ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.72.2015:36
sp. zn. 5 Afs 72/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: DHL Global
Forwarding (CZ) s.r.o., se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4, zast. JUDr. Hanou Nenadálovou,
advokátkou, se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městskéh o soudu
v Praze ze dne 24. 2. 2015, č. j. 3 Af 21/2012 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížnosti se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“) označeného výše, kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 24. 5. 2012, č. j. 6788-2/2012-170100-21. Tímto
rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 (dále jen „celní úřad“ nebo
„prvostupňový orgán“) ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5278-2/2010-176400-021; tímto bylo stěžovateli
dodatečně vyměřeno clo podle článku 220 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým
se vydává celní kodex Společenství, v platném znění (dále jen „celní kodex“) ve výši 577 679 Kč.
Celní ředitelství Praha, které ve věci původně rozhodovalo, bylo ke dni 31. 12. 2012
zrušeno spolu s ostatními celními ředitelstvími a celními úřady zřízenými podle zákona
č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky. Působnost Celního ředitelství Praha jako orgánu
rozhodujícího o odvoláních proti rozhodnutím celních úřadů, přešla dle §82 odst. 1 a 2 a §4
odst. 1 písm. a) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě Č eské republiky, na Generální ředitelství
cel.
I. Vymezení věci
Celní úřad Praha 2 dne 12. 10. 2007 na návrh stěžovatele propustil do režimu volného
oběhu dovezené zahraniční zboží, které bylo v celním prohlášení zařazeno do 23 položek.
Celní ředitelství Praha provedlo následně dne 15. 9. 2009 kontrolu za účelem ověření
správnosti sazebního zařazení u zboží propuštěného do volného oběhu. V průběhu této kontroly
bylo zjištěno chybné zařazení, a tím i pravděpodobný únik na clu. Na základě výsledku následné
kontroly byl vydán platební výměr, kterým bylo dodatečně zaúčtováno clo ve výši 577 679 Kč.
Proti platebnímu výměru stěžovatel podal odvolání, které bylo zamítnuto; proti rozhodnutí
žalovaného o odvolání podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl.
Uvedeným úkonům celních orgánů předcházela částečná kontrola zboží zaměřená
na dodržování zákona o ochranných známkách; tato proběhla dne 22. 10. 2007.
V žalobě stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
neboť se dle jeho názoru nezabýval podstatou věci, a to skutečností, že před propuštěním zboží
do volného oběhu se uskutečnila částečná vnitřní kontrola zboží, přičemž nebyl vůbec hodnocen
dopad tohoto stěžejního důkazu na správnost zařazení zboží; uvedl, že propuštění zboží
do volného oběhu předcházela částečná kontrola zboží zaměřená na dodržování právních
předpisů o ochranných známkách. Podle celních orgánů při prováděné kontrole bylo zboží
v postavení dočasně uskladněného zboží, na které ještě nebylo podáno celní prohláš ení
na propuštění zboží do některého z režimů; kontrola nemohla ověřovat správnost údajů v celním
prohlášení, jelikož to bylo podáno až dne 2. 11. 2007; stěžovatel poukázal na formalistický přístup
celních orgánů a na to, že celní úřad, ač měl v době kontroly všechny potřebné doklady, zejména
obchodní faktury a dopravní dokumenty, včetně popisu jednotlivých druhů dováženého zboží
a příslušných podpoložek KN, se při provádění kontroly zabýval pouze kontrolou ochranných
známek. Kontrolované zboží se sice nacházelo v okamžiku kontroly v postavení dočasně
uskladněného zboží, avšak zboží může být kontrolováno ještě před faktickým podáním celního
prohlášení podle §42 celního kodexu. Stěžovatel připustil, že v daném případě sice neexistuje
důkaz, že byla podána žádost v ústní formě, avšak je zřejmé, že kontrola před propuštěním zboží
do navrhovaného režimu proběhla, a to za přítomnosti celních orgánů i zástupců společnosti.
Rozsah takové kontroly musel odpovídat kontrole ve smyslu článku 42 celního kodexu
v návaznosti na článek 187a nařízení Komise č. 2454/1993, kterým se provádí nařízení Rady
(EHS) č. 2913/92, jímž se vydává celní kodex Společenství (dále jen „prováděcí nařízení
k celnímu kodexu“); měl být vyslechnut celní kontrolor, aby bylo zjištěno, zda skutečn ě mohl
zjistit správnost sazebního zařazení. Tvrdil, že se po částečné kontrole důvodně mohl domnívat,
že příslušný celní kontrolor provedl rovněž kontrolu správnosti sazebního zařazení, neboť musel
vědět, jaké zboží kontroluje. Pokud celní úřad provedl ko ntrolu dováženého zboží ještě před
propuštěním zboží (dne 22. 10. 2007), jednalo se tedy o kontrolu podřaditelnou pod článek
68 celního kodexu, neboť toto ustanovení neobsahuje žádné časové rozhraní jednotlivých
kontrolních mechanismů. Došlo k chybě celního úřadu, která byla způsobena kumulací kontroly
zboží a následného propuštění zboží do navrženého režimu, neboť celní úřad neměl námitky
ohledně sazebního zařazení zboží v okamžiku kontroly, ačkoli mu tyto údaje v době kontroly byly
známy. Skutečnost, že kontrola byla provedena před podáním celního prohlášení, nemůže
z hlediska hodnocení chyby celního orgánu v návaznosti na článek 220 odst. 2 písm. b) celního
kodexu, mít takový vliv, aby se příslušný celní úřad zbavil odpovědnosti. Vyslovil nesouhlas
s napadenými rozhodnutími o dodatečném vyměření cla, neboť orgány celní správy nepojaly
podezření o správnosti sazebního zařazení v době kontroly předmětného zboží a s vědomím
správnosti předložených údajů zboží propustily do volného oběhu.
Městský soud poukázal především na skutečnost, že stěžovatel v podané žalobě vůbec
nenamítá nesprávné sazební zařazení zboží pro účely výpočtu cla, nýbrž brojí toliko proti
postupu celního orgánu a namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozhodnutí, kterou shledává
v tom, že se celní orgány řádně nevypořádaly s tím, že již před samotným daňovým řízením
proběhla kontrola zboží celním orgánem. Cílem této kontroly bylo zjistit, zda nedochází
k porušování práv z duševního vlastnictví; podle názoru stěžovatele celní úřad v jejím rámci
provedl i kontrolu celního zařazení, k navrhovanému zařazení nic nenamítal, z čehož stěžovatel
dovodil, že jím navrhované celní zařazení je správné. V tomto ohledu se odvolává na skutečnost,
že jednal v dobré víře.
Městský soud se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele s odkazy na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a konstatoval, že stěžovatel směšuje v žalobě tři nesouvisející úkony
celního orgánu, které mají odlišný účel a nejsou zaměnitelné; v rámci kontroly, jejímž předmětem
bylo, zda dováženým zbožím nedochází k porušení práv duševního vlastnictví, celnímu orgánu
nepřísluší zkoumat sazební zařazení zboží. Následně na základě podaného celního prohlášení
celní úřad rozhodoval o propuštění zboží do navrženého celního režimu; přitom posuzoval,
zda je dané zboží způsobilé k tomu, aby mohlo být propuštěno, avšak nezkoumal s tím současně
správnost zařazení zboží do sazebníku pro účely výpočtu cla. Městský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2008, č. j. 1 Afs 79/2008 - 91, v němž se konstatuje:
„Při rozhodování o propuštění zboží do volného oběhu není současně rozhodnuto o správnosti jeho zařazení podle
celního sazebníku. Chybné zařazení zboží zjištěné v průběhu následné kontroly pak má vliv na správnost výše cla;
při zjištění pochybení je povinností celního úřadu clo doměřit ve správné výši.“
Účelem kontroly o tom, zda zařazení zboží do celního sazebníku skutečně odpovídá
charakteru zboží této kontroly je též ověřit, zda bylo vybráno clo ve správné výši. Teprve v tomto
momentu celní úřad zkoumá, zda údaje v celním prohlášení odpovídají charakteru a účelu zboží
v souladu s celní nomenklaturou. Jelikož je povinností deklaranta uvést sazební zařazení
a je odpovědný za správné zařazení, nemůže se své odpovědnosti zříci odvoláním na to, že ho
celní orgán před podáním celního prohlášení neupozornil, že jím zamýšlené zařazení může být
špatné. Navíc celní orgán může posuzovat správnost zařazení teprve poté, co je celní prohlášení
podáno, tudíž veškeré předcházející kontroly vůbec nejsou způsobilé správnost zařazení zjistit.
Městský soud žalobu zamítl, přitom dospěl k závěru, že se celní orgán se nedopustil
pochybení ve smyslu článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, když po kontrole ohledně
možného porušení práv duševního vlastnictví ani v rámci rozhodnutí o propuštění zboží
do daného celního režimu neupozornil stěžovatele na to, že jím zamýšlené sazební zařazení zboží
je nesprávné; nemůže se proto úspěšně dovolávat dobré víry vycházející pouze z toho, že celní
orgán při předcházející kontrole nevznesl žádné námitky ohledně sazebního zařazení zboží. Soud
ani nepřisvědčil stěžovateli, že výsledek kontroly na ochranu práv duševního vlastnictví
byl stěžejním důkazem, s nímž se měl žalovaný vypořádat v rozhodnutí o odvolání. V dané věci
byl totiž výsledek kontroly pro dané rozhodnutí irelevantní.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na svoji argumentaci uváděnou v odvolacím
řízení a opakuje žalobní námitky a průběh předchozího řízení. Konstatuj e, že není pravdou,
že celní orgán neměl v době provedení částečné kontroly zboží žádné podklady týkající
se zařazení zboží, neboť při provádění částečné vnitřní kontroly dne 22. 10. 2007 celní úřad
provedl ztotožnění přepravovaného zboží s předloženými doklady, tedy celní úřad měl všechny
obchodní faktury a přepravní doklady včetně údajů o sazebním zařazení zboží a věděl,
že obsahem kontrolovaného kontejneru jsou části kol, přičemž toto zboží popsané a zařazené
v celním prohlášení jako „části a součásti jízdních kol“ celní úřad propustil svým rozhodnutím
ze dne 12. 10. 2007 do režimu volného oběhu. Celní prohlášení bylo přijato bez námitek.
Stěžovatel je přesvědčen, že částečná kontrola provedená dne 22. 10. 2007 byla kontrolou
ve smyslu čl. 42 celního kodexu, neboť se jednalo o kontrolu zboží předloženého k celnímu
řízení, tedy se jednalo o kontrolu dle celních předpisů a nelze uzavřít, že se jednalo o kontrolu
vztahující se pouze na kontrolu práv vyplývajících z duševního vlastnictví. Celní orgán měl
dle stěžovatele povinnost výsledky této kontroly použít i při rozhodnutí o propuštění zboží
do volného oběhu a pro stanovení výše cla. Stěžovatel odkazuje na čl. 37 ve spojení s čl. 4 bod 13
a 14 celního kodexu; konstatuje, že pakliže celní orgány provádí celní dohled nad zbožím
od okamžiku jeho vstupu na celní území Společenství a v rámci celního dohledu provádí celní
kontroly, tedy úkony, jimž se zajišťuje dodržování celních předpisů, jsou výsledky celních kontrol
pro celní orgán závazné. Stěžovatel tvrdí, že v daném případě nebylo zaúčtováno dlužné clo
v důsledku pochybení celního orgánu, který, ač měl veškeré podklady, rozhodl o propuštění zboží
do volného oběhu s jeho sazebním zařazením jakožto „části a součásti jízdních kol“ a vyměřil clo
dle tohoto zařazení. Stěžovatel tedy nemohl žádným rozumným způsobem zjistit, že zboží patří
do podpoložky „nekompletní nesmontovaná jízdní kola mající podstatné rysy kompletních
jízdních kol“, přičemž jednal v dobré víře a dodržel všechna ustanovení právních předpisů
týkajících se celního prohlášení. Není tedy pravdou, že příčinou nezaúčtování cla bylo uvedení
nepravdivých údajů o sazebním zařazení v celním prohlášení, jak tvrdí městský soud
v napadeném rozsudku. Celní prohlášení bylo kompletní a poskytovalo všechny nezbytné
doklady a takový popis zboží se zřetelem na relevantní nomenklaturu, že celní úřad měl možnost
i ohledem na existenci záznamu o vnitřní kontrole ze dne 22. 10. 2007, a dále s ohledem na rozpis
zboží na kontejneru TCKU 9852966 a faktury na zboží SV-7A-2 zjistit, že došlo k nesprávnému
sazebnímu zařazení.
Stěžovatel konstatuje, že poskytl celnímu orgánu veškerou součinnost a všechny potřebné
doklady, aktivně spolupracoval při kontrole zboží, celní orgán měl možnost prověřit, zda jsou
údaje uvedené v obchodních dokladech totožné s předkládaným a kontrolovaným zbožím; celní
orgán si musel být vědom toho, jakou komoditu kontroluje, muselo mu být též známo,
že u dováženého zboží by mohlo dojít k možnosti navržení podpoložky se sníženou sazbou cla,
a měl tedy dostatečný prostor k tomu, aby případně sazební nesrovnalosti objevil v okamžiku
kontroly zboží, tedy ještě před jeho propuštěním do volného oběhu.
Stěžovatel konstatuje, že městský soud v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal
všechny námitky uvedené v žalobě, navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění správního rozhodnutí
a ztotožnil se s napadeným rozsudkem. Opakuje, že účelem kontroly uskutečněné dne
22. 10. 2007 bylo provedení ztotožnění přepravovaného zboží v ložném prostoru kontejnerů
se zaměřením, zda nejsou porušována práva z duševního vlastnictví. Při této kontrole celní úřad
ohledal zboží za účelem zjištění, zda zboží nenese ochranné známky, k nimž by chyběl souhlas
vlastníka předmětné ochranné známky k jejímu použití. V rámci této vnitřní kontroly celní orgány
neposuzovaly sazební zařazení zboží. Nadto touto kontrolou celní orgány ani nemohly
kontrolovat sazební zařazení zboží, neboť kontroly proběhla již 22. 10. 2007 ve vztahu k úplně
jinému zboží z kontejnerů č. CBHU 615984-0, CBHU 166612-2 , což je zboží, které je řešeno
v jiném případě (je rovněž vedeno u NSS pod sp. zn. 6 Afs 60/2015). V nyní posuzovaném
případě však celní prohlášení č. 07CZ170300 -1273846-8 bylo podáno dne 12. 10. 2007 a týkalo
se zboží v kontejneru TCKU 9852966. Následně celní úřad rozhodl o propuštění tohoto zboží
bez celní kontroly, tedy bez ověření dle čl. 73 odst. 1 celního kodexu. Celní úřad teprve následně
prověřoval, zda je dané zboží způsobilé k tomu, aby mohlo být propuštěno do navrženého
režimu, avšak nezkoumal s tím současně správnost zařazení zboží do příslušné podpoložky
celního sazebníku pro účely výpočtu cla. Provést kontrolu zboží za účelem ověření údajů
uvedených v přijatém celním prohlášení je právem celního úřadu, nikoli však jeho povinností.
Podmínky pro doměření cla na základě provedení následné kontroly byly splněny v souladu
s čl. 78 celního kodexu a §127 celního zákona. Celní úřad se tedy závěry ze své následné kontroly
nedostal do rozporu s žádnými svými „předchozími závěry“ při propuštění zboží do volného
oběhu. Žalovaný rovněž v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 8. 2008, č. j. 1 Afs 79/2008 - 91, který na danou věc plně dopadá.
Tvrzení stěžovatele, že kontrola musela odpovídat kontrole ve smyslu čl. 42 celního
kodexu, je dle žalovaného nesprávné; předně zmiňovaný článek celního kodexu typově vůbec
není kontrolou, kterou by ve vztahu ke zboží předloženému k celnímu řízení prováděly celní
orgány, ale jen umožňuje deklarantovi, aby si ještě před pod áním celního prohlášení ověřil
vlastnosti zboží (jde o úpravu podmínek, za nichž lze samotnému deklarantovi povolit, aby zboží
prohlédl a aby z něj odebral vzorky). Smyslem tohoto ustanovení je zajištění možnosti deklaranta
následně podat celní prohlášení se správnými údaji. Podrobnosti této prohlídky upravuje čl. 182
nařízení komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí celní kodex. Současně žalovaný konstatuje,
že čl. 42 celního kodexu je systematicky zařazen do kapitoly 2 Předložení zboží k celnímu řízení, tedy
z hlediska předmětu kontroly ohledně porušování práv z duševního vlastnictví, ale i z hlediska
toho, jaké zboží bylo kontrolováno, tj. zboží zcela odlišné, nemohla být tato kontrola kontrolou
dle čl. 42 celního kodexu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel fakticky pouze opakuje své námitky, které
již byly předmětem řízení před celními orgány a městským soudem. Rozsudku městského soudu
tak fakticky vytýká pouze v obecné rovině, že se dostatečně nev ypořádal s jeho žalobními
námitkami, aniž by však své výtky blíže konkretizoval. Stěžovatel výslovně neuplatnil žádný
z přípustných důvodů kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále „s. ř. s. “).
V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o kasační stížnosti musí kasační stížnost
obsahovat důvody, z nichž musí z nich být patrno, byť je stěžovatel přímo výslovně nepodřadí
pod §103 s. ř. s., proč (z jakých právních či skutkových důvodů) považuje stěžovatel napadený
rozsudek krajského (městského) soudu za nezákonný, popř. nepřezkoumatelný. Konkrétní
důvody však z podané kasační stížnosti nelze seznat.
Nejvyšší správní soud tak mohl přezkoumat kasační stížností napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu a z důvodů stěžovatelem v obecné rovině uplatněných, přitom
se zabýval v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. ex offo tím, zda napadený rozsudek netrpí vadou, která
by mohla vést k jeho nezákonnosti, nebo zda není nepřezkoumatelný.
Za nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají věc z jiných než žalobních důvodů, jejichž
výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.
O takové rozhodnutí se v případě napadeného rozsudku nejedná. Městský soud se řádně
vypořádal s veškerými žalobními námitkami, právní závěry, k nimž na základě skutkového stavu,
který má oporu ve spisech, řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Samotný fakt,
že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, bez dalšího nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku nemůže založit.
V projednávané věci stěžovatel nečiní spornou výši doměřeného cla, tedy nebrojí proti
tomu, že by žalovaný zboží, jehož se celní prohlášení týkalo, zařadil nesprávně, resp. v rozporu
s celním sazebníkem. Fakticky pouze opakovaně polemizuje s postupem celních orgánů v případě
prováděných kontrol, tento považuje za nesprávný a v konečném důsledku vedoucí právě
k dodatečnému vyměření cla.
Jak již správně uvedl městský soud, stěžovatel zaměňuje jednotlivé úkony celních orgánů,
které mají odlišný účel. V rámci kontroly, jejímž předmětem bylo, zda dováženým zbožím
nedochází k porušení práv duševního vlastnictví, celnímu orgánu nepřísluší zkoumat sazební
zařazení zboží. Následně na základě podaného celního prohlášení celní úřad rozhodoval
o propuštění zboží do navrženého celního režimu; přitom posuzoval, zda je dané zboží způsobilé
k tomu, aby mohlo být propuštěno, avšak nezkoumal s tím současně správnost zařazení zboží
do sazebníku pro účely výpočtu cla. Pochybnosti o správnosti celního zařazení nabyl celní orgán
v rámci následné kontroly, na jejímž základě bylo stěžovateli clo doměřeno.
V daném případě, jak vyplývá ze záznamu o kontrole ze dne 23. 10. 2007, č. j. 1014/07 -
170300-02, byla provedena kontrola kontejnerů č. CBHU 615984-0 a CBHU 166612-2
(tedy jiných kontejnerů než těch, jejichž obsahem bylo nyní posuzované zboží) po příjezdu
na centrální kontejnerové překladiště v Praze Uhříněvsi, kde jsou prováděny nejrůznější kontroly
před tím, než je zboží deklarantem navrženo k přidělení některého celně schváleného určení.
Kontrola byla zaměřena na ztotožnění přepravovaného zboží a na ochranné známky; tedy byla
prováděna za účelem případného odhalení zboží neoprávněně opatřeného ochrannou známkou.
Odhlédne-li Nejvyšší správní soud již od té skutečnosti, že předmětem kontroly dne
22. 10. 2007 bylo jiné než nyní posuzované zboží (zboží na kontejneru TCKU 9852966),
konstatuje, že stěžovatel nepřípadně dovozuje souvislosti kontroly prováděné za účelem odhalení
padělků či napodobenin s kontrolou prováděnou za účelem ověření sazebního zařazení zboží.
Pokud je na zboží umístěna ochranná známka, není zboží posuzováno v rámci kontroly
prováděné za účelem odhalení padělků č i napodobenin podle jeho sazebního zařazení, ale podle
toho, zda majitel dané ochranné známky dal dovozci svolení s označením předmětného zboží jím
registrovanou ochrannou známkou.
Stěžovatel neměl legitimní důvod se domnívat, že kontrolor v rámci kontroly práv
duševního vlastnictví provedl rovněž kontrolu celního zařazení, nadto ze záznamu o provedené
kontrole (jejím rozsahu a obsahu) ani taková skutečnost nevyplývá. Je třeba uvést, že kontrola
dodržování práv duševního vlastnictví ani nemohla být prováděna za účelem ověření sazebního
zařazení předmětného zboží, neboť taková kontrola se provádí až na základě podaného celního
prohlášení na propuštění zboží do navrženého režimu, tedy až v tomto okamžiku celní úřad
kontroluje údaje uvedené v celním prohlášení v porovnání se skutečným stavem.
Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje na článek 42 celního kodexu, který
umožňuje deklarantovi, aby si před podáním celního prohlášení ověřil vlastnosti zboží, je tento
odkaz v projednávané věci zcela nepřípadný. Obdobně je nepřípadný odkaz na čl. 68 celního
kodexu, neboť tento upravuje postup celního úřadu až po podání celního prohlášení. Teprve
podáním prohlášení vzniká právo celního úřadu kontrolovat podané celní prohlášení, doklady
k němu přiložené a kontrolovat zboží a případně odebírat vzorky. Kontrolu dováženého zboží,
která byla u stěžovatele provedena, tudíž nelze podřadit pod článek 68 celního kodexu, neboť
se jedná o úkon v rámci celního dohledu, který je upraven v článku 37 celního kodexu.
Stěžovateli nelze ani přisvědčit, pokud tvrdí, že příslušné podpoložky celního zařazení uvedl
do celního prohlášení v důsledku přístupu celní správy, neboť celní prohlášení podal z vlastní
vůle, a to z důvodu propuštění zboží do určitého režimu, přitom je odpovědný za údaje v něm
rovněž z vlastní vůle uvedené. Na základě článku 199 prováděcího nařízení k celnímu kodexu
vzniká deklarantovi podáním podepsaného celního prohlášení odpovědnost za správnost údajů
uvedených v celním prohlášení, za pravost přiložených dokladů a dodržení všech povinností
v souvislosti s propuštěním zboží do daného celního režimu. Správnost údajů a pravost
předložených dokladů si deklarant může nechat ověřit v souladu s článkem 42 celního kodexu,
a to poté, co bylo zboží předloženo k celnímu řízení. Stěžovatel tedy mohl využít tohoto práva;
v daném případě tak neučinil, byť se výše uvedeného článku nyní dovolává.
Stěžovatel se nemůže důvodně dovolávat ani dobré víry; v daném případě se totiž
nejednalo o kontrolu, o kterou by s odkazem na čl. 42 celního kodexu požádal stěžovatel; nemohl
se tedy domnívat, že se jednalo o kontrolu související se sazebním zařazením zboží, přitom
jak již bylo uvedeno výše, takové zaměření kontroly nevyplývá ani ze záznamu o kontrole ze dne
23. 10. 2007. Nelze rovněž usuzovat z faktu, že zboží bylo propuštěno do volného oběhu,
že celní orgány fakticky schválily zařazení zboží pod příslušné položky celního sazebníku.
Při rozhodování o propuštění zboží totiž není současně rozhodováno o správnosti jeho zařazení;
celní orgány v případě každého jednotlivého dovozu nemohou objektivně vždy důkladně
přezkoumávat správnost sazebního zařazení ještě před tím, než rozhodnou o propuštění zboží
do navrženého režimu. Předmětem řízení o propuštění zboží do určitého režimu není
schvalování celního zařazení zboží, ale právě jen otázka, zda jsou splněny předpoklady
pro propuštění zboží do režimu volného oběhu. Při rozhodování o propuštění zboží do volného
oběhu není současně rozhodnuto o správnosti jeho zařazení podle celního sazebníku. K ověření
správnosti zařazení zboží jsou celní orgány oprávněny provést následnou kontrolu, pokud v jejím
rámci je zjištěno chybné zařazení zboží, je povinností celních orgánů clo vyměřit, resp. doměřit
ve správné výši. Legitimní očekávání osoby povinné platit clo jsou hodna ochrany jen tehdy,
pokud celní orgány samy poskytly základ pro takové očekávání. Tak tomu v dané věci zcela
zjevně nebylo.
Poukazuje - li stěžovatel, že v řízení nebyl vyslechnut celní kontrolor, se spisu nevyplývá,
že by stěžovatel takový výslech navrhoval; odvolací orgán sám neměl potřebu předvolávat
svědky stran objasnění provedené kontroly, která, jak již bylo uvedeno výše, nemohla mít vliv
na doměření cla.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s; stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení,
žalovaný, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu