ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.226.2014:29
sp. zn. 6 As 226/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
Bc. A. K., zastoupen Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, se sídlem Vodňanského 538/4,
Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu
1952/2, České Budějovice, za účasti: Ing. M. M., týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 5. února 2014, č. j. KUJCK/3244/2014/OZZL-0-7/14, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2014,
č. j. 10 A 50/2014 – 24,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2014,
č. j. 10 A 50/2014 - 24 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje
ze dne 5. února 2014, č. j. KUJCK/3244/2014/OZZL-0-7/14, se ruší a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti celkem 22 581 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Ladislava Rychtáře
do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Uživatel honitby Doubravka Ing. M. M. podal dne 2. prosince 2013 návrh na ukončení
činnosti žalobce jakožto stávající myslivecké stráže v honitbě a současně k ustanovení
mysliveckou stráží navrhl jinou osobu. Městský úřad Týn nad Vltavou návrhu Ing. M. M. vyhověl
a rozhodnutím ze dne 20. prosince 2013, č. j. MÚT 23747/2014 zrušil ustanovení žalobce
mysliveckou stráží. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil odvoláním, ve kterém poukazoval
na ustanovení §13 odst. 2 věty druhé zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších
předpisů („Orgán státní správy myslivosti může ustanovení myslivecké stráže zrušit též na návrh uživatele
honitby anebo z vlastního podnětu, pokud myslivecká stráž porušila při výkonu svých povinností tento zákon.“).
Žalobce předně tvrdil, že podle citovaného právního předpisu lze ustanovení mysliveckou stráží
zrušit, pouze pokud myslivecká stráž porušila při výkonu svých povinností zákon o myslivosti.
Žalovaný odvolání zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím s odůvodněním, že ustanovení §13
odst. 2 věty druhé zákona o myslivosti je třeba vykládat tak, že osoba, která byla na návrh
uživatele honitby ustanovena mysliveckou stráží, nemá právo domáhat se setrvání ve funkci.
Jestliže zákon o myslivosti dává uživateli honitby možnost navrhnout ustanovení určité osoby
mysliveckou stráží, z logiky věci musí mít uživatel honitby možnost navrhnout zrušení ustanovení
této osoby.
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil správní žalobou podanou ke Krajskému
soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Krajský soud námitkám žalobce
nepřisvědčil a žalobu zamítl. Ustanovení §13 odst. 2 věty druhé zákona o myslivosti je podle
krajského soudu nutno interpretovat tak, že podmínka porušení zákona o myslivosti se vztahuje
pouze na případy zrušení ustanovení mysliveckou stráží orgánem státní správy myslivosti
z vlastního podnětu. Jestliže dojde ke zrušení ustanovení mysliveckou stráží na základě návrhu
uživatele honitby, není na místě zkoumat porušení povinností podle zákona o myslivosti. Krajský
soud argumentoval tím, že se v daném ustanovení před spojkou „anebo“ nenachází čárka, tudíž
jde o výčet možností. Dále konstatoval, že pokud má uživatel honitby možnost navrhnout
ustanovení určité osoby mysliveckou stráží (§12 odst. 1 zákona o myslivosti), musí mít současně
možnost, aby k jeho návrhu došlo ke zrušení ustanovení této osoby, a to bez uvedení důvodu.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že myslivecká stráž je úřední osobou podle §127 odst. 1
písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani to, že uživatel
honitby podal návrh na zrušení ustanovení žalobce mysliveckou stráží poté, co žalobce oznámil
porušení zákona o myslivosti v předmětné honitbě ze strany mysliveckého hospodáře.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu žalobce (nyní stěžovatel) brojil včas podanou
kasační stížností. Stěžovatel sice výslovně neuvedl, z jakých důvodů uvedených v §103 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
kasační stížnost podává, z jejího obsahu je však zřejmé, že se jedná o důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] Stěžovatel předně brojil proti výkladu §13 odst. 2 věty druhé zákona o myslivosti
učiněnému krajským soudem. Z daného ustanovení podle stěžovatele jasně vyplývá, že orgán
státní správy myslivosti může ustanovení mysliveckou stráží zrušit, pokud myslivecká stráž
porušila při výkonu svých povinností zákon o myslivosti, což platí jak pro zrušení z vlastního
podnětu, tak pro zrušení na návrh uživatele honitby. Spojka „anebo“ v citovaném ustanovení
jednoznačně nemá význam vylučovací (v takovém případě by před spojkou anebo musela
být čárka), ale význam slučovací (právě v takových případech se před spojkou anebo čárka
nepíše). Výklad citovaného ustanovení provedený krajským soudem v napadeném rozsudku
považuje stěžovatel za zcela nesprávný a zmatečný.
[5] Stěžovatel s odkazem na §127 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku, podle něhož
je myslivecká stráž úřední osobou, vyložil účel funkce myslivecké stráže. Úkolem myslivecké
stráže není hájit zájmy uživatelů honiteb, nýbrž kontrolovat dodržování právních předpisů
v honitbách, tedy hájit zájmy státu. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle
níž myslivost představuje ústavně aprobovaný veřejný zájem spadající pod čl. 7 Ústavy. Výklad,
podle něhož by byl uživatel honitby oprávněn i zcela bezdůvodně navrhnout zrušení ustanovení
mysliveckou stráží, by vedl k obsazování pozic myslivecké stráže osobami ochotnými krýt
porušování zákonů v honitbách podle přání jejich uživatelů. Ostatně i v nyní projednávaném
případě došlo k návrhu na zrušení ustanovení mysliveckou stráží v reakci na žalobcovo oznámení
porušení zákona, na němž se podílel samotný myslivecký hospodář. Současně je třeba zmínit,
že ani v případě přijetí stěžovatelem zastávané interpretace daného ustanovení by nebyla
myslivecká stráž neodvolatelná, jak tvrdí správní orgán, neboť ke zrušení ustanovení mysliveckou
stráží může dojít již jen v důsledku neplnění funkce.
[6] Výklad ustanovení §13 odst. 2 věty druhé zákona o myslivosti přijatý žalovaným
i krajským soudem je podle stěžovatele absurdní hned z několika důvodů. Rozdílný režim vzniku
a zániku určitého právního vztahu je v českém právním řádu naprosto běžný (např. pracovní
poměr). Navíc, pokud by skutečně bylo účelem myslivecké stráže být „poslušným slouhou
uživatelů honiteb“, měl by správní orgán povinnost vyhovět návrhu na zrušení ustanovení
mysliveckou stráží, nikoliv pouze možnost.
[7] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu projednávání.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti podrobně popsal dosavadní průběh řízení
a odkázal na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích
z ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[11] Podle §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických i právnických osob. V souladu s tím je podle §65 odst. 1 s. ř. s. v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu aktivně legitimován ten, kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
rozhodnutím správního orgánu. Nejvyšší správní soud se musel z úřední povinnosti nejdříve
vyrovnat s otázkou, zda je vůbec dána pravomoc správního soudnictví o věci rozhodnout; jinými
slovy zodpovědět otázku, zda a popř. jaké veřejné subjektivní právo stěžovatele bylo dotčeno.
[12] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že myslivecká stráž je veřejnou funkcí a strážníci jsou
úředními osobami (viz podrobněji níže), které jsou nadány určitými, v řadě aspektů významnými
vrchnostenskými pravomocemi (viz zejm. §14 zákona o myslivosti). Myslivecká stráž
má zákonem pevně stanovené funkční období (§12 odst. 2 zákona o myslivosti) a zákon taktéž
uvádí taxativně konkrétní důvody pro zrušení, resp. zánik ustanovení mysliveckou stráží (§13).
Ústavní soud v minulosti dovodil, že „čl. 21 odst. 4 Listiny se nevztahuje pouze na přístup k veřejné
funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon včetně práva na ochranu před
protiprávním zbavením této funkce. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého čl. 21, se nevyčerpává
pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem
Listiny sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán
rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo
na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce.“
[nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. září 2006 (N 159/42 SbNU 305)]. V daném případě šlo
o vysoce ústavněprávně a politicky exponovaný případ odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu
z funkce hlavou státu. „Není však malých funkcí“, jak by mohla znít parafráze pořekadla
známého z divadelního prostředí. Nejvyšší správní soud neshledává žádný důvod omezovat
uplatnitelnost čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jen na nejvyšší patra správy
veřejných záležitostí. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v daném případě je založena
pravomoc soudů ve správním soudnictví a že osobě zastávající funkci myslivecké stráže,
do níž byla ustanovena, svědčí veřejné subjektivní právo na nerušený výkon této funkce
za zákonem předpokládaných podmínek a do doby, než jí funkce podle zákona zanikne,
o což se nyní vede tento spor. Ostatně i krajský soud přinejmenším implicitně tuto pravomoc
dovodil, jelikož případ věcně projednal.
[13] Stěžejní otázkou v nyní projednávané věci je výklad ustanovení §13 odst. 2 věty druhé
zákona o myslivosti, které zní: „Orgán státní správy myslivosti může ustanovení myslivecké stráže zrušit
též na návrh uživatele honitby anebo z vlastního podnětu, pokud myslivecká stráž porušila při výkonu svých
povinností tento zákon.“ Stěžovatel učinil spornou otázku, zda se podmínka porušení povinností
plynoucích ze zákona o myslivosti (část věty za čárkou) vztahuje pouze na zrušení ustanovení
mysliveckou stráží orgánem státní správy myslivosti z vlastního podnětu, nebo i na případy,
kdy je zrušení navrhnuto uživatelem honitby.
[14] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v případě zrušení ustanovení
mysliveckou stráží na návrh uživatele honitby není namístě zkoumat porušení povinností
mysliveckou stráží. Svůj závěr opřel v zásadě o dva argumenty. Prvním byl jazykový výklad
předmětného ustanovení. Krajský soud uvedl, že pokud absentuje před spojkou „anebo“ čárka,
jedná se o výčet možností, z čehož plyne, že uživatel honitby může podat návrh na zrušení
ustanovení mysliveckou stráží zcela bez důvodu. Druhým argumentem krajského soudu
byl poukaz na §12 odst. 1 zákona o myslivosti, podle kterého uživatel honitby navrhuje
ustanovení myslivecké stráže. Krajský soud dovodil, že pokud „zákon dává uživateli honitby možnost
navrhnout ustanovení určité osoby mysliveckou stráží, pak musí mít i uživatel honitby možnost, aby k jeho návrhu
došlo ke zrušení ustanovení této osoby mysliveckou stráží, aniž je jím uveden důvod.“ Na tom podle krajského
soudu nic nemění ani skutečnost, že je myslivecká stráž úřední osobou podle trestního zákoníku,
ani argumentace stěžovatele, že myslivecká stráž nemá být pouhým slouhou uživatele honitby,
jelikož §13 odst. 2 zákona o myslivosti uživateli honitby jednoznačně umožňuje zrušení
ustanovení myslivecké stráže na jeho návrh bez udání důvodu.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k opačným závěrům
než krajský soud. Co se týče větné skladby předmětného zákonného ustanovení, jedná
se o podřadné souvětí s podmínkovou vedlejší větou. Nejvyšší správní soud má za to, že absence
čárky před spojkou „anebo“ obecně značí slučovací význam této spojky (srov. KARLÍK, Petr,
NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka (eds.) Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakl. Lidové
noviny, 2012, s. 351 a 518). Je-li vztah mezi oběma možnostmi zrušení ustanovení myslivecké
stráže slučovací a část věty týkající se zrušení ustanovení myslivecké stráže z vlastního podnětu
orgánu státní správy myslivosti není vyloučena prostřednictvím čárky před spojkou „anebo“, měla
by podmínková vedlejší věta (tj. podmínka porušení zákona) platit pro oba způsoby zrušení
ustanovení myslivecké stráže. Jak ovšem poznamenal Ústavní soud, jazykový výklad představuje
„pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího
smyslu a účelu.“ (nález ze dne 17. prosince 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399,
č. 30/1998 Sb.). Je proto na místě blíže se ptát po smyslu a účelu interpretovaného ustanovení.
[16] Podle §2 písm. a) zákona o myslivosti se myslivostí rozumí soubor činností prováděných
v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolková činnost směřující
k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního
dědictví. Právem myslivosti se podle §2 písm. h) zákona o myslivosti rozumí souhrn práv
a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou
uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře
honebních pozemků. Ústavní soud se zabýval celkovou koncepcí právní úpravy myslivosti
v nálezu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (N 226/43 SbNU 541, č. 49/2007 Sb.),
v němž posuzoval ústavní konformitu řady ustanovení zákona o myslivosti. Ústavní soud
v nálezu konstatoval, že regulace zvěře, jež je předmětem práva myslivosti, představuje zájem
chráněný čl. 7 Ústavy (bod 64) a že „z uvedených definic plyne, že podstata myslivosti v české právní úpravě
směřuje v prvé řadě k naplnění zmíněného ústavního cíle, tedy k ochraně zvěře s tím, že k tomuto cíli základnímu
přibývá ještě další cíl v podobě ochrany myslivosti jako národního kulturního dědictví.“ (bod 66). Myslivost
proto není definována jako podnikání či výrobní činnost, nýbrž jako vztah k volně žijící zvěři,
jež tvoří součást ekosystému. Zákon o myslivosti tak upravuje myslivost jako cílevědomou
a regulovanou činnost směřující k ochraně a rozvoji přírody (bod 70).
[17] V citovaném nálezu Ústavní soud dodal, že v souvislosti s negativními jevy, které
se při výkonu myslivosti vyskytovaly v době komunistického režimu, byl uvedený smysl právní
úpravy myslivosti často zkreslován a veřejnost mohla nabýt dojmu, že v takových negativních
případech výkon práva myslivosti sklouzával na úroveň pouhé zábavy. S ohledem na to Ústavní
soud zdůraznil, že individuální prohřešky proti myslivosti a zneužití práv plynoucích z její
regulace neimplikují protiústavnost zákona o myslivosti, takové jednání je třeba důsledně
postihovat individuálně, a tím přispívat ke změně negativních pohledů na myslivost jako
na abstraktní kategorii (bod 83).
[18] S ohledem na takto nastíněný smysl práva myslivosti a jeho regulace je třeba vnímat
i institut myslivecké stráže. Úkolem myslivecké stráže je zajišťovat ochranu myslivosti a mimo
jiné odhalovat a zabraňovat pytláctví či neoprávněnému lovu (srov. oprávnění a povinnosti
myslivecké stráže podle §14 a §15 zákona o myslivosti). Myslivecká stráž tak představuje
specifický orgán veřejné správy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. května 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 50/2000, N 72/22 SbNU 125, č. 242/2001 Sb.), jehož úkolem je přispívat k dodržování
právních předpisů na úseku myslivosti (v mezích §14 zákona o myslivosti) a podporovat
naplnění samotného účelu právní regulace myslivosti. Myslivecká stráž tak svou reálnou činností
v honitbách bezprostředně reprezentuje veřejný zájem na řádném provádění práva myslivosti,
s čímž ostatně souvisí i skutečnost, že myslivecká stráž je úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1
písm. i) trestního zákoníku, jak opakovaně upozorňoval stěžovatel. Myslivecké stráži je v rámci
jejích oprávnění svěřena významná pravomoc bránit rušivé činnosti v případě ohrožení zájmů
chráněných zákonem o myslivosti (shodně ve vztahu ke stráži ochrany přírody viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 2013, č. j. 3 As 9/2012 - 33), a to i vůči uživateli
honitby, na jehož návrh byla do funkce ustanovena, mysliveckému hospodáři či členu honebního
společenstva.
[19] S ohledem na předestřená východiska lze uzavřít, že m yslivecká stráž je primárně
reprezentantem veřejného zájmu, nikoliv uživatele honitby. Dotčené ustanovení §13 odst. 2 věty
druhé zákona o myslivosti je proto třeba i s ohledem na účel institutu myslivecké stráže vykládat
v souladu s jeho zněním tak, že orgán státní správy myslivosti zkoumá podmínku porušení
povinností podle zákona o myslivosti i v případě, že návrh na zrušení ustanovení myslivecké
stráže podá uživatel honitby. Jinými slovy, podmínka porušení povinností uložených zákonem
o myslivosti mysliveckou stráží se vztahuje na oba způsoby iniciace zrušení ustanovení
myslivecké stráže – na návrh uživatele honitby i z vlastního podnětu orgánu státní správy
myslivosti. Tomu svědčí nejen gramatický, ale i teleologický výklad. Krajský soud, jakož
i žalovaný, se však otázkou porušení zákona žalobcem vůbec nezabýval, čímž zatížil svůj
rozsudek významnou vadou.
[20] Na výše uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že uživatel honitby podle §12
odst. 1 zákona o myslivosti navrhuje orgánu státní správy myslivosti ustanovení myslivecké
stráže. S ohledem na výše vysvětlenou funkci myslivecké stráže ze zákonné úpravy nutně
nevyplývá, že uživatel musí mít právo mysliveckou stráž libovolně odvolat, jak tvrdí krajský soud.
Ustanovení §12 odst. 1 zákona o myslivosti ukládá uživateli honitby povinnost navrhnout orgánu
státní správy myslivosti ustanovení jedné myslivecké stráže, což vyjadřuje spoluúčast uživatele
honitby na procesu výběru myslivecké stráže pro danou honitbu. Do funkce je myslivecká stráž
ovšem ustanovována až orgánem státní správy myslivosti (§12 odst. 2 zákona o myslivosti).
Uživatel honitby tedy mysliveckou stráž nejmenuje, pouze orgánu státní správy myslivosti
navrhuje vhodnou osobu. Pokud tuto povinnost nesplní, orgán státní správy myslivosti vybere
vhodnou osobu sám (§12 odst. 2 věta třetí zákona o myslivosti). Mezi uživatelem honitby tudíž
není, zvlášť s ohledem na výše předestřenou funkci myslivecké stráže, žádný přímý vztah
nadřízenosti a podřízenosti. Nelze tedy přisvědčit argumentaci krajského soudu, podle něhož
„musí mít uživatel honitby možnost, aby k jeho návrhu došlo ke zrušení ustanovení této osoby mysliveckou stráží,
aniž je jím uveden důvod.“ Takový závěr bezdůvodně a bez bližší argumentace přiznává uživateli
honitby téměř absolutní kontrolu nad tím, kdo bude mysliveckou stráží, ačkoliv myslivecká stráž
plní podstatné úkoly veřejného zájmu. Uživatel honitby pochopitelně má právo navrhnout
zrušení ustanovení myslivecké stráže, pro vyhovění jeho návrhu však musí svědčit zákonné
důvody.
[21] Jediným ustanovením, které by mohlo vyvolat zdání, že svědčí ve prospěch výkladu
zaujatého krajským soudem, je §13 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti, podle něhož ustanovení
mysliveckou stráží zaniká též „zánikem nájmu honitby u osoby, která byla ustanovena na návrh nájemce
této honitby“. Toto ustanovení řeší případ, kdy držitel honitby sám honitbu neužívá, protože
ji pronajal [§2 písm. n) zákona o myslivosti]. V takovém případě je to nájemce jako odvozený
uživatel honitby, kdo má povinnost navrhnout ustanovení určité osoby mysliveckou stráží. Je-li
tato osoba orgánem státní správy mysliveckou stráží jmenována a později nájem honitby zanikne,
dojde podle citovaného ustanovení i k zániku funkce myslivecké stráže. Pokud by však mělo
být toto ustanovení podporou pro výklad §13 odst. 2 in fine zaujatý krajským soudem, je zřejmé,
že by se ustanovení §13 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti stalo zcela zbytečným, neboť
by myslivecká stráž byla „odvolatelná“ kdykoli a bez udání důvodu na návrh aktuálního uživatele,
resp. držitele honitby a nemusela by se řešit specifická situace dopadů změny užívacích poměrů
v honitbě na ustanovenou mysliveckou stráž podle §13 odst. 1 písm. b). Jinak řečeno, právě
z důvodu, že ustanovení myslivecké stráže nemůže být obligatorně zrušeno na neodůvodněný
návrh uživatele honitby podle §13 odst. 2 in fine, obsahuje zákon specifický důvod zániku funkce
myslivecké stráže podle §13 odst. 1 písm. b). Toto ustanovení je tedy třeba vykládat úzce tak,
že jeho účelem je umožnit personální obměnu ve funkci myslivecké stráže toliko při zániku
dosavadního nájmu jakožto odvozeného užívacího vztahu a otevřít držiteli honitby, případně
novému nájemci možnost, resp. povinnost navrhnout ustanovení myslivecké stráže, jíž může být
stejná anebo jiná osoba. Toto ustanovení tedy také nelze interpretovat jako „důkaz“
vazalství myslivecké stráže vůči uživateli honitby.
[22] Tím Nejvyšší správní soud netvrdí, že osoba jednou ustanovená mysliveckou stráží
má nárok zůstat v této funkci napořád, ostatně samotný zákon o myslivosti v §12 odst. 2 stanoví
funkční období stráže na deset let (s možností opakovaného jmenování). Při zrušení ustanovení
myslivecké stráže je však nutné pohybovat se v hranicích zákonných důvodů stanovených
v §13 zákona o myslivosti. Dané ustanovení přitom umožňuje zrušení ustanovení mysliveckou
stráží v případě osob, jejichž setrvání ve funkci by odporovalo výše nastíněné funkci myslivecké
stráže, tedy především osob porušujících při výkonu svých povinností zákon o myslivosti či osob,
které funkci přestanou fakticky vykonávat.
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu je zatížen vadou
nesprávného právního posouzení, a proto nezbylo než kasační stížnost vyhodnotit jako
důvodnou a napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Jelikož již v řízení před krajským soudem
byly důvody pro zrušení rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
zrušil Nejvyšší správní soud též rozhodnutí žalovaného. Žalovanému také podle §78 odst. 4
s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odstavce 5 téhož ustanovení vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku Nejvyšším správním soudem.
IV. Náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud je tak posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí
rozhodnout též o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
aplikovaného na základě §120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel uhradil soudní
poplatek ve výši 3 000 Kč za podání žaloby a 5 000 Kč za podání kasační stížnosti [položky
18 a 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel byl v obou stupních zastoupen advokátem. Ze spisu přitom Nejvyšší správní soud
zjistil, že za zastoupení v řízení před krajským soudem přísluší zástupci stěžovatele odměna
za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě
smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v aktuálním znění], sepsání žaloby [písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci
samé podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], replika k vyjádření žalovaného. Replika
k vyjádření žalovaného byla velmi stručná, krom titulní strany a krátké rekapitulace vyjádření
žalovaného obsahovala k věci samé toliko dva odstavce. Za posledně jmenovaný úkon proto
Nejvyšší správní soud přiznal mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny podle §11 odst. 2
advokátního tarifu aplikovaného na základě §11 odst. 3 téhož předpisu. Za zastoupení v řízení
před Nejvyšším správním soudem přísluší odměna za jeden úkon právní služby, a to za sepsání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
[25] Celkem jde tedy o tři úkony právní služby podle advokátního tarifu v plné výši a jeden
úkon ve výši poloviční. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5 aplikovaného
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu 3 100 Kč, v poloviční výši 1 550 Kč. Podle §13
odst. 3 advokátního tarifu je třeba k odměně přičíst 300 Kč za jeden úkon právní služby
na úhradu hotových výdajů. Celková částka za úkony právní služba a náhradu hotových výdajů
činí 12 050 Kč. Protože je zástupce stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok
o částku 2 531 Kč odpovídající 21% dani, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
[26] Celková náhrada nákladů řízení pro stěžovatele tedy představuje částku 22 581 Kč.
K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[27] Pokud jde o osobu zúčastněnou na řízení, Nejvyšší správní soud, stejně ani krajský soud
jí v řízení neukládal žádné povinnosti, z jejichž plnění by jim mohly vzniknout náklady. Žalovaný
nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož neměl úspěch ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu