ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.225.2014:12
sp. zn. 4 As 225/2014 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Mgr. M. H.,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. T. Bati 21, Zlín, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 22 A
82/2014 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2014, č. j. KUZL 39581/2014 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vizovice
ze dne 11. 6. 2014, č. j. MUVIZ 11031/2014, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil
tím, že dne 19. 2. 2014 kolem 14:05 hod. na autobusové zastávce na Masarykově náměstí
ve Vizovicích ve stavu silné opilosti sáhl na stehno nezletilé V. O., za což mu byla uložena pokuta
ve výši 1000 Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný popsal průběh správního řízení
a obsah všech výpovědí svědkyň V. O., S. A. a L. Ž. Žalovaný konstatoval, že správní řízení
proběhlo v souladu se zákonem, přičemž v jeho průběhu bylo bez jakýchkoli pochyb prokázáno,
že žalobce spáchal popsaný skutek. Žalovaný neuvěřil tvrzení žalobce, že nebyl opilý, neboť
podle výsledku dechové zkoušky provedené Policií ČR měl 3,69 promile alkoholu v dechu. Silnou
podnapilost žalobce potvrdily i vyslechnuté svědkyně. Nadto naplnění citované skutkové
podstaty zákona o přestupcích není vázáno na ovlivnění chování přestupce alkoholem. Pokuta
byla uložena v zákonném rozpětí a odpovídala okolnostem případu, neboť žalobce hrubě zasáhl
do osobní integrity nezletilé V. O. a navíc má žalobce v evidenci správního orgánu již dva
záznamy o přestupcích spáchaných v opilosti.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil u Krajského soudu v Brně žalobou
ze dne 28. 7. 2014, jejíž součástí bylo i trestní oznámení proti paní D. O., matce nezletilé V. O.
Žalobce tvrdil, že jednání, z něhož je viněn, se nedopustil, kolem autobusové zastávky pouze
prošel a následně se tam i zastavil, když asi po dvou minutách jej zadrželi policisté, kvůli nimž na
místě zanechal své věci. Paní D. O. se podle žalobce dopustila trestného činu tím, že jej obvinila
z protiprávního jednání, kterého se však žalobce nedopustil. Proto po paní O. požadoval omluvu
za hrubost a po žalovaném částku 200.000 Kč za újmu, kterou mu způsobil na výdajích a
společenské prestiži.
[3] Krajský soud v Brně podání ze dne 28. 7. 2014 vyhodnotil jako žalobu podle ustanovení
§65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), usnesením ze dne 14. 8. 2014, č. j. 22 A 82/2014 - 9, proto vyzval žalobce,
aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu ve výši 3000 Kč. Předmětné usnesení bylo žalobci doručeno dne
1. 10. 2014.
[4] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2014, č. j. 22 A 82/2014 – 22, řízení
pro nezaplacení soudního poplatku žalobcem zastavil, když dospěl k závěru, že žalobce
ve stanovené lhůtě poplatek nezaplatil. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dle ustanovení
50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), dne 20. 10. 2014 jeho vložením do domovní schránky užívané žalobcem.
[5] Dle záznamu o složení ze dne 21. 10. 2014 žalobce soudní poplatek zaplatil dne
17. 10. 2014. Krajský soud v Brně proto usnesením ze dne 29. 10. 2014, č. j. 22 A 82/2014 – 25,
své předchozí rozhodnutí ze dne 16. 10. 2014 o zastavení řízení zrušil. V odůvodnění tohoto
usnesení krajský soud uvedl, že žalobce svou poplatkovou povinnost splnil dříve, než nabylo
právní moci usnesení ze dne 16. 10. 2014 o zastavení řízení, proto je bylo nutno zrušit podle
ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů.
[6] Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 22 A 82/2014 – 25,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 4. 11. 2014 s odůvodněním,
že soudní poplatek zaplatil včas, což dokazoval průkazem k úhradě od své banky. Trval přitom
na nutnosti vyřízení trestního oznámení proti paní D. O.
[7] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení Krajského soudu v Brně vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost však Nejvyšší správní soud neshledal přípustnou. Podle ustanovení §104
odst. 2 s. ř. s. totiž „kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům
rozhodnutí soudu, je nepřípustná.“
[9] Z obsahu spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel
byl vyzván usnesením ze dne 14. 8. 2014 k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 10 dnů. Jelikož
stěžovatel na tuto výzvu v příslušné lhůtě nereagoval, krajský soud usnesením ze dne
16. 10. 2014, č. j. 22 A 82/2014 – 22, řízení zastavil; předmětné usnesení nabylo právní moci dne
20. 10. 2014. Stěžovatel však v mezidobí soudní poplatek zaplatil, a to dne 17. 10. 2014. Protože
byla naplněna hypotéza ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, krajský
soud správně usnesením ze dne 29. 10. 2014, č. j. 22 A 82/2014 – 25, zrušil předchozí
rozhodnutí o zastavení řízení. Tento postup přitom odpovídá judikatuře Nejvyššího správního
soudu – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 5 Afs 147/2007 - 103.
[10] Kasační stížnost stěžovatele tedy směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne
29. 10. 2014, kterým bylo rozhodnuto o zrušení předchozího usnesení o zastavení řízení,
tj. fakticky bylo stěžovateli vyhověno. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že krajský soud
nemohl postupovat jinak, než zrušit předchozí rozhodnutí o zastavení řízení, v důsledku čehož
bude nadále v řízení pokračováno.
[11] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 - 70, k této
otázce uvedl, že „Z dikce ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., je zřejmé, že výluka přezkumu rozhodnutí
krajských soudů směřuje na případy, kdy stěžovatel netvrdí, že výrok napadeného rozhodnutí měl být jiný,
přičemž současně brojí jen proti konkrétním důvodům, o nichž krajský soud tento výrok v odůvodnění opřel.
Jinými slovy: jde o případy, kdy se stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení věci při zachování stávajícího
výroku rozhodnutí krajského soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003,
č. j. 2 Ads 57/2006 - 48, dostupný na www.nssoud.cz).“
[12] Obdobně i v usnesení ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 Afs 144/2006 – 50, konstatoval první
senát Nejvyššího správního soudu, že jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. je třeba
hodnotit „kasační stížnost žalobkyně, která napadá důvody rozhodnutí krajského soudu, aniž současně
zpochybňuje jeho výrok. Žalobkyně je srozuměna se závěrem, pro který soud napadená rozhodnutí zrušil;
nesouhlasí však s tou částí odůvodnění rozsudku, v níž soud hodnotí postup žalovaného (…). Ze samotné povahy
kasační stížnosti, která je mimořádným opravným prostředkem, plyne, že je přípustná pouze tehdy, pokud
stěžovatel již nemá žádnou jinou reálnou procesní možnost k ochraně svých práv.“
[13] Za situace, kdy jakýkoli meritorní zásah Nejvyššího správního soudu by nemohl
být pro stěžovatele výhodnější, neboť o jeho žalobě bude na základě napadeného usnesení ze dne
29. 10. 2014 krajským soudem dále jednáno, je naplněna hypotéza ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.,
která vylučuje z kasačního přezkumu rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo stěžovateli fakticky
vyhověno. Stěžovatel tedy ve skutečnosti brojí pouze proti odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu, které neodpovídá jeho (mylné) představě o nutnosti vypořádat se v tomto říze
s jím podaným trestním oznámením, nikoli proti samotnému výroku, jímž bylo jeho požadavku
na vedení předmětného řízení zcela vyhověno.
[14] Na krajském soudu proto bude vést předmětné řízení o podání stěžovatele ze dne
28. 7. 2014.
[15] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele je ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu