ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.33.2013:31
sp. zn. 4 Azs 33/2013 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. Z., zast.
JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou, se sídlem Polní 780/92, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, adresa pro doručování: odbor
azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2013, č. j. 32 Az 1/2013 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Janě Kuřátkové, advokátce, se sídlem Polní 780/92,
Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2013, č. j. OAM-176/ZA-ZA06-K01-R3-2011,
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále
jen „zákon o azylu“).
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že žalobce žije v České republice
od roku 2004, přičemž před podáním žádosti dne 13. 6. 2011 zde pobýval na základě pracovního
víza, které si však nestihl prodloužit. Ukrajinu opustil ze strachu o život, neboť pracoval jako
kurýr pro společnost Škorpion, jejímž zaměstnancům bylo vyhrožováno anonymními telefonáty
a sms; původci výhružek byli patrně lidé napojení na konkurenční společnost, která byla
provázána s lidmi od policie; i jemu bylo opakovaně vyhrožováno. Mimoto je HIV pozitivní, jeho
stav vyžaduje lékařský dohled. V České republice chce legálně žít a pracovat. Žalovaný poukázal
na to, že o žádosti původně rozhodl dne 28. 6. 2011, toto rozhodnutí však bylo zrušeno
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012; následné nové rozhodnutí ze dne
29. 3. 2012 bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2012, zrušeno
ve výroku o neudělení doplňkové ochrany. Vyšel ze zpráv o dodržování lidských práv
na Ukrajině a dospěl k závěru, že skutečnosti uváděné žalobcem nenaplňují podmínky
pro udělení žádné formy azylu ani doplňkové ochrany, přičemž takto nelze hodnotit konkurenční
boj, pro ochranu před nímž se žalobce navíc neobrátil o pomoc na státní orgány; v průběhu
posledních let zemi původu navíc opakovaně navštěvoval. Skutečnost, že je HIV pozitivní,
ústí k nutnosti pravidelného lékařského dohledu, nemoc jej nicméně závažněji neomezuje
v každodenním životě, zejména mu nebrání v práci; ze zpráv o situaci na Ukrajině se podává,
že v léčbě může pokračovat rovněž ve vlasti.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 12. 3. 2013, ve znění
doplnění žaloby ze dne 29. 4. 2013, ve které navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že mu měla být udělena doplňková ochrana
přinejmenším ve formě humanitárního azylu, a to z důvodu špatného zdravotního stavu, když
HIV infekce u něj přešla do druhého, tzv. symptomatického stádia, a projevy nemoci jej vyřazují
z pracovního procesu. HIV pozitivní osoby mimoto na Ukrajině čelí porušování lidských práv.
[4] Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 3. 2013, č. j. 32 Az 1/2013 – 20,
ustanovil žalobci pro řízení ve věci soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu zástupkyni
JUDr. Janu Kuřátkovou, advokátku.
[5] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 32 Az 1/2013 – 76,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení; současně určil odměnu ustanovené zástupkyně žalobce. V odůvodnění poukázal
na to, že rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 9. 2012 bylo pravomocně rozhodnuto o všech
formách mezinárodní ochrany s výjimkou doplňkové ochrany, a je tak vyloučeno opakované
projednání ve zbylém rozsahu; zaměřil se nicméně ještě na posouzení důvodů pro udělení
humanitárního azylu, neboť žalovaný ohledně této otázky činil skutková zjištění a jejich právní
zhodnocení. Krajský soud vyšel z toho, že na humanitární azyl není právní nárok a jeho udělení
je v dispozici správního uvážení. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný z mezí správního uvážení
nevybočil, pokud dovodil, že žalobce může pracovat a žít běžným životem, jakož i se ve vlasti
léčit; na tomto závěru nemůže nic změnit ani možný negativní přístup zdravé populace k HIV
pozitivním osobám. Rovněž ohledně důvodů k udělení doplňkové ochrany krajský soud
konstatoval, že žalovaný nepochybil, pokud dovodil, že žalobce neměl ve vlasti žádné konkrétní
potíže se státními orgány, politicky se neangažoval a o mezinárodní ochranu požádal z důvodu
legalizace pobytu v Česku; na Ukrajině sice panuje zhoršená situace v oblasti dodržování lidských
práv, žalobce jím však není v případě návratu do vlasti bezprostředně ohrožen. Ve vztahu
k onemocnění žalobce krajský soud poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního
soudu týkající se HIV pozitivních žadatelů o azyl, konkrétně rozsudky ze dne 9. 10. 2009,
č. j. 6 Azs 34/2009 – 89, a ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 Azs 9/2013 – 42.
[6] Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové se žalobce (dále též „stěžovatel“)
bránil kasační stížností ze dne 16. 12. 2013, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Přesah vlastních zájmů spatřuje
ve vyřešení otázky, zda je správní orgán v rámci posouzení žádosti povinen zkoumat možné
porušování lidských práv ve vztahu k okolnosti, že stěžovatel z důvodu svého zdravotního stavu
náleží k určité sociální minoritě. V návaznosti na svá tvrzení v předchozím řízení zdůraznil,
že v poslední době došlo na Ukrajině k razantnímu zvýšení nákladů na léčbu HIV pozitivních
osob, přičemž stěžovatel si tuto bude moci jen stěží dovolit. Pochybení žalovaného, které nebylo
napraveno ani krajským soudem, spatřuje zejména v absenci vypořádání otázky porušování
lidských práv již pro samotný fakt, že je HIV pozitivní; toto posouzení žalovaný nemohl odepřít,
ani pokud je stěžovatel artikuloval teprve v průběhu správního řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 9. 1. 2014 navrhl její odmítnutí
pro nepřijatelnost, popř. zamítnutí pro nedůvodnost. Poukázal na to, že argumentace v kasační
stížnosti se obsahově shoduje s argumentací v žalobě; zdůraznil, že při vydání rozhodnutí
vycházel především z výpovědí stěžovatele v průběhu správního řízení.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem.
[9] Předně se zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Přijatelnost kasační
stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)
či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), jakož i od důvodnosti jako
otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
[10] Nejvyšší správní soud podotýká, že soudní ochrana byla stěžovateli poskytnuta
již projednáním jeho věci před krajským soudem, a d alší přezkum v rámci správního soudnictví
je tak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů, jak byl tento pojem definován v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ). Jinými slovy, není-li dán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
zákon neumožňuje, aby Nejvyšší správní soud jednal a rozhodoval ve věci samé.
[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] V případě stěžovatele se jedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne
13. 6. 2011, přičemž žalobce žije v České republice od roku 2004 – před podáním žádosti
zde pobýval na základě pracovního víza. O žádosti bylo původně vydáno rozhodnutí ze dne
28. 6. 2011, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012,
č. j. 56 Az 34/2011 – 34; následné nové rozhodnutí ze dne 29. 3. 2012 bylo rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2012, č. j. 28 Az 9/2012 – 39, zrušeno ve výroku
o neudělení doplňkové ochrany.
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti ani předchozím řízení
neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by mu měl být udělen azyl či doplňková ochrana,
když za takové důvody zejména nelze považovat obecné tvrzení, které stěžovatel v průběhu
správního řízení prezentoval jako nosný důvod pro podání žádosti, totiž že Ukrajinu opustil
ze strachu o život, neboť jako kurýrovi pracujícímu pro společnost Škorpion mu bylo
vyhrožováno anonymními telefonáty a sms, za nimiž patrně stáli lidé napojení na konkurenční
společnost, která byla provázána s lidmi od policie.
[14] K meritornímu přezkumu kasační stížnosti pak nemohlo být přistoupeno ani na základě
namítaného pochybení žalovaného při posouzení otázky porušování lidských práv stěžovatele
v zemi původu, a to ve vztahu k okolnosti, že z důvodu svého zdravotního stavu náleží k určité
sociální minoritě. Je třeba konstatovat, že i této dílčí otázce – toliko navazující na přezkum
azylově relevantních důvodů ve vztahu k onemocnění jako takovému – byla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu v minulosti věnována pozornost; lze poukázat zejména na usnesení
ze dne 7. 11. 2012, č. j. 6 Azs 25/2012 – 19, v němž byla ohniskem přezkumu správních soudů
problematika pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině osob nemocných HIV.
Dospěl přitom k závěru, že i pokud se v dané zemi (v daném případě v Albánii) členové sociální
skupiny, která se diagnostikováním onemocnění HIV odlišuje od většiny společnosti, stávají
terčem ústrků či slovního napadání, což je možno považovat za diskriminaci, tuto okolnost samu
o sobě nelze považovat za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, a to zejména tehdy,
pokud se daný stát na této diskriminaci nepodílí, ale dokonce se jí pokouší čelit.
[15] V nyní projednávané věci stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, jakým způsobem
by měl být v zemi původu pro své onemocnění diskriminován, přičemž jako zásah do základních
práv zejména nelze považovat vysoké náklady na (odpovídající) léčbu, na nichž se musí podílet
rovněž sám pacient, přičemž stěžovatel má pochybnosti, zda si léčbu bude moci dovolit.
Stěžovatel v tomto směru neuvedl žádné konkrétní azylově relevantní okolnosti, a to ani v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, ani následně v průběhu správního řízení. K okolnostem
onemocnění přitom byl výslovně dotazován nejen při pohovoru dne 22. 6. 2011, kdy zdůraznil,
že jeho nemoc není důvodem žádosti, ale i při doplňujícím pohovoru dne 11. 12. 2012;
v návaznosti na tento doplňující pohovor předložil žalovanému lékařskou zprávu ze dne
18. 1. 2013, vyhotovenou MUDr. S. S., Ph.D., lékařkou AIDS centra při Fakultní nemocnici
Brno. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani průběh řízení před krajským soudem, v němž
stěžovatel (nad rámec zpráv o situaci v zemi původu, z nichž vycházel žalovaný při vydání
rozhodnutí) doložil toliko několik obecných zpráv o léčbě HIV pozitivních osob na Ukrajině a
přístupu ostatní populace k těmto osobám.
[16] V této souvislosti je třeba citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, podle nichž „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení
určuje a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti
o udělení azylu tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli
je, jaké důvody v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak
správní orgán povinen se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení, aby správní
orgán, potažmo soud, posuzoval důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán
dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti
o udělení azylu.“ Mimoto lze poukázat např. na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne
25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42.
[17] Co do vlastního onemocnění stěžovatele jako azylově relevantního důvodu zdejší soud
poukazuje na konstantní judikaturu, týkající se HIV pozitivních žadatelů o azyl, jejímuž rozboru
se podrobněji věnoval krajský soud a od níž zdejší soud neshledal důvody odchýlit se ani v nyní
projednávané věci. Konkrétně se jedná o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 – 89, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013,
č. j. 7 Azs 9/2013 – 42, jakož i relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která
byla v těchto rozhodnutích analyzována.
[18] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a podle §104a s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost. Pokud stěžovatel má i nadále zájem o pobyt na území České
republiky, je třeba, aby se orientoval na příslušné instituty zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
jejichž využití je v jeho případě namístě, na rozdíl od právní úpravy zákona o azylu.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[20] Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele pro řízení ve věci soudního přezkumu
rozhodnutí správního orgánu byla ustanovena usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. 3. 2013, č. j. 32 Az 1/2013 – 20, platí její hotové výdaje a odměnu za zastupování
v souladu s §35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto
důvodu jí Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby – kasační stížnost
ze dne 16. 12. 2013 – ve výši 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9
odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále
náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Nejvyšší správní soud tedy zástupkyni stěžovatele celkem přiznal odměnu za zastupování
a hotové výdaje ve výši 3.400 Kč. Jelikož zástupkyně doložila, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se její nárok podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani,
která činí 21 % z částky 3.400 Kč, tj. 714 Kč. Zástupkyni stěžovatele bude tedy vyplacena celková
částka ve výši 4.114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu