ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.78.2014:36
sp. zn. 3 As 78/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce J. P.,
zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti
žalovanému Ministerstvu dopravy, sídlem Praha 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 4 A 1/2011-33,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 4 A 1/2011-33
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou žalobou se žalobce u Městského soudu v Praze domáhal zrušení
rozhodnutí ze dne 10. 1. 2011, č. j. 15/2011-160-SPR/3, kterým Ministerstvo dopravy zamítlo
jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 9. 2010,
č. j. MHMP 747837/2010/BuO, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. a), bodu 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011 (dále jen „zákon
o přestupcích“). Skutkovou podstatu tohoto přestupku měl žalobce naplnit porušením
ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Za spáchání přestupku
byla žalobci podle §22 odst. 7 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 6.000 Kč a zákaz
řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi měsíců. Současně byl žalobce zavázán
uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1.000 Kč. Městský soud v Praze žalobu zamítl jako
nedůvodnou rozsudkem ze dne 17. 2. 2014, č. j. 4 A 1/2011-33 (dále je „napadený rozsudek“),
který je napaden nyní podanou kasační stížností.
Městský soud v napadeném rozsudku vypořádal námitky žalobce, žádnou z nich však
neshledal důvodnou. K námitce žalobce, že přestupek dle ustanovení §22 odst. 1 písm. a)
zákona o přestupcích míří k postihu řidičů, kteří ztěžují identifikaci vozidla, což však nebyl
žalobcův případ, neboť ten o přední tabulku registrační značky přišel v důsledku nehody a stav
trval jen krátkodobě, městský soud uzavřel, že se žalobce přestupku dle §22 odst.1 písm. a)
zákona o přestupcích dopustil, neboť ke spáchání uvedeného přestupku není třeba úmyslu
a žalobce nepopírá, že řídil vozidlo, na jehož přední části tabulka registrační značky umístěna
nebyla. Skutečnost, že se tak stalo v důsledku nehody, při níž bylo poškozeno umístění přední
tabulky registrační značky, podle městského soudu žalobce začal namítat až ve správním řízení,
neboť v době kontroly vozidla policisty uváděl, že značku utrhl o závěj. K námitce týkající
se nesprávného postupu policistů, kteří na místě kontroly nepořídili fotodokumentaci
kontrolovaného vozidla a nesepsali se žalobcem úřední záznam, který by žalobce podepsal,
městský soud uvedl, že tyto skutečnosti nezpůsobují nezákonnost postupu správního orgánu I.
stupně ani žalovaného s ohledem na dokazování, které správní orgán I. stupně následně provedl;
šlo především o výslechy policistů, kteří potvrdili skutečnosti, které byly uvedeny v oznámení
o přestupku ze dne 2. 2. 2010, sepsaném po provedené kontrole vozidla žalobce. Ani námitku,
že ve správním řízení nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy, městský soud neshledal
opodstatněnou a poukázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil. Žalobcem
navržené a také předložené doklady týkající se opravy vozidla po nehodě totiž podle městského
soudu nedokládají, že k poškození vozidla došlo v den, kdy byl žalobce kontrolován a otázka,
zda vozidlo bylo v důsledku nehody poškozeno natolik, že nešla připevnit přední tabulka
registrační značky, byla dostatečně vyhodnocena ze svědeckých výpovědí policistů provádějících
kontrolu. Poškození vozidla ani přední tabulky registrační značky z jejich výpovědí zjištěno
nebylo. Ani námitku žalobce, že nebyla vyslechnuta navržená svědkyně A. H., městský soud
neposoudil jako důvodnou a opět poukázal na závěry žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí,
kde se uvádí, že výslech této svědkyně pro prosouzení žalobcova zavinění není nutný a vše bylo
dostatečně objasněno provedeným dokazováním. Za neoprávněnou považoval městský soud
i výtku, že žalovaný nevedl ústní jednání. Jelikož žalovaný neprováděl dokazování, nebylo podle
městského soudu ústní jednání v odvolacím řízení u žalovaného nutné. Městský soud tak uzavřel,
že v postupu správních orgánů obou stupňů, neshledal pochybení, které by odůvodňovalo
zrušení rozhodnutí žalovaného. Závěrem se městský soud vyjádřil i k návrhu žalobce na
posouzení přiměřenost uloženého trestu a dospěl k závěru, že jeho výše odpovídá v řízení
zjištěným skutečnostem. Doplnil, že bez registrační značky žalobce řídil vozidlo i poté, co byl
policisty kontrolován, což potvrdili svědci – policisté, kteří před tím kontrolu vozidla prováděli.
I proto není uložený trest nepřiměřený.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) uplatnil kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřoval stěžovatel v nesprávném výkladu §22 odst. 1 písm. a),
bodu 1 zákona o předstupcích. I když souhlasil se závěrem městského soudu,
že pro odpovědnost za vytýkaný přestupek není třeba úmyslu, správní orgán měl dle jeho názoru
zkoumat při posuzování naplnění formálních znaků předstupku i skutečnost, zda k jízdě
vozidlem bez přední tabulky registrační značky nedošlo z omluvitelného důvodu, při kterém
nebylo úmyslem řidiče ztížit identifikaci svého vozidla. Pokud by nebyla naplněna materiální
stránka přestupku, správní orgán by mohl dojít k závěru, že odpovědnost řidiče za přestupek není
dána. Jízda bez přední tabulky registrační značky, kterou nebylo možno na vozidle umístit
v důsledku poškození vozidla a rámečku tabulky při nehodě, byla v daném případě omluvitelná
a cílem nebylo ztížit identifikaci vozidla řízeného stěžovatelem, a to tím spíše, že přední tabulka
registrační značky byla umístěna viditelně (za předním čelním sklem vozidla) jak pro ostatní
uživatele komunikace, tak i pro automatická záznamová zařízení. Kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřoval v tom, že správní orgán, porušil zákon při zjišťování
skutkového stavu věci, neboť neprovedl výslech stěžovatelem navrženého svědka a neprovedl
důkazy listinami o poškození a opravě vozidla, což mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí.
Stěžovatel v odvolacím řízení navrhl vyslechnout svědkyni A. H., zástupkyni asistenční služby,
která byla v doprovodném vozidle přítomna silniční kontrole a mohla se vyjádřit k umístění
přední tabulky registrační značky na vozidle a k rozsahu jeho poškození. Poukázal na to, že
policisté provádějící kontrolu vozidla vypověděli, že vozidlo žádné poškození nevykazovalo a
přední tabulku registrační značku za čelním sklem vozidlo nemělo, aniž však tuto skutečnost
zdokumentovali a sepsali o přestupku úřední záznam, v němž by se stěžovatel k věci vyjádřil.
Tento důkaz však žalovaný (a poté i soud) považovali za nadbytečný, neboť neměli pochybnosti
o pravdivosti tvrzení vyslechnutých policistů; navržené listiny, které mohly prokázat, že
kontrolované vozidlo bylo poškozeno a v jakém rozsahu, byly žalovaným i soudem odmítnuty
s odůvodněním, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti nepotvrzují.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem (§109 odst. 3,
věta před středníkem s. ř. s.) a důvody (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), které
stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Zkoumal přitom také, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4, věta první za středníkem
s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109
odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
S ohledem na fakt, že jeden z kasačních důvodů odkazuje na ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., je vhodné nejprve shrnout pro věc významné skutečnosti, které se podávají
ze správního spisu. Dne 2. 2. 2010 bylo Magistrátu hlavního města Prahy oznámeno Policií České
republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. města Prahy, pod č. j. KRPA-5271-1/ČJ-2010-
000065-14, podezření ze spáchání přestupku, kterého se téhož dne měl dopustit stěžovatel tím,
že v 11.45 hod. v Praze 6, na ulici U Dejvického rybníčku řídil vozidlo Seat Altea 4 Freetrack,
registrační značky X (dále jen „vozidlo“), na němž v době kontroly policisty F. K. a J. Z. nebyla
umístěna přední tabulka registrační značky, aniž by místo pro její umístění či samotná tabulka
registrační značky byly viditelně poškozeny. K ústnímu projednání tohoto přestupku došlo dne 9.
3. 2010. Při něm bylo provedeno dokazování oznámením o přestupku ze dne 2. 2. 2010, výpisem
z evidenční karty řidiče vozidla – stěžovatele (v němž byly re gistrovány 2 záznamy) a také
výpisem z registru vozidel týkajícím se kontrolovaného vozidla. K věci se dále vyjádřil stěžovatel,
který s postupem Policie ČR nesouhlasil. Ústní projednání věci pokračovalo dne 10. 5. 2010, při
němž byli jako svědci vyslechnuti policisté, kteří vozidlo kontrolovali. Ti shodně vypověděli, že
(mimo jiné) přední část kontrolovaného vozidla ani tabulka přední registrační značky nejevily
žádné viditelné známky poškození, přičemž tabulka registrační značky byla umístěna v zadní části
vozidla (stěžovatel jí vyndal po otevření zadních dveří či kufru vozidla). Oba také uvedli, že
vozidlo bylo opatřeno standardními koly (stěžovatel tvrdil, že v důsledku defektu kola došlo
k drobné nehodě, při níž došlo k utržení tabulky registrační značky). Svědek K. nadto uvedl, že
mu bylo stěžovatelem sděleno, že k utržení tabulky došlo v důsledku najetí do závěje. Řádně
předvolaný stěžovatel se tohoto ústního jednání nezúčastnil. Poté, co byla stěžovateli poskytnuta
možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí o přestupku, vydal dne 14. 9. 2010 Magistrát
hlavního města Prahy rozhodnutí č j. MHMP 747837/2010/BuO, jímž byl stěžovatel uznán
vinným ze spáchání předmětného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na
pozemních komunikacích a byly mu uloženy výše uvedené sankce. Stěžovatel proti uvedenému
rozhodnutí brojil odvoláním, kde jednak namítal nedostatečné zdokumentování vytýkaného
jednání při prováděné kontrole, jednak se domáhal výslechu svědkyně A. H.. Tato svědkyně
by se, dle jeho názoru, mohla vyjádřit nejen k okolnostem prováděné kontroly, ale také k tomu,
jaké důvody vedly stěžovatele k jízdě s vozidlem bez řádně umístěné přední registrační značky
a kde se v té době tato značka nacházela. Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 1. 2011,
č. j. 15/2011-160-SPR/3 bylo toto odvolání zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
bylo potvrzeno.
Pokud jde o kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
námitku nesprávného právního hodnocení věci, stěžovatel nezpochybňuje samotný fakt, že užil
v silničním provozu vozidlo, které nebylo na určeném místě opatřeno přední tabulkou registrační
značky, a že tak porušil povinnost vyplývající z ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu, čímž naplnil pojmové znaky skutkové podstaty přestupku ve smyslu ustanovení §22
odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona o přestupcích. Jeho argumentace směřuje k absenci materiálního
znaku přestupku, neboť namítá, že okolnosti, za nichž došlo k oddělení tabulky registrační
značky od vozidla a jeho následnému provozu, představují omluvitelný důvod takového počínání;
stěžovatel nezamýšlel tímto způsobem ztěžovat identifikaci svého vozidla. Nelze přitom
přehlédnout, že obdobně argumentoval již v řízení před městským soudem, kde namítal, že jeho
jednání neatakovalo právní normu (tedy zákonodárcem aprobované pravidlo chování),
vyjádřenou ve shora uvedených ustanoveních zákona.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že (na rozdíl od současné úpravy trestní odpovědnosti)
přestupek je nadále definován nejen formální stránkou, ale též stránkou materiální, tedy jistou
minimální (alespoň nepatrnou) mírou nebezpečnosti pro společnost (§2 odst. 1 zákona
o přestupcích jasně deklaruje, že musí jít o jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti).
Není jistě důvod pochybovat o tom, že v drtivé většině případů je již samotným naplněním
formální stránky přestupku per se naplněna i stránka materiální, neboť již samotné legislativní
vymezení pojmových znaků jednotlivých přestupků předpokládá, že jde o jednání společensky
škodlivá, respektive (v míře odpovídající povaze přestupků) nebezpečná. Mohou však nastat
výjimečné případy, kdy tomu tak, s ohledem na specifické okolnosti věci, nebude. Je tedy
imanentní povinností správních orgánů rozhodujících v přestupkových věcech zabývat se i tímto
aspektem věci.
Nejvyšší správní soud, stejně jako správní orgány i městský soud, nemá pochybnosti
o tom, že ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno jak naplnění objektivní stránky
přestupku (užití vozidla bez řádně umístěné registrační značky v silničním provozu), tak i stránky
subjektivní (stěžovatel si toho byl vědom). To ostatně, jak již bylo uvedeno výše, nezpochybňuje
v kasační stížnosti ani stěžovatel; jeho argumentace o deficitech při zjišťování skutkového stavu
věci ve správním řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] se upíná právě k tomu, že nebyly provedeny
důkazy, na jejichž základě by bylo možné usoudit na přítomnost či absenci materiálního znaku
posuzovaného jednání.
Žalobní argumentaci stěžovatele, poukazující na to, že „nebylo (…) zdokumentováno,
za jakých okolností použil žalobce vozidlo bez přední reg. značky“, že „nebylo úmyslem zákonodárce trestat
ty řidiče, kteří neúmyslně přijdou o jednu z tabulek vlivem nehody, kterýžto stav trvá pouze krátkodobě pouze
mezi okamžikem nehody a opravou a vozidla“ a že „neměl v úmyslu ztížit identifikaci svého vozidla“ sice
městský soud zcela správně odmítl z pohledu naplnění formální stránky předmětného přestupku
(kdy zejména přiléhavě poukázal na postačující nedbalostní formu zavinění u přestupků),
nevypořádal se s ní však z pohledu možné absence nebezpečnost přestupku, kam svou podstatou
nepochybně také směřovala.
K otázce materiální stránky přestupku se přitom zdejší soud již v minulosti opakovaně
zabýval. Například v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45 konstatoval,
že „[l]ze (…) obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek,
naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem
společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty
přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud
se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné
okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti,
nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno
za přestupek.(…) Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem
či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku
materiálního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 - 48,
dostupný na www.nssoud.cz). Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod
míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně,
význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho
následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.
Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém
konkrétním případě a nelze (…) vyslovovat žádné paušální závěry (…) Opačný přístup ze strany správních
orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejich rozhodovací činností, což by odporovalo principu
dělby moci v demokratickém právním státě (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy). Teprve poté, co je zjištěno naplnění
materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného
byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru,
že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové
podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze
možnost) řízení zastavit podle §76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.“
Jestliže tedy stěžovatel v žalobě (mimo jiné) namítal, že ve správním řízení nebyly
dostatečně zjištěny a hodnoceny okolnosti, za nichž došlo k jízdě bez řádně umístěné tabulky
registrační značky, s čímž (mimo jiné) spojoval možnost absence materiální stránky
posuzovaného jednání, měl se městský soud vyjádřit i k této otázce. Taková úvaha však
z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmá není. Městský soud tedy nevypořádal bezezbytku
veškerou žalobní argumentaci, v důsledku čehož zatížil své řízení vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost jeho rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele shledal
důvodnou, a proto podle ustanovení §110 odst. 1, věty první před středníkem, s. ř. s. napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V průběhu dalšího řízení městský soud nejprve uváží, zda stěžovatelem uváděné
skutečnosti mohou principiálně představovat důvody, které by mohly vést k závěru o absenci
alespoň minimální (nepatrné) společenské nebezpečnosti jeho jednání. Dojde-li k závěru,
že taková možnost a priori vyloučena není, zhodnotí, zda by především stěžovatelem požadovaný
výslech svědkyně H. mohl vést k lepšímu objasnění okolností, předcházejících samotné silniční
kontrole; dle stěžovatele by se mohla vyjádřit právě k okolnostem, za nichž došlo k oddělení
tabulky registrační značky a následnému užití takového vozidla v silničním provozu. Pokud by
výslech této svědkyně shledal potřebným, zváží, zda takto zjištěný deficit dokazování ve správním
řízení odstraní sám (§77 odst. 2 s. ř. s.), nebo zda rozhodnutí žalovaného zruší a uloží mu doplnit
skutková zjištění v naznačeném směru. Tímto právním názorem kasačního soudu je městský
soud vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu