ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.49.2013:44
sp. zn. 9 As 49/2013 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
DEICHMANN-OBUV, s.r.o., se sídlem Londýnské nám. 853/1, Brno - Štýřice, zast. Mgr.
Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4 (dříve Celní ředitelství
Hradec Králové), proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 12. 1. 2012,
č. j. 295/2012-060100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2013, č. j. 30 Af 3/2012 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2012,
č. j. 295/2012-060100-21. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti
rozhodnutí Celního úřadu v Trutnově (dále jen „celní úřad“) ze dne 18. 11. 2011, č. j. 7273-4/2011-
126100-002/SŘ a toto rozhodnutí potvrzeno.
[2] Celní úřad rozhodl dle §23 odst. 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) a §1 odst. 2 zákona
č. 191/1999 Sb., zákona o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží
porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o opatřeních“) a §11 odst. 1 písm. a) zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) o tom,
že stěžovatelka porušila právní povinnost danou ustanovením §4 odst. 3 věta první zákona
o ochraně spotřebitele za použití §5 odst. 2 téhož zákona tím, že dne 24. 2. 2011 skladovala
a nabízela v provozovně DEICHMANN na adrese Horská 687, 541 01 Trutnov – Horní Staré
Město k prodeji výrobky, které porušují práva duševního vlastnictví, definovaná v §2 odst. 1
písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele, a to k prostorové ochranné známce č. 007497373
společnosti Converse Inc., se sídlem One High Street, North Andover, MA 01845 USA (dále jen
„Converse“).
[3] Celní úřad za protiprávní chování ve formě správního deliktu dle §24 odst. 1 písm. a)
zákona o ochraně spotřebitele uložil stěžovatelce v souladu s §24 odst. 10 písm. d) téhož zákona
pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, dle §79 odst. 5
správního řádu ve spojení s §6 odst. 1 Vyhlášky č. 520/2005 Sb. Celní úřad současně uložil sankci
propadnutí zboží (37 párů dětské a dámské kotníčkové obuvi) podle §23 odst. 6 zákona o ochraně
spotřebitele s přihlédnutím k §28a odst. 1 písm. a) a §33 odst. 2 zákona o opatřeních.
[4] Krajský soud úvodem stručně zrekapituloval předchozí rozhodnutí správních orgánů.
Po vymezení žalobních bodů a vyjádření žalovaného shrnul ze správního spisu informace podstatné
pro posouzení věci. S ohledem na příslušnou právní úpravu a zjištěný skutkový stav přisvědčil
žalovanému, že stěžovatelka skladovala a nabízela k prodeji výrobky porušující práva duševního
vlastnictví, a to k prostorové ochranné známce společnosti Converse. Dále uvedl, že následně bylo
u vlastníka ochranné známky, ověřeno, že předmětné výrobky byly vyrobeny bez licenční smlouvy,
tzn., že se nejedná o originální výrobky společnosti Converse.
[5] Předmětem sporu je otázka zaměnitelnosti zajištěných (nabízených) výrobků stěžovatelkou
(kotníčková šněrovací obuv) s prostorovou ochrannou známkou společnosti Converse,
a to zejména s ohledem na téměř identické provedení podrážky (podešve), která je předmětem
ochranné známky. Pro posouzení této otázky vyšel soud z komunitární úpravy známkového
práva a z relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Dovodil,
že při posouzení zaměnitelnosti a tedy jistého stupně podobnosti mezi ochrannou známkou
a konkrétním jiným podobným označením je nutné vycházet z toho, že zde existuje mezi takovým
označením a ochrannou známkou nebezpečí záměny, včetně pravděpodobnosti asociace mezi tímto
provedením a ochrannou známkou. Posuzování zaměnitelnosti je tak specifickým procesem, který
probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení nebo provedení.
[6] Ztotožnil se se závěry celních orgánů, že podrážka zajištěné obuvi je svým provedením
téměř shodná s předmětnou ochrannou známkou a obuv je svým celkovým provedením
zaměnitelná s výrobky společnosti Converse. Poukázal rovněž na vrchní část obuvi, jejíž použití
není samo o sobě nijak omezeno, avšak ve spojení s podrážkou zaměnitelnou s předmětnou
ochrannou známkou může být zajištěná obuv spojována s výrobky společnosti Converse.
Při tvoření úsudku o zaměnitelnosti bylo pro krajský soud zásadní i to, že porovnávané výrobky
patří do příbuzné oblasti spotřeby, jsou určeny k podobnému způsobu užití, a proto mohou být
z toho důvodu považovány spotřebitelem za zboží pocházející z téhož zdroje.
[7] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že nezaměnitelnost obuvi zaručovalo
vyobrazení populárních motivů „Hello Kitty“ či „Hannah Montana“. Vyobrazení dalšího prvku
neznamená, že by předmětná obuv přestala porušovat práva z ochranné známky. Rovněž
se neztotožnil s žalobní námitkou, že tvar podrážky není poznávacím znakem pro drtivou většinu
spotřebitelů, ale že jím je pěticípá hvězda, nápis „All Star“ či „Converse“. Má za to, že z reklamy
a nabídky společnosti Converse je obecně známo, že vzor podrážky je zcela rovnocenně
vyobrazován a prezentován, a proto se neztotožňuje s tvrzením, že by vzhled podrážky nebyl
pro spotřebitele žádným poznávacím znakem. Při posuzování zaměnitelnosti je nutno přihlížet
k možnosti omylu průměrně informovaného spotřebitele při obyčejné pozornosti. Průměrný
spotřebitel hodnotí výrobek v krátkém časovém úseku, a to jako celek. Soud též poukázal
na skutečnost, že stěžovatelka prodává i obuv společnosti Converse. Posuzování zaměnitelnosti
shledal, na rozdíl od stěžovatelky, za otázku právní a nikoli skutkovou. Zaměnitelnost se proto
nedokazuje.
[8] Jako nedůvodná byla též shledána žalobní námitka stěžovatelky, že pojednání žalovaného
o historii a současnosti společnosti Converse vzbuzuje obavu z nestranného poměru žalovaného
k této společnosti. K námitce stěžovatelky o vedení dvou řízení o výmazu předmětné známky uvedl,
že ke dni rozhodování žalovaného byla ochranná známka řádně zapsaná.
[9] Krajský soud posoudil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“) zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[10] Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
[11] Je přesvědčena, že se nedopustila předmětného správního deliktu, resp. nepoužila
při nabízení nebo prodeji svých výrobků žádné nekalé obchodní praktiky. Má za to, že argument
celkového provedení obuvi a její následné zaměnitelnosti je pro posouzení věci nepřijatelný.
Celkové provedení není chráněno ochrannou známkou, a zejména se jedná o zcela standardní
provedení tzv. „tenisek“, které vyrábí řada výrobců. Originalitu zajištěné obuvi dodávají prvky jako
vyobrazení populárních motivů „Hello Kitty“ či „Hannah Montana“, a tudíž tyto motivy vyvrací
závěry celních orgánů o údajné celkové podobnosti zajištěné obuvi s výrobky společnosti Converse.
[12] Je zcela nepravděpodobné, že by běžný spotřebitel posoudil předmětnou obuv jako výrobek
společnosti Converse výhradně podle vzorku podešve. S touto námitkou se dle stěžovatelky krajský
soud vůbec nevypořádal, a proto trvá na své žalobní argumentaci, že tvar podešve poznávacím
znakem pro drtivou většinu spotřebitelů není. Na zajištěné obuvi ani na jejím obalu není nikde
vyobrazen žádný symbol společnosti Converse (typická pěticípá hvězda, nápis „All Star“ či samotný
název „CONVERSE“), a to jak přímo na podrážce, tak zejména na svršku obuvi, což je dle názoru
stěžovatelky hlavním poznávacím znakem výrobků společnosti Converse. Těžko se provedení
podrážky mohlo stát typickým a určujícím marketem obuvi pouze společnosti Converse, vyrábí-li
takovou podešev i další výrobci, jak žalovaný sám připouští. S touto námitkou se správní soud
rovněž nevypořádal, i když je v otázce zaměnitelnosti okolností významnou.
[13] Dle stěžovatelky se krajský soud nezabýval pravdivostí tvrzení žalovaného, že by mezi
mladými lidmi byla dobře známa podrážka s grafickým vyobrazením společnosti Converse. Toto
tvrzení považuje za pouhou nepodloženou domněnku, která vzbuzuje dojem účelové snahy obhájit
těžko udržitelné stanovisko o zaměnitelnosti obuvi.
[14] S ohledem na výše uvedené souvislosti poukazuje na skutečnost, že dle §4 odst. 1 zákona
o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, je-li způsobilá podstatně ovlivnit rozhodnutí
spotřebitele tak, že může učinit rozhodnutí, které by jinak neučinil. Tento předpoklad nekalosti dle
stěžovatelky nebyl naplněn.
[15] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a též
zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný k podané kasační stížnosti uvádí, že dle jeho názoru se krajský soud dostatečně
a v plném rozsahu vypořádal se všemi žalobními námitkami. Kvůli vzájemné kombinaci chráněného
vzoru podrážky společnosti Converse a druhu obuvi (tenisky) je zajištěná obuv stěžovatelky
schopna vyvolat asociaci s výrobky Converse, a proto běžného spotřebitele ovlivnit v jeho
obchodním rozhodování. O důležitosti podrážky svědčí fakt, že výrobci obuvi na podrážky
umisťují svá loga nebo jiné typické symboly a vyobrazení. Ohledně stěžovatelkou zpochybněné
skutečnosti, že mezi mladými lidmi je podrážka společnosti Converse dobře známá, má žalovaný
za to, že skutečnosti obecně známé se dle §50 odst. 1 správního řádu nedokazují. Závěrem
upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 27/2012 – 25,
(všechna zde uváděná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), kde se jednalo
o obdobnou věc jako v nyní projednávaném případě.
[17] Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu zamítnutí
kasační stížnosti.
[18] Stěžovatelka v replice na vyjádření žalovaného uvádí, že žalovaným citovaný rozsudek
zdejšího soudu se týká dřívější právní úpravy a i skutkově zcela jiného případu. Upozorňuje též
na skutečnost, že v posuzovaném případě nebyla naplněna definice padělku ve smyslu zákona
o ochraně spotřebitele, neboť vzorek podešve nelze považovat za „umístění označení“ ve smyslu §2
odst. 1 písm. r) bod 1. zákona o ochraně spotřebitele. Odmítá tvrzení žalovaného, že znalost
předmětného vzoru podešve u spotřebitelské veřejnosti je obecně známou skutečností, která
se nedokazuje. Závěrem stěžovatelka dodává, že před zapsáním ochranné známky v roce 2010 byl
tento vzor podešve široce používán i jinými výrobci. Stejně tak setrvává na své žalobní námitce,
že jsou vedena dvě řízení týkající se návrhu na výmaz z důvodu neplatnosti této ochranné známky.
[19] V návaznosti na repliku stěžovatelky žalovaný uvedl, že tvrzení ohledně dřívější právní
úpravy, kterým stěžovatelka zpochybnila relevanci citovaného rozsudku Nejvyššího správního
soudu, považuje za nadbytečné. Má za to, že klamavá obchodní praktika je upravena v zákoně
o ochraně spotřebitele stále stejně. K vedení řízení o výmazu předmětné ochranné známky
žalovaný uvádí, že dle §33 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách,
ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o ochranných známkách“), se účinky
zrušení nebo neplatnosti ochranné známky netýkají rozhodnutí ve věci porušení práv z ochranné
známky, která nabyla právní moci a byla vykonána před nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení
nebo neplatnosti ochranné známky.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Úvodem považuje zdejší soud za vhodné shrnout relevantní skutečnosti zjištěné
z předložených spisů. Dne 24. 2. 2011 byla pracovníky celního úřadu v provozovně stěžovatelky
provedena kontrola dodržování povinností stanovených v §5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele.
Kontrola byla zaměřena na zjištění, zda nedochází k nabízení nebo prodeji výrobků, služeb či zboží
porušující některá práva duševního vlastnictví, případně zda nedochází ke skladování takových
výrobků a zboží za účelem jejich nabízení nebo prodeje. Při této kontrole pojali pracovníci celního
úřadu podezření, že obuv stěžovatelkou skladovaná a nabízená za účelem prodeje porušuje práva
duševního vlastnictví, a to konkrétně k prostorové ochranné známce č. 007497373 společnosti
Converse. Předmětná obuv (37 párů) byla zajištěna na základě rozhodnutí celního úřadu ze dne
24. 2. 2011, č. j. 1431-2/2011-126100-033. Ve správním řízení dospěl celní úřad k závěru,
že se stěžovatelka dopustila klamavé obchodní praktiky dle §5 odst. 2 zákona o ochraně
spotřebitele. Klamavá praktika je zároveň praktikou nekalou, která je dle §4 odst. 3 zákona
o ochraně spotřebitele zakázána. Porušením zákazu používání nekalých obchodních praktik
stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle §24 odst. 1 písm. a) zákona
o ochraně spotřebitele, za který jí byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Současně jí byla uložena
sankce propadnutí zboží (37 párů obuvi) dle §23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele
s přihlédnutím k §28a odst. 1 a) a §33 odst. 2 zákona o opatřeních.
[22] Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda zajištěná obuv porušuje práva
k prostorové ochranné známce společnosti Converse, a tudíž tak porušuje práva duševního
vlastnictví. Výrobkem nebo zbožím porušujícím některá práva duševního vlastnictví se rozumí
výrobek nebo zboží, na němž je bez souhlasu majitele ochranné známky umístěno označení stejné
nebo zaměnitelné s ochrannou známkou.
[23] Při posuzování zaměnitelnosti je třeba vyjít z komunitární úpravy známkového práva a s tím
související judikatury Soudního dvora. K harmonizaci národních právních předpisů byla vydána
První směrnice Rady č. 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy
členských států o ochranných známkách. Ta však byla nahrazena Směrnicí Evropského parlamentu
a Rady č. 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států
o ochranných známkách (dále jen „ směrnice 2008/95/ES“). Směrnice 2008/95/ES mimo jiné
vymezila, že „ochrana by se měla vztahovat rovněž na případy podobnosti mezi známkou a označením a mezi
výrobky nebo službami. Je nezbytné vykládat pojem podobnosti v souvislosti s nebezpečím záměny. Nebezpečí
záměny, jehož posouzení závisí na mnoha faktorech, a zejména na povědomí o ochranné známce na trhu, na asociaci,
která může vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, na stupni podobnosti mezi ochrannou
známkou a označením…“. Práva z ochranné známky jsou vymezena v čl. 5 směrnice 2008/95/ES,
který stanoví, že „ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího majitele výlučná práva. Majitel je oprávněn
zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly označení, u něhož z důvodu
jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a totožnosti či podobnosti výrobků nebo služeb označovaných
ochranných známkou a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí asociace označení
s ochrannou známkou.“ Z této úpravy prakticky vyšel i český zákon o ochranných známkách, který
čl. 5 citované směrnice transponoval do §8 odst. 2.
[24] Při výkladu vnitrostátního práva, přijatého za účelem provádění směrnice (v posuzované
věci směrnice 2008/95/ES), je vnitrostátní soud povinen vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo
dle smyslu a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, za předpokladu,
že takový výklad vnitrostátní předpis umožňuje. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému
je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků
se ponechává vnitrostátním orgánům (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. dubna 1984,
sp. zn. C-14/83, ve věci Von Colson and Kamann, Recueil, str. 1891, rozsudek Soudního dvora EU
ze dne 13. listopadu 1990, sp. zn. C-106/89, ve věci Marleasing, Recueil, str. 4135). Je proto
nasnadě, že při výkladu §2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele, resp. §8 odst. 2
zákona o ochranných známkách je nutno zásadně postupovat tak, aby tento výklad byl konformní
s příslušnými ustanoveními směrnice 2008/95/ES, zejména pak s jejím čl. 5 odst. 1 písm. b), a tedy
i s judikaturou Soudního dvora, která se k výkladu tohoto článku vztahuje.
[25] K pojmu zaměnitelnosti se vyjádřil Soudní dvůr, který nadefinoval relativně
objektivní kritéria, která je povinen aplikující orgán při jejím posuzování uplatnit. Z rozsudku ze dne
10. 4. 2008, sp. zn. C-102/07, ve věci adidas AG a adidas Benelux BVv. Marca Mode CV a další
vyplývá, že „posouzení nebezpečí záměny nezávisí pouze na stupni podobnosti mezi ochrannou známkou
a označením, ale rovněž na tom, jak snadno může vzniknout asociace mezi označením a dotčenou ochrannou
známkou, zejména s ohledem na povědomí o ochranné známce na trhu. Čím vice je totiž ochranná známka známá,
tím vyšší bude počet hospodářských subjektů, které budou chtít užívat podobna označeni. Přítomnost velkého počtu
výrobků nesoucích podobná označení na trhu by mohla porušit práva z ochranné známky, neboť by mohla snížit
rozlišovací způsobilost ochranné známky a ohrozit její základní funkci, kterou je zaručit spotřebitelům původ
dotčených výrobků“. Soudní dvůr EU též vyslovil, že „pravděpodobnost záměny je třeba posuzovat globálně,
s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním pro okolnosti případu“, přičemž toto globální zhodnocení zejména
vizuální či významové musí „vycházet z celkového dojmu, kterým známky působí a je nutné vzít v úvahu
zejména jejich distinktivní a dominantní prvky.“ (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 11. 1997,
sp. zn. C-251/95, ve věci SABEL BV v. Puma AG, bod 23).
[26] Při posuzování všech relevantních faktorů zaměnitelnosti je třeba vycházet z pohledu
průměrného spotřebitele (zákazníka) a rozhodující je celkový dojem, který průměrnému spotřebiteli
utkví v paměti, což je většinou určitá dominující část označení, nikoli jeho jednotlivé detaily
(srov. opět rozsudek Soudního dvora ve věci C-251/95, bod 23). Hledisko průměrného spotřebitele
z doktrinálního i judikatorního pohledu vychází z toho, že jde o „spotřebitele, který má dostatek informací
a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory“ (srov. rozsudek
Soudního dvora ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. C-210/96, ve věci Gut Springenheide GmbH,
popř. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012).
Od průměrného spotřebitele je tedy třeba požadovat určitý stupeň pozornosti, a tím lze od něho
očekávat, že náležitě přihlédne k podstatným rozdílům mezi značkami, označením výrobku apod.
[27] Vychází se z celkového dojmu, kterým posuzované označení především vizuálně působí
na průměrného spotřebitele. K tomu je nutné zdůraznit, že důležitou podmínkou pro správné
vymezení průměrného spotřebitele je jeho zařazení do konkrétní cílové skupiny. Správné vymezení
cílové skupiny hraje důležitou roli v následném posouzení nároků kladených na takto vymezeného
průměrného spotřebitele. Až souhrn vlastností cílové skupiny spotřebitelů může vést k vytvoření
obrazu jejího průměrného zástupce. Dopad posuzované praktiky pak bude určován právě vůči
tomuto průměrnému zástupci cílové skupiny.
[28] Pohledem průměrného spotřebitele je výklad pojmů zaměnitelnost, shodnost či podobnost,
a tedy podřazení skutkového stavu těmto pojmům, otázkou výkladu práva a jeho aplikace
na zjištěný skutkový stav, nikoli otázkou skutkovou. Znaleckého dokazování k takovému zjištění
použít nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011).
[29] Z výše uvedených východisek při posuzování právě projednávané věci vyšel i Nejvyšší
správní soud. Námitka stěžovatelky, že celkové provedení obuvi není chráněno ochrannou
známkou, a proto nemůže být pro posouzení věci relevantní, není důvodná. I když je chráněn
ochrannou známkou pouze tvar podešve, tak z hlediska průměrného spotřebitele může právě
celkové provedení stěžovatelkou nabízené obuvi vyvolat na trhu kotníčkové šněrovací obuvi
(popř. na trhu obuvi s označením „tenisky“) asociaci s výrobky společnosti Converse. Vizuální
podobnost, která hraje při hodnocení zaměnitelnosti zásadní roli, je markantní. Celkový dojem
ve spojení s použitím prakticky shodného tvaru a struktury podešve s výrobky chráněnými
předmětnou ochrannou známkou, přispívá k závěru o asociaci popř. možné záměně zajištěné obuvi
s výrobky společnosti Converse. Závěr o zaměnitelnosti výrobků podporuje i povědomí
spotřebitelů o působení společnosti Converse na trhu s kotníčkovou obuví určenou pro volný čas,
což je jistě nezbytný faktor, který je nutné při posuzování zaměnitelnosti vzít v úvahu.
[30] Z hlediska právního rámce je podstatná možná, nikoli faktická zaměnitelnost zboží.
Okolnost, zda k záměně skutečně dochází, proto není podstatná. Nebezpečí záměny
pro spotřebitele znamená, že na základě celkového dojmu nabízené obuvi může očekávat stejné
vlastnosti podešve jako u výrobků společnosti Converse, která si je právě kvůli záruce kvality
a originality nechala chránit ochrannou známkou. Nabízením zajištěné obuvi by mohlo dojít
k oslabení hlavní funkce ochranné známky v podmínkách tržního hospodářství, jejímž účelem
je chránit soutěžní pozici jednoho podnikatele proti druhému a samozřejmě pomocí ochranné
známky upoutat pozornost spotřebitelů na své výrobky.
[31] Tvrzení stěžovatelky, že originalitu a nezaměnitelnost dodávají zajištěné obuvi prvky
populárních motivů „Hello Kitty“ či „Hannah Montana“, je třeba odmítnout. Výrobci kotníčkové
obuvi včetně společnost Converse používají různé vyobrazení populárních motivů na své obuvi
(srov. např. řadu Chuck Taylor DC Comics). Z hlediska nebezpečí záměny za výrobky chráněné
ochrannou známkou tyto motivy nehrají samy o sobě žádnou roli.
[32] K námitce, že tvar podrážky není poznávacím znakem pro spotřebitele, ale jsou jimi další
charakteristické znaky společnosti Converse, kdy krajský soud se dle stěžovatelky s těmito tvrzeními
dostatečně nevypořádal, je třeba uvést, že tyto úvahy o nedostatečném vypořádání zdejší soud
nesdílí (srov. str. 8 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud se naopak ztotožňuje
s argumentací krajského soudu, že tvar a vzor podrážky bývá prezentován v nabídce výrobků
společnosti Converse zcela rovnocenně jako ostatní charakteristické prvky, a proto je třeba
odmítnout tvrzení stěžovatelky, že tento vzor není pro spotřebitele žádným poznávacím znakem.
Je třeba dodat, že pěticípá hvězda či samotný nápis „CONVERSE“ jistě patří k charakteristickým
znakům společnosti Converse, avšak tyto symboly nejsou přítomny na všech typech obuvi, kdežto
typický vzor podrážky chráněný ochrannou známkou je naopak přítomen na každém typu obuvi.
[33] Rovněž je třeba odmítnout námitku, spočívající v tvrzení, že vyrábí-li takovou podešev
i další výrobci, tak se provedení podrážky těžko mohlo stát typickým a určujícím marketem obuvi
pouze společnosti Converse, kdy i s touto žalobní námitkou se dle stěžovatelky krajský soud
nevypořádal. Zde je nutné odkázat na str. 10 napadeného rozsudku, kde soud konstatuje,
že podrážky jiných výrobců jsou sice taky pryžové, avšak jejich grafické zpracování je odlišné
od ochranné známky. Především jsou používány různé geometrické tvary (vlnky, kolečka,
čtverečky). S touto argumentací krajského soudu lze souhlasit, avšak je třeba zdůraznit,
že pro posouzení věci není rozhodné, jaké podrážky vyráběli konkurenti stěžovatelky či společnosti
Converse. Stěžejní je ta skutečnost, že tvar a struktura podrážky výrobků společnosti Converse je
v současnosti chráněn ochrannou známkou. V souladu se zákonnou úpravou stěžovatelka neměla
bez souhlasu vlastníka ochranné známky právo užít označení (tvar a struktura podrážky)
zaměnitelné s výrobky společnosti Converse.
[34] Stěžovatelka má za to, že se krajský soud nezabýval pravdivostí tvrzení žalovaného,
že by mezi mladými lidmi byla dobře známa podrážka s grafickým vyobrazením společnosti
Converse. Toto tvrzení považuje za pouhou nepodloženou domněnku. Zdejší soud poukazuje
na str. 8-9 napadeného rozsudku, kde krajský soud shledává pojednání o historii a současnosti
společnosti Converse žalovaným za podstatné pro posouzení zaměnitelnosti, jelikož je třeba
přihlížet ke všem relevantním okolnostem, a tedy i k povědomí této značky na trhu. Nelze
přehlédnout ani konstatování soudu, že je obecně známo, že reklama na zboží společnosti Convesre
prezentuje tvar a vzor podrážky zcela rovnocenně jako ostatní charakteristické prvky.
[35] Tenisky a kotníčkové šněrovací boty se obecně těší velké oblibě mezi mladou generací,
a je nepopiratelné, že tyto výrobky společnosti Converse jednoznačně patří k vysoce populární
značce, a to zejména mezi mladými lidmi a nejen na tuzemském trhu. Charakteristická podrážka
společnosti Converse nepochybně patří vedle jiných prvků mezi poznávací znaky této obuvi. Úvaha
krajského soudu i žalovaného je v tomto směru zcela opodstatněná. Není naopak žádný racionální
důvod, pro který by měl zájemce o tuto obuv tento prvek při výběru obuvi potlačit či opomenout.
[36] K námitce, že nebyl naplněn předpoklad nekalosti spočívající v tom, že dle §4 odst. 1
zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, je-li způsobilá podstatně ovlivnit
rozhodnutí spotřebitele tak, že může učinit rozhodnutí, které by jinak neučinil, Nejvyšší správní
soud uvádí, že klamavé obchodní praktiky jsou zakázány, pokud s ohledem na jejich charakteristické
rysy a věcné souvislosti vedou nebo mohou vést k tomu, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí
o obchodní transakci, které by jinak neučinil (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 4. 2009
sp. zn. C -261/07 a C -299/07, ve věci VTB - VAB a Galantea, bod 55). Jak již bylo uvedeno výše
(srov. odst. 29), zdejší soud ve shodě s krajským soudem i žalovaným dospěl k závěru, že průměrný
spotřebitel na trhu kotníčkové obuvi může zajištěnou obuv stěžovatelky zaměnit s výrobky
společnosti Converse. Nejvyšší správní soud má za to, že pokud byl naplněn předpoklad klamavé
praktiky ve smyslu výše uvedené judikatury, tak bylo dosaženo i předpokladu generální klauzule
nekalé obchodní praktiky ve smyslu §4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, který je prakticky
shodný.
[37] Ke stěžovatelkou tvrzené skutečnosti, že v posuzovaném případě nebyla naplněna definice
padělku ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele, neboť vzorek podešve nelze považovat
za „umístění označení“ ve smyslu §2 odst. 1 písm. r) bod 1. zákona o ochraně spotřebitele lze uvést,
že při určení, zda je vzorek podešve možné považovat za „označení“, je potřeba vyjít primárně z §1
zákona o ochranných známkách, který vymezuje, že ochrannou známkou může být za podmínek
stanovených zákonem o ochranných známkách jakékoliv označení schopné grafického znázornění,
zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal,
pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb
jiné osoby, což zcela jistě vzorek podešve splňuje, jinak by nebyl chráněn předmětnou ochrannou
známkou. Navíc samotné ustanovení §2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele
na úpravu v zákoně o ochranných známkách odkazuje. Výklad stěžovatelky, že citované ustanovení
zákona o ochraně spotřebitele má na mysli pouze zejména loga, nápisy, apod. je pro účely ochrany
práv z duševního vlastnictví zcela nepřijatelný.
[38] Pokud jde o námitku, že jsou v současnosti vedena dvě řízení týkající se návrhu na výmaz
z důvodu neplatnosti této ochranné známky, neshledal zdejší soud důvodu odchýlit se od závěrů
vyslovených krajským soudem. Ten správně uvedl, že soud rozhoduje dle stavu ke dni vydání
žalobou napadeného rozhodnutí a k tomuto stavu byla předmětná ochranná známka zapsána
Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu ve prospěch společnosti Converse. Proto je nutno
vycházet z toho, že ochranná známka splňovala všechna kritéria pro její zápis, a byla s ní spojena
příslušná práva. V dané souvislosti je třeba poukázat na §33 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných
známkách, dle kterého se účinky zrušení nebo neplatnosti ochranné známky netýkají rozhodnutí
ve věci porušení práv z ochranné známky, která nabyla právní moci a byla vykonána před nabytím
právní moci rozhodnutí o zrušení nebo neplatnosti ochranné známky.
[39] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[40] Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu