ECLI:CZ:NSS:2015:8.AFS.131.2014:31
sp. zn. 8 Afs 131/2014 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Město Zubří,
se sídlem U Domoviny 234, Zubří, zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem
Náměstí 11, Valašské Meziříčí, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 11. 2011,
čj. 10925/11-1400-707218, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2014, čj. 22 Af 112/2012 – 58,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2014, čj. 22 Af 112/2012 - 58,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm vyměřil žalobci platebním výměrem
ze dne 9. 8. 2010, čj. 48106/10/404960803477, daň z převodu nemovitostí ve výši 602 760 Kč.
Předmětem zdanění byl úplatný převod plynárenského zařízení, které bylo vybudováno v rámci
stavby „Plynofikace města Zubří“ a bylo převedeno kupní smlouvou ze dne 5. 12. 2008 uzavřenou
mezi žalobcem jako prodávajícím a společností SMP Net s. r. o. jako kupujícím.
[2] Finanční ředitelství v Brně zamítlo odvolání žalobce proti platebnímu výměru
rozhodnutím ze dne 15. 11. 2011, čj. 10925/11-1400-707218, (dále též „napadené rozhodnutí“).
Zdůraznilo, že v době převodu bylo plynárenské zařízení technicky a provozně napojené
na distribuční soustavu ve vlastnictví společnosti SMP Net s. r. o. a fakticky (z technického
hlediska) součástí fungující distribuční soustavy. Šlo o vzájemně propojený soubor vysokotlakých,
středotlakých a nízkotlakých plynovodů a souvisejících technologických objektů. Žalovaný
považoval plynárenské zařízení za nemovitost, neboť tyto sítě jsou vždy součástí staveb
spojených se zemí pevným základem a nemohou být osamostatněny, nemá-li dojít ke zmaření
účelu, ke kterému celek slouží. Proto neobstojí názor žalobce, že se jedná o věci movité.
Plynárenské zařízení bylo převedeno jako jedna v celku fungující věc, skládající se z jednotlivých
součástí. Nelze dát obecné stanovisko, zda plynárenské zařízení je či není nemovitostí, ale záleží
na individuálních okolnostech konkrétního případu. Proto žalovaný ustanovil v odvolacím řízení
znalce, který měl posoudit, zda mělo plynárenské zařízení po stavebnětechnické stránce takovou
stavební konstrukci, která jej pevně spojuje se zemí. Znalec konstatoval, že plynárenské zařízení
je tvořeno plynovodním potrubím převážně uloženým pod úrovní terénu tak, že na dno výkopu,
v hloubce stanovené technickými normami, je uložena vrstva písku, do které jsou postupně
položeny roury. Ty jsou vzájemně pevně spojeny, zasypány další vrstvou písku (obsyp) a výkop
je opět dosypán původní zeminou do původní úrovně terénu. Z kontrolních a bezpečnostních
důvodů jsou v předepsaných místech na předmětném plynovodu provedeny odvodňovače,
uzávěry či jiné armatury a konstrukce, které se k těmto prvkům váží, vytváří pevné spojení
se zemí prostřednictvím betonových bloků nebo betonových základových desek pro poklopy.
Jde tedy o konstrukci, která je se zemí pevně spojena, přičemž některé části jsou spojeny se zemí
pevným základem. Zařízení bylo třeba posuzovat jako celek, nikoli jako několik samostatných
věcí.
[3] Plynová zařízení jsou podle žalovaného zpravidla stavbami a v případě plynovodů
jde o stavby liniové. Souhrnně se nazývají stavbami inženýrskými. Výstavba nových plynových
zařízení (např. plynofikace obce) probíhá v různých katastrálních územích a v různém čase,
jsou proto vydávána samostatná stavební povolení a kolaudační rozhodnutí. Teprve připojením
na již funkční distribuční soustavu se původně oddělená stavba stává součástí stávající distribuční
soustavy. Celou plynárenskou soustavu tvoří plynová zařízení, přičemž některá jsou jednoznačně
stavbami nemovitými, spojenými se zemí pevným základem [§119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, (dále jen „občanský zákoník“]. Existují stavby, u nichž není ze statických
důvodů vyžadováno provedení základové konstrukce, a přesto jsou považovány za nemovitosti
(např. studna, kanalizace s revizními šachtami, žumpa, venkovní betonový bazén). Takové stavby
není třeba kotvit k základům. I u těchto staveb by došlo jejich oddělením od země k jejich
porušení, což je obdobné, jako u staveb spojených se zemí pevným základem. Plynovod zcela
postrádá nejtypičtější vlastnost movitých věcí, a to mobilitu a schopnost samostatné nezávislé
existence. Nelze jej oddělit od země, aniž by došlo k porušení věci. Plynovod byl vytvořen
na míru konkrétním poměrům, zpravidla je uložen pod úrovní terénu a se zemí je pevně spojen
pevným sevřením v zemině obklopující vlastní potrubí ze všech stran. Proto má charakter
nemovitosti. K datu převodu již bylo zařízení technologicky napojeno na funkční distribuční
soustavu. Proto je třeba jej posuzovat jako nedílnou součást jednoho celku, který tvoří různé
relativně samostatné části vzájemně pevně propojené, z nichž některé jsou spojeny se zemí
pevným základem.
II.
[4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 27. 6. 2014, čj. 22 Af 112/2012 - 58.
Neztotožnil se s názorem žalovaného, že převod plynárenského zařízení byl předmětem kupní
smlouvy jako jeden celek, který jako takový podléhá dani z převodu nemovitostí. Plynovod
a každou plynovodní přípojku je nutné hodnotit pro účely daně z převodu nemovitostí
samostatně a samostatně určit, zda každá jednotlivě je spojena se zemí pevným základem.
Podle toho bude vyměřena daň z převodu nemovitostí pouze z hodnoty těch plynovodů
a plynovodních přípojek, které budou shledány nemovitostmi. Každá z plynových přípojek může
být předmětem prodeje samostatně [§66 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(dále jen „energetický zákon“)]. Bylo by absurdní, pokud by jediná betonová patka ukotvující
plynovodní přípojku učinila z volně ležícího plynárenského zařízení celého města nemovitost
a převodce by byl povinen odvést daň z celého zařízení. Otázky znalci byly přípustné,
neboť byl dotazován na existenci stavebně technického ukotvení v zemi a nikoli na právní
posouzení věci. Nedůvodnou krajský soud rovněž shledal výtku, že znalec nebyl vyslechnut,
neboť výslech znalce není obligatorní součástí daňového řízení.
III.
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Stěžovatel je stejného názoru jako žalobce v tom, že pro rozhodnutí o daňové povinnosti je třeba
posoudit, zda je plynové zařízení věcí nemovitou či movitou. Rozhodujícím faktorem je,
zda je stavba se zemí spojena pevným základem či nikoli. Celé plynárenské zařízení je třeba
posuzovat jako jeden celek, tzn. soubor tvořený jednotlivými relativně samostatnými vzájemně
propojenými částmi, vedením a stavbami, z nichž některé jsou spojeny se zemí pevným základem.
[6] Z technického hlediska jsou jednotlivé objekty schopné samostatné stavební existence
a samostatného plnění určité vymezené funkce, z hlediska fungování a provozování celku
však nemohou být osamostatněny, nemá-li dojít ke zmaření účelu, ke kterému celek slouží.
Nemovitá věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k jejímu porušení a spojení se zemí
musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat účinkům přírodních vlivů. Takové
podmínky lze jednoznačně zhodnotit u takových staveb, kde se ze statických důvodů
automaticky předpokládá provedení pevného základu (základové konstrukce). Existují však
i stavby, u kterých není vyžadováno ze statických důvodů provedení základové konstrukce,
a přesto jsou tyto stavby považovány za nemovitosti. Vodorovné a svislé konstrukce jsou
u takových staveb provedeny způsobem, který zaručuje jak odolávání přírodním vlivům,
tak i vlastní stabilitu. Technické provedení plynárenského zařízení, ať již je uloženo pod zemským
povrchem a zcela obklopeno celistvou vrstvou zeminy, nebo vychází nad zemský povrch a musí
být polohově fixováno prostřednictvím různých podpěrných systémů k zemskému povrchu, dává
tomuto zařízení, specifické stavbě, charakter nemovitosti. Takové zařízení postrádá nejtypičtější
vlastnost movitých věcí - mobilitu a schopnost samostatné nezávislé existence a plnění jejich
účelu na kterémkoliv místě.
[7] Plynárenský majetek proto má charakter nemovitosti, neboť je vždy technicky proveden
„na míru“, zpravidla uložen pod úrovní terénu, a tím se zemí spojen pevným sevřením v zemině
obklopující potrubí ze všech stran. Plynovod je stavbou, kterou nelze od země oddělit,
aniž by došlo k porušení věci. Porušením se nemíní jen vlastní poškození při oddělení od země,
ale i jeho fyzické odpojení od plynovodní sítě, bez které nemůže plnit svoji funkci. Tím by rovněž
přestalo být původní věcí, neboť pospojované potrubí nelze nazvat plynovodem,
není-li napojeno na funkční soustavu. Převáděné zařízení bylo k datu převodu technologicky
napojeno na funkční plynárenskou soustavu. Jde o vzájemně funkčně propojený komplex
specifických staveb, z nichž některé jsou spojeny se zemí pevným základem. Úplatný převod
takových nemovitostí je předmětem daně z převodu nemovitostí.
IV.
[8] Žalobce se k podané kasační stížnosti písemně nevyjádřil.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Předně je třeba konstatovat, že k převodu plynárenského zařízení došlo v roce 2008.
Pro posouzení tohoto případu je tedy rozhodná právní úprava obsažená především
v energetickém zákoně a v občanském zákoníku a nelze vycházet při vymezení movitých
a nemovitých věcí a režimu inženýrských sítí z §498 resp. 509 zákona č. 89/2012 Sb. občanského
zákoníku.
[12] Nebylo rovněž mezi účastníky sporu, že plynovod a přípojky byly stavbou podle §2
odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona. Rovněž není pochyb, že plynárenské zařízení
není součástí pozemku, na němž (v němž) se nachází. Poukázat lze na §59 odst. 1 písm. d)
energetického zákona, podle kterého má provozovatel distribuční soustavy právo zřizovat
a provozovat na cizích nemovitostech plynárenská zařízení v souladu s podmínkami stanovenými
územním rozhodnutím a stavebním povolením.
[13] Za specifikum plynárenských zařízení nejen v souvislosti s případným zdaněním daní
z převodu nemovitostí je třeba považovat jeho územní rozlehlost a s tím související poměr
k pozemkům, na nichž se nachází. Pro posouzení právní povahy plynárenského zařízení je rovněž
podstatné, že jednotlivá plynárenská zařízení nevykonávají svoji funkci, distribuci plynu,
samostatně, ale jako část distribuční soustavy.
[14] Plynovod a každou plynovodní přípojku je třeba podle krajského soudu posuzovat
z hlediska daňového zatížení odděleně a samostatně určit, zda je spojena se zemí pevným
základem. Ani žalobce však podrobněji nespecifikoval, proč se domnívá, že ve skutečnosti došlo
k převodu více věcí v právním smyslu. Nejvyšší správní soud se nepřiklonil k názoru krajského
soudu. Krajský soud byl (patrně) veden úvahou, že ačkoli byl předmětem smlouvy převod
plynárenského zařízení jako celku, ve skutečnosti se jednalo o převod relativně samostatných
věcí, neboť vlastník plynové přípojky může být s odkazem na §66 odst. 2 odlišný od vlastníka
jiných částí distribuční soustavy. Naposledy uvedené ustanovení však pouze upřesňuje, že náklady
na zřízení plynovodní přípojky hradí ten, v jehož prospěch byla zřízena, nedojde-li k jiné dohodě
a stanoví, že vlastníkem přípojky je ten, kdo uhradil náklady na její zřízení.
[15] Podle §2 odst. 2 písm. b) bod 11 energetického zákona se plynárenským zařízením
rozuměly plynovody, plynovodní přípojky a technologické objekty s nimi související. Podle bodu
13 téhož ustanovení je plynovodní přípojkou zařízení začínající odbočením z distribuční soustavy
a ukončené před hlavním uzávěrem plynu, za nímž pokračuje odběrné plynové zařízení
zákazníka. S výhradou, že plyn je dodáván oprávněným resp. chráněným zákazníkům (k legální
definici těchto pojmů viz §2 odst. 2 bod. 3 a 8 energetického zákona) a nikoli plynovodním
přípojkám, jak uvádí krajský soud, lze v obecné rovině připustit, že každá z plynovodních
přípojek může mít odlišného vlastníka a může být tedy považována za samostatné plynárenské
zařízení. To však neznamená, že jen proto je třeba vždy považovat jednotlivé plynovodní
přípojky za samostatná plynárenská zařízení. Vždy bude záležet na okolnostech konkrétního
případu, na způsobu výstavby plynárenského zařízení a na jeho vztahu k distribuční soustavě.
[16] Ze soudního ani ze správního spisu nevyplývá, že by předmětem zdanění byly v tomto
případě též přípojky, jejichž vlastníkem by byl subjekt odlišný od žalobce a daňová
povinnost by tak případně svědčila někomu jinému. Předmětem kupní smlouvy č. 1-20-181/08
bylo plynárenské zařízení, které bylo vybudováno v rámci stavby „plynofikace města Zubří“ a bylo
specifikováno tak, že jej tvoří (vedle příslušenství – armatur, uzávěrů a odvodňovačů) plynovody
o celkové délce přibližně 29,4 km a přípojky o celkové délce asi 3,6 km. Celý předmět převodu,
celé plynárenské zařízení, bylo dle výslovného prohlášení žalobce v jeho výlučném vlastnictví.
Energetický zákon podřazuje pod pojem plynárenské zařízení jak plynovody, tak plynovodní
přípojky. Z kupní smlouvy ani ze správního spisu neplyne, že by převáděné plynárenské
zařízení nebylo v době převodu kompaktní, že by plynovodní přípojky byly vybudovány
na plynovodu samostatně a nezávisle a netvořily s ním jeden funkční celek. Rovněž z ničeho
neplyne, že by byly budovány se záměrem samostatného užití, naopak, dělo se tak v rámci
obecnější výstavby – plynofikace města. Nic proto nebrání považovat za plynárenské zařízení
vymezené v konkrétním případě kupní smlouvou jak plynovod, tak s ním spojené a souběžně
vybudované plynovodní přípojky. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že daňové orgány
správně uvážily o převáděném plynárenském zařízení z hlediska daně z nemovitostí jako o celku.
[17] Názor o plynovodní přípojce jako samostatném předmětu právních vztahů byl krajskému
soudu východiskem při úvaze o spojení se zemí pevným základem. Podle §119 odst. 2
občanského zákoníku byly nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
Krajský soud považoval volně v zemi položené plynovodní potrubí za věc movitou
a za absurdní považoval, pokud by o nemovitém charakteru celé věci (plynárenského zařízení)
měla rozhodnout „jediná betonová patka ukotvující plynovodní přípojku ve svažitém terénu“. Nejvyšší
správní soud naproti tomu zaměřil pozornost na to, jak v této specifické věci vymezit spojení věci
se zemí pevným základem.
[18] Stěžovatel správně poukázal při úvaze o splnění podmínky spojení věci se zemí pevným
základem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I ÚS 483/01, podle kterého „spojení
se zemí pevným základem je možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země,
aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména
účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný
základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou,
a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách.“
[19] U stavby nacházející se na zemském povrhu, či částečně zapuštěné pod zemský povrch
je třeba podrobně (často za využití znalce) zkoumat způsob spojení se zemským povrchem.
Není však pochyb, že za nemovité jsou považovaný rovněž stavby, u nichž není v důsledku jejich
technického řešení zapotřebí spojovat je se zemí samostatně vyprojektovaným konstrukčním
řešením, neboť se již v zemi nacházejí a právě tím jsou se zemí spojeny. Do této kategorie staveb
náleží např. stěžovatelem zmiňovaná studna či venkovní betonový bazén. Společným pak mají
s „běžnými“ stavbami to, že jejich umístění přímo v zemském povrchu zajišťuje stabilitu vůči
zemskému povrhu.
[20] Posuzované plynárenské zařízení nelze podřadit do žádné shora naznačené skupiny
staveb. Obdobně jako studnu a venkovní betonový bazén jej v převážné části obklopuje zemský
povrch (je umístěno pod zemí), naproti tomu představa potrubí volně uloženého na štěrkovém
podloží evokuje jeho mobilitu, která je vlastní věcem movitým.
[21] Za současného stavu techniky lze nepochybně oddělit od zemského povrchu téměř
jakoukoli věc, aniž by se tato věc poškodila. Příkladem budiž např. přesun kostela Nanebevzetí
Panny Marie v Mostě v 70. letech 20. století. Bylo třeba věc fyzicky oddělit od zemského povrchu
a přepravit ji na jiné místo. Pozornost je tudíž třeba věnovat způsobu oddělení věci od zemského
povrchu. Představě movité věci korespondují konvenční způsoby jejího oddělení od zemského
povrchu (tah, zdvih), při kterých dochází pouze k překonávání fyzického tření věci o zemský
povrch či k překonání gravitační síly. Je nerozhodné, zda a po jaké době případné tření vede
k poškození věci. Podstatné je, že při oddělení není překonávána konstrukce, jejímž účelem
je zachovat věc pevně spojenou se zemským povrchem, věc není „vytržena“ z původního
umístění.
[22] Ze znaleckého posudku, který byl vypracován v odvolacím řízení, vyplývá, že jinou
stavební konstrukci měly jednotlivé plynovodní řady a jinou zbývající příslušenství (odvodňovače,
uzavírací armatury, chráničky a orientační sloupky). Znalec poukázal na to, že potrubí bylo
ze všech stran obklopeno zeminou, shora byl zásyp zhutněn. Plynárenské zařízení se nachází
téměř zcela pod zemským povrchem. Pokud je základním účelem základové konstrukce staveb
prostorová fixace stavby k zemskému povrchu, pak tohoto účelu je v případě plynovodu
dosaženo již jeho pevným umístěním pod tento povrch a fixací v půdě.
[23] Žalobce založil svou argumentaci na tom, že volně v zemi položené plynovodní potrubí
není se zemí spojené pevným základem, neboť by se tím znemožnila jeho přirozená dilatace.
Bylo třeba posoudit, jakým způsobem má být v případě staveb zasypaných pod zemský
povrch provedeno jejich případné oddělení od zemského povrchu a zda lze věc rovněž oddělit,
aniž by se znehodnotila. V úvahu přichází především její vykopání, tzn. odstranění zemského
povrchu z prostoru nad potrubím a vedle něj. Takový způsob oddělení však není dle názoru
Nejvyššího správního soudu přípustný pro účely posouzení povahy věci. Dochází jím totiž
k nepřirozené (invazivní) modifikaci zemského povrchu v okolí věci a teprve následkem
takového postupu je mobilita uvolněné věci. V principu je překonání záměrně zhutněného
povrchu nad potrubím činností obdobnou umělému oddělení kulturní památky od zemského
povrchu za účelem jejího přesunu. Je proto třeba trvat na tom, aby oddělení věci od zemského
povrchu bylo možné přirozeným způsobem, bez násilí překonávajícího dosavadní pevné spojení
se zemským povrchem. S takto chápaným oddělením se posuzované plynárenské zařízení
neslučuje.
[24] Ani to však ještě definitivně nevypovídá, zda lze věc oddělit od zemského povrchu,
aniž by došlo k jejímu poškození. U potrubí volně ležícího v zemi přichází do úvahy jeho
vytažení ze zemského povrhu v místě, kde vystupuje na povrch. Jiná situace nepochybně nastane,
pokud budou od zemského povrchu takto oddělovány např. kabely rozvodů kabelové televize,
které jsou mnohem tvárnější, a u nichž si lze reálně představit, že budou ze země vytaženy
obdobně, jak byly předtím do zemského povrchu vpraveny. Jinak tomu však zpravidla bude
u plynovodu, u nějž je tvarová stálost umocněna požadavkem na plynotěsnost. Podstatný bude
skutečný tvar a délka plynárenského zařízení.
[25] Vedle konstrukčního řešení plynovodu jsou pro oddělení podstatná též zjištění znalce
o konkrétních betonových fixacích potrubí, např. v okolí vodoteče, či uzavíracích armatur,
jak vyplývá z fotografické přílohy ke znaleckému posudku. Pokud i tato konstrukční řešení
znemožňují oddělení věci od zemského povrchu bez poškození věci, nezbývá, než věc považovat
za nemovitou, která je podle §9 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací
a dani z převodu nemovitostí, předmětem daně z převodu nemovitostí.
[26] Je třeba postupovat velmi obezřetně při úvahách o plynárenském zařízení jako o součásti
plynárenské soustavy. Správce daně poznamenal ve zprávě o vytýkacím řízení, že plynárenské
zařízení je vždy součástí staveb spojených se zemí pevným základem a citoval právní úpravu
týkající se součásti věci uvedenou v §120 odst. 1 občanského zákoníku. Lze se jen domnívat,
že tak činil ve snaze nalézt alespoň v propojených částech soustavy spojení se zemí pevným
základem. Žalobce uplatnil v odvolání proti platebnímu výměru přesvědčivé důvody,
proč převáděné plynárenské zařízení není součástí jiné věci v právním smyslu. Stěžovatel názor
správce daně modifikoval tak, že důsledně zdůrazňoval technologický význam slova „součást
zařízení“, hovořil o součásti stávající distribuční soustavy, kterou se však původní
odděleně budovaná stavba stává až po propojení s již funkční distribuční soustavou.
Stěžovateli proto nelze podsouvat, že nahlížel na převáděné plynárenské zařízení jako
na součást (v právním smyslu) distribuční soustavy. Takové pojetí by mělo fatální důsledky
pro platnost smlouvy o převodu plynárenského zařízení. Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu je pod č. 1490/2008 uveřejněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
25. 9. 2007, čj. 29 Ca 115/2006 - 34 s právní větou, podle které „v případě správcem daně tvrzeného
převodu pouhé součásti věci na základě kupní smlouvy by se jednalo o neplatný právní úkon (§39 občanského
zákoníku), přičemž by šlo o tzv. absolutní neplatnost právního úkonu nastávající ze zákona, k níž jsou státní
orgány povinny vždy přihlédnout.“ O takový případ se však v souzené věci nejednalo. Energetický
zákon zřetelně předpokládá, že jednotlivé části distribuční soustavy mohou být ve vlastnictví
různých subjektů. Např. podle §58 odst. 9 písm. g) energetického zákona patří mezi povinnosti
provozovatele přepravní soustavy poskytovat provozovatelům distribučních soustav, se kterými
je jeho soustava propojena, informace nezbytné k zajištění vzájemné provozuschopnosti soustav.
V §7 zákona č. 426/2005 Sb., o udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích,
jsou stanoveny způsoby, kterými žadatel o licenci prokazuje vlastnické či užívací právo
k energetickému zařízení. Předmětem převodu vlastnického práva bylo nově vytvořené
plynárenské zařízení, dosud samostatná věc v právním smyslu, ve vlastnictví žalobce,
která se připojením k distribuční soustavě stala její funkční částí. Nešlo proto o prodej pouhé
součásti věci, který by byl absolutně neplatný.
[27] S poukazem na shora uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru o právní
nesprávnosti rozsudku krajského soudu a o tom, že byl naplněn stížnostní důvod dle §103
písm. a) s. ř. s. Proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán shora uvedenými právními názory.
V dalším řízení rovněž rozhodne o nákladech řízení před Nejvyšším správním soudem
a nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. prosince 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu