ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.57.2013:38
sp. zn. 8 Afs 57/2013 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: ASTELLAS
IRELAND CO. LTD., se sídlem Damastown Road, Damastown Industrial Park, Mulhuddart,
Dublin 15, Irsko, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem
Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne
8. 2. 2012, čj. 2055/12-1300-104880, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 28. 5. 2013, čj. 3 Af 40/2012 – 29,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, čj. 3 Af 40/2012 - 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2011, čj. 239691/11/001534108607, Finanční úřad pro
Prahu 1 (dále jen „správce daně“) zastavil řízení ve věci žádosti žalobce o vrácení daně z přidané
hodnoty za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009.
2. Žalobce brojil proti rozhodnutí správce daně odvoláním, které Finanční ředitelství pro
hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) zamítlo rozhodnutím ze dne 8. 2. 2012,
čj. 2055/12-1300-104880.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji usnesením ze dne 28. 5. 2013, čj. 3 Af 40/2012 – 29, odmítl.
4. Dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání žaloby, byl pátek 17. 2. 2012, poslední
den dvouměsíční lhůty pro podání žaloby proto připadl na úterý 17. 4. 2012. Žalobce podal
žalobu osobně soudu dne 27. 12. 2012, žaloba proto byla opožděná a městský soud ji odmítl
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
III.
5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
6. Stěžovatel tvrdil, že mu rozhodnutí finančního ředitelství bylo doručeno teprve
2. 11. 2012, žalobu proti tomuto rozhodnutí tedy podal ve lhůtě podle §72 s. ř. s. Stěžovatel
shrnul pravidla doručování podle daňového řádu, poukázal na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 12. 2006, čj. 2 Afs 209/2005 – 65, a ze dne 8. 3. 2007, čj. 7 Afs 122/2006 – 93
(všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz),
a uvedl, že podle odborné literatury je v případě pochybností ohledně dodržení lhůty nutno
předpokládat, že lhůta byla dodržena.
7. Rozhodnutí finančního ředitelství nebylo stěžovateli doručeno dne 17. 2. 2012. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nemůže prokázat nedoručení rozhodnutí, tedy negativní skutečnost, bylo
třeba ověřit, zda finanční ředitelství prokázalo splnění podmínek pro vznik právní domněnky
doručení. Stěžovatel nejprve upozornil, že finanční ředitelství nepředložilo doručenku
s požadovanými náležitostmi, která mohla být v daném případě jediným zákonným
způsobem prokázání doručení. Finanční ředitelství nepředložilo žádnou doručenku, protože irská
společnost zajišťující doručení doručenku nevydala, nebo ji obecně nevydává.
Nesplňuje-li provozovatel poštovní služby podmínky pro doručení podle daňového řádu,
finanční ředitelství nemohlo tímto způsobem doručovat (§39 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Finanční ředitelství se pokusilo prokázat doručení
reklamačním protokolem. Daňový řád připouští takový postup pouze při zničení, poškození nebo
neúplném vyplnění doručenky (§51 odst. 3), nikoliv v případě její absence. V posuzované věci
tedy reklamační protokol nemohl prokázat doručení. Stěžovatel dále upozornil, že v reklamačním
protokolu nebyla uvedena správná adresa a že v něm chybí náležitosti doručenky (zejm. jméno,
příjmení a podpis osoby, která písemnost převzala, nebo jméno a příjmení osoby, která převzetí
písemnosti odepřela). Reklamační protokol byl nadto vydán více než půl roku po domnělém
doručení. Z těchto skutečností stěžovatel dovodil, že podmínky daňového řádu pro vznik právní
domněnky doručení nebyly naplněny.
8. Dále se stěžovatel zabýval tím, zda není podle judikatury Nejvyššího správního soudu
nedostatek náležitostí doručení pouze formální překážkou, je-li jinak zřejmé, že bylo doručeno.
Stěžovatel zdůraznil, že na domnělé doručení dne 17. 2. 2012 nijak nereagoval, po roce
od zahájení odvolacího řízení se prostřednictvím zástupce dotázal na průběh řízení, a když zjistil,
že rozhodnutí finančního ředitelství již bylo vydáno, požádal o jeho doručení. Po tomto doručení
podal ve stanovené lhůtě žalobu. Rozhodnutí tedy stěžovateli nebylo doručeno dne 17. 2. 2012
a tato skutečnost přitom byla patrna i z jeho chování.
9. Stěžovatel uzavřel, že napadené usnesení je v rozporu s §51, případně i s §39 odst. 3
daňového řádu a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poukázal
na analogické použití usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97,
a zdůraznil, že bylo třeba prošetřit skutečnosti doručení. Městský soud se však nezabýval
reklamačním protokolem a jeho rozporností.
10. K výtce městského soudu, že stěžovatel účinně nebrojil proti reklamačnímu protokolu,
stěžovatel podotkl, že účelem žaloby nebylo vyvrátit, že rozhodnutí nebylo doručeno dne
17. 2. 2012. S ohledem na předložené informace měl stěžovatel tuto skutečnost za nespornou.
IV.
11. Žalovaný uvedl, že předal rozhodnutí České poště, s. p., k přepravě dne 10. 2. 2012.
Vzhledem k tomu, že Česká pošta nevrátila doručenku, finanční ředitelství provedlo reklamaci,
která byla vyřízena záznamem. Z něj je zřejmý adresát písemnosti, jeho adresa, okamžik doručení
a ve spojení s podacím listem je možné identifikovat zaslanou písemnost. Podle žalovaného
stěžovatel nesprávně směšuje způsob doručení a prokázání doručení. Právní úpravu prokazování
doručení (§51 daňového řádu) nelze chápat jako zákonnou náležitost způsobu doručení, která
musí být naplněna, aby bylo doručeno. Obdobný názor zastává i odborná literatura. Skutečnost,
zda irská pošta doručenku vydává, je z hlediska posuzování podmínek pro doručení nerozhodná.
Navíc podle obchodních podmínek společnost An Post doručenku vydává.
12. V posuzované věci žalovaný nemohl prokázat, zda společnost An Post doručenku vydala.
Neměl však důvod pochybovat o tom, že provozovatel poštovních služeb splnil povinnost
doručit stěžovateli podle stanovených podmínek a zavázal v tomto směru i svého smluvního
partnera. Podmínky náhradního způsobu dokazování byly naplněny.
13. Žalovaný považoval doručení za prokázané na základě reklamačního protokolu
a podacího listu, ze kterých je zjevné, že chyba v adrese byla důsledkem překlepu, z něhož
nemůže vzniknout důvodná pochybnost o doručovací adrese. K námitce stěžovatele, že protokol
o reklamaci nemá náležitosti doručenky, žalovaný podotkl, že v případě chybějící doručenky lze
prokázat doručení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve spojení s §93 daňového
řádu jakýmikoliv podklady, kterými lze zjistit skutečný stav věci. Finanční ředitelství prokázalo
doručení reklamačním záznamem a podacím listem, z nichž dovodilo, že k doručení došlo
17. 2. 2012. Žalovanému nebylo zřejmé, jaké závěry stěžovatel dovozuje z tvrzení, že reklamační
protokol byl vydán půl roku od doručení. Doručování do zahraničí trvající několik měsíců není
výjimkou, na době vyřízení reklamace tedy žalovaný nespatřoval nic mimořádného.
14. Daňový řád vytváří domněnku doručení pro situace, kdy doručenka není k dispozici,
ovšem z postupu adresáta je zjevné, že mu bylo doručeno. Domněnku „nedoručení“,
kdy se adresát písemnosti nechová, jako by mu bylo doručeno, daňový řád neobsahuje. Z chování
stěžovatele „jako by mu nebylo doručeno“ tedy nelze dovozovat nedoručení písemnosti.
15. Žalovaný uzavřel, že považuje okamžik doručení za nesporný a žaloba byla podána
opožděně.
V.
16. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
17. Kasační stížnost je důvodná.
18. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že napadeným rozhodnutím městský soud
odmítl žalobu stěžovatele pro opožděnost. Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení soudu
o odmítnutí žaloby, lze ji podat pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
protože krajský soud nepřistoupil k meritornímu projednání věci. Kasační soud pak může
přezkoumat pouze zákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby a případná procesní pochybení
krajského soudu, která předcházela vydání tohoto rozhodnutí.
19. Z obsahu soudního spisu vyplynulo, že již v řízení před městským soudem bylo sporné
datum doručení žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že mu rozhodnutí
finančního ředitelství nebylo doručeno dne 17. 2. 2012, což ověřil kontrolou interní evidence
došlé a odchozí pošty. Prohlásil, že rozhodnutí obdržel až dne 2. 11. 2012 po žádosti o doručení
podané u finančního ředitelství. Žalovaný naopak ve vyjádření k žalobě uvedl, že nemá důvod
pochybovat o pravdivosti reklamačního záznamu, podle kterého bylo rozhodnutí o odvolání
doručeno stěžovateli dne 17. 2. 2012. K dalším případným zjištěním o doručení napadeného
rozhodnutí však odkázal na Českou poštu.
20. Podle ustálené judikatury platí, že pokud v řízení vyvstanou pochybnosti o doručení
správního rozhodnutí, které mohou mít vliv na posouzení včasnosti žaloby, soud je povinen tyto
pochybnosti v součinnosti s žalobcem (příp. žalovaným či třetími osobami) odstranit a postavit
najisto, kdy bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobci nebo jeho zástupci (srov. např. rozsudky
ze dne 23. 9. 2010, čj. 5 Afs 54/2010 - 78, ze dne 21. 3. 2012, čj. 6 Ads 20/2012 - 15, nebo ze dne
8. 9. 2011, čj. 1 As 101/2011 - 74).
21. Městský soud v nyní posuzované věci neodstranil rozpory týkající se doručení. Přes
výhrady vznesené stěžovatelem v žalobě akceptoval bez dalšího jako rozhodný důkaz o datu
doručení reklamační protokol.
22. Ve smyslu §51 odst. 3 daňového řádu lze prokázat doručení jiným způsobem. Zároveň
je ovšem třeba mít na paměti nároky kladené na prokázání doručení, jak vyplývají z dalších
odstavců téhož paragrafu. Musí-li být na doručence mj. jméno, příjmení a podpis osoby,
která písemnost převzala, a jméno, příjmení a podpis osoby, která předala doručovanou
písemnost adresátovi, jsou tím nastaveny standardy, jež by měly být v zásadě dodrženy
(kvalitativně, nikoliv nezbytně nutně taxativním výčtem stejných náležitostí) i při náhradním
prokázání doručení. Pokud v posuzované věci adresát zpochybňoval doručení a jedinou listinou
prokazující doručení namísto doručenky byl protokol o reklamaci, který doručující irská pošta
opatřila pouze datem údajného doručení, svým razítkem a nečitelným podpisem (zřejmě osoby
vyřizující reklamaci), Nejvyšší správní soud uzavřel, že kvalitativní standardy prokazující doručení
(a odpovídající požadavkům §51 daňového řádu) zjevně nebyly naplněny. Vzhledem k tomuto
závěru by byla již jen spekulací úvaha, zda by k náhradnímu prokázání doručení postačovalo,
kdyby např. irská pošta připojila listiny (či jejich kopie), z nichž rekonstruovala sdělené datum
doručení apod. V každém případě lze uzavřít obecnou úvahou, že v pochybnostech o pravdivosti
a správnosti důkazního prostředku, jakým je protokol o reklamaci, je třeba postupovat
obezřetněji a v případě pochybností zkoumat, zda zásilka byla adresátu skutečně doručena.
23. Za této situace Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc městskému
soudu k dalšímu řízení. V něm městský soud odstraní pochybnosti o doručení žalobou
napadeného rozhodnutí, a po případném provedení dalších důkazů znovu posoudí včasnost
žaloby. Bude mít přitom na paměti, že pokud by se dokazování jevilo bezúčelným (ať již proto,
že se nebudou nabízet další důkazy, jimiž by žalovaný mohl prokázat včasnější datum doručení,
než tvrdí stěžovatel, nebo proto, že se obstarání takových důkazů bude jevit v příkrém rozporu
se zásadou procesní ekonomie), je třeba v souladu se zásadou in dubio mitius vycházet z data
doručení, které je nepochybné, tedy z onoho tvrzeného stěžovatelem.
24. Přes shora uvedené závěry Nejvyšší správní soud neshledal validními všechny argumenty
stěžovatele. Ten se mýlil nejen v tvrzení, že §51 odst. 3 daňového řádu nelze aplikovat
v případech, je doručenka zničena, poškozena nebo neúplně vyplněna, nikoliv však tehdy, když
zcela chybí. Neobstál ani argument, že reklamační záznam byl vydán více než půl roku
po tvrzeném doručení rozhodnutí o odvolání. Pouze na základě určitého časového odstupu
reklamace od tvrzeného dne doručení zpravidla nebude možné vyloučit náhradní prokázání
doručení.
25. Soud vůbec nemohl zohlednit námitku, podle níž finanční ředitelství nemohlo doručovat
rozhodnutí o odvolání prostřednictvím provozovatele poštovní služby, který nesplňuje podmínky
pro doručení stanovené daňovým řádem, v reklamačním záznamu byla uvedena nesprávná adresa
stěžovatele a chybělo označení osoby, která písemnost převzala, nebo převzetí odepřela. Tyto
námitky nemají předobraz v žalobě, přestože stěžovatel nepochybně mohl uvedenou argumentaci
uplatnit, proto jsou nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. (viz např. rozsudek ze dne
25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006 - 155, č. 1743/2009 Sb. NSS).
26. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto zrušil usnesení městského
soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm městský soud rozhodne
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
27. Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu