ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.147.2013:29
sp. zn. 6 As 147/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci
žalobce: S. K., zastoupený Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 25,
110 00 Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované
č. j. CPR-13821-17/ČJ-2012-930310-V238 ze dne 9. srpna 2013, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 A 55/2013 - 31 ze dne 8. října 2013,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. Dne 3. března 2012 byl v Praze 5 na ulici
Plzeňská kontrolován policejní hlídkou. Neprokázal se žádným dokladem totožnosti, proto byl
zajištěn. Následně žalobce předložil cestovní doklad, jehož platnost skončila 26. srpna 2009;
jeho kontrolou bylo zjištěno, že poslední platný záznam povolení k pobytu (výjezdní příkaz) byl
do 3. září 2006. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, odbor
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního
stupně“), proto ve věci žalobce zahájil řízení o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c)
bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Oznámení
o zahájení správního řízení bylo žalobcem převzato a podepsáno, dále byl s žalobcem sepsán
protokol o vyjádření účastníka správního řízení, v němž mimo jiné uvedl, že v České republice
nikoho, žádné příbuzné či někoho z rodiny nemá, že nemá v České republice vůči nikomu
vyživovací povinnost, že není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, ani zde nežije
s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, že nemá k České republice žádné vazby,
závazky ani pohledávky a že na Ukrajině, ve svém domovském státě, má pouze maminku, jinak
nikoho, má tam však vlastní byt. Konečně mu bylo předáno předvolání k osobní účasti
a souvisejícím úkonům ve věci správního řízení o správním vyhoštění na den 11. března 2012.
Protože se však bez omluvy nedostavil, byl znovu předvolán na den 4. dubna 2012, nicméně
toto předvolání se nepodařilo žalobci na jím uvedenou adresu pobytu doručit, a proto mu byl
ustanoven opatrovník.
[2] Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 29. června 2012 č. j. KRPA-
28909/ČJ-2012-000022 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu tří let, po kterou nelze
cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 6,
§119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Doba k vycestování byla určena
lhůtou do 30 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí
žalovaná jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 11. ledna 2013 č. j. CPR-13821-5/ČJ-2012-
930310-V238 zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
[3] Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“). Ten rozsudkem ze dne 1. března 2013 č. j. 1 A 5/2013-25 žalobě vyhověl a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení pro absenci „řádného odůvodnění ve vztahu k zásadě proporcionality“.
[4] V reakci na rozsudek městského soudu zaslala žalovaná žalobci dne 8. července 2013
vyrozumění o pokračování správního řízení a poučila žalobce o možnosti vyjádřit
se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalobce této možnosti využil, nahlédl prostřednictvím
právního zástupce do spisu a doručil žalované své písemné vyjádření ze dne 25. července 2013.
V něm konstatoval, že spis nebyl nijak doplněn, a navrhl provedení „výslechu, resp. vyjádření
účastníka řízení, a to zejména k opětovnému zjištění skutečností, které jsou relevantní pro posouzení,
zda rozhodnutí o správním vyhoštění by mělo či nemělo nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života
účastníka řízení.“ V návaznosti na tento výslech žalobce avizoval, že „v případě potřeby navrhne
provedení výslechu konkrétních svědků, což se mu ovšem za dané důkazní situace před provedením jeho výslechu
jeví být nadbytečným“.
[5] Žalovaná rozhodnutím ze dne 9. srpna 2013 č. j. CPR-13821-17/ČJ-2012-930310-V238
odvolání žalobce opět zamítla. K návrhu žalobce na provedení jeho výslechu žalovaná s odkazem
na zrušovací rozsudek městského soudu v odůvodnění uvedla, že městský soud konstatoval
úplnost zjištění skutkového stavu, že žalobce měl dostatek prostoru k tomu, aby předložil důkazy,
a že měl i po zrušovacím rozsudku městského soudu možnost se k přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života vyjádřit, proto nebylo nezbytné provádět výslech žalobce.
[6] Proti tomuto rozhodnutí (dále jen „napadené správní rozhodnutí“) podal žalobce
k městskému soudu žalobu, jež ovšem byla rozsudkem ze dne 8. října 2013 č. j. 4 A 55/2013-31
zamítnuta. Městský soud v odůvodnění uvedl, že žalovaná v napadeném správním rozhodnutí
postupovala v souladu s právním názorem vysloveným městským soudem v předchozím
rozsudku. Ke stěžejnímu žalobnímu bodu – porušení §3 správního řádu – městský soud uvedl,
že „pokud snad žalobce měl v úmyslu navrhnout další důkazy k posouzení jeho vazeb na území ČR, měl
možnost uvést tyto skutečnosti v průběhu celého správního řízení nebo i v závěru tohoto řízení po zrušení prvního
odvolacího rozhodnutí. ... Pokud tak učinil dne 26. 7. 2013, jednalo se pouze o jeho návrh, aby byl slyšen
jako účastník řízení s tím, že ještě navrhne případné slyšení dalších svědků. Soud se domnívá, že žalobce,
pokud měl nějaká zásadní sdělení ke své osobní situaci, která snad neodpovídala skutečnostem, které jsou
již obsahem správního spisu a byly v průběhu správního řízení zjištěny, mohl tuto skutečnost uvést
ve svém vyjádření. ... Je nepochybné, že žalobce měl v průběhu správního řízení dán prostor k tomu, aby důkazy
předložil.“.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Proti rozsudku městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) podal žalobce (dále
jen „stěžovatel“) dne 13. listopadu 2013 kasační stížnost, v níž navrhoval jeho zrušení z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Spolu s tím vznesl návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[8] Stěžovatel konkrétně namítal, že městský soud se nevypořádal řádně, dostatečně
a přezkoumatelně s žalobní námitkou, že napadené rozhodnutí žalované je v rozporu s §3
správního řádu kvůli způsobu, jakým se městský soud ztotožnil se závěry žalované,
které stěžovatel považuje za nesprávné. Stěžovatel byl přesvědčen, že žalovaná pochybila
při zjišťování skutečného stavu věci tím, že po zrušení svého původního rozhodnutí městským
soudem neprovedla nový výslech stěžovatele, v rámci kterého chtěl stěžovatel navrhnout
provedení výslechu konkrétních svědků. Žalovaná dle tvrzení stěžovatele fakticky neprovedla
žádné dokazování.
[9] Kasační stížnost a návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zaslal Nejvyšší
správní soud žalované, která se však nijak nevyjádřila. Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší správní
soud návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhověl usnesením ze dne
12. prosince 2013 č. j. 6 As 147/2013-24.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
byl přitom vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není
důvodná.
[12] Stěžovatel namítal, že správní orgán skutečný stav věci nezjistil, protože po zrušení
svého prvního rozhodnutí městským soudem nevyslechl stěžovatele, jak navrhoval, za účelem
posouzení, zda rozhodnutí o správním vyhoštění by mělo či nemělo nepřiměřený dopad
do jeho rodinného a soukromého života.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že správní řád jakožto obecný procesní předpis,
podle něhož se vedou správní řízení, neupravuje – s výjimkou sporného řízení (§141 odst. 6
správního řádu) – výslech účastníka jako obecný důkazní prostředek. To sice neznamená,
že by byl vyloučen (ustanovení §51 odst. 1 správního řádu zdůrazňuje, že výčet důkazních
prostředků je demonstrativní a že k provedení důkazu lze užít všech důkazních prostředků,
které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu
s právními předpisy), jeho použitelnost je však značně omezená. Limity tohoto důkazního
prostředku spočívají nejen v možné kolizi s ústavně garantovaným právem neobviňovat
sebe sama (srov. čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, zejména pokud by byl k výslechu nucen účastník v řízeních, jež mají
trestní, resp. správnětrestní charakter), ale zejména v povaze a účelu tohoto důkazního
prostředku. V nálezu ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)
k §131 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jenž upravuje
důkaz výslechem účastníků pro občanské soudní řízení, Ústavní soud uvedl, že „důkaz výslechem
účastníka řízení není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, ...
ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží právě přednesy účastníka a jeho
procesní úkony.“. Uvedené lze nepochybně vztáhnout i na případný výslech účastníka ve správním
řízení. I v něm se účastník vyjadřuje ke skutkovým a právním otázkám věci primárně
svými tvrzeními a stanovisky uplatňovanými v celém jeho průběhu (srov. §36 odst. 1, 2 a 3
správního řádu, podle něhož mají účastníci právo vyjádřit v řízení své stanovisko a vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí, §52 správního řádu, podle něhož jsou účastníci povinni označit důkazy
na podporu svých tvrzení), nikoli prostřednictvím nějakého formalizovaného důkazního
prostředku. Také ve správním řízení obecně platí, že účastník řízení nesmí být nucen k výpovědi;
vyjadřovat se k prováděným důkazům a uplatňovat skutková a právní tvrzení je jeho právem,
nikoli povinností, a povinnost svědčit má toliko svědek, jenž je osobou odlišnou od účastníka
řízení (§55 odst. 1 správního řádu).
[14] V řízení o správním vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců se správní řád uplatní
s odchylkami stanovenými zákonem o pobytu cizinců jakožto právním předpisem zvláštním
(srov. §168 a násl. zákona o pobytu cizinců). A právě pro výslech účastníka v řízení podle zákona
o pobytu cizinců platí zvláštní úprava: podle §169 odst. 2 je správní orgán „oprávněn vyslechnout
účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná
o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel
manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Účastník řízení je povinen
vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Správní orgán účastníka řízení před výslechem poučí o důsledcích
odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi.“ Ani z tohoto ustanovení však neplyne, že důkaz
výslechem účastníka v řízení o správním vyhoštění je povinným či privilegovaným důkazním
prostředkem. I o tomto důkazním prostředku platí, že správní orgán není důkazními návrhy
vázán a rozhodne, jaké důkazy provede v rozsahu potřebném ke zjištění stavu věci (§52
správního řádu). Jak k ustanovení §169 odst. 3 (nyní §169 odst. 2) zákona o pobytu cizinců
uvedl Nejvyšší správní soud, byť v kontextu řízení o žádosti o vydání povolení k pobytu,
pouze „v případě, že správní orgán určité pochybnosti o skutečném stavu věci má, posoudí v rámci své diskreční
pravomoci, zda provede důkazy navrhované účastníkem řízení, může-li jejich provedení přispět ke zjištění
skutečného stavu věci, nebo zda účastníka řízení vyslechne“ (rozsudek č. j. 1 As 23/2010-77 ze dne
13. dubna 2010).
[15] Nejvyšší správní soud rekapituluje, že stěžovatel měl možnost v řízení před správními
orgány uvést vše, co by k věci uvést mohl, a to jak písemně, tak i při jednání u správního orgánu
prvního stupně. Po zahájení řízení měl možnost se k věci vyjádřit, což také učinil,
a o jeho vyjádření byl sepsán podrobný protokol, podle něhož stěžovatel vypovídal obšírně
i k okolnostem svého soukromého a rodinného života (viz odstavec [1] odůvodnění
tohoto rozsudku); takové vyjádření přitom lze ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 2. října 2013 č. j. 1 As 58/2013-43 považovat za účastnický výslech podle §169 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Krom toho byl předvolán k dalšímu jednání, na něž se však bez omluvy
nedostavil, takže mu nakonec musel být ustanoven opatrovník jako účastníku neznámého
pobytu. V dalších fázích řízení byl kvalifikovaně právně zastoupen advokátem
a jeho prostřednictvím se správními orgány komunikoval a vyjadřoval se k věci, naposledy
svým vyjádřením ze dne 25. července 2012, v němž se však omezil toliko na návrh provedení
výslechu své osoby a podmíněně avizoval, že učiní další návrhy na výslech neurčených svědků.
[16] Návrh na provedení svého dalšího výslechu tedy učinil až po zrušovacím rozsudku
městského soudu ze dne 1. března 2013 č. j. 1 A 5/2013-25, jímž se věc vrátila do fáze
odvolacího řízení. Učinil tak poté, co se v úplnosti se správním spisem znovu seznámil,
a s vědomím, že městský soud v tomto rozsudku současně konstatoval, že v dosavadním řízení
„nedošlo ... k porušení ustanovení §3 správního řádu, dle něhož je správní orgán povinen zjistit skutečný stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V daném případě měl žalobce dostatek prostoru k tomu, aby předložil
důkazy, přičemž i správní orgán postupoval tak, aby zjistil skutečný stav věci“. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že ke zrušení původního rozhodnutí žalované nedošlo z důvodu, že by skutková
zjištění nebyla dostatečná, nýbrž jen proto, že městský soud v odůvodnění správního rozhodnutí
postrádal právní argumentaci žalované ve vztahu „k zásadě proporcionality“, resp. k otázce
přiměřenosti správního vyhoštění jakožto zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele,
a to samozřejmě na půdorysu skutkových zjištění. Přesto za této procesní situace stěžovatel
ve svém písemném vyjádření neuvedl žádné skutečnosti, jež by dosavadní skutková zjištění,
městským soudem již dříve označená za dostatečná, zpochybňovaly. Žalovaná tak správně
dospěla k závěru, že o skutkovém stavu, jak byl v dosavadním řízení zjištěn, žádné pochybnosti
nepanovaly, pročež ani nebylo nutné důkaz novým výslechem stěžovatele provést, nota bene
v situaci, kdy již v řízení před správním orgánem prvního stupně se stěžovatel k okolnostem
svého soukromého a rodinného života vyjádřil. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 9. října 2013 č. j. 1 As 69/2013-36, „nelze správnímu orgánu vytýkat, že nepřihlížel
ke skutečnostem jemu neznámým, které mohl uvést pouze sám stěžovatel“. Přestože tedy žalovaná
důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověla, nešlo o důkaz opomenutý, neboť důvody
jeho neprovedení v napadeném správním rozhodnutí přesvědčivě a správně odůvodnila.
[17] S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že městský soud v napadeném rozsudku
dospěl ke správnému závěru, že skutkový stav byl v řízení před správními orgány zjištěn
dostatečně a že žalovaná neporušila ustanovení o správním řízení. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
IV. Náklady řízení
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalované
žádné náklady s tímto řízením nevznikly, proto jí nebyla žádná náhrada přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu