatelka dovozuje, že lhůta pro podání žaloby k soudu proto začala běžet
až 1. 3. 2012 a skončila tak nejdříve ke dni 2. 5. 2012. Pokud tedy stěžovatelka podala žalobu
proti rozhodnutí žalovaného dne 26. 4. 2012 a tato žaloba byla soudu doručena 27. 4. 2012, nelze
podle názoru stěžovatelky konstatovat opožděnost žaloby.
S ohledem na shora uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozhodnutí krajského soudu napadené kasační stížností a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka rovněž požaduje náhradu nákladů řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102
s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupena advokátkou (§105
odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud zjistil jednak ze správního spisu a jednak z listin doložených
stěžovatelkou ke kasační stížnosti, že usnesením žalovaného ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2012/12385-
421 bylo vyhověno žádosti stěžovatelky o určení neplatnosti doručení rozhodnutí o odvolání
č. j. 2011/70944-421, ze dne 6. 1. 2012 a rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení
č. j. 2011/ 93858-421, rovněž ze dne 6. 1. 2012. Stěžovatelka také předložila kopii protokolu
ze dne 27. 2. 2012, ze které vyplývá, že rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí ve zkráceném
přezkumném řízení bude předáno stěžovatelce do vlastních rukou dne 29. 2. 2012. Ve správním
spise je pak založen protokol ze dne 29. 2. 2012, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka
převzala osobně dne 29. 2. 2012 usnesení o určení neplatnosti doručení ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 2012/ 12385-421, rozhodnutí o odvolání ze dne 6. 1. 2012, č. j. 2011/70944-421, rozhodnutí
ve zkráceném přezkumném řízení ze dne 6. 1. 2012, č. j. 2011/93858–421 a opravné rozhodnutí
ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2012/17761-421.
Ze spisu krajského soudu nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žalobě
uvedla pouze, že jí bylo žalobou napadené rozhodnutí doručeno 29. 2. 2012. Stěžovatelka
však v žalobě neuvedla, že ve věci bylo rozhodováno žalovaným o určení neplatnosti doručení
mj. také rozhodnutí, které napadla správní žalobou.
Nejvyšší správní soud vyšel ze své předcházející judikatury, zejména z rozsudku ze dne
16. 4. 2013, č. j. 6 As 55/2012 – 51, ve kterém zdejší soud vyslovil závěr, že včasnost žaloby
je jednou z nutných podmínek věcné projednatelnosti žaloby, a proto soud musí skutečnosti
rozhodné pro závěr o včasnosti nebo opožděnosti žaloby zkoumat vždy z úřední povinnosti.
V tomto rozsudku dále zdejší soud uvedl, že „žalobce ani žalovaný tedy nenesou přímo důkazní břemeno
ohledně prokázání včasnosti, respektive opožděnosti žaloby; tuto otázku musí primárně posuzovat sám soud,
a to i nad rámec tvrzení účastníků podle skutečného stavu“.
Jestliže tedy bylo rozhodnutí žalovaného o určení neplatnosti doručení žalobou
napadeného rozhodnutí součástí správního spisu, bylo na krajském soudu, aby z úřední
povinnosti zjistil skutečnost, že bylo ve věci rozhodováno žalovaným o určení neplatnosti
doručení žalobou napadeného rozhodnutí a tuto skutečnost zohlednil. A to i přesto, že sama
stěžovatelka v žalobě tuto podstatnou skutečnost netvrdila a pouze uvedla datum doručení
žalobou napadeného rozhodnutí 29. 2. 2012.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval samotnou otázkou včasnosti podané žaloby. Podle
§24 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve znění účinném
od 1. 7. 2009 „Prokáže-li adresát, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl
bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek ustanovení §41
požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena.“
Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře dříve dotkl otázky aplikace tohoto
ustanovení správního řádu ve vztahu k posuzování včasnosti žaloby proti správnímu rozhodnutí
podle §72 s. ř. s. V rozsudku ze dne 3. 6. 2010, č. j. 9 As 64/2009 – 44, který se týkal úpravy
obsažené v §24 odst. 2 správního řádu před novelizací účinnou od 1. 7. 2009, zdejší soud uvedl,
že správní orgán nemůže rozhodovat postupem podle ust. §41 správního řádu o prominutí lhůty
k podání správní žaloby, když ust. §72 odst. 4 s. ř. s. stanoví, že zmeškání lhůty pro podání
žaloby nelze prominout. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že komplikacím se dalo čelit pouze
změnou adresy doručování u správního orgánu nebo žádostí o přesílání pošty u provozovatele
poštovních služeb. Dále v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že řešení
této bezvýchodné situace přinesla až novelizace §24 odst. 2 správního řádu účinná od 1. 7. 2009,
podle níž je možné v uvedené situaci požádat správní orgán o určení neplatnosti doručení
nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, přičemž takové rozhodnutí správního orgánu
by posléze ovlivnilo počátek běhu lhůty pro podání žaloby. Také v rozsudku ze dne 16. 1. 2013,
č. j. 3 As 82/2012 – 27, Nejvyšší správní soud konstatoval následující: „Nejvyšší správní soud předně
uvádí, že správní řád nepodmiňuje fikci doručení upravenou v §24 odst. 1 správního řádu tím, aby se adresát
v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě doručení. Prokáže-li však adresát, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo
z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může podle
ustanovení §24 odst. 2 správního řádu požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla
písemnost doručena. Platnost a okamžik doručení správního rozhodnutí pak posuzuje správní soud ve vztahu
k otázce, zda byla žaloba podána ve lhůtě stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s.“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu z předestřené judikatury jasně vyplývá,
že případné rozhodnutí o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost
doručena podle ust. §24 odst. 2 správního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, je relevantní
pro posouzení dodržení lhůty pro podání správní žaloby podle §72 s. ř. s.
Zbývá však ještě vyřešit otázku, kterým okamžikem je doručeno rozhodnutí správního
orgánu poté, co bylo rozhodnuto podle §24 odst. 2 správního řádu o neplatnosti doručení.
V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry odborné literatury (Vedral, J.
Správní řád komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání, str. 297), ze které vyplývá,
že po rozhodnutí o neplatnosti doručení podle §24 odst. 2 správního řádu je třeba písemnost
doručit znova, tentokrát řádně, protože právní úprava ust. §24 odst. 2 správního řádu okamžik
doručení po vyslovení neplatnosti předchozího doručení výslovně neupravuje.
V projednávané věci bylo nejprve rozhodnuto o neplatnosti doručení rozhodnutí
žalovaného napadeného žalobou a poté podle protokolu ze dne 29. 2. 2012 si stěžovatelka
převzala žalobou napadené rozhodnutí osobně dne 29. 2. 2012. Za den doručení rozhodnutí
napadeného žalobou je tedy třeba považovat den 29. 2. 2012. Dvouměsíční lhůta pro podání
žaloby stěžovatelce uplynula dnem 30. 4. 2012 (srov. ust. §40 s. ř. s.). Jestliže žaloba stěžovatelky
byla podle obsahu soudního spisu doručena Městskému soudu v Praze dne 27. 4. 2012,
je nepochybné, že stěžovatelka podala žalobu včas.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v projednávané věci byl dán kasační důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť krajský soud neposoudil včasnost stěžovatelčiny
žaloby správně v souladu se zákonem. Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud
tak rozhodl podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. o zrušení kasační stížností napadeného usnesení
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení rozhodne krajský soud také o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu