ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.107.2014:43
sp. zn. 9 Azs 107/2014 – 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: T. N. K., zast.
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2013, č. j. MV-100098-6/OAM-2013, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 4 A 77/2013 – 75.
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Marošovi Matiaškovi, LL.M., advokátovi
se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2, se přiznává odměna za zastupování ve výši 3 400 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2013, č. j. CPR-9348-26/PŘ-2013-930504, uložila Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie letiště Praha Ruzyně
(dále jen „policie“), žalobkyni správní vyhoštění a stanovila čtyři roky jako dobu, po kterou
žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Policie tak rozhodla proto,
že žalobkyně se po svém příletu do České republiky prokázala policistům cestovním pasem
s pozměněnými údaji. Pas samotný byl sice pravý, stejně jako předložené schengenské vízum, žádný
z těchto dokumentů však nebyl vystaven pro žalobkyni, která předložený pas neoprávněně
pozměnila.
[2] Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí policie žalovaný zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.
Ztotožnil se s hodnocením policie v tom, že žalobkyně skutečně předložila cizí, neoprávněně
upravený cestovní pas. Žalovaný vyšel z toho, že žalobkyně do České republiky přicestovala
protiprávně, vyhoštění tak nemůže nepřiměřeně zasáhnout do jejích práv, protože žádná práva
v dobré víře na území státu nenabyla. Dále žalovaný uvedl, že vyhoštěním nemůže dojít k porušení
čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, neboť žalobkyně pod ochranu tohoto článku
nespadá. Žalobkyně neprokázala dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup na území státu a po svém
příletu se nepřihlásila bez prodlení úřadům. Z jednání žalobkyně při kontrole totožnosti vyplynulo,
že pokud by policisté neodhalili neoprávněnou změnu předloženého cestovního pasu, žalobkyně
by cestovala dále do Francie, aniž by projevila úmysl požádat v České republice o mezinárodní
ochranu.
[3] Žalobkyně napadla citované rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 A 77/2013 –75.
Soud vyšel z toho, že žalobkyně se na území státu prokázala cizím, pozměněným cestovním pasem,
neprojevila snahu přihlásit se úřadům a neosvědčila dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup
a přítomnost na území státu. Za takové situace žalovaná správně nepovažovala žalobkyni
za uprchlíka. Protože žalobkyně na území státu pobývala bez platného cestovního pasu či víza, bylo
na místě rozhodnout o jejím vyhoštění. Dobu čtyř let, po kterou byl žalobkyni zakázán vstup
na území členských států Evropské unie, soud považoval za přiměřenou okolnostem věci. Dále
se městský soud zabýval i tím, zda žalobkyně může vycestovat do země svého původu. Žalobkyně
žádné okolnosti vylučující její návrat do vlasti v průběhu správního řízení neuvedla, pouze obecně
odkazovala na násilí páchané na ženách v Konžské demokratické republice. Protože žalovaný vyšel
ze stanoviska k možnosti vycestování cizince a neshledal důvody, které by vyhoštění žalobkyně
bránily, městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je správné.
[4] Proti tomuto rozsudku městského soudu nyní žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí
kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatelka ve své včasné kasační stížnosti uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“); namítla tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem, vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech a pro tuto důvodně vytýkanou vadu městský soud měl napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[6] Tyto vady stěžovatelka spatřuje v tom, že na její případ dopadá čl. 31 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, stěžovatelka tedy nemůže být vyhoštěna. Tato úmluva se nevztahuje pouze
na osoby, kterým byl uprchlický status již přiznán, ale také na všechny další osoby, které definici
uprchlíka splňují. Mezi tyto další osoby spadají i ti, kdo na území státu vstoupí tajně, či za pomoci
pozměněných dokladů. Podle stěžovatelky městský soud nesprávně posoudil, zda se čl. 31 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků vztahuje pouze na „již uznané“ uprchlíky, nebo i na další osoby,
které v dobré víře žádají o mezinárodní ochranu.
[7] Stěžovatelka po svém odchodu z Konga sice žila v Ruské federaci, z odborné literatury
však vychází, že dočasný pobyt v jiné zemi není překážkou pro uznání postavení uprchlíka, pokud
ti v jiné zemi o ochranu požádat nemohli, nebo měli dobrý důvod o ni nežádat. V Rusku je sice
možné o azyl požádat, mnoho žadatelů však bylo vyhoštěno ještě před podáním opravného
prostředku proti zamítavým rozhodnutím, případně byli žadatelé vystaveni pozornosti tajných
služeb. Zprávy nevládních organizací též hovoří o tom, že žadatelé o azyl jsou v Rusku vystaveni
rasově motivovaným útokům, ponižování a bití jak ze strany třetích osob, tak státních orgánů.
Čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků se vztahuje i na ty, kteří po nějakou dobu pobývali
v tranzitní zemi, Česká republika pro stěžovatelku byla právě takovou tranzitní zemí, neboť
směřovala do Francie.
[8] Stěžovatelka dále nesouhlasí ani s tím, že by orgány České republiky nekontaktovala
bez prodlení, naopak svůj úmysl projevila během pobytu v tranzitním prostoru ruzyňského letiště
ještě v den svého příletu do České republiky. Nelegálně na území státu pobývala pouze krátkou
dobu, délka uloženého zákazu vstupu je proto nepřiměřená. Vyhoštění je závažným zásahem
do práv stěžovatelky, která například ztrácí možnost požádat o povolení k pobytu pro případ,
že by jí nebyla udělena mezinárodní ochrana.
[9] Konečně stěžovatelka odkázala na nestejnou praxi Ministerstva vnitra, kterému musí být
z úřední činnosti známo, že již několika ženám z Konžské demokratické republiky byla udělena
doplňková ochrana, byť pro to ve svých žádostech přímo neuvedly důvody. Závazné stanovisko
k možnosti vycestování stěžovatelky tedy neodpovídá rozhodovací praxi ministerstva
a nezohledňuje sexuální násilí, které je na ženách v Kongu pácháno. V případě, že ministerstvo
doplňkovou ochranu z těchto důvodů v několika případech udělilo, mělo v obdobném případě
postupovat obdobně a dospět k závěru, že vycestování stěžovatelky není možné.
[10] Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[11] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka pobývala v Rusku dva roky, neuvedla,
že by sama měla během této doby nějaké obtíže. Argumentace ve vztahu k čl. 31 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků není případná, neboť doktrinální i soudní výklad této úmluvy připouští,
aby uprchlík v tranzitní zemi pobýval po krátkou dobu. Za krátkou dobu nelze považovat dvouletý
pobyt. Dále žalovaný poukázal na to, že stěžovatelka svou vlast opustila již před dlouhou dobou
a o mezinárodní ochranu požádala až poté, co se prokázala pozměněným cestovním pasem a byla
odhalena jako osoba bez platného oprávnění k pobytu. Stěžovatelka tedy české úřady
nekontaktovala ze své vůle a úmysl požádat o mezinárodní ochranu projevila v návaznosti na své
odhalení. Na stěžovatelku tedy nedopadá čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
[12] Žalovaný dále poukázal na to, že stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla žádné skutečnosti,
které by bránily jejímu vyhoštění, nepoukázala na údajné sexuální násilí páchané na ženách v Kongu
a celkově o důvodech opuštění vlasti uvedla minimum informací. Stanovisko k možnosti
vycestování považuje žalovaný za přesné a přezkoumatelné. Z těchto důvodů žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Námitkou nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud z povahy věci zabýval přednostně,
neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum. Napadený rozsudek
srozumitelně a v přiměřeném rozsahu zdůvodnil, proč a jak naložil se žalobními tvrzeními
stěžovatelky. Ta ostatně blíže neurčila, v čem nepřezkoumatelnost shledává, navíc se vůči
jednotlivým bodům odůvodnění v kasační stížnosti podrobně a věcně vymezuje. Nejvyšší správní
soud tak nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
[16] Stěžovatelka byla vyhoštěna pro naplnění podmínek §119 odst. 1 písm. b) bodu 1. a 2.
a §119 odst. 1 písm. c) bodu 1. a 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dle §119 odst. 1
písm. b) bodu 1. a 2. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který
pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, 1. prokáže-li se cizinec při hraniční nebo
pobytové kontrole dokladem, který je padělán, anebo dokladem jiné osoby jako dokladem vlastním, 2. prokáže-li
se cizinec při pobytové nebo hraniční kontrole při vycestování z území cestovním dokladem, jenž je neplatný z důvodů
uvedených v §116 písm. a), b), c) nebo d). Dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1. a 2. policie vydá „rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky,
1. pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn, 2. pobývá-li cizinec na území
bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.“
[17] Stěžovatelka nepopírá, že se dopustila jednání předvídaných těmito ustanoveními
zákona o pobytu cizinců. Namítá však, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemělo být vydáno
na základě aplikace §119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který provádí čl. 31 odst. 1 Úmluvy
OSN o právním postavení uprchlíků, ve znění Protokolu o právním postavení uprchlíků ze dne
31. 1. 1967, vyhlášených sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb. (dále jen
„Úmluva“).
[18] V posuzované věci tedy jde v zásadě o to, zda je možné stěžovatelku vyhostit, nebo
zda se na její případ uplatní čl. 31 odst. 1 Úmluvy, podle něhož se smluvní státy zavazují,
že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo
z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1 Úmluvy, vstoupí nebo
jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům
a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost.
[19] Nejvyšší správní soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda se §119a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců vztahuje i na stěžovatelku, které má být správní vyhoštění uloženo nejen z důvodu
podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 1. a 2., ale rovněž z důvodu dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1. a 2.
zákona o pobytu cizinců. Obdobnou otázku Nejvyšší správní soud řešil již v rozsudku ze dne
1. 8. 2013, č. j. 6 As 28/2013 – 38, proto lze pro stručnost odkázat na závěry v této věci: Vzhledem
ke znění a účelu Úmluvy spadají do rozsahu čl. 31 i takové případy, kdy uprchlík např. vstoupí
na území státu s falešným cestovním dokladem či na území vstoupí nebo pobývá ilegálně
bez platného cestovního dokladu či víza.
[20] Ustanovení §119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat v souladu s čl. 31
Úmluvy [s ohledem na princip mezinárodního práva pacta sunt servanda (srov. odstavec 98 nálezu
Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08, N 201/51 SbNU 445)
a s ohledem na povinnost mezinárodně konformního výkladu práva vyplývající mj. z čl. 1 odst. 2
Ústavy České republiky (k povinnosti takového výkladu viz např. nález Ústavního soudu ze dne
18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187)]. Výkladovou variantou, která co nejvíce
zohledňuje mezinárodní závazky České republiky plynoucí z čl. 31 odst. 1 Úmluvy, je tedy ta,
že §119a zákona o pobytu cizinců se uplatní i vůči cizinci, jemuž má být správní vyhoštění uloženo
z důvodu dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1. a 2. zákona o pobytu cizinců.
[21] Následně je třeba posoudit splnění kumulativních podmínek §119a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců (ostatně obdobně jako čl. 31 odst. 1 Úmluvy), tj. a) cizinec na území přichází přímo, b)
cizinec požádá o mezinárodní ochranu, c) cizinec na území přichází ze státu, kde mu hrozí
pronásledování nebo vážná újma, d) cizinec na území vstoupí nebo pobývá bez povolení, e) cizinec
se sám bez prodlení přihlásí policii nebo ministerstvu a f) cizinec prokáže závažný důvod pro svůj
neoprávněný vstup nebo pobyt.
[22] V posuzované věci je především sporná podmínka podle písm. e) jako hlavní důvod
rozhodnutí žalovaného a městského soudu, a dále také podmínka podle písm. a). Nejvyšší správní
soud se tedy zabýval tím, zda jejich (ne)naplnění městský soud hodnotil správně.
[23] Smyslem ustanovení „kteří … se sami přihlásí bez prodlení úřadům“ je dát možnost uprchlíkům,
kteří na území státu vstoupili protiprávně, aby své postavení upravili do souladu s právem
bez hrozby sankce. Před postihem by měli být chráněni ti uprchlíci, kteří se přihlásí z vlastní vůle
a osvědčí tak svou dobrou víru. Otázkou však je, zda pod ochranu čl. 31 Úmluvy spadají
ti uprchlíci, kteří byli zadrženi státními úřady a teprve poté projevili svůj úmysl požádat
o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud má za to, že tito uprchlíci zásadně pod ochranu
čl. 31 Úmluvy nespadají, protože v jejich případě nelze mluvit o skutečně dobrovolném projevu
vůle směřujícímu k přihlášení se úřadům.
[24] Případ stěžovatelky je specifický v tom, že stěžovatelka sice projevila svůj úmysl přihlásit
se úřadům jako uprchlík až po svém zadržení, avšak tvrdí, že byla zadržena tak rychle, že neměla
možnost svou vůli projevit svobodně. Jako výjimku z pravidla odborná literatura v takových
případech uznává, že cizinec může požívat ochrany čl. 31 Úmluvy, pokud byl zadržen tak rychle,
že se státním úřadům sám přihlásit nemohl. Zároveň však dodává, že tato ochrana cizinci
svědčí tak dlouho, dokud není prokázána zlá víra na straně cizince (srov. HATHAWAY, James
C. The Rights of Refugees under International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2005,
s. 390-391).
[25] Zda ochrana čl. 31 Úmluvy dopadá i na případy, kdy se cizinec přihlásí úřadům po svém
odhalení a zadržení v tranzitním prostoru letiště, kde pobývá s úmyslem odletět do jiné země
a požádat o mezinárodní ochranu tam, řešil anglický vrchní soud (High Court of Justice, Queen’s Bench
Division, Administrative Court) ve svém rozsudku ze dne ze dne 29. července 1999 ve věci Adimi, R
(on the application of) v. Uxbridge Magistrates Court & Anor, EWHC Admin 765 (k 29. 5. 2014 dostupný
na http://www.bailii.org/ew/cases/EWHC/Admin/1999/765.html), kterého se stěžovatelka
dovolává. Tento soud ve věci dvou uprchlíků zadržených při odletu do Kanady dospěl
teleologickým výkladem k závěru, že pod ochranu čl. 31 Úmluvy spadají i ti cizinci, kteří se úřadům
přihlásili po svém zadržení, pokud byli zadrženi v průběhu cesty do jiné země, kde chtěli požádat
o ochranu. Vrchní soud tento svůj závěr založil na úvaze, že hlavním účelem je poskytnout ochranu
uprchlíkům. Cizinci zásadně mohou zvolit zemi, kde chtějí požádat o ochranu, a pokud by v této
cílové zemi byli pod ochranou čl. 31 Úmluvy (pokud tedy dodrží jiné podmínky čl. 31), tato ochrana
jim nemůže být odepřena jen z důvodu, že byli zadrženi na cestě během krátké zastávky.
[26] Na rozsudek vrchního soudu ve věci Adimi navázala Sněmovna lordů ve svém rozhodnutí
ze dne 21. 5. 2008 ve věci Asfaw, R v [2008] UKHL 31 (k 29. 5. 2014 dostupný
na http://www.bailii.org/uk/cases/UKHL/2008/31.html), které se týkalo cizince zadrženého
při odletu do USA, protože se prokázal padělaným pasem. Sněmovna lordů po rozsáhlém zkoumání
historie a smyslu čl. 31 Úmluvy dospěla k závěru, že tvůrci Úmluvy nepočítali s masivním rozvojem
letecké dopravy (uprchlíkem byly původně jen ty osoby, které splňovaly definici uprchlíka
v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, viz čl. 1 Úmluvy) a nemohli předvídat obtíže
spojené s přestupy během mezinárodních letů. Z toho důvodu je třeba ochranu čl. 31 vztáhnout
i na ty cizince, kteří byli na útěku před pronásledováním zadrženi v zemi tranzitu při snaze
pokračovat do cílové země, kde měli v úmyslu požádat o azyl.
[27] V současné době je čím dál tím častější, že při nalézání pravidel mezinárodního práva
používají soudy pro inspiraci i rozhodnutí soudů jiných smluvních stran (tzv. judicial dialoque).
V této souvislosti je třeba vyjít i z požadavku čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu
(vyhlášena pod č. 15/1988 Sb.), že mezinárodní smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu
s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž
s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy. Je třeba přitom vycházet z toho, že všechny smluvní
strany při uzavírání smlouvy přikládaly výrazům v nich uvedeným stejný smysl. Pokud tedy vysoký
soud některé smluvní strany interpretuje určitá ustanovení mezinárodní smlouvy, soudy jiných
smluvních stran by v případě znalosti takového rozhodnutí k němu měly při svém rozhodování
přihlížet, což samozřejmě neznamená vázanost takovým rozhodnutím. Požadavky výkladu v dobré
víře a v souladu s obvyklým významem při interpretaci smlouvy vyjádřené v čl. 31 odst. 1 Vídeňské
úmluvy podle názoru Nejvyššího správního soudu zahrnují i snahu o pokud možno jednotnou
interpretaci uzavřené smlouvy ve všech smluvních stranách. To platí zejména tehdy, pokud jsou
závěry vysokých soudů jiné smluvní strany postavené na odpovědném výkladu příslušného
ustanovení mezinárodní smlouvy. V daném případě se přitom Nejvyšší správní soud se závěry
uvedenými ve shora citované judikatuře britských soudů pro jejich přesvědčivost ztotožňuje; i proto
dospěl k závěru, že ochrana čl. 31 Úmluvy se může vztahovat i na cizince, který byl zadržen tak
rychle, že se nemohl dobrovolně přihlásit úřadům. Aby stěžovatelka mohla požívat této ochrany,
musela by být na útěku před pronásledováním, po svém zadržení se bez zbytečného prodlení
přihlásit úřadům a prokázat, že byla zadržena na cestě do země, kde chtěla požádat o mezinárodní
ochranu. Zároveň však stěžovatelka musí splnit i ostatní podmínky čl. 31 Úmluvy. Jedna z dalších
podmínek čl. 31 – podmínka „přicházet přímo“ – je ostatně úzce spjata s požadavkem, aby cizinec byl
stále na útěku před pronásledováním.
[28] Těmito hledisky Nejvyšší správní soud poměřil projednávaný případ a konstatuje,
že stěžovatelka nesplnila podmínky ochrany čl. 31 Úmluvy. Ze správního spisu, napadených
rozhodnutí, i z kasační stížnosti jasně vyplývá, že stěžovatelka zamýšlela cestovat dále do Francie
a Česká republika pro ni byla pouze tranzitní zemí. Po svém zadržení se stěžovatelka úřadům
přihlásila. Nejvyšší správní soud však shledal, že stěžovatelka nesplňuje podmínku, že byla zadržena
na útěku před pronásledováním. Ze spisu totiž jasně vyplývá a stěžovatelka to sama přiznává,
že před příletem do České republiky pobývala dva roky v Rusku. Posouzení toho, co ještě
lze považovat za zadržení na útěku před pronásledováním, je závislé na konkrétních skutkových
okolnostech. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že stěžovatelka nebyla schopna či ochotna
v průběhu řízení uvést konkrétní nebezpečí, které jí při jejím dvouletém pobytu v Rusku hrozilo,
není tedy důvod domnívat se, že stěžovatelka byla stále na útěku před pronásledováním.
[29] Jak bylo již uvedeno, podmínka zadržení na útěku před pronásledováním úzce souvisí
s jednou z podmínek čl. 31 Úmluvy – podmínkou „přicházet přímo“. Tato úzká souvislost je založena
tím, že cizinec spadá pod ochranu čl. 31 Úmluvy v cílové zemi, pokud do ní přišel přímo, tj. přišel
buďto skutečně přímo, nebo v ostatních (bezpečných) tranzitních zemích strávil dobu
přiměřenou okolnostem (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2013,
č. j. 6 As 28/2013 – 38). Pobyt v tranzitní zemi tedy musí být v rámci útěku před pronásledováním
do cílové země, kde cizinec chce požádat o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud
se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že splňuje podmínku „přicházet přímo“. Jakkoliv je třeba tuto
podmínku vykládat široce v tom smyslu, že je možné podle okolností případu uznat i pobyt
v tranzitní zemi v délce dnů, týdnů, výjimečně i měsíců (pro příklady zahraniční rozhodovací praxe
srov. HLADKÁ, Eva. Nesprávný výklad mezinárodní úmluvy? Aneb jak vykládat spojení „přicházet
přímo“ obsažené v zákoně o pobytu cizinců a Úmluvě o právním postavení uprchlíků. Správní právo,
Praha, Ministerstvo vnitra, č. 6/2013, s. 332–340), Nejvyšší správní soud nepovažuje dva roky
dlouhý pobyt v Rusku za odůvodněný. Dvouletá doba je natolik dlouhá, že již není možné
přesvědčivě tvrdit, že Rusko bylo pro stěžovatelku stále pouhou tranzitní zemí. Stěžovatelka navíc
žádný důvod pro délku svého pobytu neuvedla. Za těchto okolností stěžovatelka ostatně nesplnila
ani další z podmínek čl. 31 Úmluvy, konkrétně podmínku prokázat závažný důvod pro neoprávněný
vstup na území státu. Pokud stěžovatelka pobývala v jiné zemi po dva roky, měla se pokusit
o legalizaci svého pobytu tam a neměla důvod s pozměněným cestovním pasem nelegálně
vstupovat na území České republiky. Městský soud správně posoudil, že čl. 31 Úmluvy na věc
stěžovatelky nedopadá.
[30] Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval i námitkami směřujícími proti možnosti
vyhoštění stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že délku čtyř let, po kterou nemůže vstoupit na území
států Evropské unie, považuje za nepřiměřenou. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským
soudem, že tato doba není nepřiměřená, neboť stěžovatelka vstoupila na území státu s padělaným
dokladem, tímto dokladem se prokázala při kontrole a pokud by nebyla odhalena, používala by jej
i nadále. Doba zákazu vstupu byla sice uložena v horní výši zákonného rozmezí, to ovšem
jen vyjadřuje závažnost porušení veřejného zájmu na legálním pobytu cizinců na území státu.
K námitce stěžovatelky, že jí správní orgány vyhoštěním a zákazem vstupu zabránily požádat
o udělení povolení k pobytu na území České republiky, lze jen konstatovat, že jde o zamýšlený
a logický důsledek porušení pravidel zákona o pobytu cizinců.
[31] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s tvrzením, že Ministerstvo vnitra neposuzuje
srovnatelné případy srovnatelně, když ve svém stanovisku uvedlo, že je možné vycestování
stěžovatelky. Stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné konkrétní okolnosti, které
by bránily jejímu vycestování, ministerstvo tedy mohlo pouze obecně posoudit, zda stěžovatelce
hrozí v zemi původu nějaké nebezpečí. Stěžovatelka sice odkazuje na případy jiných konžských žen,
kterým byla udělena doplňková ochrana (zřejmě z důvodů, které stěžovatelka považuje
za významné pro své vyhoštění), tyto případy však nijak blíže neurčila, takže Nejvyšší správní soud
neměl jak tuto námitku posoudit.
[32] Lze tedy shrnout, že podmínka „kteří … se sami přihlásí bez prodlení úřadům“ je adaptací čl. 31
odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a je třeba ji interpretovat konformně s účelem
a interpretací tohoto ustanovení mezinárodní smlouvy. Není proto, ve vztahu ke konkrétním
skutkovým okolnostem případu, vyloučeno, aby za cizince, který se „sám přihlásí bez prodlení úřadům“,
byl uznán i ten cizinec, který je na útěku před pronásledováním a v zemi tranzitu se přihlásil poté,
co byl zadržen na své cestě do cílové země, kde chce žádat o azyl. Stěžovatelka však tyto podmínky
nesplnila: v době svého zadržení již nebyla na útěku před pronásledováním a nesplňovala ani další
podmínky čl. 31 Úmluvy. Za těchto okolností městský soud věc posoudil správně.
V. Závěr
[33] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1,
poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
[34] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
[35] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatelky, který jí byl soudem
ustanoven k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V předmětné
věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci JUDr. Marošovi Matiaškovi, LL.M., advokátu
se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2, přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7 bodu 5., §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Úkonem právní služby, za který byla přiznána mimosmluvní
odměna, bylo doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za nějž činí
odměna 3 100 Kč, k čemuž se připočítává částka 300 Kč náhrady hotových výdajů. Celkem tedy
byla ustanovenému advokátu přiznána částka 3 400 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám právního zástupce stěžovatelky do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
[36] Nejvyšší správní soud naopak nepřiznal odměnu za úkon právní služby dle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu, a to vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce stěžovatelky neprokázal
a ani netvrdil, že proběhla první porada s klientkou, která je nutnou součástí takového úkonu právní
služby [dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je úkon právní služby vymezen jako:
„první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi
zástupce nebo obhájce ustanoven soudem“], srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 6 Azs 8/2012 - 40, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1879/10
(dostupné z http://nalus.usoud.cz). Lze poznamenat, že v případech, kdy se z objektivních příčin
(např. protože je klient neznámého pobytu) nemůže první porada s klientem uskutečnit, lze tuto
poradu nahradit jinou přiměřenou aktivitou advokáta (např. studiem spisu); to však v nynější věci,
kdy je místo pobytu stěžovatelky známo, nemá význam, navíc ze spisu nijak nevyplývá, že advokát
učinil jakýkoli úkon, který by byl s to nahradit poradu s klientem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu