ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.162.2013:53
sp. zn. 4 As 162/2013 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. J., zast.
Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) M. B., II) Státní pozemkový úřad, se sídlem
Husinecká 1024/11a, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2013, č. j. 10 A 69/2013 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2013, č. j. KUJCK 19136/2013/OREG (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Jistebnice ze dne 21. 12. 2012,
č. j. OBJI/I.odstranění/2012-6 o odstranění terénních úprav (motokrosová dráha) tak,
že se vypouští text v záhlaví „nařízení odstranění stavby – pokračování v řízení“ a v části výroku
označeném A) se vypouští odstavec pod slovy „nařizuje“ a nahrazuje se textem „odstranění
terénních úprav sestávající ze vzájemně propojených figur, které vytvářejí motokrosovou dráhu,
na pozemcích parc. č. 67, 69/3, 69/4, 70, 72/6, 72/7, 72/13, 77/1, 77/4, 77/6, 77/7A, 77/8
v katastrálním území Chlístov u Nadějkova tak, aby konečný stav odpovídal stavu před
provedením úprav, který vyplývá z leteckého snímku původního stavu území z roku 2000
(příloha č. 1). Rozsah terénních úprav je specifikován v přílohách, které jsou součástí tohoto
rozhodnutí, a to v leteckém snímku území z roku 2011 (příloha č. 2) a výřezu z ortofotomapy
s vyznačením jednotlivých figur (příloha č. 3)“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný
uvedl, že stavební úřad dostal pokyn odvolacího orgánu k provedení kontrolní prohlídky
na parc. č. 77/1, 67, 69/3, 69/4, 69/7, 70, p. p. k. 71/3, 71/4, 77, 72, 71/2/d1, 71/2/d2 (nyní
p. č. 67, 69/3, 69/4, 70, 72/6, 72/7, 72/13, 77/1, 77/4, 77/6, 77/7 a 77/8) v katastrálním území
Chlístov u Nadějkova (dále též „předmětné pozemky“), neboť žalovaný obdržel stížnost
na provozování motokrosu na předmětných pozemcích, přičemž se problém datuje od roku
2003. Dle protokolu o kontrolní prohlídce ze dne 7. 11. 2011 bylo zjištěno, že na předmětných
pozemích byly provedeny terénní úpravy, které slouží jako motokrosová dráha, přičemž celková
délka tratě je 1,88 km s 32 terénními úpravami. Během ústního jednání žalobce tvrdil,
že pozemek uvedl do původního stavu (odstranil skoky a terénní úpravy) dne 26. 8. 2008,
což stavební úřad potvrdil; od té doby na pozemku údajně nic nebudoval a pozemek
je v původním stavu.
[2] Žalovaný popsal průběh správního řízení, zejména skutečnost, že v rámci svých
pravomocí vydal pokyn k provedení kontrolní prohlídky na výše uvedených parcelách na základě
stížnosti Občanského sdružení Přátelé Chlístova u Nadějkova ze dne 12. 10. 2012, která se týkala
neřešení provozování motokrosu ze strany orgánu státní správy, používání pozemků jako
parkoviště a WC s tím, že jsou k dispozici záznamy a fotografie z provozování motokrosu
a důkazy o tom, že na pozemcích v rámci terénních úprav byly zahrnuty pneumatiky.
Konstatoval, že rozhodnutí o odstranění terénních úprav vydal stavební úřad již v roce 2007;
rozsah odstraňovaných úprav vycházel z prohlášení původního vlastníka a z vyjetého koridoru,
přičemž se jednalo zejména o terénní převýšení a prohlubně. Tyto terénní úpravy byly
odstraněny, což bylo potvrzeno kontrolou v roce 2008. Původní rozsah terénních úprav je však
od současného odlišný, jak vyplývá z přílohy rozhodnutí orgánu prvního stupně. Žalovaný k věci
samé uvedl, že výrok rozhodnutí orgánu prvního stupně je třeba upřesnit, proto v tomto smyslu
rozhodnutí změnil. V řízení přitom bylo prokázáno, že plocha zasažená terénními úpravami
přesahuje několikanásobně výměru 300 m
2
, 16 figur je pak vyšších než 1,5 m. Celková výměra
3720 m
2
je přitom pouze součet plochy změřených figur, celková výměra území, na kterém jsou
úpravy provedeny, je (po zaměření v mapě) cca 40000 m
2
. Provedené terénní úpravy výrazně
mění vzhled krajiny, proto jsou terénními úpravami ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stavební zákon“). Tyto úpravy přitom podle právní úpravy před 1. 1. 2013 vyžadovaly územní
rozhodnutí, popř. ohlášení, přičemž i po 1. 1. 2013 vyžadují přinejmenším územní rozhodnutí
o změně využití území. Skutečnost, že na předmětných pozemcích se nacházejí terénní úpravy,
které slouží jako motokrosová dráha, je podle žalovaného nezpochybnitelná, což vyplývá
z leteckých snímků mapujících stav území od roku 2000, kdy byly pozemky pouze zatravněny,
až do současnosti. Z videa ze srpna 2009 zachycujícího následné úpravy pozemků těžkou
technikou je zřejmé, že na pozemcích probíhaly úpravy i po roce 2008; toto vyvrací tvrzení
žalobce, že v roce 2008 byly terénní úpravy odstraněny a žádné další se neprováděly. Jednotlivé
figury jsou zakresleny a okótovány, zákres je doplněn podrobnou fotodokumentací, ze které
je zřejmé, že trať je průběžně upravována a užívána. Žalobce se k věci vyjadřoval pouze jako
vlastník sousedních pozemků, tudíž jeho námitky jsou podle žalovaného omezeny na možnosti
dotčení jeho vlastnických práv nebo povinností, jeho vyjádření proto nemá na věc žádný vliv.
K materiální vykonatelnosti rozhodnutí orgánu prvního stupně žalovaný podotkl, že původní
stav pozemků je jednak patrný z doloženého leteckého snímku z roku 2000, jednak je tento stav
znám původnímu vlastníku a žalobci, který je jeho synem, jenž v místě žije a jenž se podílel
na provádění terénních úprav. Doslovné vymezení povinnosti by pak bylo nutné až v exekučním
příkaze v případě, že by byla prováděna exekuce náhradním výkonem prostřednictvím osoby,
které tento výchozí stav znám není; z odvolání napadeného rozhodnutí je však zřejmé, komu
je ukládána povinnost, v čem spočívá, a je určena lhůta k jejímu splnění. Žalovaný však dospěl
k závěru, že je vhodné rozhodnutí pro odstranění možných pochybností zpřesnit. Předmětné
rozhodnutí má podle žalovaného veškeré náležitosti vyžadované jak §68 správního řádu, tak
§130 stavebního zákona, neboť je zřejmé, že se jedná o odstranění terénních úprav, jejichž
rozsah je dostatečně konkretizován tak, že předmět řízení nemůže být zaměněn s jiným,
přičemž odůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Rozhodnutí není
nepřezkoumatelné pro údajné neporovnání původního stavu se současným, neboť jednotlivé
figury byly zaznamenány při kontrolní prohlídce dne 2. 8. 2012 do katastrální mapy i s určením
těch, které byly vytvořeny uměle, což žalobce schválil svým podpisem; ve spise je založen zákres
všech figur a původní stav pozemku je zřejmý z leteckého snímku z roku 2000. Na snímku sice
nejsou patrné možné původní nerovnosti pozemku, proto je v rozhodnutí uvedeno přímo
rozhrnutí uměle vytvořených figur, plošný rozsah úprav je patrný ze snímků z dalších
let. Pozemky, na kterých se úpravy nacházejí, mají navazovat plynule na další pozemky tak,
aby byl obnoven původní stav. Žalovaný pouze výrok rozhodnutí změnil tak, že zpřesnil popis
terénních úprav v časti výroku A), který přímo ukládá povinnost, a doplnil odkaz na přílohu
rozhodnutí, který ve výroku chyběl. Žalovaný rovněž považoval za vhodné doplnit rozhodnutí
i snímkem letecké mapy z roku 2000, který dokládá poslední stav před provedením terénních
úprav, a leteckým snímkem z roku 2011, který odpovídá současnému stavu a dokládá plošný
rozsah terénních úprav. Žalovaný se neztotožnil s námitkou žalobce, že se nejedná o terénní
úpravu, neboť úprava pozemku pro hřiště a sportoviště je uváděna jako příklad terénní úpravy,
přičemž zdůraznil, že v dané věci se změnou terénu podstatně změnil vzhled krajiny. Skutečnost,
že provedením předmětných terénních úprav se změnil vzhled krajiny, je zřejmá již z leteckých
snímků. K námitce ohledně nezohlednění právní úpravy po 1. 1. 2013 žalovaný odkázal
na přechodná ustanovení k této úpravě, podle níž se nepravomocná řízení dokončí podle
dosavadních předpisů, což byl i tento případ. Zákonná úprava odstranění terénních úprav
je nadto shodná, rozdíl je pouze v tom, že předmětné terénní úpravy po novelizaci stavebního
zákona účinné od 1. 1. 2013 nevyžadují ohlášení, ale přímo rozhodnutí o změně využití území.
K námitce nedůvodnosti nařízení odstranění terénních úprav na pozemku p. č. 69/4, který není
ve vlastnictví žalobce, žalovaný uvádí, že stavební úřad postupoval v souladu s §129 odst. 1
stavebního zákona, podle kterého „stavební úřad nařídí vlastníku stavby, popřípadě s jeho
souhlasem jiné osobě, odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo
opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem“, tudíž tato právní úprava umožňuje
nařídit odstranění stavby i stavebníkovi. Souhlas paní B., která je vlastníkem pozemku p. č. 69/4
je založen ve spisu. Podle leteckých snímků motokrosová dráha na její pozemek zasahuje, proto
stavební úřad nařídil žalobci odstranění terénních úprav na pozemku paní B. správně.
[3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 25. 6. 2013, v níž
poukazoval na to, že i po změně výroku A) původního rozhodnutí je správní rozhodnutí
nevykonatelné pro svou neurčitost, neboť nejsou předmětné terénní úpravy v žádném případě
dostatečně konkretizovány. „Vzájemné propojené figury vytvářející motokrosovou dráhu“ nejsou
v tomto směru dostatečně určitelné; jejich vymezení prostřednictvím příloh č. 2 a 3 žalobce
vyčítá, že je nedostatečné, neboť jednotlivé snímky nejsou dobře čitelné. V příloze č. 3 (která
je pouhou špatně čitelnou černobílou kopií zřejmě katastrální mapy) mají zřejmě figury
představovat místa na této příloze ručně vyznačená, avšak polohu a vzhled konkrétní úpravy
nelze rovněž rozpoznat. Není možné argumentovat tak, že ztotožnění a konkretizaci jednotlivých
„figur“ je možné provést v návaznosti na obsah spisového materiálu, a to bez konkrétního
označení v samotném výroku správního rozhodnutí. U leteckého snímku obsaženého v příloze
1 není zřejmé, z jakého období pochází; stáří této fotografie není určitelné a není zřejmé, kdo tuto
fotografii a za jakým účelem pořídil. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť není
zřejmé, na základě jakých zákonných ustanovení žalovaný rozhodl. Žalovaným citované
ustanovení §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona hovoří pouze o odstranění stavby, nikoli
o odstranění terénní úpravy. Odkaz v odůvodnění napadeného rozhodnutí na §103 odst. 1
písm. f) bod 1 stavebního zákona je podle žalobce nepřípadný, neboť toto ustanovení neexistuje.
Žalovaný tedy při vydání napadeného rozhodnutí nepostupoval v souladu s platnou právní
úpravou. Žalobce rovněž postrádal ve správním spise podklad pro závěr žalovaného, že terénní
úpravy mají ohledně zmiňovaných figur výměru 3720 m
2
, přičemž údajně 16 figur má být vyšších
než 1,5 metru. V neposlední řadě nesouhlasil s vymezením, že terénní úpravou jsou i blíže
nespecifikované plochy na předmětných pozemcích v místech, kde se nenacházejí uváděné figury,
z důvodu, že jsou „vyježděné“. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
[4] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 14. 8. 2013, v němž k námitce údajné
nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí uvedl, že je zřejmé, komu byla uložena povinnost,
v čem spočívá, a v jaké lhůtě má dojít k jejímu splnění. Stavební úřad nařídil odstranění terénních
úprav, které identifikoval pozemky, na kterých se nacházejí; v podmínkách pro odstranění
stanovil lhůtu k odstranění a další podmínky. Součástí rozhodnutí je výřez z katastrální mapy,
na které jsou vyznačeny jednotlivé figury měnící povrch krajiny, přičemž tečkou jsou označeny
figury, které byly vytvořeny uměle – navážkou - což vlastník pozemků i potvrdil. Pro svůj závěr
o vykonatelnosti rozhodnutí se žalovaný dovolává nejen leteckého snímku z roku 2000,
ale i toho, že předchozí stav je znám nejen původnímu vlastníkovi, ale i žalobci, který je jeho
synem, jenž v místě žije a na provádění terénních úprav se podílel. Jednotlivé umělé „figury“
a „motokrosová dráha“ jsou nezaměnitelné, zřetelné a zjistitelné na místě samém. Tuto námitku
proto žalovaný považuje za účelovou, stejně jako požadavek žalobce na ověřitelnost závěru,
kdy byl letecký snímek v příloze č. 1 pořízen. Prvostupňové rozhodnutí bylo vykonatelné,
pro odstranění možných pochybností rozhodnutí jej však k odvolání žalobce zpřesnil napadeným
rozhodnutím. K přesnému vymezení povinnosti se nadto přistupuje až v exekučním řízení,
pokud je prováděna exekuce náhradním výkonem prostřednictvím osoby, které výchozí stav není
znám. Napadené rozhodnutí není podle žalovaného nepřezkoumatelné, neboť bylo postupováno
podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2013 v souladu s přechodnými ustanoveními zákona
č. 350/2012 Sb. V případě protiprávního provedení terénních úprav se v řízení o nařízení jejich
odstranění postupuje obdobně podle §129 odst. 1 a 4 stavebního zákona, neboť tak stanoví
§129 odst. 7 stavebního zákona. Plocha zasažená terénními úpravami přesahuje několikanásobně
výměru 300 m
2
a 16 figur je vyšších než 1,5 m, přičemž jednotlivé figury jsou zakresleny
a okótovány, přičemž zákres je doplněn podrobnou fotodokumentací. Výměra uváděná
stavebním úřadem cca 3720 m
2
je pouze součet plochy změřených figur, celková výměra území,
na které jsou úpravy provedeny, je cca 40000 m
2
. Provedené terénní úpravy, jak dokládají letecké
snímky, výrazně mění vzhled krajiny, proto představují terénní úpravy dle §3 odst. 1 stavebního
zákona. Takové úpravy podle právní úpravy před 1. 1. 2013 vyžadovaly územní rozhodnutí,
popř. ohlášení, přičemž i po novele vyžadují přinejmenším územní rozhodnutí. Skutečnost,
že na předmětných pozemcích se nacházejí terénní úpravy, které slouží jako motokrosová dráha,
je nezpochybnitelná. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
[5] Osoba zúčastněná na řízení M. B. ve vyjádření ze dne 24. 7. 2013 uvedla, že žalobce bez
povolení postavil motokrosovou dráhu v přírodním parku Jistebnická vrchovina již v roce 2003.
Návozem materiálu na vytvoření motokrosové dráhy vznikl uměle vytvořený okruh a val, který je
na hranici pozemků, přičemž přebytečný materiál je shrnován na hranici jejího pozemku, což
spolu s nadměrnou prašností a splavováním zeminy zdevastovalo její pozemek. Požaduje proto
uvedení svého pozemku do stavu odpovídajícího povaze zemědělského kultury a zamezení další
devastace.
[6] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 11. 2013, č. j. 10 A 69/2013 –
40, žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění krajský soud dospěl k závěru, že z obsahu
výrokové části napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobci bylo výrokem A) nařízeno odstranění
terénních úprav, jež sestávají ze vzájemně propojených figur, které vytvářejí motokrosovou dráhu
na pozemcích specifikovaných v tomto výroku. Stav, jehož má být odstraněním terénních úprav
dosaženo, má odpovídat stavu před jejich provedením, který je doložen leteckým snímkem z roku
2000 (příloha 1). Rozsah terénních úprav je specifikován v příloze 2 – letecký snímek z roku 2011
- a v příloze 3 – výřez z ortofotomapy s vyznačením jednotlivých figur. Výrok o nařízení
odstranění terénní úpravy byl zdůvodněn odkazem na ustanovení§129 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona. Obsahem výrokové části B) je stanovení podmínek pro odstranění
předmětných terénních úprav včetně tříměsíční lhůty k provedení odstranění. Výrokovou část
krajský soud považoval za souladnou se zákonem, neboť je patrný předmět řízení a rozsah
odstranění terénních úprav, který je dále specifikován v bodech č. 7, 8, a 11 výrokové části B a je
blíže specifikován přílohami č. 1, 2 a 3 napadeného rozhodnutí. Bod 7 určuje, jakým způsobem
má k odstranění jednotlivých figur tvořících motokrosovou dráhu dojít (rozhrnutím), přičemž
charakter krajiny by měl odpovídat terénu, který je zobrazen na leteckém snímku v příloze 1.
Námitka žalobce ohledně stáří fotografie, její určitelnosti či kdo a za jakým účelem tuto fotografii
pořídil, je nepřípadná, neboť je z ní zcela zřejmé, že se jedná o pozemky, na nichž se v současné
době nachází motokrosová dráha, přičemž v době pořízení této fotografie se na inkriminovaných
pozemcích figury, jež ve svém celku tvoří motokrosovou dráhu, nenacházely. Výsledný stav
požadovaný žalovaným je z ní seznatelný. Určení jejího autora či účelu, za jakým byla pořizována,
není v projednávané věci relevantní. Příloha č. 3 je ortofotomapa, na níž jsou vyznačeny
jednotlivé figury, které jsou rozčleněny na figury vytvořené uměle (označené tečkou) a figury
vzniklé nerovností terénu. Křížkem jsou dále vyznačeny figury, které již byly odstraněny. Tento
podklad rozhodnutí byl nadto žalobcem odsouhlasen a lze tudíž z těchto příloh určit rozsah
odstranění terénních úprav. Napadené rozhodnutí proto dle závěru krajského soudu obsahuje
veškeré zákonné náležitosti kladené na rozhodnutí. Krajský soud byl přesvědčen, že terénní
úprava je dostatečně konkretizována, neboť bylo nařízeno odstranit jednotlivé figury, jež ve svém
celku tvoří motokrosovou dráhu, přičemž byly specifikovány pozemky, na nichž se tyto figury
nacházejí. Charakter dotčených pozemků po odstranění těchto figur by měl odpovídat stavu,
který je zřejmý z leteckého snímku v příloze 1, přičemž detailní označení jednotlivých figur je
uvedeno v příloze 3. Krajský soud nadto poukázal na to, že původním vlastníkem předmětných
pozemků je otec žalobce, kterému je proto původní stav pozemků znám a který tu i žije. Správní
orgán postupoval v souladu se zákonem, když výrok rozhodnutí o odstranění terénních úprav
opřel o ustanovení §129 odst. 1 stavebního zákona, neboť to v případě terénních úprav předvídá
odst. 7 téhož ustanovení. K použitelnosti právní úpravy krajský soud odkázal na ustanovení §190
odst. 3 zákona č. 350/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 a jež ukládá v neskončených
řízeních postupovat podle dosavadní právní úpravy účinné před 1. 1. 2013, což správní orgány
provedly. Z obsahu napadeného rozhodnutí jakož i ze správního spisu krajskému soudu vyplývá
údaj o výměře 3720 m
2
, neboť se jedná o součet ploch zaměřených figur motokrosové dráhy, a
závěr o tom, že 16 figur je vyšších než 1,5 m. Tyto hodnoty podle krajského soudu dokládají,
že se jedná o terénní úpravu měnící podstatně vzhled krajiny, tudíž provedená úprava vyžadovala
příslušná povolení vydaná v souladu se stavebním zákonem.
[7] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2013,
č. j. 10 A 69/2013 – 40, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 5. 12. 2013,
v níž uvedl, že rozsudek napadá z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel trval na svém
názoru, že i přes změnu výroku je napadené rozhodnutí nevykonatelné pro neurčitost, neboť
předmětné terénní úpravy v žádném případě nejsou dostatečně konkretizovány. Není totiž
zjevné, o jaké vzájemně propojené figury vytvářející motokrosovou dráhu se jedná, přičemž
odkaz na přílohy není dostatečný, neboť tam zobrazené mapy nejsou viditelné. Stěžovatel
nesouhlasil s tím, aby ztotožnění a konkretizaci jednotlivých figur bylo možné provádět
v návaznosti na obsah spisového materiálu bez konkrétního označení v samotném výroku.
Příloha č. 1 je nepoužitelná, neboť není zřejmé, z jakého období je uvedený letecký snímek. Stáří
této fotografie není určitelné, není proto doloženo, jaký stav zachycuje, popř. že zachycuje
původní stav. Měřítkem určitelnosti obsahu by měla být srozumitelnost pro třetí osobu, nikoli
pro stěžovatele, který v dané lokalitě žije. Stěžovateli není zřejmé, na základě jakých ustanovení
žalovaný rozhodoval, neboť §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona hovoří pouze o odstranění
staveb. Za nesprávné stěžovatel označil posouzení krajského soudu ohledně toho, že jednotlivé
figury tvoří terénní úpravu podléhající rozhodnutí dle stavebního zákona, zvláště když opomněl
jeho námitku, že terénní úpravou je pouze uměle vytvořené navýšení terénu, a nikoli přirozená
navýšení nebo plochy mezi jednotlivými „figurami“, když zejména co do způsobu nařízeného
odstranění terénních úprav napadené rozhodnutí zřetelně nařizuje provádět práce na těchto
plochách. Posouzení nezákonnosti terénních úprav bylo nadto učiněno souhrnně, tj. ve výměře
všech figur na všech předmětných pozemcích. Stavební zákon přitom hovoří o terénních
úpravách ve vztahu ke konkrétnímu pozemku; nelze proto zákon vykládat tak, že se uvedené
limity použijí pro souhrn několika pozemků dle svévolného určení stavebního úřadu. Mělo být
proto zkoumáno, zda-li uvedené limity nesplňují terénní úpravy existující na konkrétním
jednotlivém pozemku. Stěžovatel poukázal na to, že stavební úřad již v minulosti rozhodl
o nařízení odstranění stavby, resp. terénních úprav na předmětných pozemcích, a to rozhodnutím
č.j. 1od/2007/SÚ, což bylo provedeno, jak stavební úřad potvrdil v zápisu ze dne 26. 6. 2008.
Jelikož poté nebylo na pozemcích přistoupeno k dalším úpravám, není stěžovateli zřejmé, proč
je mu vytýkáno, že ve věci nebyly pozemky uvedeny do původního stavu a že se zde nacházejí
nelegální terénní úpravy. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 13. 1. 2014, v němž namítal,
že stěžovatel v žalobě netvrdil, že od r. 2008 nečinil na pozemcích žádné změny, navíc toto
tvrzení s ohledem na obsah spisu není pravdivé. Ve zbytku odkázal na obsah napadeného
rozhodnutí, vyjádření k žalobě a obsah správního spisu. Proto navrhoval zamítnutí kasační
stížnosti jako nedůvodné.
[9] Osoba zúčastněná na řízení I) v přípise ze dne 7. 1. 2014 uvedla, že se s kasační stížností
neztotožňuje a že je to právě stěžovatel, kdo porušuje její práva a zdůraznila, že její pozemek
č. parc. 69/4 je devastován provozem motokrosové dráhy již od roku 2003. Návozem materiálu
na vytvoření dráhy vznikl uměle vytvořený okruh a val, který je na hranicích pozemků. Údržba
je prováděná těžkou technikou – radlicemi- tak, že rozrytá plocha je rovnána a přebytečný
materiál je shrnut na hranici jejího pozemku, o čemž svědčí fotodokumentace založená
ve spise. Proto požadovala, aby stěžovatel pozemek parc. č. 69/4 v katastrálním území Chlístov
v Nadějkova uvedl do stavu odpovídajícího povaze zemědělské kultury a požadovala zamezení
další devastace.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích vzešel (ustanovení §102
s. ř. s., kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou
naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor. Podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu „vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze
kasační stížnost podat z důvodu „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:„Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok
je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze
seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem,
rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod.
Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek
důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se
zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[14] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho závěry polemizuje v obsáhlé kasační stížnosti. Nelze tudíž
hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatel
se závěry soudu nesouhlasí a nepovažuje je za správné, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[15] K otázce vad řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
předesílá, že podle ustanovení §3 odst. 1 stavebního zákona „terénní úpravou se pro účely tohoto
zákona rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry,
těžební a jim podobné a s nimi související práce, nejedná-li se o hornickou činnost nebo činnost prováděnou
hornickým způsobem, například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení
hřišť a sportovišť, těžební práce na povrchu.“
[16] Podle ustanovení §68 odst. 1 správního řádu „rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění
a poučení účastníků.“ Podle ustanovení §68 odst. 2 správního řádu „ve výrokové části se uvede řešení
otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle
§27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§18
odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta
ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení
odkladného účinku odvolání (§85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků;
výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“
[17] Podle ustanovení §130 odst. 1 stavebního zákona „v povolení nebo nařízení odstranění stavby,
terénních úprav anebo zařízení stanoví stavební úřad podmínky vyplývající z technických požadavků na stavby,
podmínky pro archivování dokumentace, popřípadě požadavky k úpravě pozemku po odstranění stavby. Může
též uložit vlastníku stavby povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby, včetně
nutných opatření k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních důsledků na životní prostředí
v okolí stavby.“
[18] Údajnou neurčitost a nevykonatelnost napadeného rozhodnutí stěžovatel spatřuje
v nedostatečném konkretizování terénních úprav, které jsou označeny jako vzájemně propojené
figury vytvářející motokrosovou dráhu. Nejvyšší správní soud přitom shodně s krajským soudem
s takovým vymezením předmětu řízení, které učinily správní orgány, souhlasí.
[19] Nejvyšší správní soud k této otázce v rozsudku ze dne 11. 7. 2013, č. j. 6 As 63/2012 –
72, uvedl, že „poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 5. 2005, č. j. 3 As 45/2004 – 121,
publikovaný pod č. 621/2005 Sb. NSS, ve kterém jsou obsaženy následující úvahy: Nejvyšší správní soud má
předně za to, že s ohledem na dikci §139 písm. a) stavebního zákona může být předmětem stavebního řízení a
posléze stavebního povolení učiněna buď stavba jako celek, nebo alternativně pouze jedna její část (resp. více částí
jedné stavby), za předpokladu, že taková část je dostatečně identifikována. Uvedený závěr se uplatní nejen v
případě stavebního řízení, na jehož konci je vydání stavebního povolení, ale rovněž v případě řízení o odstranění
stavby, na jehož konci může být rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Z dikce původního stavebního povolení
zdejší soud dovozuje, že tímto rozhodnutím byla povolena stavba sestávající z několika desítek stavebních objektů.
Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným, že v daném případě byla předmětem původního stavebního povolení z
roku 2000 stavba jako celek, sestavající z mnoha dílčích stavebních objektů, které mají povahu částí stavby. Tyto
stavební objekty mají význam pouze v kontextu celkové stavby, samy o sobě by byly v některých případech
technicky nerealizovatelné, ve všech případech by stavba jednotlivého stavebního objektu bez ostatních ztratila smysl
(…)Právní režim povolování, odstraňování a dodatečného povolování staveb a částí staveb je podle stavebního
zákona totožný.“ Ačkoliv se citovaný rozsudek týkal právní úpravy starého stavebního zákona, je možné jeho
závěry aplikovat i na nyní platný stavební zákon, jak vyplývá z rozsudků zdejšího soudu ze dne 28. 3. 2013, č.
j. 1 As 177/2012 - 33, nebo z rozsudku zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 7 As 84/2010 - 141.
Nejvyšší správní soud také upozorňuje na ust. §2 odst. 4 stavebního zákona, podle kterého pokud se v tomto
zákoně používá pojmu stavba, rozumí se tím podle okolností i její část nebo změna dokončené stavby. Z výše
uvedeného tedy vyplývá, že předmětem řízení o odstranění stavby může být stavba jako celek nebo i pouze její část,
podstatné je, aby byla tato stavba nebo část stavby jako předmět řízení dostatečně identifikována. Z citované
judikatury také vyplývá, že jedna stavba se může sestávat z více stavebních objektů (částí stavby). Podle názoru
Nejvyššího správního soudu proto není v projednávané věci pro zákonnost postupu stavebního úřadu v řízení o
odstranění stavby podstatné, zda stavební úřad v řízení o odstranění stavby určil jako předmět řízení stavbu
sestávající se z více stavebních objektů či technologických částí nebo zda přistupoval k jednotlivým stavebním
objektům jako k samostatným stavbám. Podstatné pro účely řízení o odstranění stavby je, zda byl předmět
správního řízení dostatečně určitě vymezen. Je-li přípustné, aby stavebník požádal o stavební povolení na stavbu
tvořenou více stavebními objekty či technologickými částmi a stavební úřad pak vydal na takovou stavbu stavební
povolení jako na celek, je také přípustné, aby stavební úřad v řízení o odstranění stavby nakládal jako s jedinou
stavbou se stavbou skládající se z několika stavebních objektů. Stěžovatelka ani osoby zúčastněné na řízení nijak
blíže nekonkretizovaly, jaký rozdíl by v jejich právním postavení nastal, kdyby stavební úřad v projednávané věci
nevymezil jako předmět řízení o odstranění stavby stavbu jedinou (složenou z více stavebních objektů či
technologických částí) a vedl samostatné řízení o každém stavebním objektu odděleně.“
[20] Byť se výše uvedené závěry týkaly nařízení odstranění stavby podle ustanovení §129
odst. 1 stavebního zákona, jsou tam uvedené závěry použitelné i pro nařízení odstranění
terénních úprav, neboť podle §129 odst. 7 stavebního zákona se v případě terénních úprav
postupuje podle odstavců 1 až 4 citovaného ustanovení obdobně.
[21] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že by se na předmětných pozemcích mělo jednat
o řadu samostatných terénních úprav, které by nebyly správními orgány dostatečně určitě
specifikovány. Naopak má za to, že na předmětných pozemcích došlo k jedné komplexní terénní
úpravě, sestávající z mnoha zdánlivě samostatných částí (figur), které mohly být vybudovány
postupně v průběhu let a které se nadto používáním těchto nezpevněných cest za účelem
motokrosu postupně mění. Pro posouzení věci totiž považuje za podstatné, že se jednalo
o soubor zemních prací měnící povrch předmětných pozemků takovým způsobem, aby byly
využitelné jako motokrosová dráha; nelze přitom jednotlivé figury vydělovat z tohoto komplexu
a následně dovozovat, že se o terénní úpravu pro její malé rozměry nejedná, neboť je nutné
vnímat celý komplex těchto zemních prací, které vytváří podstatné změny v daném terénu, které
jsou viditelné dokonce i n a leteckých snímcích. Za dostačující přitom Nejvyšší správní soud
považuje to, že v přílohách napadeného rozhodnutí je obrazově zachycen původní stav před
provedením terénních úprav a stávající stav předmětných pozemků. Porovnáním skutečného
stavu na předmětných pozemcích, kde se nachází předmětná motokrosová dráha, se stavem,
který je popsán ve výroku napadeného rozhodnutí včetně všech příloh, je bez jakýchkoli pochyb
zjevné, že na předmětných pozemcích je provedena motokrosová dráha, přičemž umístění
jednotlivých figur je vyobrazeno v příloze č. 3, a že stěžovatel je povinen tuto terénní úpravu
vytvářející motokrosovou dráhu odstranit a navodit tak stav, jenž je zachycen v příloze 1.
[22] Nejvyššímu správnímu soudu přitom není zjevné, jak by podrobnější vymezení
jednotlivých figur mohlo být správními orgány vůbec provedeno za situace, kdy z předloženého
správního spisu a vyjádření osoby zúčastněné na řízení vyplývá, že jednotlivé figury se vlivem
jejich samotného užívání postupně mění. V takovém případě by totiž stěžovatel mohl
argumentovat tím, že figury vymezené ve výroku správního rozhodnutí neodpovídají stavu
v terénu, tudíž se opět jedná o neurčité a nevykonatelné rozhodnutí. Nelze rovněž přehlédnout,
že i v případě nařízení odstranění stavby správní orgány nerozhodují samostatně o odstranění
jednotlivých částí budovy (např. v podobě obvodových zdí, vnitřních zdí, střechy atd.),
ale že nařídí odstranění celé stavby jako takové, neboť soubor těchto jednotlivých částí
a stavebních prací vytváří určitý komplex (stavbu), který byl veden jedním určitým cílem.
Předmětné figury byly vytvářeny zcela zjevně za účelem provozování motokrosové dráhy, nelze
proto tento celek uměle a formálně parcelovat na jednotlivé části, které samy o sobě
pro stěžovatele žádný objektivní význam nemají, prostřednictvím požadavku na konkrétní popis
jednotlivých figur, neboť jím byly vytvořeny za účelem jejich provozování jako komplexu
v podobě motokrosové dráhy.
[23] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje požadavku stěžovatele na bližší určení, z jakého data
pochází snímek, jenž tvoří přílohu 1. Je totiž zjevné, že tento snímek zachycuje stav předmětných
pozemků před tím, než byly provedeny úpravy, tj. než byla vytvořena motokrosová dráha.
Je tudíž zcela irelevantní bližší zkoumání přesného časového okamžiku, kdy byl tento snímek
vytvořen; podstatné je, že zachycuje předmětné pozemky před tím, než byly provedeny změny
vytýkané stěžovateli, jež má nyní odstranit, a že má být obnoven stav, který na něm byl zachycen.
[24] Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákonného podkladu, neboť bylo
rozhodováno podle ustanovení §129 odst. 1 stavebního zákona, které upravuje pravomoc
stavebního úřadu rozhodnout o nařízení odstranění stavby. Citované ustanovení se přitom
má obdobně použít i v případě nařízení odstranění terénní úpravy, jak vyplývá z ustanovení §129
odst. 7 stavebního zákona ve znění před 1. 1. 2013. Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli,
že by bylo vhodné, aby správní orgány ve výroku správního rozhodnutí uvedly rovněž ustanovení
§129 odst. 7 stavebního zákona, avšak pro danou věc bylo postačující, že aplikovaly ustanovení
§129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona zakotvující pravomoc nařídit odstranit stavbu, které
má být v případě terénních úprav aplikováno obdobně.
[25] Nejvyšší správní soud aprobuje argumentaci krajského soudu a žalovaného, že stěžovateli
musejí být místní poměry známy, neboť v dotčené obci bydlí, motokrosovou dráhu provozuje
a protože terénní úpravy prováděl již jeho otec. Nejvyšší správní soud přitom nesdílí obavy
stěžovatele, že by třetí osobě nebylo z výroků správních rozhodnutí zřejmé, co je stěžovateli
vytýkáno a jakou má uloženou povinnost, neboť z nich vyplývá, že stěžovatel má odstranit
terénní úpravy vytvářející motokrosovou dráhu na předmětných pozemcích. Závěr, který
se stěžovatel fakticky snaží navodit, že neví, o čem bylo rozhodováno a jak má dále postupovat,
musí Nejvyšší správní soud s ohledem na určitost popisu předmětu řízení (viz výše) a skutečnost,
že stěžovatel místní poměry velmi dobře zná, odmítnout jako účelový.
[26] Ve vztahu k argumentaci stěžovatele ohledně toho, že byly nesprávně posouzeny
jednotlivé figury jako terénní úpravy, že úpravy byly posuzovány souhrnně, nikoli jednotlivě
ve vztahu ke konkrétním pozemkům, a že již jednou bylo v minulosti rozhodnuto o nařízení
odstranění terénních úprav, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že je nepřípustná ve smyslu
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel touto argumentací uplatňuje jiné důvody, než
které uplatnil v řízení před krajským soudem.
[27] Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není totiž kasační stížnost přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[28] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77,
„kasační stížnost může účinně směřovat jen proti těm důvodům soudního rozhodnutí, na němž je toto rozhodnutí
postaveno.“ K obdobným závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil v rozsudku ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ve kterém uvedl, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje
zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení před Nejvyšším
správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno uplatnění skutkových a právních novot
(zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž
je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
(obdobně jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) tedy
nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího
žalobního řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované) lze jistě
spravedlivě požadovat, aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným způsobem s tím,
že v případě, kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace v dalším stupni)
případné nepříznivé důsledky.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008,
č. j. 1 Afs 102/2008 – 39, bylo konstatováno, že „podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice onu námitku před
soudem uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
[29] Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu další
skutkové a právní argumentace pro žalobce. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci ohledně nesprávného posouzení jednotlivých figur
jako terénní úpravy, nesprávného souhrnného posuzování předmětných úprav a ohledně
předchozího rozhodnutí o nařízení odstranění terénních úprav. Tuto argumentaci stěžovatel
uvedl až v kasační stížnosti, což je v rozporu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s., které ve smyslu
výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu zakotvuje koncentraci řízení před krajskými
soudy, tj. stěžovatel měl veškerou svou argumentaci dokládající podle jeho názoru nezákonnost
a nesprávnost napadeného rozhodnutí uvést již v řízení před krajským soudem ve lhůtě podle
ustanovení 72 s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[31] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1, 5 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně
úspěšný, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Osoby zúčastněné na řízení by měly právo na náhradu nákladů řízení, které
by jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil; Nejvyšší správní soud
však osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, proto jim právo na náhradu
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu