ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.87.2015:22
sp. zn. 5 As 87/2015 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky
Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
Chapel Invest, spol. s r.o., se sídlem Masarykova 118, Modřice, zastoupený Mgr. Jarmilou
Sejkorovou, advokátkou se sídlem Hlavní 232/26, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, odbor životního prostředí, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
10. 3. 2015, č. j. 30 A 74/2013 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3400 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně Mgr. Jarmily
Sejkorové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí (stěžovatele), ze dne
30. 4. 2013, č. j. JMK 38645/2013, a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení.
Rozhodnutím stěžovatele ze dne 30. 4. 2013, č. j. JMK 38645/2013, bylo zamítnuto jako
nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru vodního a lesního
hospodářství (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 6. 2012, č. j. MMB/0192403/2012,
kterým byl schválen I. dodatek ke Kanalizačnímu řádu pro statutární město Brno, města Kuřim
a Modřice, obce Česká a Želešice (dále jen „kanalizační řád“). Stěžovatel dovodil, že žalobce
nebyl účastníkem řízení před správním orgánem I. stupně a nesplňuje ani materiální znaky
účastenství, neboť z objektu ve vlastnictví žalobce jsou vypouštěny odpadní vody, které svým
složením odpovídají běžným komunálním vodám, a kanalizační řád nestanoví pro žalobce jako
odběratele žádné specifické podmínky k vypouštění odpadních vod do kanalizace. Podle
stěžovatele pouze vlastnictví nemovitostí, které nejsou podle §20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb.,
o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon
o vodovodech a kanalizacích), ve znění účinném do 31. 3. 2014 (dále jen „zákon o vodovodech
a kanalizacích“), osvobozeny od povinnosti platit za odvádění srážkových vod do kanalizace,
nezakládá dotčení žalobce na právech a povinnostech. Povinnost hradit ve stočném i platbu
za odvádění srážkových vod do kanalizace pro veřejnou potřebu pro žalobce plyne přímo
ze zákona o vodovodech a kanalizacích a není založena rozhodnutím o schválení kanalizačního
řádu nebo jeho změny.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že žalobci vzniká závazek
platit za službu, kterou mu vlastník (provozovatel kanalizace) ve formě odvádění srážkových vod
poskytuje. V případě, že není množství odváděných srážkových vod měřeno, je pro způsob
výpočtu podle vyhlášky č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon o vodovodech a kanalizacích,
ve znění účinném do 31. 3. 2014 (dále jen „vyhláška č. 428/2001 Sb.“), rozhodným kritériem
dlouhodobý srážkový úhrn v oblasti, z níž jsou vody odváděny do kanalizace. Rozhodnutím
správního orgánu I. stupně byl schválen I. dodatek kanalizačního řádu obsahující změnu
kanalizačního řádu, která se týká nového znění posledního odstavce kapitoly 8.0 – Způsob
stanovení množství srážkových vod u odběratelů ve znění: „Na základě uvedeného odborného dotazu
a dodaných podkladů, budou, až do další revize (prováděné v desetiletých intervalech), používat pro výpočet odtoku
srážkových vod v oblasti odvodňovaného brněnskou kanalizační sítí (tj. ve městě Brně a napojených obcí) hodnotu
dlouhodobého srážkového úhrnu, stanovenou pro období 1981 – 2010 ve výši 548 mm/m2/rok.“ Kanalizační
řád před změnou provedenou jeho I. dodatkem přitom určoval dlouhodobý srážkový úhrn
ve výši 507 mm/m2/rok. Zvýšení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu bude podle
krajského soudu znamenat pro žalobce povinnost uhradit vyšší částku na vodném a stočném
při zachování ostatních parametrů, z nichž se při výpočtu vychází. K úspěšnosti námitky
vztahující se k účastenství podle §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), postačuje jen potence dotčení práva. Při aplikaci
§27 odst. 2 správního řádu je nutno mít na zřeteli smysl a účel účastenství, kterým je zejména
možnost účinné ochrany (či obrany) práv dotčených osob. V posuzovaném případě jde o dotčení
soukromého práva, tj. povinnosti žalobce hradit vodné a stočné. Krajský soud nezpochybnil,
že by žalobce proti výši úplaty za množství odváděných srážkových vod, která je závislá také
na dlouhodobém srážkovém úhrnu, mohl využít soukromoprávní prostředek obrany (např.
žalobu na vydání bezdůvodného obohacení) a ve sporu by zpochybnil rovněž výši dlouhodobého
srážkového úhrnu dle změny kanalizačního řádu. Podle krajského soudu by ovšem tato obrana
žalobce nemusela být dostatečně účinná, neboť soud rozhodující v takovém sporu by mohl vyjít
z presumpce správnosti správního rozhodnutí (I. dodatku ke kanalizačnímu řádu). Krajský soud
dospěl k závěru, že efektivnější obranu žalobci poskytuje možnost být účastníkem řízení o změně
kanalizačního řádu a v rámci tohoto řízení uplatňovat námitky proti stanovení dlouhodobého
srážkového úhrnu. Závěrem krajský soud uvedl, že stěžovatel považoval podle výkladu č. 63
Ministerstva zemědělství za účastníky řízení podle §27 odst. 2 správního řádu osoby, kterým
kanalizační řád stanoví specifické podmínky pro vypouštění odpadních vod do kanalizace,
aniž by konkretizoval, v čem spatřuje odlišnost mezi žalobcem a těmito osobami při schvalované
změně kanalizačního řádu spočívající v novém stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového
úhrnu. Stěžovatel přitom ve vyjádření k žalobě sám připustil, že změna kanalizačního řádu
se ve výsledku dotkne majitelů nemovitostí, kteří jsou povinni platit úhrady za odvádění
srážkových vod do kanalizace. Argumentuje-li stěžovatel velkým množstvím účastníků (majitelů
nemovitostí povinných platit úhrady za odvádění srážkových vod do kanalizace) a z toho
plynoucími obtížemi s jejich přesným stanovením a vyjmenováním, pak je podle krajského soudu
na zvážení, zda by do budoucna místo institutu řízení s velkým počtem účastníků řízení podle
§144 správního řádu nebylo vhodnější využití institutu opatření obecné povahy podle §171
a násl. správního řádu, byť zákon o vodovodech a kanalizacích nestanoví, aby kanalizační řád
či jeho změna byla vydána ve formě opatření obecné povahy.
II.
Obsah kasační stížnosti stěžovatele
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, a to z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
a z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatel namítl, že schváleným I. dodatkem kanalizačního řádu nebyla žalobci přímo
uložena určitá povinnost, neboť rozhodnutím o jeho schválení nebyla stanovena výše stočného,
ale pouze jednoho jeho parametru, a to způsobem vycházejícím ze zákona o vodovodech
a kanalizacích a vyhlášky č. 428/2001 Sb. Z těchto parametrů se sice výše stočného odvíjí,
současně však není povinností dodavatele (provozovatele stokové sítě) stanovit výši stočného
v maximální možné míře, kterou umožňují parametry stanovené kanalizačním řádem, ale pouze
jeho právem. Výši stočného může dodavatel dohodnout s odběratelem i nižší, neboť jde o jejich
soukromoprávní smluvní vztah. Nelze proto říci, že napadeným rozhodnutím byl žalobce jako
odběratel přímo dotčen na svých právech. Tak by se stalo až přímým stanovením ceny stočného,
která pouze nesmí být vyšší, než připouští parametry schválené v kanalizačním řádu. Vzhledem
k tomu, že jde o smluvní vztah, může být v individuálních případech výše stočného stanovena
samostatně a je na odběrateli, aby se případně výši stočného bránil soukromoprávní žalobou.
Žalobci tedy v důsledku uvedeného rozhodnutí nevznikají žádné další povinnosti, než které
plynou přímo ze zákona o vodovodech a kanalizacích a nejsou dotčena ani žádná jiná jeho práva.
Stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu (od 1. 4. 2014 dlouhodobého srážkového
normálu) není stanovením nějaké povinnosti, ale je to pouze informativní údaj, kterým jsou
odběratelé (uživatelé stokové sítě) vyrozuměni o tom, jaká je pro dané území – oblast, ze které
jsou srážky odváděny do kanalizace – hodnota, která je určena §31 odst. 1 zákona o vodovodech
a kanalizacích (potažmo vzorcem uvedeným v příloze č. 16 vyhlášky č. 428/2001 Sb). Ostatně
by tento údaj ani nemusel být v kanalizačním řádu uveden a mohl by být uveden až přímo
v konkrétní smlouvě s dodavatelem.
Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud se nezabýval včasností odvolání žalobce, kterou
stěžovatel namítal ve vyjádření k žalobě. Pro tento důvod nebylo odvolání žalobce zamítnuto,
neboť primárně bylo posouzeno jako nepřípustné. Dne 12. 2. 2013, kdy bylo odvolání podáno,
tak ovšem bylo podle stěžovatele učiněno opožděně, tj. po uplynutí třicetidenní lhůty podle §84
odst. 1 správního řádu.
III.
Vyjádření žalobce
Žalobce s kasační stížností nesouhlasil a uvedl, že kanalizační řád je schvalován každému
vlastníkovi kanalizace vodoprávním úřadem, což představuje veřejnoprávní garanci souladu
kanalizačního řádu se zákonem a jeho prováděcími předpisy. Veškerá dosavadní procesní
snaha žalobce směřuje ke zpochybnění správnosti hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu,
který je zásadní a určující hodnotou pro výpočet množství vod odváděných do kanalizace. Bez
procesního postavení účastníka řízení ovšem žalobce nemůže takovéto námitky vznášet. Žalobce
je přesvědčen, že změnou kanalizačního řádu dochází ke změně jeho práv a povinností, kterou
nemá možnost ovlivnit v rámci soukromoprávní kontraktace s odběratelem. Smlouva o dodávce
vody z vodovodu pro veřejnou potřebu a odvádění odpadních vod do kanalizace pro veřejnou
potřebu je sice dokumentem soukromoprávní povahy, nicméně na několika místech odkazuje
na kanalizační řád. S ohledem na závaznost tohoto veřejnoprávního dokumentu se nemohou
strany smlouvy od jeho obsahu odchýlit. V případě stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového
úhrnu se nejedná jen o informativní údaj pro odběratele, ale o údaj závazný pro odběratele
i dodavatele při stanovení množství odvádění srážkových vod. Právě změna tohoto údaje
je hybatelem změny rozsahu povinností žalobce a ostatních odběratelů, neboť změnou tohoto
údaje dochází k faktické změně rozsahu práv a povinností. Právě a pouze napadením změny
kanalizačního řádu mohou odběratelé ovlivnit rozsah svých povinností a bránit svá práva.
Podáním soukromoprávní žaloby bez možnosti ovlivnění změny kanalizačního řádu by žalobce
jako odběratel nemohl ničeho docílit při nezměnitelnosti rozhodnutí stanovujícího hodnotu
srážkového úhrnu.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a za stěžovatele jedná jeho
zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze u přezkoumatelného rozsudku lze v zásadě vážit důvodnost
uplatněných námitek.
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v nevypořádání jeho
argumentace týkající se údajné opožděnosti odvolání žalobce.
K otázce nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů se již Nejvyšší správní
soud mnohokrát vyslovil. Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, která
je v této věci namítána, z konstantní judikatury zdejšího soudu je patrné, že rozhodnutí soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů především tehdy, opírá-li soud rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, všechna zde uváděná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), nebo pokud
zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 -
73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Obdobně je rozhodnutí soudu
zatíženo nepřezkoumatelností v případě, že se soud ztotožní se závěry správního orgánu a označí
je za správné, přičemž se ale nevypořádá s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými
proti takovým závěrům (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2005,
č. j. 4 As 13/2004 – 55), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Nejvyšší správní soud v postupu krajského soudu neshledal žádné shora uvedené
pochybení. Především je třeba k této námitce stěžovatele uvést, že krajský soud přezkoumává správní
rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), jimiž žalobce nastavuje referenční rámec
soudního přezkumu. Rozsudek, založený na odlišné právní argumentaci než správní rozhodnutí
a žaloba, je překvapivý a porušuje právo žalobce na spravedlivý proces (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 – 78).
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumu v řízení před krajským
soudem bylo žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, ve kterém se stěžovatel nijak
opožděností odvolání žalobce nezabýval. Tento důvod uvedl stěžovatel až ve vyjádření k žalobě
a namítl v kasační stížnosti. Tímto postupem však nelze doplňovat odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí, neboť i v tomto obdobně platí, že nedostatky rozhodnutí o odvolání
a postup žalovaného nemůže být dodatečně zhojen ani podrobným rozborem učiněným
až v žalobě nebo kasační stížnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58). Je ovšem korektní podotknout, že v tomto případě
nejde o nedostatek odůvodnění rozhodnutí stěžovatele (a jeho nepřezkoumatelnost) v pravém
slova smyslu, neboť stěžovatel důvody pro zamítnutí odvolání žalobce spatřoval v jeho
nepřípustnosti, když dovodil, že žalobce nemá postavení účastníka správního řízení.
V případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako nepřípustného proto
byl krajský soud oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo
o nepřípustné odvolání, a zda tedy byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením
odvolacího přezkumu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008,
č. j. 2 As 53/2007 – 111, a ze dne 2 7. 8. 2015, č. j. 5 As 107/2013 – 38, dostupné
na www.nssoud.cz).“
Nezohlednění důvodů uvedených ve vyjádření žalovaného k žalobě tedy ani nemůže být
vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu
napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádal-li
se krajský soud s argumentací žalovaného, nezatížil tím své rozhodnutí vadou spočívající
v nepřezkoumatelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2009,
č. j. 1 As 64/2009 – 153).
Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k vypořádání námitky týkající se účastenství žalobce
ve správním řízení.
Podle §14 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích vlastník kanalizace je povinen
před podáním žádosti o vydání kolaudačního souhlasu pro stavbu kanalizace zajistit zpracování
kanalizačního řádu, který stanoví nejvyšší přípustnou míru znečistění odpadních vod
vypouštěných do kanalizace, popřípadě nejvyšší přípustné množství těchto vod a další podmínky
jejího provozu. Kanalizační řád je vlastník kanalizace povinen předložit před podáním žádosti
o vydání kolaudačního souhlasu stavby kanalizace vodoprávnímu úřadu ke schválení. Kanalizační
řád schvaluje rozhodnutím vodoprávní úřad.
Podle §25 vyhlášky č. 428/2001 Sb. vlastník kanalizace je povinen změnit nebo doplnit
kanalizační řád, změní-li se podmínky, za kterých byl schválen.
K povaze kanalizačního řádu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení ze dne
21. 2. 2008, sp. zn. 1 Ao 1/2008 – 46, následovně: „Podle §31 odst. 1 cit. zákona nestanoví-li tento
zákon jinak, postupují orgány veřejné správy v řízení podle tohoto zákona podle správního řádu. Jak uvádí §14
odst. 3 cit. zák., vlastník kanalizace je povinen před podáním žádosti o vydání kolaudačního souhlasu pro stavbu
kanalizace zajistit zpracování kanalizačního řádu, který stanoví nejvyšší přípustnou míru znečistění odpadních
vod vypouštěných do kanalizace, popřípadě nejvyšší přípustné množství těchto vod a další podmínky jejího provozu.
Kanalizační řád je vlastník kanalizace povinen předložit před podáním návrhu na kolaudaci stavby kanalizace
vodoprávnímu úřadu ke schválení. Kanalizační řád schvaluje rozhodnutím vodoprávní úřad [pozn. pod čarou
č. 20 odkazuje co se týče pojmu rozhodnutí na zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád)].….Kanalizační řád schvaluje obecní úřad obce s rozšířenou působností jako vodoprávní úřad (§27 odst. 1
cit. zák.). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že kanalizační řád je dokument zpracovaný vlastníkem
nebo pro vlastníka kanalizace, tedy nikoliv správním orgánem, z čehož plyne, že samotný kanalizační řád není
(jak bylo již shora uvedeno) opatřením obecné povahy, když ve smyslu negativní definice opatření obecné povahy
obsažené v §171 platného správního řádu nevydává kanalizační řád správní orgán, ani žádnému správnímu
orgánu žádný zvláštní zákon neukládá kanalizační řád vydat. Nejvyšší správní soud dále zvážil, zda nelze
za opatření obecné povahy považovat schvalovací akt odpůrce jako vodoprávního úřadu. Ze shora podaného
shrnutí platných právních předpisů nicméně plyne, že zákon zcela jednoznačně zvolil jako právní formu schválení
kanalizačního řádu rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Odpůrce jako vodoprávní úřad tak při vydání svého
rozhodnutí postupoval podle správního řádu (viz shora cit. §31 odst. 1 zák. č. 274/2001 Sb.).“ Tyto závěry
obdobně platí pro schválení změny kanalizačního řádu.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že údaj o stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového
úhrnu není nezbytnou náležitostí kanalizačního řádu, neboť podle §24 písm. h) vyhlášky
č. 428/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2014, musí kanalizační řád obsahovat pouze způsob
a četnost měření množství odpadních vod a způsob měření množství srážkových vod
u odběratelů, přičemž podle §31 odst. 1 vyhlášky č. 428/2001 Sb. množství srážkových
vod odváděných do kanalizace bez měření se vypočte podle vzorce uvedeného v příloze č. 16
na základě dlouhodobého úhrnu srážek v oblasti, ze které jsou srážkové vody odváděny
do kanalizace, zjištěného u příslušné regionální pobočky Českého hydrometeorologického ústavu
a podle druhu a velikosti ploch nemovitostí a příslušných odtokových součinitelů uvedených
v příloze č. 16.
Kanalizační řád je interní předpis vlastníka kanalizace, který se stává závazným
pro všechny uživatele kanalizace tím, že je schválen vodoprávním úřadem. Dojde-li proto
ke stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu, od něhož se odvíjí také cena stočného,
v rámci změny kanalizačního řádu, který je schválen správním rozhodnutím, je tato hodnota
závazně stanovena pro všechny uživatele kanalizace, jakož i pro provozovatele kanalizace,
který je povinen provozovat kanalizaci mimo jiné v souladu s kanalizačním řádem (§9 odst. 1
zákona o vodovodech a kanalizacích).
Kanalizační řád ke své závaznosti vyžaduje schválení vodoprávním úřadem a za této
situace není pochyb o tom, že žalobce je rozhodnutím o změně kanalizačního řádu spočívající
v závazném stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu přímo dotčen, neboť tato
hodnota je podstatným parametrem, od něhož se odvíjí cena stočného. Již z tohoto důvodu
žalobce naplňuje definici účastníka správního řízení ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu, neboť
je dotčenou osobou, která může být rozhodnutím o schválení (změny) kanalizačního řádu přímo
dotčena ve svých právech a povinnostech; konkrétně ve vztahu k ceně stočného, které je povinna
platit.
Neobstojí argumentace stěžovatele, že by žalobce proti výši úplaty za množství
odváděných srážkových vod, která je závislá rovněž na dlouhodobém srážkovém úhrnu, mohl
využít soukromoprávní prostředek obrany (např. žalobu na vydání bezdůvodného obohacení)
a v tomto soukromoprávním sporu by zpochybnil i výši dlouhodobého srážkového úhrnu
dle změny kanalizačního řádu.
Ve smyslu §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v případě, že správní orgán o prejudiciální otázce správní
povahy již pravomocně rozhodl, civilní soud sice z tohoto rozhodnutí vychází (§135 odst. 2
druhá věta o. s. ř.), ale není jím vázán a může v rámci posouzení rozhodujících skutečností
dojít pro účely civilního řízení k jiným závěrům. Judikatura Nejvyššího soudu ovšem dále
dovodila, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní
akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie
aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, na který navázal rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96).
Z uvedeného je zřejmá správnost závěru krajského soudu o tom, že obrana žalobce
v rámci civilního řízení nemusí být dostatečně účinná, neboť civilní soud rozhodující
v soukromoprávním sporu by s výjimkou nicotnosti správního rozhodnutí (aktu) mohl obecně
vycházet z presumpce správnosti správního rozhodnutí (v projednávané věci z rozhodnutí
o schválení I. dodatku ke kanalizačnímu řádu).
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s hodnocením výkladu č. 63 Ministerstva
zemědělství, neboť tento výklad a z něj plynoucí závěry žalovaného připouští jako účastníky
řízení podle §27 odst. 2 správního řádu pouze osoby, kterým kanalizační řád stanoví specifické
podmínky pro vypouštění odpadních vod do kanalizace. Výklad č. 63 (ani žalovaný v napadeném
rozhodnutí) se ovšem nijak nevypořádává s tím, z jakých důvodů by pouze tyto osoby měly být
přímo dotčeny na svých právech a povinnostech, v čem se postavení těchto osob liší od ostatních
odběratelů, kteří jsou v nyní posuzované věci stanovením hodnoty dlouhodobého srážkového
úhrnu nepochybně rovněž dotčeni na svých právech a povinnostech co do stanovení výše ceny
stočného.
V.
Závěr a náklady řízení
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Žalobce měl ve věci plný
úspěch, proto mu soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů
řízení proti stěžovateli. Náklady žalobce v řízení o kasační stížnosti představuje odměna
advokátky za zastoupení v řízení o kasační stížnosti ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby,
tj. za vyjádření ke kasační stížnosti, podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
a §7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem
tedy 3400 Kč, když zástupkyně žalobce není plátcem DPH.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu