ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.40.2013:33
sp. zn. 8 Afs 40/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. P., zastoupeného JUDr.
Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem U Jiskry 114/1, Rumburk, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 26. 1. 2010, čj. 1051/10-1500-106358, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013, čj. 11 Af 15/2010
– 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Finanční úřad pro Prahu 5 rozhodnutím ze dne 8. 9. 2009, čj. 347895/09/005512401949,
uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle §6 odst. 2 zákona č. 254/2004 Sb.,
o omezení plateb v hotovosti, ve znění účinném do 18. 8. 2008. Žalobce se měl správního deliktu
dopustit tím, že dne 8. 6. 2006 přijal v hotovosti platbu ve výši 475 767,50 Kč, kterou mu bylo
uhrazeno vyúčtování komisního prodeje automobilu komisionářem (společností
AuTec mobil, s. r. o.). Žalobce tak porušil povinnosti stanovené v §3 a §4 zákona o omezení
plateb v hotovosti. Finanční úřad uložil žalobci pokutu ve výši 3000 Kč.
2. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne
26. 1. 2010, čj. 1051/10-1500-106358. (pozn. NSS: V souvislosti s nabytím účinnosti zákona
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, finanční ředitelství zanikla ke dni 1. 1. 2013.
V rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich nástupcem stalo
Odvolací finanční ředitelství.)
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2013, čj. 11 Af 15/2010 – 26, zamítl. Rozsudek městského
soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
5. Stěžovatel namítl, že platba je v právním řádu (i obecně) vymezena jako převod
vlastnického práva k platebnímu prostředku (zpravidla k penězům), který není závislý na svém
účelu. Transfer platebních prostředků, při kterém nedochází ke změně jejich vlastníka, není
platbou, ani (svým účelem) úhradou závazku.
6. Obsahem komisionářské smlouvy podle §577 obchodního zákoníku je závazek
komisionáře zařídit na účet komitenta určitou obchodní záležitost a závazek komitenta zaplatit
komisionáři úplatu. Jediná platba, ke které mezi komisionářem a komitentem dojde, je pouze
platba této úplaty (provize). Kupní cena je od počátku ve vlastnictví komitenta, protože
vlastnické právo k movitým věcem (tj. i k penězům) získaným pro komitenta nabývá komitent
podle §583 odst. 1 obchodního zákoníku již jejich předáním komisionáři. Právě jejich předání
komisionáři kupujícím je platbou, na kterou se jakožto na úhradu závazku vztahuje zákonné
omezení hotovostního platebního styku.
7. Stěžovatel připustil, že by byl povinen postupovat podle zákona o omezení plateb
v hotovosti, pokud by prodal předmětný automobil sám a sám by uskutečnil kupní smlouvu.
Uzavřením komisionářské smlouvy se však tato povinnost přenesla na komisionáře. Pokud
stěžovatel následně převzal vlastní peníze do své držby (poté , kdy byl smysl a účel zákona
o omezení plateb v hotovosti zcela naplněn), nejednalo se již o obchodní transakci (úhradu
závazku).
IV.
8. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozsudek městského soudu
a poukázal na to, že pojem „platba“ není v zákoně o omezení plateb v hotovosti definován.
Hotovostní platbou je možné rozumět (s výjimkou plateb vysoce hodnotnými komoditami)
transfer finančních prostředků mimo způsoby uvedené v §2 odst. 1 písm. a) zákona o omezení
plateb v hotovosti, a to bez ohledu na formálně deklarovaný účel nebo podklad pro takovou
transakci. Zákon odráží potenciální společenskou nebezpečnost plateb v hotovosti a stanoví
objektivní odpovědnost právnických a podnikajících fyzických osob.
9. Na posuzovanou věc se nevztahuje žádná z výjimek uvedených v §3 odst. 2 zákona
o omezení plateb v hotovosti. Porušení uvedeného zákona se dopustili všichni zúčastnění, nejen
stěžovatel, ale také kupující a komisionář. Povinnosti vyplývající ze zákona o omezení plateb
v hotovosti mohly být upraveny již v komisionářské smlouvě. Úmyslem zákonodárce
nepochybně nebylo, aby se předmětné transakce ocitly mimo režim zákona o omezení plateb
v hotovosti.
V.
10. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
11. Kasační stížnost není důvodná.
12. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že uzavřením komisionářské smlouvy
se povinnosti vyplývající ze zákona o omezení plateb v hotovosti vzniklé v souvislosti s kupní
smlouvou přenesly z prodávajícího na komisionáře.
13. Povinnost provést bezhotovostní platbu v souladu s §3 a §4 zákona o omezení plateb
v hotovosti vzniká tehdy, je-li platbou uhrazován závazek [§2 odst. 1 písm. b) téhož zákona,
viz také rozsudek ze dne 23. 2. 2011, čj. 1 Afs 91/2010 – 45, č. 2292/2011 Sb. NSS]. Stěžovatel
připustil, že kupní smlouva je závazkem, na který se vztahu jí omezení předmětného zákona
a pokud by k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo přímo mezi kupujícím a stěžovatelem
jako prodávajícím, byl by stěžovatel odpovědný za dodržení limitu pro platbu v hotovosti. Myln ě
se však domníval, že se může zprostit povinnosti přijmout pouze bezhotovostní nadlimitní platbu
tím, že kupní smlouvu za něj uzavře komisionář.
14. Komisionářskou smlouvou se komisionář zavazuje, že zařídí pro komitenta určitou
obchodní záležitost, a to vlastním jménem, ale na účet komitenta. Komitent se zavazuje zaplatit
mu úplatu. Pojmové znaky tohoto smluvního typu tvoří zařízení určité obchodní zá ležitosti,
komisionářovo jednání vlastním jménem na účet komitenta, úplatnost a skutečnost, že oba
subjekty smlouvy jsou podnikateli. Pojem „obchodní záležitosti “ zákon nevymezuje. Zařízení
obchodní záležitosti spočívá obvykle v závazku prodat či koupit mo vité věci s tím, že předmětem
činnosti komisionáře bude vždy právní úkon, nejčastěji uzavření kupní smlouvy (blíže
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, dostupný
na www.nsoud.cz).
15. Uzavírá-li komisionář kupní smlouvu na účet komitenta (prodávajícího), je kupující
povinen uhradit kupní cenu na účet komitenta. Z pohledu právního proběhne pouze platba
(úhrada závazku) mezi kupujícím a prodávajícím (komitentem). Ostatně i stěžovatel uvedl,
že kupní cena je od počátku ve vlastnictví komitenta, protože vlastnické právo k movitým věcem
(tj. i k penězům) získaným pro komitenta nabývá komitent podle §583 odst. 1 obchodního
zákoníku již jejich předáním komisionáři. Komisionář vlastnické právo k peněžním prostředkům
nenabude, nemůže jej proto ani převést na komitenta.
16. Fakticky však mohou proběhnout dvě předání peněžních prostředků (kupní ceny) – mezi
kupujícím a komisionářem a následně mezi komisionářem a komitentem. I tato platba
je regulována zákonem o omezení plateb v hotovosti, kdy při překročení limitu pro výši platby
podle §4 odst. 1 tohoto zákona, musí proběhnout bezhotovostní platba na účet prodávajícího
(komitenta).
17. Jinými slovy, k úhradě závazku zaplatit kupní cenu z kupní smlouvy dojde mezi kupujícím
a prodávajícím. Prodávající je příjemcem této úhrady bez ohledu na skutečnost, zda uzavření
kupní smlouvy „zařídí “ komisionář a fakticky převezme peněžní prostředky do své držby.
Komisionář jedná na účet prodávajícího (komitenta) a nemůže prodávajícího zbavit odpově dnosti
za dodržení pravidel pro hotovostní platby.
18. Povinnost dodržet limit pro hotovostní platbu vzniká nejen kupujícímu (poskytovateli
platby), ale i prodávajícímu (příjemci platby). Podle §6 odst. 2 zákona o omezení plateb
v hotovosti ve znění k datu, kdy stěžovatel přijal předmětnou hotovostní platbu, příjemce
odpovídal za správní delikt, pokud platba přesáhla limit a příjemce platby musel vědět, že jejím
uskutečněním došlo k porušení tohoto zákona. Nevědomost, že přijetím této platby došlo
k porušení předmětného zákona, stěžovatel nenamítl. Pro úplnost lze proto pouze dodat,
že sousloví „musel vědět “ obsažené v §6 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti je třeba
vykládat tak, že se vztahuje pouze na otázky skutkové, např. na situace skutkového omy lu.
Neznalost otázky právní naopak vychází z všeobecné právní zásady ignorantia iuris non excusat
(blíže viz např. rozsudek ze dne 15. 7. 2009, čj. 2 Afs 29/2009 – 60). Nevědomost o tom,
že prostřednictvím komisionářské smlouvy se nelze zbavit povinnosti p řijmout platbu v souladu
se zákonem o omezení plateb v hotovosti (tedy otázka právní), by tak nemohla mít
na posuzovanou věc jakýkoliv vliv, ani pokud by stěžovatel tuto námitku vznesl. Od novely
zákona o omezení plateb v hotovosti provedené zákonem č. 303/2008 Sb. je pak odpovědnost
příjemce platby objektivní, bez ohledu na jeho vědomost o porušení zákona.
19. V posuzované věci bylo proto na stěžovateli, aby v rámci komisionářské smlouvy upravil
závazek komisionáře tak, aby komisionář vydal „vyinkasované “ peníze komitentovi v souladu
se zákonem o omezení plateb v hotovosti.
20. Výklad zastávaný stěžovatelem by odporoval účelu a smyslu zákona o omezení plateb
v hotovosti, kterým je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní
oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti
(viz důvodová zpráva k uvedenému zákonu, dostupná na www.psp.cz, sněmovní tisk č. 264/0).
Pokud by totiž bylo možné zákonem stanovené omezení hotovostních plateb obejít jednoduše
tím, že by úhradu závazku podléhajícího předmětnému zákonu „ zařídil “ komisionář, povinnosti
stanovené zákonem o omezení plateb v hotovosti by byly do značné míry vyprázdněny. Nejvyšší
správní soud proto souhlasil s městským soudem, že s ohledem na smysl a účel zákona o omezení
plateb v hotovosti neexistuje rozumný důvod, proč by z hlediska omezení hotovostních plateb
mělo být rozlišováno mezi situací, kdy je kupní smlouva uzavřena přímo mezi kupujícím
a prodávajícím, a situací, kdy uzavření kupn í smlouvy zařídí komisionář na účet prodávajícího.
21. Pro úplnost lze dodat, že na posuzovanou věc nedopadá žádná z výjimek stanovených
v §3 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti a nejedná se ani o platbu, která musí být podle
zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti (§4 odst. 1 věta za středníkem téhož
zákona).
22. Nejvyšší správní soud uzavřel, že se stěžovatel dopustil sp rávního deliktu podle §6
odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti tím, že přijal v hotovosti částku 475 767,50 Kč jako
úhradu závazku z kupní smlouvy, kterou na účet stěžovatele (byť svým jménem) uzavřel
komisionář.
23. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným, proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
24. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. ledna 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu