ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.54.2013:128
sp. zn. 6 As 54/2013 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce:
EMILIO PUCCI Int. BV, se sídlem Oude Utrechtseweg 22-24, Baarn 3743 KN, Nizozemské
království, zastoupený Mgr. Janou Traplovou, advokátkou, se sídlem Přístavní 24, 170 00 Praha 7,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem A. Čermáka 2a, 160 68 Praha 6,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: El Corte Inglés, S. A., se sídlem C/Hermosilla 112, E-
28009 Madrid, Španělsko, zastoupená JUDr. Petrou Korejzovou, advokátkou, se sídlem Korunní
104/objekt E, Praha 10, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. července 2009, zn. sp. O-208635, č. j. O-208635/12194/2008/ÚPV, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012,
č. j. 9 Ca 264/2009 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení sporu a dosavadní průběh řízení
[1] Spor je veden o přiznání právní ochrany na území České republiky mezinárodní
kombinované ochranné známce č. 868994 ve znění Emidio Tucci:
(dále jen „Emidio Tucci“), jejímž vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení El Corte Inglés, S. A.,
(dále též „společnost El Corte Inglés“), proti němuž vznesl 27. dubna 2006 námitky žalobce,
EMILIO PUCCI Int. BV (dále též „společnost EMILIO PUCCI“), a to pro tvrzenou
pravděpodobnost záměny mezinárodní kombinované ochranné známky Emidio Tucci
s kombinovanou ochrannou známkou Společenství č. 203570 ve znění Emilio Pucci, s dřívějším
právem přednosti:
(dále jen „Emilio Pucci“).
[2] Kombinované označení Emidio Tucci bylo zapsáno do rejstříku Mezinárodního úřadu
duševního vlastnictví dne 12. května 2005 s právem přednosti k témuž dni a zveřejněno
ve věstníku Světové organizace duševního vlastnictví dne 5. ledna 2006 pro výrobky a služby
zařazené do třídy 3 (bělicí přípravky a jiné prací prostředky; čistící, leštící, cídící a brusné
přípravky; mýdla; voňavkářské výrobky, éterické oleje, kosmetika, vlasové vody; zubní pasty)
a třídy 25 (oděvy, včetně vysoké obuvi, obuvi a pantoflů) podle Niceské dohody o mezinárodním
třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957.
[3] Namítaná kombinovaná ochranná známka Společenství Emilio Pucci byla přihlášena dne
1. dubna 1996 a do rejstříku u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky
a průmyslové vzory) (dále jen „OHIM“) zapsána 3. února 2005, s právem přednosti pro Českou
republiku ode dne 1. května 2004, pro výrobky a služby zařazené do třídy 18 (kůže, imitace kůže
a výrobky z těchto materiálů, které nejsou zahrnuty do jiných tříd; kůže ze zvířat, useň; kufry
a zavazadla; deštníky, slunečníky a vycházkové hole; biče, koňské postroje a sedlářské výrobky)
a třídy 24 (tkaniny a textilní výrobky, které nejsou uvedeny v jiných třídách; pokrývky ložní
a ubrusy) podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb.
[4] Žalovaný rozhodnutím svého předsedy ze dne 3. července 2009 zn. sp. O-208635, č. j. O-
208635/12194/2008/ÚPV zamítl rozklad žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. ledna 2008 o zamítnutí námitek žalobce proti přiznání právní ochrany
mezinárodní kombinované ochranné známce Emidio Tucci na území České republiky
s odůvodněním, že napadená mezinárodní kombinovaná ochranná známka Emidio Tucci sice je
podobná s namítanou kombinovanou ochrannou známkou Společenství Emilio Pucci s dřívějším
právem přednosti, avšak výrobky, na které se předmětné ochranné známky vztahují, nejsou
shodné ani podobné, a tudíž nejsou splněny všechny podmínky stanovené v §7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách). Podle žalovaného
žalobce předloženými doklady také neprokázal dobré jméno namítané ochranné známky
ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) a e) zákona o ochranných známkách ani v České republice,
ani na území členských států Evropských společenství.
[5] Žalobce neuspěl ani se správní žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) zamítl rozsudkem ze dne 20. prosince 2012 č. j. 9 Ca 264/2009-81-96. Městský soud
konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že jeho ochranná známka Emilio
Pucci „má v České republice, popř. na území Evropských společenství“ dobré jméno. Podle městského
soudu je přiznání ochrany na základě dobrého jména podmíněno užíváním ochranné známky
vlastníkem na daném území a v dostatečném rozsahu k označování jeho výrobků či služeb, jinak
je „zásadně vyloučeno, aby taková (neužívaná) ochranná známka získala u veřejnosti dobré jméno. Samotná
znalost ochranné známky spotřebitelskou veřejností automaticky neznamená, že ochranná známka u veřejnosti
zároveň požívá dobrého jména.“ Podle městského soudu k tomu nestačí ojedinělý prodej několika
výrobků. Dostatečný rozsah prodeje svých výrobků pod namítanou ochrannou známkou přitom
žalobce podle městského soudu neprokázal, proto nemohl dovodit, že „spotřebitelská veřejnost
na relevantním území zná výrobky žalobce označené namítanou ochrannou známkou, má na základě
jejich užívání povědomí o dobrých vlastnostech těchto výrobků, a v důsledku toho věnuje namítané ochranné známce
svou důvěru při rozhodování o koupi výrobků téhož druhu, tj. přisuzuje [jí] dobré jméno.“ Pouhé zmínky
o ochranné známce a osobě módního návrháře Emilia Pucciho (1914–1992) v časopisech,
internetových článcích a knihách podle městského soudu nestačí, zejména pokud ani neobsahují
registrovanou podobu této ochranné známky (podle městského soudu je žalobce povinen užívat
označení Emilio Pucci k odlišení svých výrobků od výrobků jiných soutěžitelů výlučně
v té podobě, v jaké byla tato ochranná známka zapsána) a zejména pokud se předložené doklady
v naprosté většině nevztahují k výrobkům tříd 18 a 24, pro které je namítaná ochranná známka
zapsána, ale k oděvům, tj. výrobkům ve třídě 25. Naopak, městský soud uvedl s odkazem
na rozsudek Tribunálu (ve své době Soud prvního stupně, dále jen „Tribunál“) T-8/03, El Corte
Inglés v. OHIM – Pucci (Emilio Pucci) ze 13. prosince 2004 (dále jen „rozsudek El Corte Inglés –
Emilio Pucci“), že žalobce v řízení před žalovaným neprokázal prodej ani jednoho výrobku,
který by byl označen namítanou ochrannou známkou Emilio Pucci, ani výši prodeje, podíl na trhu
či průzkum veřejného mínění, rozsah reklamních aktivit či investic na propagaci ochranné
známky. Pro uvedené městský soud považoval za nadbytečné zabývat se splněním dalších
podmínek podle §7 odst. 1 písm. b) a e) zákona o ochranných známkách.
[6] Městský soud i s odkazem na rozsudek El Corte Inglés – Emilio Pucci nepřisvědčil
ani námitkám, jimiž žalobce brojil proti závěru žalovaného o nepodobnosti výrobků,
pro které jsou porovnávané ochranné známky zapsány. Podle městského soudu žalovaný správně
uvedl, že porovnávané výrobky slouží k různým účelům, užívají se rozdílným způsobem
a také způsoby jejich výroby se liší, a to přestože žalobce namítal, že ve světě módy je obvyklé,
že módní návrháři kromě oblečení navrhují také bytové doplňky a že označení Emilio Pucci
je užíváno i na ručnících a ubrusech, které jsou v módních časopisech prezentovány
vedle oblečení a kosmetiky; tyto argumenty městský soud označil za irelevantní již z důvodu,
že namítaná ochranná známka není pro oděvy vůbec zapsána. Případná estetická,
a tudíž subjektivní komplementárnost mezi některými výrobky tříd 18 a 25 (zejména kabelky,
doplňky oblečení, obuv) k vyslovení závěru o podobnosti těchto výrobků nepostačuje; nejedná se
ani o nezbytné doplňky oblečení a obuvi.
[7] Městský soud výslovně projevil nesouhlas s opačnými závěry Tribunálu vyslovenými
v rozsudku ze dne 11. července 2007, El Corte Inglés v. OHIM – PiraNAM diseno original
Juan Bolanos, T-443/05 (dále jen „rozsudek PiraNAM“), podle nichž je podobnost porovnávaných
výrobků tříd 18 a 25 dovozována s poukazem na jejich společnou estetickou funkci. Městský
soud neakceptoval ani odkaz žalobce na odstavce 29 a 44 rozsudku El Corte Inglés – Emilio Pucci,
neboť v souzené věci jde o jiný případ, protože žalobce neprokázal dobré jméno či dokonce
proslulost namítané ochranné známky, která ani není pro oděvy zapsána. Zjištěný nedostatek
podobnosti dotčených výrobků podle městského soudu vylučuje nebezpečí záměny
porovnávaných ochranných známek na straně veřejnosti; proto se ani městský soud výslovně
nezabýval mírou podobnosti porovnávaných ochranných známek ve smyslu rozsudku Soudního
dvora (dále jen „SDEU“) z 29. září 1998, CANNON/CANON, C-39/97 (dále jen „rozsudek
Canon“), nebo rozsudku Tribunálu PiraNAM.
II.
Kasační stížnost a řízení o ní před Nejvyšším správním soudem
[8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Kasační důvody spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
konkretizoval tak, že:
a) Městský soud v podstatě jen opakuje argumenty žalovaného, příp. osoby zúčastněné na řízení,
a pokud odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje vlastní argumentaci soudu, pak jde
o úvahy zcela nesprávné a nepoužitelné.
b) Městský soud vyvodil nesprávné závěry z rozsudku El Corte Inglés – Emilio Pucci;
v tomto rozsudku je sice vyjádřeno obecné pravidlo, že výrobky v třídách 18, 24 a 25 nejsou
podobné, nicméně rozsudek sám připouští, že z něj může být učiněna výjimka,
např. z důvodu dobrého jména namítané ochranné známky, ale i v jiných případech,
„kdy seznamy výrobků mohou být podobné“. Proto měla být použita argumentace z odstavců 29
a 44 rozsudku El Corte Inglés – Emilio Pucci. Městský soud tak výslovně odmítl učinit,
což je nesprávné.
c) Městský soud nevzal v úvahu následný judikatorní vývoj potvrzující pohled na podobnost
výrobků ve třídě 18 a 25, jak stěžovatel demonstroval např. rozsudkem PiraNAM,
k němuž městský soud uvedl, že „s ním nesouhlasí“, což nelze považovat za dostatečné
odůvodnění.
d) Městský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 28/2006-97 ze dne
26. října 2006, aniž by uvedl, jaká argumentace z něj na tento případ dopadá, pročež je
uvedení tohoto rozsudku bez dalšího, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
9 As 37/2012, nedostatečně odůvodněné.
[9] Kasační důvody spočívající v nezákonnosti napadeného rozsudku pro nesprávné právní
posouzení konkretizoval stěžovatel
takto:
a) Městský soud dospěl k nesprávnému závěru stran dobrého jména namítané ochranné
známky.
i. Požadavek důsledného užívání ochranné známky pro prokázání dobrého jména je
nesprávný. Požadované povědomí či znalost nemusí být nutně podloženo rozsáhlým
užíváním. Ustanovení §1 zákona o ochranných známkách nestanoví, jakým způsobem
byla rozlišovací způsobilost získána, jeho podmínkou není užívání známky. V daném
případě jde nadto o ochrannou známku Společenství, pro její zachování tedy postačuje
užívání v jediném státě Evropské unie.
ii. Není správný argument, že „žádná ochranná známka nemůže získat a udržet si dobré
jméno u spotřebitelské veřejnosti pouze na základě ojedinělého prodeje“. Naopak, prodej
některých výrobků pod ochrannou známkou s dobrým jménem může být ojedinělý
pro vysokou cenu výrobků, přesto si takové ochranné známky udrží dobré jméno desítky
let (srov. automobily Rolls Royce nebo Ferrari, hodinky ROLEX).
iii. Není správný závěr, že stěžovatel neprokázal dobré jméno ochranné známky Emilio Pucci.
Pochvalné zmínky o ochranné známce v prestižních, mezinárodních a vysocenákladových
časopisech ELLE, HARPER´S BAZZAR či Marie Claire, jež jsou vydávány v tištěné
i internetové verzi, prokazují, že ochranná známka je známa podstatné části veřejnosti,
jež je výrobky dotčena.
iv. Je irelevantní názor městského soudu, že články v časopisech a knihách vyjadřují
pouze názor jejich autorů a nikoli spotřebitelů. Jedná se přitom o časopisy populární
s vysokým nákladem (např. ELLE) a impaktem na spotřebitele; reklama a propagace
v nich obsažená spoluvytváří dobré jméno ochranné známky bez ohledu na to,
že průměrný spotřebitel si většinou takto drahé výrobky nikdy nekoupí a nemá s nimi
osobní zkušenost.
v. Není správný závěr, že je nutné, aby si veřejnost spojovala namítanou ochrannou známku
se stěžovatelem. Naopak, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 A 128/2001 ze dne 14. srpna 2007 týkající se všeobecně známé známky,
jehož závěry lze aplikovat i na ochrannou známku s dobrým jménem, spotřebitel
ochrannou známku vnímá skrze spotřebovávaný výrobek či službu. Z jiného rozhodnutí
žalovaného plyne, že dobré jméno ochranné známky je primárně vlastností ochranné
známky, a nikoli jejího vlastníka; spotřebitelé určité ochranné známce přisuzují dobré
jméno, aniž by si byli vědomi, kdo je jejím vlastníkem.
vi. Městský soud pochybil, pokud absolutizoval povinnost užívat kombinovanou ochrannou
známku jen tak, jak je zapsána. Přitom jméno módního návrháře a ochranná známka jsou
velmi úzce propojeny; kombinovaná ochranná známka Emilio Pucci je tvořena podpisem
módního návrháře Emilia Pucciho. Známka a užití této známky je foneticky a významově
shodné a též užití této známky v přepisu do běžného písma prokazuje dobré jméno
ochranné známky Emilio Pucci.
b) Městský soud nesprávně posoudil podobnost výrobků namítané a napadené ochranné
známky.
i. Městský soud měl užít kompenzační princip vyplývající z rozsudku Canon,
neboť označení Emilio Pucci a Emidio Tucci jsou si výrazně podobná. Přitom výrobky
ve třídách 25 a 18 jsou nejen ze stejného materiálu, ale prodávají se též na stejném místě
(jak připouští i městský soud), jsou vyráběny týmž výrobcem a mají shodné distribuční
kanály (s odkazem na rozsudek PiraNAM), proto měl městský soud jednak provést
analýzu, zda jsou označení podobná, a poté zhodnotit, zda vysoká podobnost známek
nezapříčiní, že výrobky ze stejných materiálů a prodávající se na stejném místě nemohou
vést u spotřebitele k záměně. Ostatně i rozsudek El Corte Inglés – Emilio Pucci výslovně
připouští, že za určitých okolností mohou být výrobky ve třídě 18 a 25 považovány
za podobné. Rozsudek PiraNAM v tomto ohledu rozvádí a upřesňuje starší rozsudek
El Corte Inglés – Emilio Pucci, na němž městský soud výhradně stavěl své rozhodnutí.
ii. Městský soud zcela pominul, že mu stěžovatel předestřel jiná rozhodnutí žalovaného
O-183513 ve věci KLIMAX a rozhodnutí OHIM ve věci VALENTINO proti Maria
Valentina č. B 1522278, které potvrzují, že výrobky ve třídách 24 a 25, resp. 18 a 25 jsou
podobné. Také z dokladů, které byly předloženy jako důkaz dobrého jména, jednoznačně
vyplývá, že výrobky ve třídách 18 a 24 souvisí s výrobky ve třídě 25.
[10] Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost k vyjádření žalovanému a osobě zúčastněné
na řízení, společnosti El Corte Inglés.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. května 2013 konstatoval, že relevantní
pro posouzení věci je vnitrostátní právní úprava, nikoli jednotlivé argumenty účastníků řízení
opírající se o nahodile vybíraná rozhodnutí Tribunálu; v této souvislosti poukázal na to,
že stěžovatel v argumentaci pominul rozhodnutí Tribunálu č. T 357/09 ze dne 27. září 2012,
Emilio Pucci International v. OHIM – El Corte Inglés (Emidio Tucci), v němž se Tribunál vyjádřil
ke shodě výrobků. Žalovaný dále zdůraznil, že dobré jméno (dobrá pověst, renomé)
je u ochranné známky vyjádřením toho, že veřejnost známku v důsledku jejího užívání zná
a spojuje ji s dobrými vlastnostmi, které od výrobků nebo služeb takto označených očekává,
a věnuje jí svou důvěru, což zvyšuje hodnotu takové známky. Taková známka pak odlišuje
jejího vlastníka od jiných osob bez omezení na určitý druh zboží nebo služeb. Publikace,
které stěžovatel předložil, naznačovaly pouze známost výtvarníka, jeho práce a potažmo známost
namítaných ochranných známek, „nevyplývala však z nich konotace spotřebitelské veřejnosti na kvalitu
produkce označované danými ochrannými známkami, z níž by bylo možné na dobré jméno známky usoudit.“
K námitce absence úvah o podobnosti označení Emilio Pucci a Emidio Tucci v napadeném
rozsudku žalovaný poznamenal, že skutečnost, že jde o označení do velké míry podobná
z hledisek vizuálního, fonetického i významového, nebyla mezi účastníky sporná, a nebyla
ani proto předmětem soudního sporu.
[12] Společnost El Corte Inglés ve svém vyjádření ze dne 30. května 2013 uvedla,
že několik ukázek z časopisů, jež jsou pouhými zmínkami, příp. propagací a jež fakticky
ani nepoukazují na výrobky (oděvy) označené ochrannou známkou Emilio Pucci v její registrované
podobě, nelze považovat za důkaz dobrého jména tohoto označení na relevantním území. Nelze
z nich ani dovodit žádné spojení mezi návrhářem Emiliem Puccim a označením Emilio Pucci,
jehož dobré jméno má být prokázáno. Stěžovatel nepředložil jediný důkaz, jenž by prokázal,
že danou ochrannou známku si dotčená část veřejnosti spojuje právě s dobrými vlastnostmi;
porovnání s všeobecně známými ochrannými známkami jako CHANEL, Rolls-Royce či Ferrari
je irelevantní. Pokud jde o problém podobnosti seznamu výrobků a služeb, městský soud
podle společnosti El Corte Inglés správně uvedl, že rozhodujícím kritériem je různý účel, rozdílný
způsob užití i rozdílný způsob výroby u porovnávaných výrobků. Osoba zúčastněná na řízení
poukázala též na rozsudek Tribunálu El Corte Inglés – Emilio Pucci, jenž se přímo k projednávané
věci vztahuje, a nesouhlasí s tím, že by tento rozsudek rozváděl či upřesňoval pozdější rozsudek
Tribunálu PiraNAM, neboť jde o zcela odlišné věci. Zdůraznila konečně, že s ohledem
na neprokázání dobrého jména představuje otázka podobnosti či nepodobnosti seznamu výrobků
a služeb ve třídách 18 a 25 pouze otázku podružnou, jejíž řešení nemůže mít vliv na výsledek
soudního řízení.
[13] Obě vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, podle nichž měla být kasační
stížnost zamítnuta, zaslal Nejvyšší správní soud na vědomí stěžovateli, jenž na ně již dále
nijak nereagoval.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; přitom se zabýval tím, zda napadený rozsudek městského soudu netrpí
dalšími vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud logicky nejprve přistoupil k vypořádání námitek, jež se týkají
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(námitky uvedené výše v odstavci [8] odůvodnění tohoto rozsudku): nepřezkoumatelnost
rozsudku pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů by totiž bránila přezkumu rozsudku
z hlediska věcných námitek.
[16] K námitce uvedené v odstavci [8]a) je vhodné předeslat, že při soudním přezkumu
správních rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci správní soud samozřejmě provádí samostatnou úvahu
o správnosti a úplnosti skutkových zjištění správního orgánu a z nich vyvozených právních
závěrů, na straně druhé nelze ztrácet ze zřetele, že účelem soudního přezkumu je, jak už slovo
přezkum napovídá, hodnocení toho, co již bylo správním orgánem k věci vysloveno, ve světle
oponentury obsažené v žalobních bodech. Jakkoli se lze pravdě pro omezenost lidského poznání
jen přibližovat, nelze vyloučit, že se závěry přezkoumávaného správního rozhodnutí budou
přezkoumávajícímu správnímu soudu jevit natolik přiléhavé, že nenalezne dostatečné množství
jiných slov, jimiž by na straně jedné vyjádřil prakticky totéž a jimiž by na straně druhé přesvědčivě
a pro stěžovatele uspokojivě demonstroval, že uvažuje zcela samostatně. Jinak řečeno, smyslem
soudního přezkumu není nalezení alternativního a za každou cenu originálního způsobu vyjádření
týchž závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán. Námitka „opakování argumentace
žalovaného“ je tak sama o sobě neuchopitelná a nezpůsobilá založit přezkum ze strany kasačního
soudu, není-li navázána na konkrétní námitky vůči tvrzené „shodné“ argumentaci krajského
soudu a žalovaného.
[17] Pokud jde konkrétně o napadený rozsudek, konstatuje Nejvyšší správní soud, že neshledal
nic, co by jej mělo vést k závěru, že městský soud nedostál své přezkumné povinnosti
a rezignoval na vlastní odůvodnění. Naopak, všechny žalobní body stěžovatele srozumitelně
a věcně vypořádal. Ostatně stěžovatel sám příliš nerozlišuje námitky nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku a jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právních otázek,
o čemž svědčí např. námitky rekapitulované výše v odstavcích [8]b) a [8]c) (výtky „nesprávných
závěrů“, opomenutí následného judikatorního vývoje atp., jež očividně směřují do právních
závěrů městského soudu). Je zřejmé, že stěžovatel z napadeného rozsudku bez větších obtíží
seznal, jak městský soud odůvodnil svůj zamítavý výrok, když s jednotlivými argumenty
městského soudu v kasační stížnosti obsáhle polemizuje. Zcela mimoběžná je pak námitka
rekapitulovaná výše v odstavci [8]d) vůči použití rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 28/2006-97 ze dne 26. října 2006; městský soud tímto odkazem poctivě uvádí zdroj,
z něhož čerpá obecnou tezi k úvodnímu výkladu na téma dobrého jména ochranné známky,
které je ústředním tématem tohoto případu, což snad nehodlá popřít ani stěžovatel.
[18] Nejvyšší správní soud tedy může přistoupit k vypořádání věcných námitek. Sluší se
pro kontext předznamenat, že spor mezi oběma označeními, resp. jejich vlastníky je vleklý a letitý
a odehrává se na poli národních ochranných známek, mezinárodních ochranných známek
i, později, ochranných známek Společenství, v podobách slovních i kombinovaných.
Ve stručnosti lze konstatovat, že označení Emilio Pucci lze v historii stopovat až do poloviny
60. let (registrace ve Spojeném Království v roce 1966 pod č. 895942 pro třídu 3 – parfémy,
jako mezinárodní ochranná známka č. 317878 pro téměř všechny třídy), oproti tomu označení
Emidio Tucci je přibližně o deset let mladší.
[19] Podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách se „přihlašované označení ...
nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných ... a) vlastníkem
starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti
nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje
pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace
se starší ochrannou známkou.“ Podle §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách
se přihlašované označení ... nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku
podaných ... b) vlastníkem starší ochranné známky, která je shodná s přihlašovaným označením
nebo mu je podobná, pokud má být takové označení zapsáno pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné
těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, avšak jde o starší ochrannou známku, která má v České
republice dobré jméno, a užívání přihlašovaného označení by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti
nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu.“ Konečně podle §7 odst. 1 písm. e)
zákona o ochranných známkách se „přihlašované označení ... nezapíše do rejstříku na základě námitek
proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných ... e) vlastníkem starší ochranné známky Společenství,
která je shodná s přihlašovaným označením nebo je mu podobná, pokud má být takové označení zapsáno
pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, avšak jde
o starší ochrannou známku, která má na území Evropských společenství dobré jméno, a užívání přihlašovaného
označení bez řádného důvodu by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné
známky Společenství nebo jim bylo na újmu.“
[20] Zjednodušeně vyjádřeno, má-li namítaná ochranná známka Emilio Pucci na území České
republiky, resp. Evropské unie dobré jméno, postačí pro závěr o pravděpodobnosti záměny
na straně veřejnosti posoudit (toliko), jestli kolidující označení jsou podobná nebo shodná,
neboť v případě existence dobrého jména namítané ochranné známky výrobky shodné
či ani jen podobné být nemusí, resp. shodnost či podobnost výrobků není relevantní [§7 odst. 1
písm. b) a e) zákona o ochranných známkách]. Pokud namítaná ochranná známka dobré jméno
nemá, je nutno posoudit nejen, jestli jsou porovnávaná označení shodná nebo podobná,
ale též to, zda i výrobky, pro něž jsou zapsána, jsou shodné nebo podobné. A protože poměrně
vysoký stupeň podobnosti obou označení je zřejmý a nebyl rozporován, redukuje se problém
pouze na prokázání dobrého jména namítané ochranné známky Emilio Pucci na území České
republiky, resp. Evropské unie, případně též na otázku podobnosti či shodnosti dotčených
výrobků.
[21] Pokud jde o prokázání dobrého jména namítané ochranné známky Emilio Pucci, dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační námitky stěžovatele, rekapitulované výše sub [9]a),
nejsou důvodné.
[22] Nejvyšší správní soud předesílá, že účelem rozšířené ochrany ochranné známky s dobrým
jménem není bránit absolutně zápisu označení, které je shodné nebo podobné ochranné známce
s dobrým jménem bez dalšího, nýbrž jen v případě, že takové označení by nepoctivě těžilo
z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo by jim bylo na újmu.
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že důkazní břemeno k prokázání
dobrého jména namítané ochranné známky nese namítající, v tomto případě stěžovatel. Z povahy
dobrého jména i z hlediska účelu známkoprávní ochrany (§1 zákona o ochranných známkách)
plyne, že předpokladem získání dobrého jména je užívání ochranné známky jejím vlastníkem
k označování jeho výrobků a služeb; dobré jméno ochranné známky přitom nemusí být
prokázáno „důsledným“ užíváním (to ovšem ani městský soud netvrdil, hovořiv o „skutečném“
užívání), nýbrž řádným užíváním, anebo prostě jen užíváním ve smyslu §13 odst. 2 zákona
o ochranných známkách. Rozsah takového užívání se odvíjí od výrobků či služeb, pro které je
ochranná známka zapsána (resp. ve spojení s nimiž má mít dobré jméno). U zboží denní potřeby
to bude samozřejmě větší rozsah než u zboží luxusního. Za výjimečných okolností by bylo
možno uvažovat o tom, že dobré jméno ochranné známky by na relevantním trhu mohlo být
vybudováno takříkajíc uměle, např. masivní propagací ochranné známky v úvodní fázi uvedení
výrobků s touto ochrannou známkou na relevantní trh (srov. HORÁČEK, Roman, a kol. Zákon
o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv
z průmyslového vlastnictví. 2. vydání. C. H. Beck: Praha 2008, s. 99), nic takového však v daném
případě stěžovatel netvrdil, ani to nevyplývá z jím navržených důkazů.
[23] Stěžovateli tedy nezbylo než prokázat užívání ochranné známky ve spojení
s jeho výrobky, což se mu však nepodařilo. Nejvyšší správní soud se shoduje s městským
soudem, že sporadické internetové články (hovořící o tom, že při propagaci šampaňského
La Grande Dame ročníku 1996 se společnost Veuve Cliquot spojila s renomovaným módním
návrhářstvím Emilio Pucci, že návrhář Emilio Pucci okouzlil svět, že se na kolekci
Rossignol 2006 podíleli návrháři světových jmen, mezi jinými též jména Emilio Pucci,
že na veletrh MAPIC 2001 ve francouzském Cannes vstoupily značky, jež jsou synonymem
luxusu, mezi jinými též Emilio Pucci, nebo že jistá studentka R. K. jezdí ráda do Florencie
mimo jiné za studiem módy, neboť zde ve své době pořádal módní přehlídky Emilio Pucci)
v tomto směru – ve vztahu k užívání namítané ochranné známky pro předmětné výrobky –
neprokazují vskutku vůbec nic. Toliko časopis Style ze září 2003 ukazuje model barevných kalhot
„zn. PUCCI“ mezi jinými kolekcemi, aniž by však bylo zřejmé, zda a kde a v jakém rozsahu
se takové výrobky prodávaly; žádné důkazy v tomto směru předloženy nebyly. Totéž lze říci
o zmínkách v časopisech ELLE, HARPER´S BAZAAR či Marie Claire, jež stěžovatel předložil
v námitkovém řízení (sub [9]a)iii a [9]a)iv odůvodnění tohoto rozsudku). Tyto zmínky samy
o sobě, ani v celkovém posouzení, na prokázání dobrého jména namítané ochranné známky
nestačí, jak vyčerpávajícím způsobem odůvodnil městský soud, a to i kdyby byla
v těchto dokumentech namítaná ochranná známka vyvedena věrně v podobě, v jaké je
kombinovaná ochranná známka Emilio Pucci zaregistrována – není proto třeba se dále zabývat
námitkou sub [9]a)vi odůvodnění tohoto rozsudku. Ostatně, prokázání dobrého jména ochranné
známky je záležitostí především skutkovou. Je to na prvním místě krajský, resp. městský soud,
který je povolán přezkoumat napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek
skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany Nejvyššího správního soudu
jako kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se zpravidla na vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – žádné vady v tomto smyslu Nejvyšší správní soud
neshledal.
[24] Tvrdí-li stěžovatel, že postačí ojedinělý prodej na území třebas jen jednoho ze států
Evropské unie (sub [9]a)i odůvodnění tohoto rozsudku), lze opáčit, že z předložených důkazů
neplyne ani to. Srovnávání s ochrannými známkami pro automobily Rolls Royce nebo Ferrari
či hodinkami ROLEX (sub [9]a)ii odůvodnění tohoto rozsudku) lze označit za nepřípadné.
Ne snad proto, že jde, jak tvrdí osoba zúčastněná na řízení, o všeobecně známé známky
(i všeobecně známá známka je známkou s dobrou pověstí pro určité výrobky a služby, rozdíl je
pouze v tom, že všeobecnou známost získala navzdory tomu, že nebyla formálně registrovanou),
nýbrž jednoduše z toho důvodu, že o tyto ochranné známky se v daném řízení nejednalo
a jejich dobré jméno, příp. všeobecná známost dokazována nebyla, resp. z jejich dobrého jména,
resp. všeobecné známosti nelze činit vůbec žádné závěry ve vztahu k tvrzenému dobrému jménu
ochranné známky Emilio Pucci, jež musí být prokázáno samostatně. Nepodařilo-li se stěžovateli
prokázat řádné užívání ochranné známky ve spojení s výrobky, pro které je zapsána, a v rozsahu
a kvalitě potřebné pro získání vlastnosti dobrého jména, je zbytečné spekulovat na téma,
s kým si spotřebitelé ochrannou známku spojují, resp. zda si ji musí spojovat
jen s jejím vlastníkem (tolik odpověď na námitku sub [9]a)v odůvodnění tohoto rozsudku).
[25] Protože stěžovatel dobré jméno namítané ochranné známky neprokázal, bylo nutno se
v dalších úvahách za účelem posouzení pravděpodobnosti záměny porovnávaných označení
zabývat otázkou shodnosti nebo podobnosti výrobků, pro které jsou obě označení zapsána.
[26] Jeví se vhodné připomenout, že namítaná ochranná známka Emilio Pucci je zapsána
pro výrobky a služby třídy 18 a 24 podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků
a služeb, zatímco osoba zúčastněná na řízení usilovala o přiznání právní ochrany na území České
republiky mezinárodní kombinované ochranné známce Emidio Tucci pro výrobky a služby třídy 3
a 25 Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb. Toto mezinárodní třídění slouží
primárně pro správní a poplatkové účely při zápisu ochranných známek (srov. §19 odst. 4
zákona o ochranných známkách). Posouzení shody či podobnosti výrobků se začleněním
do formálních škatulek podle jednotlivých tříd nevyčerpává; při posouzení podobnosti výrobků je
třeba přihlédnout ke všem relevantním faktorům, které charakterizují vztah mezi těmito výrobky,
přičemž tyto faktory zahrnují zejména jejich povahu, účel, způsob užití, jakož i jejich konkurenční
nebo komplementární charakter. Mohou být zohledněny rovněž jiné faktory, jako jsou například
distribuční cesty výrobků. Výrobky proto nemohou být považovány za odlišné jen proto, že patří
do jiných tříd [srov. rozsudek Tribunálu PiraNAM, body 37 a 38, odkazující na ustálené
judikatorní závěry z rozsudků Canon nebo T-164/03 ze dne 21. dubna 2005, Ampafrance
v. OHIM – Johnson & Johnson (monBeBé)]. Na straně druhé to však neznamená, že zápis
ochranných známek ve vztahu k výrobkům dle jednotlivých tříd je při posouzení podobnosti
výrobků zcela irelevantní a že je možné ho úplně pominout. Zatřídění má i pro posouzení
podobností výrobků význam praktický, umožňující zorientovat se v nepřeberné a proměnlivé
množině výrobků a služeb, označovaných tu více, jinde méně obecnými pojmy. Pověstnou
„zlatou střední cestou“ je takový výklad, jenž u výrobků zapsaných do různých tříd
primárně předpokládá jejich nepodobnost, tento předpoklad je ovšem jednoduše vyvratitelný,
pokud by byly shledány důvody pro závěr o podobnosti výrobků napříč jednotlivými třídami.
Nutno v této souvislosti vzít v úvahu i skutečnost, že mezinárodní zatřídění podle Niceské
dohody je statické, resp. odpovídající stavu poznání a výsledku odborného konsensu v době
jejího vzniku, resp. aktuální verze mezinárodního zatřídění, zatímco výše vymezené kategorie,
o něž se úvahy o podobnost výrobků či služeb opírají, mohou být v čase a na různých trzích
podle obchodních a spotřebitelských strategií a modelů proměnlivé, což platí zjevně
např. o kategoriích užívání, konkurence či komplementarita a distribuční cesty.
[27] Předmětem kasačních námitek je tvrzená podobnost výrobků ve třídách 25 (stručně
řečeno oděvy a obuv), v nichž má být přiznána ochrana označení Emidio Tucci, a ve třídách 18
(stručně řečeno kůže a imitace kůže a výrobky z těchto materiálů vyrobené) a 24 (tkaniny
a textilní výrobky, které nejsou uvedeny v jiných třídách; pokrývky ložní a ubrusy), které jsou
zapsány pro ochrannou známku Emilio Pucci. Výrobků ve třídě 3 (čistící, bělící prostředky,
kosmetika, pasty), pro něž má být přiznána ochrana kombinovanému označení Emidio Tucci,
se kasační námitky nijak netýkají.
[28] Pokud jde o výrobky ve třídách 24 a 25, stěžovatel jejich podobností argumentuje
jen zcela okrajově, podpůrně poukazem na rozhodnutí žalovaného ve věci KLIMAX O-183513,
které podobnost těmto výrobkům přiznává – viz část námitky rekapitulované v odstavci [9]b)ii
odůvodnění tohoto rozsudku. Městský soud se skutečně ve svém rozsudku k citovanému
rozhodnutí žalovaného výslovně nevyjádřil, nejde však o vadu řízení a napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud předesílá, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu v jiné věci
samozřejmě nemůže být pro městský ani kasační soud formálně závazné, a nejde
ani o rozhodnutí, jež by byla v nynější věci posuzována a přezkoumávána. Argumentaci
stěžovatele opřenou o takové rozhodnutí však nelze jen z tohoto formálního důvodu odmítnout
a je třeba se s ní vypořádat věcně (srov. bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 As 43/2013-68 ze dne 27. května 2014). Takové věcné vypořádání tohoto žalobního
tvrzení napadený rozsudek na str. 29 obsahuje. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským
soudem na půdorysu nyní řešeného případu konstatuje, že ač mohou být výrobky ve třídách 24
a 25 vyrobeny ze stejného materiálu, jde o výrobky svou povahou, určením, distribučními kanály
i okruhem spotřebitelů in abstracto nepodobné (důkazy prokazující alespoň mírnou podobnost
konkrétních výrobků v inkriminovaných třídách stěžovatel nepředestřel); k obdobnému závěru
dospěl Tribunál v rozsudku El Corte Inglés – Emilio Pucci (bod 44). Ze stejného důvodu také nejsou
textilní výrobky uvedeny v jedné catch-all (všezahrnující) třídě, nýbrž ve třídách odlišných,
což podtrhuje i vylučovací definice třídy 24, zahrnující pouze ty textilní výrobky, které nejsou
uvedeny v jiných třídách, tedy především ty, které jsou uvedeny ve třídě 25 (oděvy a obuv).
Pro ně ovšem namítaná ochranná známka Emilio Pucci zapsána není, lhostejno z jakých důvodů.
Ostatně, tvrdí-li stěžovatel, ve snaze prokázat dobré jméno namítané ochranné známky Emilio
Pucci, že je tato ochranná známka spojována s výrobky dražšími, luxusní povahy, dostupnými
užšímu okruhu spotřebitelů, lze předpokládat, že v případě takových atraktivních výrobků je míra
pozornosti spotřebitele vyšší než při běžném nákupu, což platí i pro rozlišování jednotlivých
výrobků, s nimiž je ochranná známka užívána.
[29] Spornější se může jevit závěr městského soudu stran nepodobnosti výrobků ve třídách
18 a 25, k čemuž směřují kasační námitky stěžovatele rekapitulované výše v odstavcích [8]b),
[8]c), [9]b)i a [9]b)ii odůvodnění tohoto rozsudku. Nutno připustit, že z určitých rozhodnutí
Tribunálu, zejména z rozsudku PiraNAM, případně z rozhodnutí OHIMu, lze čerpat podporu
pro argumentaci stěžovatele. Pokud by městský soud ustrnul na svém tvrzení, že s takovými
rozsudky a rozhodnutími prostě nesouhlasí nebo že pro něj nejsou formálně závazné, bylo
by možné takové odůvodnění pro jeho plochost označit za nedostatečné, resp. nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů rozhodnutí (znovu zde lze odkázat na odstavec 22 rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 As 43/2013-68 ze dne 27. května 2014). Taková situace v nyní
posuzovaném případě nenastala. Městský soud sice explicitně vyslovil svůj nesouhlas
s uvedenými rozhodnutími, nešlo však o neodůvodněný výkřik, opřený pouze o formální
nezávaznost takových rozhodnutí pro žalovaného a české správní soudy. Ke svému nesouhlasu
dospěl městský soud poté, kdy na žalobní bod, opřený o zmíněná formálně nezávazná
rozhodnutí, reagoval věcně a zevrubně vysvětlil, proč závěry z nich plynoucí nesdílí.
[30] Tak především, z rozsudku Tribunálu El Corte Inglés – Emilio Pucci, který řeší skutkově
i právně obdobnou věc, a jehož závěry jsou proto i pro posouzení této věci nadány značnou silou
přesvědčivosti, vyplývá, že výrobky ve třídách 18 a 25 nejsou obvykle dostatečně podobné,
aby bylo vyvoláno nebezpečí záměny (bod 45). Tribunál v tomto rozsudku výslovně odmítl názor
OHIMu, který připouštěl určitou nízkou míru podobnosti mezi výrobky třídy 18 druhé skupiny
(tašky, kabelky a obdobné doplňky) a oděvy a obuví ve třídě 25, opíranou o estetickou
komplementárnost těchto výrobků vyplývající ze zvyků nebo preferencí spotřebitelů. Tribunál
konstatoval, že tato estetická komplementárnost je subjektivní a nedosahuje úrovně skutečné
estetické potřeby v tom smyslu, „že by spotřebitelé považovali za neobvyklé nebo šokující nosit tašku,
která neladí s jejich oděvy nebo jejich obuví“ (bod 48); názor OHIMu krom toho označil za do určité
míry spekulativní a hypotetický (bod 51). S obdobnou argumentací posoudil podobnost výrobků
v dotčených třídách i městský soud a jeho názor se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako logický
a podložený. Tribunál sice o několik let později v rozsudku PiraNAM shledal, že mezi výrobky
třídy 18 a 25 může existovat určitý stupeň podobnosti, tento závěr však nelze označit za nový,
ani překonávající názor plynoucí z rozsudku El Corte Inglés – Emilio Pucci. I v něm Tribunál
teoretickou možnost podobnosti výrobků napříč třídami připouštěl, např. pro třídy 24 a 25,
pokud by „výrobce tkanin [těžil] z proslulosti své vlastní ochranné známky a [rozhodl] se rozšířit svou činnost
na výrobu oděvů, [a používal by stejnou ochrannou známku] k označení konečných výrobků (oděvy)
a polotovarů (tkaniny pro oděvy)“ (bod 44), avšak pokud jde konkrétně o označení Emilio Pucci
a Emidio Tucci a výrobky, pro něž jsou zapsány, důvody pro takovou výjimku neshledal; obdobně
lze uvažovat též o výrobcích ve třídách 18 a 25, jak plyne z následujícího bodu 45 citovaného
rozsudku.
[31] Nelze ve shodě se stěžovatelem vyloučit, že rozsudek PiraNAM odráží nový trend
rozšiřování sortimentu jednotlivých výrobců specializujících se na módu. Jak bylo uvedeno výše,
kategorie, o něž se úvahy o podobnost výrobků či služeb opírají, mohou být v čase a na různých
trzích podle obchodních a spotřebitelských strategií a modelů proměnlivé. Stále však platí,
že se možná komplementárnost výrobků v dotčených třídách, a tudíž jejich uvažovaná
podobnost, opírá do značné míry o značně subjektivní estetickou potřebu. Objektivizace
komplementárnosti výrobků se tak může – alespoň prozatím – stále lišit případ od případu.
Stěžovatel přitom nepředložil dostatečně přesvědčivá tvrzení, podložená důkazními návrhy,
jež by umožňovala učinit závěr o obecné, byť jen minimální, podobnosti výrobků v obou
dotčených třídách, nebo alespoň v tomto konkrétním případě. Kompenzační princip z rozsudku
Canon se tak uplatnit nemohl. Za této situace nelze označit závěr městského soudu
o nepodobnosti výrobků ve třídách 18 a 25 v daném konkrétním případě, a tudíž závěr
o nepravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti, za nesprávný a nezákonný ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[32] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
pro nedůvodnost podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[33] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na změny ve složení 6. senátu
rozvrh práce Nejvyššího správního soudu pro rok 2014 stanovil v bodě 16 pravidel rozdělování
věcí, že neskončené věci 6. senátu, v nichž jsou soudci zpravodaji Eva Šonková nebo Tomáš
Langášek, projedná a rozhodne senát složený z těchto soudců a předsedy senátu, jímž bude Petr
Průcha nebo Karel Šimka určený v konkrétní věci podle pravidla č. 8, tj. v sudé věci, jíž je i nyní
rozhodovaná věc, pod předsednictvím Karla Šimky. Toto zvláštní pravidlo nebylo změněno
ani poté, co novelou rozvrhu práce pro rok 2014 ze dne 12. června 2014 přestal být Karel Šimka
druhým předsedou a členem šestého senátu a namísto něho do šestého senátu s účinností
od 1. července 2014 nastoupila Jana Brothánková.
IV. Náklady řízení
[34] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Procesně úspěšnému žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu v tomto řízení žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5
s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě zúčastněné žádná povinnost uložena
nebyla, proto ani ona nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu