ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.100.2013:26
sp. zn. 4 Ads 100/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: F. N. V., zast. JUDr.
Milanem Jelínkem, advokátem, adresa pro doručování Resslova 1253/17a, Hradec Králové, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 30 Ad 10/2012 – 55,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ad 10/2012 – 55,
ze dne 27. 9. 2013, se zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 6. 2012,
č. j. 46091/010-6311-25.5.2012-21985-14-NJ, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2012, č. j. 46091/010-6311-25.5.2012-21985-14-NJ (dále jen
„napadené rozhodnutí“), zamítla žalovaná odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Okresní
správy sociálního zabezpečení Hradec Králové (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
16. 4. 2012, č. j. 46001/110-6311-16.4.2012-6100-RE-3-KOK, jímž byla žalobci uložena
povinnost uhradit regresní náhradu ve výši 69.920 Kč, neboť měl svým protiprávním jednáním
zavinit vznik sociální události, z jejíhož titulu vznikl V. T. nárok na nemocenské v uvedené výši
za období od 14. 10. 2010 do 31. 5. 2011. Žalovaná nepřisvědčila žalobcovým námitkám a vyšla
ze zjištění, podle něhož byl V. T. od 30. 9. 2010 uznán dočasně práce neschopným; dne 7. 10.
2010 obdržel správní orgán I. stupně hlášení ošetřujícího lékaře o změně diagnózy nemoci, která
odůvodňuje ode dne 3. 10. 2010 trvání dočasné pracovní neschopnosti z důvodu úrazu; tato
dočasná pracovní neschopnost trvala až do 31. 5. 2011. Protože důvodem dočasné pracovní
neschopnosti V. T. byl ode dne 3. 10. 2010 úraz utrpěný jednáním žalobce kvalifikovaným jako
přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, spáchaný žalobcem tím, že dne 3. 10. 2010 ve 2.00 hodiny v před domem č. p. 915
v Mánesově ulici v Hradci Králové napadl V. T. úderem pěstí do obličeje a způsobil mu
hematom v obličeji a drobné poranění horní končetiny v oblasti lokte, a v ina žalobce tímto
přestupkem byla konstatována pravomocným příkazem Magistrátu města Hradce Králové ze dne
15. 11. 2010, č. j. P/2725/2010/OS1/Hra, dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že byly
naplněny podmínky §126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a proto
citovaným způsobem rozhodl o povinnosti žalobce uhradit regresní náhradu vyplaceného
nemocenského.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou podanou dne 18. 7. 2012
u Krajského soudu v Hradci Králové. Svou žalobu odůvodnil tím, že se správní orgány
při posuzování nároku na regresní náhradu nezabývaly značnými rozpory ve skutkových
okolnostech, ačkoli na ně v průběhu správního řízení poukazoval. V řízení o regresní náhradě
proto podle jeho názoru vznikly důvodné pochybnosti o tom, zda následek, pro který byly V. T.
vyplaceny dávky nemocenského pojištění, vznikl vůbec v důsledku protiprávního zaviněného
jednání žalobce zjištěného příkazem Magistrátu města Hradce Králové.
[3] Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že mezi zaviněným protiprávním jednáním
a vznikem nároku na dávku musí podle §126 zákona o nemocenském pojištění být příčinná
souvislost. Protože však ze zdravotní zprávy o ambulantním ošetření ze dne 3. 10. 2010 vyplývá,
že poranění horní končetiny V. T. spočívalo ve vymknutí lokte, jehož doba léčení podle odborné
literatury činí 3 – 5 týdnů, vyjádřil žalobce pochybnosti, zda dočasná pracovní neschopnost
trvající téměř osm měsíců mohla být zapříčiněna právě tímto zraněním.
[4] Pochybnosti vyjádřil žalobce i ve vztahu ke stanovení počátku doby dočasné pracovní
neschopnosti způsobené předmětným napadením. Vzhledem k ustanovení §23 zákona
o nemocenském pojištění vzniká nárok na dávku nemocenského u pojištěnce, který byl uznán
dočasně práce neschopným, až trvá-li tato dočasná pracovní neschopnost déle než 14 dní,
proto má žalobce za to, že pracovní neschopnost V. T. v důsledku úrazu ze dne 3. 10. 2010 je
nutné počítat až od doby, kdy došlo ke změně diagnózy nemoci, která dočasnou pracovní
neschopnost odůvodňovala, tj. od 7. 10. 2010; nárok na výplatu nemocenského proto podle
žalobce vznikl až od 21. 10. 2010. Do té doby vyplacené dávky nemocenského nelze zpětně
vyžadovat po žalobci, protože ten může odpovídat jen za následek, jenž je v příčinné souvislosti
s jeho zaviněným protiprávním jednáním.
[5] Dále žalobce poukázal na ustanovení §125 zákona o nemocenském pojištění,
podle něhož může nemocenské být dočasně kráceno nebo odňato pojištěnci, který porušil režim
dočasně práce neschopného pojištěnce. Právě to byl dle názoru žalobce případ V. T.; z důkazů,
které žalobce předložil během správního řízení, totiž vyplývalo, že se V . T., ačkoli již v režimu
dočasné pracovní neschopnosti, nacházel v době úrazu se svými přáteli v restauraci v Labské
kotlině, kde popíjel různé alkoholické nápoje. V důsledku požití alkoholu pak byly oslabeny jeho
motorické funkce a byl více náchylný k pádům a s nimi souvisejícím zraněním. Již ve správním
řízení bylo dle žalobce prokázáno, že již v době rozhodné pro výplatu nemocenského zde byly
dány skutečnosti odůvodňující zkrácení vypláceného nemocenského, správní orgány k nim však
nepřihlédly. Žalobce se zejména neztotožňuje s názorem správních orgánů, podle kterého jelikož
již uplynula prekluzivní lhůta pro zpětné zkrácení či odnětí nemocenského, musí být regresní
náhrada stanovena v plné výši vyplaceného nemocenského. Žalobce má totiž za to, že na něj
nemohou být přenášeny důsledky nesprávného postupu orgánů nemocenského pojištění a
důsledky jejich nedostatečného dohledu nad dodržováním léčebného režimu V. T. Vzhledem
k těmto okolnostem pak žalobce dále poukázal na to, že skutečnosti rozhodné pro vznik nároku
na dávku nemocenského v daném případě zavinilo více subjektů, měly by proto dle §126 odst. 2
zákona o nemocenském pojištění odpovídat společně a nerozdílně a vzájemně se vypořádat dle
míry zavinění, a proto by výše požadovaného regresního nároku měla být snížena o odpovídající
účast samotného V. T. na vzniku rozhodných skutečností.
[6] Nakonec žalobce poukázal na to, že podle jeho názoru je napadené rozhodnutí žalované
nepřezkoumatelné, neboť se v něm žalovaná nezabývala všemi jeho námitkami.
[7] Rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 30 Ad 10/2012 – 55, Krajský soud v Hradci Králové
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení; současně rozhodl
o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.600 Kč. Krajský soud
zcela přisvědčil námitkám žalobce, podle nichž listiny, které byly soudu předloženy, odůvodňují
závěr, že ve skutkových okolnostech případu existují rozpory, a to právě ve vztahu k otázce,
zda poškozený V. T. neporušoval režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Soud sice
konstatoval, že je nepochybné, že žalobce ve smyslu §126 odst. 1 zákona o nemocenském
pojištění způsobil, že v důsledku jeho protiprávního jednání došlo ke skutečnosti rozhodné
pro vznik nároku na dávku nemocenského, takto jednoznačný závěr však nelze učinit ohledně
výše regresní náhrady, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit. Krajský soud zejména poukázal
na ustanovení §125 zákona o nemocenském pojištění, které měla žalovaná, respektive správní
orgán I. stupně vzít do úvahy při určování výše regresní náhrady. Z některých listin předložených
krajskému soudu totiž vyplývá, že poškozený V. T. se v době úrazu nacházel mimo své bydliště
v restauraci v Labské kotlině, kde konzumoval alkoholické nápoje, přičemž k předmětnému
napadení mělo dojít při jeho návratu domů s několika kamarádkami v ulici V Lipkách. Obsah
jiných listin na druhé straně svědčí o tom, že k úrazu došlo při vyprovázení návštěvy v místě
bydliště poškozeného V. T. v Mánesově ulici. Tímto rozporem se však správní orgány
nezabývaly, ačkoli dle krajského soudu jde o skutečnost, která by měla vliv na určení výše regresní
náhrady, pokud by bylo prokázáno, že v době rozhodné pro výplatu nemocenského zde byly
dány skutečnosti odůvodňující zkrácení nebo odejmutí vyplaceného nemocenského. Krajský soud
konstatoval, že nelze akceptovat závěr žalované, že vzhledem k tomu, že toto oprávnění již
zaniklo, nemůže již ke krácení nebo odejmutí nemocenského dojít. Je to právě žalovaná jako
orgán nemocenského pojištění, kdo vykonává dohled nad dodržováním léčebného režimu
pojištěnců, a pokud včas neodhalí jeho porušení, jde to k její tíži. Proto pokud by bylo prokázáno,
že v případě poškozeného V. T. k porušení léčebného režimu došlo, musela by být požadovaná
regresní náhrada snížena o celou tomu odpovídající částku ve smyslu §125 odst. 1 zákona o
nemocenském pojištění. Výši vyplacené dávky ve smyslu §126 odst. 3 zákona o nemocenském
pojištění je totiž nutno chápat jako výši správně vyplacenou, tj. po zohlednění odůvodněného
krácení či odnětí nemocenského dle §125 téhož zákona, a to i když na takové krácení či odnětí
zaniklo orgánu nemocenského pojištění oprávnění z důvodu uplynutí lhůty. Tím, že se správní
orgány těmito důvodnými pochybnostmi nezabývaly, neprovedly řádné dokazování a nezjistily
tak všechny skutečnosti rozhodné pro stanovení regresní náhrady. Proto krajský soud napadené
rozhodnutí žalované zrušil pro vady řízení, aniž by se zabýval dalšími žalobními námitkami.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost, kterou odůvodnila kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (s. ř. s.), tedy nesprávným posouzením právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Stěžovatelka má za to, že správní orgány se při stanovování výše regresní
náhrady za vyplacené dávky nemocenského nedopustily žádného procesního pochybení,
protože z žádných dokumentů, které měly tyto správní orgány k dispozici v zákonné tříměsíční
lhůtě ode dne 3. 10. 2010, kdy došlo k úrazu poškozeného V. T., nevyplynula skutečnost, že
došlo k porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce. Existence tohoto podezření
vyplynula až z listin předložených žalobcem dne 5. 3. 2012, kdy již Okresní správa sociálního
zabezpečení nebyla z důvodu uplynutí lhůty dle §125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění,
ve znění účinném do 31. 12. 2011, oprávněna nemocenské krátit či odejmout. Protože §126
odst. 3 zákona o nemocenském pojištění váže výši regresní náhrady na výši dávky vyplacené,
nesouhlasí stěžovatelka se závěrem krajského soudu, podle něhož v případě prokázání porušení
režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, by nárok orgánu nemocenského pojištění z titulu
regresní náhrady měl být snížen o tomu odpovídající částku, a to i přesto, že lhůta k využití
tohoto oprávnění již uplynula. Stěžovatelka konstatuje, že nemocenské bylo vyplaceno ve výši
stanovené v souladu se zákonem o nemocenském pojištění a jeho výše mohla být krácena
nebo nemocenské odňato pouze na základě rozhodnutí o krácení nebo odnětí nemocenského
dle §125 zákona o nemocenském pojištění. Takové rozhodnutí však vydáno nebylo,
protože příslušné Okresní správě sociálního zabezpečení nebyly známy žádné
okolnosti odůvodňující zahájení příslušného správního řízení. Po uplynutí zákonné lhůty
pak již dle stěžovatelky takové řízení vést nelze.
[9] Stěžovatelka dále upozornila, že oprávnění orgánu nemocenského pojištění krátit
nebo odejmout nemocenské je toliko fakultativního charakteru; zákon dává orgánu
nemocenského pojištění pouze možnost, nikoli povinnost takovýto krok učinit. Rovněž samotná
výše zkrácení nebo odejmutí nemocenského je plně v diskreční pravomoci orgánu nemocenského
pojištění. Z toho důvodu nelze podle názoru stěžovatelky akceptovat závěr krajského soudu,
že výše případného krácení nebo odnětí nemocenského měla být zohledněna v rozhodnutí
o regresní náhradě za vyplacené nemocenské, protože otázka, zda nemocenské odejmout či krátit
(a případně v jaké výši), by byla řešena v samostatném správním řízení, jehož výsledky není
možno předjímat. Výše regresní náhrady je stanovena zákonem, a to na výši vyplacené dávky; tato
výše není dále limitována žádnými dalšími skutečnostmi rozhodnými pro výpočet výše
vyplaceného nemocenského.
[10] Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že závěry krajského soudu, pro které bylo jeho
rozsudkem zrušeno napadené rozhodnutí stěžovatelky, jsou v rozporu se zákonem. Stěžovatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[11] Ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti vyjádřil žalobce nesouhlas s tvrzeními
stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti. To, že správní orgány nedisponovaly dokumenty,
z nichž by bylo možno dovodit, že poškozený V. T. porušil režim dočasně práce neschopného
pojištěnce v tříměsíční lhůtě, kdy mohly zahájit správní řízení o krácení či odnětí nemocenského,
nelze přičítat k tíži žalobci, protože nebyl účastníkem původního řízení a nemohl tak navrhovat
důkazy k prokázání skutečností na svoji obranu. Výklad, který podává stěžovatelka, by hrubě
zasáhl do žalobcových ústavních práv. Pokud stěžovatelka uvádí, že v původním správním řízení
nedošlo k žádným procesním pochybením, odkazuje žalobce na povinnost správního orgánu
zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což se správním orgánům v daném
případě naplnit nepodařilo. Podle žalobce je nejdůležitější otázkou určení místa, kde mělo
k napadení dojít, protože z dostupných listin nelze zcela jednoznačně dovodit, zda jednání
žalobce vedlo ke zranění poškozeného. K tomu žalobce znovu upozornil na nesrovnalosti ve
skutkových zjištěních- podle některých listin byl poškozený V. T. v rozhodnou dobu pod vlivem
alkoholu (ve výpovědi Policii ČR přiznal popíjení alkoholických nápojů v restauraci, při
lékařském ošetření dne 3. 10. 2010 pak již jen vypití dvou piv), z listiny oznámení o přestupku
zpracovaného Policií ČR dne 1. 11. 2010 je dle žalobce patrné, že Policie se snaží změnit místo,
kde mělo k napadení dojít, a to v rozporu s podáním vysvětlení poškozeného; v této listině se pak
uvádí, že si úraz způsobený napadením nevyžádal pracovní neschopnost, ale jen lékařské ošetření.
Žalobce také upozornil na záznam o úrazu ze dne 15. 11. 2010, v němž poškozený V. T. popsal
zcela odlišný skutkový děj, než jaký se odehrál, čímž Okresní správu sociálního zabezpečení uvedl
v omyl.
[12] Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, podle něhož je rozhodnutí o krácení
či odejmutí nemocenského pouze právem a nikoli povinností orgánů nemocenského pojištění,
protože podle jeho názoru musí správní orgány postupovat předvídatelně a v obdobných
případech obdobně. V dané věci přitom bylo prokázáno, že poškozený závažným způsobem
porušil režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Žalobce také požaduje, aby trvání dočasné
pracovní neschopnosti posoudil nezávislý posudkový lékař. Konečně žalobce uvedl, že správní
orgány nezkoumaly, zda předmětný úraz způsobený poškozenému V. T. představoval překážku
pro výkon jeho profese, přičemž žalobce má za to, že tomu tak nebylo, protože vzhledem
k povolání poškozeného V. T., jež není spojeno s fyzickou činností, činí maximální doba vyléčení
daného úrazu 5 týdnů. Žalobce uzavřel, že považuje rozsudek krajského soudu za věcně i právně
správný, a proto navrhuje, aby byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka v řízení vystupuje
v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. oprávněnou zaměstnankyní, jež má vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu, kterým je nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
[14] Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud „vázán rozsahem kasační stížnosti;
to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu
nicotné.“
[15] Podle §109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud „vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí,
bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1
písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.“
[16] Jak vyplývá z citovaných ustanovení, v řízení o kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. zásadně vázán jejím rozsahem, jakož i důvody, jež byly
stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. To však neplatí, pokud bylo řízení před krajským
(městským) soudem zatíženo některým ze závažných případů porušení procesních předpisů,
když v takovém případě je Nejvyššímu správnímu soudu zákonem uloženo napadené rozhodnutí
krajského (městského) soudu zrušit z úřední povinnosti. Jedním z takových případů je
zmatečnost řízení před krajským (městským) soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s., „spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně
obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.“
[17] Dříve než se Nejvyšší správní soud mohl zabývat samotnou hmotněprávní podstatou
věci, byl tedy povinen zkoumat dodržení základních procesních pravidel při vydání kasační
stížností napadeného rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové je zatížen vadou podle §109 odst. 4 s. ř. s., k níž je Nejvyšší správní soud
povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i přesto, že tato vada nebyla v kasační stížnosti
namítána. Řízení před městským soudem, které vedlo k vydání napadeného rozsudku, bylo
zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť chyběly podmínky řízení. V předmětné
věci totiž není vůbec dána pravomoc soudů ve správním soudnictví, nýbrž k projednání
a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné výhradně soudy v občanském soudním řízení. V daném
případě byl tedy na místě postup dle §46 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud odmítne
návrh, kterým se navrhovatel domáhá rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci,
o níž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem
přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci.
[18] Nejprve je v této souvislosti potřeba připomenout, že i ve správním soudnictví
se v důsledku §64 s. ř. s. použijí ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu,
nestanoví-li soudní řád správní jinak. Podle §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), soud přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky,
za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Tato povinnost se tedy za použití
ustanovení §64 s. ř. s. vztahuje rovněž na soudy rozhodující ve správním soudnictví; i ty jsou
tedy ze své úřední povinnosti kdykoli za řízení až do vyhlášení rozhodnutí povinny zkoumat
splnění všech podmínek řízení, tedy i to, zda je dána jejich pravomoc a věcná příslušnost.
K tomuto závěru srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009,
č. j. 4 Ads 127/2008 – 73 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
[19] Není-li dána pravomoc či věcná příslušnost soudu, jedná se o neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení, který znemožňuje soudu rozhodnout danou věc. Pokud by totiž věc rozhodl
soud, který by k tomu nebyl věcně příslušný či k tomu vůbec neměl pravomoc, porušil by právo
na zákonného soudce, které je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
a má tedy i ústavněprávní dimenzi (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998,
sp. zn. III. ÚS 200/98, přístupný na nalus.usoud.cz).
[20] Podle §2 s. ř. s. platí, že „Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto
nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.“
[21] Dle §244 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), „Rozhodl-li orgán
moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí
orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo
o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1),
a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském
soudním řízení.“
[22] Ustanovení §46 odst. 2 věty prvé s. ř. s. zní: „Soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li
se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském
soudním řízení, a nebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích
své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.“
[23] Na základě §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění: „Ten, kdo způsobil, že v důsledku
jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným
pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Nárok
na regresní náhradu nemá orgán nemocenského pojištění vůči pojištěnci, jemuž byla dávka vyplacena.“
[24] Ústřední otázkou pro toto řízení je, zda napadené rozhodnutí
žalované (a tím i předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 16. 4. 2012,
č. j. 46001/110-6311-16.4.2012-6100-RE-3-KOK, jež bylo napadeným rozhodnutím žalované
potvrzeno) o povinnosti žalobce zaplatit jí regresní náhradu za vyplacenou dávku nemocenského
pojištění je rozhodnutím vydaným v soukromoprávní nebo veřejnoprávní věci. Z ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu a také zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, lze přitom dovodit některá
základní hlediska, jejichž optiku lze pro řešení této otázky použít. Základními hodnotícími kriterii
je zejména smysl posuzovaného institutu a jeho povaha. Judikatura zvláštního senátu pak – jako
spíše k podpůrnému kritériu – přihlíží i ke skutečnosti, zda je z praktického hlediska vhodnější
pro sporné otázky plynoucí z hodnoceného institutu projednání v soudním řízení správním
nebo občanském soudním řízení (srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 31. 1. 2012,
č. j. Konf 60/2011 – 15).
[25] Institut regresní náhrady dle zákona o nemocenském pojištění slouží k tomu, aby se jeho
prostřednictvím nositel nemocenského pojištění domohl náhrady prostředků, jež vynaložil jako
dávku nemocenského pojištění v důsledku stanovené sociální události pojištěnce, a to vůči osobě,
která svým zaviněným protiprávním jednáním vznik této sociální události (a tedy skutečnosti
rozhodné pro výplatu dávky nemocenského pojištění) způsobila. V tomto smyslu je třeba odlišit
dva právní vztahy: zatímco nárok pojištěnce na dávku nemocenského a tedy i povaha právního
vztahu mezi nositelem nemocenského pojištění a pojištěncem je bezpochyby veřejnoprávní
povahy, vztah mezi nositelem nemocenského pojištění a třetí osobou, jež zavinila vznik sociální
události, v jejímž důsledku vznikl pojištěnci nárok na výplatu této dávky (a jíž je nyní
prostřednictvím institutu regresní náhrady dle §126 zákona o nemocenském pojištění uloženo
prostředky vynaložené na vyplacenou dávku nemocenského nositeli pojištění uhradit), je odlišný.
[26] Lze především konstatovat, že tu nejde o případ správního trestání, neboť nositel
nemocenského pojištění zde neukládá sankci za zaviněné protiprávní jednání. Zjištění
protiprávního jednání, zavinění určité osoby a případné uložení sankce za něj je totiž věcí
správního nebo soudního rozhodnutí, které je nezbytným předpokladem uplatnění regresní
náhrady dle §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Odpovídá pak i zásadě zákazu
dvojího trestání za tentýž skutek, že povinnost regresní náhrady vyplaceného nemocenského
nemůže mít a nemá funkci represivní, ale primárně reparační.
[27] Je to pak právě tato reparační funkce, jež umožňuje přiřadit institut regresní náhrady
dle zákona o nemocenském pojištění k některým institutům upraveným typicky předpisy
soukromého práva. Tak lze najít společné znaky mezi regresní náhradou dle zákona
o nemocenském pojištění a obecným soukromoprávním institutem náhrady škody. Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že se u regresní náhrady jedná dle povahy tohoto institutu o zvláštní
skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu, založenou tím, že nositel pojištění uhradil náklady
spojené se sociální událostí pojištěnce v podobě dávek nemocenského pojištění, pokud sociální
událost vznikla v příčinné souvislosti s tím, že pojištěnci bylo zaviněným protiprávním jednáním
třetí osoby způsobeno poškození zdraví, jehož následkem byla pracovní neschopnost pojištěnce.
Pokud zákon o nemocenském pojištění neobsahuje úpravu některých otázek spojených s regresní
náhradou, pak je nutné aplikovat obecnou úpravu odpovědnosti za škodu obsaženou v §415
a násl. občanského zákoníku z roku 1964, respektive §2894 a násl. nového občanského zákoníku.
[28] Institut regresní náhrady (tj. postižního práva osoby, která plnila závazek, za nějž obecně
odpovídá třetí osoba) má ostatně svůj pravzor v občanskoprávním institutu postihu dle §2917
nového občanského zákoníku (kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih)
příp. regresního nároku z plnění poskytnutého věřiteli za dlužníka v důsledku převzatého ručení
(§550 občanského zákoníku z roku 1964, respektive §1937 nového občanského zákoníku).
[29] Institut regresní náhrady není upraven jen zákonem o nemocenském pojištění. Například
pro oblast zdravotního pojištění je podobný institut upraven v §55 zákona č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění, jehož první odstavec stanoví: „Příslušná zdravotní pojišťovna má
vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného
protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní
pojišťovny.“ O soukromoprávní povaze nároku zdravotní pojišťovny na regresní náhradu vůči třetí
osobě – škůdci přitom není žádného sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 279/2001, č. 60/2003 Sb. NS). Zdravotní pojišťovny ovšem,
na rozdíl od nositele nemocenského pojištění nemají pravomoc o povinnosti regresní náhrady
rozhodnout autoritativně samy. Na tomto místě však Nejvyšší správní soud poznamenává,
že pro posouzení předestřené otázky pravomoci správních soudů není tato procesní odlišnost
rozhodující (srov. Zavřelová, J. in: Jemelka, Luboš a kol.: Soudní řád správní. Komentář, Praha,
C. H. Beck 2013, str. 1073, bod 63 s odkazy na další judikaturu zvláštního senátu). Kritériem
zde totiž ve smyslu citovaného §46 odst. 2 s. ř. s. není skutečnost, zda je žalovaná oprávněna
ve věci regresní náhrady sama rozhodnout, nebo je povinna se obrátit na soud, ale – jak už bylo
shora uvedeno – povaha předmětné věci, tedy samotné regresní náhrady. V ostatních rysech
se instituty regresní náhrady zdravotní pojišťovny a regresní náhrady ve věci nemocenského
pojištění shodují. I zde je zřejmé, že hlavní funkce institutu regresní náhrady upraveného
v zákoně o veřejném zdravotním pojištění je funkce reparační, která je typická pro instituty
soukromého práva (na rozdíl např. od sankční funkce, jež je typická pro normy práva trestního
či trestního práva správního). Obdobně jako v případě regresní náhrady ve věci nemocenského
pojištění i regresní náhrada zdravotní pojišťovny je nárokem subjektu, který je osobou veřejného
práva a vystupuje jako orgán veřejné moci. Nemocenské pojištění je obdobně jako veřejné
zdravotní pojištění veřejnoprávní systém sociálního pojišťění.
[30] Institut regresní náhrady se vyskytuje i v dalších oblastech práva, přičemž se vždy jedná
o soukromoprávní institut. Tak lze uvést např. regres pojistitele ve věcech tzv. „povinného
ručení“ [§10 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla)]. Podle §16 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) nahradil-li stát škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách
a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily. I v případě této regresní náhrady není
pochyb o její soukromoprávní povaze a pravomoci civilních soudů rozhodovat spory
z ní vyplývající (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 928/2012).
[31] Je proto možno učinit mezitímní závěr, že základním účel institutu regresní náhrady
upraveného v zákoně o nemocenském pojištění spočívá v jeho reparační funkci. Dalšími
společnými znaky regresní náhrady upravené v různých předpisech je to, že osoba uplatňující
regres poskytla plnění namísto osoby, která svým protiprávním jednáním škodu způsobila.
Lze uzavřít, že regresní náhrada je institutem upraveným v různých právních předpisech,
vykazující však společné rysy, přičemž se jedná o institut typicky soukromoprávní.
[32] V této úvaze je vhodné dále zaznamenat i skutečnost, že i ve věcech týkajících
se regresních náhrad nemocenského uplatněných zahraničními zaměstnaneckými pojišťovnami,
rozhodují soudy v občanském soudním řízení (srov. z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010, dostupný z www.nsoud.cz), aniž by docházelo
ke zpochybnění jejich pravomoci nebo věcné příslušnosti o takovém nároku vést řízení
a rozhodovat, a to jak ze strany těchto soudů, tak ani ze strany účastníků řízení. I dosavadní
judikatura v soukromoprávních věcech tedy nasvědčuje závěru, že nárok na regresní náhradu
vyplacených dávek nemocenského pojištění je svou povahou nárokem soukromoprávním.
[33] Žalobce proti napadenému rozhodnutí žalované uplatnil řadu námitek, jež v první řadě
zpochybňují závěr, že byl v dané věci řádně zjištěn skutkový průběh vzniku úrazu poškozeného
V. T. Vzhledem k žalobcovým tvrzením je sporná otázka, jak a kde k předmětnému incidentu
došlo, zda a jakou měrou se na vzniku úrazu spolupodílel poškozený, zda z jeho strany skutečně
došlo k porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce atd. Tyto otázky mají přitom pro
rozhodnutí ve věci regresní náhradu klíčovou roli. Je zřejmé, že k jejich projednání je vhodnější
občanské soudní řízení, neboť rozsah dokazování v něm je nepochybně širší a komplexnější než
je tomu v soudním řízení správním, které má zcela odlišný charakter. Přezkum napadeného
rozhodnutí žalované v rámci občanského soudního řízení tak poskytne účastníkům vyšší stupeň
soudní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 9 Afs
97/2009 – 115).
[34] Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2012, čj. Konf 60/2011-15, uvedl: „[k]romě
toho je odpovědnost za škodu tradičně považována za soukromoprávní institut. V současné době není soukromé
a veřejné právo striktně odděleno, ale dochází stále častěji k prolínání a vzájemnému ovlivňování prvků
soukromoprávních a veřejnoprávních, protože subjekty veřejné správy aplikují při své činnosti (kromě
veřejnoprávních předpisů také) předpisy z oblasti soukromého práva a vstupují na jejich základě
do soukromoprávních vztahů.“ I z tohoto usnesení, byť vydaného v odlišné věci, lze dovozovat,
že regresní náhrada, která je zvláštním druhem odpovědnosti za škodu, je spíše institutem
soukromoprávní povahy.
[35] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že je mu známo, že v případech odpovědnosti
za škodu osob ve služebním poměru vůči státu dospěl zvláštní senát k názoru, že se jedná
o právní vztah veřejnoprávní (srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 4. 5. 2005,
č. j. Konf 51/2004 - 9, č. 615/2005 Sb. NSS). V těchto věcech byl však důvodem takového
závěru právě vertikální veřejnoprávní služební vztah mezi subjekty tohoto odpovědnostního
vztahu, tj. mezi státem a vojákem (respektive policistou, hasičem apod.). V případě regresní
náhrady se však, jak je výše uvedeno, nejedná o nárok v rámci veřejnoprávního pojistného
vztahu, nýbrž o vztah mezi nositelem pojištění a třetí osobou, která svým protiprávním jednáním
zavinila vznik sociální události, v jejímž důsledku bylo poskytnuto pojistné plnění.
[36] Nejvyšší správní soud tedy na tomto místě shrnuje, že u regresní náhrady dle zákona
o nemocenském pojištění, ačkoli je upravena zákonem o nemocenském pojištění jako předpisem
obsahujícím i normy veřejného práva a rozhodování o ní je svěřeno do pravomoci správního
orgánu, jde o institut, jehož povaha je soukromoprávní. Za této situace je nutné dovodit závěr,
že přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované není v pravomoci správních soudů
rozhodujících dle §4 s. ř. s. o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy.
Protože žalovaná rozhodla podle zvláštního zákona o věci, která vyplývá z občanskoprávních
či obchodních vztahů, je zde dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení dle §244
odst. 1 o. s. ř.
[37] Na základě výše uvedených skutečností přistoupil Nejvyšší správní soud ke zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2013, č. j. 30 Ad 10/2012 – 55,
neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
ve spojení s §109 odst. 4 s. ř. s., zatíženo vadou zmatečnosti, k níž byl povinen přihlédnout
z úřední povinnosti i za situace, kdy tato vada nebyla v kasační stížnosti uplatněna. Zároveň
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §46 odst. 2 s. ř. s., původní žalobu žalobce odmítl
pro soukromoprávní povahu věci.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[38] Nejvyšší správní soud tedy zrušil napadený rozsudek krajského soudu a žalobu odmítl
dle §46 odst. 2 s. ř. s. Současně žalobce poučil o tom, že je oprávněn podat do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku žalobu podle části páté o. s. ř. u věcně a místně příslušného
soudu, kterým je Okresní soud v Hradci Králové. Žalovaným v tomto soudním řízení bude Česká
republika – Okresní správa sociálního zabezpečení Hradec Králové jakožto osoba uplatňující
práva ve věci regresní náhrady. V případě, že se žalobce bude řídit tímto poučením, bude platit,
že lhůta pro podání žaloby byla zachována (§82 odst. 3 o. s. ř.).
[39] Jelikož žalobcova žaloba byla tímto rozsudkem odmítnuta, rozhodl Nejvyšší správní soud
i o nákladech řízení o žalobě i řízení o kasační stížnosti tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Žalobce má právo do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí podat
žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované dle §244 odst. 1 občanského
soudního řádu k věcně a místně příslušnému soudu, kterým je Okresní soud
v Hradci Králové.
V Brně dne 17. ledna 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu