ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.74.2013:37
sp. zn. 8 Afs 74/2013 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Statutární město Liberec,
se sídlem úřadu nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem,
advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 15. 5. 2012, čj. ÚOHS-R86/2012/VZ-8985/2012/310/PMo, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2013, čj. 62 Af 74/2012 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2011, čj. ÚOHS-S286,287/2009/VZ-15178/2009/540/KKo
(dále jen „rozhodnutí o uložení pokuty“), žalovaný uložil žalobci podle §102 odst. 1 písm. a)
zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „původní
ZVZ“), a §120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „nový ZVZ“), pokutu ve výši 5 000 000 Kč za správní delikt. Toho
se měl žalobce dopustit (1) nedodržením postupu stanoveného v §18 odst. 3 původního ZVZ,
když rozdělil předmět veřejné zakázky na vybudování sportovního areálu Ještěd specifikovaného
v bodech 3) a 4) tak, že došlo ke snížení předpokládané ceny pod finanční limity stanovené pro
jednotlivé druhy veřejných zakázek, v důsledku čehož nedodržel postup podle §25 odst. 1
původního ZVZ a neprovedl zadávací řízení, což mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější
nabídky (výrok I.), (2) nedodržením postupu stanoveného v §13 odst. 3 nového ZVZ, když
rozdělil předmět veřejné zakázky na vybudování sportovního areálu Ještěd specifikovaného
v bodech 1), 2), 5) až 25) tak, že došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod stanovené finanční
limity, v důsledku čehož nedodržel postup podle §21 nového ZVZ a neprovedl zadávací řízení,
což mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky (výrok II.), (3) nedodržením postupu
stanoveného v §25 odst. 2 písm. d) ve spojení s §27 odst. 3 písm. d) původního ZVZ, když
nezadal veřejnou zakázku specifikovanou v bodě 18) v příslušném zadávacím řízení podle §25
odst. 1 původního ZVZ , což mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky (výrok III.),
a (4) nedodržením postupu stanoveného v §21 odst. 2 ve spojení s §23 odst. 7 písm. a) nového
ZVZ, když nezadal veřejné zakázky označené pod body 7), 10), 13), 16) a 20) v příslušném
zadávacím řízení, což mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky (výrok IV.).
2. Opravným rozhodnutím čj. ÚOHS-S286,287/2009/VZ-2243/2012/540/KKo ze dne
16. 3. 2012, žalovaný změnil výrok I. rozhodnutí o uložení pokuty tak, že za body 3) a 4) vložil
body 11) a 18) a před slovní spojení „zadávací řízení“ vložil slovo „příslušné“. Výrok II. rozhodnutí
o uložení pokuty změnil tak, že namísto bodů 5) až 25) uvedl body 5) až 10), 12) až 17) a 19)
až 25) a před slovní spojení „zadávací řízení“ vložil slovo „příslušné“.
3. Předseda žalovaného zamítl rozklad žalobce proti opravnému rozhodnutí rozhodnutím
ze dne 15. 5. 2012, čj. ÚOHS-R86/2012/VZ-8985/2012/310/PMo.
4. Všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.uohs.cz a soud na ně na tomto místě
pro stručnost zcela odkazuje.
II.
5. Žalobce napadl rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který jej rozsudkem ze dne 9. 9. 2013, čj. 62 Af 74/2012 – 95, zrušil a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost zcela odkazuje.
III.
6. Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
7. Podle stěžovatele krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že opravné rozhodnutí
zasahovalo do výrokové části rozhodnutí o uložení pokuty takovým způsobem, že mohlo mít
hmotněprávní účinky vůči adresátům rozhodnutí o uložení pokuty. Stěžovatel se neztotožnil
s názorem krajského soudu, že změny výroku rozhodnutí o uložení pokuty nebyly opravou
zřejmých nesprávností podle §70 správního řádu.
8. Stěžovatel byl ve smyslu tohoto ustanovení povinen vydat opravné rozhodnutí, oprava
zřejmých nesprávností přitom byla dostatečně podložena zjištěními prokazujícími jejich
oprávněnost. Z odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty je zřejmé, jaká pochybení byla žalobci
kladena za vinu. Opravným rozhodnutím byly opraveny zřejmé nesprávnosti, které vznikly
při přepisu výroku rozhodnutí o uložení pokuty. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné,
že veřejné zakázky uvedené pod body 11) a 18) byly posouzeny jako správní delikt podle
původního ZVZ. Ačkoliv bylo již z výrokové části rozhodnutí zřejmé, že tyto zakázky byly
zadány podle původního ZVZ, byly uvedeny ve výroku II., kterým stěžovatel konstatoval
spáchání správního deliktu podle nového ZVZ. O opravu zřejmých nesprávností se jednalo
i v případě doplnění slova „příslušné“. Z odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty vyplývá,
že stěžovatel nevytkl žalobci, že stavební práce vůbec nezadal v zadávacím řízení, nýbrž mu vytkl,
že je nezadal v příslušném zadávacím řízení. V tomto případě se tedy jedná o zřejmý „překlep“,
resp. chybu v psaní, jejíž oprava spadá do rámce §70 správního řádu. Stěžovatel vypustil slovo
„příslušné“ pouhým omylem. Změna této zřejmé nesprávnosti přitom mohla jen stěží změnit
obsah a smysl rozhodnutí o uložení pokuty.
9. Skutečnost, že žalobce upozornil na tuto nesprávnost v rozkladu, neodporuje §70
správního řádu, podle kterého může být oprava zřejmých nesprávností provedena i na požádání
účastníka. Stěžovatel uzavřel, že postupoval v souladu se správním řádem, opravil-li opravným
rozhodnutím uvedené zřejmé nesprávnosti. Tento postup přitom byl v souladu s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, čj. 6 A 198/95 – 27 [který je aplikovatelný i v daném
případě, byť se vztahoval k výkladu §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád)], podle kterého institut opravy zřejmých nesprávností nelze použít, pokud
by se opravou měnil smysl (obsah) výroku rozhodnutí. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
Postup stěžovatele nebyl v rozporu ani s principem právní jistoty (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 237/02). Provedená oprava neměla a ani nemohla mít vliv
na zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí o uložení pokuty a nevedla ke změně popisu
skutku, která by se jakkoliv negativně dotkla práv a právem chráněných zájmů žalobce.
IV.
10. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
11. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
12. Kasační stížnost není důvodná.
13. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je možné použít institut opravy
zřejmých nesprávností pouze v případě zjevných omylů ohledně údajů, které jsou dostatečně
podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. Naopak nelze měnit vlastní skutková
zjištění či jejich již provedené právní hodnocení, na jejichž základě bylo ve věci rozhodnuto.
Nelze tedy připustit, aby se pomocí tohoto nástroje měnil vlastní obsah (smysl) opravovaného
správního rozhodnutí, protože se nejedná o opravný prostředek ani o nové rozhodnutí. Oprava
zřejmých nesprávností slouží pouze k odstraňování různých méně významných překlepů,
zkomolenin, k opravám dat, rodných čísel, početních či „technických“ chyb, o jejichž existenci
a povaze není pochyb. Nemůže být použita ke změně vlastních opravovaným rozhodnutím
stanovených, práv a povinností. Vady rozhodnutí, které nenaplňují podmínky §70 správního
řádu, lze napravit pouze cestou řádných či mimořádných opravných prostředků
(srov. např. rozsudky ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009 – 541, č. 2119/2010 Sb. NSS, ze dne
25. 2. 2009, čj. 1 As 112/2008 – 56, nebo ze dne 26. 3. 2008, čj. 1 As 37/2007 – 175, byť
se posledně uvedené rozhodnutí vztahovalo k výkladu §47 odst. 6 správního řádu z roku 1967,
jeho závěry jsou přiměřeně použitelné i v posuzované věci).
14. Institut opravy zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí je společný
všem procesním řádům, vedle správního řádu např. i zákonu č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“), zákonu č. 280/2009 Sb., daňový
řád, občanskému soudnímu řádu i soudnímu řádu správnímu. Tyto zákonné úpravy
se v podstatných charakteristikách zkoumaného nástroje neliší. Proto lze odkázat na judikaturu
k §54 odst. 4 s. ř. s. a §164 o. s. ř., podle které může být za zjevnou nesprávnost považována
pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní a mechanické činnosti
osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá.
Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí
s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozsudky ze dne 24. 10. 2008,
čj. 4 Ads 125/2008 – 174, a ze dne 21. 2. 2007, čj. 4 Ans 3/2006 – 123, č. 1177/2007 Sb. NSS,
k výkladu §54 odst. 4 s. ř. s. a rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96,
nebo ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, k výkladu §164 o. s. ř.). Uvedené závěry
odpovídají rovněž judikatuře týkající se opravy zřejmých omylů a nesprávností podle §56 zákona
o správě daní (srov. rozsudky ze dne 30. 9. 2010, čj. 5 Afs 84/2009 – 64, ze dne 30. 7. 2012,
čj. 5 Afs 48/2011 – 66, ze dne 14. 2. 2008, čj. 7 Afs 42/2007 – 142, nebo nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 237/02).
15. Z citované judikatury lze dovodit, že k postupu podle §70 správního řádu je možné
se uchýlit pouze v případě výskytu méně závažné zjevné nesprávnosti, jejíž opravou nedojde
ke změně vlastních skutkových zjištění či provedeného právního hodnocení, tj. ke změně
vlastního obsahu správního rozhodnutí.
16. Ze stejných úvah vyšel krajský soud, podle kterého institut opravy zřejmých nesprávností
podle §70 správního řádu nemůže sloužit k dodatečnému upřesnění popisu skutku v rozhodnutí
o jiném správním deliktu a odstranění věcné nepřesnosti obsahového charakteru. Nejvyšší
správní soud se s tím ztotožnil. Změny rozhodnutí o uložení pokuty, které stěžovatel provedl
opravným rozhodnutím, nelze považovat za opravy zřejmých nesprávností ve výše uvedeném
smyslu.
17. První změnou bylo „přesunutí“ veřejných zakázek označených pod body 11) a 18)
z výroku II. rozhodnutí o uložení pokuty, který konstatoval spáchání správního deliktu podle
nového ZVZ, do výroku I., podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle původního
ZVZ. Ve výroku původního opravovaného rozhodnutí tedy byly odpovídající skutky považovány
za správní delikty podle nového ZVZ, zatímco na základě opravného rozhodnutí byly ve výroku
nově kvalifikovány jako správní delikty podle původního ZVZ. Byť podle návětí a odůvodnění
původního rozhodnutí o uložení pokuty stěžovatel posuzoval veřejné zakázky označené pod
body 11) a 18) podle původního ZVZ, jejich nesprávné zahrnutí do výroku II., tj. mezi veřejné
zakázky posuzované podle nového ZVZ, nebylo zřejmou nesprávností ve výše popsaném smyslu.
Tato chyba nepochybně nepředstavovala zjevnou méně významnou nesprávnost, překlep,
zkomoleninu či chybu v psaní, která může být zhojena postupem podle §70 správního řádu.
Naopak se jednalo o pochybení, jehož opravou došlo ke změně právního hodnocení
posuzovaných veřejných zakázek. Aplikace §70 správního řádu zde byla vyloučena, protože
by odporovala smyslu a účelu institutu opravy zřejmých nesprávností.
18. Druhou změnou bylo doplnění slova „příslušné“ před slovní spojení „zadávací řízení“
ve výrocích I. a II. rozhodnutí o uložení pokuty. Při hodnocení této změny kasační soud odkazuje
na argumentaci krajského soudu, podle které lze skutkovou podstatu správního deliktu podle
§102 odst. 1 písm. původního ZVZ, resp. §120 odst. 1 písm. a) nového ZVZ, naplnit
jak neprovedením žádného zadávacího řízení, tak nepoužitím příslušného zadávacího řízení,
tj. takového řízení, které mělo být v souladu se zákonem provedeno. Tato skutečnost
ale neopravňuje správní orgán k rezignaci na přesné vymezení jednání, v němž spatřuje spáchání
správního deliktu. V tomto ohledu rovněž žalobce připomněl, že skutečnost, zda zadavatel
neprovedl žádné zadávací řízení, nebo neprovedl „pouze“ příslušné zadávací řízení, může mít vliv
zejména na posouzení závažnosti správního deliktu, a tím pádem i na výši uložené pokuty.
Jakkoliv z odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty vyplývalo, že stěžovatel nevytkl žalobci
neprovedení žádného zadávacího řízení, zásadní nedostatek ve výroku rozhodnutí spočívající
v absenci slova „příslušné“ nemohl být považován za pouhý překlep či zjevnou chybu. Oprava
tohoto pochybení nepředstavovala nevýznamnou změnu, která se nikterak nepromítla do obsahu
výroku rozhodnutí. Doplněním slova „příslušné“ stěžovatel do značné míry změnil popis skutku,
v němž spatřoval spáchání správního deliktu, a provedl tak významný zásah do výroku
rozhodnutí o uložení pokuty.
19. Pro úplnost lze doplnit, že pro možnou použitelnost §70 správního řádu v posuzované
věci nebylo rozhodné, že z odůvodnění, resp. návětí, rozhodnutí o uložení pokuty vyplývalo,
že veřejné zakázky označené body 11) a 18) byla zadány a následně posuzovány podle původního
ZVZ a že stěžovatel vytkl žalobci neprovedení příslušného zadávacího řízení, nikoliv
neprovedení žádného zadávacího řízení. Nesprávností ve smyslu zmíněného ustanovení však
může být pouze méně významná chyba, zkomolenina či překlep (srov. např. chybu v letopočtu
v rozsudcích čj. 1 Afs 58/2009 – 541 a čj. 5 Afs 48/2011 – 66, chybu v parcelním čísle pozemku
v rozsudku čj. 1 As 51/2010 – 214, nebo chybu spočívající v rozhodnutí o „zamítnutí rozhodnutí“,
a nikoliv „zamítnutí odvolání“ v rozsudku čj. 5 Afs 84/2009 – 64). Posuzovaná pochybení
ve výroku rozhodnutí o uložení pokuty za takové zřejmé nesprávnosti považovat nelze.
20. K tvrzení stěžovatele, že upozornění žalobce na nesprávnosti ve výroku v rozkladu proti
rozhodnutí o uložení pokuty neodporuje §70 správního řádu, Nejvyšší správní soud podotýká
pouze tolik, že zmíněné ustanovení skutečně umožňuje, aby oprava zřejmých nesprávností byla
provedena i na požádání účastníka řízení. V posuzované věci však podmínky pro opravu
zřejmých nesprávností podle §70 správního řádu vůbec nebyly dány.
21. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že změny, které stěžovatel
provedl opravným rozhodnutím ve výrocích I. a II. rozhodnutí o uložení pokuty, nelze
považovat za opravy zřejmých nesprávností ve smyslu §70 správního řádu.
22. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným, proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
23. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci soud nepřiznal náhradu nákladů
řízení, protože jediný úkon, který učinil vůči soudu, byla žádost o prodloužení lhůty k vyjádření
ke kasační stížnosti. Součástí této žádosti bylo vyčíslení náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti
spočívající v odměně advokáta za dva úkony právní služby, a to poradu s klientem a vyjádření
ke kasační stížnosti. Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že zástupce žalobce poradu s klientem
nikterak neprokázal a vyjádření ke kasační stížnosti nepodal. Soud mu proto odměnu
za nárokované úkony nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. prosince 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu