ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.7.2014:21
sp. zn. 3 As 7/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. P. K.,
zastoupený Mgr. Lukášem Smutným, advokátem se sídlem Resslova 1253/17a, Hradec Králové,
proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245,
Hradec Králové, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2013, č. j. KrÚ
15874/DS/2013/Er, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013, č. j. 51 A 23/2013 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Magistrát města Hradec Králové příkazem ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. P/900/ 2013/
OS1/DvP, uznal žalobce (dále též „stěžovatele“) vinným spácháním správního deliktu podle §125f
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého se dopustil tím,
že „jako provozovatel vozidla nezajistil, aby byly při použití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, přičemž nezjištěný řidič nejdéle dne 4. 2. 2013
v 04:30 hod. s vozidlem zn. Ford, rz X v ul. třída Edvarda Beneše v Hradci Králové parkoval na chodníku,
čímž mimo jiné bránil TS HK čištění chodníku od sněhu“. Správní orgán I. stupně uložil stěžovateli
pokutu ve výši 1.500 Kč a paušální náhradu řízení ve výši 1.000 Kč.
K následnému odporu rozhodl správní orgán I. stupně dne 1. 7. 2013,
pod sp. zn. P/900/2013/OS1/DvP, o vině stěžovatele za výše uvedený skutek.
Stěžovatel proti rozhodnutí z 1. 7. 2013 podal odvolání, které žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013, č. j. 15874/DS/2013/Er.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 21. 11. 2013, č. j. 51A 23/2013-21, žalobu
proti žalovanému rozhodnutí zamítl. Nejvyšší správní soud na odůvodnění všech zde citovaných
rozhodnutí odkazuje, neboť účastníkům jsou dostatečně známy.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013,
č. j. 51 A 23/2013 – 21, podal kasační stížnost z důvodů tvrzené nezákonnosti podle §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)
Stěžovatel poukázal na zásadu presumpce neviny, která se uplatňuje rovněž v rovině
správního práva trestního, a na zásadu in dubio pro reo, z níž plyne, že je úkolem správních orgánů,
aby prokázaly naplnění znaků skutkové podstaty deliktů. Podle stěžovatele je hlavní vadou
žalovaného rozhodnutí, že je mu přičítáno jednání třetí osoby. Stěžovatel připomněl, že dne
29. 4. 2013 podal správnímu orgánu vysvětlení, v němž sdělil totožnost řidiče, určil tedy osobu,
která vozidlo zaparkovala, tuto rovněž osobu poučil, jak má s vozidlem nakládat i o povinnosti
dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích a dodržovat povinnosti řidiče. Podle
stěžovatele přestupek spáchala jiná osoba, a proto sankci nelze uložit jemu. Krajský soud
se v rozsudku s touto obranou nevypořádal.
Stěžovatel je toho názoru, že ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních
komunikacích je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, daného ustanovení je možné
využít pouze za situace, kdy provozovatel neurčí, kdo dané vozidlo řídil. Stěžovatel vytýká
žalovanému, že se spokojil s tvrzením označené osoby, že vozidlo řídila osoba jemu blízká
a nepokusil se jinými způsoby zjistit, kdo dané vozidlo řídil. Podle stěžovatele by se taková určená
osoba nemohla vyvinit tím, že označí jako řidiče osobu blízkou. K zjištění totožnosti mohly
být použity další důkazy – výslechy osob, kamerový záznam.
Stěžovateli není jasné, z čeho vychází žalovaný při hodnocení tzv. řetězení řidičů, tuto
myšlenku neosvětlil ani krajský soud. Stěžovatel se na základě (v kasační stížnosti citovaných
pasáží) metodického pokynu rovněž domnívá, že z hlediska jeho odpovědnosti podle §125f
zákona o provozu na pozemních komunikacích se tak nachází v horším postavení, pokud označil
osobu řidiče, než pokud by tato osoba byla evidentně nedostupná, popř. by byla osobou blízkou.
Podle stěžovatele na něj dopadá právě situace, kdy určil osobu řidiče a tu se nepodařilo dohledat,
nesprávně proto byl zařazen krajským soudem pod první případ.
Podle stěžovatele je řízení rovněž postiženo vadou, když je mu kladeno za vinu, že dané
vozidlo se nacházelo na ulici Edvarda Beneše, ze spisu však vyplývá, že dané vozidlo se nacházelo
v Kejzlarově ulici.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil krátce. V podstatě shrnul, že správní orgán
I. stupně učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele původního přestupku, nezjistil skutečnosti
odůvodňující zahájení řízení o tomto přestupku, a proto věc odložil. Z hlediska zákonem
předvídané posloupnosti podle §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích, proto byly
splněny podmínky pro vyřízení předmětného správního deliktu provozovatele vozidla. Vzhledem
k objektivní odpovědnosti za daný správní delikt bylo na stěžovateli, aby prokázal,
že již před skutkem nemohl s vozidlem fakticky disponovat.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a to vadu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel však konkrétně neuvedl, v čem by tato vada
krajského soudu měla spočívat. Nejvyšší správní soud proto posoudil tuto námitku z hledisek
a v rozsahu, v jakém je podle §109 odst. 4 s. ř. s. povinen existenci těchto vad přezkoumat
ex officio. Krajský soud v odůvodnění věnoval poměrně rozsáhlou část úvahám k vypořádání
žalobních námitek, věnoval se obsáhle vlastním úvahám a argumentaci k věci. Rozsudek je jako
celek srozumitelný, je z něj patrno, jak krajský soud o věcných otázkách uvážil, odůvodnění
je v souladu s výrokovou částí rozsudku. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádnou jinou vadu
řízení před soudem, a proto uzavírá, že kasační stížnost namítaná pro vady podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nedůvodná.
Stěžovatel se v zásadě domnívá, že svým povinnostem provozovatele vozidla, které
pro něj ze zákona vyplývají, plně dostál, poukazuje na své úkony v řízení, polemizuje
o zákonnosti příp. ústavnosti postihu provozovatele vozidla za jednání třetí osoby a je toho
názoru, že byl nesprávně uznán vinným za skutek podle výroku žalovaného rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti tedy převážně nesouhlasí se závěry krajského soudu a namítá
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje relevantní části ustanovení §125f zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (výše pokuty podle odst. 3, ani otázka
zproštění odpovědnosti podle odst. 6 není předmětem sporu) následovně:
„(1) Právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla
v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
(2) Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud
a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného
bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení
nebo stání,
b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle
tohoto zákona a
c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.
(4) Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud
učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a
a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité
osobě, nebo
b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.
(5) Provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením
povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích
a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací
značkou, nebo
b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.“
Z uvedeného je zřejmé, že skutková podstata podle §125f zákona o provozu
na pozemních komunikacích nepostihuje provozovatele vozidla za přestupek (zákon takové
jednání jako přestupek sám neoznačuje - srov. dle §2 a násl. zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích), nýbrž jej činí odpovědným za správní delikt. Zprostit odpovědnosti za tento
správní delikt se přitom provozovatel vozidla může pouze za okolností předvídaných
odstavcem 5. Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle §125f zákona
o provozu na pomezních komunikacích je tedy konstruována jako objektivní s přípustnými
liberačními důvody, k naplnění skutkové podstaty není vyžadováno zavinění delikventa.
Z hlediska podmínek vzniku odpovědnosti podle §125f odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích není podle názoru Nejvyššího správního soudu dále sporu o těchto základních
skutečnostech: Správní orgán zjistil protiprávní jednání řidiče – stání celým vozidlem
na chodníku; toto jednání rovněž nepochybně vykazuje znaky přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) ve spojení s §4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích; jednáním řidiče
nebyla způsobena dopravní nehoda.
Pokud jde o podmínky projednatelnosti správního deliktu podle §125f odst. 4 zákona
o pozemních komunikacích, ze spisu vyplývá, že stěžovatel nejprve sám označil jako řidiče Ing. J.
K. - vypůjčitele vozidla, který měl mít v době spáchání přestupku vozidlo ve své dispozici; Ing. J.
K. správnímu orgánu však později uvedl, že vozidlo řídila osoba jemu blízká a její identitu při
podání vysvětlení odmítl sdělit s odkazem na §60 odst. 1 zákona o přestupcích. Správnímu
orgánu se tedy nepodařilo určit žádnou konkrétní osobu řidiče ani při poskytnutí součinnosti ze
strany stěžovatele a ani řidiče, jemuž automobil stěžovatel půjčil. Stěžovatelovu námitku, že
správní orgán mohl sám zjistit identitu řidiče např. ze svědeckých výpovědí, Nejvyšší správní
soud přitom neshledal relevantní. Strážníkům městské policie se totiž nepodařilo bezprostředně
identifikovat řidiče resp. též provozovatele vozidla (ten byl dohledán až následnou lustrací
v registru vozidel) ani přímo na místě v době zjištěného stání vozidla na chodníku (4:30).
Nejvyšší správní soud podotýká, že později mohli stěžejní vysvětlení o osobě řidiče podat již jen
oprávnění uživatelé - stěžovatel jakožto vlastník a provozovatel vozidla a především jeho
vypůjčitel Ing. J. K., kterému měla být známa identita řidiče v konkrétní době. Pokud Ing. J. K.
ovšem odmítl s poukazem na §60 odst. 1 zákona o přestupcích, podat vysvětlení, podle názoru
Nejvyššího správního soudu tím zmařil možnost identifikace osoby řidiče, a to pokud by i
teoreticky na základě jiných podkladů mohlo dojít k pozdější konfrontaci skutkových zjištění. Ve
shodě se zjištěním krajského soudu taktéž i Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný správní
orgán dostatečně učinil nezbytné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích pro porušení povinnosti řidiče uvedené
v §4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by mu v případě
odpovědnosti podle skutkové podstaty §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích
mělo být nesprávně přičítáno jednání třetí osoby, která byla svým postavením zcela nezávislá
na vztahu k provozovateli a k jeho vlastnictví automobilu.
Podstatným pro posouzení této otázky je skutečnost, že s těžovatel je vlastníkem vozidla
a z toho mu dle okolností plynou i další závazky soukromoprávního či veřejnoprávního
charakteru. Vztah provozovatele vozidla a jiného uživatele je ryze soukromoprávní, jeho režim
a obsah pak závisí na podmínkách dohody smluvních stran. Na přístupu stěžovatele jako
vlastníka k věci samé poté záleží, v jaké právní formě, za jakých podmínek či zda vůbec přenechá
svoji věc – automobil - k užívání jiné osobě.
Nepochybné je, že existuje i veřejný zájem na ochraně zákonných práv a povinností, které
pro provozovatele vozidel vyplývají z norem veřejného práva. V řízení před žalovaným
bylo prokázáno, že pod jménem stěžovatele a na jeho odpovědnost jsou v zákonných evidencích
vedeny údaje o vlastnictví vozidla, nebo též o jeho technických vlastnostech; stěžovatel
jako vlastník vozidla je např. povinen uzavřít pojistnou smlouvu podle §3 odst. 2 zákona
č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla.
Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu
dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující
a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla
při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela
přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele
vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva
primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí
individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči
okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo
provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby.
Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku
ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník
věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle
dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech,
které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování
povinností řidiče a pravidel provozu srov. §125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat
negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla,
byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.
Stěžovatel poukázal na možnou vadu žalovaného rozhodnutí spočívající v chybném
označení místa spáchání deliktu. Nejvyšší správní soud však zjistil, že stěžovatel již dříve tuto
námitku neuplatnil v žalobě, a proto je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Nad rámec
potřebného odůvodnění však Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel správnímu
orgánu v řízení nevyvracel žádná zjištění o místě spáchání deliktu ze dne 4. 2. 2013. Stěžovatel
tak neučinil, ačkoliv k tomu měl dostatečný prostor zejména po seznámení se s podezřením.
Ze spisového materiálu navíc vyplývá, že totožnosti skutku si stěžovatel nepochybně vědom
byl a rovněž využíval prostředků k obraně proti odpovědnosti za něj (vyjádření, opravné
prostředky, žaloba a nakonec i kasační stížnost). Z předloženého spisu nevyplynuly ani jiné
okolnosti, jež by byly v rozporu s požadavky kladenými na výrok o správním
deliktu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, dostupné na www.nssoud.cz).
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu není důvodná, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vycházejí z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu nevyplynuly náklady přesahující běžný
rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší správní soud proto žalovanému náhradu
nákladů řízení nepřiznal
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 11. prosince 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu