ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.84.2013:45
sp. zn. 8 Afs 84/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: M. H., zastoupeného
JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti
rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 6. 8. 2010, čj. 10050/2010-060100-21 a
čj. 10046/2010-060100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2013, čj. 30 Af 32/2010 – 93.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1) Rozhodnutími ze dne 11. 1. 2010, čj. 11700-126400-013 a čj. 11698-126400-013, Celní
úřad Náchod (dále jen „celní úřad“) zamítl žalobcovy žádosti o vrácení antidumpingového cla
zaplaceného na základě dodatečných platebních výměrů ze dne 10. 7. 2009,
čj. 6224/09-126400-013 a čj. 6225/09-126400-013.
2) Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010, čj. 10050/2010-060100-21 a čj. 10046/2010-060100-21
(dále jen „napadená rozhodnutí“), Celní ředitelství Hradec Králové zamítlo odvolání žalobce
proti shora uvedeným rozhodnutím celního úřadu o nevrácení cla.
3) Ve věci původně rozhodovalo Celní ředitelství Hradec Králové, které však bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Jeho působnost
přešla na Generální ředitelství cel, přičemž dle §82 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb. platí, že jsou-li
v rozhodnutích nebo osvědčeních vydaných při správě daní nebo ve správním řízení do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona uvedeny Generální ředitelství cel, celní ředitelství nebo celní
úřady, zde Celní ředitelství Hradec Králové, rozumí se jimi orgány celní správy příslušné ode dne
nabytí účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., v tomto případě tedy Generální ředitelství cel (dále jen
„žalovaný“).
II.
4) Žalobce podal proti rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové správní žaloby
ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Krajský soud obě žaloby zamítl. V rekapitulační části
rozsudku uvedl, že o věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, čj. 30 Af 32/2010 – 43,
a to tak, že obě napadená rozhodnutí zrušil, neboť byla nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku kasační
stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 11. 7. 2012,
čj. 8 Afs 62/2011 - 65 (dostupné na www.nssoud.cz), a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
5) Nejvyšší správní soud se neztotožnil s krajským soudem v otázce nepřezkoumatelnosti
napadených rozhodnutí. Připomněl, že žalobce zahájil řízení o vrácení částek cla v návaznosti
na rozhodnutí celního úřadu z 4. 12. 2009, kterými celní úřad ověřil neplatnost dodatečných
platebních výměrů z 10. 7. 2009. Důvodem ověření neplatnosti bylo, že v původně vydaných
výměrech nebylo uvedeno právní ustanovení, podle kterého vznikla žalobci povinnost zaplatit
antidumpingové clo. Rozhodnutí o ověření neplatnosti byla žalobci doručena a o den později
(8. 12. 2009) žalobce podal žádosti o vrácení cla s tím, že neexistuje právní důvod pro jejich
úhradu. O den dříve (7. 12. 2009) však celní úřad vydal nové dodatečné platební výměry
na shodné částky antidumpingového cla, které již obsahovaly právní ustanovení, podle kterého
byla vyměřena povinnost k úhradě cla. Tyto posléze vydané dodatečné platební výměry napadl
žalobce odvoláními, která žalovaný zamítl. Nejvyššímu správnímu soudu bylo z úřední činnosti
známo, že žalobce následně podal proti rozhodnutím o odvolání správní žaloby ke krajskému
soudu, které krajský soud zamítl rozsudky ze dne 29. 2. 2012, čj. 30 Af 2/2011 – 48
a čj. 30 Af 3/2011 - 48. V nich se krajský soud zabýval meritem věci, tedy tím, zda byly splněny
podmínky pro doměření antidumpingového cla. Relativně souběžně a na sobě nezávisle tak
probíhala samostatná řízení o dodatečných platebních výměrech a o žádostech o vrácení cla.
6) Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu
zjistitelné, z jakých důvodů žalovaný nevyhověl podaným odvoláním. Žalovaný reagoval
především na tvrzení, že neplatný dodatečný platební výměr nemohl založit povinnost žalobce
k úhradě cla. Proto žalovaný argumentoval rozsudkem Soudního dvora EU (dále jen „Soudní
dvůr“) ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. C-247/04, Transport Maatschappij Traffic BV, který rovněž
posuzoval případ, kdy rozhodnutí o povinnosti uhradit clo bylo shledáno neplatným, tehdy
dokonce v důsledku nedostatku kompetence správního orgánu k jeho vydání. Žalovaný proto
analogicky dospěl k závěru, že v této věci byly sice shledány nedostatky původních platebních
výměrů, ty však byly bezprostředně po ověření neplatnosti nahrazeny novými výměry.
Konstatování žalovaného, že celní dluh skutečně vznikl ze zákona za podmínek stanovených
v kapitole 2 hlavě V. celního kodexu a částka byla určena použitím celního sazebníku, bylo sice
stručné, ale podle Nejvyššího správního soudu dostatečné. Žalovaný zřetelně vyjádřil, že došlo
k dovozu zboží, na které právní předpisy uvalují antidumpingové clo, které bylo třeba zaplatit.
7) Krajský soud poté znovu přezkoumal napadená rozhodnutí. Za podstatu věci označil to,
zda žalovaný správně aplikoval čl. 236 odst. 1 celního kodexu. To, že bylo pravomocně
rozhodnuto o naplnění zákonných podmínek pro doměření cla, nelze podle krajského soudu
vyložit jinak, než že v přezkoumávaných věcech byla částka cla dlužná ze zákona ve smyslu
čl. 236 odst. 1 celního kodexu. Na tom nemohlo nic změnit ani ověření neplatnosti dodatečných
platebních výměrů a vydání nových platebních výměrů. Žalobce byl povinen uhradit clo
ze zákona. Žalobci nevznikl nárok na vrácení cla v důsledku ověření neplatnosti původních
platebních výměrů. Krajský soud shledal přiléhavým i odkaz žalovaného na rozsudek Soudního
dvora sp. zn. C-247/04.
8) Pro věc nebyla podstatná žalobcova argumentace, že v době platby nebylo clo zaúčtováno
podle čl. 217 odst. 1 celního kodexu, a to právě pro neplatnost původních dodatečných
platebních výměrů. Pokud došlo k ověření jejich neplatnosti a téhož dne byly vydány nové
platební výměry jako nový právní titul k zaúčtování cla, podle krajského soudu nikdy nedošlo
ze strany celních orgánů k odúčtování cla. Podstatná byla existence celního dluhu ze zákona,
která byla v projednávaných věcech nepochybně prokázána.
III.
9) Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že clo bylo dlužné ze zákona a že k odúčtování cla
ze strany celních orgánů nikdy nedošlo. Jediným relevantním důkazem o zaúčtování cla podle
čl. 217 odst. 1 celního kodexu mohl být pouze v té době platný platební výměr. Žádný takový
platební výměr neexistoval, což následně celní orgány samy autoritativně konstatovaly
rozhodnutími o ověření neplatnosti původních platebních výměrů. Jestliže byly původní platební
výměry ověřeny jako neplatné, nedošlo nikdy k zaúčtování cla.
10) Podle stěžovatele bylo možné použít původně zaplacené částky na úhradu cla jen
rozhodnutím celních orgánů o jejich započtení. Celní orgány dosud nevydaly žádné takové
rozhodnutí. Je v rozporu s principy právního státu, aby stát vybral od stěžovatele právně
nepodloženou platbu a ponechal si ji s odůvodněním, že mu patří ze zákona.
11) Až dosud celní orgány posuzovaly nastalou situaci tak, že nezákonně vybrané částky
vrátily postupem uplatňovaným při vracení cla při dovozu podle celního zákona a posléze podle
čl. 236 odst. 1 celního kodexu. Žalovaný však dospěl v odvolacím řízení s poukazem na rozsudek
Soudního dvora ve věci C-247/04 k závěru, že částku vybranou na základě neplatného
rozhodnutí takto vrátit nelze. Měl se tedy zabývat tím, jak pohlížet na stěžovatelovu žádost
o vrácení cla. Reálně se totiž jednalo o žádost o vydání částek zaplacených na základě
nezákonného postupu celních orgánů, pro jejichž držení neměl stát právní titul. Žalovaný tedy
měl jeho žádost vyhodnotit jako žádost o vrácení přeplatku podle §64 zákona o správě daní
a poplatků, což neučinil.
IV.
12) Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názory krajského soudu.
Poukázal na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu v této věci, jehož závěry krajský
soud plně převzal. Žalovaný také odkázal na svá předchozí vyjádření a připomněl dosavadní
průběh řízení. Nebylo na místě, aby celní úřad vracel již vybrané antidumpingové clo, neboť clo
bylo dlužné ze zákona a bylo stěžovateli předepsáno platebními výměry, které celní úřad vydal
místo platebních výměrů, u nichž ověřil jejich neplatnost. Clo tedy bylo řádně zaúčtováno podle
čl. 217 odst. 1 celního kodexu.
13) Nově vydané platební výměry byly podrobeny soudnímu přezkumu. Krajský soud
potvrdil jejich zákonnost rozsudky ze dne 29. 2. 2012, čj. 30 Af 2/2011 – 48 a 30 Af 3/2011 – 48.
Kasační stížnosti proti těmto rozsudkům zamítl Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne
30. 4. 2013, čj. 8 Afs 33/2012 – 64, a ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 34/2012 – 64. Z uvedených
rozsudků vyplývá, že celní orgány doměřily antidumpingové clo v souladu s právními předpisy.
Žalovaný uzavřel, že požadavek stěžovatele na vrácení cla nebylo možné realizovat, neboť celní
dluh v době žádosti trval a žádný vratitelný přeplatek zde nevznikl.
V.
14) Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
15) Kasační stížnost není důvodná.
16) Je vhodné připomenout, že Česká republika je jako členský stát Evropské unie také
součástí celní unie. Členské státy si mohou ponechat pouze 25 % vybraného cla, přičemž zbylých
75 % směřuje do rozpočtu Evropské unie (srov. článek 2 odst. 1 a 3 rozhodnutí Rady ze dne
7. 6. 2007, č. 2007/436/ES, Euratom, o systému vlastních zdrojů Evropských společenství).
Jednotlivé členské státy tedy nejsou konečnými příjemci většiny vybraného cla, což zásadně
limituje jejich pravomoci při výběru a vracení cla. K zajištění jednotného postupu členských států
při výběru cla slouží celní kodex. Při výběru a vracení cla je proto nutné aplikovat příslušná
ustanovení celního kodexu a vnitrostátní předpisy užít pouze tam, kde celní kodex nestanoví
jinak.
17) Stěžovatel nesouhlasil s názorem, že clo bylo v době jeho úhrady dlužné ze zákona. Podle
názoru stěžovatele byl jediným relevantním důkazem o zaúčtování cla platební výměr. Pokud
celní úřad ověřil původní platební výměry jako neplatné, nedošlo nikdy k zaúčtování cla. Těmto
námitkám nelze přisvědčit.
18) Stěžovatel vycházel při své argumentaci z několika nesprávných předpokladů. Vycházel
z toho, že celní dluh nemůže vzniknout, dokud není zaúčtován. Stěžovatel rovněž nečinil rozdíl
mezi zaúčtováním cla a sdělením cla celnímu dlužníkovi platebním výměrem. Byl totiž
přesvědčen, že v důsledku ověření neplatnosti původních platebních výměrů nemohlo vůbec
dojít k zaúčtování cla. Stěžovatel je tedy de facto názoru, že celní dluh nemohl vzniknout, dokud jej
celní orgán nesdělil dlužníkovi platným platebním výměrem. Taková úvaha však neodpovídá
mechanismu vzniku celního dluhu, jeho zaúčtování a sdělení dlužníkovi tak, jak jej upravuje celní
kodex.
19) Je nutno rozlišovat mezi pojmy „vznik celního dluhu“, „zaúčtování cla“ a „sdělení cla dlužníkovi“,
neboť označují časově odlišné právní skutečnosti. Celním dluhem se podle článku 4 bodu 9
celního kodexu rozumí „povinnost osoby zaplatit dovozní clo (…) nebo vývozní clo (…), které je uplatňováno
pro určité zboží podle platných předpisů Společenství.“ Vznik celního dluhu při dovozu je podrobně
upraven v článku 201 a násl. celního kodexu. Je zásadně vázán na okamžik, kdy zboží podléhající
clu fyzicky překročí hranice celní unie (srov. článek 215 celního kodexu).
20) Podle článku 217 odst. 1 celního kodexu „celní orgány vypočtou výši dovozního cla nebo vývozního
cla vyplývající z celního dluhu (dále jen "částku cla"), jakmile mají potřebné údaje, a zapíší ji do účetních dokladů
nebo na jiný rovnocenný nosič údajů (zaúčtování).“ Zaúčtováním cla se tedy rozumí administrativní
operace celních orgánů, která spočívá v zanesení již existujícího celního dluhu do účetních
dokladů. K tomuto názoru se přiklonil také Soudní dvůr ES v rozsudku ze dne 28. 1. 2010
ve věci C-264/08, Belgie v. Direct Parcel Distribution Belgium NV, ve kterém zdůraznil, že článek 217
celního kodexu neupravuje podrobná pravidla pro zaúčtování cla. Toto zaúčtování musí být
provedeno zápisem přesné částky cla vyplývající z celního dluhu do účetních dokladů nebo
na jiný rovnocenný nosič údajů tak, aby bylo zejména možné s jistotou prokázat zaúčtování
dotyčných částek i ve vztahu k dlužníkovi. Soudní dvůr zaujal shodný právní názor i v rozsudku
ze dne 8. 11. 2012 ve věci C-351/11, KGH Belgium NV v. Belgie. Okamžik vzniku celního dluhu
při dovozu tedy nelze ztotožňovat s okamžikem jeho zaúčtování.
21) Podle článku 221 odst. 1 celního kodexu platí, že „jakmile je částka cla zaúčtována, musí být
odpovídajícím postupem sdělena dlužníkovi.“ Celní kodex dále stanoví v článku 221 odst. 2
zjednodušující pravidlo pro případy, kdy clo vyměřené celními orgány odpovídá částce zapsané
v celním prohlášení, a stanoví, za jakých podmínek je sdělení částky cla rovno propuštění zboží
celními orgány. Sdělení cla tedy chronologicky následuje po jeho zaúčtování, což potvrdil
i Soudní dvůr, podle kterého sdělení částky cla může být platně provedeno pouze tehdy, byla-li
předtím částka tohoto cla zaúčtována. Podle Soudního dvora musí být tento „chronologický postup
zaúčtování a sdělení částky cla“ dodržen, aby „nedocházelo k rozdílnému zacházení s osobami povinnými
k zaplacení cla a dále k narušení harmonického fungování celní unie.“ (srov. rozsudek Soudního dvora
ve výše uvedené věci C-264/08). K obdobnému závěru dospěl Soudní dvůr i v rozsudku
ve spojených věcech C-124/08 a C-125/08 ze dne 16. 7. 2009, podle kterého musí být článek 221
odst. 1 celního kodexu vykládán tak, že „sdělení částky dovozního nebo vývozního cla celními orgány
odpovídajícím způsobem dlužníkovi může být platně provedeno, pouze byla-li částka tohoto cla předtím uvedenými
orgány zaúčtována.“ Zaúčtování cla tedy není přímo závislé na okamžiku jeho sdělení dlužníkovi,
ale musí tomuto sdělení předcházet.
22) Celní kodex nestanoví konkrétní podobu sdělení cla. Konkrétní způsob sdělení cla
se proto řídí vnitrostátními předpisy členských států (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 6. 2010, čj. 7 Afs 40/2010 – 76, a dále rozsudek Soudního dvora ES v rozsudku ze dne
23. 2. 2006 ve věci C-201/04, Belgie v. Molenbergnatie NV).
23) Podle §320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“),
ve znění účinném do 31. 12. 2010 se na otázky neupravené tímto zákonem použijí obecné
předpisy o správě daní, tj. zejména tehdy platný a účinný zákon o správě daní a poplatků. Podle
§32 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků „rozhodnutí, jimiž stanoví správce daně základ daně a daň,
sděluje správce daně daňovému subjektu formou platebního nebo dodatečného platebního výměru nebo hromadným
předpisným seznamem.“ Náležitosti rozhodnutí (platebního výměru), kterým se celnímu dlužníkovi
sděluje částka cla, stanovil v rozhodné době §104 celního zákona ve znění účinném
do 30. 6. 2011.
24) Platební výměr vydaný podle celního zákona tedy není rozhodnutím, kterým teprve
vzniká celní dluh, ale jedná se o rozhodnutí, kterým se celnímu dlužníkovi pouze sděluje celní
dluh již existující (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010,
čj. 9 Afs 105/2009 - 76). Platební výměr tedy slouží jako prostředek ke sdělení výše cla a jeho
splatnosti celnímu dlužníkovi.
25) K obdobnému závěru dospěl i Soudní dvůr ve shora citované věci C-247/04,
kde zdůraznil, že zákonodárce v celním kodexu rozlišuje mezi samotnou existencí celního dluhu
(kapitola 2 hlavy VII celního kodexu) a jeho vybráním (kapitola 3 hlavy VII celního kodexu).
Z toho dovodil, že vznik celního dluhu nutně předchází sdělení jeho částky, a je tedy nezbytně
nezávislý na tomto sdělení. Opačný výklad by znamenal, že podmínky pro vrácení cla podle
článku 236 celního kodexu by byly závislé na dodržování vnitrostátního práva, což by mohlo
zpochybnit jednotné použití celního kodexu.
26) Nejvyšší správní soud proto shledal nesprávným hlavní stěžovatelův předpoklad, který
přímo spojoval ověření neplatnosti platebních výměrů s existencí cla.
27) Stěžovatel rovněž namítl, že použití částek zaplacených na základě neplatných platebních
výměrů ze dne 10. 7. 2009 na úhradu cla zaúčtovaného na základě platebních výměrů ze dne
7. 12. 2009 bylo možné jen rozhodnutím celních orgánů o jejich započtení.
28) Ani těmto námitkám nelze přisvědčit. Podle §270 odst. 1 písm. c) celního zákona
ve znění účinném do 31. 12. 2010 „clo a daň lze uhradit započtením přeplatku na jiném clu nebo dani,
přičemž zaplacení nedoplatku cla započtením má přednost.“ V soukromém právu představuje započtení
významnou právní skutečnost, působící zánik závazkového vztahu. Předpokladem započtení
je existence vzájemných započitatelných pohledávek dlužníka a věřitele, a jeho podmínkou
je právní jednání alespoň jedné ze stran směřující k započtení (srov. §1982 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, resp. §580 a §581 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku ve znění do 31. 12. 2013). Pojem započtení užitý v celním zákoně, který je předpisem
práva veřejného, však nelze ztotožňovat se započtením podle soukromého práva, neboť vztah
celního dlužníka a státu není totožný se závazkovým vztahem mezi dlužníkem a věřitelem
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005 – 53).
I s přihlédnutím k těmto souvislostem však nelze opomenout, že v případě stěžovatele nenastala
základní podmínka pro započtení podle výše uvedeného ustanovení celního zákona, a sice
existence dvou různých celních dluhů, z nichž jeden není uhrazen a na druhém je přeplatek.
Ověřením neplatnosti platebních výměrů vznikl prostor pro vydání nových platebních výměrů
na totožný celní dluh vzniklý předtím ze zákona. Jimi byla stěžovateli řádně sdělena výše
vzniklého celního dluhu a jeho splatnost. Je z nich nepochybné, že se týkají stejného celního
dluhu jako původní platební výměry.
29) Částka uhrazená stěžovatelem neměla povahu započitatelného přeplatku podle §270
odst. 1 písm. c) celního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2010. Neznamená to však,
že se jednalo o právně nepodloženou platbu. Podle §64 odst. 2 věty první zákona o správě daní
a poplatků platí, že „přeplatek se použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového
nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl.“ Toto
ustanovení lze přiměřeně aplikovat i na případ stěžovatele v souladu s §320
odst. 1 písm. c) celního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2010. Celní dluh, na jehož úhradu
byla částka použita, vznikl a byl zaúčtován předtím, než stěžovatel částku zaplatil. Uhrazenou
částku bylo možné v tomto případě považovat za zálohu na existující celní dluh, neboť ten
se v důsledku neplatnosti platebních výměrů dosud nestal splatným. Celní orgány tuto zálohu
použily na úhradu celního dluhu poté, co nabyly právní moci nové platební výměry.
30) Proto nelze přisvědčit ani poslední kasační námitce, že žalovaný měl posoudit žádost
stěžovatele o vrácení cla jako žádost o vrácení přeplatku. Stěžovatel nezavdal svým podáním
žádný důvod k takovému postupu, neboť se domáhal výhradně vrácení cla z důvodu, že clo
nebylo podle článku 236 celního kodexu dlužné ze zákona. Požadavek na právní přehodnocení
své žádosti o vrácení cla vznesl poprvé až v řízení před krajským soudem, a to až poté, co ve věci
rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 8 Afs 62/2011 – 65. Stěžovatel navíc nepředložil
podrobnější argumentaci, proč by se mělo jednat o běžný přeplatek podle §64 zákona o správě
daní a poplatků. I kdyby však žalovaný vyhodnotil stěžovatelovu žádost jako žádost o vrácení
přeplatku, nemohl by jí vyhovět, neboť takový postup nebyl, s poukazem na nezbytnost
rozlišovat mezi vznikem, zaúčtováním a sdělením celního dluhu, v souladu s celními předpisy.
31) S poukazem na shora uvedené důvody zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou.
32) Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu