ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.10.2013:58
sp. zn. 6 As 10/2013 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) Ing. M. B.,
b) Ing. L. B., oba zastoupeni JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo
náměstí 559/28, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Praha, se sídlem
Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: EKOSPOL a. s., se sídlem
Dukelských hrdinů 747/19, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 A 68/2010 – 102,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 A 68/2010 – 102,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 A 68/2010 – 102,
byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhali zrušení rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) ze dne 3. 2. 2010,
č. j. MHMP 1022100/2009/DOP-01/Je, kterým bylo zamítnuto jako nepřípustné jejich odvolání
proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 19 ze dne 24. 8. 2009, č. j. P19 6231/2009-OV/N,
sp. zn. UMC P19 830/2009 o vydání stavebního povolení na stavbu – „Viladomy u Vinořského
zámku“ objekt: Komunikace k bytovým domům na pozemcích p. č. 1577/12, 1580/3 a 278
v k. ú. Vinoř, (dále též „stavba“) osobě zúčastněné na řízení. Městský soud v odůvodnění
rozsudku zejména uvedl, že podle ust. §109 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), je účastníkem stavebního řízení pouze vlastník
sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby
přímo dotčeno. Podle městského soudu se o takové dotčení nejednalo z důvodu vzdálenosti
domu, ve kterém stěžovatelé bydlí, od stavby předmětné komunikace, resp. z důvodu velmi
krátké délky hranice mezi pozemky stěžovatelů a stavebníka. Proto nebylo oprávněně
se stěžovateli jednáno jako s účastníky stavebního řízení. Stěžovatelé se o existenci tohoto řízení
dozvěděli až po vydání stavebního povolení, přičemž v odvolání proti němu jen velmi obecně
namítali, že jsou opomenutými účastníky stavebního řízení. Neuvedli žádnou skutečnost, z níž by
vyplývalo přímé dotčení na jejich vlastnickém právu navrhovanou stavbou. Správní orgán s touto
nekonkrétní odvolací námitkou sice naložil poněkud obecnějším způsobem, avšak i přesto jím
provedené posouzení přímého dotčení vlastnického práva stěžovatelů nelze považovat
za nedostatečné nebo nesprávné. Navíc magistrát v odůvodnění hodnotil i ty okolnosti,
z nichž lze nejčastěji dovodit přímé dotčení na právech. Vyšel ze souhlasného stanoviska
s projektovou dokumentací Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 29. 4. 2009,
č. j. S.HK/1021/21972/09, v němž se konstatuje, že zpracovatel hlukové studie garantuje,
že novou výstavbou a jejím provozem nedojde k překročení hlukových limitů stanovených
v souladu s nařízením vlády č. 148/2006 Sb., jakož i ze souhlasného stanoviska Úřadu městské
části Praha 19, odboru životního prostředí, ze dne 6. 5. 2009, č. j. P19 3265/2009,
které se zabývalo ochranou ovzduší. Vzhledem k obecnosti odvolacích námitek nelze magistrátu
vytýkat, že se nezabýval dalšími skutečnostmi, které by mohly svědčit o přímém dotčení
vlastnického práva k navrhované stavbě, a to zvláště za situace, kdy takový zásah do právní sféry
stěžovatelů nebyl z obsahu správního spisu patrný. Podle městského soudu stěžovatelé
ani v žalobě neuvedli žádnou konkrétní skutečnost ohledně přímého dotčení na jejich právech.
Z obsahu žaloby a vyjádření stěžovatelů v průběhu řízení před městským soudem navíc vyplývá,
že se cítili více dotčeni probíhající stavební činností, než samotným povolením stavby.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Městskému soudu vytýkali, že se řádně nevypořádal
s námitkami týkajícími se jejich účastenství v řízení. Stěžovatelé naplnili obě podmínky vymezené
v ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, neboť jsou vlastníky nemovitostí bezprostředně
sousedících se stavbou (bytové jednotky v budově č. p. 783 a podílovými spoluvlastníky pozemku
p. č. 1577/161 v k. ú. Vinoř, na kterém tato budova stojí). Stavbou budou výrazně dotčena jejich
vlastnická práva, neboť dojde k citelnému zásahu do pohody bydlení, zejména z důvodu
vzniklého hluku, prašnosti, vibrací, které budou způsobovat nejprve stavební stroje
a po dokončení stavby silniční doprava. Stavba bude obsluhovat celý nově vystavěný areál
o 58 bytových jednotkách, přičemž povede pod okny jejich domu. Nelze proto souhlasit
s názorem městského soudu, že dotčení na právech nebude přímého charakteru. Přímé dotčení
vlastnického práva nelze omezit pouze na porušení předpisy stanovených limitů, ale je
za ně nezbytné považovat jakýkoliv zásah, který je přímo způsobilý ohrozit, omezit či ztížit výkon
vlastnického práva. Na podporu svého dotčení na právech odkázali na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008 – 111. Za absurdní označili i závěr
městského soudu, že mezi jejich pozemky a předmětnou stavbou je pouze velmi krátká hranice,
a nelze proto dovodit zkrácení práv. Z ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona nevyplývá,
že by míra přímého vlivu byla ovlivněna délkou společné hranice pozemků. Stejně tak stěžovatelé
vyjádřili nesouhlas s tvrzením městského soudu, že se cítí být zkráceni stavební činností a nikoliv
povolením stavby. Povolení stavby je podmínkou provádění stavební činnosti.
Protože stěžovatelům nebylo přiznáno postavení účastníka, nemohli se seznámit s projektovou
dokumentací, ani uplatňovat námitky proti stavbě. Správní orgán a následně městský soud měl
(vedle označených stanovisek) zohlednit i další potenciální vlivy, které mohou přímo zasáhnout
do vlastnického práva stěžovatelů. S ohledem na výše uvedené navrhli zrušení rozsudku
městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Magistrát ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelé opakují stejné argumenty,
které neúspěšně uplatnili v řízení prvostupňovém. Podle jeho názoru extenzivním způsobem
interpretují ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, aniž by prokázali přímé dotčení svých
práv předmětnou stavbou komunikace. Stěžovatelům se nepodařilo ve správním ani v soudním
řízení předložit argumenty, ze kterých by bylo možno dovodit jejich postavení účastníků
správního řízení. S ohledem na výše uvedené navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatelé v replice uvedli, že interpretují ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona
v souladu s jeho účelem a smyslem. Stěžovatelé byli a budou stavbou přímo dotčeni. V důsledku
stavby se prakticky zdvojnásobil dopravní provoz, na základě čehož odbor dopravy Úřadu
městské části Praha 19 dokonce umístil před dům stěžovatelů dopravní značku o regulaci
dopravy. Proto trvají na zrušení rozsudku městského soudu.
Osoba zúčastněná na řízení se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem
městského soudu. Podle jejího názoru nebyly splněny podmínky vymezené v ust. §109 odst. 1
písm. e) stavebního zákona. Tvrzení stěžovatelů nejsou opodstatněná a doložená. Stěžovatelé
(a jejich předchůdce, od kterého bytovou jednotku koupili) nebrojili proti rozhodnutí o umístění
stavby. Argumenty o hlučnosti a prašnosti jsou navíc nekonkrétní, hypotetického charakteru
a ničím nepodložené. Dotčené orgány neshledaly negativní dopad stavby na její okolí. Městský
soud proto rozhodl správně, když žalobu zamítl. Osoba zúčastněná na řízení poukázala i na to,
že stěžovatelé se o vydání stavebního povolení na komunikaci mohli dozvědět z řízení o povolení
stavby bytových domů, pro které byla předmětná komunikace stavěna. V tomto řízení byli
účastníky řízení. Proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
shledal i vadu ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelé sice uvedli v kasační stížnosti, že ji podávají z důvodu uvedeného v ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., nicméně z jejího obsahu je zřejmé, že primárně je tvrzen důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost napadeného rozsudku. Podřazení
kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení
věci Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Spornou je v dané věci otázka účastenství stěžovatelů v řízení o povolení stavby
komunikace. Stěžovatelé tvrdí, že splňují všechny podmínky vymezené v ust. §109 odst. 1
písm. e) stavebního zákona a mělo s nimi být jednáno jako s účastníky řízení, zatímco správní
orgány a městský soud dospěly k opačnému závěru.
Podle ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení
vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo
navrhovanou stavbou přímo dotčeno.
Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že účastníkem stavebního řízení může být vlastník
sousedního pozemku nebo stavby na něm, existuje-li možnost přímého dotčení jeho vlastnického
práva navrhovanou stavbou. Stavební zákon podmínil účastenství ve stavebním řízení splněním
dvou podmínek, které musí být splněny současně. První podmínkou je vlastnictví sousedního
pozemku nebo stavby na něm a druhou podmínkou možnost přímého dotčení jeho vlastnické
práva navrhovanou stavbou.
Pojem „přímé dotčení vlastnického práva“ je v judikatuře Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudky ze dne 29. 6 . 2011, č. j. 7 As 54/2011 – 85 a ze dne 19. 6. 2009,
č. j. 5 As 67/2008 – 111) konstantně vykládán jako změna poměrů v lokalitě vyvolaná
zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických práv. Může
se jednat např. o dotčení imisemi ve smyslu ust. §127 odst. 1 o. z. z roku 1964, tj. stíněním,
hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem, zvýšenou intenzitou dopravy
apod. Obdobně jsou imise upraveny i v ust. §1013 zákona č. 89/2012 Sb. K možnému dotčení
hlukem, na který stěžovatelé v řízení výslovně poukazovali, lze odkázat např. na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 – 126 nebo
ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008 – 111, ve kterém se uvádí, že „Dle názoru Nejvyššího správního
soudu žalovaný, resp. primárně stavební úřad pochybil, vycházel-li pouze a výlučně z toho, že v místě nemovitosti
stěžovatele nebudou překročeny stanovené limity hluku, neboť není pochyb o tom, že dojde ke zvýšení hluku
v okolí stavby obecně, byť by jeho hladina nedosahovala ještě přípustného mezního limitu.“
Pojmem „sousední pozemek“, resp. „stavba na sousedním pozemku“ se rovněž
judikatura opakovaně zabývala. Zmínit je třeba primárně nález ze dne 22. 3. 2000,
sp. zn. Pl. ÚS 19/99 (publ. pod č. 96/2000 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil ust. §139 písm. c)
zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pojmem „sousední pozemky
a stavby na nich, se rozumí pozemky, které mají společnou hranici s pozemkem, který je předmětem správního
řízení vedeného podle tohoto zákona, a stavby na těchto pozemcích.“ V praxi totiž často docházelo k tomu,
že investor před zahájením stavebním řízením odprodal okrajové části pozemku, na němž hodlal
postavit stavbu, spřízněnému subjektu, který pak proti stavebnímu řízení nikterak nebrojil,
přičemž vlastníci navazujících pozemků a staveb na nich se již účinně nemohli bránit proti
dotčení na svých právech. Ústavní soud v odůvodnění nálezu uvedl, že „Napadené ustanovení tím,
že vymezuje pojem "soused" přímo v zákoně, bere správnímu orgánu možnost, aby jako s účastníkem řízení
zacházel též s osobou, která očividně může být rozhodnutím vydávaným ve stavebním řízení dotčena ve svých
právech, a to i v právech ústavně chráněných, jako je právo na pokojné užívání majetku, případně právo vlastnické
(čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 Listiny). To, že je možno takovou osobu přizvat k řízení
(nikoliv však jako účastníka) podle §59 odst. 3 stavebního zákona, je nedostatečné, neboť s ohledem na dikci
§250 odst. 2 o. s. ř. vyřazuje napadené ustanovení takovou osobu z práva obrátit se na nezávislý soud. V tomto
smyslu tedy je napadené ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona zcela evidentně v rozporu s čl. 36 odst. 2
Listiny, neboť z práva na přístup k soudu a soudní ochranu vylučuje toho, kdo nejen tvrdí, že může být správním
rozhodnutím dotčen ve svých právech, ale kde takové dotčení může být zcela zřejmé. Ústavní soud si je vědom
možných interpretačních problémů v tom směru, "až kam" – do jaké šíře či vzdálenosti – mohou tzv. sousední
pozemky, pokud nebude platit podmínka společné hranice, sahat. Nezbývá však než konstatovat, že posouzení
této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamýšlených staveb a z ní
plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni
rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví.“
Také z navazující judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mezující sousedé budou
účastníky územního a stavebního řízení vždy, vzdálenější sousedi mohou být účastníky těchto
řízení s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu (viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04).
Z výše uvedeného tedy plyne nutnost extenzivního nahlížení na dotčení vlastnického
práva vlastníka sousedního pozemku či stavby na něm, který může být dotčen mimo jiné imisemi,
tedy např. hlukem či prachem ze stavby.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního
zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 byl účastníkem stavebního řízení vlastník sousedního
pozemku nebo stavby na něm, mohlo-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo
dotčeno. Teprve s účinností od 1. 1. 2013 (tj. po rozhodování správních orgánů v dané věci)
došlo ke změně citovaného ustanovení, který nyní stanoví, že účastníkem stavebního řízení je
vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním
stavby přímo dotčeno. Teprve od 1. 1. 2013 tedy může přímé dotčení vlastníka spočívat pouze
v „provádění stavby“, nikoliv v „dotčení stavbou“. Před tímto datem mohlo docházet k dotčení
„stavbou“. Stavební zákon přitom stavbu nedefinoval jako činnost, nýbrž jako výsledek této
činnosti. Podle ust. §2 odst. 3 stavebního zákona se totiž stavbou se rozumí veškerá stavební
díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické
provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Lze
tedy s ohledem na výše uvedené dospět k závěru, že k dotčení vlastníka sousedního pozemku či
stavby na něm mohlo podle právní úpravy platné a účinné v době rozhodování správních orgánů
docházet nejen samotnou (vý)stavbou, ale i jejími důsledky, resp. užíváním stavby. V daném
případě tedy k dotčení stěžovatelů ve smyslu ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona mohlo
dojít jak stavební činností při realizaci stavby komunikace, tak i jejím budoucím užíváním.
Stěžovatelé proto mohli být dotčeni na svých právech nejen hlukem a prachem z výstavby
komunikace, nýbrž i hlukem a prachem z následného užívání komunikace.
Podle obsahu správního a soudního spisu rozhodnutím stavebního úřadu
ze dne 24. 8. 2009 bylo osobě zúčastněné na řízení vydáno stavební povolení pro předmětnou
stavbu komunikace. Stavební úřad se stěžovateli jako s účastníky řízení nejednal. Proti tomuto
stavebnímu povolení podali stěžovatelé odvolání, v němž mimo jiné namítali, že s nimi mělo být
jednáno jako s účastníky řízení, protože jsou spoluvlastníci bytové jednotky v budově č. p. 783
a podíloví spoluvlastníci pozemku p. č. 1577/161 v k. ú. Vinoř (právní účinky vkladu
k označeným nemovitostem nastaly ke dni 25. 3. 2009). Tyto nemovitosti bezprostředně sousedí
s pozemkem, na němž má být realizována stavba komunikace (p. č. 1577/12 v k. ú. Vinoř).
Stavbou budou výrazně dotčena jejich vlastnická práva, neboť dojde k zásahu do pohody bydlení
z důvodu hlučnosti a prašnosti ze stavby. Magistrát odvolání stěžovatelů napadeným
rozhodnutím zamítl jako nepřípustné podle ust. §92 odst. 1 s právního řádu s odůvodněním,
že nemohlo dojít k dotčení vlastnických práv stěžovatelů. Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé
žalobou, v níž uváděli, že budou dotčeni hlukem a prachem, a to nejen po dobu výstavby.
Komunikace, která se dotýká pozemku, který mají ve spoluvlastnictví, bude obsluhovat nový
dům o 58 bytových jednotkách a bude napojena na komunikaci, která vede pod okny domu,
ve kterém bydlí. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž
rovněž nedospěl k závěru, že by mohlo dojít k dotčení vlastnických práv stěžovatelů.
Správní orgán ani městský soud tedy neshledali dotčení vlastnických práv stěžovatelů,
resp. naplnění podmínek uvedených v ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona. Jak již bylo
výše uvedeno, toto ustanovení opravňuje vlastníka sousedního pozemku nebo stavby na něm
účastnit se stavebního řízení, pokud může být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo
dotčeno. V dané věci přitom byli stěžovatelé podílovými spoluvlastníky pozemku, na němž stojí
bytový dům, ve kterém stěžovatelé bydlí. Tento pozemek se i podle Nejvyššího správního soudu
částečně (okrajově) dotýká pozemku, na kterém mj. měla proběhnout výstavba předmětné
komunikace. Podle stavebního povolení měla komunikace sloužit jako přístupová komunikace
k dalším bytovým domům, v nichž má být několik desítek bytů, které mají být umístěny
za domem, ve kterém bydlí stěžovatelé. Komunikace k těmto domům měla být napojena
na komunikaci, která vede bezprostředně před vchodem do domu, ve kterém stěžovatelé bydlí,
a následně měla dům obtáčet těsně kolem pozemku v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelů.
Za tohoto skutkového stavu měli být podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelé
jednoznačně účastníky předmětného stavebního řízení, neboť splňovali obě podmínky stanovené
v ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, tj. byli vlastníky sousedního pozemku a stavby
na něm a oprávněně tvrdili své dotčení na právech předmětnou stavbou z důvodu hlučnosti
a prašnosti ze stavby. Každá stavba s sebou nese riziko hluku či prachu. To platí tím spíše, pokud
se jedná o stavbu komunikace postavenou v těsné blízkosti bytového domu,
ve kterém stěžovatelé bydlí, resp. o stavbu přímo se dotýkající pozemku v jejich spoluvlastnictví.
Podle Nejvyššího správního soudu proto mohlo v daném případě dojít k dotčení vlastnického
práva stěžovatelů hlukem či prachem.
S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit ani se závěrem městského soudu, který
dotčení na právech vyloučil i z důvodu „velmi krátké délky hranice mezi pozemky stěžovatelů
a stavebníka“. Z dikce ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, jakož ani výše citované
judikatury nelze dovodit, že by dotčení na právech mělo být ovlivněno délkou společné hranice
pozemků.
Městský soud tedy nesprávně vyložil ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona,
což má za následek významné zkrácení práv stěžovatelů. Jako účastníci řízení by měli celou řadu
procesních práv. V prvé řadě právo nahlížet do spisu, vyjadřovat se k věci a podkladům
pro rozhodnutí, navrhovat provedení důkazů atp. Absence těchto práv mohla mít za následek
nemožnost efektivní ochrany právní sféry stěžovatelů. Nemohli např. uplatnit vůči správnímu
orgánu některé argumenty, které jsou zjistitelné pouze ze správního spisu. Podpůrně k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 – 68
(publ. pod č. 1787/2009 Sb. NSS). Navíc je obtížně pochopitelné, že správní orgán přiznal
stěžovatelům postavení účastníků řízení o povolení stavby bytových domů, pro které má být
postavena předmětná komunikace (Viladomy u Vinořského zámku) a nikoliv v řízení o povolení
stavby předmětné komunikace. Stavba komunikace, resp. její následné užívání, se může práv
stěžovatelů dotýkat daleko více než samotná existence bytového domu.
Městskému soudu je třeba vytknout i nesprávnou citaci právní úpravy v odůvodnění
rozsudku. Městský soud totiž v odůvodnění uvádí ust. §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona
ve znění, které nabylo účinnosti až 1. 1. 2013, přičemž správní orgány rozhodovaly před tímto
datem. I toto pochybení je nutno v dalším před městským soudem napravit. Podle ust. §75
odst. 1 s. ř. s. je ve správním soudnictví třeba vycházet z právního stavu, který zde byl v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Přitom mezi právní úpravou účinnou v době
rozhodování správních orgánů a účinnou až od 1. 1. 2013 je významný rozdíl.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu