ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.198.2014:33
sp. zn. 4 As 198/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci navrhovatelů:
a) P. B., b) Ing. P. N., c) D. K., všichni zast. JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem,
se sídlem Příběnická 1908/12, Tábor, proti odpůrci: Magistrát hlavního města Prahy,
se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Suchdol Vistas
s.r.o., se sídlem Na Petřinách 203/44, Praha 6, zast. JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou,
se sídlem Malá 545/4, Praha 6, o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 5 A 113/2014 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelům na náhradě nákladů řízení
9.365 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
navrhovatelů JUDr. Michala Bernarda, Ph.D., advokáta, se sídlem Příběnická 1908/12,
Tábor.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Návrhem ze dne 10. 7. 2014 na zrušení úpravy směrné části územního plánu sídelního
útvaru hlavního města Prahy, vydaného usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne
25. 8. 2011, č. U 0857/2011 (dále též „úprava směrné části“ nebo „napadené opatření obecné
povahy“), navrhovatelé navrhli, aby soud zrušil napadené opatření obecné povahy v textové
i grafické části a současně uložil odpůrci povinnost zaplatit navrhovatelům náhradu nákladů
řízení. Úpravou došlo ke změně výkresu č. 4 směrné části, resp. ke změně hranic polyfunkčních
území uvnitř obytných území a míry využití území mezi ulicemi U Roztockého háje, Otvovická,
Havraní a Armádní a stavbou Silničního okruhu kolem Prahy, vše Praha 6, katastrální území
Suchdol. Úpravou byla navýšena míra využití území z kódu OB-A na kód OB-C a současně
k navýšení koeficientu podlažních ploch z 0,2 na 0,5. Úprava směrné části byla vydána na základě
návrhu osoby zúčastněné na řízení jako investora, se záměrem vybudovat v dané lokalitě
rozvolněnou zástavbu tvořenou celkem devíti viladomy zpravidla o dvou nadzemních podlažích
jako středně-podlažní bytovou zástavbou s vysokým podílem zeleně na rostlém terénu, nazvanou
jako„Rezidence Suchdol Vistas“.
[2] Navrhovatelé předně vyjádřili přesvědčení, že návrh splňuje veškeré podmínky řízení;
co do své aktivní procesní legitimace vyložili, že jednotliví navrhovatelé jsou vlastníky
nemovitostí nacházejících se v bezprostřední blízkosti záměru, přičemž pro případ jeho realizace
bude bezprostředně dotčeno jejich vlastnické právo. Poukázali na závěry usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, a vyjádřili
přesvědčení, že v případě úpravy směrné části, kterou došlo ke změně kódu míry využití území
a navýšení koeficientu (indexu) podlažní plochy, se jedná o opatření obecné povahy. Pokud tato
úprava nebyla přijata odpovídajícím, zákonem předvídaným postupem pro vydání opatření
obecné povahy, došlo k porušení zákona, mj. §188 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“). K vydání napadeného opatření obecné povahy navíc zákon stanoví výhradní pravomoc
zastupitelstva obce, předmětná úprava směrné části však byla vydána toliko Magistrátem hlavního
města Prahy, Odbor výstavby.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 5 A 113/2014 – 52, napadené
opatření obecné povahy zrušil a rozhodl dále, že odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelům
náhradu nákladů řízení a že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, a vyložil, že index podlažní plochy vymezuje intenzitu
využití území v podobě maximálně přípustné hustoty budoucí zástavby či maximálně přípustné
výšky plánovaných staveb na určité ploše; jedná se o závazný regulativ prostorového uspořádání
konkrétního území, který může zasáhnout do vlastnických práv k nemovitostem nacházejícím
se na daném území. Vymezení indexu podlažní plochy proto nelze vyhradit směrné části
územního plánu a měnit jej jednoduchým a v zásadě neveřejným procesem na základě
individuálně podané žádosti. Změnu indexu podlažní plochy lze uskutečnit výhradně ve formě
opatření obecné povahy v intencích §188 odst. 3 věta první stavebního zákona, přičemž proti
jeho stanovení či změně se lze bránit návrhem na zrušení opatření obecné povahy.
[4] Městský soud konstatoval aktivní procesní legitimaci navrhovatelů, kteří jsou vlastníky
pozemků a staveb nacházejících se přímo na hranicích dotčené lokality, popř. ve vzdálenosti
několika desítek metrů od ní. Dospěl k závěru, že koeficient podlažních ploch, jakož i kód míry
využití území, k jejichž navýšení úpravou směrné části došlo, jsou obecnými regulativy
prostorového uspořádání dotčeného území, přičemž napadenou úpravou došlo k zásadní změně
způsobu využití území; zatímco totiž kód A umožňuje umístit pouze rodinné domy, do území
s kódem C lze umístit rovněž skupinové rodinné domy a činžovní vily (viladomy) jako
samostatné obytné stavby o více než třech bytových jednotkách a nepřevyšujících čtyři nadzemní
podlaží. Městský soud uzavřel, že kód míry využití území měl být součástí závazné části
územního plánu, nikoli toliko jeho směrné části, a jeho změna tak nemohla proběhnout v režimu
prosté úpravy směrné části územního plánu, nýbrž měla být přijata ve formě opatření obecné
povahy a s garancí procesních práv vlastníků dotčených pozemků a staveb.
[5] Proti rozsudku městského soudu se odpůrce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 29. 9. 2014, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 10. 11. 2014, podanou
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Namítal,
že na rozdíl od závěrů usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116 postupoval
při vydání úpravy směrné části v souladu s tehdejší judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Průlomový právní názor rozšířeného senátu byl vysloven více než dva roky po vydání napadené
úpravy směrné části. Tento bude stěžovatelem do budoucna respektován, v projednávané věci
by nicméně měl být v zájmu právní jistoty zohledněn stav judikatury v době vydání úpravy
směrné části. Napadený rozsudek je podle odpůrce mimoto nepřezkoumatelný, neboť nejen
že vychází toliko z jediného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
ale městský soud se dopustil i logických pochybení, když zaměnil pojmy kód míry využití území
zaměnil s pojmem koeficient podlažních ploch.
[6] Navrhovatelé ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 5. 12. 2014 navrhli, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl a současně přiznal navrhovatelům náhradu nákladů řízení.
Vyjádřili přesvědčení, že to byl právě odpůrce, kdo měl při vydání úpravy směrné části
respektovat požadavky zákona, byť tyto byly rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu
jednoznačně vyloženy teprve dodatečně. Právní názor rozšířeného senátu se mimoto stal součástí
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované
pro výkon advokacie. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor. Podle
písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel namítal, že na rozdíl od závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116 postupoval při vydání úpravy směrné části v souladu
s tehdejší judikaturou Nejvyššího správního soudu. Průlomový právní názor rozšířeného senátu
byl vysloven více než dva roky po vydání napadené úpravy směrné části; tento bude stěžovatelem
do budoucna respektován, v projednávané věci by nicméně měl být v zájmu právní jistoty
zohledněn stav judikatury v době vydání úpravy směrné části.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[12] Předmětem přezkumu je úprava (změna) směrné části územního plánu sídelního útvaru
hlavního města Prahy, kterou došlo ke změně výkresu č. 4 směrné části, resp. ke změně hranic
polyfunkčních území uvnitř obytných území a míry využití území mezi ulicemi U Roztockého
háje, Otvovická, Havraní a Armádní a stavbou Silničního okruhu kolem Prahy, vše Praha 6,
katastrální území Suchdol. Úpravou směrné části byla navýšena míra využití území z kódu OB-A
na kód OB-C a současně navýšen koeficient podlažních ploch z 0,2 na 0,5; tato byla vydána
na základě návrhu osoby zúčastněné na řízení jako investora záměru rozvolněné zástavby tvořené
celkem devíti viladomy zpravidla o dvou nadzemních podlažích jako středně-podlažní bytové
zástavby, nazvaného jako „Rezidence Suchdol Vistas“.
[13] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, publikováno pod č. 2943/2014 Sb. NSS (všechna zde uváděná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), judikoval, že „index
podlažní plochy je obecným regulativem prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož vymezení
je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento index byl nesprávně zařazen do směrné části územního plánu (§29
odst. 1 stavebního zákona z roku 1976). Má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití území
mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat dle §188 odst. 3 věty
prvé stavebního zákona z roku 2006, tedy přijmout takovou změnu formou opatření obecné povahy; věta druhá
a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní.“
[14] V odůvodnění usnesení rozšířený senát ohledně povahy indexu podlažní plochy (IPP)
vyložil, že „IPP vyjadřuje intenzitu využití území (např. z hlediska utváření charakteru území, možného
zatížení technické infrastruktury apod.), tj. počet m2 hrubé podlažní plochy na m2 základní plochy. Stanovuje
se za účelem regulace zástavby, aby nedošlo k překročení únosné míry zatížení území a aby byly zajištěny
urbanistické hodnoty. IPP ve svých důsledcích vyjadřuje maximálně přípustnou hustotu budoucí zástavby
či maximálně přípustnou výšku plánovaných staveb na určité ploše. To, jaké hodnoty IPP jsou pro určité plochy
vymezeny, nemá být důsledkem nahodilosti či individuálních zájmů jednotlivých vlastníků nemovitostí
nacházejících se v regulovaném území. Hodnota IPP se má odvíjet od charakteru celkové zástavby, poměru
nezastavěných ploch vůči zastavěným, dosavadní výšky staveb, jakož i jiných specifických faktorů. Míra využití
území významně ovlivňuje, jak velká stavba a s jakou podlažní plochou může být v daném území umístěna.
Zvýší-li se IPP pro určitou plochu, znamená to, že tato plocha může být zastavěna daleko hustěji, popřípadě
stavbami podstatně vyššími, než bylo dosud předpokládáno“ (body 31-33 usnesení).
[15] V rozsudku ze dne 13. 3. 2014, č. j. 6 Aos 1/2013 – 53, kde byla předmětem přezkumu
obdobná úprava směrné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy jako v nyní
projednávané věci, účinná od 21. 6. 2010, č. U 0870/2010, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „kód
míry využití území v územním plánu hlavního města Prahy je regulativem prostorového uspořádání konkrétního
území (limitem jeho využití), jehož vymezení je závazné. Změnu stávajícího kódu lze provést pouze v souladu
s §188 odst. 3 větou první stavebního zákona z roku 2006.“
[16] V nyní projednávané věci je nesporné, že odpůrce v intencích citované judikatury porušil
zákon, pokud napadenou úpravu směrné části, kterou došlo ke změně (navýšení) míry využití
území a s tím spojené změně (navýšení) indexu (koeficientu) podlažní plochy v územním plánu,
nevydal ve formě opatření obecné povahy podle §188 odst. 3 věta prvá stavebního zákona,
vydaným zastupitelstvem hlavního města Prahy, nýbrž tato byla vydána Magistrátem hlavního
města Prahy, odborem výstavby, a bez dodržení odpovídajícího procesního postupu.
[17] Stěžovatel staví svoji argumentaci nikoli na tom, že úprava směrné části byla vydána
v souladu s (aktuálními) požadavky na interpretaci a aplikaci zákona, nýbrž vychází z toho,
že úprava směrné části obstojí za situace, kdy byla vydána dne 25. 8. 2011, tedy více než dva roky
předtím, než byl vysloven právní názor rozšířeného senátu usnesením ze dne 17. 9. 2013,
a v souladu s tehdejšími požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu.
[18] Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že ani tato okolnost nemůže vést k vyslovení
souladu úpravy směrné části s požadavky zákona. V této souvislosti lze odkázat na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2014, č. j. 4 As 148/2014 – 16, kde byla
předmětem přezkumu obdobná úprava směrné části územního plánu sídelního útvaru hlavního
města Prahy, která byla vydána s platností od 26. 4. 2011, č. U 0949/2011, a v němž zdejší soud
vyložil, že v případě změny judikatury nedochází k vytváření nových právních norem, ale toliko
ke změně jejich interpretace; nelze proto hovořit o pravé či nepravé retroaktivitě, ale pouze
o retrospektivě.
[19] Nejvyšší správní soud zohlednil právní názor vyslovený v nálezu ze dne ze dne
12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu
dostupná z: ), v němž Ústavní soud judikoval, že „zákaz retroaktivity dopadá
na postup všech orgánů veřejné moci, včetně moci zákonodárné a soudní, ve druhém případě však – vzhledem
ke specifické (zpravidla retrospektivní) povaze soudního rozhodování – obecné uplatnění nenalezne. Změna
právního názoru vysloveného v soudních rozhodnutích, která představují ustálenou judikaturu, zvláště
pak nejvyšších soudních instancí, vykazuje (materiálně) zpětný účinek, jenž stojí proti principu právní jistoty
a důvěry jednotlivce v právo; ve vzájemné kolizi mezi potřebou právní jistoty a požadavkem materiální správnosti
soudního rozhodnutí však významnou roli hraje postulát vnitřní otevřenosti soudního rozhodování jako podstatný
strukturální element nezávislého nalézání práva a příkaz spravedlivého procesu. Z tohoto důvodu nutno
vycházet z principu, že změna ustálené judikatury je – byť za určitých materiálních a příp. procesních podmínek
– přípustná a nový právní názor zpravidla nalezne své uplatnění na všechny další kauzy, které soudy rozhodují.
Řešení zmíněné kolize je třeba hledat primárně v rovině tzv. podústavního práva, a teprve pokud to možné není,
lze výjimečně uvažovat o aplikaci původního právního názoru, přičemž je třeba vzít v úvahu práva ostatních
účastníků řízení a/nebo veřejný zájem.“
[20] V odůvodnění nálezu Ústavní soud vyložil, že „změna judikatury obecných soudů – primárně
s ohledem na princip rovnosti v právech (konkrétně v podobě zásady rovného použití práva) – nesmí být svévolná,
což by bylo v případě, že by výklad a aplikace práva, představující odklon od dosavadní judikatury, postrádal
racionální odůvodnění (tzn. nebyl by postaven na věcně přiléhavých důvodech, přičemž daná změna by se jevila
jako náhlá, překvapivá, bez určité myšlenkové linie, a dané rozhodování by tak neslo známky nahodilosti)
a současně by se ocital mimo rámec tzv. podústavního práva v důsledku toho, že by nerespektoval požadavky
plynoucí z ochrany základních práv a svobod“ (bod 28).
[21] Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku č. j. 4 As 148/2014 – 16, a stejně
tak i v nyní projednávané věci, k závěru, že nebyly naplněny výjimečné okolnosti, jež by bránily
aplikaci judikaturou nově přijatého právního názoru, který je odlišný od právního názoru
dřívějšího, jinými slovy že změnu judikatury, spočívající ve vydání usnesení rozšířeného senátu
č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, nelze považovat za svévolnou či nahodilou. Ostatně stěžovatel
ani nebrojí proti rozšířeným senátem vyslovenému právnímu názoru, nýbrž brojí toliko proti
aplikaci tohoto právního názoru na akty vydané předtím, než bylo usnesení rozšířeného senátu
vydáno. Nejvyšší správní soud zohlednil, že v případě stěžovatele se jedná o orgán veřejné moci.
Předmětem přezkumu pak není vertikální vztah jako vztah mezi státem (resp. jeho orgány)
a fyzickou osobou, jehož se neúčastní žádná další osoba, jejíž práva či zájmy by mohly
být dotčeny (srov. bod 36 nálezu sp. zn. III. ÚS 3221/11); otázka aplikace dřívějšího či novějšího
právního názoru výrazným způsobem zasahuje nejen do právní sféry navrhovatelů v nyní
projednávané věci, ale týká se i značného množství dalších osob, které mohou být dotčenými
obdobnými úpravami směrné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, které
byly v minulosti vydány bez dodržení odpovídající zákonné procedury. Bezprostředně souvisí
rovněž s veřejným zájmem na projednání změny závazných limitů využití území podle územního
plánu ve formě opatření obecné povahy, tj. za procesních garancí práv dotčených osob, zejména
vlastníků nemovitostí v dané lokalitě.
[22] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s navazujícími námitkami. Stěžovatel považuje
napadený rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný za situace, kdy městský soud vycházel
z jediného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Zdejší soud konstatuje,
že městský soud neporušil zákon, pokud vycházel toliko z esenciálního usnesení rozšířeného
senátu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, a opomněl přitom výslovně poukázat na okolnost,
že se předmětný právní názor stal součástí konstantní judikatury Městského soudu
v Praze, jakož i Nevyššího správního soudu, když např. rovněž výše uvedené rozsudky
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Aos 1/2013 – 53 a č. j. 4 As 148/2014 – 16 byly
vydány v řízeních o kasačních stížnostech proti rozsudkům Městského soudu v Praze.
O tom, že si je setrvalé judikatury městského soudu týkající se této právní otázky vědom
i sám stěžovatel, pak svědčí i to, že v kasační stížnosti namítá logické pochybení spočívající
v tom, že městský soud zaměnil pojmy kód míry využití území zaměnil s pojmem koeficient
podlažních ploch; tato námitka se podle své formulace zjevně vůbec netýká rozsudku
napadeného v nyní projednávané věci, nýbrž rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 5. 2014, č. j. 10 A 39/2014 – 109, proti němuž se stěžovatel brání kasační stížností, která
je u Nejvyššího správního soudu vedena pod sp. zn. 4 As 130/2014 a o níž zdejším soudem
dosud nebylo rozhodnuto.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného opatření obecné povahy a další
spisové dokumentace k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. výrokem I.
zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti odpůrce rozhodl Nejvyšší správní soud
na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že navrhovatelé, kteří byli úspěšnými
účastníky řízení o předmětné kasační stížnosti, jsou v řízení zastoupeni advokátem a měli ve věci
plný úspěch, mají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti odpůrci jako
stěžovateli, který ve věci úspěch neměl. Navrhovatelé proto mají právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů řízení, a to za jeden úkon právní služby á 3.100 Kč – vyjádření ke kasační
stížnosti ze dne 5. 12. 2014, snížený vzhledem k zastupování 3 osob o 20 %, tj. ve výši
3 x 2.480 Kč [11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5, §9 odst. 4 písm. d) a §12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu hotových
výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Navrhovatelé tedy
mají právo na náhradu odměny za zastupování a hotových výdajů ve výši 7.740 Kč. Jelikož
zástupce navrhovatelů doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok podle
§35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 7.740 Kč,
tj. po zaokrouhlení 1.625 Kč. Nejvyšší správní soud proto výrokem II. uložil odpůrci jako
stěžovateli, aby zaplatil navrhovatelům na náhradě nákladů řízení celkem 9.365 Kč,
a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce navrhovatelů
JUDr. Michala Bernarda, Ph.D., advokáta.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti vzniklých osobě zúčastněné na řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v intencích §60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož „osoba zúčastněná na řízení
má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.“
Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení soud neuložil splnění žádné povinnosti a nejsou
dány ani jiné důvody pro přiznání práva na náhradu dalších nákladů řízení, rozhodl Nejvyšší
správní soud o nákladech řízení vzniklých této osobě výrokem III. tak, že osoba zúčastněná
na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu