ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.145.2015:86
sp. zn. 1 As 145/2015 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) Ing. T. M.,
b) Ing. M. M., oba zastoupeni JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem se sídlem
Hošťálkova 1949/29, Praha 6, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad,
se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva
zemědělství - Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 24. 10. 2006, č. j. 2695/92, 3834/92,
4153/02, 4158/92, R VI 7/2006, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Dipl. Ing. J. C.-M.,
zastoupen Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem se sídlem Palackého 1, Praha 1, II) K. C.-
M., zastoupena JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015,
č. j. 46 A 57/2012 – 429,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osobě zúčastněné na řízení I) se nepřiznává náhrada nákladů o kasační
stížnosti.
V. Osobě zúčastněné na řízení II) se nepřiznává náhrada nákladů o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci byli zapsáni v katastrální evidenci jako vlastníci pozemku parc. č. X v katastrálním
území Dobříš.
[2] Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Příbram v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím osobám zúčastněným na řízení přiznal na základě restitučních předpisů vlastnické
právo k témuž pozemku. Účastníky tohoto řízení byly město Dobříš, jakožto povinný, a osoby
zúčastněné na řízení, jakožto restituenti. Žalobci účastníky řízení nebyli. Na základě rozhodnutí
pozemkového úřadu následně katastrální úřad zapsal vlastnické právo osob zúčastněných
na řízení k pozemku do katastrální evidence. Zápis ohledně vlastníka pozemku tak byl v evidenci
duplicitní. O provedení zápisu osob zúčastněných na řízení jako vlastníků pozemku informoval
žalobce Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram přípisem ze dne
13. 11. 2007.
[3] Nejvyšší správní soud dále rekapituluje relevantní momenty dosavadní složité procesní
historie tohoto případu.
[4] Osoby zúčastněné na řízení za účelem odstranění duplicity podaly žalobu na určení jejich
vlastnického práva k pozemku u Okresního soudu v Příbrami. Tato žaloba směřovala proti
nynějším žalobcům. V řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 53/2008 okresní soud rozhodl
tak, že žalobě osob zúčastněných na řízení vyhověl. Soud v rozhodnutí vyšel z presumpce
správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu, která dle něj platí i v případě, kdy by se mělo jednat
o akt věcně vadný či nezákonný. Dle soudu totiž ani takovéto akty nejsou nicotnými správními
akty (str. 4 rozsudku okresního soudu ze dne 24. 6. 2008, č. j. 14 C 53/2008 – 143). Okresní soud
tedy ve svém rozhodnutí jako předběžnou otázku posoudil to, zda je rozhodnutí pozemkového
úřadu nicotné. Nicotnost neshledal, a proto z rozhodnutí správního orgánu vycházel. Rozhodnutí
okresního soudu v části týkající se uplatněného nároku osob zúčastněných na řízení potvrdil
Krajský soudu v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2009, č. j. 28 Co 228/2009 – 366. Krajský soud
se nicotnosti věnoval na str. 5 svého rozhodnutí. Nejprve uvedl její definici, následně tuto definici
aplikoval na případ žalobců a uzavřel, že jimi uváděné vady za následek nicotnost
rozhodnutí pozemkového úřadu nemají. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 3. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 462/2011 dovolání žalobců proti rozsudku krajského soudu odmítl.
[5] Nynější žalobci v řízení v řízení před okresním soudem vedeném pod
sp. zn. 14 C 53/2008 podali dne 30. 5. 2008 protinávrh, kterým se domáhali určení, že vlastníci
pozemku jsou oni. Povaha tohoto podání se postupně vyjasňovala. Soudu v občanském soudním
řízení především nebylo jasné, zda se jedná o návrh dle části V. o. s. ř., napadající rozhodnutí
pozemkového úřadu, nebo o vzájemný návrh dle části III. o. s. ř. Na výzvu soudu nynější žalobci
dne 20. 4. 2010 návrh vyjasnili tak, že se domáhají rozhodnutí (i) že osoby zúčastněné na řízení
nejsou vlastníky pozemku, eventuálně, že (ii) soud deklaruje rozhodnutí pozemkového úřadu
za nicotné.
[6] Okresní soud ohledně návrhu na vyslovení nicotnosti řízení zastavil a žalobce odkázal
na možnost podat návrh ve správním soudnictví. Správní soudy jsou totiž na rozdíl od soudů
rozhodujících v občanském soudním řízení kompetentní k rozhodování o nicotnosti rozhodnutí
správních orgánů.
[7] Následně žalobci podali při zachování lhůty jednoho měsíce dle §72 odst. 3 věty první
s. ř. s. žalobu ve správním soudnictví, kterou se domáhali vyslovení nicotnosti správního
rozhodnutí.
[8] Krajský soud nejprve usnesením ze dne 6. 11. 2014, č. j. 46 A 57/2012 - 364 žalobu jako
opožděnou odmítl. Jako počátek lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí soud určil okamžik,
ve kterém žalobci byli o rozhodnutí bezpečně informováni. Tento okamžik dle krajského soudu
nastal doručením přípisu katastrálního úřadu ze dne 16. 11. 2007. Jelikož návrh na vyslovení
nicotnosti správního rozhodnutí byl žalobci v občanském soudním řízení uplatněn až dne
20. 4. 2010, jedná se tak o návrh opožděný.
[9] Usnesení krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 1 As 220/2014 - 150 zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Dle kasačního soudu krajský
soud nesprávně posoudil oba rozhodné okamžiky: od kdy žalobcům běžela lhůta k podání podání
žaloby a kdy žalobu podali. Počátek lhůty totiž nelze spojovat s přípisem katastrálního úřadu
informujícím o existenci rozhodnutí. Rozhodné je, kdy byli žalobci seznámeni tímto
rozhodnutím. Zároveň soud odmítl, že by k účinnému brojení proti nicotnosti rozhodnutí
byl nutný přístup do správního spisu.
[10] Ohledně okamžiku uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti, krajský soud dle Nejvyššího
správního soudu nesprávně vycházel z narativní části rozhodnutí soudu v občanském soudním
řízení. Kasační soud vyslovil, že krajský soud se musí zabývat tím, kdy skutečně návrh
na vyslovení nicotnosti soudu v občanskoprávním řízení došel. Ne tím, kdy soudu v občanském
soudním řízení došlo podání, které tento soud v občanském soudním řízení jako návrh
na vylovení nicotnosti posoudil. Krajský soud si o této otázce musí učinit závěr sám.
[11] Nejvyšší správní soud tedy vyslovil, že krajský soud musí znovu posoudit včasnost
návrhu žalobců. Zabývat se měl tím, zda a popřípadě jakým okamžikem začala lhůta k podání
žaloby ve správním soudnictví běžet. Rovněž se měl zabývat i tím, k jakému okamžiku byl návrh
na vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí uplatněn.
[12] Krajský soud následně napadeným usnesením žalobu opět jako opožděnou odmítl. Jako
okamžik určení počátku lhůty stanovil den 24. 6. 2008. K tomuto datu došel na základě obsahu
soudního spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 14 C 53/2008. Ze spisu vyplynulo, že tento
den se konalo soudní jednání, v rámci kterého byl mimo jiné proveden důkaz rozhodnutím
pozemkového úřadu. Nejpozději tímto dnem jim tedy bylo umožněno seznat úplný obsah
napadeného rozhodnutí.
[13] Co se týče okamžiku uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti, soud vyšel z rozhodnutí
zvláštního senátu ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011 – 25, dle kterého je nutné, aby žalobce
nicotnost v občanském soudním řízení přímo namítal. Jinými slovy, pokud není návrh
na vyslovení nicotnosti v podání adresovaného soudu takto označen či v rámci podání účastníka
systematicky oddělen, je nezbytné, aby návrh byl oddělitelný alespoň z hlediska uplatněných
důvodů. Musí z něj být patrno, že je nicotnost přímo namítána.
[14] Výklad zastávaný žalobci by podle krajského soudu vedl k popření zvláštním senátem
popsaného rozdílu mezi pravomocí správních soudů a soudů v občanském soudním řízení.
Jakýkoliv návrh na „odklizení rozhodnutí“ by totiž v sobě implicitně obsahoval návrh
na vyslovení nicotnosti.
[15] Veden výše uvedenými úvahami se krajský soud zabýval tím, kdy lze alespoň z hlediska
elementárních požadavků na „přímé“ uplatnění nicotnosti (uplatnění oddělitelných důvodů
uvedených v podání žalobce) uvažovat o tom, že žalobci návrh na vyslovení nicotnosti v řízení
podle části páté občanského soudního řádu podali.
[16] Samotné vyjádření žalobců k žalobě vedené u Okresního soudu v Příbrami
pod sp. zn. 14 C 53/2008 (jež představuje jako samotný svazek pod označením „Neoprávněná
restituce rodiny C.-M. na D.“ přílohu daného soudního spisu) ze dne 30. 5. 2008, které bylo posléze
dle obsahu vyhodnoceno jako samostatný „protinávrh“, obsahuje dle krajského soudu ve vztahu
k napadenému rozhodnutí toliko konstatování žalobců, podle nichž je toto rozhodnutí mimo jiné
„v příkrém rozporu s Nálezem Ústavního soudu III 107/4“, dále obsahuje argumenty týkající se
„neoprávněné restituce“, obsáhlé přílohy a žalobní petit následujícího znění: „Ing. T. M. … a Ing.
M. M. … mají v SJM pozemek parc. č. X v k. ú. Dobříš, obec Dobříš, který je veden u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram“.
[17] Ani při jednání u Okresního soudu v Příbrami konaném dne 24. 6. 2008 se žalobce
dle krajského soudu k zákonnosti či nicotnosti napadeného rozhodnutí (byť nepřímo) nevyjádřil.
[18] Krajský soud rovněž uvedl, že součástí daného soudního spisu Okresního soudu
v Příbrami je dále podání žalobců (na které odkazují v kasační stížnosti proti původnímu
rozhodnutí krajského soudu) adresované okresnímu soudu a doručené mu dne 19. 6. 2008
(č. l. 52 daného spisu), kde žalobci uvádí, že „Dne 28. 4. 2008 jsme podali žádost o přezkum správního
řízení, na základě kterého jsme byli odmítnuti jako účastníci správního řízení … Podali jsme dne 7. 6. 2008
odvolání z důvodu nicotnosti.“ Takové podání, kterým fakticky žalobci informují soud o svém
postupu ve správním řízení, však dle krajského soudu za návrh na vyslovení nicotnosti
adresovaný soudu nelze považovat.
[19] Pod č. l. 78 daného soudního spisu je pak založena kopie podání žalobce a) ze dne
7. 6. 2008 adresovaného Ministerstvu zemědělství, kde se mimo jiné uvádí „Původní Vaše
rozhodnutí o našem „neúčastenství“ ve správním řízení pokládám za nicotné“. K tomuto podání krajský
soud uvedl, že jednak není adresováno soudu, a jednak se zjevně týká řízení o účastenství
žalobců, nikoliv věci samé. Následně až z odvolání žalobce a) proti rozsudku Okresního soudu
v Příbrami č. j. 14 C 53/2008 - 143, lze dle krajského soudu nejen dovodit, že „rozhodnutí
pozemkového úřadu lze považovat za nicotné“ (č. l. 173 spisu Okresního soudu v Příbrami), ale žalobce
a) k výše uvedenému připojuje též vztahující se samostatnou argumentaci. Toto odvolání bylo
doručeno Okresnímu soudu v Příbrami dne 19. 9. 2008. Výslovný žalobní návrh (petit)
na vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí obsahuje až „doplnění podání“ doručené
žalobcem a) Okresnímu soudu v Příbrami dne 20. 4. 2010 (č. l. 540 daného spisu).
[20] Krajský soud vyjádřil v obecné rovině pochybnosti o tom, zda argumentace účastníka
řízení uvedená v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu v řízení podle části páté občanského
soudního řádu vůbec může naplňovat požadavky judikatury zvláštního senátu na „přímé“
uplatnění nicotnosti. I kdyby však v projednávané věci z hlediska materiálního toto odvolání
žalobce doručené okresnímu soudu dne 19. 9. 2008 za řádně uplatněný návrh na vyslovení
nicotnosti rozhodnutí správního orgánu považoval, nejednalo by se dle něj o návrh podaný
soudu ve dvouměsíční lhůtě plynoucí z ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.
[21] Krajský soud uzavřel, že jelikož žalobci nepochybně seznali úplný obsah napadeného
rozhodnutí již dne 24. 6. 2008, a jelikož návrh na vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí
byl soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení podán až dne 19. 9. 2008, bylo na místě
odmítnout ho jako opožděný návrh podaný po lhůtě stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s.
II. Kasační stížnost
[22] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli usnesení krajského soudu kasační stížností.
Krajský soud dle nich nesprávně posoudil otázku opožděnosti podané žaloby. Na podporu
tohoto závěru uvádějí čtyři důvody.
[23] Za prvé, žalobní návrh podaný stěžovateli v civilním řízní byl tzv. alternativní petit.
K tomuto petitu se nevztahuje původní dvouměsíční lhůta, pokud se opírá o shodné důvody jako
v původním žalobním návrhu stěžovatelů ze dne 30. 5. 2008 na „odklizení“ rozhodnutí. Pokud
tedy byl první žalobní návrh podán ve lhůtě, je ve lhůtě podán i variantní žalobní návrh. Ohledně
možnosti rozhojnění petitu stěžovatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 1. 2011, č. j. 1 As 94/2010 - 59, který je na věc aplikovatelný, ač se jednalo o opačnou
situaci – nejdříve byla uplatněna nicotnost, následně až nezákonnost. Soud v této situaci uvedl,
že koncentrace se vztahuje pouze na rozsah napadení a jeho důvody, na formulaci petitu se však
nevztahuje. Je přitom zřejmé, že některé žalobní body, ze kterých stěžovatelé dovozují nicotnost
správního rozhodnutí, byly soudu v občanskoprávním sporu prezentovány ve dvouměsíční lhůtě
(např. neexistence dokladu o čsl. občanství, či záměnu dvou příslušníků C.-M.).
[24] Za druhé, rozhodnutí správního orgánu nebylo stěžovatelům dosud doručeno, neboť jim
nebylo umožněno nahlédnout do správního restitučního spisu. Stěžovatelé nesouhlasí s právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím rozhodnutí v tomto řízení.
Opomenutému účastníkovi totiž začíná běžet lhůta pro podání žaloby až při splnění dvou
podmínek: (i) seznámil se s rozhodnutím, (ii) může se účinně proti tomuto rozhodnutí bránit.
Druhá podmínka přitom není v případě stěžovatelů splněna, neboť nemají přístup do správního
spisu k řízení, ze kterého napadené rozhodnutí vzešlo. Nemají tak pro účinnou obranu dostatek
informací. Lhůta pro podání žaloby tak ještě ani nezačala běžet.
[25] Za třetí, stěžovatelé brojí proti přístupu správního soudnictví k posuzování nicotnosti.
V zákonném a judikaturním pojetí spatřují dvoukolejnost. Je-li namítaná nicotnost
dle §71 odst. 1 správního řádu (absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu) nicotnost může
zjistit sám správní orgán. Ve zbylých případech však nicotnost vyslovuje soud. První druh
nicotnosti správní orgán zjišťuje kdykoliv, a to z moci úřední. Podle stěžovatelů lze k tomuto
kroku dát správnímu orgánu kdykoliv podnět. Odmítne-li ho, lze se proti takovému odmítnutí
bránit žalobou ve správním soudnictví. Stěžovatel poukazuje, že z této elegantní konstrukce
je patrné, že je možné se se žalobou na vyslovení nicotnosti na soud obrátit i po dvouměsíční
lhůtě.
[26] Stěžovatelé podle tohoto scénáře postupovali. Dne 23. 6. 2015 podali ke správnímu
orgánu podnět. Správní orgán jim přípisem dal na vědomí, že důvod prohlášení nicotnosti
neshledal. Stěžovatelé tento přípis napadli u krajského soudu, u kterého je nyní vedené řízení
sp. zn. 45 A 25/2015. Jelikož jde o totožné účastníky a o podobný předmět řízení, jako toto
řízení o kasační stížnosti, stěžovatelé navrhují obě řízení sloučit.
[27] Z důvodu popsané dvoukolejnosti způsobující disproporci mezi posuzováním nicotnosti
v civilním řízení (což není omezené lhůtou) a ve správním soudnictví (kde lhůta je) stěžovatelé
navrhují postoupení věci Ústavnímu soudu, aby §72 odst. 1 s. ř. s. správního řádu zrušil.
Protiústavní je již rozhodnutí sp. zn. Konf 53/2011 kde zvláštní senát uvedl, že se žalobou
na vyslovení nicotnosti mají zabývat soudy v řízení dle soudního řádu správního, nikoliv dle části
páté občanského soudního řádu. Proti tomuto rozhodnutí se však stěžovatelé nemohli bránit.
Podle stěžovatelů pokud je namítaná nicotnost v řízení dle občanského soudního řádu, měla
by být tato nicotnost i v tomto řízení posuzována, a to jako předběžná otázka.
[28] Dle stěžovatelů se dosavadní pojetí nicotnosti příčí zdravému selskému rozumu. Může
se pak totiž stát, že pozemkový úřad vydá správní rozhodnutí, které ve dvouměsíční lhůtě
napadne jeden z účastníků řízení žalobou dle části páté občanského soudního řádu pro vady
a nezákonnost tohoto rozhodnutí. V průběhu soudního řízení (např. třetí měsíc od vydání
rozhodnutí pozemkového úřadu) se pak prokáže, že namítané vady jsou takového rozsahu,
že se může jednat o nicotnost dle §77 odst. 2 s. ř. (např. z důvodu záměny adresáta – skutečného
původního pozemkového vlastníka jeho příbuzným). Dle současné judikatury by z řízení dle části
páté měla být otázka nicotnosti vyloučena a projednána v samostatném řízení vedeném správním
soudem dle soudního řádu správního. Nicméně vzhledem k judikatuře zároveň musí
být správním soudem automaticky návrh odmítnut z důvodu opožděnosti, neboť nicotnost
nebyla ve dvouměsíční lhůtě od vydání správního rozhodnutí namítána. Přitom ale nicotnost,
která vyplynula v řízení dle části páté občanského soudního řádu, nebyla a ani nemohla
být zřejmá již při podání žaloby dle části páté občanského soudního řádu.
[29] Za čtvrté, krajský soud nesprávně posoudil okamžik uplatnění nicotnosti
v občanskoprávním řízení. Krajský soud formalisticky trval na výslovném uvedení slova
„nicotnost“. Přitom obsahově stěžovatelé nicotnost namítali již dříve, než před okamžikem,
k jakému uplatnění posoudil krajský soud. Body, ze kterých dle stěžovatelů jednoznačně vyplývá,
že správní rozhodnutí v občanskoprávním řízení nenapadali pouze pro nezákonnost,
ale i pro nicotnost, jsou: (i) absence právního podkladu – neexistuje právní předpis, který
by umožňoval restituovat nemovitosti spadající pod tzv. ležící pozůstalost, (ii) neoprávněnost
restitučního žadatele z důvodu absence dokladů prokazujících československé občanství
původních vlastníků, (iii) záměny adresáta, tj. záměnou dvou příslušníků C.-M.
[30] Závěrem stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[31] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[32] Kasační stížnost je projednatelná. Její důvodnost soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[33] Kasační stížnost není důvodná.
[34] K přípustnosti kasační stížnosti soud uvádí, že podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
„je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.“
[35] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nutno v souladu s ustálenou judikaturou
interpretovat tak, že brání Nejvyššímu správnímu soudu v tom, aby se v řízení o opakované
kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které
ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého předchozího
rozsudku v dané věci je vázán. V opakované kasační stížnosti může účastník řízení napadnout
jedině nesprávnou realizaci závazného právního názoru či pokynu a závěry z ní vyplývající,
případně zpochybnit otázky, které nemohly být předmětem první kasační stížnosti [srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované
pod č. 2365/2011 Sb. NSS, bod 28 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne
8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)].
[36] Druhá a třetí námitka stěžovatele je nepřípustná. Obě tyto námitky již Nejvyšší správní
soud v tomto řízení svým předchozím rozhodnutím zodpověděl. K první uvedl, že lhůta
stěžovatelům počala běžet okamžikem seznámení se s rozhodnutím, a nebylo tedy třeba
mít přístup do správního spisu (body 35 až 38 předchozího rozhodnutí). Ohledně druhé uvedl,
že lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodnutí se aplikuje i v případě namítané nicotnosti
rozhodnutí (body 32 a 33 předchozího rozhodnutí).
[37] Zbývá posoudit první a čtvrtou kasační námitku. Obě námitky směřují k přezkoumání
správnosti stanovení okamžiku, ke kterému stěžovatelé v občanském soudním řízení uplatnili
návrh na vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí. Hlavní otázkou je, zda k tomuto uplatnění
došlo ve lhůtě dvou měsíců od seznámení se s napadeným rozhodnutím.
[38] Okamžik seznámení se s napadeným rozhodnutím je již s jistotou stanovený. Krajský
soud jako tento okamžik označil den 24. 6. 2008, den ústního jednání před okresním soudem,
při kterém bylo rozhodnutí provedeno jako důkaz. Stěžovatelé nečiní sporné, že se v tento
den s rozhodnutím seznámili. Činí sporné pouze to, že lhůta pro uplatnění nicotnosti počíná
okamžikem seznámení se s rozhodnutím běžet. Jak však výše uvedeno, touto námitkou se soud
již zabýval v předchozím rozhodnutí, a proto je nyní nepřípustná. Soud tedy považuje za okamžik
počátku běhu lhůty den 24. 6. 2008.
[39] Zbývá posoudit okamžik uplatnění námitky nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu
v řízení před okresním soudem. Konkrétně je nutné zjistit, zda stěžovatelé uplatnili návrh
na vyslovení nicotnosti do dne 24. 8. 2008.
[40] Vyjádření k žalobě ze dne 30. 5. 2008, sestávající se ze svazku označeného „Neoprávněná
restituce rodiny C.-M. na Dobříšsku“ a dalších důkazů uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti
není. V tomto vyjádření stěžovatelé uvádějí, že restituce byla „zcela neoprávněná, pozemek byl vydán
v rozporu s platnými zákony“, a že rozhodnutí pozemkového úřadu je „v příkrém rozporu s Nálezem
Ústavního soudu III 107/04 (str. 2 svazku).“ I dále v celém vyjádření polemizují s rozhodnutím
pozemkového úřadu. Na žádném místně se neobjevuje, byť jen náznak, že by vůbec rozhodnutí
pozemkového úřadu nepovažovali za rozhodnutí.
[41] Na stěžovateli poukazované stránce 37 svazku se nachází argumentace spočívající
v tom, že pozemkový úřad zaměnil osoby J. C. M. (ročník X) a jeho syna se stejným jménem
(ročník Y). Z uvedeného stěžovatelé ve vyjádření k žalobě před okresním soudem dovozují, že
podmínky pro restituci nebyly splněny. Nyní z toho zase dovozují, že tímto uplatnili návrh na
vyslovení nicotnosti, neboť došlo ke změně adresáta rozhodnutí pozemkového úřadu.
Stěžovatelé se však mýlí, neboť i pokud by jejich tvrzení o záměně osoby bylo pravdivé, nešlo by
o záměnu adresátů rozhodnutí, těmi byly každopádně zamýšleny osoby zúčastněné na řízení, ale
o špatně zjištěný skutkový stav v řízení o restituci, což nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí, ale
jeho nezákonnost.
[42] Petit uvedený na konci vyjádření zněl: „[…] aby soud vydal následující rozsudek: [Stěžovatelé]
mají v SJM pozemek parc. č. X v k.ú. Dobříš, obec Dobříš, který je veden u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram.“ Z tohoto petitu stěžovatelé nyní dovozují,
že žádali o „odklizení“ rozhodnutí pozemkového úřadu, což může znamenat i vyslovení
nicotnosti. Dle Nejvyššího správního soudu však tento petit nelze považovat za domáhání
se vyslovení nicotnosti, rozhodnutí, neboť petit se rozhodnutí pozemkového úřadu vůbec
netýkal, naopak žádal pouze deklaratorní vyslovení vlastnického práva k pozemku.
[43] V občanském soudním řízení je třeba u námitek rozlišovat, zda se jedná o argumentaci
k otázce nicotnosti jako předběžné otázce, kterou musí soud v občanském soudním řízení
sám posoudit, anebo argumentaci za účelem domáhání se vydání rozhodnutí o vyslovení nicotnosti.
V případě druhé varianty je k iniciování řízení o vyslovení nicotnosti soudem třeba buďto uvádět
argumentaci dovolávající se vyslovení nicotnosti, anebo deklaraci nicotnosti v petitu návrhu
výslovně uvést. Teprve v tomto okamžiku se totiž účastník domáhá v občanském soudním řízení
vydání rozhodnutí, k němuž soud před kterým se vede řízení nemá pravomoc. Opačný výklad
by vedl k absurdnímu důsledku, kdy by v podstatě jakákoliv argumentace spočívající v uvádění
důvodů za účelem úspěchu v řízení v občanském soudním řízení, vyslovení nicotnosti vůbec
nezmiňující, musela iniciovat řízení o vyslovení nicotnosti ve správním soudnictví, ve smyslu
rozhodnutí zvláštního senátu.
[44] Stěžovatelé ve svém vyjádření ze dne 30. 5. 2008 nicotností ani neargumentovali,
ani se jí v návrhu nedomáhali. Osoba zúčastněná na řízení I) (žalobce A v řízení před Okresním
soudem v Příbrami) se sice v podání na č. l. 55 vyjadřovala k pojmu nicotnost, avšak z toho
vůbec nevyplývá, že ji stěžovatelé uplatnili. Osoba zúčastněná na řízení I) v řízení před okresním
soudem argumentovala, že v řízení o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí není
možné přezkoumávat zákonnost správního rozhodnutí pozemkového úřadu. Naopak
je dle ní třeba vycházet z presumpce veřejnoprávních aktů, která neplatí pouze v případě
nicotných rozhodnutí. Následně uvedla definici nicotnosti s tím, že v daném případě
se dle ní o nicotnost nejedná. Dále uvedla, že presumpce správnosti správního aktu platí
i v případě, „kdy by se mělo jednat o akt věcně vadný či akt nezákonný (jak bude pravděpodobně tvrdit
žalovaný).“ Uvedené pasáže o nicotnosti tedy nereagovaly na argumentaci stěžovatelů nicotností,
ale naopak představovaly vlastní argumentační linii, argumentující ohledně posouzení nicotnosti
jako předběžné otázky a podporující její žalobní nárok. Sama osoba zúčastněná na řízení I)
předvídala obranu stěžovatelky spočívající v namítání nezákonnosti rozhodnutí pozemkového
úřadu. Argument, že ostatní účastníci řízení na rozdíl od soudu pochopili, že se stěžovatelé
domáhají vyslovení nicotnosti, tedy neobstojí.
[45] Za uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti nelze považovat ani vyjádření stěžovatele
na ústním jednání u okresního soudu konaném dne 24. 6. 2008. Na jednání stěžovatel uvedl,
že „podle jeho názoru pak J. CM (X) přišel o československé státní občanství. Zároveň poukázal na institut
ležící pozůstalosti (…)“ (č. l. 114 spisu okrasního soudu). Z těchto vyjádření nelze ani nepřímo
dovodit, že by stěžovatel vyslovení nicotnosti rozhodnutí namítal. Stěžovatelem uváděné důvody
spočívají v uvádění skutečností, proč dle jeho přesvědčení bylo rozhodnutí pozemkového úřadu
nesprávné. Jako takové jsou tyto uváděné důvody pouze důvody nezákonnosti rozhodnutí
pozemkového úřadu, nikoliv však důvody zpochybňující, že vůbec šlo o rozhodnutí.
[46] Nelze přijmout ani argumentaci stěžovatelů, že později uplatněný petit obsahující návrh
na deklarování nicotnosti byl „alternativní“ a jako k takovému se k němu nevztahuje dvouměsíční
lhůta, ale považuje se za uplatněný okamžikem, kdy byl podán původní návrh. Ve stěžovatelem
citovaném rozhodnutí č. j. 1 As 94/2010 – 59 se soud vyjádřil k lhůtě pro formulaci petitu
ve vztahu k žalobním bodům. Soud uvedl, že uvedení návrhu výroku rozsudku (tzv. žalobního
petitu) je jednou z náležitostí žaloby [§71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 – 82, uvedl, že koncentrace v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se dle §71 odst. 2 s. ř. s. vztahuje pouze na uvedení
rozsahu, v němž žalobce napadá rozhodnutí [§71 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], a důvodů, pro které
tak činí [tzv. žalobní body, §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Naproti tomu na formulaci žalobního
petitu se tato koncentrace nevztahuje. Nicméně žalobní petit musí vždy vycházet z žalobních
bodů řádně uplatněných ve lhůtě dle §72 odst. 1 s. ř. s. Ke shodným závěrům dospěl zdejší soud
i v rozsudku ze dne 19. 5. 2006, č. j. 7 As 14/2005 – 70.
[47] Důležitá pro posouzení této kasační námitky je právě podmínka, že petit musí vycházet
ze žalobních bodů řádně uplatněných ve lhůtě. Stěžovatel až do „druhého“ petitu ze dne
20. 4. 2010 (k tomu dále), výslovně se nicotnosti domáhajícího, žádný žalobní důvod, ze kterého
by mohla plynout nicotnost, nenamítal.
[48] O nicotnosti rozhodnutí se zmiňuje až stěžovatelka ve svém odvolání ze dne 19. 9. 2008,
kterým napadala rozsudek okresního soudu. V odvolání stěžovatelka uvedla:
Žalovaný č. 1 nesouhlasí s názorem soudu 1. stupně o oprávněnosti vydání sporného pozemku žalobcům pouze
z důvodu, že pro obecní soudy platí presumpce správního aktu. Soud 1. stupně zcela pominul, že rozhodnutí
pozemkového úřadu je aktem aplikace správního práva, jež je obecný soud oprávněn zkoumat i mimo rámec
správního soudnictví se zřetelem k tomu, jde-li o akty nicotné, tedy akty, jejichž vady jsou tak závažné,
že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti (II ÚS 389/01).
Rozhodnutí pozemkového úřadu lze považovat za rozhodnutí nicotné, neboť trpí takovými vadami, které
vyvolávají jeho nicotnost. Konkrétně se jedná o záměnu v osobě údajně oprávněného původního vlastníka …
a čs. občanství, což je základní nutná podmínka pro úspěšné uplatnění restitučního nároku.
[49] Ani toto reprodukované podání však není řádné uplatnění námitky nicotnosti. Předně,
toto vyjádření bylo učiněno již po lhůtě k napadení rozhodnutí. Počátek lhůty k uplatnění návrhu
na vyslovení nicotnosti připadl na den 24. 6. 2008. Konec této lhůty tedy připadl na den
24. 8. 2008 (ke lhůtě srov. §72 odst. 1 správního řádu a argumentaci uvedenou v předešlém
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). I kdyby tedy stěžovatelé v podání ze dne 19. 9. 2008
uplatnili perfektní návrh na vyslovení nicotnosti, šlo by o návrh opožděný.
[50] Rovněž, uvedené nelze ani považovat za návrh na vyslovení nicotnosti rozhodnutí, neboť
vyjádření argumentuje nicotností ne za účelem, aby ji soud svým rozhodnutím deklaroval,
ale pouze za tím účelem, aby soud nevycházel z presumpce správnosti rozhodnutí pozemkového
úřadu a tím v řízení o žalobě o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí
dal za pravdu stěžovatelům. Z návrhu tedy nelze dovozovat, že by se stěžovatelé domáhali
vyslovení nicotnosti. Takovýto návrh nemá za následek povinnost soudu postupovat
dle rozhodnutí zvláštního senátu, tedy zastavit občanské soudní řízení a poučit účastníka,
že může podat žalobu ve správním soudnictví. Taková argumentace směřuje pouze k nicotnosti,
jako předběžné otázce, kterou si má soud v občanském soudním řízení pravomoc posoudit,
a, jak plyne z výše uvedeného, v případě stěžovatelů si ji skutečně posoudil. Hlavním účelem
takové argumentace není domáhání se deklaratorního rozhodnutí o nicotnosti správního
rozhodnutí, ale úspěch ve sporu před okresním soudem zabývajícím se odstranění duplicitního
vlastnictví, ač třeba nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu nebude soudně explicitně
deklarována.
[51] Další důvod, který na okraj a snad pro předejití pocitu nespravedlnosti stěžovatelů soud
uvádí, proč uvedené odvolání nemohlo představovat uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti
je, že důvody uváděné stěžovateli nejsou typově důvody zakládající nicotnost. Ač stěžovatelé
z uváděných důvodů dovozují nicotnost rozhodnutí, jde o typické důvody nezákonnosti
- nesprávně aplikovaná právní úprava a nesprávně zjištěný skutkový stav. Takovéto důvody
nedosahují kvalitativně tak těžkých vad rozhodnutí, aby bylo vůbec možné uvažovat o kategorii
nicotnosti.
[52] K výslovnému uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti došlo až podáním stěžovatelů
k okresnímu soudu v Příbrami ze dne 20. 4. 2010. Tento okamžik je třeba považovat za okamžik,
ke kterému byl návrh na vyslovení nicotnosti uplatněn. Stalo se tak po lhůtě, která uplynula
již dne 24. 8. 2008. Proto krajský soud správně žalobu stěžovatelů na vyslovení nicotnosti
napadeného rozhodnutí jako opožděnou odmítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[53] Lze tedy uzavřít, že krajský soud správně žalobu stěžovatelů jako opožděnou odmítl.
Nejvyšší správní soud proto dle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou.
[54] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, a nemají proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává. Stejně soud rozhodl i ohledně nákladů obou osob zúčastněných
na řízení, neboť ani jedné v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu