ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.23.2013:39
sp. zn. 4 Azs 23/2013 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: I. D.,
zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou, se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2013, č. j. 32 Az
17/2012 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce, se sídlem
Jablonského 604/7, Plzeň, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 3400 Kč,
která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2012, č. j. OAM-246/ZA-ZA06-P10-2011, nebyla
žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na žádost žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 30. 8. 2011 a konstatoval, že žalobkyně poprvé přijela do Česka v roce 1999,
přičemž zemi původu trvale opustila v roce 2004 spolu s dcerou a matkou. V zemi původu byly
obtěžovány bývalým manželem žalobkyně, který trpí schizofrenií a je dlouhodobě hospitalizován
v psychiatrické léčebně; žalobkyně tam prodala dům a nemá se kam vrátit, dcera je integrována
v České republice a při návratu by utrpěla psychický šok. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně
v minulosti o mezinárodní ochranu již usilovala; její žádost ze dne 22. 11. 2004 byla posouzena
rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 12. 2004, č. j. OAM-3383/VL-10-ZA04-2004. Rozhodnutím
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 2011
bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění v délce 3 let. Žalovaný dospěl k závěru, že důvody
uváděné žalobkyní nelze podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů pro udělení
azylu. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně udržuje se svojí dcerou velmi řídký
a nepravidelný kontakt, nesdílí s ní společnou domácnost a nepřispívá na její výchovu; o dceru
pečuje a finančně ji zajišťuje matka žalobkyně, které byla její vnučka usnesením Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 0Nc 422/2011 – 15, rovněž svěřena
do opatrovnictví.
[3] Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni; vycházeje
ze zpráv o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu
konstatoval stabilizaci situace po vlně nepokojů a násilností v roce 2010; země se nachází v tíživé
ekonomické a politické situaci, to však nepostačuje k udělení doplňkové ochrany, a to zvláště
za situace, kdy žalobkyně vyjadřuje obavy z návratu toliko s odkazem na finanční zázemí
a integraci její dcery v České republice. S ohledem na rodinnou situaci žalobkyně
nemohlo na posouzení věci nic změnit, že rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 7. 2011,
č. j. OAM-232/ZA-ZA06-2011, byla její matce i dceři doplňková ochrana udělena.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 7. 9. 2012,
ve které navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 4. 2013, č. j. 32 Az 17/2012 – 36,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění vyšel z obsahu správního spisu a ve shodě se žalovaným konstatoval, že ohledně
žalobkyně nejsou dány důvody pro udělení azylu, přičemž ona ani žádné azylově relevantní potíže
v zemi původu neuváděla. Na základě rozboru spisové dokumentace a zhodnocení důkazů
provedených ve správním řízení se krajský soud ztotožnil rovněž s posouzením vztahu žalobkyně
k její dceři. Podotkl, že žalobkyni bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění,
které však nerespektovala, přičemž o mezinárodní ochranu požádala, když jí hrozilo vycestování
zpět do vlasti. Poukázal na §14a a §14b zákona o azylu a konstatoval, že žalovaný v odůvodnění
napadeného rozhodnutí rovněž řádně posoudil důvody pro udělení doplňkové ochrany
žalobkyni, přičemž obsáhle vyhodnotil situaci v Kyrgyzstánu a její vývoj. Co do namítaného
porušení práva na soukromý a rodinný život bylo ve správním řízení prokázáno, že žalobkyně žije
odděleně od své dcery a matky a rodinný život s dcerou dobrovolně nevede; dovolávání se práva
na rodinný život se tak jeví jako účelové. Nelze přihlédnout ani k obavám o reakci dcery
na návrat, když této byla v České republice udělena doplňková ochrana, a ona se tedy do země
původu prozatím vůbec vracet nemusí.
[6] Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností ze dne 13. 6. 2014, ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu, jakož i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Podáním
z téhož dne požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.
[7] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 7. 2013, č. j. 4 Azs 23/2013 – 18, ustanovil
zástupkyní stěžovatelky pro řízení JUDr. Annu Doležalovou, MBA, advokátku.
[8] V doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 8. 2013, podanému k výzvě soudu ustanovenou
zástupkyní, stěžovatelka namítala, že krajský soud pochybil při přezkumu žalobou napadeného
rozhodnutí, konkrétně co do hodnocení vztahu stěžovatelky a její nezletilé dcery. Vyložila,
že k jejich problematickému vztahu významně přispělo, že stěžovatelka v minulosti odcestovala
za prací do České republiky, a to mj. právě s motivací finančního zabezpečení rodiny; dceru byla
nucena zanechat v Kyrgyzstánu u matky, oběma však pravidelně zasílala část vydělaných peněz.
Rovněž po přicestování dcery do České republice byla nucena pracovat vzdáleně od místa jejího
pobytu, dle možností však dceru navštěvovala a přispívala na její výživu. Žalovaný nepřihlédl
k rozporům ve výpovědích dcery a matky, spočívajících ve výši finanční podpory ze strany
stěžovatelky.
[9] Ve vztahu k udělení doplňkové ochrany pak žalovaný podle přesvědčení stěžovatelky
nesprávně vyložil ustanovení §14b odst. 1 zákona o azylu, a to ve vztahu k čl. 23 směrnice Rady
2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo
osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných
důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, v tehdy platném znění
(dále jen „kvalifikační směrnice“, s platností od 9. 1. 2012 nahrazena směrnicí 2011/95/EU, lhůta
k provedení do 21. 12. 2013). Vycházeje ze směrnice žalovanému vůbec nepříslušelo zkoumat
vztah stěžovatelky a její dcery; doplňková ochrana měla být stěžovatelce udělena bezpodmínečně.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 4. 9. 2013 setrval na důvodech
a úvahách, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí a poukázal na to, že krajský soud
se s těmito důvody ztotožnil. Ve správním řízení byla zejména věnována pozornost důvodům,
pro které stěžovatelce nebyla – na rozdíl od její dcery a matky – udělena doplňková ochrana.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupena advokátem.
[12] Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.“ Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána
splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné
zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.) či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104
s. ř. s.), jakož i od důvodnosti jako otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§103
odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky
procesní přípustnosti, je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
[13] Nejvyšší správní soud podotýká, že soudní ochrana byla stěžovatelce poskytnuta
již projednáním její věci před krajským soudem, a d alší přezkum v rámci správního soudnictví
je tak podmíněn přesahem jejích vlastních zájmů, jak byl tento pojem definován v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ). Jinými slovy, není-li dán přesah vlastních zájmů stěžovatelky,
zákon neumožňuje, aby Nejvyšší správní soud ve věci jednal a rozhodoval.
[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[15] V případě stěžovatelky se jedná v pořadí o druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
když v České republice poprvé žádala o udělení azylu dne 22. 11. 2004, přičemž rozhodnutím
žalovaného ze dne 28. 12. 2004, č. j. OAM-3383/VL-10-ZA04-2004, jí nebyl udělen azyl
ani nebyly shledány překážky vycestování; žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, č. j. 55 Az 13/2005 – 22, a řízení
o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku bylo zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 9. 2006, č. j. 4 Azs 140/2006 – 49, a to z důvodu neznámého místa pobytu stěžovatelky.
Žádost o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka podala poté, co jí bylo rozhodnutím Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 2011,
č. j. KRPA-44843/ČJ-2011-000022, uloženo správní vyhoštění v délce 3 let.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka v kasační stížnosti ani předchozím řízení
neuvedla žádné relevantní důvody, pro které by jí měl být udělen azyl či doplňková ochrana,
když žádost o udělení mezinárodní ochrany sama odůvodnila tím, že do České republiky jezdila
od roku 1999 opakovaně za prací, přičemž v roce 2004 sem přicestovala natrvalo; v Kyrgyzstánu
byla obtěžována bývalým manželem, který trpí schizofrenií a je dlouhodobě hospitalizován
v psychiatrické léčebně; žalobkyně tam prodala dům a nemá se kam vrátit. Je třeba konstatovat,
že důvody stěžovatelky pro odchod z vlasti byly zjevně ekonomického a osobního charakteru
a nemohou naplnit žádnou z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud
podotýká, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice,
neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“, srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57). Stěžovatelka si nemůže zvolit
využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní
ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni
či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu.
[17] V této souvislosti je třeba citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, podle nichž „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje
a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu
tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody
v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán povinen se
zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval
důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny
důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu.“ Mimoto lze poukázat
např. na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 –
59, publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42.
[18] Na posouzení věci nemohlo nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že by jí měla být udělena
doplňková ochrana podle §14b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož „rodinnému příslušníkovi osoby
požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.“
[19] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 7. 2011,
č. j. OAM-232/ZA-ZA06-2011, byla udělena doplňková ochrana v České republice nezletilé dceři
stěžovatelky I. D., nar. X, a stěžovatelka je tak rodinným příslušníkem osoby požívající
doplňkové ochrany ve smyslu §14b odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Tato skutečnost však
nemůže bez dalšího vést k udělení doplňkové ochrany stěžovatelky za situace, kdy ve správním
řízení bylo na základě obsáhlého dokazování osvětleno, že se stěžovatelka se svojí dcerou stýká
pouze nepravidelně, nesdílí s ní společnou domácnost a významněji nepřispívá na její výchovu
a péči o ni. V řízení před žalovaným bylo dále prokázáno, že o dceru stěžovatelky pečuje
a finančně ji zajišťuje matka stěžovatelky, které byla vnučka usnesením Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 0Nc 422/2011 – 15, navíc svěřena do
opatrovnictví. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom závěr o nesplnění
podmínek pro udělení doplňkové ochrany stěžovatelce důkladně odůvodnil a značnou pozornost
této otázce věnoval i krajský soud; Nejvyšší správní soud se s hodnocením této otázky, jak bylo
provedeno žalovaným a krajským soudem, ztotožňuje.
[20] V této souvislosti je třeba poukázat na to, že stěžovatelka skutková zjištění správního
orgánu, týkající se jejího vztahu k dceři, v kasační stížnosti ani žádným způsobem nezpochybňuje.
Omezuje se na jeho ospravedlnění, když uvádí, že k jejich problematickému vztahu významně
přispělo, že stěžovatelka v minulosti odcestovala za prací do České republiky a i po přicestování
dcery do České republice byla nucena pracovat vzdáleně od místa jejího pobytu. Nelze než
konstatovat, že důvody narušeného vztahu stěžovatelky s její dcerou jsou pro posouzení nyní
projednávané věci nerozhodné. Pokud stěžovatelka dále uvádí, že dle možností dceru
navštěvovala a přispívala na její výživu, pak toto tvrzení je třeba označit za zcela obecné
a nekonkrétní, když stěžovatelka mimo jiné žádným způsobem nekonkretizuje časový rozsah,
pravidelnost styku s dcerou či rozsah její finanční podpory. Podrobnější odůvodnění tohoto
tvrzení by přitom bylo namístě tím spíše, pokud stěžovatelka poukazuje na údajné rozpory
ve výpovědích dcery a matky v rámci správního řízení; rovněž tuto námitku je tak třeba hodnotit
jako zcela obecnou.
[21] Meritorní přezkum kasační stížnosti pak nebylo možno připustit ani k námitce
stěžovatelky, jejímž předmětem je aplikace §14b odst. 1 zákona o azylu ve vztahu k čl. 23
kvalifikační směrnice. Ustanovení čl. 23 odst. 2 směrnice totiž váže nárok rodinného příslušníka
na přiznání podpůrné (doplňkové) ochrany na vnitrostátní postupy a tento nárok omezuje
na případy, kdy „je to slučitelné s osobním právním postavením rodinného příslušníka.“ Nejvyšší správní
soud má za to, že – bez ohledu na požadavky zákona o azylu, který udělení doplňkové ochrany
za účelem sloučení rodiny omezuje na případy zvláštního zřetele hodné – stěžovatelka nesplnila
ani rámcové podmínky směrnice, neboť udělení doplňkové ochrany lze hodnotit jako
neslučitelné s osobním právním postavením stěžovatelky, která má se svojí nezletilou dcerou jen
velmi omezený kontakt, nežije s ní ve společné domácnosti, nepečuje o ni a na tuto péči ani
významněji nepřispívá, a to zvláště pokud byla nezletilá dcera žadatelky pravomocným soudním
rozhodnutím svěřena do opatrovnictví své babičky (matky žadatelky) a stěžovatelce bylo krátce
před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany uloženo správní vyhoštění. Nelze
se tak ztotožnit s názorem stěžovatelky, že žalovanému nepříslušelo jakýmkoli způsobem
zkoumat vztah stěžovatelky a její dcery a doplňkovou ochranu měl stěžovatelce udělit
bezpodmínečně.
[22] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a podle §104a s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost. Lze dodat, že pokud stěžovatelka má i nadále zájem o pobyt na území
České republiky, je třeba, aby se orientovala na příslušné instituty zákona o pobytu cizinců,
jejichž využití je v jejím případě namístě, na rozdíl od právní úpravy zákona o azylu.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[24] Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky pro řízení byla ustanovena usnesením
zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 4 Azs 23/2013 – 18, platí její hotové výdaje a odměnu
za zastupování v souladu s ustanovením §35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem ve spojení
s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto důvodu jí Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby – doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 8. 2013 – ve výši 3100 Kč [§11 odst. 1 písm.
d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč
podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupkyni stěžovatelky celkem
přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 3400 Kč. Jelikož zástupkyně nedoložila,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se její nárok podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s.
o částku odpovídající této dani. Zástupkyni stěžovatelky bude tedy vyplacena celková částka
ve výši 3400 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu