ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.102.2013:33
sp. zn. 7 Afs 102/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: S. J., zastoupený
Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2013,
č. j. 57 Af 22/2011 - 129,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 57 Af 22/2011 - 129, zamítl Krajský soud v Plzni
žalobu proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni (dále jen „finanční ředitelství“)
ze dne 14. 3. 2011, č. j. 2002/11-1300-401637, č. j. 2003/11-1300-401637, č. j. 2004/11-1300-
401637, č. j. 2005/11-1300-401637, č. j. 2006/11-1300-401637, č. j. 2007/11-1300-401637,
č. j. 2008/11-1300-401637, č. j. 2009/11-1300-401637, č. j. 2010/11-1300-401637, č. j. 2011/11-
1300-401637, č. j. 2012/11-1300-401637 a č. j. 2013/11-1300-401637, kterými byla zamítnuta
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrzeny dodatečné platební výměry
Finančního úřadu v Karlových Varech (dále jen „správce daně“) ze dne 27. 7. 2010,
č. j. 120381/10/128912400454, č. j. 120474/10/128912400454, č. j. 120768/10/128912400454,
č. j. 120799/10/128912400454, č. j. 120843/10/128912400454, č. j. 120849/10/128912400454,
č. j. 120856/10/128912400454, č. j. 120874/10/128912400454, č. j. 120888/10/128912400454,
č. j. 120906/10/128912400454, č. j. 120914/10/128912400454 a č. j. 120916/10/128912400454
o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2007
a sdělena povinnost uhradit penále.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se nejprve zabýval posouzením včasnosti
žalobního bodu, že stěžovatel nebyl v průběhu řízení správcem daně seznámen s konstrukcí
pomůcky a nebyla mu dána možnost se k ní vyjádřit. Tento žalobní bod uplatnil stěžovatel
až při ústním jednání, a proto ho posoudil s odkazem na ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, jako opožděný. Dále se krajský soud vyjádřil k formulaci žalobního
bodu VIII. písm. (A), v němž stěžovatel citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2007, č. j. 2 Afs 29/2006 - 108, a vedle dalších pasáží tučně zvýraznil slova „[daňový
subjekt zásadně má právo být] o obsahu pomůcek informován a má právo se k nim vyjadřovat“ tak, že takové
vymezení žalobního bodu není v souladu s požadavky ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V daném
případě se nejedná o přepjatý formalismus, protože z uvedené citace a absence dalšího rozvedení
žalobního bodu, lze dovodit, že stěžovatel uplatnil žalobní námitku až po uplynutí zákonem
stanovené lhůty, tj. v době, kdy již nebylo možné žalobu o nové žalobní body rozšířit. Z tohoto
důvodu se krajský soud uvedenou žalobní námitkou nezabýval. K obsahu zprávy o daňové
kontrole uvedl, že shrnuje veškeré důvody, které správce daně vedly k závěru, že stěžovatel
neunesl důkazní břemeno, když neprokázal všechny skutečnosti, které byl povinen uvádět
v daňovém přiznání a k jejichž průkazu byl vyzván. Závěry správce daně, proč nepokládal důkazy
předložené v průběhu daňového řízení za dostatečné, se podle krajského soudu opírají o zcela
konkrétní skutková zjištění, která učinil ve vztahu k jednotlivým zdaňovacím obdobím a která
jsou ve zprávě o daňové kontrole ve vztahu ke každému dílčímu zdaňovacímu období podrobně
popsána. K nesouhlasu stěžovatele se stanovením daňové povinnosti kontumačně podle
pomůcek krajský soud uvedl, že za situace, kdy v rozporu s ust. §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
neprokázal všechny skutečnosti, které byl povinen uvádět v daňovém přiznání a k jejichž průkazu
byl v průběhu daňového řízení vyzván, a nevedl řádně daňovou evidenci, jak mu ukládají další
právní předpisy, aplikoval správce daně oprávněně ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků. Krajský soud se posoudil jako správný postup správce daně, protože na základě
stěžovatelem předložené daňové evidence nebylo možné určit množství zboží, které bylo
prodáno, a především nebyla zjistitelná cena, za kterou bylo zboží prodáno. Za této situace
nebylo možno stanovit daň dokazováním. Krajský soud neshledal důvodnou ani poslední žalobní
námitku, že byla-li daňová povinnost stanovena na základě podkladů, které si správce daně opatřil
v průběhu dokazování od stěžovatele, nemohly být splněny podmínky pro kontumační stanovení
daňové povinnosti. Na základě srovnání dosavadní judikatury Nejvyššího právního
soudu (rozsudky ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 190/2004 - 56 a ze dne 24. 8. 2007,
č. j. 8 Afs 8/2006 - 157) krajský soud dovodil, že jako pomůcky lze použít i poznatky správce
daně získané v průběhu dokazování.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel v prvé řadě namítal
nezákonnost postupu správce daně, která podle jeho názoru spočívala v nesprávné aplikaci
ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Tuto nezákonnost spatřuje v tom, že daňová
povinnost mu neměla být stanovena za použití pomůcek, protože v úředním záznamu správce
daně ze dne 20. 7. 2010 se žádné pomůcky neuvádí a jsou v něm uvedeny pouze důkazy opatřené
správcem daně od stěžovatele během daňové kontroly. Stěžovatel také poukázal na rozdílný
přístup k možnosti využití pomůcek správcem daně v judikatuře Nejvyššího správního
soudu,(konkrétně v rozsudcích ze dne 28. 5. 2007, č. j. 8 Afs 106/2005 - 77, ze dne 12. 5. 2005,
č. j. 2 Afs 190/2004 - 56, a ze dne 24. 8. 2007, č. j. 8 Afs 8/2006 - 157, a dovodil, že zvolil-li
krajský soud ze dvou možných výkladů ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků výklad
pro stěžovatele méně výhodný, jednalo se o zcela zásadní pochybení, neboť dovoluje-li určitá
norma dvojí výklad, má se použít takový, který je pro povinný subjekt příznivější. V dalším
stížním bodu stěžovatel namítal, že daňová povinnost mu byla stanovena nezákonným postupem,
přičemž na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2013, č. j. 8 Afs 8/2006 - 157, v němž je konstatováno, že „Při zkoumání zákonných
podmínek pro stanovení daně podle pomůcek ve smyslu §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, musí odvolací orgán a následně k žalobní námitce rovněž správní soud brát v úvahu i to, jaké
pomůcky ke stanovení daně byly správcem daně skutečně použity. Pokud správce daně použije jako pomůcky
přímo své poznatky týkající se zdaňování dotčeného daňového subjektu za předmětné zdaňovací období, je třeba,
aby prokázal nesplnění právě těch povinností daňového subjektu při dokazování jím uváděných skutečností
(§31 odst. 5 téhož zákona), které mají přímou souvislost s použitými pomůckami.“ Nezákonnost spočívala
v tom, že správce daně neprokázal nesplnění právě těch povinností stěžovatelem, které měly
přímou souvislost s použitými pomůckami. Zpráva o daňové kontrole neobsahovala všechny
skutečnosti rozhodné pro odůvodnění rozhodnutí správce daně stanovit daň za použití pomůcek
a správce daně nepostupoval takovým způsobem, aby byla zvláště šetřena stěžovatelova procesní
práva. Ohledně těchto stěžovatel odkázal na bod VI. žaloby. V závěru kasační stížnosti
pak vytýkal krajskému soudu, že se odmítl zabývat uplatněným žalobním bodem, že v daňovém
řízení byla porušena stěžovatelova procesní práva, neboť se nemohl vyjádřit k pomůckám,
které správce daně pro vyměření základu daně použil. Postup krajského soudu označil stěžovatel
za přepjatě formalistický, neboť předmětný žalobní bod vyplývá z bodu VIII. písm. (A) žaloby.
V tomto bodu stěžovatel uvedl pravidla, kterými se správce daně měl při stanovení daňové
povinnosti za použití pomůcek řídit, přičemž tato tučně zvýraznil. Předmětný žalobní bod VIII.
písm. (A) nelze interpretovat samostatně, ale ve vzájemné souvislosti s dalšími body žaloby
(konkrétně body VI. a IX.). Na podporu svých závěrů stěžovatel odkázal na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 63. Z uvedených
důvodů navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v případě
ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků se nejedná o normu, která by připouštěla dvojí
výklad, neboť z rozsudků Nejvyššího správního soudu takový závěr rozhodně nevyplývá.
Za zásadní otázku označilo to, zda je možné hodnotit vlastní poznatky využité správcem daně
jako pomůcky, nikoliv jako důkazy. V tomto směru poukázalo na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2007, č. j. 8 Afs 8/2006 - 157. S danou námitkou se již dostatečně
vypořádalo finanční ředitelství v napadených rozhodnutích. K námitce nesprávné aplikace
ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků odvolací finanční ředitelství uvedlo,
že se neztotožňuje s obecnými závěry stěžovatele a odkázalo na odůvodnění napadených
rozhodnutí, jakož i na závěry vyslovené krajským soudem. Dále zdůraznilo, že zpráva o daňové
kontrole obsahuje skutková zjištění odůvodňující nutnost stanovení daňové povinnosti za použití
pomůcek s tím, že správce daně přihlédl i k výhodám svědčícím ve prospěch stěžovatele,
které ze zprávy o daňové kontrole vyplývají. K včasnosti uplatněného žalobního bodu,
jakož i otázce přepjatého formalismu odkázalo odvolací finanční ředitelství na str. 8 až 10
odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Správce daně byl oprávněn stanovit
daňovou povinnost za použití pomůcek a tato byla stanovena řádně a spolehlivě, což ostatně
jednoznačně vyplývá ze spisového materiálu, přičemž do práv stěžovatele nebylo žádným
způsobem zasaženo. Proto odvolací finanční ředitelství navrhlo, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační
stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Ve vztahu k prvnímu stížnímu bodu směřujícímu proti obsahu úředního záznamu
ze dne 20. 7. 2010 Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že stanovení daně
za použití pomůcek představuje náhradní formu stanovení daňové povinnosti, která se uplatní
pouze za předpokladu, že daň nelze stanovit dokazováním. Nelze tedy označovat institut
pomůcek za kontumační způsob stanovení daňové povinnosti. Tento závěr vyplývá mimo jiné
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 Afs 9/2010 – 99, v němž bylo
vysloveno, že „[S]tanovení daně pomůckami nelze vnímat jako sankci či restrikci vůči daňovému subjektu,
ale jako způsob, skrze který je zajišťováno nekrácení státního rozpočtu i přes pasivitu daňového subjektu.
Výsledná daňová povinnost stanovená pomůckami bývá zpravidla méně přesná, než kdyby daň byla zjištěna
dokazováním, nicméně i tak se nesmí míjet s realitou. Naopak, musí se pokusit realitě co možná nejvíce přiblížit.
Není proto možné, aby daň stanovená pomůckami byla nepřiměřeně a nepravděpodobně vysoká nebo naopak
nízká.“.
Spornou otázkou v daném případě pak je, zda jako pomůcky mohou být použity
i poznatky správce daně získané v rámci daňové kontroly. K této problematice se Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 24. 8. 2007, č. j. 8 Afs 8/2006 - 157
nebo v rozsudku ze dne 15. 5. 2012, č. j. 2 Afs 8/2012 - 25, v němž uvedl, že „Kombinace stanovení
daně dokazováním a podle pomůcek však není možná, což ovšem neznamená, že při stanovení daně podle
pomůcek nelze využít dokladů a neúplného účetnictví či částí evidencí, které mohou přispět k co nejpřesnějšímu
přiblížení se skutečné daňové povinnosti. Takové poznatky lze podřadit ustanovení §31 odst. 6 daňového řádu
z r. 1992, které příkladmo stanoví, co lze užít jako pomůcky; […]lze užít neúplné účetní evidence daňového
subjektu jako pomůcku při stanovení daně.“ Z výše uvedeného plyne, že pomůckou mohou být
ve smyslu zákona o správě daní a poplatků rovněž poznatky správce daně získané při provádění
daňové kontroly. Stěžovatel poukazoval na rozsudky ze dne 28. 5. 2007, č. j. 8 Afs 106/2005 - 77,
ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 190/2004 - 56, a ze dne 24. 8. 2007, č. j. 8 Afs 8/2006 - 157, s tím,
že v nich byly vysloveny rozdílné právní závěry. Pokud citoval z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 5. 2007, č. j. 8 Afs 106/2005 - 77: „O aplikaci daňových pomůcek však nelze hovořit
v případech, kdy by správce daně vycházel výlučně z vlastních poznatků, které získal v průběhu daňové kontroly
u daňového subjektu, aniž by ale současně vycházel i z jiných zdrojů, […]“, jedná se o větu vytrženou
z kontextu a rozhodně v něm není vyjádřen právní názor, který by byl v rozporu se závěry
vyslovenými ve zbývajících citovaných rozsudcích. Stěžovatelem tvrzený rozpor v judikatuře
Nejvyššího správního soudu ve skutečnosti tedy neexistuje, neboť není zpochybněno, že by vedle
poznatků správce daně bylo možno použít při stanovení daně za použití pomůcek
např. neúplnou evidenci daňového subjektu. Tato v případě stěžovatele nemohla být sice použita
jako důkaz, ale v dílčích položkách poskytovala správci daně relevantní podklad pro stanovení
daně za použití pomůcek.
Stěžovatel dále namítal nezákonnost rozsudku krajského soudu, kterou spatřoval v tom,
že správce daně neprokázal nesplnění právě těch povinností daňového subjektu, které měly
přímou souvislost s použitými pomůckami, dále že zpráva o daňové kontrole neobsahovala
všechny skutečnosti rozhodné pro stanovení daně za použití pomůcek a že správce daně
nepostupoval takovým způsobem, aby byla zvláště šetřena stěžovatelova procesní práva. Jestliže
stěžovatel v rozporu s ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků neprokázal všechny
skutečnosti, které byl povinen uvádět v daňovém přiznání, k jejichž prokázání byl správcem daně
opakovaně vyzýván (výzvami ze dne 26. 5. 2009 a ze dne 1. 12. 2009) a nevedl řádně daňovou
evidenci, jak mu ukládají právní předpisy, nemohlo přejít důkazní břemeno ve smyslu ust. §31
odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Správci daně tak nelze důvodně vytýkat,
že přistoupil ke stanovení daně za použití pomůcek. Na základě stěžovatelem předložené daňové
evidence totiž nebylo možné určit množství zboží, které bylo prodáno, a především nebyla
zjistitelná cena, za kterou bylo předmětné zboží prodáno. Správce daně ve zprávě o daňové
kontrole podrobně popsal konkrétní skutková zjištění, která v průběhu daňové kontroly učinil,
včetně stanovisek, která na podkladě takto zjištěného skutkového stavu zaujal ke každému
konkrétnímu zdaňovacímu období. V návaznosti na obsah zprávy o daňové kontrole,
které se krajský soud v napadeném rozsudku podrobně věnoval, nelze přijmout jiný závěr,
než že správce daně dostatečně odůvodnil nedostatečnost stěžovatelem předložených důkazů
a to, že ho to opravňuje ke stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek. K postupu správce
daně, kterým měla být narušena procesní práva stěžovatele, Nejvyšší správní soud podotýká,
že stěžovatel byl na možnost použití pomůcek upozorněn správcem daně již ve výzvě
ze dne 26. 5. 2009, a následně i při ústním jednání dne 12. 7. 2010, kdy byla projednána zpráva
o daňové kontrole. Stěžovatel tedy prokazatelně o možnosti stanovení daně za pomoci pomůcek
věděl již před vydáním dodatečných platebních výměrů a měl možnost se vyjádřit.
Stěžovatel konečně zpochybnil závěr krajského soudu vedoucí k odmítnutí zabývat
se žalobním bodem uplatněným u jednání před krajským soudem. V žalobě stěžovatel
v bodě VIII. písm. (A) mimo jiné uvedl pravidla, která má správce daně respektovat při stanovení
daně za použití pomůcek, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu,
ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005 - 55, v němž byl vysloven závěr, že: „Určení relevantních
skutečností podle pomůcek bude zpravidla méně přesné než jejich zjištění dokazováním, nicméně i tak se nesmí
míjet s realitou, naopak, musí mít ambici se realitě co možná nejvíce přiblížit […]. I proto ostatně Ústavní soud
ve své recentní judikatuře zdůrazňuje, že daňový subjekt zásadně má právo být o obsahu pomůcek informován
a má právo se k nim vyjadřovat, nedochází-li tím k porušování práv či právem chráněných zájmů jiných osob
(viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 359/05) […], neboť jen tak je mu reálně
umožněno poukazovat na irelevanci či nesprávnost informací, které mají být pomůckami, či na jejich nesprávné
vyhodnocení.“. Slova „o obsahu pomůcek informován a má právo se k nim vyjadřovat“ a přitom (vedle
dalších v rámci tohoto bodu žaloby) tučně vyznačil určité pasáže. Následně se pak na toto
odvolával u jednání před krajským soudem, jako na relevantně vymezený žalobní bod podle
ust. §71 odst. 1 s. ř. s. K formulaci žalobních bodů se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, v němž uvedl, že žalobce
je povinen v žalobě „vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím
samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Stejně
tak i v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, Nejvyšší správní
soud vyslovil: „Zásada volného přístupu k soudu není ale neomezená a bezbřehá, protože její ničím neomezené
uplatňování může vést k újmě na týchž právech jiných osob či obecného zájmu. Proto je třeba současně zdůraznit,
že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního
přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle
a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení
žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků
řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit
protiargumenty“. Je tedy zřejmé, že v daném případě nebylo možné, aby krajský soud nahrazoval
vůli stěžovatele a doplňoval, popř. vyhledával mezi jasně vymezenými žalobními body další,
pouze namátkou uvedené.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž poukazoval na usnesení rozšířeného senátu
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 63, v němž se Nejvyšší správní soud vyjádřil
k problematice přepjatého formalismu při posuzování náležitostí žaloby. K tomuto je nutné
zdůraznit, že rozšířený senát se zabýval otázkou, zda nesprávné vymezení žalovaného představuje
nedostatek procesních podmínek a zda se jedná o vadu, kterou může odstranit soud sám
nebo v součinnosti se žalobcem. V daném případě se však jedná o zcela odlišnou situaci.
Stěžovatel totiž v podané žalobě vymezil žalobní body a určil tímto prostor pro přezkumnou
činnost krajského soudu ve vztahu k napadeným správním rozhodnutím. Slova, na která
stěžovatel u jednání krajského soudu poukazoval jako na původní žalobní bod, byla v bodu VIII.
písm. (A) žaloby pouze zvýrazněna, stejně jako řada dalších slovních spojení. Pokud by krajský
soud dal stěžovateli za pravdu, musel by ad absurdum veškerý v žalobě zvýrazněný text považovat
za dílčí žalobní body. Takový požadavek nelze vůči krajskému soudu uplatňovat, je-li povinností
žalobce formulovat žalobní body takovým způsobem, aby nevznikaly pochybnosti o tom,
v čem konkrétně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Proto Nejvyšší správní soud
neshledal opodstatněnou stížní námitku, že krajský soud jednal přepjatě formalisticky.
Ze všech výše uvedených důvodů není kasační stížnost opodstatněná, a proto ji Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení a úspěšnému odvolacímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu